Pravý Zmijozel 18
18. Vysvětlení
„Stalo se to pět let po tom, co jsi odešla. Já...“ Salazar se odmlčel při pohledu na bolest v její tváři. Věděl, že jí to musí vysvětlit. „Nikdy jsem nevěděl, že rod pokračoval.“
„Kdo to byl?“ zeptala se Hermiona tiše.
„Nevím.“ Hermiona se zatvářila při té informaci, kterou jí dal. „Byl jsem bez tebe tak ztracený. Všude, kam jsem v hradu vkročil, mi to připomínalo tebe. A tak jsem odešel z hradu a nikdy se nevrátil. Než jsem odešel, tak jsem o tobě zničil všechny důkazy; nikdy jsem nechtěl, aby Voldemort zjistil, že jsi byla má žena. Dokonce jsem i udělal kopii tvého náhrdelníku. Tu noc jsem byl tak ochromený, že jsem nedokázal cítit vůbec nic.“
„Byla to útěcha,“ řekla Hermiona jednoduše a odvrátila od něj pohled.
„Ano,“ zlomil se mu hlas a ona spatřila, jak mu po tváři kanou slzy.
„Myslím, že tu nemůžu zůstat.“ Salazar jendoduše přikývnul, když vycházela z pracovny, aby nalezla jediné místo, kde vždycky přemýšlela – astronomickou věž.
Salazar naslouchal tomu, jak její kroky odeznívají, než se ozvaly těžší.
„To byl důvod, proč jsi mě žádal, abych se o ni postaral. Bylo to proto, že byla těhotná,“ místnost proříznul Severusův výhružný hlas.
„To odpoledne jsem přišel zpátky. Šel jsem nahoru se podívat za Williamem a Aurorou, odhadoval jsem, že je tam. Gratulovali mi. Nevěděl jsem proč, ale oni mi řekli o tom, že Hermiona čeká dítě. Hledali jsme ji všude možně, ale Hermiona už byla pryč.“
„Takže potom, co tvá těhotná žena zmizela ses prostě vyspal s náhodnou ženou. Což vypustilo Voldemorta na tenhle svět. O tisíc let později jsi tedy prostě požádal jiného Zmijozela, aby se postaral o tvou těhotnou ženu?“ zavrčel Severus. „Poprvé ve svém životě se stydím za to, že jsem součástí zmijozelské koleje. Teď pokud mě omluvíš, se musím jít postarat o tvou manželku.“ Severus opustil místnost s pláštěm vlajícím za ním.
„Nikomu jinému bych ji nesvěřil,“ pronesl Salazar sám k sobě.
Severus procházel chodbami k věži, kde věděl, že bude Hermiona. Když vycházel po schodech, tak mohl slyšet, jak se k němu nesou její vzlyky. Severus se zamračil, když spatřil, jak se objímá pažemi, zatímco se lokty opírá o zábradlí.
„Nepotřebuji o tom všem ještě kázání, prosím jdi pryč,“ zaskřehotala Hermiona, aniž by se otočila.
„Nejsem tady, abych ti kázal,“ pronesl jednoduše Severus. Hermiona se otočila překvapená tím, že ho tam vidí. Severus byl tou poslední osobou, od které čekala, že přijde.
„Co tu děláš, nemyslím, že by jsi se mnou nyní chtěl mít co do činění.“ Hermiona pohlédla dolů a otřela si z obličeje slzy.
„Nikdy znovu to již nepřipustím, ale byl jsem raněný, Hermiono. To ale neznamená, že mi na tobě přestalo záležet,“ řekl jí Severus a prsty jí zvedl bradu. Severus se jí zahledě do očí a spatřil v nich bolest a utrpení.
„Mluv se mnou.“ Hermiona mu pohlédla do očí a uviděla, že normální chladnost je pryč a nahradila ji jemnost, kterou ukazoval jenom jí. Opět se jí po tváři koulely slzy, i když věděla, že ho to zraňuje. „Nevím, co si myslet, Severusi. Vždyť jsem tu nebyla pět let. Necítím se, že bych sem ještě patřila.“
„Byly to jen dva týdny, Hermiono, a ty jsi se už vrátila domů.“
„Nenávidím čas, způsobuje mi bolení hlavy,“ řekla a protřela si spánek. „Jsem na něj tak naštvaná, ale pak přemýšlím, jak vlastně můžu být naštvaná, když jsem tam nebyla.“
„Jsi naštvaná, protože víš, jaké hrůzy spustila tahle jediná událost.“
Hermiona zavřela oči a nechala se naplnit jeho slovy. „Máš pravdu a je to moje chyba.“
„Kdybych nikdy necestovala...“ Hermiona se odmlčela, když Severus zvednul obočí.
