Pravý Zmijozel 4
Souboj
Hermiona s pohopkáváním zamířila do bradavické knihovny. Mnoho z toho, co ze školy viděla, bylo jiné, ale knihovna zůstala stejná. Zdálo se, jako by ji vítala s otevřenou náručí, jako dlouho ztracené dítě. Vždy se tu cítila vítaná. Se zářivým úsměvem ve tváři procházela skrz nespočetné řady knih, hledaje cokoliv, co mohla najít o magii cestování časem. Při tomto hledání našla další svazky, které zachytily její zájem. Hermiona strávila pár dalších hodin podrobným zkoumáním každého svazku, ke kterému se dokázala dostat a s otráveným povzdechem si složila hlavu do dlaní.
O cestování časem nebylo v knihách skoro nic. Bylo to prakticky nové a ta myšlenka ji vyděsila více, než si chtěla připustit. To pomyšlení, že se nikdy nedostane domů ke všem svým přátelům, své rodině, bylo znepokojující. Byla ztracená v myšlenkách a neslyšela, že někdo vešel do knihovny.
„No, zdravím.“ Hermiona vzhlédla a spatřila Armanda Malfoye, který na ni upřeně shlížel. Jeho přítomnost Hermionu nabudila a rychle ji zvedla na nohy. Nikdy nebyla v přítomnosti Malfoye v pohodě; bez ohledu na datum v kalendáři by se vsadila, že některé věci zůstaly stejné.
Hermiona si urovnávala šaty a oslovila vysokého muže. „Zdravím, omlouvám se, ale již jsem na odchodu.“ Pokusila se projít kolem něj, avšak on rychle přikročil přímo před ni a svou mrštnou postavou jí zablokoval cestu. Pohyboval se se stejnou elegancí, jako se budou pohybovat i jeho potomci, netušila, zda to byla vlastnost Zmijozelu a nebo Malfoyova.
„Kam ten spěch?“ zapředl. Malfoy pohlédl dolů na Hermionu se zdviženým obočím, ale Hermiona zahlédla, jak v jeho chladných šedých očích něco číhá, což ji vyděsilo.
„Domnívám se, že mám schůzku s Godricem. Omluvte mě tedy prosím.“ Malfoy zvedl ruku, aby ji opět zastavil.
„Všichni se náhodou zrovna teď sešli, takže tebe a mě zanechali, ať si děláme, co chceme.“ Natáhnul se blíž a přeběhl klouby prstů po straně její tváře. To gesto způsobilo, že jí na pažích naskočila husí kůže a otřásla se odporem. Tak typické pro Malfoye, kteří si myslí, že si mohou dělat cokoliv chtějí, ale ona s ním tuhle hru hrát nehodlala. Hermiona odstrčila jeho ruku ze svého obličeje.
Armand Malfoy nebyl muž, který by bral odmítnutí příliš laskavě. Jeho šokovaná tvář a ohromený výraz Hermioně prozradily, jak moc. Pokud se ho předtím nebála, tak teď by bylo moudré být opatrná. Jeho tvář potemněla zlobou a na Hermionu prakticky vyprsknul. „Proč, ty nestydatá, malá...“ Jeho hlas odumřel, když spatřil do knihovny vcházet Godrica; na tváři měl výraz zmatku, když se snažil pochopit tu scénu před sebou.
„Armande, hledá tě Salazar. Věřím, že by jsi ho měl jít vyhledat. Přešel místnost, až k Hermionině boku s očima upřenýma na plavovlasého muže před ním. S posledním vzteklým pohledem na Hermionu Armand rychle vypochodoval z knihovny. Až po Armandově odchodu se Godric otočil na mladou ženu, aby ji zkontroloval. Nebyl překvapen, že nalezl tuto kurážnou čarodějku s hůlkou již sevřenou v ruce.
Později toho večera u večeře byl vzduch ztěžklý napětím tak hustým, že by se dalo krájet. Salazar seděl u stolu a rozhlížel se kolem, aby rozluštil odkud to napětí přichází. Když si prostudoval hosty u večeře, tak mu oči padly na Godrica, který vztekle hleděl na Armanda, ačkoliv to dělal skrytě, tak to bylo dost viditelné na to, aby si toho Salazar všimnul. Salazar si taktéž všimnul, že Armand hledí rozzlobeně na jejich nejnovější přírůstek, jako by byla hadem v trávě. Ačkoliv pro Hermionu nechoval žádné libé city, tak něco na způsobu, jak Armand upřeně pozoroval Hermionu, Salazara znervózňovalo.
