Pravý Zmijozel 9
Je jiná
Hermiona se položila pod strom vedle velkého jezera a četla si knihu, když uslyšela kroky přicházející k ní z boku a zastavující se. Hermiona pokračovala ve čtení knihy dokud do ní nebyla zcela ponořená.
Salazar se sklonil nakláněje se k jejímu uchu. „Co děláš?“
„No, každý kdo má oči vidí, že si čtu,“ usmála se drze Hermiona a vzhlédla do jeho zelených očí.
Salazar se při její poznámce opravdově usmál. „Ano, máš bod. Přemýšlel jsem, zda se mnou ještě budeš ochotná mluvit?“
Hermiona zavřela knihu a zahleděla se přes vodu. „Máš třicet vteřin.“
„Nebudu je dokonce ani potřebovat.“ Salazar natáhl ruku k vodě a otáčel jí.
Hermiona sledovala vodu, která se začala vlnit, vytvořila kouli, která opustila jezero a zůstala viset ve vzduchu. „Jak jsi to udělal?“ zeptala se Hermiona pokládající svou knihu stranou. Pozorovala kouli vznášející se a otáčející mezi jeho rukama. Salazar ji ve vzduchu o něcé více vyrovnal, než jí vyhodil zpět do vody.
Hermiona na něj hleděla se zvědavým výrazem. „Teď máš moji pozornost.“ Hermiona mu věnovala úsměv.
Aby Salazar popmohl Hermioně vstát, tak vzal její ruku do své a vytáhnul ji na nohy. „Mohu ti ukázat více. Tedy pokud chceš.“
„Ano, chci. Jak se ti podařilo najít mou slabinu?“ zeptala se Hermiona Salazara, zatímco vklouzla ručkou pod jeho paži, když se začali procházet kolem jezera.
„Ptáček mi to pověděl,“ řekl Salazar předstírající nevinnost.
„Věřím, že ten ptáček by se mohl jmenovat Godric,“ pronesla Hermiona a věnovala mu drobný úsměv. „Nyní věřím, že se mu dostane nějaké odplaty.“
„Pomohu ti. Vždycky mi přišlo, že působit mu potíže by bylo zábavné,“ pronesl ďábelským tónem hlasu.
„Jsem si jistá, že se nám dostane zábavy, ale prosím, řekni mi, jak jsi udělal tamto.“
Salazarovi uniklo zasmání. „Je to přírodní druh magie bez hůlky. Z toho, co mi Godric řekl, tak v tvém čase používáte jenom hůlky.“
„No ano i ne, ale nic jako tohle. Dokážeš to dělat pouze s vodou a nebo můžeš dělat víc?“ Hermiona byla tak fascinována mocí, kterou oplýval.
„Ano, ale já preferuji vodu a oheň.“
„Salazare, můžeš mě to naučit, prosím?“ zastavila ho rukou na jeho paži. Hermiona vždy prahla po vědomostech a nyní to nebylo jiné. Chtěla se naučit o magii, kterou ovládal zakladatel Zmijozelu.
„Ano, můžu tě to naučit, pokud to znamená, že se mnou opět budeš mluvit,“ promluvil Salazar využívaje svou lstivost k tomu, aby dostal, co chtěl.
„Jak velmi zmijozelské od tebe.“
„Má drahá, já jsem skutečný Zmijozel, ti v mé koleji v tvé době mají pouze vlastnosti, jako já, nic víc.“
Rozlehl se kolem nich zvuk hromu. Vzhlédli a nastavili tvář dešti a sněhu. Smějící se Salazar dal paže kolem Hermiony a přitáhl si ji blíže, aby zabránil dešti do ní narážet; odvedl je do hradu. Vstoupili promočení do hlavní síně. „Hádám, že se budeme potřebovat převléknout z toho mokrého oblečení. Tohle vypadá, jako douhá cesta,“ řekla Hermiona a otočila se k dlouhým schodům, aby je začala zdolávat.
„Počkej!“ Hermiona se otočila tváří k Salazarovi. „Pojď do mých pokojů, jsou blíže, můžeš se tam převléct a zahřát se. Můj krb stále hoří.“
Hermiona zvažující jeho nabídku se kousla do rtu. „Fajn, ale jen kvůli tomu, že jsou blíže a já mrznu,“ řekla mu skrz cvakající zuby.
