Propuštěn z vězení: Odsouzen k životu 4
4. kapitola
Hermiona naklonila hlavu na stranu, zatímco kouzelník před ní se zády opřel o pohovku.
„Pane Dolohove, vy tedy říkáte, že jste nikdy nezabil čarodějku nebo kouzelníka? Jak je to možné? Byl jste v Azkabanu kvůli obvinění z vraždy.“
„Myslím, že shledáte, že jsem byl v Azkabanu vlastně kvůli používání kleteb, které se nepromíjejí, ačkoliv se má paměť může mýlit. A k tvé otázce, já nikdy žádnou čarodějku ani kouzelníka nezabil,“ řekl Antonin stále dost nahlas, jelikož byl stále pod vlivem léků.
„A co Gideon a Fabian Prewettovi?“ Hermionin mozek běžel na šílené otáčky a začaly se jí potit dlaně, protože pokud opravdu nikdy nespáchal vraždu, tak to mohlo všechno změnit.
„Ne-e, byl jsem poslán do bezvědomí během souboje, a když jsem přišel k sobě, tak se to tam jen hemžilo lidmi z Ministerstva. Byl jsem zatčen a obžalován z vraždy. Prewettovi byli mrtví a Ministerstvo mě odsoudilo na základě důkazu, že moje hůlka seslala kletby, ale já neměl ani ponětí o tom, co se stalo potom, co jsem odpadnul.“ Antoninův hlas zněl, jako kdyby odříkával nějaký recept.
Hermiona se kousla do spodního rtu a okamžitě si v hlavě přehrávala vše o jeho případu. Věděla, že to, co vypověděla hůlka byl jediný důkaz o vraždě Prewettových a k tomu jen očití svědci, kteří vypověděli, že tam byl. Prostě nedávalo smysl, že se to nevyšetřovalo více. A navrch k tomu všemu zjistila, že jeho výpověď ji trápí, takže se opatrně zeptala hlubokým hlasem.
„Pane Dolohove, řekl jste, že jste nikdy nezabil čarodějku nebo kouzelníka, znamená to tedy, že jste zabíjel mudly?“
Ticho v místnosti proříznul Antoninův tvrdý smích, než se jeho oči opřely do jejích.
„Jen dva mudly, a ti si zasloužili každou unci utrpení, kterou dostali.“
Hermiona si rychle stoupla.
„Proč? To proto, že to byli mudlové?“ Za ty roky od Bitvy se nesetkala s nikým, kdo by otevřeně mluvil o mudlech takovýmto způsobem, a už vůbec ne v její společnosti. Její pověst válečné hrdinky, která se náhodou narodila v mudlovské rodině, byla dost silná na to, aby většinu lidí umlčela.
Antonin si stoupnul pomaleji a mnohem propočítaněji, než ona a opatrně odměřoval kroky, než stál přímo před ní. Mezi jejich těly bylo jen pál palců prostoru a on na ni shlížel.
„Ne, Pchelka, to proto, že si to zasloužili. Přišel jsem příliš pozdě a chytil jsem je při vraždě malé holčičky, a tak jsme nechal vztek, aby nade mnou převzal vládu a zabil jsem je.“
Hermiona pokračovala v zírání do jeho očí, její vztek byl zapomenut. Několikrát zamrkala, až konečně vydechla zadržovaný dech a hlas měla hluboký, když se ho zeptala: „Nenávidíte mudly, Antonine?“
„Měl bych, Pchelka, ale měl jsem pěkných pár let na to, abych ocenil úžasné věci, které poskytují kouzelnickému světu,“ řekl. Jeho hlas byl hluboký a zastřený, když jí z tváře odtáhnul kudrnatý pramínek vlasů a zasunul jí ho za ucho.
-xoOox-
Antonin se příštího úterý vzbudil brzy s hůlkou pevně sevřenou v ruce, když z přízemí zaslechl kroky. Byl to zvuk zavíraných dveří, který ho vzbudil a způsobil, že byl v pohotovosti. Léta života mezi Smrtijedy, kteří by ho možná chtěli zabít a Ministerstvem, které se ho snažilo polapit ho dostalo až na samotnou hranici a to dokonce i s jeho nově nabytou svobodou.
Antonin se potichoučku vykradl zpod přikrývek na velké posteli a děkoval za to, že ačkoliv byl dům tak starý, jak byl, tak podlahy byly bytelné a nevrzaly. Když si razil cestu ze svého pokoje na chodbu, tak slyšel jen šustivý zvuk, ale nic jiného.
