Propuštěn z vězení: Odsouzen k životu 3
3. kapitola
Hermiona se nimrala v borůvkovém muffinu na stole před sebou a nebyla schopna najít svou chuť k jídlu. Její noha vyťukávala rychlý rytmus na noze židle, na níž seděla v malém čajovém obchůdku hned naproti Příčné ulici. Bylo jejím běžným zvykem, že si troufla do mudlovských obchůdků jen pár bloků od Příčné ulice a užívala si svou kulturu. Tady totiž nebyla Hermiona Grangerová, válečná hrdinka. Mimo Příčnou ulici byla prostě jen dívkou, která měla problém s nakupováním.
Po skončení války Ministerstvo schválilo několik kousků zákona a jedním z nich bylo i to, že každý člen Fénixova řádu a Brumbálovy armády obdrží malý finanční obnos. Pro Hermionu to byly krvavé peníze, peníze, které se těžce vykoupily až příliš mnoha životy. Ale některým to dovolilo sesbírat roztříštěné kousky toho, co jim zanechala válka. Hermiona je následovala až později. Poté, co byla válka u konce a z jejích rodičů bylo úspěšně sejmuto paměťové kouzlo, tak si stále musela prorážet svou cestu kouzelnickým světem. Zatímco její rodiče se museli pokusit sesbírat kousky života, který kdysi měli, než jim zmizel. Hermiona vzala peníze a pomáhala svým rodičům natolik, nakolik jí to dovolili a za zbytek peněz si koupila svůj malý podkrovní byt nad knihkupectvím Obscurus. A nyní, když na ní neležela žádná hypotéka, tak beze studu utrácela svůj obstojný ministerský příjem nakupováním. Její poličky s knihami už byly přecpané a ona už ztratila přehled o tom, kolikrát už rozšiřovala svou šatní skříň.
Akorát se chystala vzdát svoji snídani, jako ztracený případ, když ji něco napadlo. Hermiona si zabalila svůj muffin s sebou a zamířila k pultu. Jakmile měla svůj nový úkol, tak rychle prošla Děravým kotlem a zamířila přímo na místo určené k přemisťování v Příčné ulici.
Otočila se na místě a nechala své oči spočinout na nádherném malém přímořském domku. Jak se blížila ke dveřím, tak její kroky ztrácely jistotu. Proč ji vlastně napadlo sem přijít s ničím menším, než snídaní? Zavrtěla hlavou, aby z ní tu myšlenku dostala, ale díky tomu gestu jí z drdolu vypadlo několik pramenů. Měla o něj starost. Byl velmi vážně nemocný a potřeboval ji, aby na něj dohlížela a navíc mu tohle ušetří energii vydanou na to, kdyby si musel snídani připravit sám.
Hermiona zvedla ruku a dvakrát zaklepala. Opatrně se zaposlouchala, ale neslyšela na své klepání žádnou odpověď ani žádný náznak pohybu. Minutu počkala a zaklepala znovu, tentokrát hlasitěji. Stále se uvnitř nikdo nehýbal. Ztěžka si povzdechla a zkusila kliku. Ta pod jejím dotekem povolila a ona zatlačila do dveří, aby je otevřela. Nakoukla dovnitř a ulevilo se jí, když spatřila, že místnost je prázdná.
„Pane Dolohove?“ zavolala, doufaje, že její hlas se donese až do patra. Když udělala dva kroky dovnitř domu, tak uslyšela hlasité zadunění následované rychlým křikem a to vše předtím, než konečně uslyšela kroky, které duněly dolů halou.
Hermiona ukročila zpátky k otevřeným dveřím. A když koutkem oka zachytila Antonina Dolohova, tak se jí dech zaseknul v hrdle.
Antonin sbíhal po schodech oblečený pouze do šedých pyžamových kalhot, jeho hruď tak byla zcela odhalená a kolem tváře mu spadaly prameny čistých vlasů. Oči se mu rozšířily, když spatřil čarodějku a uvědomil si svůj nedostatečný oděv. Vytáhl z kapsy svou novou hůlku, s jejíž pomocí si přivolal obyčejnou bílou košili, kterou na sebe rychle natáhnul. Když dělal poslední dva kroky, tak si všimnul ruměnce pokrývajícího její tváře. Ten pohled mu na rty přinesl drobný úsměv, než opět rychle ovládnul svůj výraz.
