1. kapitola

 

Poté jsem věděl, že jsem tě miloval

Ale tys to nikdy nevěděla

Protože jsem hrál lhostejného,

když jsem měl strach nechat to plynout

Vím, že jsem tě potřeboval

Ale nikdy to neukázal

Ale chci zůstat s tebou,

dokud nebudeme šediví a staří

Jen řekni, že to nenecháš odejít

Jen řekni, že to nenecháš odejít

 

-xoOox-

 

Hermioniny podpatky klapaly po mramorové podlaze, když si razila cestu chodbou do kanceláře Ministra. Dostala od Kingsleyho sekretářky, Gemmy Farleyové, žádost o setkání před méně, než deseti minutami. Její potvrzující odpověď byla okamžitá, stejně jako její odchod z kanceláře.

 

Vyjela výtahem do prvního patra a pozdravila několik kolegů, zatímco uvažovala proč si Kingsley vyžádal setkání tak strohou zprávou. Její práce coby supervizora v oddělení dodržování kouzelnického práva znamenala, že obvykle neměla případy tak naléhavé důležitosti.

 

„Hermiono, jak se dnes máš?“ zeptala se Gemma, když Hermiona vešla do malého foyer před Kingsleyho kanceláří. Zmijozelská prefektka byla na první pohled kráska se svými dlouhými rusými vlasy a světle modrýma očima. Kdyby Hermiona nevěděla, že se Kingsley nezajímá o ženy, tak by si nejspíš myslela, že Gemma dostala své místo jen kvůli vlastnímu vzhledu.

 

„Ale znáš to, zas další den v práci,“ řekla Hermiona a pozdravila čarodějku hřejivým úsměvem. Gemma byla jedna z mála zmijozelských, o kterých Hermiona věděla, že jim vždy oplatí úsměv, a ačkoliv byla Gemma ambiciozní, tak nikdy ve své honbě za postupem nešlapala po lidech.

 

„Můžeš jít dovnitř, už na tebe čeká,“ ta nádherná čarodějka se zasmála zvonivým smíchem, který každého donutil k úsměvu. Gemma kývla hlavou, když se otáčela ke svému vlastními papírování a za pomoci hůlky rozesílala interní sdělení.

 

Hermiona prošla velkými dubovými dveřmi s malou zlatou jmenovkou, na které stálo: Kingsley Pastorek, Ministr kouzel. Zatlačila na dveře a otevřela je do Ministrovy hřejivé kanceláře. Ačkoliv byla tato místnost profesionálně vyzdobena, tak si Kingsley ponechával své osobní věci přímo na očích. Záda krémově zbarvené pohovky u zdi zdobil ladící purpurový přehoz. Knihovny byly plné kolekcí knih, ale mezi nimi byli uhnízděné i ty, které se týkaly Kingsleyho oblíbeného předmětu – Obrany proti černé magii. Křesla byla natočená přímo ke stolu a ačkoliv vypadala profeisonálně vyrobená, tak to byla i ta nejpohodlnější křesla, s kterými se kdy Hermiona setkala.

 

„Hermiono, děkuji, že jsi přišla tak rychle,“ řekl Kingsley, když se postavil, aby obešel stůl a objal příchozí čarodějku. Než se otočil ke svému vlastnímu, tak ještě ukázal rukou ke křeslům před stolem.

 

Na Kingsleym Pastorkovi se začínaly projevovat známky jeho věku a stresujícího zaměstnání. Avšak i navzdory šedému poprašku ve vlasech a lehkým vráskám kolem očí, jeho oči stále zářily mladickým nadšením při spatření své přítelkyně. Při Bitvě v Zobí ulici byli Hermiona a Kingsley bok po boku, což ji tenkrát utěšovalo. I po válce si ti dva zůstávali blízcí, několikrát do měsíce chodívali na oběd a kolem svátků se navzájem navštěvovali. Hermiona byla dokonce jednou z několika málo privilegovaných, která se účastnila obřadu, kde si vyměnil sliby se svým přítelem – Michaelem.

 

„Samozřejmě, že jsem přišla rychle, když tak vzácně žádáš o neodkladné setkání,“ když si sedala, tak si uhladila sukni.

