Propuštěn z vězení: Odsouzen k životu 2
2. kapitola
Harry, Hermiona a Antonin přistáli na měkké trávě přímo před domem v Doyden Castle, který byl na čas Antoninovým domovem. Antonin se opět rozkašlal, ubývala mu energie a začal padat. Hermiona i Harry ho každý z jedné strany chytili pod paží a zanesli ho do domu.
Jemně ho uložili na pohovku přímo za dveřmi, kde pokračoval jeho záchvat. Hermiona zašla do kuchyně, aby mu přinesla sklenici vody.
„Harry, potřebuje aby se na něj podívala lékouzelnice,“ řekla Hermiona, zatímco držela sklenici, aby pomohla Antoninovi se napít.
„Vždyť víš, že do tohoto domu máme omezený přístup. Pokud s tím souhlasíš, může sem přijít Hannah?“ Harry zalomil rukama, bylo mu nepříjemné do toho všeho zaplétat svou manželku. Jeho žena byla tak milá, když se poznali, ale byla také naprosto oddaná a ochranitelská a tohle pro ni bude rozhodně výzva.
„Dobře, hoď mi svitek.“ Hermiona položila sklenici na podlahu, zatímco Antonin se trhavě nadechnul. Harry padl do starého zvyku, kdy vzal její korálkovanou kabelku, mávnul hůlkou a vyvolal pro svou kamarádku brk a pergamen.
Hermiona rychle napsala Harrymu adresu a sledovala, jak odchází. Sedla si zpátky na podlahu a ohromeně si prohlížela čaroděje před sebou. Než ho dostali z vězení, tak si její mysl nedokázala představit, jak odlišně bude vypadat, ale nebyla si jistá, proč to pro ni vlastně má význam.
Bylo mu zle, byl neuvěřitelně nemocný, a ona prostě nedokázala jen tak sedět a nechat ho trpět. Nezáleželo na tom, co udělal v minulosti. Tohle si nezasloužil nikdo. Sledovala ho již několik minut, když se jeho oči pomaličku otevřely a hleděly na ni.
„Jsi tak nádherná, Solnyshko,“ Antoninův hlas byl hluboký, když mu ta slova splývala ze rtů.
Hermiona otevřela do široka oči a nedokázala si pomoci, aby hluboce nezrudla. Z těla jí sálala horkost, jako by se snažilo předstírat svou vlastní horečku, když od něj uhnula pohledem jinam.
„Jste nemocný, Dolohove. Nevíte, co říkáte,“ zamumlala Hermiona, když se na něj konečně podívala.
Jednou se uchechtnul, než jeho tělo opět přemohl kašel. Vzal si sklenici, kterou mu Hermiona nabízela. Nevzal si ji od ní, namísto toho pokývnul, když se jeho kašel zmírnil a ona mu pomohla se pořádně napít.
Několik minut uběhlo v tichosti, když se snažil nekašlat a zhluboka se nadechnout kyslíku. Když se dveře otevřely a Harry a Hannah Potterová rozená Abbottová vstoupili, tak se blondýnčiny oči okamžitě přimhouřily na kouzelníka ležícího na pohovce. Pak se zastavily na její nejlepší přítelkyni. „Ehm, proč je Antonin Dolohov venku z vězení a leží tu na gauči?“
Hermiona pohlédla na Harryho, který sklopil pohled a najednou shledával své boty nadmíru zajímavými.
„Předpokládám, že ti Harry neřekl o Dolohovovi, než tě sem přivedl.“ Plavovlasá čarodějka odměřeně přikývla a zabrala si židli u jídelního stolu, kde si s překříženýma rukama sedla a čekala. Hermiona si povzdechla s vědomím toho, že ten příběh by si mohl naklonit ošetřovatelskou mrzimorku a nezáleží na tom, jak tvrdohlavá se momentálně zdála. „Dolohov byl svým otcem donucem ke krevní přísaze, když mu bylo čtrnáct let. Byl donucen sloužit Voldemortovi.“ Hermiona se odmlčela, když se od kouzelníka z pohovky ozval naštvaný povzdech, načež obrátila oči vsloup a pokračovala. „Tento důkaz se teprve osvětluje. Takže to bylo rozhodnutí Harryho, Ministra a mé vlastní, že bude propuštěn a nikdy víc již nebude muset za zločiny, které spáchal, jít odsedět svůj trest.“
„Ten muž spáchal vraždu. Stejně jako neznámé množství zlých skutků, které se nikdy ani nedozvíme,“ řekla Hannah a pohledem přelétla Antonina.
