Pravý Zmijozel 2
Zakladatelé
Jak profesor Snape, tak profesorka McGonagallová následovali ředitele do jeho kanceláře v ohromeném tichu, ani jeden se nedovážil bavit se o tom, co se stalo v chodbě. Nechtěli, aby cokoliv zaslechly portréty visící na zdech. Některé portréty předstíraly spánek naslouchaje při tom konverzacím v chodbách. Když dorazili do kanceláře, tak v okamžiku, kdy Minerva zavřela dveře, zaútočila na Albuse otázkami.
„Jak by si Hermiona asi tak vzala Salazara Zmijozela? Albusi, tohle je šílenství, žil před tísíci lety! Dokonce ani nemáme žádný záznam, že by kdy Salazar měl manželku.“ Vykřikla Minerva hledíc přímo na Albuse, aby jí poskytl odpovědi.
„Musím v tomhle souhlasit s Minervou, momentální pravděpodobnost, že je to pravda, je no...nemožná.“ Pronesl Severus klouzaje přes místnost, aby si sednul proti Albusovi, který se usadil na stůl a něco hledal. Albus našel, co na stole hledal – středně velkou v černé kůži vázanou knihu se zlatým erbem Bradavic. Albus položil ruku na knihu a neřekl nic, než promluvil hlas uvnitř místnosti.
„Zde je záznam. Nicméně je jen jediný a byl ukryt v Bradavicích v této knize. Pouze ředitelé Bradavic jsou zasvěceni do tohoto záznamu. Každý další záznam o Hermioně, jako o mé ženě, byl zničen.“ Salazarův hlas vycházel z portrétu visícího v ředitelově kanceláři, kde se nyní zabydlel. Zbývající tři zakladatelé se také nacházeli zpátky ve svých příslušných portrétech v ředitelně.
„Když Hermiona vstoupila do našich životů, tak všechno změnila. Stala se mnou nejlepší přítelkyní, byli jsme nerozlučné. Když zmizela, tak nás to všechny bolelo, mohli jsme si pouze myslet, že se vrátila zpět do svého času. Abychom ji ochránili v budoucnosti, tak jsme vymazali všechny záznamy o její existenci v tomto čase, až an to, co je v té knize,“ vyprávěla jim Rowena, ukazující ke knize na Albusově stole.
Minerva si z Albusových rukou převzala malou černou knihu, posadila se před Albuse a otevřela ji na první straně. Zvedla nervózní ruku ke stránce a šokovaně zalapala po dechu. Na té stránce byla namalovaná Hermiona Grangerová a Salazar Zmijozel. Kolem Hermionina krku visel Zmijozelův medailon. Na zdi za nimi viseli oddací listy s jejich podpisy tak jasnými, jako den.
Šokovaná ředitelka Nebelvíru přenechala knihu profesorovi lektvarů, aby si ji sám prozkoumal. Snape byl stejně tak v šoku z toho, co uviděl, ale neřekl nic.
„Jak dlouho už to víte, Albusi?“ Minerva pohlédla na Brumbála, byla opravdu naštvaná, že jí něco takového tajil. Albus neřekl nic, ale zaťukal prsty na desku stolu, než vzhlédnul k Minervě.
McGonagallová ztratila svůj klid a zaječela na něj: „JAK DLOUHO, ALBUSI?!“
„Když poprvé přišla do Bradavic, Salazar ji viděl vcházet do třídy, a přišel ke mně do portrétu, aby se mě zeptal, zda je to skutečně Hermiona Grangerová. Omlouvám se, že jsem vám to neřekl, ale nechtěl jsem, aby ji nějakým způsobem využil Voldemort.“
Minerva se postavila a hleděla na Albuse s bolestí v očích. „Chápu důvody, proč jste to nikomu neřekl, ale bolí mě, že ze všech lidí mi po takové době nedůvěřujete tolik, abyste se se mnou podělil o něco tak důležitého.“ Bez dalšího slova opustila ředitelnu.
Severus toho mnoho nenamluvil od doby, kdy dorazili do ředitelny, dovolil si tedy počkat, než Minerva odejde, aby promluvil.