Veselý hlas Helgy zmařil ticho.
„Takže, Salazare, slyšela jsem něco o tom...že jsi měl zajímavý den.“ Helga si nedokázala pomoci, aby se neuchichtla, zatímco hleděla na Salazara.
„Ano to jsem měl a doufám, že brzy budu moci tu laskavost oplatit. A vůbec, Armande, jak dlouho s námi zůstaneš?“ Salazar se ohledně konverzace otočil směrem k Malfoyovi.
Armand odtrhl pohled ze dvou Nebelvírů na druhé straně stolu a otočil se, aby odpověděl Salazorovi. „Zítra pravděpodobně odejdu, ale domnívám se, že se brzy vrátím.“ Armand to řekl s úsměvem na tváři.
Godric a Hermiona se postavili k odchodu; byli unaveni pobýváním v Malfoyově přítomnosti. V souvislosti s tím Godric pronesl, že doufá, že to nebude zase tak moc brzy, pak se oba otočili a opustili jídelnu. Armand se prostě zasmál pro sebe a pozvedl pohár směrem k Hermioně a Godricovi, zatímco opouštěli místnost.
Následujícího rána se Hermiona nalézala ve svých pokojích. Zůstala tam, dokud nespatřila Malfoye opouštět pozemky. Když prošel bránou, tak se otočil a pohlédl jejím směrem. Když se na ni díval, tak sklonil hlavu a přemístil se. Hermiona se Malfoyových nikdy doopravdy nebála, ale tenhle konkrétní jí naháněl husí kůži. Nyní když byl pryč se Hermiona rozhodla obléct do denních šatů a zamířila se podívat, zda byl učiněn nějaký pokrok ohledně jejího návratu domů. Prohrabávala se šaty, které jí tu zanechala Rowena a vybrala si jedny tmavě modré. Přišlo jí, že hedvábný materiál jí laská kůži a sedí jí na těle, jako rukavice. Napětí z oné chvíle s Malfoyem bylo pryč a zanechalo po sobě bolest hlavy, takže se rozhodla namísto vlasů stažených dozadu pro volně rozpuštěné.
Když Hermiona vystoupala na schodiště, tak jí pohled padnul na brnění, které způsobilo, že se propadla do minulosti.
Krátkou chvíli tam stála a zlostně hleděla na ten kus zbroje. „Ty pitomej kousku zbroje, tohle všechno je tvoje vina,“ zvolala Hermiona.
Na okamžik si Hermiona myslela, že viděla, jak se brnění pohnulo. Vysmála se tomu triku jejích unavených očí, avšak jen se otočila k odchodu, tak se brnění pohnulo a chytilo ji za rameno.
Energicky se mu vyklidila z dosahu, namířila hůlku a zaječela: „BOMBARDA!“ Sledovala jak brnění vybuchlo v kusech. Salazar se chechtal čarodějce stojící před ním za zády, když odstřelila brnění, zatímco on ho jen očaroval.
„TY-ty jsi očaroval to brnění?“ Hermiona zuřila, když se otočila, aby nalezla Salazara nenuceně se opírajícího o zábradlí na schodišti.
„Velmi dobrý postřeh, čarodějko. Ano, udělal jsem to já. Nedokáži si představit, že by tu bylo mnoho čarodějek z mudlovských rodin, které by toto dokázali,“ prohlásil a stoupnul si přímo před Hermionu.
„Proč mi neříkáš tak, jak opravdu chceš, tím slovem, co mám vyryté na ruce?“ vyzvala Hermiona Salazara.
Rowena si dávala čaj s Godricem a Helgou, když se ozvala hlasitá rána, která otřásla zdmi hradu. Krátce poté byl Hermionin hlas stěží slyšitelnou ozvěnou v chodbách.
