Pravý Zmijozel 8
Obyčejná děvka
Dny míjely a Hermiona stěží vídala Godrica nebo Salazara. Salazar setrvával ve svých laboratořích za zamčenými dveřmi a dohlížel, aby se návštěvníci drželi od vchodu. Hermiona se v následujících dnech pokusila nalézt Godrica, ale nikdy v jeho hledání neuspěla. Poté, co tu dvojici neviděla si to Hermiona namířila do stájí, kde se rozhodla strávit nějaký čas. Hermiona dorazila ke dveřím, ale nevešla, zastavilo ji, když uslyšela mluvit hlasy Salazara a Roweny.
„Nevíš, co se stalo.“ Hleděla na něj Rowena zlostně s rukama založenýma na bocích.
„Ty taky ne,“ odseknul jí Salazar, házejíc na koňský hřbet sedlo.
„Ne...“ začala argumentovat Rowena.
Salazar promluvil, přerušujíc tak Rowenu. „Ne, ale vím, jaký Godric je. Pustí si do postele každou ochotnou čarodějku,“ připustil znechuceně při myšlence na Godricovu předchozí snahu. Godricovy ruce na Hermioně, ta myšlenka způsobila, že byl Salazar znechucený.
„Ty možná víš, jaký je Godric, ale nevíš, jaká je Hermiona,“ řekla mu Rowena klidně přecházející k jeho boku a snažila se ho přesvědčit, aby to viděl rozumně. „Nevíš, jestli se vůbec něco stalo. Není na místě obviňovat Hermionu, když neznáš pravdu.“
„Pokud s ním spala, pak je stejně obyčejná děvka, jako ty ostatní ženy, co s ním byli,“ trval na svém Salazar. Zostra škubnul posledním řemínkem na postroji. Vylezl na hřbet černého clydesdaleského koně a vyjel ze stájí zanechávaje za sebou Hermionu opřenou o zeď.
Rowena vyšla ze stáje sledujíc Salazara odjíždět pryč a vrtěla hlavou. Pohyb v koutku oka ji donutil se ohlédnout a spatřila Hermionu, která vypadala zcela vytočená. „Ach, Hermiono, kolik jsi toho slyšela?“ zeptala se Rowena obávající se o Hermionu, avšak pohled na Hermioninu tvář jí řekl, kolik toho slyšela.
Hermiona vzhlédla k Roweně. „No, slyšela jsem toho dost, abych zjistila, že věří, že jsem obyčejná děvka. Kdyby se někdo ptal, tak budu studovat v knihovně a hledat cestu domů. Nepatřím sem.“ Rowena si povzdechla sledujíc Hermionu řítící se zpátky k hradu.
„Salazare, co jsi to udělal?“ řekla Rowena zklamaně kráčející do hradu.
***
Slunce již začalo zapadat, když se Salazar vrátil po tom, co nechal koně ve stájích. Procházel přes pozemky neúspěšně se snažíc vymazat z hlavy myšlenku na Hermionu. Pronikla mu do srdce. Uniklo mu naštvané zavrčení, když vešel do hradu. Prošel dveřmi a zamířil přímo do Velké síně. Očekával, že v obrovské místnosti nalezne Hermionu, ale ke svému překvapení zjistil, že tu není. Salazar se chtěl zeptat, kde je, ale při pohledu na Godrica se donutil to nutkání spolknout. Sedl si vedle Roweny, nandal si na talíř jídlo a házel pohledem ke dveřím.
Když večeře skončila a Hermiona se stále neukázala, tak čekal až do doby, než jedinými lidmi v síni byl on a Rowena.
Salazar hledící na Rowenu bubnoval prsty do desky stolu. Na jazyku ho lechtala ta otázka - jen vyjít ven.
„Chceš vědět, kde je, že?“ zeptala se Rowena vědoucně. Znala Salazara léta, pro ostatní byly jeho emoce nečitelné, ale pro ni byly emoce v jeho očích, jako otevřená kniha.
„Ano,“ vyštěkl na ni Salazar.
Rowena si stoupla, urovnávajíc před sebou prostírání na stole. „Dovol mi říct, že než se po ní svezeš, tak je lepší si zjistit pravdu. Jinak se jednou velmi nepříjemně probudíš.“ Rowena opustila síň, aniž by se na Salazara ohlédla.
***
Hermiona seděla v knihovně a prokousávala se hromadou knih, které byly roztroušené na stole. Jediné knihy, které našla o cestování časem byly ty, v kterých bylo, že se situace nadále vyvíjí.
„U Merlina, já nikdy nepůjdu domů,“ povzdechla si Hermiona a zavřela knihu. Složila si hlavu do dlaní a promnula si spánky.
„Lidé v tomto čase by tě příšerně postrádali.“ Hermiona i bez toho, že by vzhlédla od knihy věděla, že to byla Rowena. Usmála se na dívku, když přišla, aby si sedla vedle ní.
„Taky bych tě postrádala,“ připustila Hermiona zavírající knihy. Mávla hůlkou a poslala knihy zpátky na jejich odpovídající místa.