„Všemu, co říkáš, rozumím, pokusil se zabít i mě. Ale co se stalo, stalo se a pokud mu nepomůžeš, aby mu bylo lépe, tak zemře.“ Hermiona udržela svůj hlas klidný i přesto, že se jí třásly ruce.
Věděla, že pro nikoho nebude snadné pochopit Dolohovovo propuštění a udržení toho mimo vědomí veřejnosti, ve které nevyhnutelný protest, který přijde. Reakce Hannah byla teprve jednou z mnoha a Hermiona věděla, že její reakce byla ještě slabá v porovnání s reakcí veřejnosti. Mezi jimi třemi cítila přesvědčení řídící názor veřejnosti, ale nejdříve ze všeho bylo třeba tomu kouzelníkovi ulevit.
Hannah si povzdechla na své židli, když přelétala pohledem od Harryho k Hermioně. „Co se stane, když ignoruješ krevní přísahu?“
Hermiona měla ta dvě slova na jazyku, ale Antonin zakašlal ve snaze pročistit si hrdlo a pohlédnul na Hannah. „Můžeš zemřít, protože krevní přísaha se váže k tvé životní síle, takže pokaždé, když sešleš zaklínadlo proti přísaze to vysušší kus tvé magie,“ nabídnul jí vysvětlení. „Pokud se to kouzlo nevymstí a neobrátí proti tobě, aby tě zabilo, tak můžeš nakonec skončit tak, že ztratíš všechny své kouzelnické dovednosti.“
Hannah rozšířila oči a pohlédla na Hermionu, která přikývla na souhlas.
Malý domek byl nyní tichý, všichni byli ztraceni ve vlastních myšlenkách, než si Hannah opět stoupla a otřela si ruce o kalhoty.
„Tak dobrá, pane Dolohove, budu vás léčit. Ale pokud uděláte cokoliv, co někomu opět ublíží, tak vás ujišťuji, že vám upadne váš oblíbený přívěsek.“
Antonin se zachechtal, než nad ním převzal vládu další záchvat kašle. Hermiona se postavila a pohnula se, aby si sedla do ušáku přímo před gaučem, zatímco Hannah si před něj klekla na podlahu.
Hermiona otevřela svou kabelku a hrábla hluboko dovnitř, aniž by si všímala zvědavého pohledu kouzelníka ležícího na pohovce, když její loket zmizel a ona následně vytáhla malou fialovou krabičku. Položila ji na stůl, ještě jednou se natáhla do kabelky a vytáhla odtamtud malou krabičku z tvrdého papíru o velikosti baseballového míčku a postavila ji vedle té první.
„Myslím, že už čekáme jen na Kingse s jeho pátráčkem,“ řekl Harry pozorující svou kamarádku.
Hermiona přikývla a i nadále sledovala, jak Hannah sesílá diagnostická kouzla na kouzelníka a mumlá si u toho.
„Zdá se, že jeho zápal plic přešel v případ lehké bronchitidy, která je důvodem toho, proč je jeho kašel tak zlý. Taky má vysokou horečku a zrychlený puls. Všechny tyhle věci ale zmizí, jakmile začneme léčit jeho zápal plic a bronchitidu, ale upřímně tě varuji, že lék proti horečce způsobí, že bude trochu blouznit. Chceš, abych mu to dala teď?“ zeptala se Hannah, zatímco se prohrabovala vlastní taškou, aby z ní vyndala lahvičky s léky.
„Může ještě chvíli počkat, než se sem dostane Kings? Ministr chtěl být přítomen tomu, až mu budeme sdělovat podmínky propuštění.“ Hermiona si všimla nezaujatého způsobu, jakým Hannah mluvila o Antoninovi, jako kdyby tu vůbec nebyl. Pohlédla na něj a nezdálo se jí, že by se snažil myslet, zatímco na ni byly stále pevně upřené jeho oči. Hermiona odvrátila pohled od nemocného kouzelníka a pohlédla směrem k Harrymu, který přikývnl.