Pomaličku se plížil po schodech, ale jeho tělo se uvolnilo v okamžiku, kdy uviděl dlouhé kudrny své čarodějky. Zasunul si osikovou hůlku zpět do kapsy pyžamových kalhot a pročistil si hrdlo.
Hermiona vykřikla a otočila se na místě s hůlkou namířenou na Antonina Dolohova, jako kdyby se vloupal do jejího domu a ne naopak. Za ní na velkém jídelním stole byly krabice a nákupní tašky.
Zhluboka se nadechla, aby se přinutila uklidnit zběsile bušící srdce.
„Pane Dolohove, polekal jste mě. Omlouvám se.“
„Slečno Grangerová, neočekával jsem vás tak brzy, omlouvám se, že jsem vás vylekal.“
Hermiona pohlédla stranou ve snaze ignorovat jeho polonahou postavu. Opět. Jako kdyby se jí muž před ní nezjevoval ve snech od minulé soboty. Poté, co po jeho přiznání na rychlo odešla z domu, tak uklidila celý svůj byt. Dokonce vydrbala i místa, na která se roky ani nepodívala, a když už nezbylo nic k uklízení, tak si na rozptýlení pustila filmy. V neděli se vnutila do společnosti Harryho a Hannah dříve, než očekávala a skončila tím, že s nimi strávila většinu dne. Když nadešel čas, aby se vrátila do svého extrémně naklizeného bytu, tak se opětovně pokoušela nechat filmy, aby zaměstnaly její mozek od přílišného přemýšlení nad kouzelníkem, který se skrýval ve svém hradu u moře.
Pondělní pracovní den zahrnoval mnohem více schůzek, než normálně mívala, když se pokoušela všechnu svou práci hodit na své spolupracovníky tak, jak ji o to žádal Kingsley, a jí to neponechalo žádný čas na přezkoumání Antoninových sobotních přiznání. Když odbila šestá, tak si frustrovaně povzdechla s vědomím, že neudělala nic ohledně zjišťování, zda byl Antonin Dolohov tak nevinný, jak říkal. Namísto toho vyrazila do Příčné ulice a zakoupila tolik knih o pokročilých zaklínadlech, kolik dokázala najít, než se navrátila zpět do mudlovského Londýna. A když tam byla, tak se musela spolehnout na velikost jeho starých pyžamových kalhot, jako přibližný vzor pro džíny a trička, která mu vybrala.
„Já, ehm, no, přišla jsem dřív, abych přinesla tohle,“ zamumlala Hermiona a posunula se stranou od stolu, když přišel blíž, aby prozkoumal balíčky.
„Co to všechno je, slečno Grangerová?“ zeptal se Antonin zmateným hlasem, ale stále se na ni usmíval, příliš šťastný na to, aby si připustil, že se staral o to, kdy ji uvidí.
„Ty věci, které jste chtěl, velikosti možná bude potřeba trochu poupravit, ale říkal jste, že jste byl celkem šikovný se zaklínadly.“ Hermiona konečně zvedla pohled k muži, který ji zvědavě pozoroval.
Antonin zmateně přimhouřil oči, než si vybavil jejich sobotní konverzaci, při níž byl poněkud mimo díky vlivu léků proti horečce, které mu zastíraly mysl. Poté, co vyprchaly účinky léků se probudil na pohovce a sledoval ji, jak vaří další polévku a předpokládal tedy, že se nestalo nic významného. Zaklel si pod vousy, což donutilo čarodějku, aby jeho směrem pozvedla obočí.
„Slečno Grangerová, bylo od vás velmi milé, že jste koupila všechny tyhle věci, ale já nemám peníze. A všechna ta přiznání ohledně věcí, které postrádám, byla učiněna pod nátlakem.“
Hermiona na okamžik pocítila vinu, než ji zatlačila a donutila se neobrátit oči v sloup.
„Ale máte, pane Dolohove, jsou to peníze, které vám poskytlo Ministerstvo, dokud nebudete moci začít pracovat.“
Antonin zavrčel. „Nechci utrácet ty peníze, mám své vlastní.“
Hermionina tepová frekvence se zvýšila.
„Vaše peníze by jen stěží zaplatily dvě z knih zaklínadel. Potřebujete oblečení, protože vše, co máte jsou deset let staré hábity a pár mizerných cenností. Potřebujete si koupit věci, které vás tady zabaví.“
Antonin obrátil přimhouřené oči na vzteklou čarodějku a skryl svou hanbu nad svým ubohým stavem za vztek.