„Dobrá tedy, byla mi předložena nová zjištění od naší tajné služby, která obsahují poněkud velmi zajímavé informace,“ začal Kingsley a prohraboval se deskami na stole, dokud nenašel tu správnou. Přimhouřenýma očima na ni pohlédnul. „Obdrželi jsme tento dopis od našeho zdroje v Rusku. Stojí tam, že jsou svědkové na to, že Antonin Dolohov byl svým otcem přinucen k pokrevní přísaze ve věku čtrnácti let. Ta přísaha ho zavázala stát se Smrtijedem a sloužit Voldemortovi.“

 

Hermioniny oči se rozšířily a sevřel se jí žaludek. Nikdy ji nepřestane překvapovat, že rodiče dokážou mít tak chladné srdce a nutí své děti dělat věci, které oni sami dělat nechtějí. Nepociťovala k Antoninu Dolohovovi zášť, ale co by z něj asi bylo, kdyby ve čtrnácti letech nebyl donucen složit pokrevní přísahu? Byl by pořád tím mužem, který ji pronásledoval v nočních můrách?

 

Když nic neříkala, Kingsley pokračoval. „Upřímně jsme se nikdy nesetkali s ničím takovým, samozřejmě jsme nechali Draca Malfoye jít na podmínku, protože byl tak mladý, když byl přinucen přijmout znamení zla, ale dokonce ani sám Dolohov nám nikdy nepředložil tuto informaci. Poslali jsme bystrozora, aby toto prohlášení prošetřil a získal vzpomínky od svědka a stejně tak i od samotného Dolohova, aby se ověřila pravda. Ty a Harry jste jediní, na které se obracím; potřebujeme zjistit, co dělat ohledně Dolohova proto, že včetně jeho trestu po první válce už si odpykal šest let.“

 

Přikývla. Její mozkové závity se nedokázaly přestat točit. Její práce jako supervizora oddělení dodržování kouzelnického práva a Harryho, jakožto ředitele tohoto odboru, je určovala, jako jediné dva lidi, mimo Kingsleyho, kteří mohli toto rozhodnutí učinit. Cítila, že je poněkud bezradná ohledně toho, jaké by mělo být konečné rozhodnutí. Harry byl momentálně mimo kvůli zadání tréninku nějakým novým rekrutům a nevrátí se dřív, než za dva dny.

 

„Je třeba dostat Dolohova z Azkabanu okamžitě?“ zeptala se Hermiona hledíc na Kingsleyho.

„Máme zrpávy, že tři měsíce trpěl zápalem plic a má nalomené zdraví, takže je třeba učinit rozhodnutí,“ řekl Kingsley, zatímco jeho oči projížděly hlášení v jeho rukách.

„Lépe tedy dříve, než-li později. Zkontaktuji Harryho, abych věděla, zda by dnes v noci mohl mít letaxový hovor,“ řekla, než si stoupla. „Máš kopii toho hlášení?“

„Ano mám a Gemma ti ji dá. Dáš mi zítra ráno vědět, co Harry řekl?“ Kingsley se postavil a sebral zprávu, aby doprovodil Hermionu ke dveřím.

„Samozřejmě,“ řekla Hermiona a prošla dveřmi první, kde stála a čekala na kopii složky.

 

Toho večera opět ve svém bytě seděla na pohovce a znovu a znovu si projížděla složku, kterou jí zkopíroval Kingsley, zatímco čekala na letaxový hovor od Harryho.

 

Navzdory jejím osobním pocitům ohledně Dolohova se zdálo, že v minulosti toho udělal hodně, včetně toho, že zavraždil oba bratry Molly Weasleyové – Fabiana a Gideona Prewetta. Pro nikoho v jejich komunitě to nebude zrovna snadné, ale když Molly uslyší, že ona a Harry v tomto procesu pomáhali, tak to bude mimořádně nepříjemné.

 

Hermiona si povzdechla a usrkla víno ze své skleničky. Věděla, že to všechno bylo v její hlavě, ale jizva od Dolohovovy kletby z Odboru záhad ji celý den svědila. Hermiona předpokládala, že to byla podvědomá reakce na stres, který s sebou přinesl tento specifický případ. Nedokázala tomu nicméně zabránit, protože brzy poté, co opustila Kingsleyho kancelář, se nedokázala donutit projít si ty čtyři stránky hlášení dříve, než na vlastní oči uvidí ty vzpomínky.

 

Spěchala zpátky do Kingsleyho kanceláře, vděčná za to, že její přítel vyhověl její zvědavosti. Samotné vzpomínky byly vzaty od svědka, který byl nedávno chycen při nějakém činu, který však nesouvisel s černou magií a na oplátku jim nabídnul tuto vybranou informaci. Aleski Kedrov, syn přítele otce Antonina Dolohova, byl v domě poté, co otec zbil Antonina, a pak ho donutil složit krevní přísahu slibující loajalitu Voldemortovi.

