Pravý Zmijozel 16
Je to má žena
Skupina zase jednou stála v pracovně profesora Brumbála, ale nedožadovali se odpoěvdi jeho, ale portrétu Salazara Zmijozela. Harry, Sirius, Severus, Remus, Ron, profesorka McGonagallová a Ginny sledovaly jeho portrét a vyčkávaly, než promluví.
„Starý muži, mohl byste si pospíšit, pokud tedy máte důkaz, že se Hermiona vdala za takového čistokrevného rasistu, jako jste vy. Mám lepší věci na práci,“ usmíval se Ron pohrdavě na zakladatele Zmijozelu. Ron se pokusil postavit ze svého místa, ale shledal, že je přivázaný k židli. Rozhlédl se kolem, aby našel toho, kdo ho připoutal. Nikdo dokonce ani neměl vytaženou hůlku.
„Dobře, teď když tě mám na místě, ze kterého se nemůžeš pohnout, tak dobře poslouchej.“ Ronovy oči střelily k Salazaru Zmijozelovi. Na Salazarově tváři se zračila hluboká nelibost. „Než se vůbec zeptáš, tak ano, to já jsem tě připoutal k židli. Ptáš se jak? No, to je mé malé tajemství. Možná jsem portrétem, ale pořád mám v rukávu pár triků.“
Ron a zbytek místnosti byli šokováni tím, že to portrét ho svázal, aby se nemohl pohnout.
„Co se týká Hermiony. OŽENIL JSEM SE S NÍ. JE MOJE ŽENA!“ Salazar dokončil svou větu tím, že na Rona ze svého portrétu křičel.
„Salazare? Pusť toho chlapce,“ řekla Rowena a obdarovala ho naštavným pohledem.
„Musím souhlasit s Rowenou, Salazare. Vypadá, že se rozbrečí. Chlapče, jak jen ty ses mohl dostat do mé koleje?“ zeptal se Godric hledící dolů na zrzavého chlapce.
„Přesně na to samé se ptám každý den, lorde Nebelvíre,“ pronesla domýšlivě znějící Ginny.
„Líbí se mi,“ řekl Godric a štěkavě se zasmál. Ginny při jeho komplimentu zčervenala.
„Vraťme se zpátky, můžeme?“ promluvil Remus.
„Děkuji,“ řekl Salazar drbající se na hlavě. „Teď, pane Pottere, v den, kdy jsme se vzali mi Hermiona řekla, že jejím jediným přáním v tento den bylo, abyste vy a všichni lidé, které má ráda tento den viděli. Vzpomínky na tuto chvíli jsem dal stranou. Albusi, pokud můžeš.“ Bylo slyšet hlasité cvaknutí zpoza Salazarova portrétu, který se odklopil. Světlo vyplňující malý prostor za portrétem odhalilo malou nádobku obsahující známou stříbřitou tekutinu. Albus nádobku vytáhl a vrátil portrét zpátky.
„Harry, jsem si jistý, že ty víš, co to je,“ řekl Albus pozvednuvší nádobku.
„Ano, pane. Jsou to vzpomínky. Čí jsou?“ zeptal se Harry a vzhlédnul k zakladateli Zmijozelu.
„Jsou její. Zanechala je v mojí péči. Když byl portrét hotový, tak jsem je tam sám umístil pro tuto zvláštní chvíli. Zanechala ti je. Salazarovy oči byly zaměřeny pouze na Harryho.
„Použij mou myslánku, Harry,“ řekl Albus podávající mu vzpomínky. „Pozměnil jsem myslánku tak, abyste to všichni byli schopni sledovat najednou.“
Harry vylil vzpomínky do myslánky a spolu s ostatními je začal sledovat. Harry cítil, jak skupinu vtahují vzpomínky dovnitř. Otevřel oči a zjistil, že stojí ve velké místnosti. Harry došel k závěru, že je to někde v hradu. Rozhlížel se po místnosti, až mu oči padly na ženu sedící před zrcadlem. Harry věděl, že to byla Hermiona, aniž by se musel ptát.
Ozvalo se zaklepání na dveře, které mávnutím ruky otevřela.
„Hermiono, víš, že od nynějška až do konce by ses měla ptát, kdo je za dveřmi,“ řekla Rowena z Havraspáru, vcházející s Helgou z Mrzimoru a Aurorou. Hermiona se usmála, když se otočila tváří k ženám, které se jí staly tak blízkými.
„U Merlina, Roweno, tohle je Salazar v ženském vydání. Co budeme dělat?“ řekla Aurora hravým tónem.
„Já ti nevím.“
„Roweno, nejdříve musíme dostat pryč Athenu a Sampsona,“ řekla Hermiona ukazující na fénixe sedícího v okně a červenookého hroznýše spočívajícího nedaleko nohy židle.
„Páni, ona má fénixe,“ řekl Harry, který popošel blíž, aby si ptáka prohlédnul.