„Velmi se omlouvám, pane Dolohove. Klepala jsem, prostě jsem...no přinesla jsem vám snídani,“ zajíkla se Hermiona, zatímco postávala v otevřených dveřích neschopná se pohnout ze svého místa. Olízla si suché rty a polknula. Od jejího posledního rande uběhlo už pár let a bylo to dokonce ještě déle, kdy naposledy viděla muže v tomto neoblečeném stavu, a tak její tělo zradilo mysl a zareagovalo.
„Slečno Grangerová, nemáte se za co omlouvat. To já se omlouvám. Trochu jsem odpočíval,“ vysvětloval Antonin, který se posadil k jídelnímu stolu.
Hermioně poklesla tvář, když ji přemohla vina.
„Samozřejmě, že jste odpočíval, vždyť jste byl zrovna propuštěn z vězení. Moc se omlouvám. Můžu se vrátit později. Ani nevím, co mě to popadlo. Opravdu mě to mrzí,“ slova se jí z úst řinula rychle a její nohy se stále ani nepohnuly ze zápraží.
Antonin si rukou prohrábnul vlnité vlasy a zhluboka se nadechnul.
„Neřekl jsem to, abyste cítila nějakou vinu. Neciťte se tedy špatně za to, že jste se tu objevila v tuto pozdní hodinu.“
Hermiona přikývla stále neschopná si z hlavy vymazat obraz Antonina Dolohova bez košile. Její tělo fyzicky reagovalo na ten pohled způsobem, který necítila už velmi dlouhou dobu. Stále ještě potřeboval přibrat a pyžamové kalhoty mu visely nízko na stále ještě příliš ostře vystupujících kostech jeho boků. Ačkoliv její zrádcovská mysl si také trošičku všimla chloupků na jeho hrudi, které vedly až dolů pod jeho kalhoty. Nedokázala z mysli vypudit myšlenky na to, co asi bylo pod těmi kalhotami, ta nápadná vyboulenina, která se jí vpálila do mysli. A bylo jedno, jak moc se snažila tyto myšlenky zahnat.
Udělala krok do místnosti a bez pomoci hůlky za sebou zavřela dveře a položila na stůl dvoje pití a pytlík s muffiny. „Zdá se, že už vám je dnes lépe.“
Antonin si vzal balíček a uvědomil si, že vyrazil z postele rychlostí, které nebyl schopen již celé měsíce. „Teď, když jste to zmínila, tak uznávám, že se opravdu cítím lépe. Vaše přítelkyně mi předpsala vskutku úžasné léky.“
„Hannah je nejlepší. Když ještě studovala na lékouzelnici, tak byla nejlepší ve svém ročníku. Má pro léčení skutečný talent,“ odpověděla Hermiona a ke svému překvapení zjistila, že muffin před ní najednou vypadá opravdu lákavě, a tak se do něj pustila.
Zatímco pili čaj a jedli své muffiny, tak se kolem nich na několik minut rozhostilo ticho.
Antonin byl překvapen, že si pamatuje, jak má rád čaj. Zavřel oči, když mu horkost z hrnečku pronikala do žil. Zahleděl se na dlouhé konečky prstů, pak sjel pohledem na kůži na svých rukách, která byla drsná a mozolnatá od let strávených manuální prací, až se zastavil u svých zápěstí. Dokázal by naprosto přesně říci, kolik dní, měsíců a let byla spoutána. Navzdory svému poslednímu propuštění, které nebylo tak úplně legální, tak tohle bylo skutečně poprvé, kdy byl volný. Ta svoboda byla tím, co před ním nyní leželo.
Ta myšlenka byla cizí a on teprve začal jenom nakukovat pod povrch toho, čím se tenhle nový život může stát. Ačkoliv se některé sny možná nikdy neuskuteční a zdají se v tuto chvíli téměř nemožné, tak poprvé ve svém životě měl skutečně naději.
„Mohu se zeptat na pár otázek?“ začal Antonín, který tak přerušil to ticho padlé kolem nich.