 

Hermiona si rychle zaběhla do archivu Ministerstva, aby sesbírala nějaké základní vědomosti o krevní přísaze, a to co našla způsobilo, že se jí zvednul žaludek. Krevní přísaha svázala vaši magii s vaším životem na tak dlouho, dokud jste byli naživu. Vaše přísaha byla vázána k vaší magii a trestem za nenaplnění krevní přísahy bylo, že vaše magie pomalu vysychala. Konečný výsledek byl status motáka. Nebylo překvapením proč byl Dolohov přinucen stát se Smrtijedem.

 

Posouzení jeho zločinů bylo neuvěřitelně bolestné, jelikož jich bylo tolik, ale věděla, že kdyby tak neučinil, tak mohl být mučen Lordem Voldemortem, zavražděn nebo ztratit své kouzelnické schopnosti, a díky tomu si ani ona sama nebyla jistá, jak by se zachovala na jeho místě.

 

Zvedla si ke rtům sklenku s vínem, když z krbu zaslechla lehké prásknutí. Mezi plameny byla uhnízděná hlava jejího nejlepšího přítele.

„Harry,“ řekla, když si před krbem klekla na kolena.

„Říkala jsi, že je to urgentní, jsi v pořádku? Je něco Ginny?“ zeptal se Harry s přimhouřenýma očima a hlasem prošpikovaným znepokojením a obavami.

 

„Ano jsme v pořádku, ale Kingsley potřebuje rozhodnutí ředitele odboru, v neodkladné záležitosti. Mrzí mě, že jsi měl starosti,“ řekla, když se otočila, aby přitáhla hlášení před sebe na podlahu.

„To je v pořádku, co se děje,“ řekl, zatímco mu tvář olizovaly plameny.

„Kingsley si je vědom nových informací. Když bylo Antoninu Dolohovovi čtrnáct, tak ho otec svázal krevní přísahou s Voldemortem,“ odmlčela se, když si Harry pohvízdnul. „Ověřili tuto informaci extrahovanými vzpomínkami a to i od samotného Dolohova. Mluvila jsem s bystrozorem McDoughlinem, který tyto vzpomínky získal a ověřil jeho stav. Řekl mi, že se zdá, že se Dolohov zdráhá mluvit o té přísaze nebo o svém otci. McDoughlin mi také vysvětlil, že měl neuvěřitelné problémy s dýcháním a museli mu podat tři lahvičky životabudiče potom, co získali jeho vzpomínky. Nejsou si jistí, kolik mu ještě zbývá času.“

 

Sledovala, jak Harry pokyvuje hlavou. Ticho bylo nevyhnutelné. Ať už bude rozhodnutí jakékoliv, tak tu bude ostrá odezva. Byla to volba, mezi tím nechat muže trpět ve vězení za zločiny, ke kterým byl donucen a nebo se poprat s pobouřením veřejnosti. Tohle prostě nebude snadné rozhodnutí. „Co myslíš, že bychom měli udělat?“

 

Hermiona si povzdechla a pečlivě srovnala papíry do složky. „Upřímně? Byl k tomu donucen. Pokud by nedostál své krevní přísaze, pak by jeho magie vyschla a stal by se motákem. Vím, že to neruší jeho zločiny, ale on si odseděl...“ odmlčela, aby mohla otevřít složku a ztěžka polkla. „Dvacet let. Harry, on seděl dvacet let za zločiny, které sice spáchal, ale ke kterým byl donucen. Můj názor je, že Dolohov by měl být propuštěn s kontrolovanou hůlkou a v chráněném domě, dokud nezpracujeme detaily, a to vše za lékařské péče a samozřejmě bude v podmínce.“

 

Harry setrvával v tichu. Nikdy předtím ještě nebyl vězeň propuštěn před tím, než byl u konce jeho trest a samozřejmě ještě nikdy nebyl propuštěn žádný vězeň, který by si odpykával doživotní trest. Povzdechnul si a přikývnul. „Jak rychle ho můžeme dostat ven?“

„Jsem si jistá, že do týdne. Záležitost, ke které se ale pořád vracím je, kde zůstane. Nemáme pro tohle žádný precendes,“ řekla Hermiona. Její brk se rychle pohyboval, zatímco psala formální dopis, který ona a Harry zítra předloží před Kingsleyho.

