Pravý Zmijozel 6
Otázky
„Myslím, že jsme to udělali dobře, je to nádhera,“ řekla Helga hledící ke stropu.
„No, alespoň to Salazar a Godric uvidí dnes večer; ti dva se sem snažili propašovat, aby se podívali.“
Rowena, Helga a Hermiona stáli ve Velké síni a hleděli na strop, obdivujíc práci, kterou odvedli. Noční obloha vypadala nádherně, mraky se valily tam a sem, zatímco hvězdy se třpytily; stejně jako to Hermiona vylíčila; vznášející se svíce a všechno. Ženy nedovolily Salazarovi nebo Godricovi vejít do síně, chtěli totiž udržet jejich projekt jako překvapení.
„Nutí mě to cítit se jako doma, ačkoliv to nedává smysl,“ řekla jim Hermiona zatímco se smála pro sebe.
„Ano, dává. No, je čas na večeři. Věřím, že potom, co jsme to konečně dodělali se všichni můžeme vrátit do Velké síně a najíst se,“ řekla Rowena dvěma ženám s humorem.
„Hermiono, proč nejdeš vyzvednout Salazara z jeho laboratoří? Řekni mu, že konečně může jíst znovu ve Velké síni,“ řekla Helga Hermioně potutelně.
Hermiona se usmála, když vyšla z haly, tak slyšela Helgu s Rowenou, jak se za ní hihňají. Scházela dolů po točitém schodišti a cítila, že čím je níže, tím je chladněji. Hermiona se zastavila, když si vzpomněla, že neví, kde přesně jeho laboratoře jsou. Škola byla stále stejná, zamířila tedy k tomu, co by byla třída profesora Snapea. Našla tu místnost díky tomu, že nad dveřmi bylo napsáno „Učebna lektvarů“. Hermiona zaklepala na dveře, ale nedostalo se jí odpovědi, tak se je pokusila otevřít a zjistila, že jsou zamčené. Podrážděně a zlostně na ně hleděla.
Salazar sledoval Hermionu ze stínů, nalezl ji před svými dveřmi, když se vracel ze zásobárny pro lektvary. Pobavilo ho, že ji našel zlostně hledět na další nehybný předmět. Salazar vykročil ze stínů, čímž způsobil, že Hermiona nadskočila.
„Salazare, musíš vždycky vyjít ze stínů?“ zeptala se ho Hermiona tisknoucí si hruď.
Salazar se jen samolibě usmál. „Tady dole je tma, takže ano. Musím tě pokaždé nalézt, jak zlostně hledíš na věci, které nejsou živé?“ Salazar prošel kolem Hermiony otevíraje laboratoře, které jednoho dne budou její třídou a vkročil do otevřených dveří. Mávnutím hůlky se rozžehnuly svíčky, které ozařovaly místnost.
Hermiona vcházející dveřmi do svícemi osvětlené místnosti byla jeho laboratoří ohromená. Kotlíky všech velikostí, stejně jako přísady, lemovaly jeho police. Vrtalo jí hlavou, zda stejně vypadají i soukromé laboratoře profesora Snapea. Kromě všech těch věcí v jeho laboratoři si všechnu její pozornost zabrala jeho sbírka knih, dokud ji nevrátil zpět na zem Salazarův hlas.
„Bylo tu něco, co jsi ode mě potřebovala, Hermiono?“ zeptal se jí, aniž by vzhlédnul od svého kotlíku.
„No, přišla jsem tě vyzvednout na večeři; už jsme tam s naší prací skončili,“ řekla mu Hermiona pohrávaje si nervózně s rukama; ranil ji jeho chlad.
„Brzy budu nahoře,“ řekl jí opět rychle a ani nevzhlédnul.
„Ach – dobře,“ řekla s bolestí v hlase. Myslela si, že na tom budou ohledně toho druhého lépe. Hermiona se otočila, zavřela za sebou dveře a zamířila zpátky do Velké síně.
Salazar slyšel, že se dveře s bouchnutím zavřely, což signalizovalo, že je pryč. „Nechovám k ní city,“ říkal si Salazar pro sebe.
„Ach, ale chováš,“ řekl ten otravný hlásek v jeho hlavě. Salazar nenáviděl, že to byla pravda, ale musel to ignorovat. Ze vzteku zmáčknul skleněnou lahvičku tak pevně, že ji rozdrtil v ruce. Otevřel ruku a spatřil krev řinoucí se z otevřeného zranění. Sebral hůlku, přejel s ní přes zranění, aby odstranil úlomky skla, a pak zahojil porušenou kůži. Zapomněl na kotlík a úkol po ruce a odešel přímo na večeři.
