Pravý Zmijozel 3
Další Malfoy
Hermiona seděla ve Velké síni hodinu, vyprávěje zakladatelům některé věci o budoucí válce, obzvláště tu část, kterou sehrála Hermiona během Druhé války proti Voldemortovi. Pak postoupila k tomu, že jim řekla o té noci, kdy na ni spadlo brnění, které muselo zničit její obraceč času, což způsobilo, že byla odvanuta do jejich časové linie.
„Nech mě se podívat, zda tomu správně rozumím. Ty očekáváš, že ti uvěříme, že jsi ze zhruba tisíc let vzdálené budoucnosti? Já ti nevěřím, lžeš,“ řekl Salazar nevěřícným hlasem. Zatímco ji zkoumal, bylo držení jeho těla strnulé s rukama zkříženýma na hrudi.
„Neříkala jsem ti, že mi musíš věřit. Neznamená to ale, že to není pravda. Nemám důvod lhát.“ Hermiona byla na nohách a zlostně hleděla na zelenookého muže přímo před sebou. Salazar nebyl z těch, co by křičeli, a tak se okamžitě postavil na nohy, aby se zlostným pohledem setkal přímo s tou drobnou čarodějkou.
Byl to Rowenin rozčilený hlas, který porušil momentální patovou situaci. „Salazare, tohle není nemožné. Když si uvědomíš jen to, jak moc magie za posledních padesát let vyspěla. Můžeš se jen dohadovat o kolik víc se rozvinula v době za tisíc let.“
Otáčejíc se k Hermioně jí přitlačila ruku na rameno ujišťuje ji tak o své přítomnosti. „Hermiono, uděláme vše, co bude v našich silách, abychom našli cestu k tobě domů.“
„Děkuji, Roweno.“ Hermioně se ulevilo, když měla po svém boku Rowenu, ale potřebovala z této místnosti vypadnout, než uřkne zakladatele Zmijozelu pro jeho neutuchající aroganci. Godric sedící na druhé straně místnosti sledoval Hermionu, jak vzteklou se stala kvůli Salazarovu plácání. Přešel tedy dlouhým krokem místnost a natáhl k Hermioně paži. „Pojď se mnou, ukážu ti pozemky a ostatní zajímavé části hradu.“
Sklonil se k Hermionině uchu a zašeptal: „Předtím, než někdo někoho uřkne k nepoznání.“ Nedokázala si pomoci, ale zahihňala se, když přijala jeho vztaženou ruku a opustila místnost.
Helga seděla vedle Roweny a sledovala výměnu mezi Godricem a Hermionou a maličko se usmála. Když její oči přistály na Salazarovi, tak uviděla, že protočil oči znechucen těmi dvěma vzdalujícími se postavami.
„Salazare, musíš k té dívce být tak krutý? Podle toho, co nám řekla, to vypadá, že si prošla peklem,“ promluvila k němu přísně Helga.
„Ujišťuji tě, že nejsem krutý, tohle jsem totiž já, když jsem milý.“ Odešel z místnosti, míříc do svých soukromých laboratoří.
Hermiona se s Godricem procházela ruku v ruce po pozemcích. Pro Hermionu bylo divné vidět pozemky, kam tak ráda chodila, tak moc jiné, než jak je znala. Zahleděla se před sebe, kde obyčejně stávala Hagridova chata, ale neviděla nic. Ten pocit byl jako něco nereálného. Pohlédla trochu dál, kde věděla, že je famfrpálové hřiště, kam často chodila sledovat přátele, ale nebylo tam. Bradavice byli stále Bradavice, její domov, i když nakonec byl trochu jiný.
„Hermiono, mohu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Godric malé ženy po svém boku.
„Samozřejmě.“ Hermiona se obávala, že se bude ptát na budoucnost nebo na něco o zakladatelích. To, na co se zeptal, ji poněkud šokovalo.
„Co se ti stalo s rukou? Viděl jsem to slovo vyryté do tvé kůže.“ Godric sledoval Hermionu, jak se jí do očí vloudil zamyšlený výraz, než odpověděla.
„Byla jsem nejlepší kamarádkou chlapce, který byl součástí věštby s opravdovým černokněžníkem jménem Voldemort. Tento černokněžník stvořil viteály; součástí toho, co jsme dělali, abychom napomohli tohoto černokněžníka porazit, bylo pokusit se najít z čeho byli udělány a zničit je. Když jsme lovili tyto viteály, tak nás zajali. Měli jsme v našem držení věc, která by je zničila. Jeden z Voldemortových následovníků ji našel a rozběsnil se. Mučila mě, abych jí prozradila jak a proč jsem to ukradla z jejího trezoru. Ta zábavná část je, že v tomto příběhu nešlo jen o jedinou věc, šlo o to, že jsme jí z trezoru něco sebrali, ale nebyla to ta věc, na kterou se ptala.“ Hermiona se uchechtla trochu si vzpomínajíc na její odvážný útěk z Gringottovy banky, kdy letěla na hřbetu draka.
