Pravý Zmijozel 21
21. Návrat
„Hermiono, on tady není. Je pryč už pět let a já si nejsem jistý, kam odešel,“ odpověděl smutně.
„Můžeš ho najít?“ zaprosila Hermiona zoufale. „Prosím?“
„To nevím, ale udělám vše, co je v mých silách, abych ho našel,“ řekl jí Godric rychle. „Je tu několik málo lidí, kteří mi dluží. Dám vědět všem svým dlužníkům, že ho kvůli tobě hledám. Slibuji, že ho najdu, Hermiono.“
„Děkuji ti, Godricu,“ zašeptala Hermiona.
„Nemáš zač. Jsem tak šťastný, že jsi doma.“ Godric jí pohlédnul přes rameno a usmál se. „Máš tu několik lidí, kteří na tebe čekají.“
Hermiona se otočila a spatřila tam stát Helgu a Auroru se slzami v očích. Neřekla nic, když přišla k těm dvoum ženám a vmáčkla je do objetí, vrátila se.
„Všichni jste mi tak hrozně chyběli!“ plakala Hermiona a tiskla je pevněji.
„Jsme velice šťastní, že jsi doma,“ vzlykla Helga, když se od sebe odtáhly a hleděly jedna na druhou. „Omlouvám se, ale být těhotná nedělá mým emocím zrovna dobře.“
„To ani mým ne,“ řekla také Hermiona. „Omlouvám se, vím, že vás to všechny zmate, ale než jsem odešla, tak jsem vám ani neřekla, že jsem těhotná a čekám Salazarovo dítě.“
„Hermiono, jak by to bylo možné? Byla jsi pryč pět let,“ zeptala se Helga.
„Cestování časem je velmi komplikované. Pro vás to bylo pět let od doby, co jsme se viděli naposledy, ale pro mne to byly pouhé dva týdny,“ pokusila se to vysvětlit Hermiona tak rychle, jak jenom mohla.
„Věříme ti. Vždycky ti budeme věřit,“ řekla Aurora jemně a položila Hermioně ruku na rameno.
„Hermiono, jdu odeslat pryč sovy,“ pronesl Godric a rychle opustil síň.
„No, dostanu pozdrav a nebo nedostanu nic?“ zeptal se William Potter držící v náručí svou malou holčičku.
„Ahoj, Williame,“ řekla Hermiona a taktéž ho objala. „Kdopak je ta nádherná holčička?“
„Elizabeth Potterová,“ pronesl William se zářívým úsměvem.
„Je nádherná. Kde je Henry?“ zeptala se Hermiona. William se s úsměvem kouknul přes rameno. Hermiona se otočila a nalezla tam stát Rowenu z Havraspáru stojící ve dveřích a držící za ruku pětiletého Henryho Pottera.
„Hermiono!“ zalapala po dechu Rowena a strnula tam, kde stála.
„No a je to zase tady,“ zakřenil se hravě William.
Hermiona se na Williama podívala zúženýma očima. „Ticho, Pottere!“ Podívala se zpátky na Rowenu a jen se usmála. Rowena spěchala směrem k ní a pevně ji objala.
„Už nikdy znovu neodcházej! Potřebuji tě tady,“ pošeptala jí rychle Rowena.
„Nikdy,“ odpověděla Hermiona.
„Otče, kdo je to?“ zeptal se Henry stojící vedle nohou svého otce. William ho zvednul a vzal ho k Hermioně.
„Henry, tohle je tvá kmotra,“ promluvil tiše William.
Henryho malé, oříškově hnědé oči pohlédly na Hermionu. „Hermiono, proč jsi zůstala pryč tak dlouho?“
„Byla jsem na výletě.“ Hermiona se cítila zle, že tomu chlapci neříká pravdu, ale opravdu se nechtěla pokoušet vysvětlovat cestování v čase pětiletému.
„Ach,“ odmlčel se a vypadal, že je hluboce zamyšlený. „Přivezla jsi mi něco?“
Místnost se rozesmála. „Nebyl to tenhle druh výletu, ale jak spolu pobudeme nějaký čas, tak ti dám něco sladkého, ano?“ zašeptala Hermiona, jako by to bylo tajemství.
„Dobře, ale neříkej to mámě. Nemám sladkosti dovolené,“ zašeptal Henry poněkud hlasitěji.
„Dohodnuto,“ odpověděla Hermiona s mrknutím.
***
Hermiona pohlédla přes okna Velké síně a sledovala západ slunce a východ měsíce, který na jezero sesílal čisté světlo.
