Pravý Zmijozel 17
Hermiono? Severusi?
Bylo to již pět let od chvíle, kdy Hermiona dorazila do minulosti. Hermiona stála v nemocničním křídle s Williamem a Aurorou Potterovými a držela jejich novorozeného syna. Aurora a William se vzali rok po Salazarovi a Hermioně.
„Auroro, vypadá...“ Hermiona se zasmála. „No, strašně ráda bych řekla, že vypadá, jako ty, ale věřím, že William je ten, kdo je v tom maličkém zastoupen nejvíce.“
„Ano, Henry je kopie svého otce,“ řekla Aurora usmívající se na Williama. „Hermiono, William a já máme něco, o co chceme požádat Salazara.“
„Co by to mělo být?“ zeptal se Salazar vcházející na ošetřovnu a políbil svou manželku na čelo a pohrál si s Henrym v Hermionině náruči. „Měl jsem nějaký čas přijít sem nahoru a kouknout na toho maličkého, než se setkám s Godricem.“
„Byli bychom rádi, kdybyste byli Henryho kmotry.“ William s širokým úsměvem na tváři sledoval Salazara hrajicího si s novorozencem.
„Samozřejmě, že ano,“ řekla Hermiona, šťastně hledící na Salazara, který vypadal překvapeně, že byl požádán.
„Úžasné, rod Zmijozelů dohlíží na rod Potterů,“ řekl William potřásající Salazarovi rukou, než si vzal Henryho, který začal plakat.
„Nenávidím, když přijdu a musím odejít, ale už je to tak, musím na chvíli opustit s Godricem hrad. Brzy se vrátím,“ řekl Salazar rychle opouštějící chodbu.
„Samozřejmě, miláčku, brzy se uvidíme,“ řekla Hermiona svému manželovi, který jím byl již čtyři roky. Milovala ho víc, než cokoliv na světě.
„Dobře, já půjdu a nechám tě odpočívat, Auroro,“ řekla Hermiona a vstala. Hermionu udeřila vlna nevolnosti, která ji donutila zakrýt si pusu rukou a běžet na toaletu se vyzvracet. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Hermiono, pusť mě dovnitř,“ promluvila Aurora z druhé strany dveří hlasem plným starostí. Hermiona otevřela dveře mávnutím ruky. „Jsi v pořádku?“
„Nevím, tohle se mi nikdy předtím nestalo,“ řekla Hermiona a osušila si tvář. Neměla bys vstávat.“
„Já vím, Hermiono, ale měla jsem o tebe starost. Sešlu zaklínadlo, abych zkontrolovala, zda je vše v pořádku.“ Hermiona přikývla. „Zůstaň stát.“
Hermiona sledovala, jak mumlá zaklínadlo nad jejím břichem, když z Hermionina břicha vytrysklo mdoré světlo. Aurora se ze široka usmála, jakmile to světlo uviděla.
„Auroro, znamená to světlo to, co si myslím?“ zeptala se Hermiona sledující, jak světlo pohasíná.
„Že jsi těhotná? Ano, přesněji řečeno je to chlapec.“ Aurora se rozesmála šokovanému výrazu na Hermionině tváři.
„U Merlina, jsi si jistá, že jsem opravdu těhotná?“ zeptala se Hermiona rychle.
„Ano, přihodilo se to tak, že jsem léčitelka.“
„Musím najít Salazara. Doufám, že ještě neodešel. Děkuji ti, Auroro,“ řekla Hermiona a proběhla kolem Aurory ven z nemocničního křídla. Aurora se odvlekla zpátky do postele a sledovala svého manžela a syna.
„Co to bylo?“ zeptal se William, ukolébavajíc Henryho k spánku.
„Hermiona je těhotná,“ zašeptala mu Aurora. „Teď se to chystá říct Salazarovi. Nic neříkej.“
Hermiona seběhla schody ve snaze najtít Salazara. Doufala, že bude ve svých pokojích před setkáním s Godricem. Hermiona věděla, že nebude v komnatě. Jediné tajemství, které si před ostatními držel, byla právě komnata. Nemohla uvěřit, že je těhotná, byla tak šťatsná. Hermiona dorazila do prvního patra, vzhlédla a setkala se s duchem postavy Severuse Snapea, který vypadal jako jelen chycený čelními světly auta.
„Hermiono?“ zašeptal a přikročil blíž.
Hermoně zmizel z plic všechen vzduch, když ho uviděla přímo před sebou. Uplynulo již pět let od doby, kdy ho naposledy viděla, když pomineme obrázky, které s ním měla.
„Severusi?“ Přikývnul.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, nemůžu... Co se stalo? Proč tě můžu vidět?“ Hermiona couvala a spadla na schody, odkud vzhlédla zpět k Severusovi, který zmizel. Hermiona se zčistajasna uklidnila. Prošla chodbou v prvním patře. Mysl jí uháněla jako o závod. Proč viděla Severuse? Co se stalo? Hermiona uslyšela pohyb, vzhlédla a spatřila velmi povědomého chrliče. Položila na něj ruku. Pohnul se a nechal ji projít.