„Co byla ta věc, o které jeho následovnici šlo a kvůli které ti to udělala?“
„Nemyslím si, že tato čarodějka potřebovala mnoho důvodů, aby kohokoliv mučila. Byla šílená. Nepomáhala ani skutečnost, že jsem mudlovská šmejdka a taky to, že jsem se nějak dostala k vlastnictví něčeho, co by mohlo zranit jejího Pána. Ten předmět, o který šlo je přímo tady, na tvém boku.“ Hermiona se zastavila v chůzi a ukázala na dlouhý meč, který byl v pochvě na boku zakladatele nebelvírské koleje.
Godric byl v šoku, že ten předmět, kvůli kterému ji mučili, byl jeho meč. Chtěl se jí zeptat na víc otázek, ale podle pohledu na Hermionině tváři pochopil, že šlo o velmi delikátní věc. Nechtěl žádným způsobem rozrušit svou novou přítelkyni, protože o ní začal uvažovat, jako o své malé sestřičce.
Hermiona strávila zbytek dne procházením hradu, povídáním si s některými portréty, dokonce i s některými duchy, kteří již nazývali Bradavice domovem. Potom co Hermiona viděla většinu hradu se rozhodla zajít do knihovny, chtěla vědět, zda tam nenajde něco o cestování v čase. Hermioniny šance byly skoro mizivé, ale nenechala se odradit do toho, aby to zkusila. Hermiona vyrazila dlouhou, tmavou chodbou. Pak ucítila, že ji sledují něčí oči, a ty rozhodně nepatří žádnému z portrétů. Hermiona se rozhlédla po chodbě. Nejdříve neviděla nic, dokud její pozornost nezachytil pohyb v koutku jejího oka. Pohlédla tam, kde spatřila ten pohyb a uviděla muže, který tam stál a sledoval ji. V tom okamžiku jí z plic unikl všechen vzduch. Byl oblečený v černém plášti a černém oblečení. Jeho platinově plavé vlasy mu sahaly pod ramena a měl ocelově šedé oči. Hermiona by přísahala, že přímo před sebou vidí Luciuse Malfoye.
Hermiona cítila, jak jí na rameno dopadla znepokojující ruka, a když se otočila, tak se setkala s modrýma očima Roweny.
„Hermiono, jsi v pořádku?“ Hermiona se ohlédla na místo, kde stál ten muž, doufaje, že se jí to jen zdálo, avšak on tam stále stál a sledoval ji.
„Kdo je to, Roweno?“ řekla Hermiona se strachem v hlase, když ukázala k tmavě oblečenému muži ve stínech. Roweniny oči putovaly do temného rohu, kam hleděla Hermiona. Vzala Hermionu za ramena a odváděla ji pryč ke svým pokojům.
„To je Armand Malfoy.“ Rowena sledovala, jak při zmínce o tom jménu Hermiona bledne.
„Nikdy se ho nezbavím, sakra, vrátím se tisíce let zpátky v čase a stále je tu prokletý Malfoy!“ pomyslela si Hermiona pro sebe.
„Proč tu je?“ zašeptala rychle Hermiona k Roweně.
Rowena otevřela dveře do jejích pokojů, uváděje dovnitř Hermionu a zavolala domácího skřítka, aby jim přinesl čaj.
„Armand je Salazarův blízký přítel; příležitostně zůstává na hradě, zatímco jsou studenti pryč, jako třeba nyní. Nemyslela jsem si, že by tu byl tak brzy. Je kupodivu milý, ale velmi arogantní.“ Rowena promluvila s domácím skřítkem, který se zjevil a pokládal čaj a nabídla šálek Hermioně.
„To je prostě skvělé!“ vykřikla Hermiona pokládajíc svůj čaj a opírajíc se do křesla. Byla vyčerpaná, nejen ze svého dne, ale ze všeho. Válka, výlet zpátky sem, pak ta novinka o tom, že je tu momentálně Malfoy, nic z toho nezmenšilo její naprosté vyčerpání z toho všeho.
„No, hádám, že je bezpečné říct, že znáš budoucí rodinu Malfoyových.“ Rowena se tázavě zahleděla na Hermionu a usrkla si ze svého čaje.
„Ne.. vlastně ano, nejsou to ale zrovna ti nejmilejší lidé. Všichni jsou čistokrevní, takže asi víš, jak se mnou zacházejí.“ Hermioniny myšlenky se zatoulaly zpátky k čaroději z chodby.
„Dobře, můžeš tu dnes v noci zůstat. Možná je přítelem Salazara, ale já mu stále nevěřím,“ pronesla Rowena přímo k Hermioně, když položila svůj šálek.