„Jo, ale bude nejspíš trochu zmatený ještě pár dnů, jak mu bude lektvar odplavovat z těla horečku.“ Hannah položila na stůl několik lahviček lektvarů různých barev a vytáhla z tašky pergamen. „Nechám ti tu jasné instrukce, kdy podat jaký lektvar, ale pokud budeš mít nějakou otázku, tak mi pošli sovu.“
„Velice ti děkuji, Hannah.“ Hermiona se usmála na blondýnku, která jí oplatila drobným úsměvem.
„Děkuji,“ zavrčel Antoninův hluboký hlas z pohovky.
Hannah přikývla, ale nenabídla mu žádnou jinou reakci. Hermiona byla jejím chováním překvapena. Byla u Hannah zvyklá na obvyklou šťastnou laskavost, obzvláště, když léčila pacienty. Povzdechla si s vědomím, že je to jen ochutnávka toho, co brzy bude nasměrováno na Antonina Dolohova. Když pocítila tento dopad i na sobě, tak si nedokázala pomoci, aby jí toho muže nebylo líto.
Ozvalo se jemné zaťukání na vchodové dveře, než se otevřely a do místnosti nakráčel Kingsley. Všichni v místnosti mohli skoro cítit ten oprávněný vztek, který z něj vycházel ve vlnách. Než se zastavil, aby si zvědavýma očima prohlédl domek, tak potřásl hlavou a posadil se k jídelnímu stolu.
„Přísahám při Merlinovi, že toho chlapa dělí od ztráty práce jen dech běhnice. Věděl jsem, že se o vězně stará jen málo, ale nechat je v takových podmínkách bez léčby a v takové špíně, jakou jsem viděl. Nařídil jsem vyšetřování, ale on to místo možná dá do pořádku, než se tam dostanou,“ zavrčel viditelně omráčený Kingsley. Ačkoliv Hermiona věděla, že k vězňům v Azkabanu nechová žádnou zvláštní náklonost, vždyť jich tam taky mnoho dostal, tak nenechá toto kruté zacházení být jen tak. Na veřejnosti si nasazoval jinou tvář, ale ve skutečnosti Kingsley miloval všechny živé tvory skoro stejně tak moc, jako sama Hermiona.
„Pojďme rychle vyřešit tuto záležitost, ať můžu jít vyplnit nezbytné papírování, abych na to místo mohl poslat inspekci.“
„Potřebuji prstýnky,“ Hermiona se postavila a přešla k jídelnímu stolu, zatímco Kingsley odněkud vylovil malou, černou, sametovou krabičku. „Chtěl bys mít tu čest, Kingsley?“
Kingsley přikývnul a postavil se stejně jako Harry a Hermiona. Antonin musel vnímat důležitost okamžiku, protože se vyštrachal do sedu.
„Antonine Dolohove, bylo vám uděleno dřívější propuštění z Azkabanu, kde jste pykal za činy spáchané v době, kdy jste vystupoval jako Smrtijed Lorda Voldemorta.“ Antoninovi vyklouzlo neslyšné zasyknutí, které bylo ignorováno. „A to kvůli důkazům, které byly Ministerstvu předloženy ohledně krevní přísahy vykonanou na vás vaším otcem, Vadimem Dolohovem. Tento rituál vás přinutil vzít na sebe roli Smrtijeda, je to správně?“ Antonin zatnul pěsti i čelist, když přikývnul. „Podmínky vašeho propuštění jsou následující: první rok vašeho propuštění budete v podmínce. A také budete používat pouze námi poskytnutou hůlku, která je kontrolována slečnou Grangerovou kvůli jakýmkoliv aktivitám ohledně černé magie. Budete nosit prsten poskytnutý Ministerstem, který bude sloužit, jako pátráček pro slečnu Grangerovou, což jí umožní vás snadněji najít. Také jí to dá vědět, pokud byste se ocitnul v jakémkoliv nebezpečí. Žádám vás abyste zůstal v této nemovitosti dokud vám slečna Grangerová neudělí souhlas s cestováním. Po uplynutí doby šesti měsíců vám bude dána příležitost najít si zaměstnání. Po uplynutí jednoho roku si budete moci koupit novou hůlku a vrátit pátráček slečně Grangerové. Souhlasíte s těmito podmínkami?“
„Ano.“ Antoninova odpověď byla krátká a jeho hluboký hlas dal vzniknout hlasité sérii zakašlání.