„Pak to všechno do posledního kousku vraťte. Něco už vymyslím. Ale nechám si ty dvě knihy.“
Hermiona se vytáhla do své plné výšky a zahřměla na něj: „Já tyhle věci vrátit nepůjdu, vy paličatý chlape. Strávila jsem hodiny nakupováním správných druhů triček ve snaze se ujistit, že na nich bude to, co jste mi popsal, že se vám líbí. Ty peníze jsou pro vás a já prostě nedokážu pochopit, proč jednoduše nemůžete přijmout nějakou pomoc, dokud si nebudete schopen vydělávat sám.“
„Nemám zapotřebí komukoliv cokoliv dlužit.“ Stáli tváří v tvář, mezi nimi bylo méně, než sešt palců prostoru, když na ni zíral. Dokázal ocenit ten oheň v jejích očích a popraskávání magie vycházející z konečků jejích kudrlin. Jeho mysl mu naprosto jasně předložila ten stejný výstup ze soboty, kdy se dotknul jejích vlasů. A jeho tělo reagovala tím samým šíleným způsobem a to tím, že bylo v blízkosti této paličaté čarodějky vzrušené.
„Nebudete nikomu nic dlužit, jsou to peníze pro vás. Není to půjčka,“ řekla Hermiona hlubokým a zároveň nebezpečným hlasem.
Antonin sbalil ruce do pěstí.
„Fajn,“ zavrčel a sklonil tvář ještě blíže k té její. „Všechno si to nechám, ale jen pro to, že jsi mi to koupila, Pchelka. Jenom kvůli tobě.“ Otočil se na patě a vyšel do schodů, zanechávaje ji u jídelního stolu.
Hermiona dovolila, aby jí uniknul výkřik frustrace dost hlasitý na to, aby byl slyšet i nahoře, než ho napodobila a odpochodovala ke dveřím. Zabouchla je za sebou, otočila se na patě a zamířila do vstupní haly Ministerstva. Jak šla ke své kanceláři, tak se jen ušklíbla na své spolupracovníky, kteří se s ní na její cestě snažili promluvit.
Když si sedla ke stolu, tak po něm posunuvala papíry v předstírání, že je zaneprázdněná a v mysli si zatím přehrávala dnešní brzké ráno. Měla v úmyslu nechat tam balíčky bez toho, že by byla spatřena, jako by byla nějaký domácí skřítek. Nejen, že ji kouzelník zaslechl, ale leknutím skoro vyskočila z kůže, když se zjevil polonahý u paty schodiště. Opět. Nenáviděla svou zrádcovskou mysl, která jí do posledního detailu vykreslila cestičku chloupků, která mizela pod jeho pyžamovými kalhotami a bledou kůži pokrývající pevné svaly jeho hrudníku a břicha.
A co myslel tím, když řekl, že to dělá jen kvůli ní? Nedokázala si pomoci, aby jí tváře nepokryl ruměnec. Byly to již roky od doby, kdy se cítila významná pro nějakého muže, jakéhokoliv muže. Hermiona si povzdechla, tohle přece nebyl muž, kterému by měla věnovat svou pozornost. Tento muž na ní mířil hůlkou při nespočtu příležitostí. I přes jeho přiznání byl stále registrovaným Smrtijedem a ona si stále nebyla jistá jeho důvěryhodností. Opatrně ty myšlenky vykázala ze své mysli a strávila zbytek pracovního dne pokusem o práci.
-xoOox-
Na jiném místě v zemi zatím Antonin vypnul vodu ve sprše. Mnoho z jeho předchozí frustrace, fyzické i psychické, bylo odplaveno. Kolem boků si obtočil ručník a samolibě se usmál, když si vybavil Hermioninu tvář, když ho viděla polonahého pouze v ručníku. Sešel po schodech a zamířil k jídelnímu stolu, který byl plný zabalených balíčků, nákupních tašek a dokonce tam byl i přibalený muffin. Přemožen tím gestem se usmál. A to dokonce i přesto, že netoužil přijmout nic z toho, co bylo na stole. Antonín otevřel pytlík s muffinem a jeho úsměv se rozšířil, když zjistil, že mu přinesla jeho oblíbený borůvkový muffin.
