Pravý Zmijozel 5
Projížďka
Hermiona strávila další dva týdny s Rowenou, protože ve skutečnosti nestála o další kolo se Salazarem. Jediný čas, kdy Hermiona vídala zakladatele Zmijozelu, byla doba večeře; ne, že by se s někým příliš bavil, ale každou chvíli na sobě zachytila jeho pohled. Rowena řekla Hermioně, aby jí vyprávěla o boji, který se odehrál mezi ní a Salazarem. Lámala si hlavu s tím, co tu mladou čarodějku tak vytočilo. Hermiona jí samozřejmě řekla, co se stalo; vysvětlila, co ji vytočilo.Když Hermiona byla s příběhem hotova, tak jí Rowena podrobně popsala pohled na Salazarově tváři, když s Hermionou bojoval. Ženy trávily čas projížďkami na koních, zatímco hovořily o věcech od studia a černé magie, až po muže a lásku. Za krátký čas, co Hermiona strávila s Rowenou, se jí stala podporou, snad něčím jako sestrou.
Hermiona trváila čas s Godricem hovory o různých věcech, ale obzvláště o škole. Hermiona nabídla své názory a doporučení ohledně budoucnosti školy. V čase stráveném se zakladatelem její koleje zjistila, že má mnohem více společného s ním, než jen s vlastnostmi, které obyvkle má někdo zařazený do Nebelvíru. Oba nebelvírští si užívali souboje a byli ohromující v přeměňování. Godric rovněž začal Hermioně pomáhat vylepšovat její dovednosti v magických formulích; ukázal jí mnoho věcí, které předtím nikdy neviděla, jen o nich něco málo přečetla.
Jedno odpoledne se procházela po pozemcích Bradavic, chtěla nějaký čas být sama. Hermiona pomyslela, jak je zvláštní, že se jí zdálo, že si zde se všemi sedla, ale stejně tak věděla, že to tak není. Nakonec se bude muset vrátit zpět do své doby. Jediná otázka, která zůstávala nezodpovězena, bylo jak? To bylo to, na co Hermiona musela přijít. Když se Hermiona vrátila z toulek v myšlenkách, tak se nalezla před koňskými stájemi. Od doby, co Hermiona začala trávit ve stájích více času, tak se spřátelila, nebo jak to jinak říct, s jedním konkrétním koněm ve stájích. Černý clydesdaleský kůň, kterého si brala, ji také měl velmi rád, ale Hermiona věřila, že to bylo spíše jablky, než jí.
Hermiona se zastavila před stájemi a vytáhla jablko, držíc ho tak, aby ho mohl sníst. Hermiona se smála při sledování černého koně chroupajícího jablko, když za sebou uslyšela hlas.
„Tak to jsi ty, kdo dává jablka mému koni?“ Hermiona se otočila a spatřila za sebou Salazara.
„On je tvůj?“ zeptala se Hermiona, zatímco láskyplně hladila to nádherné zvíře.
„Ano, je můj. Překvapuje tě to?“ řekl Salazar a stoupnul si vedle ní.
„No, abych byla upřímná, tak ano, jelikož tenhle kůň má lepší způsoby, než ty.“ Hermiona se na Salazara vyčkávavě zahleděla, zda se rozzlobil kvůli tomu, co řekla.
„V tom můžeš mít pravdu.“ Samolibě se usmál při pohledu na šok v Hermionině tváři. „Nikdy jsem nebyl tou nejpřátelštější osobou na světě.“
„Děkuji, to bych nikdy neuhádla.“ Salazar protočil oči při jejím zjevném sarkasmu.
„Opravdu jsem sem přišel jen abych se projel na svém koni, ale potěšilo mě, že jsem tu na tebe narazil.“ Hermiona nevěda, co na jeho poznámku říct, dokázala pouze pozvednout obočí.
„Omlouvám se, že jsem tě špatně odhadnul – já – měl bych ti dát skutečnou šanci,“ řekl Salazar, když se prosmýknul kolem Hermiony, aby otevřel dveře stání a osedlal koně.
„Děkuji, Salazare, ani nevíš, co to pro mě znamená.“
„Upřímně si nemyslím, že bys mi odpustila. Ne, když si to koneckonců zasloužím.“ Salazar se vytáhnul na koně a díval se dolů na Hermionu.
„Já lidem odpouštím, Salazare, ale nezapomínám.“ Hermiona pokývla hlavou na znamení rozloučení.
„Hermiono?“ Hermiona se na Salazara tázavě ohlédla.