Hermiona přikývla a zvedla oči k muži před sebou. Usilovně se snažila udržet oči na jeho tváři. Ačkoliv jeho košile možná vhodně zakrývala jeho zarostlou hruď, tak zároveň zdůrazňovala jeho štíhlé svaly. Navzdory skutečnosti, že vypadal až příliš hubeně, se zdálo, že jeho svaly neztratily svou ostrost a zdál se rozhodně ve formě.
„Nikdo mi skutečně nevysvětlil, proč jsem byl propuštěn a přesto, že si nestěžuji, tak jsem měl být zavřený na doživotí,“ řekl pomalu Antonin a opatrně volil slova. Od okamžiku, kdy ho stráže informovaly, že bude propuštěn se usilovně snažil přijít na to proč. Neměl žádné vlastnosti, které by to vykompenzovaly a věděl, že si zaslouží tu dobu, ke které byl odsouzen.
Naklonila hlavu na stranu a přemýšlela o muži před sebou.
„Pane Dolohove, byl jste nucen stát se Smrtijedem díky krevní přísaze, do které vás donutil váš otec?“
Zatnul čelist neochotný dovolit, aby ho zamořily vzpomínky na tuto část jeho života. Ta bolest byla i po třiceti letech stále příliš velká.
„Ale krevní přísaha neanuluje zločiny, které jsem spáchal a ty jsou nesčetné.“
Hermiona mohla vidět to napětí kolem jeho očí a byla přemožena vztekem a tou hmatatelnou emocí, kterou ukazoval čaroděj. Jeho oči jí ukázaly vše, co potřebovala vědět. Tento muž nebyl chladný a bezohledný, ale rozpolcený a bojující sám se sebou. Než odpověděla, tak pečlivě vybírala svá slova.
„Ne to neanuluje. Způsobené rány se nezahojí jen proto, že jsme byli přinuceni je udělat. Ačkoliv ten rozdíl je v úmyslu. Za těchto okolností jste si nemohl svobodně vybrat, zda se připojíte k Voldemortovi,“ na okamžik se odmlčela, když čaroděj zasyčel, ale pak pokračovala. „Takže se vám dostalo dřívějšího propuštění z Azkabanu. Budeme přezkoumávat všechny vaše zločiny, všechny zločiny, kterých jste byl svědkem a oceníme přitom vaši pomoc, ale rozhodně vás do ničeho nebudeme nutit. Stále jste vinný tím, co jste dělal v jeho službách, ale ten rozdíl je v tom přidat se dobrovolně a nebo být nucen tím, že bude ohrožena vaše magie.“
Antonin ztěžka polknul, mysl se mu protáčela zběsilou aktivitou, jak moc toho viděla z té noci? Kdo z početných lidí ve strýcově domě byl tím, kdo poskytnul tu vzpomínku? Ale myšlenka na naprostém popředí jeho mysli byla, co si o něm asi ta čarodějka před ním myslí nyní, když ví, že byl k tomu všemu donucen? Zavrtěl hlavou, nemohl si dovolit sledovat cestu těchto myšlenek. Stále spáchal nevyslovitelné věci pro Pána zla a to nebude zapomenuto, stejně jako to, že si zasloužil svůj rozsudek a ještě mnohem víc za své činy.
Hermiona polkla, když sledovala, jak během pouhých pár sekund kouzelník před ní přešel z paniky ke zlobě a skončil nepřístupností. „Omlouvám se, pane Dolohove, nedokážu si představit, že by to byly příjemné vzpomínky.“
Dolohov se chladně zasmál a rukou si prohrábnul vlasy.
„Ne, to opravdu nejsou. Proč ministr otálí s oznámením mého propuštění?“
„Máme na Ministerstvu únik informací. Přesněji řečeno, je to někdo blízko Harryho a Kingse. Vaše propuštění bude obrovskou novinkou, což je důvod proč jsme nechali prosáknout na veřejnost dva druhy lživé informace o tom, že jste byl přesunut na dvě různá místa, ačkoliv žádné z toho není skutečné. Když se reportéři objeví na jednom z těch dvou míst, tak budeme schopni je najít,“ Hermionin hlas byl vyrovnaný, ale stále ještě ji štvalo, že někdo uvnitř Ministerstva donáší informace Věstci.