 

Harry byl zahleděný do dálky a setrvával v tichosti. „Máme bystrozorský bezpečný dům v Cornwallu. Je už roky nepoužívaný. Můžeme nahradit tajného strážce a navíc už je ošetřen zaklínadlem odpuzujícím mudly a není připojen k letaxové síti.“

 

Hermiona přikývla a její brk nyní opatrně volil slova oficiálního udělení milosti a pod tím i podmínky této milosti. „Kdy budeš zpátky ve městě, abychom to mohli připravit?“

„Zítra večer, ale příprava domu může počkat do čtvrtka. Pokud to Kingsley schválí, tak bychom ho měli být schopni přestěhovat v pátek. Pošlu lékouzelnici, aby započala léčbu,“ řekl Harry. Sledoval, jak píše a pokusil se to číst vzhůru nohama, což mu nešlo, a tak vyčkával.

 

O několik minut později Hermiona vzala kleště a vsunula jimi svitek do ohně. Zatímco čekala, tak rovnala papíry a dávala je zpátky do složky, než vypila zbytek svého vína.

„Všechno se zdá v pořádku a pokud by se něco změnilo, tak to můžeme přezkoumat zítra večer,“ řekl Harry a podával jí zpátky poznámky. „Uvidíme se zítra, Mio.“

„Mám tě ráda, Harry,“ řekla a usmála se na přítele, než jeho hlava zmizela z ohně.

 

-xoOox-

 

Hermiona držela v rukách velký hrnek kávy, zatímco pár minut čekala před Kingsleyho kanceláří, než se Gemma usmála a mávnutí ji poslala dovnitř.

 

Byla to dlouhá noc s trochou spánku, dělala si starost o vězně, který měl být propuštěn. Za tou propastí hrůzy, která se jí nyní zformovala v žaludku, zjistila, že přemýšlí o tom muži, jako takovém. Umlčela ho na Odboru záhad a i přesto ji s úžasnou kouzelnickou zručností byl stále schopen zasáhnout ji kletbou, která jí vytvořila jizvu táhnoucí se od pravého boku až k vrcholku jejího levého ňadra. Byl to také jeden z důvodů, proč se nikdy nedonutila randit; vyvolávalo to nepříjemné otázky a zbytečné znepokojení.

 

Hermiona si usrkla kávy. To teplo ji rozehřívalo krev a odbourávalo chlad, který se jí usadil v těle již předešlého dne, kdy navštívila Kingsleyho. Proti tomu chladu nepomohla ani dlouhá koupel, ani několik skleniček vína a dokonce ani ohřívač.

 

Naprosto dokonale chápala, že se připojil k Voldemortovi kvůli krevní přísaze, ale on tvořil zaklínadla a používal černou magii, která pro jeho službu nebyla vyžadována. Co přimělo tohoto muže vytvářet zaklínadla za účely zla? Už tak stačilo, že zde byli tři kletby, které se nepromíjejí.

 

Ztratila pojem o tom, kolikrát se musela potrestat za své zvědavé myšlenky ohledně toho muže obklopeného Smrtijedy, který i tak dokázal vytvořit zaklínadla, které znal jen on sám. Výrazně jí to připomnělo Severuse Snapea, muže který byl jistým tajemstvím. Moudrý klobouk se ji pokusil zařadit do Havraspáru, byl ohledně toho rozhodování zoufalý, a její nynější zvědavost ohledně Antonina Dolohova nebyla nápomocná, ale byla nevyhnutelná.

 

„Dobré ráno, Hermiono,“ pozdravil ji hřejivě Kingsley, když otevřela dveře, a vklouzla jimi do místnosti tak, že je měla mezi sebou a křesly u stolu.

„Dobré,“ zamumlala, věděla, že před Kingsleym, svým přítelem, bývalým bystrozerem a nynějším Ministrem kouzel, nebude schopná skrýt svůj postoj.

„Dlouhá noc?“ Zvedl svůj hrnek čaje a pozorně přes něj čarodějku sledoval. Kingsley nikdy nemohl být obviněn z bezohlednosti nebo nevlídnosti, jeho zájem o čarodějku před ním byl zřejmý.

„Ano, oživilo to staré vzpomínky. Tahle nová informace mění zločiny, které spáchal,“ řekla Hermiona a vyndala z tašky složku a svitek. Položila je na stůl před Kingsleyho, který je ignoroval.