„Jela bys na vyjížďku se mnou? Abychom zpečetili toto přátelství.“
„No ráda bych, ale všichni koně jsou zamčení a jediný člověk s náhradním koněm je Rowena; a ten je taky zamčený.“ Vypočítávala Hermiona Salazarovi, jako by nevěděl a neviděl, že nikdo jiný venku nebyl.
Salazar k ní natáhnul ruku. „Ne, Hermiono, se mnou.“
Zakladatel Zmijozelu se dokázal jen uchechtnout při pohledu na tvář mladé čarodějky. Hermiona pod jeho upřeným pohledem zčervenala. „Budu s tebou v bezpečí?“ zeptala se Hermiona.
„Máš mé slovo.“ Salazar ucítil, jak Hermionina malá ručka vklouzla do jeho. Sevřel její ruku ve své a vytáhl jí nahoru na koňský hřbet za sebe.
„Ujisti se, že se držíš pevně.“ Při těchto slovech, co pronesl, ucítil Salazar Hermioniny paže vklouznout kolem jeho pasu. Pocit, který nikdy doopravdy necítil se uvnitř něj pohnul. Ne, on tyhle pocity mít nemohl; chtěl jenom přítele...správně?
Když Hermiona a Salazar vyjeli ze stájí, tak Rowena vykročila ze stínů s úsměvem na tváři. „Vy oba si zasloužíte být šťastní. Naleznete to jeden s druhým, i když to ani jeden ještě nevidíte.“
Salazar a Hermiona jeli bez zastavení daleko od hradu, až dokud Salazar nedosáhl svého cíle. Když Salazar dosáhnul vrcholku vedlejšího údolí, tak zastavil a otočil koně na bok, aby se Hermioně dostalo dobrého výhledu na údolí. Hermiona byla zabrána do výhledu před sebou; údolí bylo rozlehlé s říčkou procházející skrz něj. Na vzdáleném konci údolí byly hory, jejichž vrcholky pokrýval sníh. Údolí bralo dech; byla na rozpacích se slovy.
„Předpokládám, že tvé mlčení je dobré znamení?“ Salazar se na ni ohlédnul přes rameno a potlačil smích.
„Ano, je to nádhera. Ve škole, než nastala válka, jsme nikdy neopouštěli pozemky s vyjímkou návštěvy vesnice. Nikdy se mi nedostalo pohledu na zemi kolem školy.“ Salazar sklouznul z koně dopadajíc na zem a sundal si plášť, který přehodil přes sedlo. Zvednul ruce k Hermioně, aby jí pomohl z koně.
Hermiona se chytila Salazara a sjela z koně trochu moc rychle. Když jí postavil na nohy, tak mu Hermioniny ruce spočívaly na tvrdé hrudi. Salazar pustil Hermionu a trochu sešel z kopce, dávajíc tak Hermioně čas, aby si ho mohla prohlédnout. Byl oblečen v černých jednoduchých jezdeckých kalhotách a vysokých botách a zelené hedvábné košili. Oblečení, které měl, skutečně odhalovalo jeho pevné nohy a svalnatá ramena.
„Já nekoušu,“ jeho slova prolomila Hermionino tiché snění. Hermiona zamířila na místo vedle něj, i když si doopravdy nebyla jistá, co říct nebo okolo něj dělat. Nebyla si jistá, jak by reagoval na to, na co se možná zeptá.
„Ptej se.“
„Cože?“ zeptala se ho Hermiona s hraným zmatením.
„Vím, že se mě chceš na něco zeptat. Tak se ptej.“ Salazar vykouzlil přikrývku, na kterou naznačil Hermioně, aby si sedla, takže budou moci mluvit.
Hermiona si sedla dolů s nohama pod sebou a zkousla si spodní ret, než se zeptala. „Proč mě nenávidíš...tedy kouzelníky z mudlovských rodin a mudly?“
„Tedy přímo k věci?“ zeptal se Salazar, zatímco Hermiona přikývla. „Dobře víš, že v této době je každý druh čarodějnictví trestán smrtí. Když mi bylo okolo čtrnácti, tak si mě někdo všimnul, jak mluvím hadím jazykem s hadem. Mudlové doběhli pro městského soudce s tím, že řekli, že jsem provozoval čáry. Šli po mně. Má matka se mě před nimi pokusila ochránit,“ Salazar se odmlčel, zhluboka se nadechnul a uklidnil si hlas, než opět pokračoval. „Zabili ji přímo přede mnou. Tak jsem utekl; nezastavoval jsem se, dokud jsem neměl za sebou nejméně dvě města. To bylo to místo, kde jsem se zapletl s Godricem a od té doby jsem byl s ním; až do doby, než jsme potkali Rowenu a Helgu. To bylo před deseti lety.“
„Co tvůj otec?“ Hermiona mu nechtěla ukázat, že ho vlastně lituje. Trochu jí připomínal Severuse, tichého, hrdého muže.