„Víc mě vyvádí z míry ten had,“ řekl Sirius, který se ošíval při pohledu dolů na Hermionina chodidla.
„Salazar mi ho poslal ráno. Představte si mé překvapení, když mě vzbudil.“ Ženy se rozesmály, když tu se opět otevřely dveře.
„Dobré ráno,“ řekl hlubokým hlasem William Potter, který přišel s černou krabicí v rukách. Sampson se zvednul a věnoval muži hlasité zasyčení, varuje tak muže, aby se držel dál.
„Sampsone!“ řekla Hermiona a naštvaně se podívala na hada. Ten věnoval Williamovi poslední zasyčení a položil si hlavu zpátky na zem, avšak oči měl stále upřené na Williama.
„Nemám toho hada rád,“ pronesl William, který si sednul vedle Hermiony.
„Potterovi muži a hadi se prostě rádi nemají,“ řekla Hermiona se smíchem.
William si odfrknul. „Byl jsem poslán, abych ti přinesl tohle.“ Otevřel krabici. V krabici spočíval stříbrný hřeben na vlasy vykládaný smaragdy s ladícími naušnicemi. Hermiona nebyla schopna slova.
William se rozesmál. „Věřím, že jsi šťastná.“
„Já taktéž,“ řekla Rowena, která vyndala hřeben a umístila ho i se závojem do jejích vlasů. Hermiona si nandala naušnice. „No, stoupni si a ukaž se nám.“
Vlasy jí spadaly ve vlnách do poloviny zad a byly sepnuty hřebínky a závojem. Zmijozelův medailon jí spočíval kolem krku. Měla oblečeny dlouhé slonovinově bílé šaty s rukávy spadajícími jí kolem zápěstí. Rukáv byl od loktu prostřižený a dával jí tak více svobody k využití rukou. Střední část šatů byla z černého sametu se vzorem lístků a vinné révy se zmijozelsky zeleným pozadím.
„Vypadáš nádherně, Hermiono. Teď musím jít za Salazarem a říct mu, že jsem tě viděl a on ne,“ řekl William s velkým úsměvem. „Auroro, zlatíčko, uvidíme se dole.“
„To jsou moji prarodiče,“ zašeptal Harry pro sebe.
Dveře se zavřely. „Dobře, seš si jistá, že tohle chceš udělat? Stále ještě můžeš vycouvat,“ dotázala se Helga.
„Ne, nechci couvnout. Miluji ho.“
„Dobře, pojďme dolů za Godricem,“ řekla Aurora otevírající dveře.
Vzpomínka se přesunula kolem skupiny, až nalezla další scénu a jednoduše se změnila na Hermionu a Godrica stojící společně na spodku schodiště.
„Tohle je pro tebe, je to od rodu Nebelvírů. Mělo to přejít na sestru nebo dceru, ale nikdy se tak nestalo,“ odmlčel se a vzal do ruky Hermionino pravé zápěstí a dal jí na něj náramek. Náramek byl zlatý s jemně vybroušenými granáty osázenými do směru, kde bylo zapínaní ve tvaru malé lví hlavy.
„Godricu, to nemohu přijmout. Nejsem z rodu Nebelvírů,“ řekla Hermiona a pokusila se mu ho vrátit. Aby ji zastavil, tak jí Godric překryl drobnou ručku svou velkou dlaní.
„Máš pravdu, že nejsi, ale já nemám rodinu, Hermiono. Když ti říkám, že jsi jako má sestra, tak to tak i myslím. Kromě toho, do mé koleje jsi nebyla zařazena jen tak pro nic za nic. Jsi Nebelvír, nikdy na to nezapomeň,“ řekl Godric a usmál se na Hermionu.
Hermiona sevřela Godrica v objetí. „Mám tě ráda, Godricu.“
„Taky tě mám rád. Omlouvám se, že ti neladí,“ rozesmál se Godric.
„Dokonce se to s těmi barvami bije, ale to je mi jedno. Líbí se mi a budu ho nosit,“ Hermiona vzala Godrica za ruku a stiskla.
„Je čas, Hermiono,“ řekl Godric, odvádějící ji dolů k černému jezeru. Když dosáhli černého jezera, tak Hermiona vzhlédla a okamžitě se očima setkala se Salazarovým pohledem. Salazar byl oblečen v zelené košili překryté černou vestou se stříbrným vzorem, zvýrazněnou stříbrným brokátem. Ještě měl na sobě černý plášť, kalhoty a vysoké boty.
„U Merlina, říkám, že Hermiona udělala zatraceně dobře,“ řekla Ginny a s uculením hleděla na Salazara.
„GINNY!“ vykřikl Harry, který zachytil její pohled na zakladatele zmijozelské koleje.
„Ach, tiše, Harry, víš, že tě miluju,“ řekla Ginny a poplácala ho po rameni.
„Budu žárlit na portrét,“ řekl Harry a promnul si čelo.