„Salazare Zmijozele, ty bídný chlape!“
Trojice vyběhla z místnosti a nalezla Hermionu se Salazarem zainteresované v souboji. Hermiona sesílala kouzla a zaklínadla tak rychle, že měl Salazar sotva dost času na to, aby je odrazil, natož je oplácel. Godric byl šokován mocí mladé čarodějky, která se v souboji proti Salazorovi doslova utrhla ze řetězu. Salazarovi to zabralo jen několik okamžiků, než zvednul ruku, a začal na Hermionu pálit svá vlastní kouzla a zaklínadla. Normálně Salazarovi nezabralo tak dlouho, než odrazil nepřítele, avšak tahle čarodějka se projevila, jako najpůsobivější protivník. Godric si lámal hlavu tím, zda se Zmijozel nějak drží zpátky nebo je Hermiona skutečně tak silná. Godric vylezl na žebřík, zatímco stále sledoval scénu rozvíjející se pod ním.
„Klidně se teď můžeš vzdát. Nemáš šanci mě porazit,“ zasyčel Salazarův hluboký hlas halou. Zbývající zakladatelé se koukali ze Salazara na Hermionu, sledujíc je v omráčeném tichu při výměně slov a zaklínadel.
„Udržím se proti tobě.“ Sesláním neverbálního zaklínadla Everte statim ho dokázala zatlačit o několik metrů zpátky.
„No tak se tedy podívejme, jak zvládneš tohle.“ Salazar začal pálit nazpět na Hermionu neverbální ohnivá zaklínadla.
Hermiona snadno odrazila jeho přicházející útoky.
„Glacius Tria!“ vykřikla Hermiona, zatímco se zeširoka rozmáchla hůlkou kolem hlavy. Místnost se okamžitě začala ochlazovat a Salazar mohl vidět v chladném vzduchu svůj dech. Chodba kolem těch dvou začala zamrzat, zatímco ze stropu vyseli krusty ledu. Místností kroužil poryv větru, jako kdyby se schylovalo k zimní bouři. Ledový vzduch ženoucí se kolem místnosti začal formovat střípky ledu, které se rozletěly proti Salazarově tváři, kde mu pořezaly kůži.
Salazarův ohnivý útok odumřel díky silnému ledovému větru z Hermionina zaklínadla. Salazar zjistil, že většina jeho pláště zamrzla následkem bouřlivého větru. Šokován její mocí Salazar pohlédl skrz ledovou bouři na Hermionu, jejíž moc sálala, zatímco bez námahy držela zaklínadlo. Zatímco zimní bouře stále běsnila, tak se jejich oči setkaly. Dokonce ani když Hermiona sklonila hůlku, tak zaklínadlo neskončilo. Rychle zvedla ruku a vykřikla: „Mdloby na tebe!“ Proud červeného světla se prohnal místností a udeřil Salazara přímo doprostřed hrudi, čímž ho srazil k zemi. Hermiona ukončila ledovou bouři a naposledy se zlostně podívala na Salazara, než se otočila a zamířila ke svému pokoji.
Rowena byla z duelu, kterého se stala svědkem, oněmělá úžasem. Moc toho duelu cítila ve svém nitru. „Godricu, postarej se o Salazara, zatímco já půjdu najít Hermionu. Zjisti, co se stalo!“ Rowena začala zdolávat schody.
Godric zavrtěl hlavou, když pohlédnul na Salazara rozpláclého na podlaze. Sklonil se dolů, aby Salazara posadil a seslal na stále se třesoucího kouzelníka zahřívací kouzlo.
„Salazare, co si to jen řekl nebo udělal?“
„To, c-co d-d-dělám vždycky, Godricu, otevřel jsem pusu!“ řekl Salazar přes cvakající zuby.
„U Merlina, to to bylo tak zlé? Co jsi řekl?“
Salazarovy oči naplnila vina. „J-já jí nazval m-mudlovskou š-šmejdkou.“
„Salazare, jak jsi to mohl udělat?“ zakřičel nevěřícně Godric. „Jak jsi mohl být tak bezohledný a říct jí to do tváře?“
„Byl jsem na ni naštvaný. Řekla, abych jí nazval tak, jak jí doopravdy nazvat chci, tak jsem otevřel pusu,“ mluvil Salazar, zatímco se vytáhnul z podlahy za využití Godrica, coby podpory. Ti dva zamířili ke sklepením k Salazarovým pokojům.
„No řeknu ti, že jsi v ní skutečně potkal sobě rovného,“ popichoval Godric Salazara, když dorazili k portrétu do černokněžníkových pokojů.