„Bude Hermiona v bezpečí?“ Směřoval otázku na Salazara, kterému věnoval jízlivý pohled.
Salazar odpověděl profesorovi lektvarů přes přimhouřené oči a pohrdavě se usmíval. „Samozřejmě, že se mnou bude v bezpečí, je to moje žena.“ Když Salazar sledoval černovlasého muže před svým portrétem, tak se mu zahleděl do očí a spatřil v nich bolest a ještě něco dalšího, co se v nich hemžilo. Salazarova tvář se poněkud uvolnila, než promluvil.
„Miluješ ji,“ pronesl Salazar přímo. Severusovy oči se při tom prohlášení přimhouřily, než opustil místnost s hábitem vzdouvajícím se za ním.
Albus to sledoval pobaveně zpoza svého stolu, zatímco jedl citronové dropsy. Po Severusově odchodu se rozhlédnul po místnosti a promluvil nahlas. „No, to bylo zajímavé. Ráno začnu vymýšlet způsob, jak ji dostat zpět.“ Když vyřkl tato slova, tak Albus vzhlédnul k zakladateli Zmijozelu, který pouze pokývnul hlavou se zamyšleným pohledem v očích.
Bradavice 1099
Rowena z Havraspáru seděla ve své studovně, kde si četla přímo před krbem, užívaje si teplo za chladné zimní noci s šálkem čaje, když zaslechla křik a hlasitý náraz v chodbě. Zakladatelka Havraspáru vyběhla ze své studovny do spodní chodby, aby zjistila, že zbroj leží rozházená kolem mladé rozcuchané ženy. Rowena rychle odvznášela zbroj z dívky zpět na místo, kde původně stála. Obrátila svou pozornost zpět k mladé ženě na podlaze, povšimnuvší si, že má na sobě podivné oblečení. Rowena si pomyslela, že je to velmi nemravné oblečení vzheldem k tomu, kolik z nohou ta žena ukazovala. K uchránění dívčiny cudnosti si Rowena sundala plášť a zakryla jím mladou dívku, která stále spočívala na kamenné podlaze a nereagovala.
„Co se stalo?“ Rowena se otočila a nalezla Godrica Nebelvíra přicházejícího za ní a shlížejícího na dívku na podlaze. Godric byl oblečen v červené košili se zlatým vzorováním kolem paží, se zlatým řvoucím lvem na pravé straně jeho hrudi, v černých kalhotách s dvěma rudými pruhy táhnoucími se po každé noze a ve vysokých botách. Měl světlé blonďaté vlasy, které mu spadaly na ramena a oči modré, jako obloha.
„Nejsem si tím jistá, Godricu. Byla jsem ve své studovně, když jsem uslyšela křik, a pak náraz. Vyšla jsem ven a uviděla jsem ji ležet pod spadlým brněním. Její šaty vypadají poměrně dost odlišně od všeho, co jsem kdy viděla, ale má na nich tvůj znak, Godricu. Budeme muset počkat, až se probere, abychom zjistili něco více.“ Godric se sklonil dolů, aby měl na dívku lepší výhled, a aby zhodnotil, zda brnění byla způsobena škoda.
„Je třeba ji teď dostat na ošetřovnu. Na boku hlavy je pořezaná a věřím, že má zlomenou paži. Roweno, přiveď Salazara, bude potřebovat jeho samotného i jeho lektavry.“ Godric vzal opatrně dívku do náručí a zamířil s ní přímo na ošetřovnu, zanechávajíc Rowenu, aby šla najít Salazara.
Godric vešel na ošetřovnu a položil mladou dívku na nemocniční lůžko. Levá dívčina paže visela zpod Rowenina pláště. Godricovi se přes tvář přelila hrůza, když spatřil, co bylo vyryto do dívčina předloktí: MUDLOVSKÁ ŠMEJDKA.
„U Merlina, dítě, čím jsi to prošla?“ zašeptal, zatímco Salazar a Rowena procházeli dveřmi s Helgou z Mrzimoru, která jim byla v patách.