Hermiona dorazila ke svtupu do síně, pokoušeje nenechat se zranit ukázkou toho, že by nechala téct slzy. Zastavila se a opřela o zeď. Hermiona si lámala hlavu tím, že přemýšlela, co mu udělala, že se vrátilo jeho staré já.
„Hermiono?“ Očima nalezla místo, odkud se ozýval ten hlas; našla před sebou stát Godrica. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a položil jí v utěšujícím gestu ruku na rameno.
„Ano. Ne..Já...“ Hermioniny oči zamířily ke sklepením. „Necítím se moc dobře. Prostě si půjdu lehnout,“ řekla Hermiona rychle Godricovi a prošla kolem něj ke své ložnici.
Godric vešel do síně a přemýšlel, proč se Hermiona chovala tak divně, dokud jeho myšlenky nepřerušily hlasy Helgy a Roweny. „Tak co si myslíš?“ Zastavil se a koukal na ně, jak ukazovaly ke stropu. Vzhlédl vzhůru a uviděl noční oblohu se vznášejícími se svícemi; byl nádherou toho stropu uchvácen.
„Je to nádhera, jak jste to udělali?“ zeptal se stále ještě zahleděný, zaujatý třpytem světel a převalujícími se mračny.
„Docela hodně kouzel, Hermiona to dělala nádherně; pracovali jsme všechny spolu. Ona jen odešla vyzvednout Salazara a přivést ho sem nahoru na večeři.“ Rowena se usmála.
Godric hleděl na Rowenu, když mu přes tvář přelétlo uvědomění. Godric slyšel namísto aby viděl Salazara vejít do místnosti, zatímco mluvil. „Ne, mluvil jsem s ní, když šla do svých pokojů. Necítila se dobře,“ řekl a kousavě se podíval na Zmijozela, který na oplátku neřekl nic a jen si sednul na své místo.
„No, byla ještě v pořádku, když šla vyzvednout...CO jsi udělal, Salazare?!“ zasyčela Rowena vstávající od stolu s rukama v bok.
„Nic,“ odpověděl Salazar klidně.
„Kvůli tobě v to doufám.“ Rowena vyšla ze síně vyhledat Hermionu v jejích pokojích.
Helga ji taktéž rychle následovala ven ze síně.
Salazar tiše seděl na svém místě, když očima zachytil strop. Byla to jedna z nejnádhernějších věcí, kterou kdy viděl. „Tohle je to, na čem pracovali?“ zeptal se Salazar hledící na Godrica.
Godric seděl a okamžik neodpovídal. „Ano. Rowena, Helga a Hermiona do toho dali spoustu práce,“ řekl, když konečně odpověděl. Godric se naklonil kupředu a koukal se Salazarovi do očí. „Ty víš, že k ní chováš city.“
„Ano, já vím,“ řekl s povzdechem, opřel se v křesle a stočil pohled pryč z muže před sebou.
„Stejně tak vím, že ti na ní záleží,“ pronesl Godric volíc opatrně svá slova.
„A co s tím mám dělat? Je z budoucnosti, nepatří sem. Nakonec se bude muset vrátit,“ promluvil Salazar spíše k sobě, než ke Godricovi.
Godric vstal od stolu, otočil se k odchodu, ale předtím, než tak učinil, tak promluvil. „Je tu šance, že se možná nikdy nevrátí zpátky. Co když zůstane, ale zamiluje se do někoho jiného.“ Bez dalšího slova opustil síň, zanechávajíc Salazara jeho myšlenkám pro jednou zase věnovaným Hermioně.
Rowena a Helga dorazili k Hermioninu pokoji ve spěchu. Rowena jemně zaklepala na Hermioniny dveře a čekala na její odpověď.
„Roweno, odejdu, abyste si vy dvě mohli promluvit. Vy dvě jste si bližší, a pokud by mě potřebovala, tak za mnou přijde. Dáš jí na srozuměnou, že jsem tu pro ni?“ Rowena přikývla, když se Helga sebrala a odešla do svých pokojů.
Hermiona pomaličku otevřela dveře a uviděla na jejich druhé straně jemně se usmívající Rowenu. Hermiona ji nechala vejít, než si opět sednula k ohni. Rowena si taktéž sedla a zavolala domácího skřítka, aby přinesl nějaké víno. Skřítek s lehkou úklonou zmizel a skoro okamžitě se vrátil. Položil tam karafu a dvě sklenice.
