Pravý Zmijozel 20
20. Dopis
„Čemu se usmíváš?“ zeptal se Severus zmatený úsměvem na její tváři. Severus nedokázal pochopit, že došli až na hranici smrti. Čemu, že se to musela usmívat?
„Do té zdi je vytesána jeho tvář. Ve skutečnosti je za ní místnost,“ řekla Hermiona hledící na zeď. „Cokoliv mi tu totiž zanechal, tak mi to nechal uvnitř sebe samého.“ Ukázala k tváři vytesané ve zdi.
Severus přikývnul. „Jak přesně máš v plánu se dostat do,“ Severus se odmlčel a věnoval té tváři pohled,“něj.“
Hermiona při jeho slovech nakrčila nos. „To je velice dobrá otázka.“ Hermiona mávla rukou, čímž osvětlila komnatu.
Hermiona ucítila, jak se její náhrdelník začíná chvět, když přikročila blíže ke zdi. „Severusi, myslím, že můj náhrdelník otevře ty dveře nebo no dobře – zeď.“
„Opravdu?“ odpověděl a pohlédl na ni se zdviženým obočím. „Skutečnost, že se chvěje a začíná zářit to nikdy neodstraní.“
Hermiona stočila pohled na něj přicházejícího blíže k zakrytým dveřím. Medailon se s cvaknutím otevřel a naplnil místnost Salazarovým hlasem hovořícím hadím jazykem. Salazarova tvář vytesaná ve zdi se rozdělila do dvou stran, které sklouzly pryč a odhalily za sebou velké kamenné dveře.
„Dveře musely být uvedeny do chodu jen jeho jazykem. Hádám, že pokud to někdo dotáhl takhle daleko, tak nechtěl nechat věci náhodě.“ Hermiona vzala za kliku, otočila ji a tahem dveře otevřela.
Po otevření dveří se pochodně lemující místnost rozhořely plamenem. Hermiona a Severus vkročili do místnosti, kde nalezli nejstarší knihy zaklínadel, lektvary a artefakty naléžící Salazaru Zmijozelovi. V rohu místnosti Hermiona spatřila Salazarův stříbrný kolejní řetěz spočívající na svém místě. Dala mu ho na jejich první výročí svatby. Stříbrný řetěz v sobě měl zasazené smaragdy s jedním velkým smaragdem spočívajícím vepředu s dvěma stříbrnými hady obtočenými kolem něj, avšak to, co zachytilo její pohled, byl černý kožený váček spočívající kolem něj. Dala váček pryč a sedla si na stůl stojící v místnosti. Hermiona otevřela váček a vytáhla lahvičku červeného písku.
„Severusi, máš ponětí, co to je?“ zeptala se Hermiona hledící na lahvičku.
„Hermiono, o tomhle jsem pouze četl. Je to písek z obraceče času nebo čehokoliv, co tvůrce měl v době, kdy měl v držení písek,“ řekl a tiskl si kořen nosu. „Podle toho, co jsem četl, byl všechen zničen; vláda se v těch časech bála čehokoliv, jako bylo tohle. Musel to najít na konci svého času, protože to nebylo nalezeno, dokud nebyl mrtev nebo nedlouho předtím, než zemřel.“
„Takže tohle by teď mohlo jít do obraceče času?“ zeptala se ho Hermiona. Oči jí při pohledu na tu lahvičku zazářily.
„To mohlo, ale vlastnit tenhle písek,“ ukázal Severus na lahvičku,“ je nelegální. Pamatuj, že všechny obraceče času byly zničeny. Jak jsi k jednomu letos přišla, mě stále překvapuje.“
Hermiona pod jeho pohledem zčervenala. „Technicky vzato nebyl nikdy registrovaný ministerstvem.“
„Jistě, že nebyl registrovaný,“ zamumlal si pod vousy. „Pojďme si promluvit s Albusem a uvidíme, co s tím může udělat ten starý vševědoucí blázen.“
„Mohl bys mi dát chvilku?“ Hermiona na něj pohlédla s prosebným pohledem. Odmlčel se, než pochybovačně promluvil, zda ji nechat v místnosti samotnou. „Budu v pořádku.“
„Budu čekat v hlavní komnatě,“ řekl jí pomalu, než ji tam zanechal, aby jí poskytnul nějaký čas o samotě.