Salazar přešel k dívčině posteli a začal se činit na dívce stále spočívající v bezvědomí. Nejdříve narovnal zlomenou ruku, dal jí do dlahy a položil jí ji na břicho. Pracoval tiše na říznutí na boku její hlavy, odstraňujíc každý kousek sutě a čistíc ho od krve. Už končil, když uslyšel Rowenu zalapat po dechu, sledoval tedy pohled jejích do široka otevřených očí a uviděl slova vyrytá na dívčinu paži. Salazar pohlédnul zpět na děvče ležící na posteli; byla docela pěkná s těmi svými dlouhými měkkými vlnami hnědých vlasů a světlou pletí. Mohl si jen představovat čím si prošla, ale proč by se o to staral, pokud opravdu byla z mudlovského rodiny? Byl čistokrevný a nestaral se, co se stalo mudlovským šmejdům. Když ji sledoval, tak si všimnul, že s sebou ze spánku škubala. Tenhle typ záškubů mohl mít pouze jeden důvod; dlouhotrvající vystavení kletbě cruciatus.
Salazar podal Roweně bílý lektvar, jako by věděl, že ona neopustí místo po dívčině boku, dokud se nevzbudí.
„Až se ta dívka vzbudí, dej jí tenhle lektvar, zastaví to vedlejší účinky kletby cruciatus, které byla vystavena.“ Jakmile si Rowena převzala lahvičku, tak Salazar opustil nemocniční křídlo, aniž by dívce, kterou právě léčil, věnoval byť jen jediný další pohled.
„No, je jako sluneční paprsek, že?“ pronesl Godric sarkasticky, zatímco sledoval Salazarův odchod.
„To stačí, Godricu Nebelvíre, máme mnohem důležitější starosti, než jsi ty a tvé slušné problémy se Salazarem.“ To zpoza Roweny promluvila Helga, která seděla vedle postele a jemně se dotýkala dívčiných vlasů. Rowena k ní vzhlédla a uviděla je, jako by to byla matka s dítětem.
„Dobře, máš pravdu, zavolej mě ráno, až se to děvče vzbudí. Dobrou noc.“ Opustil obě ženy s odměřeným pokývnutím.
„Muži!“ pronesla Rowena s krátkým povzdechem a protočením očí.
Hermiona se vzbudila na ošetřovně se slunečním světlem vlévajícím se dovnitř okny. První věcí, kterou si Hermiona uvědomila, jamile si sedla, bylo to, že její paže byla trochu bolavá, ale vše ostatní se zdálo vyléčené. Když si protřela oči tak si na ošetřovně povšimla více věcí – bylo tu méně postelí a portrétů oproti tomu, jak to tu vždy bývalo. Rozhlížeje se po madam Pomfreyové došla Hermiona k názoru, že je tu zcala jistě něco špatně. S touto myšlenkou se Hermiona podívala dolů na svou paži a spatřila, že všechny známky vážnějších zranění sice nenalezla, ale jsou vyléčené. Lehla si zpátky do postele s vědomím, že je v Bradavicích, v bezpečí.
„No, dobré ráno, mladá dámo, celkem jste mě vyděsila, když jsem vás našla ležet pod brněním. Jak se dnes cítíte?“ Hermiona tomu, kdo vešel nevěnovala pozornost, předpokládaje, že je to madam Pomfreyová.
„Trochu rozbolavěle, ale...kdo jste?“ Hermiona byla opravdu velmi zmatená z té ženy před ní a opět se rychle posadila na svém lůžku. Žena, která na ni mluvila měla temně černé vlasy, které jí spadaly po zádech a dokonalou mléčně bílou pleť. Její oči byly taktéž dechberoucí; byly tak temně modré, že Hermioně připomínaly oceán. Byla oblečena v půlnočně modrých šatech s přeprškou stříbra. Hermiona si okamžitě s uchechtnutím pomyslela, že ta záhadná žena mohla sloužit, jako dvojník Roweny z Havraspáru. Předtím, než se ta tmavovlasá žena začala představovat, tak podala Hermioně sklenku džusu, aby se napila.