Prsty přebíhal po balíčcích, jež zjevně byli z Krucánek a Kaňourů a jak si byl vědom, tak to byly knihy pokročilých zaklínadel. Musel na to poukázat před hnědovlasou čarodějkou a ona využila situace ku svému prospěchu. Svým způsobem to bylo skoro hodno Zmijozela, avšak on věděl, že to jen ukazovalo, že opravdu byla tou nejchytřejší čarodějkou své doby. Tu první noc, kdy vybalil své bezútěšné cennosti, které nezabavilo Ministerstvo si tak nějak nebyl jistý, co dělat ohledně oblečení. S pouhými dvěma hábity, jedněmi kalhotami, oblíbeným šedým pyžamem a pár tričky se pokoušel přijít na to, jak si koupit oblečení bez peněz.
O dvacet minut později byl jeho jídelní stůl pokryt balícím papírem, hedvábným papírem a celou skříní oblečení. Ušklíbnul se na některá z triček, která pro něj vybrala. Nakonec zjistil, že v sobě už nedokáže najít ani trochu vzteku k té čarodějce. Vzal všechno to oblečení do náruče a odnesl je do patra. Opatrně vše položil, než zvednul jemné šedivé tričko a nové džíny a zamířil zpátky ze schodů.
Položil konvici na sporák, protože potřeboval velký hrnek čaje Earl Grey, aby ze sebe setřásl mrak, který cítil, že se vznáší nad dnešním dnem. Byl unešen tou pozorností, kterou mu věnovala a jeho mysl vířila, jak se pokoušela přijít na její motivaci. Ale jeho pýcha byla pro jednou zadupána, jen co si obléknul oblečení a pohlédl dolů na úhledný stoh knížek, který otevřel a srovnal podle autora.
Antonin seděl prakticky v tichosti, dokud nezačala pískat konvice. Postavil se, aby si připravil šálek se špetkou ohnivé whisky, kterou do něj dolil. Opět se posadil a prolistoval obálky všech nových knih zaklínadel jednu po druhé, dokud si frustrovaně nepovzdechnul a všechny je opět nezavřel. Ta čarodějka byla neuvěřitelně zaměřená na detail a ačkoliv dokázal vidět podobnosti mezi sebou samým a chytrou čarodějkou, tak ho to popuzovalo. Zašla až tak daleko, že napsala jeho jméno do kolonky Tato kniha je majetkem každé jednotlivé knihy a on by vsadil galeon na to, že to bylo zapsáno nesmazatemným inkoustem.
Tahle čarodějka bude jistě jeho smrt. Její paličatost byla rozčilující a zároveň rozkošná, ale její oheň a odvaha mu braly dech a způsobovaly, že si chtěl vytrhat vlasy i s kořínky. Zvednul Náročná kouzla pro chytré kouzelníky a ušklíbnul se na ten titul, posadil se na gauči se svým hrnečkem a borůvkovým muffinem.
Antoninovo čtení první knihy zaklínadel ho zabavilo až do pozdního odpoledne, kdy mu teorie o místním efektu zaklínadel, vnuknula nápad. Rychle položil knihu na konferenční stolek a vyběhnul po schodech ke krabici s jeho ubohými cenostmi. Odtáhnul stranou bezútěšné oblečení a ostatní knihy, dokud nesevřel dva v kůži vázané zápisníky ležící až na dně krabice. Sednul si na postel a dvakrát je prolistoval, než to vzdal a ztěžka si povzdechnul.
Než byl poprvé uvězněn v Azkabanu, tak strávil většinu času ve službách Pána zla, pokoušeje se vytvořit komplexní kouzla a zaklínadla, která by využil jeho Pán. Studoval efekty zaklínadel a učinil komplikovaný pohyb hůlkou, který mu napomáhal ve vytváření nových zaklínadel. Ačkoliv se zdálo, že detailní informace a výzkum byly v jiném v kůži vázaném zápisníku, který se nějak z krabice ztratil.
Antonin dokázal vymyslet jen dvě místa, kde by zápisník mohl být a ještě dřív, než si to stačil po druhé rozmyslet, tak se řítil ze schodů a ven před dveře. Najednou ucítil, jak se kolem něj rozpustilo ochranné kouzlo, a tak se otočil na místě a stál před malou chatkou, která kdysi patřívala Gideonovi a Fabianovi Prewettovým a byla místem, kde Antonin ztratil svou svobodu.
Jako mnoho domů z války byl i tento zachovaný a přeměněný v jakýsi druh památníku bratrů Prewettových. Plášť, který si rychle vzal si pevně přitáhnul k tělu a sebral odhodlání a vyrazil k malému domku.