Hermiona se natáhla po štíhlé purpurové krabičce, a aniž by to dokázala vysvětlit, tak cítila velké vzrušení, když Antoninovi podávala jeho novou hůlku. Za běžných okolností to byla velmi soukromá zkušenost mezi výrobcem hůlek a novým vlastníkem hůlky a možná ještě mezi blízkou rodinou. Ale teď tu stála jen ona sama a předávala mu novou hůlku. Potají doufala, že k němu bude dobře pasovat. Měla několik málo zkušeností s užíváním hůlky, která příliš dobře neseděla a byl to pocit, jako by měla novou ruku.
Antoninovo obočí vystřelilo vzhůru, když se jeho ruka přiblížila k té krabičce. Otevřel její víčko a pokoušel se bojovat s přílivovou vlnou emocí, která se uvnitř něj vzedmula. Na okamžik se zastavil, než konečně sevřel ruku kolem své hůlky. Když se jeho dlaň setkala s osikovým dřevem, tak to vypadalo jako by horko sálalo z jeho ruky do hrudi, naprosto nepodobné horečce stravující jeho tělo. Opět se cítil celý. Koutky jeho úst se zvlnily a pozvednul své oříškově hnědé oči k Hermioně, která ho zvědavě pozorovala.
Hermiona rychle přerušila oční kontakt s Antoninem a otevřela krabičku s dvěma stříbrnými prstýnky uvnitř. Pokusila se uklidnit své třesoucí se ruce, když podávala krabičku tmavovlasému kouzelníkovi a nechala si na svůj pravý prsteníček sklouznout stříbrnou obroučku.
Antonin se na ni zazubil, vzal si od ní krabičku a dal si prsten na svůj levý prsteníček.
„Příště až si vyměníme prsteny, Pchelka, tak to bude za naprosto jiných okolností.“
Hermiona polkla, zrudla v obličeji, a pak od něj raději odvrátila pohled. S očima přilepenýma na podlahu si nevšimla úšklebku od Hannah ani do široka otevřených očí, kterýma na ni hleděl Harry a ani přimhouřeného pohledu Ministra, když si pročistila hrdlo.
„Ano, dobrá tedy, pane Dolohove, pozměnili jsme osobu na místě strážce tajemství – jsem jí já. Je to tady nezakreslitelné a jediní lidé, kteří znají jeho polohu jsou ti tady v místnosti. Takže dokud Ministerstvo nepustí na veřejnost zprávu o vašem propuštění, tak vás musíme poprosit, abyste zůstával zde. Nejsme si totiž jisti tím, jak se veřejnost zachová.“
Zhluboka se nadechla, než pokračovala. „Taktéž vás musíme požádat, abyste se vyhnul kontaktování kohokoliv, kdo má nějaké spojení s černou magií. I když nesledujeme vaši komunikaci, tak doufáme, že tohle uvidíte, jako svou druhou šanci.“
Antonin na ni upřel tvrdý pohled. „Netoužím po tom konverzovat s kýmkoliv, s kým jsem byl kdy spojován. Tohle je nový začátek, jak by to někdo mohl nazvat, a já to beru, ačkoliv si to možná ani nezasloužím.“
Na několik úderů srdce se domek ponořil do ticha, než Kingsley tlesknul dlaněmi.
„Potřebuju se vrátit. Hermiono, dej mi vědět pokud se tu vyskytnou nějaké otázky. Dolohove, pokud jí to uděláte těžké, tak se budete zodpovídat mně osobně a věřte mi, že si to vážně neužijete,“ pronesl Kingsley tvrdým hlasem, když na Antonina hleděl přimhouřenýma očima.
Antonin přikývnul a Hannah se přeusnula zpět k němu a začala mu podávat dávky léků.
„Zajdu do města a přinesu vám nějaké jídlo. Chcete něco konkrétního? Hannah, potřebuje něco?“ Hermiona si upravila své oblečení na ven a zvedla svou korálkovou kabelku.
„Pchelka, šest let jsem žil na starém chlebu a sýru. Sním cokoliv,“ usmál se na ni a Hermiona byla zasažena tím, jak moc krásný byl, když se usmíval. Zatřásla hlavou, aby z ní dostala myšlenky tohoto typu.