„Jmenuji se Rowena z Havraspáru a ty jsi v Bradavicích.“ Poté, co Hermiona uslyšela tato slova, se okamžitě začala dusit svým džusem.
„Omlouvám se, můžete to říct ještě jednou?“ dokázala Hermiona říct mezi jednotlivými zakašláními.
„Rowena z Havraspáru. A ty jsi?“ Rowena si k Hermioně sedla, takže si mohli pohodlně povídat. Hermiona spadla, jako by jí z těla odtekla všechna krev. Sáhla po svém obraceči času, o němž předpokládala, že jí visí na krku a zjistila, že tam není. Hermiona v panice pohlédla na Rowenu. „Měla jsem kolem krku náhrdelník, nepodařilo se vám ho najít?“
„Ne, omlouvám se. Nebyl tam žádný náhrdelník.“ Rowena vypadala zmateně.
„Ještě jednou, co je za rok?“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji Rowena skoro neslyšela.
„Je rok 1099. Proč se ptáš?“
„Tohle je nemožné. U Merlina!“ Hermiona padla zpátky do postele a zírala na strop, zatímco se jí v očích sbíraly slzy.
„Podívej, vím, že se navzájem neznáme, ale ráda bych ti pomohla. Abych to mohla udělat, tak potřebuji, abys se mnou mluvila. Pomohu ti, jakýmkoliv způsobem budu moci.“ Rowena se něžně dotkla Hermioniny ruky, jako by ji ujišťovala o pravdivosti svých slov.
Hermiona to nedokázala vysvětlit, ale cítila, že té ženě může věřit. Již dlouho následovala své instinkty, které ji zatím nezradily. Hermiona se zhluboka nadechla, opět se na posteli posazujíc a zahleděla se do Roweniných očí.
„Dobře, tohle bude znít šíleně, já vím, ale mé jméno je Hermiona Grangerová a jsem z budoucnosti. Z tisíc let vzdálené budoucnosti, plus mínus pár stovek let. Studuji sedmý ročník v Bradavicích, přesněji v Nebelvírské koleji. Poslední věc, kterou si pamatuju, bylo, že jsem měla rozhovor s nynějším ředitelem Bradavic, a pak jsem mířila do Nebelvírské věže do postele, když v tom jsem zahnula za roh a spadlo na mě brnění. Obraceč času, který normálně nosím okolo krku, musel být zničen při pádu, z čehož plyne, že jsem byla poslána zpátky sem. Nicméně jsem si nikdy nepomyslela, že by mě to mohlo poslat zpátky tak daleko. Dokonce jsem ani nemyslela, že je možné cestovat tak daleko nazpět v čase. Musíš si myslet, že jsem naprosto šílená.“ Hermiona se zhluboka nadechla, ani si neuvědomovala, že nemá dost vzduchu. Cítila slzy, které se jí začaly sbírat v očích a prosebně se zahleděla do očí jedné ze zakladatelů. Hermiona byla překvapena, když v nich spatřila ryzí starost a pochopení v tváři té zahloubané ženy.
„Drahoušku, nemyslím, že jsi šílená, s magií není totiž nic nemožné,“ řekla jí Rowena s úsměvem na tváři a krátce jí stiskla ruku. Neschopna se zastavit, vrhla se Hermiona čarodějce před sebou kolem krku.
„U Merlina, díky, že si nemyslíš, že jsem blázen,“ řekla jí s vděčností v hlase.
„Vůbec ne, ale nejdříve si vezmi lektvar proti bolesti, co ti tu nechal Salazar. Zanechal to tu poslední minulou noc.“ Rowena se zarazila ve větě, když uviděla pohled na Hermionině tváři. Při zmínce o jeho jménu se dívce přes obličej přehnal vystrašený pohled. „Děje se něco, dítě? Nech mě hádat, nemá v tvé době příliš dobrou reputaci, že?“
„Ne, nemá a to obzvláště co se týče lidí, jako já.“ Hermiona si začala nepřítomně třít místo, kde ležela skrytá vyrytá slova. Byla to denní připomínka zvrácených ideálů, které vzešly od muže, kterého Rowena znala.