„Hermiono, vím, že Godric minulou noc zůstal v tvých pokojích. Mohla bys mi říct, co se stalo?“ zeptala se Rowena Hermiony.
„Godric mě přišel zkontrolovat, protože jsem chyběla na večeři. Pozvala jsem ho dál a začali jsme si povídat. Bylo už pěkně pozdě, když se natáhnul a usnul v křesle. Přikryla jsem ho a šla si lehnout do svého pokoje. Když se Godric vzbudil, tak panikařil kvůli tomu, že u mě přespal a snažil se vyběhnout pryč. Cítil se hrozně, že usnul v mých komnatách. Odešel a já se dooblékla. Roweno, já jsem stále ještě panna,“ povzdechla si Hermiona a očima ji zoufale prosila, aby jí věřila.
„Věřím ti, my známe pravdu. Teď pojď, dost už bylo pobytu mezi starými knihami. Pojďme si dát s Helgou čaj,“ řekla Rowena, vytáhla Hermionu na nohy a propletla si s ní ruku.
„Ach, díky Merline, nechtěla jsem, abys o mě smýšlela, jako o běhně,“ uchechtla se Hermiona.
Obě dívky prošli dveřmi knihovny a strnuly, když se Hermiona setkala s jasně zelenýma očima Salazara. V Hermioniných očích zahořel záblesk zlosti, když před sebou spatřila Salazara, ale šla svou cestou ke dveřím, když se ji pokusil zastavit.
„Hermiono, já-“ Hermiona ho utnula.
„Prosím, nech mě odejít z tvé přítomnosti. Přece nechceš, aby tě viděli s obyčejnou děvkou,“ zasyčela jedovatě Hermiona, když procházela kolem něj, aby opět odešla.
Salazar tam stál s pocitem, že mu někdo vyrazil z plic všechen vzduch. Nikdy to neměla zaslechnout, ale on byl pořád tak naštvaný, když tato sova říkal. Slyšel jak se Hermiona zpovídala Roweně a cítil se kvůli tomu dokonce ještě více provinile.
„Já jsem takovej idiot,“ zašeptal si pro sebe Salazar; rukou si promnul tvář a vydal rozčilený povzdech.
„Ó ano, Salazare, to jsi,“ souhlasila Rowena hlasem, jako led. Salazar se podíval na Rowenu a na to, jak vztekle se na něj dívala.
„Hermiona slyšela, co jsi říkal ve stájích, byla za dveřmi, když jsi vyjel ven, ale neviděl jsi ji pro svou zlost.“ Rowena se otočila, že se vydá za Hermionou, ale ještě jednou se zastvila a otočila ke sklíčenému muži za sebou. „Salazare, já tě varovala, abys nejdříve zjistil pravdu. Zase jednou jsi nechal svou zlost, aby tě dovedla ke špatnému závěru.“
***
Hermiona byla zbytek večera s Rowenou a Helgou, bavili se a povídali si, dokud nešla do svých pokojů. Vkročila na odpočívadlo u jejích dveří, zastavila se u okna a zahleděla se na pozemky koupající se v měsíčním světle. Hermiona vždycky milovala úplněk; působil, že noc byla nádherně tajemná.
„Nádherná noc,“ promluvil za ní chraplavý hlas.
Hermiona se za tím hlasem ani neotočila, odmítala věnovat tomu muži jakoukoliv pozornsot. Věděla, že přišel hledat odpuštění po ostrých slovech Roweny i jí. Hermionina pozornost zůstávala na pozemcích, avšak výhled, který ještě před pár vteřinami obdivovala, poteměl v odpovědi na její zhoršující se náladu.
„Vím, že se na mě zlobíš,“ zašeptal jí do ucha, když přišel blíž k ní. Ačkoliv se jí nedotýkal, tak stejně cítila horkost proudící z jeho těla.
Hermiona se jeho slovům posmívala, ale bylo to jen pousmání, že vzala jeho slova na vědomí.
„Slyšel jsem všechno, co jsi říkala v knihovně. Mýlil jsem se, neměl jsem tě soudit. Mou nejhorší vlastností je můj vztek, Hermiono,“ řekl Salazar, čekajíc zda mu odpoví. Nakonec natáhl ruku a něžně jí k sobě otočil tvář. „Prosím, odpusť mi. Snažně tě prosím,“ požádal ji naléhavě. Salazar byl hrdý muž a pro něj znamenalo ukázat úpěnlivou prosbu hluboký pocit viny.
Hermiona pohlédla do smaragdově zelených očí a chtěla říct, že mu odpustila, ale nechtěla mu to udělat tak snadné. „Potřebuji čas, Salazare. Musíš si uvědomit, že věci které říkáš mohou bolet. Tentokrát ti tak snadno neodpustím.“ Vymanila se z jeho sevření a došla k portrétu, který strážil její pokoje. Než vešla, tak se ještě zastavila, aby se na něj ohlédla. „Salazare,“ zvolala Hermiona a čekala dokud se k ní neotočil, dech se jí okamžitě zadrhnul v hrudi, když mu tvář zaplavilo měsíční světlo a polovinu tváře mu nechalo ve stínu. Ta polovina, která byla vidět, byla zasažená bolestí.
