Pravý Zmijozel 7
Pravda
Visíc v pracovně Albuse Brumbála nemohl Salazar uvěřit tomu, co slyšel. Zakladatelé se ujistili, že zničili všechny důkazy o Hermionině přítomnosti v minulosti s vyjímkou deníku, který byl v držení Albuse Brumbála. Jak to mohl Black zjistit? Salazar vstal z křesla na portrétu a zabodával se pohledem do Siriuse.
„Jak to víš?“ zavrčel Salazar. Válka možná skončila, ale on věděl, že tam venku stále byli Smrtijedi, kteří by jí ublížili kvůli roli, kterou ve válce sehrála. Chránil by ženu, která byla jeho manželkou dokonce i po smrti.
„Kniha, která byla rodinou Malfoyů držena po staletí. Byl v ní záznam o ženě, která ti byla blízká, ale žádný zápis o manželství. Její jméno bylo Hermiona Grangerová. Jak se moje rodina dostala k té knize, to nevím. Pravděpodobně za to mohl někdo s nenechavými prsty,“ odpověděl Sirius popravdě zakladateli Zmijozelu.
„Stejně jako zbytek rodiny,“ odfrknul si Snape.
„Drž hubu, Srabusi,“ zavrčel Sirius hledící přes rameno na Snapea.
„Armand Malfoy,“ promluvil Godric ze svého portrétu z druhé strany Roweny, která vypadala stejně znechuceně, jako zbytek zakladatelů. „Byl hlavou Malfoyova rodu.“
„Armand měl specifickou-“ Rowena se odmlčela pokoušeje se nalézt správná slova.
„Ten parchant se upnul k mojí ženě od okamžiku, kdy ji uviděl,“ zasyčel jedovatě Salazar při myšlence na Malfoye. „Nemyslel jsem si, že si o ní držel nějakou zmínku ve svém domově. Všechno ostatní o Hermioně bylo zničeno; chtěl jsem ji ochránit.“
„Viděla jsem generace Malfoyů od tehdy až do nynějška, ale Armand Malfoy z nich byl nejhorší,“ řekla jim Helga z místa vedle Salazarova portrétu.
„Nebyl by to první Malfoy, který by se k ní upnul,“ řekl Snape opět sedící ve svém křesle.
***
Bradavice 1099
Hermiona stála před skříní a pokoušela se rozhodnout mezi svými šaty. Jedny byly korzetové v královské modři s bílou stuhou splývající v pase a nebo ty druhé, co byly žluté s červeným okrajem. Zašustily za ní látky, ale ona nadále pokračovala ve zkoumání těch dvou šatů.
„Modré nebo žluté?“ zeptala se nahlas, jelikož si myslela, že to byla Rowena, dokud ten hlas za ní nepromluvil.
„Ty modré,“ promluvil za ní hluboký hlas.
Hermiona se otočila a hleděla na Godrica stojícího s úsměvem v jejím pokoji.
Oplatila mu úsměv, když sebrala šaty; rychle se přikrčila za paravánem, aby si oblékla svršky. S mávnutím hůlky šaty ožily a ona je přesunula za paravan. Godric sledoval její znovuzjevení a musel se usmát, opravdu byla krásné zjevení.
„Dobré ráno, Godricu. Jak vypadám?“ zeptala se ho Hermiona.
„Jako královna. Po včerejší noci jsem tě přišel zkontrolovat.“ Sledoval, jak si kouzlem upravila vlasy do záplavy vln běžící jí po zádech.
Hermiona se maličko uchechtla, než se otočila tváří ke Godricovi. „Za minulou noc se omlouvám, normálně takovouhle náladu nemívám. Byla jsem mučená a nevadilo mi to. Cítím se trochu bláznivě.“
Godric stál tiše, překvapený její odpovědí. „Hermiono, jsme jenom lidé. Nezáleží na tom, jak se zdáme silní, stále máme city.“
„Hádám, že máš pravdu,“ řekla Hermiona s pokrčením ramen.