„Najdeme ho, Hermiono. Je to jen otázka času,“ promluvil vedle ní Godric. Hermiona věděla, že se ji pokoušel utěšit, ale její odhodlání znovu spatřit Salazara řídilo všechno ostatní.
„Já vím. Já-já jen...“ povzdechla si Hermiona. „Pro mně to byly dva týdny a pro něj pět let. Vím, že jsem přišla příliš pozdě.“ Přes Godricovu tvář přeběhl zmatek. „Godricu, po pěti letech bys byl stejně tak osamělý.“
„Hermiono,“ Godric se odmlčel, nevěděl, jak by měl pokračovat.
„Má ještě jiného syna nebo ho bude mít,“ řekla Hermiona tiše a položila si ruku na břicho.
„Jak to víš?“ zeptal se Godric.
„No, jsem z budoucnosti. Kromě toho mi Salazar ze svého portrétu řekl, co se stalo, když jsem byla ve svém původním čase,“ pokrčila rameny Hermiona.
„Hermiono, když jsi zmizela, tak se Salazar změnil zpět v toho tichého muže, kterým býval. Ta bolest, která se mu usadila v očích; bylo těžké se na něj dívat, dokud nakonec neodešel,“ vysvětloval Godric. „Hádám, že zůstat tu na něj bylo příliš.“
„Ano,“ usmála se Hermiona a trochu se k němu natočila. „Takže ty a Helga?“
Godric se usmál. „Ano, nejsem si jistý, co se stalo, ale když jsem se na ni prostě jednou podíval a něco...“
„Prostě sepnulo,“ dokončila za něj Hermiona.
„Ano, něco prostě secvaklo, jak jsi dodala. Teď mě dělá otcem,“ řekl pyšně. Hermiona se nedokázala neusmát nad tím, jak šťastně Godric vypadal.
„Godricu, kterým svým dlužníkům jsi zavolal?“ zeptala se Hermiona.
„Dal jsem vědět několika malým a jednomu hodně velkému,“ řekl jí nesměle.
„Komu?“ zeptala se ho Hemriona a překřížila si ruce.
„Merlinovi,“ řekl Godric a trochu se ošil. „Ze všech, kteří mohou najít Salazara, je to on.“
„Děkuji ti, Godricu.“
***
Hermona seděla s Rowenou ve Velké síni, na chvíli se zabrali do hovoru, než se v tichosti začetli; vyčarovali si k tomu křesla blízko krbu. Otevřely se dveře, v nichž stanul Godric.
„Někdo přešel přes pozemky; Zůstaňte tady.“ Godric se otočil a přešel ke dveřím do hradu, když ty se s prásknutím otevřely a odhalily Salazara Zmijozela stojícího před ním. Muž pochybného vzhledu nevypadal, že je příliš rád, že opět stojí v hradu.
„Sala-“
„Někdo by měl být raději mrtvý, když tu znovu stojím, Godricu,“ zavrčel Salazar.
„Nikdo nezemřel-“
„Godricu, pokud nikdo nezemřel, tak proč tu jsem. Vyslal jsi za mnou Merlina,“ Salazarův hlas byl s každým slovem hlasitější. „Přinutil mě jít do Bradavic. Víš, že tady v tom hradu nemohu zůstat.“
„Salaza-“
„Ihned odcházím.“ Salazar se otočil směrem ke dveřím, když ho zasatvil povědomý hlas.
***
Hermiona uviděla Salazara, který jí vkročil do výhledu a strnula. Jeho hlas se změnil, byl poněkud hlubší a chladnější. Jeho hlas se stal výraznějším, až vzrostl natolik, že na Godrica křičel. Jeho vlasy byly stále černé, jako noc, ale nyní mu spadaly až mezi lopatky; měl je svázané na šíji. Oblečení měl černé s vyjímkou stříbrného řetězu, který mu spočíval kolem ramen. Očima se vpíjela do toho výjevu; dokonce i dva týdny bez něj byly příliš dlouhá doba.
„Ihned odcházím.“
Jeho slova ji okamžitě vytrhla z jejího omráčení a ona se rozeběhla ke dveřím.
„SALAZARE!“ zakřičela Hermiona; její hlas se rozezněl Velkou síní.
***
Salazar zaslechl ten jediný hlas, který neslyšel již roky. Ten hlas znejistěl jeho kroky a zastavil ho ve dveřích. Hlava mu říkala, aby ignoroval ten hlas, který slyšel a pokračoval dál; poslouchat ho by bylo příliš bolestivé. Avšak jeho srdce, to byl jiný příběh - křičelo na něj, aby se otočil. Po léta bažil po tom, aby ten hlas slyšel i jinde, než ve snech. Teď, když ho však uslyšel, byl vyděšený. Vyděšený, že to nebyla skutečnost.