„Oběsili ho na náměstí.“ Hermiona nyní pochopila proč měl pro mudly nenávist, dokonce i když ji zneklidňoval a byla z mudlovské rodiny.
„Myslela jsem, že pan Malfoy je dlouholetý přítel?“
„To je, ale vídám ho možná jen třikrát do roka.“
„Aha!“ To bylo vše, co Hermiona dokázala říct předtím, než jí na mysli vytanula další otázka. „No, nechci aby to znělo, jako samozřejmost, ale proč jsi nešel k Malfoyovi?“
„Jistě už ses setkala s Armandem?“ Salazar hodil postranní pohled na mladou ženu po jeho boku.
„Jo, měla jsem...hádám, že tímto se to vysvětlilo.“ Hermiona mu věnovala váhavý úsměv. Hermiona se v myšlenkách vrátila zpět ke svému střetu s Armandem v bradavické knihovně. „Je trochu děsivý.“
Salazar pohlédl tázavě na Hermionu. Přemýšlel nad tím, co Armand mohl říct nebo udělat. Předtím, než se mohl zeptat, tak ho vyrušila další otázkou.
„Takže, skutečně tak moc po moci?“
„Ano a ne, nechci moc, abych vládnul všem lidem, jak si většina myslí. Chci moc, aby mě chránila.“ Hermionin a Salazarův pohled se setkaly. Pryč byla tvrdost z jeho očí, která tam nromálně sídlila a byla nahrazena jakousi měkkostí.
„Jsem na řadě, abych se ptal na nějaké otázky?“ Hermiona přikývla, aby pokračoval. „Jaké to bylo ve tvé době?“
Hermiona pohlédla Salazarovi do očí s cizím výrazem na tváři. „Děsivé, každý den jsme žili ve strachu. Seděli jsme v úkrytech nebo jsme byli na útěku, čekali jsme na slovo, že někdo, koho jsme znali je mrtvý. Báli jsme se, že Voldemort nebo někdo z jeho následovníků by našel jednoho z nás. Voldemort šel po mém kamarádovi Harrym. Od svého prvního ročníku v Bradavicích jsem pomáhala Harryho chránit. Bylo tam toho všeho ještě mnohem více, ale je těžké o většině z toho mluvit.“ Hermiona se odmlčela, nechtěla mu říct, že to bude jeho dědic, kdo uvrhne celý kouzelnický svět v nebezpečí.
Viděl, že téma jí bylo poněkud nepříjemné, a tak změnil směr svých otázek. „Kolik je ti let?“
„Osmnáct.“ Salazar si rychle vše propočítal; byl v šoku, když zjistil, že bojovala s černokněžníkem od jedenácti let.
Salazar viděl Hermionino ohlédnutí, když slunce začalo zapadat, zalévaje údolí oranžovou září. Viděl, že zívla. Vypadala tak mladě, což vlastně byla, pomyslel si. Salazar se zvedl z pokrývky, vytáhnul Hermionu na nohy a odmávnul pokrývku. Hermiona sledovala, jak Salazar kontroluje sedlo, ujišťujíc se, že vše je na svém místě; Hermiona se zachvěla, když se přes ní přelil poryv větru. Salazar se zastavil, když spatřil její zachvění; vzal svůj plášť, obmotal ho kolem ní a vylezl na koně. Vytáhl na koně i Hermionu a tentokrát ji ji držel v náruči před sebou.
„Tohle tě udrží v teple a nechci tě mít za sebou, kdybys usnula a sklouzla dolů.“ No minimálně to bylo to, na co Salazar myslel, avšak jeho srdce cítilo něco dalšího, co nebyl připraven přijmout. Hermiona kývnula na jeho slova a zívla, když si pokládala hlavu na jeho hruď, aby se udržela v teple.
Když dorazili do stájí, tak Salazar ucítil, že se Hermiona ze spánku zavrtěla. Pohlédl dolů a setkal se s čokoládově hnědýma očima. „Jsme zpátky.“ Hermioniny oči se rozhlédly kolem, než jí tvář ozdobil lišácký úsměv. „Myslela jsem, že to jsme od doby, co jsme ve stájích.“
„Kdybych nebyl gentleman, tak bych tě pravděpodobně stáhnul z toho koně.“ Zachytil její lišácký úsměv s úsměvem.