„K Velké síni, má paní,“ řekl Godric s lehkou úklonou a natáhl k ní paži.
Hermiona vklouzla rukou do ohbí jeho paže a hihňala se jeho rozpustilosti. „Samozřejmě, milý rytíři.“
Salazar sedící ve Velké síni rozmlouval s Rowenou a Helgou čekaje na zjevení Hermiony, aby se jí mohl omluvit za svou chladnost. Slyšel Hermionu vstoupit do síně se smíchem, a tak Salazar vzhlédnul, jen aby ji našel na Godricově ruce. Godric se nakláněl blíž k ní a něco jí šeptal do ucha. Sledoval, jak Hermiona se smíchem zaklonila hlavu. Salazarovi se při tom pohledu vařila krev, nenáviděl to pomyšlení, že Godric má Hermionu.
Godric Hermioně odsunul židli na jejím místě. „Děkuji, Godricu.“
„Není zač, Hermiono,“ usmál se Godric a sednul si vedle ní. „Dobré ránko všem.“ Godric obrátil svou pozornost ke zbytku stolu, než se podíval přes stůl na Salazara. Znal toho muže opravdu velmi dlouho; i když Salazar vypadal klidně, oči ho prozradily. Pod povrchem to v něm vřelo při myšlence, že je Hermiona s ním.
„Možná si konečně uvědomí, že k Hermioně chová city,“ pomyslel si Godric pro sebe.
Salazar sledoval Hermionu mluvit se všemi kolem. Dnes vypadala nádherně, stejně jako vždy. Sledoval Godrica naklánějícího se, aby jí opět zašeptal do ucha; a Hermiona se na něj potutelně usmála. Salazar vstal beze slova od stolu a zamířil do druhého podlaží hradu. Po pravdě věřil, že Hermiona byla dost chytrá, aby nepropadla Godricovým hrám; zejvně se však mýlil.
Hermiona očima sledovala Salazara opouštějícího místnost a mizícího jí z dohledu.
„Salazara trápí skutečnost, že se mnou trávíš čas,“ řekl Godric, zatímco sledoval, jak se Hermiona stává sklíčenou ze Salazarova neočekávaného odchodu.
„Věřím, že máš pravdu,“ řekla Hermiona za svým pohárem, zatímco myšlenkami setrvávala u Salazara.
Hermiona vešla zpátky do svého pokoje, kde strávila zbytek dne čtením, než usnula na pohovce. Hermionu vzbudilo zaklepání. V rychlosti sebrala přikrývku a dala si ji kolem ramen. Otevřela dveře a na jejich druhé straně našla Godrica.
„Godricu, je vše v pořádku?“ zeptala se Hermiona s tichými obavami.
„Ano, vlastně jsem tě totiž přišel zkontrolovat. Zmeškala jsi večeři.“
„Zmeškala? Usnula jsem někdy odpoledne. Pojď dál.“ Hermiona udělala krok zpátky z otvoru po portrétu a nechala Godrica vejít do svých pokojů. Postava stojící ve stínech zavrčela, když se otočila na patě a zamířila zpět do druhého podlaží.
Godric přešel místnost a zabral si místo před krbem vedle Hermiony.
Hermiona seděla v tichosti a její myšlenky se opětovně stočily k Salazarovi. Hermiona přesně přemýšlela, kde skončili nebo, zda se něco doopravdy stalo. Koutkem oka viděla Godrica, který ji pozoroval. Vrátila se zpátky do přítomnosti a nabídla mu úsměv.
„Myslíš na Salazara?“ zeptal se Godric, zatímco jim naléval nějaké víno.
„Ne.“
Godric se vědoucně uculil. „Není třeba lhát.“
„Ano, ale já se o tom opravdu nechci bavit,“ řekla mu Hermiona usrkávaje víno.
„Dobrá tedy. Řekni mi o tom, odkud jsi.“
„Dobře, co by jsi chtěl vědět?“ řekla Hermiona a jemně pokládala svůj pohár na stůl.