Hermiona přeběhla prsty přes řetěz spočívající na podstavci, vzpomínaje na mnoho nocí, kdy přes něj přejížděla prsty, ale cítila pod ním Salazarovu hřející hruď. Usmála se a přešla ke stolu, na kterém pracoval. Nalezla velmi staré, založené kousky pergamenu s jejím jménem napsaným na první straně. Otočila je a nalezla voskovou pečeť, do níž byl vytlačen jeho erb. Uvnitř nalezla Salazarův škrabopis, oči jí zvlhly, když uviděla jeho rukopis. Jeho písmo bylo tak roztřesené v porovnání s jeho normálním rukopisem.
Má milovaná Hermiono,
ukázala jsi mi, co je láska, a jaké to je cítit se být milovaný. Pokaždé, když jsi mě políbila a naše rty se jemně dotkly, tak jsem to cítil ve svém srdci. Celou tu dobu jsem se k těmto myšlenkám upínal.
Jsi tlukotem mého srdce, duší v mém těle; bez tebe jsem totiž nic. Miluji tě, Hermiono. Byla jsi mou přítelkyní, milenkou, snoubenkou i manželkou.
Když jsi zmizela, tak to bylo, jako by zemřela polovina mne samého. Ukázala jsi mi, jak opět žít. Ukázala jsi mi, jak být opravdu šťastný. Chci, abys věděla, že pokaždé, když jsem se usmíval, tak jsi za to mohla ty. Přinutila jsi mě se smát, když to ostatní nedokázali; donutila jsi mě cítit teplo, když jsem byl chladný.
Ukázala jsi mi tolik lásky a mnohem víc, než to. Chci, abys věděla, jak moc to pro mě znamená. Jsi celý můj svět a miluji tě z celého svého srdce. Jsi mé štěstí.
Vždy jsi na mne dohlížela. No, teď je řada na mne, abych na tebe dohlížel, jak spíš a držel tě v bezpečí ve tvých snech. Vždy na tebe budu dohlížet, abych se ujistil, zda jsi v bezpečí.
Hermiono, chci něco říct, a myslím, že je to víc, než jsem řekl kdy předtím. Byla jsi láskou mého života, ženou mých snů. Jen proto, že jsem zemřel, tak to neznamená, že nejsem s tebou. Vždy tu budu, abych na tebe dohlížel, abych tě udržel v bezpečí. Kdykoliv se budeš cítit osamělá, tak jen zavři oči a budu tam, přímo po tvém boku.
Prosím, odpusť mi mé roztřesené písmo. Vím, že mi již nezbývá moc života, vím, že se již blíží konec, cítím to. Celý život jsem hledal způsob, jak jít za tebou a nebo jak tě přivést zpět ke mně. V mých posledních dnech jsem nalezl pouze tu lahvičku. Pokud chceš jít za mnou domů, tak máš nyní způsob, jak to udělat.
Vše, co od tebe žádám je odpuštění mých hříchů, které jsem učinil, když jsem tu byl bez tebe. Vím, že si to nezasloužím, a tak jen doufám, že mi můžeš odpustit.
S veškerou láskou
Salazar
Hermiona s povzdechem položila dopis na stůl a cítila, že jí po tváři stéká slza. Po tomto dopise byla její mysl rozhodnutá. Nezáleželo, jak šílela, když stále byla s ním. Věděla, co musí udělat. Nechala lahvičku vklouznout do kapsy a opustila skrytou místnost.
„Severusi, jsem připravena jít hned teď k Albusovi,“ promluvila Hermiona při pohledu na něj, jak stojí venku a trpělivě na ni čeká. Následovala ho z komnaty, cestu k ředitelově pracovně zvládli rychle.
„Můžete mi vysvětlit, proč jste tady?“ zazněl Albusův hlas zpoza dveří.
„Byl jsem ministerstvem upozorněn, že zde byla opět otevřena tajemná komnata, takže jsem musel přijít a zkontrolovat to, Albusi. Musím následovat nařízení Ministerstva.“ Hermiona poznala hlas Kingsleyho Pastorka, Ministra kouzel. Hermiona zaklepala, otevřela dveře a za nimi nalezla Luciuse Malfoye. Pohlédla na Salazarův portrét a zjistila, že se pohledem zabodává do Malfoye, který vypadal přesně jako Armand. Hermiona si nemyslela, že jeho nenávist vůči celé rodině zašla tak daleko. Mýlila se.
