Pravý Zmijozel 11
Výuka
Salazar seděl ve svém laboratoriu a přidával poslední přísadu do lektvaru, na kterém s Hermionou pracovali. Slyšel zaklepání, a tak otevřel dveře mávnutím ruky. Armand vkročil dovnitř a dveře zabouchnul.
„No, někdo je dnes večer podrážděný,“ pronesl Armand sundavaje si kabát.
Salazar na něj zlostně hleděl, když přišel a sednul si proti němu.
„Doufám, že jsem nic nepřerušil,“ řekl Malfoy s malým arogantním úšklebkem.
„Pracoval jsem s Hermionou na lektvaru,“ řekl Salazar, aniž by vzhlédl od svých poznámek.
„Ach ano. Viděl jsem odsud tu mudlovskou šmejdku vycházet,“ řekl Armand s nepatrným pohrdavým úsměvem.
Salazarovy zelené oči šlehly vzhůru a setkaly se s Armandovýma šedýma. „Hleď si svého, Armande,“ zavrčel Salazar.
Armandovy oči se lehce rozsvítily, když viděl, jak Salazar zareagoval na to, že Hermionu nazval mudlovskou šmejdkou. Armand se krátce zasmál. „Starý příteli, řekni, že k té čarodějce nezačínáš něco cítit?“ řekl a při poslední části měl na rtech pohrdavý úšklebek; nenazval ji mudlovskou šmejdkou. Arman věděl, že štvát Salazara nyní, by byla bláznivá volba.
Salazarovi unikl rozčilený povzdech. „Bylo tu něco konkrétního, co jsi ode mě chtěl, Armande? Pokud ne, brzy by tu měli být studenti. Jsem velmi zaneprázdněný.“
„To vidím,“ řekl Malfoy sarkasticky. Armand sledoval tvrdý naštvaný pohled vycházející ze Salazarovy tváře. Věděl, že se Salazarem začíná pokoušet štěstí.
„Vlastně ano. Mám problémy s další rodinou. Vyhrožují zabitím mé rodiny. Pokud se věci zhorší, tak potřebuji vědět, zda s tebou mohu počítat na své straně, když zavolám o pomoc.“ Armand si povzdechl a sebral neexistující nitku ze svého rukávu.
„Víš, že můžeš, Armande.“ Salazar se postavil a vyrazil ke dveřím, zatímco Armand ho následoval po schodišti, vystoupali po něm až do vstupní síně. Doprovodil Armanda přímo ke dveřím.
„Děkuji ti, starý příteli,“ řekl Armand a potřásl Salazarovi rukou.
Salazar pokývnul hlavou tak, že ji otočil do Velké síně. Promeškal tak sadistický úsměv, který prolétnul přes Armandovu tvář, když mu oči padly na Hermionu ve Velké síni. „Již brzy, má malá mudlovská šmejdko,“ pronesl, než opustil hrad.
Hermiona seděla v síni s Rowenou, hovořili spolu o dětech, které dnes večer dorazí. Měla se taktéž setkat s některými z učitelů, kteří sem docházeli pouze během školního roku, a když byli studenti pryč, tak se vraceli domů ke svým rodinám.
„Hermiono, je tu něco, na co bych se tě ráda zeptala, ještě než dorazí děti,“ řekla Rowena pokládající svůj pohár.
„Fajn,“ řekla Hermiona zvědavě.
„Jelikož tady nějakou dobu budeš, chtěla bys učit studenty? Máme ještě další učitele, jen ne žádné, kteří by chtěli opustit své místo kvůli této pozici.“
Hermionu ohromilo, že se jí zeptala, zda by chtěla vyučovat se zakladateli. Zapomněla cokoliv říct.
„Budu to brát tak, že ty také nechceš,“ pronesla Rowena nejistá tím, co říct na Hermioninu reakci.
„Ach ano. Byla bych strašně ráda. Je mi to líto, byla jsem dost šokovaná, když ses mě zeptala. Co bych dělala?“ řekla Hermiona, když se dostala ze svého omámení.