Bylo to čím dál trýznivější, když se otáčel, dokud jeho oči nenašly postavu jeho dlouho postrádané ženy. Nejdříve pocítil vztek při pomyšlení, že se ho někdo snaží napálit, aby uvěřil, že je jeho manželka doma. Až do doby, než jeho oči spočinuly na medailonku spočívajícím jí kolem krku. Vztek se vypařil a z plic mu vyrazil vzduch. Byl šokovaný, nevěděl, co dělat, konec konců na tohle čekal tak dlouho; byl jako přimražený. Jeho oči po ní putovaly; vypadala naprosto stejně jako toho dne, kdy zmizela. Jediným rozdílem bylo její oblečení. Byla to jediná věc, která mu napověděla, kde byla. Magie ji poslala zpět do jejího času; věděl, že by ho Hermiona nikdy neopustila z vlastní vůle.
„Vím, že jsi na mě rozzlobený,“ Hermioně se zlomil hlas. „Prosím, věř mi, že jsem nikdy nechtěla odejít. Je mi to tak líto.“
Jeho jasně zelené oči zamířily vzhůru a setkaly se s jejíma čokoládově hnědýma, které byly plné slz, které se jí koulely po tvářích. Aniž by se dvakrát rozmýšlel, tak chvatně přikročil k ní, a než mohla říci další slovo, tak se jeho rty srazily s jejími. Vášeň a oheň v jejich polibku byl intenzivní; způsobil, že si povzdechla, když jí jazykem vklouznul do úst. Přitáhl si ji k sobě tak těsně, jak jen to dokázal; pak se odtáhnul a opřel si čelo o její.
„Prosím, řekni něco,“ řekla.
„Jsi doma,“ promuvil konečně. Přikývla a opět se rozbrečela a pevně mu sevřela ruce kolem krku. Bez dalšího slova klesli na kolena držíc jeden druhého ve strachu, že by jim ten druhý mohl proklouznout pryč.
„Nechme je být,“ pronesl jemně Godric a odváděl zbytek pryč. Zanechali tak manžela s jeho manželkou jen jim samotným.
***
Ti dva se přesunuli zpátky dolů do svých obývacích prostorů. Hermiona ležela s hlavou na jeho hrudi a naslouchala tlukotu jeho srdce. Tlukot jeho srdce začal vymazávat vzpomínku na jeho starší já, které jednoho dne bude sedět v jeho portrétu.
„Her-Hermiono,“ promluvil Salazar. „Potřebuji s tebou o něčem mluvit. Jedné noci jsem udělal chybu, neudělal...“
„Dost, Salazare,“ řekla Hermiona a vstala, aby se na něj podívala. „Už vím, co se mi chystáš říct. Už jsem ti to odpustila. Je tady však něco, co ti potřebuju říct.“
Salazar mlčel a čekal až bude pokračovat.
„Jde o ten den, kdy jsem zmizela. Šla jsem tě hledat kvůli něčemu, co jsem ti potřebovala říct; něco, co jsem nikdy neměla šanci ti říct.“
„Co to říkáš?“ zeptal se Salazar.
„Jsem těhotná.“ Hermiona se odmlčela, aby se nadechla. „Čekám tvého syna.“ Hermiona čekala na jeho odpověď, jakoukoliv odpověď, ale žádná nepřišla. Koukala na něj a jeho oči byly přilepené na její břicho.
„Byla jsem těhotná, než jsem zmizela, Aurora mi udělala test. Pokud mi nevěříš, tak se jí můžeš zeptat,“ pronesla tiše Hermiona.
„Já budu otec?“
„Ano, budeš otcem malého chlapečka.“ Salazar jí položil ruce na břicho.
„Je-“
„Zdravý? Ano.“ Hermiona se usmála, než si vzpomněla na výsledek Salazarovy chyby, kterou udělal.
„Hermiono, jak to, že už to víš?“
„Řekl jsi mi to, nebo dobře, řekl mi to tvůj portrét. To o té noci, kdy jsi stvořil dítě, Salazare; syna.“
Salazar se postavil a rukou si vjel do vlasů. „Co jsem to udělal? Teď mám dva syny.“
Hermiona k němu zezadu přišla a položila mu ruce na ramena. „Můžeme ho najít a změnit jeho budoucnost.“
„Je toho tolik,“ povzdechl si Salazar a vzal ji do náruče.
„Já vím, ale vezememe to na sebe všechno společně.“
„Společně.“ Hermiona ho vzala za ruku a vedla ho do jejich ložnice.