Zašeptáním hesla se portrét odklonil stranou, vpouštěje dva kouzelníky do rozlehlých pokojů. Godric v krbu rozdělal oheň, zatímco Salazar seděl, snažíc se nalézt své síly po vydání tolika energie během toho celkem vyčerpávajícího zápasu. Salazar zavřel oči, když se opřel a přemýšlel o drobné čarodějce, která ho přelstila. Její moc byla tak neobyčejná, ale on by to nikdy nepřiznal nahlas. Seděli tam v tichu, dokud nepromluvil Godric.
„Musíš najít způsob, jak tohle napravit. Vím, že věříš, že jsi v tomhle špatný nebo, že by jsi po ní šel na místo sezení v tichém rozjímání.“
Godric odešel z místnosti, aniž by čekal na odpověď, zanechávajíc Salazara v hlubokém, zamyšleném tichu. Salazar ze sebe setřásl plášť a hodil ho na židli vedle sebe. Opřel se ve svém křesle a zíral do krbu, nechávaje myšlenky se volně toulat.
„Jak jen je možné, že jsem se tak mýlil? Kouzelníci z mudlovských rodin by podle všeho neměli být tak mocní. Tahle dívka je – je něco víc, je jiná.“ Vrátil se myšlenkami k souboji. Byla oslňující, tak mocná a nádherná. Na chvíli se zamyslel, odkud se vzala ta poslední myšlenka. Ta moc, kterou ukázala a ještě něco dalšího ho donutilo uvědomit si, že možná jeho počáteční smýšlení o té čarodějce bylo nesprávné. Když si nalil pití, tak se přistihl při myšlenkách na dívku, které ho neopouštěly. Spánek se mu vyhýbal, zatímco ho myšlenky na tu dívku pronásledovaly dlouho do noci.
Hermiona pádila pryč a opět našla útočiště na vrcholku astronomické věže. Když doběhla na okraj, tak sevřela zábradlí a nepravidelně, ztěžka dýchala. Třásla se zuřivostí. Nyní víc, než dřív se Hermiona opravdu chtěla vrátit zpátky do své doby. Postrádala Harryho, Rona a všechny, kteří jí byli blízcí. I přesto, že tohle byly Bradavice, tak to nebyly její Bradavice; její domov. Hermiona si rukama pročísla vlasy; cítila, jak se kolem ní hýbají rukávy jejích šatů. Hermiona opravdu nenáviděla nošení šatů, postrádala džíny a svetry. Hermiona klesla na podlahu věže, naštvaná a zároveň sklíčená, se opět ztratila ve svých myšlenkách.
„Hermiono, jsi v pořádku? Dole pod schody jsi vypadala trochu znepokojeně.“ Hermiona vzhlédla a uviděla Rowenu, která si sedala vedle ní.
„Opravdu jen trochu. Nic s čím by sis musela dělat starosti,“ Hermiona se uchechtla, zatímco jí z očí unikly slzy.
Hermiona cítila Roweninu ruku, jak jí stírá slzy. „Hermiono, je tady něco, co pro tebe mohu udělat?“
„Pošli mě domů.“
„Přeji si, abych mohla, Hermiono.“
Hermiona viděla, že Roweně přes tvář přelétnul zvláštní výraz. „Můžu ti něco říct?“
Hermiona pokývala hlavou.
„Budeš mi příšerně chybět jestli a až nás návždy opustíš,“ řekla Rowena zatímco vzala Hermioninu ruku do své.
„Budu tě také postrádat a samozřejmě i Godrica a Helgu, ale teď mi chybí má doba,“ zatímco mluvila, tak se na Hermionině tváři usadilo malé zamračení.
„Já vím, ale nebude ti taky chybět Salazar?“ promluvila k Hermioně se zakřeněním.
„Jistě, že bude, Roweno. Budu ho postrádat tak moc, jako bolest hlavy,“ odpověděla Hermiona sarkasticky druhé ženě, a pak propukly ve smích.
„Přála bych si, abych se mohla projet,“ řekla Hermiona zahledivší se na pozemky.
„Dobře, máme tu košťata, jestli...“ Ale Hermiona ji přerušila.
„Ne, ne na košťatech, nesnáším létání. Chtěla bych jet na koni.“
Rowenino obočí se zmateně spojilo. „Víš, že máme na pozemcích plnou stáj koní, že?“
Spatřila, jak Hermioně zasvítilo v očích při pomyšlení, že pojede na vyjížďku.