Hermiona se příštího rána vzbudila a Rowena již byla pryč. Oblékla se a rozhodla se jít do astronomické věže, aby si utřídila myšlenky. V několika posledních dnech se jí obrátil svět. Do pekla, několik posledních let byl naprostý chaos, tak proč by se něco mělo měnit zrovna nyní? Tam doma často chodila do astronomické věže, když byla rozrušená, zjistila totiž, že tam dokáže přemýšlet vždycky.
Hermiona dosáhla vršku věže a zhluboka se nadechla vzduchu procházejícího skrz ochoz obepínající věž. Ta scenérie pod ní byla vskutku překrásná. Jako něco, co by nalezla v malbách, a Hermiona to milovala. Přála si, aby byla jinde, aby to mohla sdílet s Ronem a Harrym. Podělit se o setkání se zakladateli a o to, že se spřátelila s Rowenou a Godricem.
Hermiona vytáhla z rukávu svou hůlku a vyslovila zaklínadlo: „Expecto patronum.“
Stříbrná vydra vyrazila z její hůlky, vznášející se a točící se kolem ní, zastavující před jejím obličejem, aby jí uštědřila šťouchnutí. Patron se kolem ní vznášel, zatímco ona přemýšlela a sledovala stříbrnou vydru. Byla v klidu, dokud vzduch neprořízl čísi hlas.
„Působivé.“ Hermiona se otočila dokola, aby nalezla Salazara Zmijozela, který ji sledoval, zatímco se opíral o zeď u schodů.
„Myslela jsem, že jsi říkal, že se ti mocí rovnat nemohu?“ pronesla Hermiona ostře.
Salazar se na Hermionu domýšlivě usmál. Tahle mudlorozená v sobě měla bojovnost a to ho bavilo.
„Stále si stojím za tím, co jsem řekl, většina pocházející z mudlovských rodin by nebyla schopna toto udělat.“
Hermiona byla pobouřená tím, co řekl, takže se kousla do jazyka a odešla, než udělá něco hloupého. Když si nakročila k prvnímu kroku, tak uslyšela, jak se jí chechtá. Hermiona se ohlédla na Salazara, který se nyní opíral o ochoz; vytáhla hůlku, s myšlenkou, že potřebuje dobré lepící zaklínadlo. Tiše na něj snesla kouzlo, než sešla ze schodů. Když byla zhruba v půlce cesty schodištěm, tak z vrchu uslyšela křik. Hermiona si nedokázala pomoct a úsměv jí prolomil tvář, když dosáhla spodku schodiště.
Godric kráčel chodbou a hledal Salazara, když uviděl přicházet rozesmátou Hermionu od dveří do astronomické věže. Nedokázal si pomoci, aby si nelámal hlavu s tím, čemu se usmívá.
„Ránko, Hermiono, neviděla jsi Salazara? Potřeboval bych s ním mluvit.“ Sledoval Hermionu, když uviděl, jak propadla záchvatu smíchu.
„Je na vrchu astronomické věže,“ prohlásila skrze smích.
„Hermiono?“ Godric pohlédl na ni, a pak na dveře do věže.
„Budu v knihovně. Neříkej mu, kde jsem. Proč pochopíš, až ho uvidíš.“ Hermiona se otočila na patě a vzdušnou čarou zamířila do knihovny.
Godric vystoupal po schodech na vršek astronomické věže, kde nenašel nic neobvyklého, jen Salazara opírajícího se o ochoz. Teď by ho opravdu zajímalo, co tady Hermiona udělala.
„Godricu, jsi to ty?“ zeptal se ho Salazar s ostřím v hlase.
„Ano, je něco špatně?“ Godric přešel k Salazarovu boku.
„Řeknu ti, co je sakra špatně, ta malá čarodějka na mě použila lepící zaklínadlo a nechala mě tu!“ vykřikl Salazar hlasitě a maličko zrudnul ve tváři.
Godricovi nyní došlo, proč mu Hermiona říkala, aby mu neříkal, kde bude. Začal se nekontrolovatelně smát při pohledu na Salazara přicuclého v této pozici. Doslovně.
„Proklatě, Godricu, osvoboď mě, nemůžu se dostat k hůlce.“ Salazar se každou sekundou stával zlostnějším.
Godric se otočil, zamířil ke schodům a zastavil se při prvním kroku, když uslyšel Salazara řvát.
„ZATRACENĚ, NEBELVÍRE, NENECHÁVEJ MĚ TADY!“ Godric vytáhnul hůlku a s švihnutím jeho zápěstí byl Salazar volný.
„Kde je?!“ vykřikl Salazar následuje Godrica ze schodů.
„Můj příteli, to je na mně to vědět a ty to doufejme nezjistíš.“ Godric sestupoval ze schodů s neutuchajícím smíchem.
V tom zlomku vteřiny Salazar zvažoval myšlenku srazit Godrica dolů ze schodů.
u...