Rowena podala Hermioně skleničku. „Jsem si jistá, že chceš něco silnějšího, než čaj nebo cider.“
Hermiona si skleničku vzala a usrkla si, než promluvila. „Myslela jsem, že mě má rád. Po té vyjížďce se zdálo, že jsme si k sobě našli cestu. Nevím, možná jsem se mýlila. Když jsem ho šla odvést z jeho laboratoří, tak ke mně byl chladný, když se mnou mluvil; hádám, že jsem více zmatená, než zraněná.“
Rowena pohlédla na mladou ženu před sebou, která se jí stala něčím, jako sestrou. Natáhla se kupředu a chytila Hermionu něžně za ruku. „Hermiono, beru tě jako mladší sestru, kterou jsem nikdy neměla, takže k tobě budu upřímná.“ Hermiona ji kývnutím pobídla, aby pokračovala. „Salazar je velice tvrdý muž, který měl velice tvrdý život. Vím, že tě má rád, víc, než si je ochotný připustit a věřím, že to ho děsí.“
Hermiona se pokusila promluvit, ale Rowena zvednula ruku, aby dodala svým slovům váhu. „To, co mám na mysli je, že před tím, než jsi sem přišla, tak Salazar věřil, že kouzelníci z mudlovských rodin a mudlové stejně tak, jsou pod úrovní čistokrevných kouzelníků a ani zdaleka se jim nerovnají mocí. Vždy byl velmi důrazný ohledně svého přesvědčení, nicméně ty tu stojíš jako důkaz toho, že vše čemu věřil tak dlouho, je lež. Je samozřejmé, že se nezmění přes noc, ale dej mu čas, aby přišel na to, že jednání hrstky mudlů nedefinuje chování všech. Když se vyskytne v okolí, tak ho donuť...donuť ho na tom pracovat,“ ukončila to Rowena s potutelným úsměvem.
Hermiona se dlouze napila vína, než jí úsměv oplatila. „Asi máš pravdu. Jsem šťastná, že se ti můžu svěřit. Byla jsem jen dítětem a nikdy jsem doopravdy neměla kamarády, než jsem přijela do Bradavic. Nakonec ani pak jsem nejdříve nebyla zcela přijatá. Ty jsi první osobou, která mě přijímá takovou, jaká jsem a já ti za tohle i tamto děkuji, Roweno,“ řekla Hermiona měkkým hlasem.
„Nemáš za nic z toho zač, Hermiono. Vždy tu budeme pro tebe. Už je pozdě; můžeme si opět promluvit ráno, pokud si to budeš přát.“ Rowena věnovala mladší čarodějce rychlé objetí, než jí zanechala jejím vlastním myšlenkám.
Hermiona přešla přes místnost a vzala tašku, se kterou se té noci zřítila nazpět v čase. Otevřela tašku a hleděla do ní, dokud nenašla to, co hledala; své fotky. Hermiona měla tři. Na jedné z nich byla ona, Ron a Harry. Bylo to z doby, kdy byl Harry přijat do bystrozorského programu na Ministerstvu. Na druhé fotce byla Hermiona s Remusem a Siriusem v knihovně na Grimmauldově náměstí, byli zabraní do hluboké debaty, než pohlédli do foťáku a zamávali. Na poslední fotce byla se Severusem. Vzhlížela k němu a úsměvem se s ním bavila; Snapeovu tvář krášlil drobný samolibý úsměv. Hermiona neměla ponětí, že Ginny cvakla tenhle obrázek dokud nebylo po oslavě. Usmála se, postrádala všechny na těch fotkách. Hermiona si přála, aby mohla jít domů, ale ty myšlenky způsobovaly, že ji bolelo v hrudi vědomím toho, jak moc by postrádala zakladatele. Hermiona cítila slzy tekoucí jí po tváři, myšlenky na ztrátu kohokoliv z nich jí lámaly srdce. Hermiona se převlékla, zalezla do postele a upadla do neklidného spánku.
Bradavice 1999
Harry Potter zamířil do kanceláře Albuse Brumbála přemýšlíc o tom, proč byl předvolán. Harry vešel do pracovny nacházeje ředitele spolu se Snapem, McGonagallovou, Siriusem, Remusem, Ronem a Ginny. Většina z nich vypadala stejně tak zmatená, jako Harry, ohledně toho, proč tu byli. To bylo, když si Harry všimnul, že v místnosti nebyla Hermiona.
„Albusi, můžeš nám říci, proč jsme všichni tady?“ pronesl Sirius stojící u okna.