„Omlouvám se, Ministře, ale to bude moje chyba,“ řekla Hermiona strhávaje tak na sebe pozornost celé místnosti. Lucius Malfoy na ni upřel tázavý, ocelově šedý pohled; Hermiona do něj lehce zapíchla oči.
„Hermiono, prosím vysvětli, proč jsi byla v Tajemné komnatě a proč máš na krku Salazarův medailon,“ zeptal se mile Kingsley, který vycítil napětí mezi mužem a ženou před sebou.
„Jistě, byla jsem v Salazarově skryté místnosti, která tam je a něco jsem tam hledala. A k tomu náhrdelníku – je můj,“ pronesla Hermiona chladně. Kingsleymu vyletělo obočí, až na vršek hlavy.
„Tato místnost měla být nahlášena Ministerstvu,“ řekl Lucius shlížející na Hermionu. Ačkoliv už déle nebyl čistokrevným rasistou, kterým býval, tak byl stále velmi chladným mužem k většině populace a obzvláště k jakémukoliv členovi zlatého tria.
„Jsem si toho vědom. Byla však právě nalezena,“ řekl Albus sledující Hermionu a Severuse.
„Tak to bylo, přišli jsme vám sem o ní říct,“ řekla Hermiona.
„Stále je tu však ta věc s náhrdelníkem. Poslední, který jsme znal, byl viteál a byl zničen. Jak to, že ho máš, Hermiono?“ zeptal se Kingsley tázavě.
„Nezáleží na tom, jak se dostal do jejího vlastnictví. Jsou to artefakty a náleží Ministerstvu. Taktéž na tvém zápěstí vidím Nebelvírovy rubíny,“ řekl Lucius s očima upřenýma na náramek i náhrdelník.
„Byli mi dány, když jsem byla nehodou transportována do minulosti, kde jsem byla pět let. To je ten důvod, proč vypadám, tak jinak.“ Hermioniny oči zchladly, když pohlédla na Luciuse. „Pane Malfoyi, pokud mi ten náhrdelník hodláte sundat z krku, tak budete nucen použít veškeré prostředky. Chci totiž vidět, jak se o to pokusíte.“
Lucius se natáhnul po náhrdelníku, když z něj vystřelilo světle modré světlo a odtlačilo ho od ní.
„Nechal jsem ho vyrobit a očarovat samotným Merlinem, aby jí nikdy nemohl být sundán z krku. Ti, kteří se o to pokusí...“ Salazar se odmlčel a hleděl na Malfoye. „No řekněme, že od té doby nemají zlé úmysly, což bylo jen varování.“ Lucius stál a uhlazoval si svůj hábit.
„Pokud jsou ty artefakty skutečně její, tak zde již nejsem déle potřeba.“ Lucius opustil místnost.
„Hermiono, je tu něco, co jsi mi potřebovala říct?“ zeptal se Kingsley a blíže si ji prohlédnul.
„Kingsley, jsem manželkou Salazara Zmijozela,“ řekla Hermiona pomalu, odhadujíc jak bude reagovat na tyto novinky.
Kingsley přikývnul. „Odhadoval jsem, že hledáš způsob, jak se v čase dostat zpátky k němu.“ Hermiona přikývla. „Hermiono, jako tvůj přítel tě prosím buď šťastná, ale jako ministr; nemám představu, co se tu mělo a nebo má stát.“ Kingsley jí věnoval mrknutí, pak opustil místnost a zabouchl za sebou dveře.
„Bylo to příšerně nudné,“ řekl Severus s protočením očí.
„Vždy ten, co má připomínky, Severusi,“ zakřenila se na něj Hermiona.
„Vidím, že ses již rozhodla,“ pronesl Albus a hřejivě se na ni usmál.
„Ano.“ Hermiona vytáhla z kapsy lahvičku a podala mu ji. Albus se natáhnul ke svému stolu a vzal z něj její rozbitý obraceč času, vsypal do něj písek a sledoval, jak se sám opravil.
„Věřím, že říkáš své sbohem.“
„Mám zde všechny ostatní, avšak ne toho, kterého potřebuji nejvíc.“ Hermiona se otočila k Severusovi a obtočila mu ruce kolem krku. Ucítila, jak se jí jeho paže pomalu obtočily kolem zad a pevně ji stiskly.