Antonin sledoval, jak se jí konečky vlasů ježily tím víc, čím víc mluvila, dokud jejich konce nezačaly jiskřit statickou energií. Přesunul svůj pohled k jejím očím a zjistil, že si svých vlasů ani nevšimla. Bylo to té čarodějce něčím tak běžným, že už si to ani neuvědomovala? Pomyslel si, že nejspíš nemá ani ponětí o tom, jak mocná musí být její magická energie, aby se něco takového stalo.
„Co když se nikdy o tu informaci nepodělí? Co pak?“ zeptal se Antonin, nad nímž převládla jeho zvědavost.
Hermiona si skousla dolní ret.
„Na to jsme ve skutečnosti nepomysleli. Předpokládám, že pak se pohneme kupředu a oznámíme vaše propuštění.“
Přikývnul. Byl opět vězněm, jen v lepších životních podmínkách, avšak stále si nehodlal stěžovat. Předpokládal, že v nějakém bodu bude skutečně volný a představil si život bez toho, že by mu ho ničil nějaký šílený megaloman.
„Ještě jedna poslední otázka, i když je to spíš laskavost,“ řekl hlubokým hlasem a pohrával si s hrnečkem před sebou. Přemýšlel o tom, celou minulou noc, dokud ho neobklopilo pohodlí postele.
Hermiona mu věnovala malý úsměv a přikývla.
„Pokud to bude v mých silách, pak je to vaše.“
Antonin si nedokázal pomoci, aby se neusmál a ani v nejmenším nepochyboval o upřímnosti čardějčiných slov. Byla to tak obrovská změna tempa, kterým se ubíral celý jeho život, kde se všichni řídili prolhaností a dvojímy záměry. Rád bych nějaké z nejnovějších detailních knih o zaklínadlech. Vím, že nemám moc peněz, ale vše, co je v mém trezoru u Gringottových je vaše. Rád bych nakonec dostal práci zabývající se zaklínadly a k tomu potřebuji vypilovat své schopnosti a vyzkoušet možnosti této nové hůlky.“
Hermionin drobný úsměv se rozšířil, teď se už naplno zubila. Byla to tak nevinná žádost a dalo jí to zběžně nahlédnout do toho skutečného muže, který tu seděl před ní. Oči mu svítily vzrušením z toho, že by se mu do rukou dostaly nové knihy o zaklínadlech. „Můžu jít už dnes večer a nějaké vám přinést, ale nedokážu uvěřit, že jsem vám to zapomněla říct. Ministerstvo, spíš tedy Kingsley, pro vás udělalo účet, samozřejmě jen dočasný, dokud nebudete moci začít pracovat, aby se pokryly vaše výdaje. Pokud budete cokoliv potřebovat – oblečení, nové hábity, knihy, přísady do lektvarů, prostě cokoliv, tak mi jen dejte vědět.“
Antoninovy oči se rozšířily a těžko bojoval s tou reakcí, když se mu po tvářích pomalu rozšířila červeň. „Nemohu si vzít ty peníze.“ To prohlášení bylo prosté, ale jeho hlas byl hluboký a rozhodnutý.
„Pane Dolohove, ještě nemůžete pracovat a posledních šest let jste strávil v Azkabanu. Potřebujete si koupit nějaké věci a něco z vašeho účtu jsem již musela využít včera, abych vám koupila alespoň základní nezbytnosti,“ Hermiona sledovala, jak na ni ten paličatý muž dál naštvaně zírá.
„Přijdu na něco jiného,“ řekl a čelist se mu napjala, jak odmítal ustoupit.
Hermiona si povzdechla, zdálo se, že bylo jejím životním údělem být obklopena tvrdohlavými muži. „Jaká byla včera večer ta polévka?“
Jen při pouhé vzpomínce na její úžasnou polévku se Antoninovi sbíhaly sliny.
„Byla výborná, děkuji, že jste mi ji uvařila. Až se uzdravím, tak mi již nebudete muset vařit.“
Hermiona překvapeně povytáhla obočí, většina mužů až na tohoto milovala, když se jim předkládala již uvařená jídla. „Umíte vařit?“
Uchechtnul se a ten příjemný zvuk se v malé místnosti odrážel ozvěnou a způsobil, že se Hermioně zrychlil tep. „Umím, a nejsem v tom nejhorší. Má matka mě to učila, když jsem byl hodně mladý.“
Koutky Hermioniných rtů se zvedly vzhůru.
