Pravý Zmijozel 22
22. Konec
Bradavice 1956
Albus Brumbál vkročil do ředitelny, nyní to byla jeho ředitelna. Byl šťastný, že roky vložené do Bradavic se mu konečně vyplatily. Rozhlížel se po kanceláři, všiml si, že všechny portréty byly prázdné s vyjímkou jednoho se sedící ženou.
„Zdravím, řediteli Brumbále. Máme hodně věcí k probrání,“ řekla s úsměvem.
„To vidím,“ řekl pomalu. „A vy máte být?“
„Pro tuto chvíli mi říkejte lady ze Zmijozelu, prosím.“
***
Bradavice 1999
Studenti Bradavic žili ve strachu z docházky do jejich hodin lektvarů. Profesor byl v mizernější náladě, než obvykle. Žádný ze studentů nevěděl proč, ale sledovali ho vznášet se po chodbách, jen aby se ujistili, že se svému profesorovi lektvarů vyhnou.
Severus se řítil dolů chodbami. Věděl, že se mu studenti vyhýbají, ale nezajímalo ho to. Preferoval, že se o něj nezajímají. Severus na sebe měl stále zlost. Proč jen ji nechal jít? Proč jednou ve svém životě nebyl sobecký a nevzal si, co chtěl? Ačkoliv se sám sebe ptal na tyto věci, tak stále znal odpověď. Severus nedokázal nikdy nikomu stát v cestě za štěstím, ačkoliv to znamenalo, že jeho štěstí to nebude.
„Severusi?“
Severus zavrčel, když za sebou uslyšel ředitelův hlas. „Ano?“
„Můžeš jít se mnou do mé kanceláře, prosím?“ zeptal se Albus jemně.
„Mám práci, Albusi,“ zavrčel Severus a otočil se k řediteli zády.
„Můj chlapče, opravdu jsem se ptal?“ pronesl Albus a v očích mu zajiskřilo. Severus opět zavrčel, vztekle minul ředitele a zamířil do jeho pracovny.
Severus vešel do kanceláře a uviděl Siriuse Blacka, Remuse Lupina, Harryho Pottera a Ginny Weasleyovou sedět tam a smát se. Pokud by za ním nestál Albus, tak by býval odešel.
„Profesore, pojďte prosím dovnitř,“ řekla Ginny a gestem mu ukázala na místo u krbu.
„Není to tak, že mohu odejít,“ stál si na svém Severus.
„Nebuď takový, Severusi.“
Severus vzhlédl a spatřil starší ženu sedící v portrétu. Ta žena měla dlouhé, husté, hnědé vlasy s několika šedivými pramínky. Oči měla tak hnědé, jako čokoláda a její úsměv by dokázal prozářit místnost. Uvědomil si, že ta žena, na jejíž portrét hledí, je Hermiona Grangerová.
„Zdravím, Severusi.“ Usmála se, když na něj pohlédla. „Prosím, posaď se, vím, že musím pár věcí vysvětlit.“ Severus si sednul ke krbu bez toho, že by pronesl ke komukoliv byť jen jediné slovo. Severus se rozhlédl a všiml si, že portrét se nyní změnil. Zakladatelé nyní měli ve svých obrazech manžele a manželky.
„Lady ze Zmijozelu, kdybyste byla tak laskavá a začala svůj příběh,“ řekl Albus s úsměvem a sednul si ke svému stolu.
„Jistě, Albusi.“ Hermiona se usmála, když Salazar vešel do obrazu a sednul si vedle ní.
„Co se stalo synovi Armanda Malfoye?“ zeptal se Remus.
„Nic, nastoupil do Bradavic. Byl to uctivý chlapec, ale stále to byl Malfoy,“ odpověděl Salazar.
„Nalezl jsi někdy svého druhého syna?“ zeptala se Ginny.
„Ano, nalezli jsme ho. Zabralo chvíli to dítě najít, ale našli jsme ho,“ pronesl Salazar.
„Vzali jsme si chlapce k sobě, jeho matka ho nechtěla,“ řekla Hermiona hlasem, který byl poněkud ledovější. „Pojmenovali jsme ho Cepheus Zmijozel. Dali jsme mu dobrý domov a ukázali jsme mu všechnu lásku světa. Když byl starší a začal chodit do školy, tak byl dokonce umístěn do Nebelvíru.“
Godric ve svém portrétu zakašlal, čímž si od Helgy vykoledoval plácnutí a zlostný pohled od Salazara.