 

Hleděl na ni vážný pohledem. „Hermiono, ačkoliv se změnily okolnosti a důvody, proč spáchal ty činy, tak to nezmění skutečnost, že je spáchal. Stále je za ně zodpovědný a ani to nezmění bolest chudáků, kteří se ocitli na druhém konci jeho hůlky.“

 

Hermiona přikývla, ale setrvávala v tichosti. Kingsley měl pravdu, ale ona i tak věděla, že v tomhle příběhu toho bude víc, prostě tam toho muselo být víc. Být přinucen stát se černokněžníkem bylo o dost jiné, než si vybrat, že se jím stanete.

„Všechno se to zdá v pořádku, kdy budeme moci navštívit dům?“ pronesl Kingsley do ticha a nedostatku jejího souhlasu.

„Harry říkal, že ve čtvrtek. Mám seznam věcí, které je třeba zařídit předtím, než bude propuštěn,“ vytáhla seznam a s kývnutím ke Kingsleymu vysvětlovala. „Bude potřebovat kontrolovanou hůlku, takže skočím k Ollivanderovi. Potřebuji zkontrolovat a zjistit, zda něco z jeho majetku bylo uschováno, když byl jeho ům zabaven po tom, co byl odsouzen. Jsem si jistá, že můj seznam se prodlouží, jakmile uvidíme dům. Možná bude třeba nábytek a zcela jistě bude potřeba jídlo. Také si myslím, že bychom k němu měli dříve poslat lékouzelnici, aby započala jeho léčbu.“

 

Kingsley přikývnul, vzal si svitek a napsal zprávu. „Dnes schválím lékouzelnici do Azkabanu, ale ptřebujeme probrat, kdo nad ním bude mít dohled, jakmile bude venku.“

„Bystrozoři mají na starosti veškeré podmínky a propuštění,“ řekla Hermiona zmatená směrem jeho myšlenek.

„Normálně ano, ale tohle není běžný případ. Byl bych raději, kdybychom ještě nějakou dobu udrželi, co nejmenší počet lidí, kteří vědí o propuštění pana Dolohova.“

„Za jakým účelem, Kingsley?“ Hermiona pozorně sledovala svého přítele, když po stole nervózně přerovnával papíry, než k ní konečně vzhlédnul.

„Jsem si jistý, že víš, že na Ministerstvu máme donašeče, a zdá se, že tento zdroj předává všechny informace Dennímu většci. Jakmile budeme vědět, kdo to je, tak to budeme moci otevřeně oznámit veřejnosti a poprat se s následky.“ V Kingsleyho očích bylo vryté rozhořčení.

 

„Samozřejmě, tak koho navrhuješ, aby si vzal na starosti Dolohova?“ zeptala se Hermiona. Věděla, že Harry má pár důvěryhodných bystrozorů, kteří by se s tímto vypořádali.

„Tebe. Potřebuji, aby ses toho ujala. Omezíme tím tak počet zainteresovaných osob, takže-“ Kingsleyho slova byla přerušena Hermioniným vzteklým výkřikem.

 

Nemohla uvěřit vlastním uším, musel si dělat srandu! Postavila se a jakoby tím ztratila veškeré přátelské chování. „Uvědomuješ si, Ministře, že se mě Antonin Dolohov nepokusil zabít jen jednou nebo dvakrát, ale dokonce třikrát ksakru! A ty chceš, abych s ním pracovala já?“

 

Kingsley zvedl ruce doufaje, že to z míry vyvedenou čarodějku uklidní. „Hermiono, já to chápu, ale lidé ještě nesmí vědět o tom, že je venku. A také si nemohu dovolit někoho, komu nevěřím, aby měl přístup do domu toho muže. Nemáme ani ponětí o tom, jak se veřejnost postaví k jeho propuštění.“

 

Hermiona znovu zakřičela, čímž se vyhnula mluvení a začala rázovat po Kinsleyho kanceláři. To nejhorší na tom bylo, že Kingsley věděl, on byl v nemocnici, aby na ni dal pozor potom, co ji zranila Dolohovova kletba. Seděl na kraji její postele a šklebil se, když pila deset nechutných lektvarů, které ji udržovaly při životě. Byl jeden z těch, kteří viděli proud zeleného světla, které k ní letělo, když byla převlečená za Harryho. Povzdechla si a prohrábla si rukama vlasy, než dopadla zpět do křesla. „Omlouvám se, Kingsley.“

 

„To je naprosto v pořádku, Hermiono. Chápu tvé pocity, a kdyby Harry už tak nebyl dost zavalený prací, jako ředitel, tak bych o to požádal jeho.“ V tu chvíli vypadal Kingsley starší, starší, než opravdu byl, a k tomu ještě mnohem víc vystresovaný. Hermiona znala osamělost, která přichází s prací, když nikomu nemůžete říct o jejích aspektech a byla si nadmíru jistá, že Ministr kouzel má mnohá tajemství, která musí držet pod zámkem.