„Na ten svůj krk potřebuje polévky a čaj. Jídlo bohaté na proteiny a tuky bude nejlepší na to, aby přibral nějakou tu váhu,“ odpověděla blondýnka po doktorsku, jakoby odhadovala svého pacienta.
Hermiona následovala Kingsleyho, který ji pevně obejmul, jakmile vyšli z domu.
„Pošli mi sovu, kdyby ti dělal nějaké problémy.“
Přikývla a zamířila na cestu k vesnici, když vzduch kolem ní naplnilo zapraskání. Malá mudlovská vesnice byla jen třicet minut pěší chůze. Byla vděčná za příležitost vyčistit si hlavu a dostat se z té zmatené situace, ve které se ocitla.
Nebyla připravená čelit lidské stránce Antonina Dolohova. V jejích nočních můrách byl brutální postavou, která se jí pokoušela zabít. Nyní však čelila muži. Muži, který byl velmi nemocný a potřeboval, aby se o něj někdo postaral. Nebyl tu žádný zástup lidí, kteří by byli ochotní se upsat k tomu, aby mu pomohli, a tak to všechno padlo na ni. Byla však na to připravená?
Hermiona si přitáhla plášť těsněji k tělu i navzdory skutečnosti, že počasí bylo až neobyčejně teplé na první zářijový den. Zdálo se, že blízkost někoho, kdo se ji pokusil zabít a její krátká návštěva Azkabanu jí zchladila krev a vítr vanoucí od moře tomu také nepomáhal.
Slyšela za ta léta mnoho příběhů o temnotě Azkabanu, ale nějak si myslela, že se to zlepší ve chvíli, kdy budou pryč mozkomorové. Ztěžka si povzdechla a uvědomila si, že bylo hloupé kdy věřit, že věznice v Severním moři by mohla být příjemným místem. Vypěnila při pomyšlení, že se s kýmkoliv špatně zachází a naprosto nezáleželo na tom, co kdy udělal. I bez toho již ztratili svou svobodu, takže nebylo nutné, aby trpěli ještě nemocemi a hladem.
Zavrtěla hlavou a zaměřila své myšlenky spíš na to, jak pomoci tomuto muži znovu dosáhnout svobody a to čím dříve, tím lépe. Nebyla nadšená tím, že bude trávit více času jeho navštěvováním, které bylo naprosto nezbytné. Znepokojoval ji a to by se Hermioně nestávalo, kdyby neztrácela kontrolu nad svými nočními můrami, které sesbírala v několika uplynulých letech.
Hermiona se usmála, když minula vesničany, zatímco si razila cestu do samoobsluhy. Potom, co prostudovala všechny uličky, tak měla pocit, že by měla najít nějaké tyčinky, polévky, čaj a spoustu jednoduchých jídel, která toho muže postaví zpět na nohy. Byla zhruba v polovině obchodu, když jí napadlo, že něco z toho pro něj bude muset uvařit a nechat to připravené k tomu, aby se to dalo ohřát.
Vrátila se do domku se všemi těmi taškami pohodlně zmenšenými v jedné velké tašce, kterou zpevnila příhodným zaklínadlem. Při otevření dveří si okamžitě všimla rozdílu v místnosti. Bylo tam totiž znatelně tepleji, než předtím.
„Pchelka, jsi zpátky,“ zvolal Antonin, když zabouchla dveře a pozdravil ji obrovským omámeným úsměvem.
Hannah se zakřenila ze židle u pohovky.
„To ty léky. Když jsem říkala, že bude pár minut blouznit, když mu podáme léky, které mu odplaví z těla horečku a znovu ho postaví na nohy, tak jsem tím myslela tohle.“
Hermiona protočila oči. „Přesně to, co potřebuji, je bývalý Smrtijed, který se mě kdysi pokusil zabít, a který se tu teď bude motat.“
„Pchelka, věděla jsi, že tohle je ten proklatý Harry Potter?“ zeptal se Antonin šokovaným hlasem a s vysoko zdviženým obočím.
Harry a Hannah se oba zachechtali, zatímco Hermiona se dala do vybalování nákupu.