„Šťastlivče, má matka se sice snažila, ale nikdy jsem to nedokázala. Polévka a toasty jsou to jediné, co umím uvařit.“
„Vždycky vás to mohu naučit. Věci, které umím jsou skutečně hodně jednoduché,“ řekl a ta slova mu splynula ze rtů, než se vůbec dokázal zastavit. Antonin těžce polknul, nedokázal uvěřit tomu, jak příjemně se s touto čarodějkou cítí.
Hermiona sklopila pohled ve snaze vymyslet důvod, proč odmítnout, ale žádný ji nenapadl. Nebyla si jistá tím, co ponouklo její náhlou útěchu v přítomnosti tohoto muže, ale rozhodla se, že si zaslouží šanci.
„To by bylo milé, beru vás za slovo, když ne pro nic jiného, tak proto, abych se naučila, jak svým vařením neotrávit lidi.“
Antonin se opět zasmál. „Slyšel jsem, že jste nejchytřejší čarodějka své generace, takže si jsem celkem jistý, že vás dokážu naučit, jak jídlem nezabít lidi.“
Hermiona se zakřenila. „Dohodnuto,“ kousla se do spodního rtu a doufala, že jí neprozradí její zrudlé tváře. „No, pane Dolohove, myslím, že potřebujete další dávku svých léků.“
Nedokázal si pomoci, aby v hrudi necítil bodavou bolest, když se opět vrátila k tomu, že ho oslovovala jako pana Dolohova, čímž si od něj opět účinně udržovala odstup. „Už se cítím lépe, takže si nejsem jist, zda je to nezbytné.“
Hermiona se usmála. „Možná bych souhlasila, ale záleží na tom můj život a má drahá přítelkyně Hannah má sklony k výhružkám fyzického násilí, pokud bych zanedbala vaši léčbu dle jejích instrukcí.“
Antonin se ušklíbnul a chápavě přikývl. Měl své vlastní zkušenosti s panovačnými a náročnými čarodějkami a zatímnco ta přímo před ním se snažila ukazovat, jako, že má nízké nároky, tak si pomyslel, že dokázal zahlédnout záblesk sklonů k nějakým z vysokých nároků. „Dobře, ať máme to nejhorší za sebou.“
Hermiona si nedokázala pomoci a široce se usmála vděčná za to, že je tak slušný pacient. Vzala si lahvičky a pečlivě pročítala instrukce od Hannah, než vybrala ty správné.
„Zdá se, že předpokládala, že vaše horečka možná zmizí, ale chtěla, abyste si vzal ještě jednu dávku léku proti horečce, takže budete opět trochu mimo.“
Antonin zasténal a zrovna moc se neradoval z toho, že si opět díky té medicíně neuhlídá jazyk, a už vůbec neměl radost z toho, že to bude v přítomnosti zrovna této čarodějky. V duchu vynadal svému mladšímu já, které se více nezabývalo studiem Nitrobrany. „Prosím vás rovnou o odpuštění, ať už mi z úst vyjde cokoliv.“
Hermiona tomu muži před sebou nabídla malý úsměv, než si vzal malou lahvičku a hodil do sebe její obsah. Jakmile si vzal další lektvar, který mu Hannah předepsala, tak se otočila a uklidila papírky od jejich muffinů a postavila konvici na další čaj.
Antonin stál s pohledem zaostřeným na hnědé kudrny, o kterých roky snil a jeho nohy se automaticky pohnuly tak, že stál za ní. Jakmile se pohnul, že se skloní kupředu, tak se jeho čarodějka otočila.
„Pane Dolohove!“ vypískla Hermiona pronikavým, ostrým hlasem a udělala krok zpátky ke kuchyňské lince.
„Solnyshko, Ты такая красивая*,“ pronesl Antonin a jeho hlas byl téměř předením, a i když od ní o krok ustoupil, tak očima se stále vpíjel do jejích. Jeho tvář byla tak blízko, že spatřila sotva patrné medově zabarvené vločky promíchané v jeho oříškově hnědých duhovkách.
Hermiona polkla.