„Nu ano, můj první syn možná byl umsítěn do Nebelvíru, ale Godricova dcera šla do mé koleje,“ domýšlivě se usmál Salazar.
„Isabelle a Severus byli umístěni do Zmijozelu, zvláštní úkaz, když má jednoho rodiče z Nebelvíru,“ pronesla Hermiona a nechala své oči cestovat po Severusovi; který neřekl nic ohledně toho jména. Roweny dcera nebyla v této historii zmíněna, což znamenalo to samé.
„Takže jaké bylo prostřední jméno toho dítěte?“ zeptal se Sirius s úšklebkem.
„Orion. Vybrali jsme jméno Orion.“ Po této její novince se na Siriusově tváři objevil široký úsměv.
„Počkej, teď si tě vybavuju. Nikdy jsi nám neřekla své jméno, ale vždy jsi nás našla, i když jsme byli k ničemu,“ řekl Remus a s očima do široka otevřenýma hleděl na Hermionu. Remus věnoval velice rychlý pohled Siriusovi, který lehce zblednul.
„Ano, sledovala jsem vás, vás všechny,“ řekla Hermiona, než se jí tvář proměnila na poněkud zahořklou. „Ačkoliv jsem tedy viděla věci, které jsem vidět opravdu nechtěla.“ Místnost se rozesmála.
„Proč ses nepokusila a nezachránila mé rodiče?“ zeptal se Harry a vzhlédnul k ní.
„Harry, některé věci jsou v časové linii neměnné a tady jsem se to opravdu snažila změnit hodně. Dokonce i přes Cepheusovo vedení se stejně Voldemort narodil...“
„To je v pořádku, chápu to,“ pronesl Harry a utnul jí.
„Já neskončila, Harry,“ pronesla Hermiona s kapkou oceli v hlase. „Albus a já jsme na dnešní noc zorganizovali vytvoření iluze. Zjevení těch, kteří byli zavražděni. Od doby své smrti totiž byli ukryti. Mnohokrát jsem s nimi mluvila.“ Hermionina slova znehybnila místnost.
„Moji rodiče jsou naživu?“ zeptal se Harry nevěřícně. Stěna v místnosti sjela a otevřela tak chodbu.
„Byli násilím vzati z tohoto času, takže moc, aby byli viděni jsem upevnila a věci změnila. Tady ti dávám tvé rodiče, Harry. Remusi a Siriusi, vaši nejlepší přátelé se k vám vrátili. Prosím jděte tam, oni na vás čekají,“ řekla Hermiona hledící na temnou chodbu.
„Nevím, zda mám být naštvaný a nebo šťastný,“ řekl Harry a sklouzl pohledem z Hermiony do chodby.
„Buď šťastný, Harry. Měj ten život, který jsi měl mít se svými rodiči. Siriusi a Remusi, žijte své životy a neberte nic jako samozřejmost,“ řekla Hermiona smutně.
„Děkuji ti, Hermiono. Mám tě rád a budu tě postrádat až do dne, kdy zemřu,“ řekl Harry lámajícím se hlasem.
„Taky tě mám ráda, Harry,“ řekla Hermiona taktéž lamájicím se hlasem. Remus také řekl své díky a následoval Harryho do chodby. Sirius setrvával pohledem na Hermioně.
„Doufám, že ze všech nejvíc mi právě ty dokážeš odpustit, Siriusi. Seděl jsi v Azkaba-“
„Vlastně ani kvůli tomu nejsem naštvaný. Lámal jsem si hlavu tou nocí v mém sedmém ročníku na sedmém podlaží. Remus...“
„Má ústa jsou zapečetěná,“ usmála se Hermiona. Sirius přikývnul a rychle následoval ostatní.
Hermiona s úsměvem sledovala, jak odchází. Severus setrvávající u ohně stále nic neříkal. Hermiona se při pohledu na učitele lektvarů zamračila.
„Kdybyste nás všichni mohli omluvit,“ řekla Hermiona a sledovala ostatní ředitele a zakladatele opouštět místnost a dokonce i Albus odešel a zanechal tak Hermionu a Severuse zase jednou o samotě.
„Jak milé od tebe, že jsi jim všem změnila životy a udělala je lepšími,“ řekl Severus se zuřivým klidem, když na ni stočil své černé oči.