„Chce někdo čaj?“
„Ačkoliv ti děkuji, tak se musím vrátit ke sv. Mungovi,“ řekla Hannah, vstala a pohnula se ke dveřím.
„Opravdu moc ti děkuji, Hannah,“ řekla Hermiona, když se objali.
„Stavíš se v neděli na čaj?“ zeptala se Hannah a usmívala se, když Hermiona přikývla.
„Taky už budu muset odejít, Mio. Potřebuju se dostat zpátky na Ministerstvo,“ řekl Harry, a taky Hermionu objal, než šel pár svou cestou.
Hermiona připravila konvici a postavila ji na sporák, než se obrátila ke kouzelníkovi, který ji sledoval z pohovky. Povzdechla si a uvědomila si, že ještě zabere nějaký čas, než ho alespoň trochu pozná. „Pane Dolohove, jak chcete udělat čaj?“
„Jeden plně ponořený cukr. A můžeš mi říkat Antonin, pokud by to pro tebe bylo příjemnější,“ povzdechl si, když z něj léky konečně vyprchaly. Zrovna moc nespěchal, aby si znovu vzal ten bledě zelený lektvar. Upřímně by raději trpěl horečkou, než aby v její přítomnosti ztratil vládu nad svým jazykem.
Hermiona si sednula do stejného červeného křesla, jako předítm. „Pan Dolohov mi v tuto chvíli přijde přijatelnější, pokud vám to tedy nevadí.“
Antonin přikývnul a konečně ho zaplavila tíha místnosti kolem něj. Samozřejmě, že se v jeho přítomnosti necítí příjemně, když její jediná zkušenost s ním byla soustředěna kolem vzpomínky na to, jak se ji snaží zneškodnit.
Hermiona se zaklonila a povzdechla si. „Pane Dolohove, tyto mimořádné okolnosti, ve kterých se nacházíme jsou to, o čem se nikomu z nás nikdy ani nesnilo. Takže já se tady z toho pokusím těšit, pokud tak budete činit i vy.“ Nedařilo se jí vytvořit obchodní ovzduší, kterým chtěla nastavit hranice jejich obchodního vztahu. Vzápětí na ně na oba dopadly plnou vahou vzpomínky na jejich vzájemnou interakci.
Antonin držel jazyk za zuby. Ze své zkušenosti věděl, jak málo znamenají slova v porovnání s jednáním jednotlivce. Ukáže jí, že se změnil, a co se rozhodl udělat se svým životem. Rozhodně tuhle příležitost nepromarní.
Jeho myšlenky přerušila čajová konvice. Hermiona ji sundala ze sporáku a oběma jim udělala čaj dle jejich vytoužených standardů. Přinesla mu čaj a usadila se zptáky do křesla.
„Když už jsem tady, tak uvařím několik polévek, které si můžete znovu ohřát, ale i tak se zítra vrátím, abych zkontrolovala váš stav a zjistila jestli něco nepotřebujete.“
Antonin se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Děkuji za laskavost, i když je nezasloužená, ale o to více si jí vážím.“
Hermiona zčervenala při tom hřejivém projevu citu. Tato situace byla samozřejmě podivná, ale každý si zasloužil, aby se o něj někdo na určité úrovni staral. Popíjeli jejich čaj v tichosti, a když vypila i jeho poslední kapku, tak se postavila a začala pracovat v kuchyni.
Když začala loupat brambory, tak náhle vykřikla.
„Skoro jsem zapomněla!“ Mávla hůlkou nad malou krabičkou z tvrdého papíru na jídelním stole a ta se okamžitě zvětšila do své původní velikosti. „Dokázala jsem sehnat krabici s nějakými vašimi věcmi z vašeho domu z doby, než jste byl zatčen-“ Hermioně došla slova, když jí zrudly tváře, protože nikdy v životě ještě nevyslovila absurdnější větu.
Potřásla hlavou, zvedla krabici a položila ji vedle Antonina na pohovku, než se vrátila zpět k bramborám.
Nadcházejících třicet minut pracovala Hermiona v tichosti a připravovala polévky, zatímco čaroděj každou chvíli vydával šokovaná prohlášení, když našel další poklad, o kterém si byl jistý, že ho již nikdy neuvidí.