 

Také věděla, že se Kingsley postaral o její velkou nabídku. Když Hermiona dokončila studium v Bradavicích, a než začala pracovat na Ministerstvu, tak byla posedlá tím, aby zvrátila paměťové kouzlo, které seslala na své rodiče. Kingsley a Harry stáli při ní. Kingsley zjistil, jak hluboce zapracovalo její kouzlo, přivoláním pár maličkostí byl schopen sehnat komplikovaný lektvar, který by umožnil přístup do nejhlubších zákoutí jejich myslí a tam zlomit zaklínadlo. Hermiona bude za Ministrovo přátelství navždycky vděčná a věděla, že by neudělal nic, co by jí mohlo ublížit.

 

Ukončili své setkání po několika minutách tím, že jí Kingsley podával svitek s přístupem do trezoru u Gringottových, který byl zabaven Dolohovovi.

 

Hermiona spěchala do své kanceláře ignorujíc pohledy svých spolupracovníků nebo jejich pokusy o navázání konverzace. Prošla svými dveřmi, vklouzla na židli a složila si hlavu do dlaní. Tohle byla ta naprosto poslední věc se kterou se chtěla nebo potřebovala vypořádat. Proč si prostě nemůže dovolit mít normální, poklidný život?

 

Hermiona strávila roky po ukončení posledního ročníku Bradavic tichým doufáním, že prostě nějak proklouzne pod jejich radarem. Když byla válka u konce a začaly všechny ty soudní procesy, tak ona, Harry i Ron byli předvoláváni a často byli předměty projednávání.

 

Její vztah s Ronem začal hned po válce a nyní k popsání jejich vztahu používala dvě slova: povinnost a uspěchaný. Ron chtěl jejich vztah urychlit, protože už byli tolik let kamarády, ale ona chtěla začít odznova a vnímat ten vztah v celé jeho novotě.

 

Ron byl zpočátku nepotěšen, když prohlásila, že se vrací zpět kvůli osmému ročníku. S nadšením, které kolem nich kroužilo po konci války, se přistihla, jak se pokouší ukrýt, zatímco on se chtěl vyhřívat ve veřejném zájmu, který jim byl nabízen. To byla chvíle, kdy začaly unikat zprávy.

 

Byli pronásledováni tiskem a to nejen kvůli jejich oficiálním rolím v případech nebo specifických soudních procesech, ale i kvůli každému aspektu jejich života. Hermiona dokázala něčemu z toho uniknout svým návratem do Bradavic, ale zprávy o chování jejího ex ji stále pronásledovaly.

 

Nejhorší reportáž přišla asi v půlce jejího semestru a obsahovala upřímný obrázek jejího přítele, jak si užívá trávení času s jinou čarodějkou. Hermiona měla zlomené srdce a na víkend se ukryla v Komnatě nejvyšší potřeby, kde se přede všemi skrývala. Tenhle rozchod držel jejího ex na uzdě. Nesnažil se ji kontaktovat a dal jí čas i vzdálenost, aby měla možnost smutnit a dát si mysl do pořádku. Jejich vztah byl u konce a ona doufala, že dokáží udržet jejich přátelství, ale nedokázala prostě být tím, co Ron chtěl.

 

Po dokončení studia v Bradavicích Hermiona pomáhala Harrymu na Grimmauldově náměstí, kde započala renovace domu Blacků. Harry jí bez odsuzování nabídnul útočiště, které po rozchodu potřebovala, protože už se dále necítila na to bydlet s Weasleyovými.

 

Hermiona měla po Ronovi pár jednorázovek, ale zůstávala svobodná, dokonce i přesto, že ji osamělost občas zanechávala bez dechu a plačící ve vaně.

 

Takže kvůli zatracenému Ministrovi kouzel, byla nucena být v přítomnosti muže, který se ji pokusil zabít, což bylo trochu víc, než s čím se chtěla vypořádat.