„No co třeba hrad, tvoji přátelé, možná jsi tam měla někoho, ke komu jsi něco cítila.“ Ptal se jí Godric opravdu zvědavý na to, jaký byl její život, než přišla sem.
„No hrad byl skoro stejný, ale za ty roky mu byly některé věci přidány. Mí přátelé, no, vyprávěla jsem ti o Harrym a Ronovi; ti zbývající tři byli Sirius Black, Remus Lupin a Severus Snape. Vždycky se mi s nimi dobře povídalo. Ačkoliv Severuse jsem začínala mít ráda více, než jenom tak, jak má student rád svého profesora. Chtěla jsem se vrátit do školy a dokončit vzdělání. Než začala škola, tak jsem s ním pracovala na přestavbě hradu. Začali jsme si být velmi blízcí,“ Hermiona se usmála při přemýšlení o lidech, které milovala.
„Z jaké byl koleje?“ Hermiona se zatvářila zmateně při jeho otázce. „Studenti jsou rozřazování do kolejí, takže z jaké byl koleje?“
„Ach, omlouvám se. Dosti překvapivě-“ Hermiona nechala uniknout z hrdla smích. „Zmijozelská kolej.“
Godric vydal štěkavý smích, zatímco se k němu připojila Hermiona. „Ta ironie je docela zábavná.“
„Ano, já vím. Myslela jsem na to samé. Chovají se tak strašně podobně, že je to děsivé.“
„No zdá se, že máš jakousi posedlost ohledně mužů ze Zmijozelu.“
„Jo, tomu bych i věřila,“ přisvědčila mu měkce Hermiona.
Hermiona strávila noc jenom povídáním s Godricem, probrali vše od věcí osobních, přes tvorbu nových zaklínadel, až ke studiu. Když Hermiona uviděla, že usnul, tak vykouzlila přikrývku, kterou ho zakryla, než odešla do svého pokoje, kde taktéž usnula.
***
Ranní světlo svítící skrz Hermionina okna ji vzbudilo z hlubokého spánku. Sedla si na posteli, ale strnula, když v obýváků uslyšela šelest. Hermiona si pamatovala, že minulou noc ze skříně vytáhla světle modré šaty a oblékla si je. Použila hůlku, aby si zapnula zapínání na zádech a vešla do místnosti, kde našla velice zděšeného Godrica.
„Godricu, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona.
„Hermiono! Strašně mě to mrzí, neměl jsem v úmyslu tady spát,“ pověděl jí Godric, který zněl skutečně provinile.
„To je dobré, sledovala jsem, jak spíš. Nechtěla jsem tě rušit, tak jsem tě přikryla a šla do svého pokoje,“ řekla mu Hermiona i přes zívání. Použila na své vlasy zaklínadlo, takže vypadaly mnohem méně, jako krysí hnízdo.
„Vím, že pro tebe to asi moc neznamená, ale muž spící v komnatách ženy, když nejsou oddáni – to vypadá špatně,“ řekl pomalu se uklidňující Godric.
„Chápu, Godricu, ale nic se nestalo. Jdi se převléknout a setkáme se na snídani ve Velké síni.“
Godric opustil Hermioniny pokoje a vyrazil dolů po schodišti. Udělal poslední krok a stanul tváří v tvář Salazarovi.
„Dobré ráno, Salazare,“ řekl Godric a pokusil se projít kolem zakladatele Zmijozelu.
Vzduch za ním pročísla Salazarova slova, která způsobila, že se Godric zastavil. „Užil sis to?“ pronesl klidně Salazar.
Godric se otočil, aby viděl na Salazara, jehož oči žhnuly zuřivostí. „Užil co?“
„Nehraj hloupého, Godricu, nesedí ti to.“ Salazar vykročil, aby přišel blíž ke Godricovi. „Já doufám, že ano. Nyní je tvůj problém.“ Salazar ho odsunul stranou, aby prošel ke svým laboratořím.