Tiše otevřel branku a díky Merlinovi na tom malém kousku majetku nebylo žádné ochranné zaklínadlo. Dvůr se zdál posekaný a velmi dobře upravovaný a on přemýšlel jestli to bylo tím, že sem někdo chodil a staral se a nebo na majetku bylo uvaleno neměnné kouzlo. Když zatlačil do předních dveří, tak byl potěšen, že byly odemčené. Místnost vypadala přesně tak, jako když poprvé vstoupil na tohle místo předtím, než bratři Prewettovi zemřeli a souboj na hůlky způsobil zničení interiéru malého obývacího pokoje.
Antonin pozvednul hůlku a zamumlal rychlé povolávací zaklínadlo kvůli svému ztracenému zápisníku. Jeho oči těkaly po malé místnosti a najednou ho přepadl tísnivý pocit. Když se soustředil na uhlíky stále žhavé v jejich středu, tak si všiml, že na malém stolku blízko křesla byla otevřená kniha. Když se otočil k odchodu, tak se najednou staly dvě věci. Řítil se k němu v kůži vázaný zápisník, který rychle chytil rukou a dveře za ním se s prásknutím zavřely.
„Věděl jsem, že se sem vrátíš, Dolohove, aby sis užil pohled na to, kde jsi je zabil.“ Ozval se odněkud naproti němu chladný, k žádnému tělu zdánlivě nepatřící hlas.
Antonin se otočil, pozvednul hůlku opětovně otevřen bojovým reflexům, které okamžitě převzaly vládu. Pomalu se otáčel ve snaze najít tu osobu, která mluvila.
„Jen jsem si přišel pro svůj zápisník.“
„Zabil jsi ho, Dolohove,“ vykřiknul hořce a vztekle hlas.
„Já ho ne-,“ Antoninova slova byla přehlušena hlasitým výkřikem a byl zasažen.
Z boku mu tekla krev, seslal ochranné kouzlo a razil si cestu ke dveřím, zatímco k němu mířila další a další zaklínadla. Natáhnul ruku za sebe, zkoušeje kliku, která se díky bohu otevřela, než se vrhnul za roh domu.
V těch několika málo vteřinách, které mu zabralo přitisknout konec hůlky na prsten na ruce, byl opět zasažen mnohem mocnějším zaklínadlem Sectumsempra, než předtím. Mohl cítit řezné rány na své hrudi i nohách a bolestí se zhroutil. Opět pozvednul hůlku kvůli štítovému zaklínadlu. Ze své pozice s hlubokými řeznými ranami na čele a krví stékající mu do očí, nebyl schopen vidět útočníka.
Přicházely k němu ženské výkřiky, když našla Antonina, zatímco jeho štítové kouzlo začalo slábnout, jak mu z těla unikala krev a odnášela s sebou i jeho sílu.
Hermiona zírala na prsten na pravé ruce a cítila výrazné pálení, jak byla zavolána. Vzala si ze stolu hůlku a běžela tak rychle, jak jen ji nohy dokázaly nést. Vyběhla do chodby, míjela Bystrozory, kteří na ni křičely, až se zastavila na místě vyznačeném k přemisťování. Zavřela oči, soustředila se na Antonina, jeho vyrýsovanou hruď a tmavě hnědé oči a na místě se otočila.
Otevřela oči a spatřila ženskou postavu zahalenou v tmavém plášti skrývajícím celé její tělo i tvář. Hůlku držela pevně v ruce, zatímco sesílala kletby na Antonina, jehož štít byl konečně prolomen a Hermiona vykřikla.
Vypálila svou vlastní kletbu, která zasáhla ženu do ramene, než se žena otočila jejím směrem a na místě zmizela. Hermiona na sebe okamžitě seslala bublinové obranné kouzlo, zatímco přeběhla tři stopy k Antoninovi, jemuž hůlka vypadla z ruky a ležela mu po boku.
„Antonine? Antonine!“ Hermiona protáhla paže pod jeho hlavou a hůlkou projížděla po jeho těle a sešívala ho léčivými zaklínadly.
Antoninova tvář byla pokryta krví a jeho oči zůstávaly zavřené, ale jeho rty se pohnuly.
„Pchelka, tys' pro mě přišla.“
„Samozřejmě, že jsem přišla, Antonine, co se stalo?“ Hermiona pohlédla na jeho zranění, která se začala hojit, když se najednou opětovně otevřela a z jeho těla vytékalo více krve. Zvedla oči k jeho tváři, která byla najednou uvolněná a jeho dýchání bylo povrchní. Přitáhla si ho do náručí, zatřásla s ním, ale nemělo to žádný efekt.
„Antonine! Antonine, vydrž,“ zakřičela Hermiona.