Když byly polévky hotové a ustálené zaklínadlem, aby se nekazily, tak se Hermiona otočila zpátky ke kouzelníkovi, který se na ni ze široka usmíval.
„Velmi vám děkuji, slečno Grangerová,“ hlas se mu chvěl neskrývanými emocemi.
„Vždyť jsou to vaše věci,“ odpověděla Hermiona tiše. „Půjdu pryč. Pokud byste mě kvůli něčemu potřeboval, tak jen ťukněte hůlkou do prstýnku a ten mě upozorní. Zítra kolem poledne se vrátím.“
Antonin přikývnul a sledoval ji, jak si zapínala hábit a vydala se ze dveří. Čekal dokud neslyšel tiché prásknutí, než vydechnul zadržovaný dech.
„Sakra,“ vykřiknul a jeho hlas prořízl ticho. Potřásl hlavou, aby pokáral myšlenky z celého toho dne. Nikdy ani nesnil o tom, že mu stráž řekne, že opouští Azkaban, a že bude následující rok v bezprostředním kontaktu s Hermionou Grangerovou. Ta dívka, nyní žena, ho pronásledovala v nočních můrách celých osm let už od té noci na Ministerstvu.
Těžce si povzdechnul a vyhnal si z hlavy tyhle myšlenky. Odmítal se vrátit do té vzpomínky, když byl vzhůru. Už tak byla nevyhnutelná, když spal. Postavil se a snažil se unést vlastní váhu na slabých končetinách a odbelhal se ke sporáku, aby si nalil misku polévky, kterou připravila.
Už to bylo šest let, kdy naposledy jedl něco teplého a jen dotek na jeho rukách byl dost teplý na to, aby rozehřál celé jeho tělo. Když dojedl, tak si dovolil snít o věcech, které vzdal už před dlouhou dobou. Nyní byl ve světě, kde poprvé od jeho čtrnácti let, nebyl jeho život kontrolován krevní přísahou. Nyní byl volný, aby sledoval svůj vlastní osud.
Antoninovou pravou vášní vždy byla práce se zaklínadly. Rychle se naučil je škodolibě vylepšovat a dokonce byl ještě lepší v tom kouzla tvořit. Pánovi zla zabralo pouhých šest měsíců, než na to přišel a on byl náhle vysoce vyhledávaným a ve vytoužené pozici. Dovolilo mu to rychle skákat v hodnostech Smrtijedů, což mu dávalo větší svobodu si vybrat, jaké odporné úkoly bude dělat.
Nyní jeho práce se zaklínadly může být i prospěšná a nejen při páchání násilí na lidech. O jakých kouzlech si jen dovolil snít? Jaký život měl předtím? Když dojedl misku polévky, tak se zamyslel nad svou budoucností. Jakmile s tím byl hotov, tak se začal belhat do schodů a ignoroval místnosti dokud nenašel cestu do koupelny. Poprvé od doby, co byl dítětem, si užíval pohled na vanu. Bylo to už tak dloho, co se myl něčím jiným, než studenou vodou z hadice. Takže dnes v noci se chystal máčet. Máčet se tak dlouho, dokud se mu nezahřejí kosti. Ačkoliv se zachechtal, že se nejdřív bude muset osprchovat a smýt ze sebe všechno svinstvo a zažranou špínu, než se bude moci pořádně namočit, aby se voda nezměnila v tak černou, jako byla jeho duše.
Když Hermiona zavřela dveře svého malého bytu, tak nechala ze rtů uniknout dlouhý povzdech s pocitem, jako by se konečně dokázala nadechnout. Dnešek k ní nebyl laskavý. Celý ho strávila výletem do Azkabanu, v blízkosti své noční můry a musela se poprat se skutečností, že Antonin Dolohov byl zlomený a nemocný muž.
Sebrala se, šla ke koupelně a cestou ze sebe sundávala oblečení. Dnes večer si ve vaně surově drhla kůži v naději, že ze sebe smyje ten nechutný pocit, který se na ni přilepil v okamžiku, kdy vkročila do Azkabanu. A vší silou se snažila soustředit na cokoliv jiného, avšak její myšlenky si vždy našly cestu zpět ke kouzelníkovi, který si na druhé straně země užíval svou vlastní koupel.
Pozn.překladatele: Pchelka – včelka, Solnyshko - sluníčko