 

Koneckonců mohla říct, že Dolohov nebyl tou postavou z její nejhorší noční můry, kterou kdy měla. V porovnání s Bellatrix Lestrangeovou byla jeho role zanedbatelná a Hermiona opět děkovala Merlinovi, že Molly Weasleyová tu ďábelskou čubku zabila.

 

Hermiona potřásla hlavou. Měla práci, kterou musela udělat, případy které musela přidělit, omluvy s kterými musela přijít a seznam věcí, které bylo třeba udělat, než bude Antonín Dolohov propuštěn z vězení.

 

-xoOox-

 

Pátek nadešel až příliš brzy pro Hermionu, která byla vzhůru už od úsvitu. Byla to další z bezesných nocí. Záblesky purpurového světla, pronikavá bolest a záblesky zeleného světla ji pronásledovaly i v té troše spánku, kterého byla schopna.

 

Než odešla z bytu, tak nakrmila Křivonožku. Zamířila do Kotle na rychlý muffin a čaj před tím, než se setká s Harrym a Kingsleyem na Ministerstvu. Stále si nebyla jistá tím, jak s ním pracovat, ale rozhodla se, že tohle nešťastné spojení jenom poslouží k tomu, aby nabrala sílu. Hermiona si dovolila čelit svému strachu v pořadí, v jakém bude přicházet.

 

Hermiona stála na místě přemisťování Bystrozorů, zatímco čekala na Kingsleyho a Harryho, kteří se s ní měli setkat. Měli se přemístit rovnou do Azkabanu a vrátit se s registrovaným přenášedlem, aby odvedli Dolohova do jeho dočasného domova.

 

Někdejší skrýš Bystrozorů během první války byla skutečně nádherným domem, u nějž si Hermiona přála, aby byl na prodej. Byl usazen na pobřeží Cornwallu nedaleko zříceniny hradu Doyden, ačkoliv ten si jen stěží zasloužil svůj název. Malý kamenný dům měl tři ložnice a koupelnu a stal se skutečně útulným, jakmile byl zbaven prachu, uklizen a vyvětrán, což všechno udělala Hermiona už předešlý den, když ona, Harry a Kingsley dorazili do domu, aby zvýšili bezpečnostní opatření a změnili strážce tajemství.

 

Také se dala do vyšetřování v Sále nepořádku, což bylo oddělení Ministerstva, které fungovalo ke sbírání věcí, aby zjistila a zkontrolovala, zda tady nemá něco i Dolohov z doby, kdy vyplenili jeho někdejší rezidence. Kingsley už jí také řekl, že účet, který zřídil byl zčásti z peněz Ministerstva a zbytek z Dolohovova osobního účtu u Gringottových, který byl mizerný.

 

„Hermiono,“ zdravil ji Harry, zatímco k ní přicházel. „Takže už čekáme jen na Kingsleyho?“

Hermiona přikývla. „Přinese přenášedlo?“

„Ano, řekl, že ho vyzvedne,“ Harry zašoupal nohama zcela jasně tak dával najevo, že je na tenhle malý výlet do Azkabanu připraven asi tak, jako ona sama.

 

Když Kingsley převzal místo Ministra kouzel, tak jedním z jeho prvních činů bylo, že z Azkabanu vyhnal Mozkomory. Zabralo několik měsíců, než to prošlo patřičnou cestou a stalo se to oficiálně schváleným, ale bylo to tak. Věznice nyní byla pod dohledem speciální skupiny kouzelníků: částečně Bystrozory a částečně chůvami. Azkaban prodělal mnoho změn v posledních několika letech a to včetně toho, že se spodní podlaží změnila na věznici se sníženou ostrahou. Vězni nyní mohli opustit své cely na pár hodin každý den. Do této chvíle programy fungovaly.

 

„A už ho vidím,“ řekl Harry. O hlavu vyšší Harry byl schopen dohlédnout dál, než Hermiona.

„Harry, Hermiono,“ usmál se Kingsley na ty dva předtím, než Hermioně nabídnul rámě. „Mohu tě doprovodit?“

 

Hermiona přikývla, i když měla neodbytné podezření, že to udělal proto, aby si byl jistý, že nebude moci vycouvat a tomu všemu se tak vyhnout.

 

Jakmile kolem Hermionina těla polevilo sevření přemisťování tak se rozhlédla kolem po ošuntělém a špinavém vestibulu.

„Vítejte v Azkabanu,“ zamumlal Kingsley se sotva patrným znechucením.

 

Hermiona se rozhlédla kolem a povšimla si několika pokusů učinit tuto místnost oficiálnější a skrýt tak pravou podstatu tohoto místa.