„Nikdy jsem nebyla s mužem, ať už zde a nebo v mé době.“ Bez dalšího slova Hermiona vešla do svých pokojů a pevně za sebou zavřela portrét.
Salazar stál a hleděl na místo, kde byla Hermiona; vykreslil si neúspěch na to, jak dát dohromady ten bordel, co se mu opět podařilo vytvořit. Ticho panující kolem něj a stejně tak jeho myšlenky přerušily kroky, pohlédnul do chodby a spatřil Helgu razící si cestu přímo k němu.
„Ahoj, Helgo,“ řekl Salazar a pokývnul jí.
„Jak se máš, Salazare?“ Helga se zastavila, aby zkontrolovala jednoho z jejích nejstarších přátel.
„Udělal jsem jen zmatek,“ zašeptal k ní Salazar. Obrátil tvář do stropu, takže nemohla vidět trápení na jeho obličeji.
Helga jenom přikývla. „Ano, zase jednou jsi došel k závěrům a otevřel sis předčasně pusu. Otázka teď zní: Jak to hodláš napravit?“
„Nemám ponětí,“ připustil Salazar tiše.
„Co po tobě žádala?“ Salazar zmatený její otázkou pozvednul obočí. „Důvod proč se ptám je, že pokud by ti odpustila, tak nevěřím, že bys tady venku zíral do stropu, jako kdyby se tam držely všechny odpovědi ve vesmíru. Obávám se, že to není ani trochu zajímavé.“
„Čas,“ odpověděl, odtrhnul pohled ze stropu a smutně se zazubil na svou přítelkyni.
Helga se usmála. „Pak jí ten čas dej, Salazare, ale neopouštěj ji. Kromě toho by možná byl dobrý nápad omlouvit se Godricovi. To by byl krok správným směrem.“ Helga ho poplácala po rameni a vyrazila zpátky ke schodišti.
„Helgo.“ Salazarův hlas ji zastavil a ona se otočila nazpět.
„Ano?“
„Děkuji ti.“
„Nemáš zač. Možná nejsem vždy ve středu veškerého dění, ale někdy je to to nejlepší místo, kde být. Můžeš tak totiž vidět to, co ostatní ne. Dobrou noc.“ Šla si Helga svou cestou ze schodů, kde zanechala Salazara jeho klidu.
Salazar se pro sebe zasmál; skutečně Helgu po většinu doby nedoceňoval. Byla opravdu všímavá, mocná čarodějka a velmi dobrá kamarádka. „Dobrou noc, Helgo,“ zavolal za ní ještě.
Salazar věnoval portrétu strážícímu Hermioniny pokoje ještě jeden poslední pohled, než se otočil a šel si po svém.
***
Salazar vyčkal několik dní, než zašel za Godricem, aby se s ním udobřil. Naprosto nesnášel myšlenku na to, že se musí omluvit, ale jak řekla Helga, udělat se to muselo. Čekal, dokud nebyl Godric o samotě, než mu nabídl omluvu; nežádal o to, jako to udělal s Hermionou. Godric to přijal s vědomím, jak ta situace vypadala, ale varoval ho, aby již nikdy nebyl tak tvrdý ohledně svého názoru na něj. Nyní byl pro Salazara jediný problém to, aby si vysloužil Hermionino odpuštění. Dny míjely, zatímco se snažil přijít na omluvu pro Hermionu, aby s ním znovu mluvila.
„Copak nevidíš, jak je to snadné, Salazare?“ řekl mu Godric, zatímco projížděli na koních údolím.
„Ona-ona je jiná, Godricu, ostatní ženy nejsou jako ona. Jsou velmi poddajné; ona se rozhoduje vědomě a bude bojovat, aby dosáhla svého místa. Ona neustoupí. Nevím, jak to vysvětlit.“ Salazar se zastavil, aby překročili říčku protékající údolím. „A ne, nevidím to. Nechci se o to pokusit a mluvit s ní jen, aby se na mě ještě více rozzlobila.“
Godric se hlasitě zasmál. Přišlo mu zábavné vidět jednoho ze svých nejstarších přátel zdeptaného kvůli ženě. „Salazare, ona prahne po vědomostech. Říkala mi o magii z budoucnosti, něco z kouzel, která známe, byla ztracena. Dostaň se k ní skrz vědomosti. Ukaž jí věci, které nezná a nikdy neviděla.“
„Jak jsem to mohl nevidět?“ povzdechl si Salazar zastavující koně.
„Jsi zaslepený, Salazare.“
„Ale čím?“ domáhal se odpovědi Salazar s nelibostí. Godric byl jeho zoufalstvím pobaven.
„Láskou,“ prohlásil Godric se samolibým úsměvem a otočil koně ke zpáteční jízdě do hradu.