„Strašně moc mi budeš chybět, prosím, nestaň se opět tím chladným mužem, kterým jsi byl a věz, že na tebe budu vždy dohlížet. Athena je nyní tvá a zůstane s tebou,“ řekla Hermiona a objala ho ještě pevněji. „Miluji tě, Severusi.“
„Taky tě miluji, Hermiono,“ řekl jí Severus tiše a naslouchal jejímu tichému pláči. „Teď jdi domů.“
Hermiona přikývla a odstoupila od něj, zatímco on opustil místnost bez jediného dalšího slova.
„Vždy byl mistrem dramatických odchodů,“ prohlásil Albus cucající citronový dropsík.
Hermiona se uchechtla. „Který zmijozelský není?“
„Máš pravdu.“ Albus jí podával její obraceč času. „Teď tě obraceč vezme zpátky. Od této chvíle to není obyčejný obraceč času, tenhle tu bude ještě pět let po tvém odchodu. Poté, co dorazíš, již nebude obraceč času fungovat, je to jednorázová věc, Hermiono.“
Hermiona přikývla, vzala řetízek do ruky a vzhlédla k Salazarovi. „Odpouštím ti a jdu za tebou domů i s naším synem.“
„Prosím, pospěš,“ jeho hlas se zlomil při pohledu na jeho manželku, která si kolem krku připnula řetízek. S obrátkou zmizela. V zablesknutí za sebou zanechala svůj život.
Albus se usmál a vzhlédnul k portrétům zakladatelů. „Opět je vše v pořádku.“
***
Hermiona otevřela oči a zjistila, že stojí v té samé místnosti, ale nebyl zde nábytek, portréty nebo cokoliv, co bylo v její době v ředitelně. Váha obraceče času jí zmizela z krku, a když shlédla dolů, zjistila, že je pryč.
„Jasně, vzdorovitě bezmocný Albus. Obraceč zmizel,“ zamumlala Hermiona a přejela si prsty po krku.
Věděla, že tam Salazar není, potřebovala najít Godrica. Podívala se z okna a zjistila, že slunce je vysoko na obloze, což znamenalo, že může být jen na jednom místě a to na jídle ve Velké síni. Nohy se jí rozeběhly a ona vyběhla z místnosti. Opatrně přeskakovala tolik schodů, kolik jen mohla, při své cestě k Velké síni.
Hermiona smykem zastavila před Velkou síní. Dveře byly otevřené, nikdo ji však neviděl. Godric seděl v čele stolu s Helgou blízko po svém boku. Jeho vzhled se změnil, pak si opět uvědomila, že byla pryč pět let, což se podepsalo na lidech, co znala. Jeho blond vlasy měly rudý nádech a linii čelisti mu pokrývaly vousy. Smál se něčemu, co řekla Helga; ten úsměv stále dokázal prosvětlit místnost. Očima se přesunula k Helze. Hermiona se usmála při zjištění, že Helga zůstala stejná. Sledovala způsob, jakým hleděla na Godrica. Ten způsob byl totožný s tím, jak se ona sama dívala na Salazara. Dva další lidé zachytili její pozornost mezi ostatními tam u čelního stolu. William a Aurora Potterovi seděli s malým děťátkem oblečeným v růžové; dcera. Na okamžik se Hermiona bála, co by se stalo, kdyby věděla, že je to jen sen a vyklouzla by z něj. Byl tu jen jediný způsob, jak zjistit, co se stane.
„Godricu!“ zakřičela Hermiona. Když se její hlas rozlehl síní, tak celá místnost ztichla. Otočily se k ní Godricovy oči, až dopadly přímo na její postavu stojící ve dveřích. Vypadal, jako by viděl ducha.
„Hermiono?“ zašeptal. Stopupnul si, sešel dolů od stolu a setkal se s ní ve dveřích. „Hermiono, jsi to opravdu ty?“ zeptal se s rukama spočívajícíma na jejích ramenou.
„Ano,“ řekla přiškrceně Hermiona, vrhla se k němu a objala ho, když začala plakat.
„Jsi doma,“ zašeptal a přitáhnul si ji blíž k sobě, jako by se bál, že by mohla opět zmizet. „Má sladká malá sestřička je doma.“
„Ano, jsem doma.“ Hermiona se odtáhla, aby se na něj podívala. Utřel jí z tváře slzy. „Kde je?“