 

Mluvili s několika lidmi, než byli nasměrováni zpátky do místnosti i s mužem jménem Alan Wilson.

 

„Ministře, pane Pottere, a slečno Grangerová, je mi ctí.“ Hlas pana Wilsona byl pištivý a nepříjemně Hermioně připomněl Petera Pettigrewa. A jediný pohled na Harryho přimhouřené oči stačil, aby jí bylo jasné, že si té podobnosti také všimnul.

 

„Jsme tu kvůli propuštění Antonina Dolohova, administrativní věci vám byly sovou zaslány již na začátku tohoto týdne.“ Zdálo se, že Kingsleyho hlas zní ozvěnou v malé místnosti přidávaje tím Ministrovi úctu.

 

„Samozřejmě, samozřejmě. Je připraven,“ řekl pan Wilson sedící v židli za svým stolem. „Mohu vám něco nabídnout, Ministře?“

„Ne, nic nepotřebuji. Děkuji vám. Nezůstaneme tady dlouho,“ řekl Kingsley a uvedl tak místnost do tichosti.

 

Hermiona vzhlédla o několik minut později, když zaslechla zvuk řetězů pohybujících se po podlaze za dveřmi. Mimovolně se posunula blíž k Harrymu s rukou automaticky obtočenou kolem hůlky.

 

Dveře se sami od sebe otevřely a vešly jimi stráže škubající řetězy, které byly spojeny s pouty kolem vyhublého, bledého a zcela jasně nemocného muže. Hnědé, dlouhé a špinavé vlasy mu visely blízko ramen. Jeho hluboké hnědé oči se přehnaly po místnosti, až dokud se nezastavily na Hermioně a nerozšířily se.

 

Hermiona okamžitě nepochopila, že ten muž před ní byl Antonin Dolohov. Muž z jejích nočních můr byl větší a víc znepokojující. Tenhle mž vypadal, jako kdyby ho mohl zlomit závan větru a ona si nebyla jistá, zda bude mít dost energie na to, dát se dohromady.

 

„Tohle je pan Dolohov?“ Kingsleyho hlas se zvednul a třásl, což bylo pro lidi, kteří ho znali nejlépe, nebezpečným znamením.

„Ano, Antonín Dolohov. Vězeň D-102211,“ řekl pan Wilson s očima upřenýma na papír na svém stole a ne na vězně. „Jen kontroluji-“

 

Slova pana Wilsona byla přerušena hlasitou sérií zakašlání z úst vězně. Zdálo se, že každé zakašlání vysává z toho ulepeného, hubeného muže víc a víc energie a na konci jeho kašle dokonce ztratil rovnováhu.

 

Hermiona jednala dřív, než dokázala myslet, její tělo se pohnulo směrem k muži, který se ji kdysi pokusil zabít. Její paže se k němu natáhly, když padal na kolena a jeho kašel byl přerušen hlasitým výkřikem bolesti.

 

Kingsley nyní křičel otázky a stejně tak i Harry po Ministrově boku, ale Hermiona nedokázala odtrhnout pohled od oříškových očí, které se usadily na její tváři.

 

„Jsi to ty, konečně jsi pro mě přišla, Pchelka,“ hlas Antonina Dolohova měl jejím nervovým systémem poslat záchvěv strachu, ale místo toho byl hluboký a uklidňující.

 

Neměla ani ponětí, jak ji to nazval nebo co jeho slova znamenají, ale díky způsobu, jak se jí zkroutil v náručí, mohla cítit horkost sálající z jeho těla.

 

„Kingsley,“ její hlas byl hluboký a prosící. To zachytilo pozornost všech mužů v místnosti včetně muže v jejím náručí, který zasténal a mumlal slova v ruštině. „Musí být hned odveden domů. Je velmi nemocný. Potřebuje lékařskou pomoc.“

„Vezmu je tam, Kingsley,“ řekl Harry s posledním vzteklým pohledem na pana Wilsona, než si od Kingsleyho vzal nabízené přenášedlo.

„Pane Dolohove, musíte se dotknout přenášedla,“ řekla Hermiona hřejivým a hlubokým hlasem, jako kdyby mluvila k malému dítěti.

„Kam jdeme, Pchelka?“

„Beru vás domů, pane Dolohove,“ odpověděla Hermiona, když natáhnul prst přímo k malé zátce od lahve.

„Domů,“ zamumlal ještě, než byli všichni vtaženi pryč jasně modrým světlem.