„Pane Dolohove, polekal jste mě, ale myslím, že je to těmi léky. Proč jste si nesednul na pohovku?“
„Posadíš se tam se mnou, Kotyonok**?“ řekl Antonín se záludným úsměvem na tváři.
„Ne, já si sednu do křesla a můžeme spolu mluvit. Budete se mnou mluvit, pane Dolohove?“ zeptala se Hermiona nesměle, když se protáhla kolem jeho těla, aby mohla projít a sednout si do červeného křesla.
„O čem bys chtěla mluvit, Kotyonok?“ řekl Antonin, když přešel k pohovce a zhroutil se na ni tak, že pohodlně napůl polehával a očima stále sledoval hnědovlasou čarodějku.
Hermiona se kousla do rtu, nebyla si totiž jistá o čem by s ním měla mluvit, ale pak ji osvítila myšlenka. Překvapilo ji, že se vůbec necítí provinile za to, že manipuluje s mužem, ale rozhodla se, že má nějaké potřeby a pýcha není luxusem, který by zrovna teď měl.
„Proč mi nesdělíte jaké všechny věci ještě potřebujete nebo chcete, ačkoliv za ně nechcete utrácet peníze Ministerstva?“
„Pchelka, věděla jsi, že miluju mudlovské oblečení? Nesnáším ty lidi, ale zdá se, že mají slabost pro módu. Obzvlášť miluju džíny. Jsou o tolik pohodlnější a praktičtější, než klasické kalhoty. Hábity mají často tendence motat se do cesty, a já miluju způsob, jak džíny a tričko prostě padnou. Předtím, než jsem zaujal svou roli Smrtijeda a Pán zla převzal celej můj zkurvenej život, tak jsem měl hromady mudlovských triček a ty s jejich muzikanty obvykle vypadaly nejlépe.“ Antonin se zastavil a zhluboka se nadechnul, jak se ztratil ve vzpomínkách. „A víš, co dalšího ještě nikdo neví o velkém, zlém Smrtijedovi Antoninu Dolohovovi?“ Hermiona se zakřenila, když zaburácel své jméno. „Netuší, že miluju zaklínadla, že vymýšlení zaklínadel je moje specialita, což je něco, co ty znáš až příliš dobře.“
Antonín si povzdechl, odlepil pohled z jejích očí a přejel jím přes její tělo a z té podrobné prohlídky ji zasvědila jizva od jeho kletby.
„Víš, že jsem nikdy neměl v úmyslu tě zranit, Pchelka. Ačkoliv tomu jen těžko někdo uvěří. Trvalo mi roky na to přijít. U Merlina tys' mě překvapila, tak jako vždycky. Roky, co jsem strávil v Azkabanu, jsem nad tím přemýšlel, a nikdo, žádná osoba nikdy nezvládla poslat na mě zaklínadlo, které bych neočekával. Až na tebe, ty chytrá, zlomyslná holčičko, ty jsi mě umlčela, a když jsem na tebe hleděl, tak jsem si uvědomil, že tě v tom zmatku nechci zranit, což by se s tolika mými bratry kolem, mohlo snadno stát. A tak jsem na tebe seslal svou kletbu - выводить из строя.*** A slyšel jsem, že tě nejen poslala do bezvědomí, ale i pořezala tvoje tělo a za to se omlouvám. Bylo určeno k tomu, aby se vyslovovalo nahlas a myslím, že se jeho účinek změnil, když jsem byl umlčen.“
Hermiona se snažila polknout přes náhle vyprahlé hrdlo. „V-vy jste se mě nesnažil zabít?“
„Pokusit se tě zabít, nikdy jsem se nesnažil zabíjet kouzelníky a čarodějky, pokud jsem tomu mohl zabránit. Kouzelnická krev je příliš vzácná a z toho, co si vybavím, tak jsem nezabil žádného kouzelníka nebo čarodějku,“ Antonin vysvětlil vše tak tvrdě, že Hermionin svět se na své ose najednou povážlivě nakláněl.
Pozn.překladatele:
* Solnyshko, ty takaya krasivaya. - Sluníčko, jsi tak krásná.
** Kotyonok – koťátko
*** Vyvodiť iz stroya – zneschopnění, paralyzování, ochromení