„No, to mám štěstí; spatřila jsem totiž tvou gentlemanskou stránku.“ Hermiona to říkala slézaje jak z jeho klína tak i z koně. Salazar ignoroval ten pocit tepla z jejího těla proti jeho, takže přehoupnul nohy a měkce přistál vedle Hermiony. Zavedl svého koně do stáje, opět zavírajíc jeho stání, a pak se otočil zpátky k mladé čarodějce, která na něj čekala u dveří do stáje. Salazar dovedl Hermionu zpět do jejích pokojů, zastavujíc před portrétem, který je strážil. Hermiona kolem sebe stále měla obtočený Salazarův plášť, který pro ni byl trochu moc velký, ale nádherně voněl po tom zamlklém muži. Salazar držel ruce tak, aby jí pomohl z pláště. Stále svíral plášť ve svých rukách, zatímco si Hermiona uvědomila, jak blízko jí byl. Mohla cítit teplo jeho těla a nepatrný závan jeho dechu na tváři. Jejich oči se setkaly a oba zjistili, že je těžké jeden od druhého odtrhnout zrak. Salazar si uvědomil co se děje a zakašlal, aby si pročistil hrdlo, čímž přerušil intenzitu toho momentu.
Opět si na sebe obléknul plášť a založil si ruce za zády, než promluvil. „Dobrou noc.“ Salazar odcházel chodbou.
„Dobrou noc, mhmmm...“ Hermiona si stále nebyla jistá dokonce ani po tomto dnu, jak ho oslovovat.
Slyšíc čarodějku se Salazar zastavil a otočil směrem k Hermioně. „Salazare,“ řekl.
Hermiona mu věnovala drobný úsměv, rukou si odsunula z tváře neposednou kadeř. „Dobrou noc, Salazare.“ Salazar přikývl a pokračoval v cestě zpátky do sklepení.
Té noci, když oba zalezli do svých postelí byly v jejich hlavách myšlenky na toho druhého.
Po cestě na snídani dalšího dne Hermiona vrazila přímo do Helgy, zatímco se jí v mysli stále držely myšlenky na Salazara.
„Helgo! Je mi to líto. Neviděla jsem tě,“ přiznala Hermiona, zatímco jí tvář zrudla rozpaky.
„To je dobré. Já se taky nedívala, kam jdu. Míříš na snídani?“ zeptala se Helga, když se pohnula směrem k Velké síni.
„Ano, ale ztratila jsem se v myšlenkách,“ odpověděla Hermiona a pokračovali v mluvení po jejich cestě na snídani.
„Ach, je to něco o čem by sis ráda promluvila?“ Helga již uhádla, kde byly Hermioniny myšlenky, ale nechtěla vyzvídat. Pokud by o tom chtěla mluvit, tak by něco řekla.
Na okamžik si pomyslela, že to Helze řekne, ale pak se rozhodla, že ne. Hermiona si chtěla tyhle myšlenky o Salazorovi nechat pro sebe, alespoň prozatím. „Ne, opravdu to nic není, jsem v pohodě, díky.“
„Takže, Hermiono, jaké to pro tebe právě teď a tady všechno je? Vím, že to musí být hodně jiné.“ Helga změnila předmět hovoru při odbočení na další schodiště.
„Je to v pohodě. Všichni jsou tu tak milí, chybí mi můj domov, ale dokud nenajdu cestu domů...do mého času, tak tohle je můj domov. Naštěstí pro mě jsou Bradavice můj druhý domov, takže se skutečně nic nezměnilo.“ Jedna věc, která se lišila, vyskočila v Hermionině mysli, jako když sepne žárovka. „Vlastně je tu jedna věc, která je jiná.“
„Co je to, drahoušku?“ Helga pohlédla tázavě na Hermionu.
„Strop ve Velké síni.“
„Cože?“ Helga začínala být velmi zmatená.
„Ten strop není stejný, jako v mé době. Byl nebo tedy bude očarován, aby večer vypadal jako noční obloha s tisíci svíčkami vznášejícími se nad každým. Ve dne je očarován tak, aby vypadal jako obloha venku. Bylo to nádherné.“
„No tak se mi zdá, že ty, Rowena a já máme projekt, na kterém začít. Zní to nádherně,“ řekla Helga Hermioně.
Hermiona se zastavila a pomyslela si pro sebe: „Mohu se přihlásit jako dobrovolník a pomoci vytvořit strop?“