„Hermiono, nevím, jaká je pověst Salazara tam, odkud pocházíš a ani to nechci vědět. Ale co ti mohu slíbit je, že tě nezraní, to on ti včera v noci ošetřil zranění.“ Rowena se uchechtla při pohledu na výraz, který přeběhl Hermioně přes tvář. Hermiona si dala hlavu do dlaní; tváře jí hořely rozpaky.
Někdo si u dveří odkašlal. Rowena s úsměvem na tváři vzhlédla a uviděla Salazara stojícího tam s lektvarem pro Hermionu.
„Dobré ráno, Salazare.“
„Dobré, Roweno.“ Při zvuku jeho hlasu Hermiona vzhlédla a její čokoládově hnědé oči se setkaly s hypnoticky zelenými. Byl jiný, než jak si ho Hermiona pamatovala z portrétů. Byl velmi vysoký, s širokými rameny a dlouhými vlasy, které mu spadaly přes ramena. Byly to ty nejčernější vlasy, které kdy Hermiona viděla. Byl oblečen v černých kalhotách a hedvábné zelené košili s okázalým černým pláštěm se stříbrnou výšivkou táhnoucí se přes jeho přední část. Hermiona musela uznat, že to byl opravdu velmi dobře vypadající muž.
„Salazare, tohle je Hermiona Grangerová. Hermiono, tohleje Salazar Zmijozel.“ Představila vzájemně Rowena ten pár a hleděla na ně s širokým úsměvem.
„Děkuji za ošetření minulou noc.“ Hermiona vstala z postele a postavila se vedle Roweny. Salazar věnoval Hermioně pokývnutí, než uložil lektvar a opustil ošetřovnu.
„Udělala jsem něco špatně?“ Hermiona se podívala na Rowenu zmatená Salazarovým chováním.
„Ne, ale myslím, že to bylo tím, že ti mohl vidět nohy. Vím, že je to asi normální tam, odkud pocházíš, ale v této době jsou ženy mnohem více zakryté.“ Tmavovlasá zakladatelka se na Hermionu usmála.
Hermiona pohlédla dolů, aby zjistila jak vypadá, ale okamžitě byla vyrušena, když uslyšela otevírání a zavírání nemocničních dveří. Když zvhlédla, tak spatřila uspěchanou ženu oblečenou pouze ve žluté a s vlasy rudými, jako oheň. Hermiona věděla, že to byla Helga z Mrzimoru. Helga na Hermioninu postel položila nějaké šaty.
„Dobře, že už tě vidím vzhůru! Jsem Helga z Mrzimoru a ty jsi?“
„Hermiona Grangerová.“ Rowena přešla k Hermioninu boku a spočinula rukou na jejím rameni.
„Teď koukej vstávat a oblékni se, abys mohla jít a setkat se se zakladateli, kteří mohou začít pracovat na tom, jak tě dostat zpátky domů.“ Helga pohlédla na ty dvě ženy před sebou se zmatkem z toho, co se děje. Rowena uviděla ten zmatený pohled a promuvila. „Helgo, Hermionin problém ohledně návratu domů je poněkud komplikovanější...protože...no, ona je z budoucnosti.“
„No tak to by mohl být problém, ale vysvětluje to její oblečení. Neboj se; najdeme ti cestu domů.“ Helga se usmála a podala Hermioně šaty, aby se převlékla.
Hermona pohlédla do zrcadla na šaty, které jí přinesly, byla to nebelvírská zlatá a červená. Uchechtla se při vědomí toho, že jí dali šaty v barvě její koleje. Byly to taftové šaty s břečťanovým vzorem vetkaným do látky. Pas šatů byl pěkně vypasovaný a dodával tak Hermionině tělu půvabné křivky přesípacích hodin. Červené stuhy se proplétaly dopředu a dozadu přes její hrudník, který pokrýval zlatý díl jejích šatů, zatímco zlaté rukávy se rozvíraly do zvonu od jejího lokte. Šaty již na sobě měli také kapuci. Hermiona si tyto šaty velmi oblíbila. Ukročila zpět a vklouzla do místnosti, aby šaty předvedla Roweně a Helze.