„Vím, že to tak nemyslíš.“ Severus jí položil ruce na ramena. „Miluješ ho, Hermiono. Nikdy by ses za něj neprovdala, kdyby ne. Nenazývají tě nejchytřejší čarodějkou v ročníku jen tak pro nic za nic. Najdeš k němu cestu nazpět.“ Severus se otáčel a odcházel ke schodům, když ho zastavil její hlas.
„Víš, že jsem do tebe byla zamilovaná. Měl jsi to být ty.“
Severus se ohlédnul přes rameno. „Hádám, že to se již nikdy nedozvíme.“ Bez dalších slov odešel pryč.
***
Hermiona sešla do Velké síně, odkud slyšela smích, když tam nakoukla. Viděla Siriuse, Remuse, Harryho a ostatní sedět kolem stolu, smáli se a povídali si.
„Hermiono, pojď si sednout a popovídat si s námi,“ zakřičel Sirius přes síň. S úsměvem vkročila do síně a sedla si vedle Ginny.
„Tak jaké to bylo v minulosti? Scházel jsem ti hodně?“ zeptal se hravě Sirius.
„Ach, jasně, Siriusi, vrátila se tisíc let do minulosti, strávila tam pět let a jediná osoba, která jí chyběla jsi byl ty,“ pronesl hravě Remus se zvětšujícím se samolibým úsměvem, když Sirius zavrčel.
„Všichni jste mi chyběli,“ usmála se Hermiona rozhlížející se po přátelích.
„Hermiono, Salazar byl dobrá volba, vypadal moc dobře,“ naklonila se Ginny a zašeptala jí to.
„Nech mě hádat, Harry žárlí na portrét?“ řekla Hermiona.
„Jop,“ řekla Ginny tak, aby se poslední psímeno ozvalo jako prasknutí.
„Hele já to slyšel!“ vykřiknul Harry přeskakující pohledem z Hermiony na Ginny, které si nasadily masky nevinnosti. Hermionina maska však byla mnohem přesvědčivější, než Ginniina.
„Takže, ohledně toho Zmijozelova medailonu, který ti spočívá kolem krku-“
„Siriusi!“ zavrčel Remus s pohledem upřeným na svého starého přítele.
„Co! Jen jsem položil otázku, na kterou chtějí všichni znát odpověď,“ dopálil se Sirius.
Hermiona se rozesmála. „Vždy přímočarý, Siriusi. Ano, tohle je pravý medailon, ten který byl zničen, byl falešný a vytvořený Salazarem.“
„Vidím, že alespoň někdo oceňuje mou přímočarost,“ řekl Sirius pyšně.
„Je jediná,“ zamumlal Remus od Siriusova boku.
„Jací jsou zakladatelé?“ zeptal se Harry.
„Rowena a Helga jsou obě velmi laskavé. Ačkoliv jsem se víc sblížila s Rowenou a Godricem. Když jsem tam dorazila, tak mi ve skutečnosti Godric svým flirtováním připomínal Siriuse,“ řekla Hermiona, zatímco Sirius se zářivě usmál.
„Co se tedy stalo s Armandem Malfoyem? Salazar nám řekl, co se dělo,“ zeptala se Ginny vedle ní.
„Salazar mi nikdy neřekl, co s ním udělal, ale hádám, že ho Salazar zabil, vzhledem k tomu, že jsem ho již nikdy neviděla,“ řekla Hermiona jejíž hlas zchladnul při poznámce o hlavě rodu Malfoyů.
„Netrápí tě, že ho prostě zabil?“ zeptal se starostlivě Remus.
„Ne, ne po tom, co se mě pokusil znásilnit a opět mi vyryl do paže mudlovská šmejdka. Stále si pamatuji Salazara, jak říká Armandovi, že mu nikdy neměl zkřížit cestu,“ řekla jim jednoduše, zatímco jejich tváře při těch novinkách zbledly. „Mohu říct, že Lucius Malfoy není nic ve srovnání se svými předky.“
„Hermiono, budeš se snažit vrátit zpátky?“ zeptal se Harry hledící na svou nejlepší kamarádku.
„Nevím, zda bych vůbec mohla, Harry,“ řekla Hermiona a položila si ruku na náhrdelník spočívající jí kolem krku. „A to i přesto, že čekám Salazarovo dítě. Když budu muset, tak se tento čas stane mým domovem.“ Hermiona se postavila a odcházela z Velké síně, avšak byla zastavena tím, když k ní Harry promluvil.
„Hermiono, věz prosím, že ať už si vybereš jakkoliv, tak tě všichni máme rádi.“
Hermiona hleděla na skupinu za sebou, když promluvila. „Vždycky vás všechny budu mít ráda.“