Godric a Hermiona se zastavili přímo před Salazarem. Godric políbil Hermionu na ruku a předal ji Salazarovi.
„Vypadáš nádherně,“ zašeptal jí Salazar.
„Ty taky nevypadáš zle,“ vrátila mu šeptem Hermiona a usmála se na něj.
„Vítejte. Vítejte.“ Hermionin pohled se otočil k promlouvajícímu hlasu. Její oči se rozšířily, když spatřila, před kým vlastně stojí. Vysoký starší muž, který byl oblečen ve zlatém a fialovém hábitu. Vousy měl dlouhé a stříbrné a oči měl tak modré, jako nejhlubší oceán. Samotný Merlin byl oddávajícím na svatbě Hermiony a Salazara.
„Sešli jsme se zde v toto odpoledne, abychom oslavili sňatek a spojení osudu mého starého přítele Salazara s osudem Hermiony. Ve vesmíru neexistují žádné náhody. Nic se neděje náhodou. Ať už to víme nebo ne, tak cesta našich životů je již uložena hluboko v nás a život je procesem vůle a schopnosti objevit směr této cesty. Sňatek začíná dáním slova. Nemůžeme se připojit k někomu dalšímu, aniž bychom mu dali naše slovo. To musí být darováno bezpodmínečně, abychom se nepřipojili k někomu neznámému. Láska je zázračný dar a sňatek je oslavou tohoto kouzla. Nechme naši radost rozšířit se až k Nevěstě a Ženichovi při této šťastné události, kteří spolu vkročí vstříc novému životu. Tento den se koná nejen kvůli jejich lásce k tomu druhému, ale i díky magii, která tuto dvojici svedla dohromady. Je naší nadějí, že jejich naplnění a zalíbení jednoho v druhém se bude s každým uplynulým rokem zvětšovat.“ Merlin stočil své modré oči dolů k Hermioně a Salazarovi.
„Můžete jeden druhého chytit za ruku. Vyřknu zaklínadlo, které vás sváže s tím druhým,“ řekl jim starý kouzelník a vytáhnul hůlku. Merlin začal melodicky odříkávat zaklínadlo, sledujíc zlatavé svazky světla, které ovíjely jejich ruce. *„Alligant pythonissam et hoc veneficus. Per dilectionem habueritis ad invicem in altera partem relicturus. Semper nulla erit pars alia quacumque materia.“ Lanko naposledy zazářilo, než zmizelo.
„Nyní si můžete vyměnit prsteny.“
Hermiona se otočila k Roweně, která měla v rukách Salazarův prsten. Navlékla mu na ruku prsten vyrobený skřety, který měl dokola keltský vzor a pět malých smaragdů. Zatímco ona místo odpovídající jejímu zásnubnímu prstenu měla na ruce svůj snubní prsten. Jeden druhému zašeptali milující slova.
„Salazare, můžeš políbit svou ženu.“ Salazar se usmál, přitáhl si ji a políbil ji na rty. „Jsem potěšen, že vám mohu představit Lorda a Lady ze Zmijozelu.“
Vzpomínka zčernala a skupina byla opět v kanceláři ředitele. Severus celou dobu setrvával v tichu, než urychleně a bez povšimnutí opustil pracovnu. Nebo si to alespoň myslel. Severus zase jednou zlostně hleděl na pozemky a přál si, aby to, co viděl, byl on a Hermiona.
„Ach, Severusi.“
Severus přenesl svůj pohled z pozemků na stranu a našel vedle sebe stát Minervu McGonagallovou. „Potřebuješ něco, Minervo?“
„Ne, můj chlapče, přišla jsem tě zkontrolovat. Vím, že ses o Hermionu hluboce zajímal. Mohla jsem to vidět v tvé tváři, když jsi s ní mluvil. V tom, když jsi hleděl přes Velkou síň a ona zachytila tvé oči. Měla o tebe velký zájem. Viděla jsem to,“ řekla mu Minerva. Milovala Severuse, jako syna a nenáviděla vidět ho ve stavu, v jakém byl nyní.
„Ano, ale nyní je vdaná za Salazara Zmijozela.“ Minerva zůstala zticha, věděla, že ještě neřekl všechno. „Přemýšlím, zda už si to někdo z jejích malých přátel uvědomil.“
„Uvědomil co, Severusi?“
„Tom Riddle je daleko po rodové linii vnukem Salazara Zmijozela. Což z Hermiony dělá jeho babičku,“ prohlásil Severus, jako by to bylo jasné.
„U Merlina!“ řekla Minerva se zalapáním po dechu.
„Taky bych řekl,“ řekl Severus s úšklebkem.
Pozn.překladatele: * Svazuji k sobě čarodějku a kouzelníka prostřednictvím lásky v jedno. Nikdy nebude žádná z částí samotná, ať už tam budou jakékoliv otázky. - hodně volný překlad.