„Ano, včerejší noci se slečně Grangerové něco stalo...“ Než to Albus mohl doříct, tak ho Harry přerušil.
„Je v pořádku? Není...“ Harry přestal mluvit, když se přes něj přelila panika, při pomyšlení, že jeho nejlepší kamarádka je zraněná nebo hůř.
„Je v pořádku...“ Albus byl znovu přerušen.
„Tak proč jsme potom tady?“ zeptal se rozčileně Ron.
„Propadla skrz čas,“ řekl Snape z protější strany místnosti s úšklebkem na nejmladšího pana Weasleyho před sebou.
„O čem to mluvíš, Snape?“ řekl Ron, který vyskočil z křesla a upřeně hleděl na učitele lektvarů.
„Všichni se posaďme a nechme Albuse to yvsvětlit,“ řekl Remus pokoušeje se o to být hlasem rozumu. Ron se posadil se zafuněním. Ginny protočila oči nad tím, jak dětinský byl její bratr.
„Tedy, jak Severus již poukázal, tak Hermiona opravdu propadla časem,“ Albus se tentokrát odmlčel, vyčkávaje na otázky.
„Kde...nebo v jaké době přesně Hermiona je?“ zeptala se Ginny vedle Harryho a držela ho za ruku, aby ho uklidnila.
„Hermiona je v Bradavicích, ale je tisíc let v minulosti,“ promluvila Minerva.
„Je-li Hermiona tisíc let v minulosti, tak by byla s...“ Sirius přestal mluvit a stočil pohled na zakladatele. „Se zakladateli,“ zašeptal Sirius. Sirius pohlédl přímo na tvář Salazara Zmijozela vzhled jehož portrétu se změnil. Na místo zakladatelových převážně stříbrných vlasů převažovala černá s pramínky světle stříbrné, které jimi probíhaly. Zbytek místnosti se otočil k portrétům zakladatelů, které byly vzhůru a naslouchaly rozhovoru.
„Je s vámi všemi. Je v pořádku?“ Harry se otočil zády k místnosti se starostí vrytou do tváře.
„Ano, pane Pottere, je v bezpečí a v Bradavicích. Je s námi,“ odpověděl Godric Nebelvír ze svého portrétu vysoko na zdi pracovny.
„Přijde domů?“ zeptal se Remus vstávající ze svého křesla, přešel přes místnost a postavil se také přímo před zakladatele.
„Ano. Hermiona z našeho času zmizí. Můžeme pouze hádat, že se vrátila domů,“ řekla místnosti se smutkem v hlase Rowena z Havraspáru.
„Jak dlouho s vámi všemi byla?“ zeptal se Sirius stále hledící na zakladatele Zmijozelu.
„Pět let,“ promluvil Salazar zatvrzelým hlasem.
Harry věnoval zakladateli Zmijozelu zvláštní pohled a otočil se zpátky k řediteli. „Musíme počkat pět let, než přijde domů,“ zvolal Harry.
„Ne, tomu nevěřím. Čas je zábavná věc. Pokud se nám dostalo správných informací, tak může být v našem čase pryč klidně jenom pár týdnů nebo měsíců. Ona se samozřejmě vrátí starší o pět let,“ řekl Brumbál s bolestným výrazem na obličeji.
„Půjdu na Ministerstvo a pokusím se zjistit, zda nevíme něco o tomhle druhu cestování časem,“ řekl Harry a mnul si obočí.
Harry sledoval, jak Brumbálova tvář zvážněla. „To by bylo moudré, Harry, ačkoliv budeš však muset prokázat uvážení. Tohle je nejcitlivější záležitost, která nesmí být nikomu známa. Rozumíš?“ Harry rychle kývnul hlavou a pohnul se ke dveřím míříc na Ministerstvo.
Všichni pomalu vycházeli z místnosti, a když Remus zamířil ke dveřím, tak si všimnul Siriuse zůstávajícího uvnitř a nehýbajícího se ze svého místa. „Siriusi, jdeš?“
Sirius pohlédnul na svého vlkodlačího přítele. „Za krátko přijdu, Remusi. Sejdeme se později na Grimmauldově náměstí.“ Remus popřál všem nashledanou a odešel z místnosti, zanechávaje tam Siriuse, Albuse, Minervu a Snapea.
Jakmile Sirius uslyšel, že se dveře s cvaknutím zavřely, tak zase jednou nalezl pohledem zakladatele Zmijozelu.
„Hermiona je tvá žena, že?“ řekl Sirius, zatímco Salazarova tvář poteměla.