Salazar vyklouzl ze svého kabátce a obtočil ho kolem Hermiony, která zjistila, že uvnitř je překvapivě teplý a suchý. „Teď pojďme ať se můžeš zahřát.“
Salazar ji odvedl do svých pokojů, otevřel jí dveře a nechal Hermionu vejít dovnitř první. Vidíc, že oheň pohasíná, tak mávnul hůlkou ke krbu v němž ožil oheň.
„Koupelna je přímo tady.“ Salazar přešel přes obývací pokoj a otevřenými dveřmi do ní vkročil.
Hermiona ho následovala dveřmi a zkoumala jeho pokoje, zatímco Salazar rozsvěcel svíčky. Všechen nábytek byl z černého dřeva se stříbrnými madly. Usazená uprostřed jeho pokoje byla postel královských rozměrů s tmavě zelenou peřinou a černými hedvábnými prostěradly. Hermiona se přistihla, že zírá na tu postel, dokud si Salazar neodkašlal. Hermiona k němu vzhlédla a zčervenala.
„Až budeš hotová, tak tu budu čekat s něčím k pití a k jídlu.“ Sebral si nějaké oblečení a vyrazil ke dveřím.
„Salazare, potřebuji tašku ze svého pokoje,“ řekla Hermiona pohrávající si s rukávy svých šatů.
„Pošlu domácího skřítka, aby jí vzal a nechal ti ji tu.“ Věnoval jí pokývnutí a vyšel ze dveří, které zavřel, aby jí poskytnul soukromí.
Salazar seděl na pohovce, popíjel ohnivou whisky, aby se zahřál a sledoval plameny tančící v krbu, dokud neuslyšel, že otevřela dveře. Hermiona vkročila dovnitř oblečená v nějakém velmi neobvyklém oblečení.
„Odpusť mi. Jen jsem si chtěla obléct něco z mojí doby. Opravdu mi to chybí,“ řekla mu Hermiona stojící tam v Harryho starém famfrpálovém tričku a teplákových kalhotách.
Salazar se zasmál. „Se mnou je to v pořádku. Je ti chladno?“ Hermiona pokývala hlavou. „Pojď sem.“
Křižujíc místnost se Hermiona usadila na pohovce vedle něj s nohama zastrčenýma pod sebou.
„Víš, že tě neukousnu, takže jestli chceš, tak si klidně můžeš lehnout.“
Hermiona se usmála a položila si hlavu na jeho nohu; její vlasy se mu rozprostřely po klíně. Salazar si s těmi vlasy začal hrát, zatímco usrkával svou ohnivou whisky. Nikdo z nich nemluvil, oba si prostě jen užívali přítomnost toho druhého pro jednou bez toho, aby se hádali. Opět se podíval na ni dolů a nedokázal si pomoci, aby se neusmál nad tou kráskou ležící mu v klíně. Pak mu došlo, že jeho myšlenky ohledně mudlů a nebo kouzelníků z mudlovských rodin byly stejné a vyplívalo z toho to, že se opravdu hodně mýlil. Myslel si, že nic nemůže zničit tenhle perfektní okamžik, kdy pozoroval jak tu tak leží a spí, zatímco se jí na obličeji třepotá světlo z krbu.
Dokud Godric neotevřel dveře.
„Salazare, máš-“ Godric přestal mluvit, když Salazar zvednul ruku, aby ho utišil, než si přitiskl prst na rty. Teprve pak si Godric uvědomil, že tam leží Hermiona spící se Salazarem.
„Promiň, nemohli jsme ji najít a měli jsme starosti,“ vyslovil nehlasně k zakldateli Zmijozelu.
Salazar zavrtěl hlavou, jako by říkal není problém.
Zakladatel Nebelvíru se potutelně usmál a nehlasně vyslovil slova. „Vidím, že vy dva už spolu zase mluvíte.“
Salazar ukázal ke dveřím říkajíc mu tak, aby odešel. Zatímco Salazar hleděl na dveře tak mohl slyšet, jak se Godric celou cestu až do haly tiše směje.
Salazar zavrtěl hlavou, když slyšel, že Godric se směje celou cestu až do haly. Pohlédl dolů na Hermionu. Normálně nenechával ženy prostě mu ležet v klíně, nenechával je na sobě spát. Na druhou stranu Hermiona byla jiná. Byla chytrá, úchvatná, nádherná a byla mu i výbušným soupeřem.
„Ano, tahle dívka je jiná,“ pomyslel si Salazar pro sebe.