***
„Ano, všichni jste slyšeli, co jsem řekl. Jste snad všichni neschopní?“ řekl Severus zlostně hledící na skupinu, která k němu přicházela.
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl Harry a třel si spánky.
„Jistě, že jsi nepřemýšlel,“ řekl Severus s protočením očí.
„Voldemort je nejspíše pra pra – ať už je to kolik chce pra – pravnuk Hermiony,“ pronesl Remus hlavně k sobě.
„No gratuluji, že to konečně někomu došlo,“ řekl Severus jedovatě. Jak pitomí byli tito lidé.
„Netuším, proč jsme si to neuvědomili už dřív, když nám řekli, že se vzali,“ řekl Sirius.
„Protože vy všichni Nebelvírové nikdy nekoukáte na větší obraz,“ vyštěknul Severus, když vyšli na odpočívadlo v prvním patře. Duch v podobě Hermiony stál přímo před ním, oči se mu rozšířily při pohledu na to, co se dělo před ním.
„Hermiono?“ řekl Severus a pokročil blíž k ní.
„Severusi?“ zeptala se. Dokázal pouze přikývnout v odpověď.
„Ne, nemůžu – co se děje? Proč tě vidím?“ potřásla hlavou a couvla, čím se mu začala ztrácet.
„Severusi, co je špatně?“ zeptal se Remus, který hleděl ze Severusova místa tam, kam i profesor lektvarů.
Severus několikrát zamrkal, než promluvil.
„Zrovna jsem viděl Hermionu.“ Z transu ho vytrhlo prasknutí. Razil si cestu k ředitelově pracovně, kde vtrhnul přímo do dveří, aniž by se obtěžoval klepat.
„Zrovna jste viděl Hermionu?“ zeptal se Albus s těma jeho jiskřícíma vševědoucíma očima.
„Jak to víte?“ zeptal se Severus, než začal být rozzlobený ohledně toho, že Albus jak se zdá ví všechno.
„Jednoduše, pamatuji si, že se to stalo koncem druhého týdne, což jak vidím jste všichni zapomněli,“ pronesl Albus s uchechtnutím podávaje citronový bonbon Ginny, která čekala v ředitelově pracovně. „Dorazí každou chvíli.“
Oslepující záblesk bílého světla vyplnil místnost, což způsobilo, že si všichni zaclonili oči. Severus otevřel oči, aby zjistil odkud to světlo přišlo a nalezl ženu oblečenou v celočerných šatech s kapucí a lemovaných stříbrem. Vlasy jí volně splývaly kolem ramen a byly dlouhé až k pasu. Severus učinil ostražitý krok k Hermioně.
„Hermiono,“ zašeptal Severus ve snaze ji nepolekat. Naneštěstí se dveře s bouchnutím otevřely, když dovnitř vešel Ron Weasley. Severus sledoval, jak při tom zvuku strnula.
„Zmlkni, Rone!“ zakřičel Harry na hlasitého zrzka.
„Cože!“ zakřičel Ron, když mu oči padly na postavu uprostřed místnosti.
„Lady ze Zmijozelu, vítejte doma,“ řekl Albus tiše. Hermiona jenom stála a hleděla na Albuse v šoku. Nemohla být zpátky ve svém čase; její domov byl se zakladately. „Je mi to líto, dítě, ale navrátila jsi se zpět do své doby.“
Hermiona začala vrtět hlavou. „Ne, to nemůže být,“ hlas se jí začal lámat.
„Lásko,“ pronesl Salazar smutně. Všichni zakladatelé hledící na ni s láskou ze stěny měli stejný bolestný výraz.
Hermioan zadržela dech při zvuku hlubokého hlasu, který promluvil. Vzhlédla k portrétu svého manžela, jako starého čaroděje, stejně tak, jako k lidem, které považovala za rodinu. Hermioně se zaplnily oči slzami, vzlykla a padla v pláči na kolena. Vidět svého manžela takto ji zabíjelo. Severus kolem ní ovinul paže a nechal ji, ať se ze srdce vypláče. Každý její vzlyk mu trhal srdce; dokonce ho nezajímalo ani to, že to bylo kvůli jinému muži.
„Salazare, co se stalo? Proč jsem zase tady?“ řekla Hermiona a vzhlédla k portrétu.
„Jediný důvod, na který jsem dokázal přijít je ten, že je to proto, že tohle byl čas, kde bys měla být,“ řekl jí. Tak strašně přitom toužil sáhnout z portrétu a dotknout se jí. Místnost byla v omráčeném tichu, když uslyšeli tu lásku a něhu k její osobě, která se ukazovala v jeho očích a zněla v jeho hlase.
„NE, MĚLA BYCH BÝT S TEBOU!“ křičela Hermiona, než si položila ruku na břicho a vzpomněla si na dítě, které nosila. „Nikdy jsem ti to nemohla říct.“ Severus vstal a pomohl Hermioně na nohy.
„Říct mi co, Lásko,“ Salazar se soustředil pouze na ni, stejně jako ostatní zakladatelé.