„Tamty změny prostě jen přišli v životě dřív, Severusi. Ty jediný jsi byl dost silný na to, abys udělal, co muselo být uděláno. Pokud bych tě mohla vzít pryč, tak bych to udělala, ale pokud jsi náhodou zapomněl, tak nyní jsem pouze portrét,“ pronesla smutně Hermiona.
Severus si s povzdechem přetřel tvář. „Jak to myslíš?“
„Myslím tím to, že tvé štěstí již přichází a to dříve, než si myslíš.“
„Mohl jsem být šťastný s tebou, kdybych jen byl trochu sobecký,“ pronesl Severus.
„To jsi mohl, ale ty nejsi sobecký muž, Severusi.“
„Proč jsi po mně pojmenovala svého syna?“ zeptal se Severus.
„Vlastně to navrhnul Salazar. Netuším proč,“ vysvětlila Hermiona. Severus zamířil ke dveřím.
„Severusi, ještě jedna věc. Až potkáš to štěstí, tak bude stejně tvrdohlavá, jako já,“ zasmála se Hermiona jemně.
„Zatraceně,“ řekl Severus, když Albus otevřel dveře a vešel zpět do místnosti.
„Severusi, dobře, že jsi stále tady,“ řekl rychle Albus. „Nový učitel Dějin čar a kouzel je tady a já bych byl rád, kdybyste ji uvítal v hradu.“ Severus zavrčel.
„Albusi, je mi to líto, ale jsem poněkud rozrušená těmi věcmi.“ Do místnosti se vloupal ženský hlas. Vzhlédla a byla skoro stejná, jako Hermiona, až na to, že měla dlouhé černé vlasy a velmi výrazně zelené oči. Vypadala, že jí je ke třiceti. Kolem krku nosila Zmijozelův medailon.
„To jsem si myslel, lady ze Zmijozelu. Požádal jsem Severuse, aby vás doprovodil do vaší třídy,“ řekl Albus a zajiskřilo se mu v očích. Severus pohlédl od ženy před sebou k Hermioně. Přikývla, čímž odpověděla na nevyslovenou otázku. Tak tohle byla její vnučka.
„Ahoj, Victorie,“ promluvila Hermiona k ženě v místnosti.
„Zdravím, babičko, už je to nějaký ten čas od doby, kdy jsme spolu mluvili. Kde je dědeček?“ zeptala se Victoria a pohlédla na portrét na zdi.
„Je tady někde ve vedlejším portrétu, pravděpodobně otravuje Godrica. Už je to doba od chvíle, co jsme spolu mluvili, ale jsem portrét a přitom jsem příšerně zaměstnaná,“ řekla Hermiona rošťácky. Victoria se usmála, a když promluvila, hleděla na Severuse.
„Zdravím, jsem Victoria ze Zmijozelu. Těší mě, že vás poznávám.“ Victoria zvedla ruku k učiteli lektvarů, který vzal její malou ručku do své a trochu s ní potřásl.
„Potěšení je na mé straně. Jsem Severus Snape,“ promluvil k ní s chladem v hlase, kterým si normálně udržoval lidi od těla.
„Byl byste tak laskav a ukázal mi mou třídu, prosím?“ zeptala se ho zdvořile.
„Samozřejmě, je to přímo tudy.“ Severus si odkašlal a pohnul se ke dveřím.
„Nashledanou, babičko,“ usmála se Victoria, než odešla ke dveřím.
Severus se zastavil a ohlédl se ještě jednou zpět. Mezi těmi dvěma nebylo nic vyřčeno, nic dalšího totiž nebylo třeba říkat. Severus se otočil a opustil místnost.
„Prosím, ujisti se, že je šťastný, Albusi,“ řekla Hermiona sledující zbytek jeho pláště vznášející se kolem rohu. Albus přikývnul, sednul si ke stolu a začal vyřizovat papírování, které mu leželo na stole.
Hermiona se posadila, přemýšlela a vzpomínala na všechno, co se stalo. Na chvíli se sama sebe ptala, zda by učinila ty samé volby a ta samá rozhodnutí, která učinila předtím. Byla šťastná v životě, který měla. Milovala své děti a svého manžela. Hermiona měla životní lásku po svém boku, dokud naposledy nevydechla. Salazar ji následoval nedlouho poté, co zemřela.
Ta odpověď na její otázku, byla ano. Klidně by to celé udělala znovu.