„Hermiono, vypadáš úchvatně, teď je řada na tvých vlasech.“ Hermioně byly vlasy staženy z obličeje do dlouhého koňského ohonu s jemnou záplavou kudrn.
„Pojďme nyní sejít do Velké síně a promluvit si s Godricem a Salazarem.“ Hermiona následovala Rowenu a Helgu do Velké síně doufajíc, že přijdou na to, jak ji dostat domů. Zatímco kráčely po velkém schodišti, tak Hermiona nechala svou mysl toulat se, jako kdyby přemýšlela o tom, jak moc postrádá všechny tam doma, a jak se chystají dokázat dostat ji zpátky do jejího času. Pomyslela si, že by na to možná měla nahlížet, jako na studijní zkušenost. Měla znalosti o zakladatelích z první ruky. Těšila se z pomyšlení, že se o nich všech něco dozví. Hermiona skoro zabloudila zpátky do rozhovoru, který zaslechla mezi zakladately, obzvláště o ženě, kterou Salazar zmínil – ta, která pro něj všechno změnila. Hermiona byla v této myšlence ztracená, takže vběhla přímo do pevné hrudi.
Hermiona zavřela oči při vědomí, že spadne na podlahu, dokud ji kolem pasu nechytily silné paže a nezastavily její pád. Hermiona otevřela oči a uviděla srdce zastavující úsměv Godrica Nebelvíra. Ustálil Hermionu na nohách a usmál se na tu malou čarodějku.
„Děkuji, zdá se mi, že jsem v poslední době nemotorná.“ Hermiona se usmála a vzhlédla k zakladateli své koleje.
„To si nemyslím. Vždy jsem rád, když mohu pomoci krásné dámě.“ Hermionin obličej při této poznámce zrudnul, zatímco si nepřítomně pohrávala s lemem rukávu až do chvíle, než za nimi někdo promluvil.
„Nebo je dostat do postele, cokoliv z toho přijde jako první.“ Salazar vykročil ze stínů a pohrdavě se na oba usmál. Co nečekal bylo, že Hermiona mu oplatí jeho pohrdavý úsměv, stejně jako jeho vlastní zlostný pohled. Salazar se jejím jednáním zdál šokován.
Godric ze sebe vyloudil silný smích. „Salazare, starý příteli, věřím, že jsi právě potkal sobě rovného.“
Když hleděl na Hermionu a Salazara upřeně se dívající jeden na druhého, tak si všimnul, že Salazarovy oči nikdy neopustily ty Hermioniny, zatímco mluvil. „Jak se mi může vyrovnat v inteligenci nebo moci? Koneckonců je jen z mudlovské rodiny.“ Salazarovy rty se stočily do krutého úsměvu, zatímco sledoval, jak Hermionina tvář poteměla.
„To, že jsi čistokrevný tě nedělá o nic lepším, než jsem já.“ Skoro po něm vyštěkla Hermiona. Zuřila nad jeho poznámkou.
Temně se chechtající Salazar ignoroval rozzlobenou čarodějku a otočil se, aby vešel do Velké síně. Hermiona vztekle zírala na Salazarova záda, když kráčel pryč a Godric po jejím boku promluvil.
„Kromě Helgy a Roweny jsi jediná žena, která si před ním dokázala uhájit půdu pod nohama.“
Hermiona si pohrdavě odfrkla. „Nejsem jedna z těch, kteří jednají s někým, o kom si myslí, že jsou lepší, než oni, jednoduše kvůli krvi. Ach, omlouvám se, zapomněla jsem se představit. Jsem Hermiona Grangerová.“ Hermiona natáhla ruku k zakladateli své koleje, který ji pevně stisknul.
„Godric Nebelvír. Pokud se vždy tak, jako teď, postavíš Salazarovi, tak to vidím, jako začátek nádherného přátelství.“ Vzal její ruku a vsunul si ji na své rámě, takže ji odváděl do Velké síně.