„Já...jsem těhotná,“ Hermioně se opět zlomil hlas, když k němu promlouvala. Předtím, než si Salazar zakryl tvář se mu v ní okamžitě objevila bolest.
„S ďáblovým semenem,“ zaslechl Harry zašeptat Rona, naneštěstí pro Rona to, co říkal, zaslechla i Hemriona. Harry cítil, jak se místnost napjala, když se Hermionin pohled změnil z bolestného na chladně zuřivý. Bylo to, jako klid před bouří. Ta žena před Harrym byla Hermiona, ale teď byla naprosto jiná. Minulost ji změnila.
„Co jsi to právě řekl?“ zasyčela Hemriona otáčející se k Ronovi. Místnost se pomalu odsunula od Rona.
„Slyšela jsi mě. Vrátila ses zpátky a teď nosíš ďáblovo sémě. Jak se stalo, že jsi prostě jen tak zapomněla na válku, ve které jsme bojovali kvůli jeho myšlenkám?“ zařval Ron ukazující k Salazarovu portrétu.
Hermiona otočila rukou a zvedla Rona ze židle.
„Ano, ty pitomý blázne, pamatuji si válku, ale ten muž, kterého znám a ten muž, kterého známe z naší minulosti jsou dva rozdílní lidé. Salazar Zmijozel je můj manžel a ty by sis to měl velmi dobře pamatovat.“
„CO TO SAKRA DĚLÁŠ, OKAMŽITĚ MĚ DEJ DOLŮ!“ křičel Ron.
Hermiona se samolibě usmála úsměvem hodným jejího manžela.
„Ne, nemyslím si, že to udělám. Víš, je tu pěkný kousek magie, který jsem se v minulosti naučila. Dokážu kontrolovat vodu a oheň. Tělo je složené hlavně z vody, takže hádej, co dokážu ovládat.“ S pohybem jejího zápěstí se Ronova tvář zkřivila bolestí. „Odteď si dávej pozoro na pusu, Ronalde. Teď už tak snadno neodpouštím.“ Nechala ho spadnout a Ron utekl z místnosti.
„No, tohle bylo poněkud děsivé. Ale ať tak či tak, chyběla jsi mi, Hermiono.“
Hermiona se otočila za hlasem, aby se setkala s párem jasně zelených očí, které na ni zářily. „Harry?“
Harry přikývnul, přešel k Hermioně, obejmul ji a držel ji tak pevně, jak jen dokázal. Nechtěl ji opět ztratit.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala Hermiona. „Vypadáš tak moc jako William.“ Hermiona se mdle usmála, když si pohledem podržela jeho tvář.
„Budeš mi o nich muset vyprávět,“ usmál se Harry. Hermiona přikývla.
„Nezapomněla jsi na zbytek nás, co jsme tady?“ řekl Remus, který k ní přišel a stejně tak ji objal.
Hermiona se usmála, když hleděla na dva Poberty, kteří ji objímali.
„Doufám, že Sirius a Harry nebyli příliš vyděšení, když jsem zmizela; nadělala jsem vám dvěma tolik problémů.“
„Ne, vůbec ne, zlato,“ usmál se Sirius.
Salazar si ve svém portrétu na zdi odfrknul, čímž si vysloužil od své manželky rozzlobený pohled. Dokonce ani po smrti nemohl uniknout jejím naštvaným pohledům.
„Ten chlapec byl klidný, ten vzteklý tady, byl vlkodlak,“ řekl Salazar.
Remus zrudnul. „Omlouvám se.“
„Pochopitelně,“ řekla Hermiona přijímající další objetí tentokráte od Ginny.
„Necháme tebe a Salazara si promluvit, až odejdeme z místnosti,“ řekl Albus vstávající od stolu. Hermiona sledovala odcházející skupinu, když se její oči setkaly s očima černýma, jako obsidián.
„Severusi,“ řekla Hermiona.
„Nechám vás promluvit si se Salazarem, lady ze Zmijozelu,“ řekl Severus hledící mezi Hermionu a Salazara, než opustil urychleně místnost. Hermiona si to nechtěla připustit, ale formálnost jeho slov ji bolela. Hermiona uslyšela, jak se dveře s cvaknutím zavřely, pak se otočila ke svému manželovi a přátelům.
„Mohli byste, prosím, všichni opustit místnost?“ zeptala se Hermiona hledící na portréty na zdi. Jejich portréty zmizely z místnosti, k jejímu překvapení dokonce zmizel i ředitel Black. Hermiona stála a naslouchala tichu dokud jí nezačalo zvonit v uších. Mohla na sobě cítit Salazarovy oči.
„Hermiono...“ začal, avšak Hermiona zvedla ruku, aby jeho slova přerušila.
„Tom Riddle,“ řekla Hermiona hledící vzhůru se slzami v očích. „Vysvětli.“
Salazarova tvář, byla tvář bolesti. Zavřel oči a překryl si je rukou, zatímco jeho uši opět naplnily Hermioniny vzlyky.