„Dobře, já mám zaklínadla, Godric obranu proti černé magii, Helga má bylinkářství a Salazar má samozřejmě lektvary. Ostatní předměty jsou vyučovány profesory, které vidíš kolem. Takže kdybys chtěla, tak je volné Přeměňování. Normálně učím oboje, ale bylo by příjemné, kdyby si ho někdo převzal. Ráda bych učila pouze zaklínadla.“ Rowena se usmála Hermionině dychtivosti.
„Přeměňování? Vždycky jsem ho chtěla učit, byl to můj oblíbený předmět, stejně jako oblíbená učitelka,“ zvolala Hermiona.
„Dobře, ve skutečnosti budeš mít jen jeden den, aby ses připravila. Necháme studentům jeden den, aby se zabydleli, takže ti tak poksytneme čas. Já už mám hodiny připravené, pokud by jsi v nich chtěla pokračovat.“
„Ano, to by bylo úžasné.“
„Co by bylo úžasné?“ Hermiona uslyšela Salazarův hluboký hlas ze židle za sebou.
„Rowena mě požádala, abych učila,“ řekla mu Hermiona vzrušeně a otočila se na něj se zářivým úsměvem. Z očí jí zářilo štěstí.
„Opravdu? Co budeš učit?“ zeptal se Salazar s malým úsměvem, když viděl její vzrušení.
„Přeměňování. Byl to můj oblíbený předmět, když jsem byla student,“ řekla Hermiona s úsměvem od ucha k uchu.
„To je báječné.“ Salazar vzhlédnul při hluku mluvících studentů vcházejících do Velké síně. „Tady jsou studenti.“ Nikdo kromě Hermiony si nevšimnul, že jeho ruka vklouzla do její.
Hermiona pohlédla k čelu stolu; stoly již byly přestaveny pro studenty. Hleděla na studenty nejrůznějšího věku oblečené v hábitech. Jejich oblečení bylo tak rozdílné od uniformy, kterou měla Hermiona jako student. Jediná stejná věc byla, že každý student měl na svém hábitu barvy své koleje. Sledovala studenty zaplňující čtyři různé stoly, zanechávaje místo na konci každého stolu. Hermiona předpokládala, že to bylo pro prváky. Studenti seděli u stolů a žasli nad stropem, který byl jako noční obloha. Hermiona se usmála při pohledu na jejich úžas.
Po všech starších studentech usazená Hermiona spatřila Godrica přicházejícího dveřmi a vedoucího patnáct malých dětí, které vypadaly přesně, jak se cítila ona, když poprvé vkročila těmi dveřmi.
„Vítejte v Bradavicích, děti. Nyní se vám dostane rozřazení do vaší příslušné koleje.“ Godric se otočil, mávnul rukou a Hermiona spatřila stoličku a velmi povědomý klobouk, který se zejvil před jejich očima.
Hermiona sledovala, jak klobouk ožil a začal zpívat píseň. Hermiona sledující klobouk byla poměrně v šoku, že už nyní je oživený. Z Historie Bradavic si pamatovala, že to bylo až později, kdy byl oživen.
Hermiona, která slyšela, že píseň skončila, sledovala všechny studenty rozdělené do čtyř kolejí. Poslední student zaujal své místo, když si Rowena stoupnula a promluvila. „Ještě jednou vás tu všechny vítám, stejně jako studenty, kteří přijely zpět. Tento rok máme změnu v učitelském sboru. Místo učitele Přeměňování bude nyní zaplněno profesorkou Grangerovou. Vřele ji tu v Bradavicích přivítejte.“ Rowena pokynula k Hermioně. Síň naplnil potlesk vítající ji ve škole. „Nechť nyní započne hostina.“
Před všemi se zjevilo jídlo a talíře.
„Něco se nikdy nezmění,“ pomyslela si Hermiona, když začala jíst.
Večer skončil, když studenti dojedli a opustili Velkou síň. Rowena představovala profesory, se kterými se ještě nesetkala. Když mluvila s učitelem, tak měla pocit, že na ni někdo upírá oči. Hermiona se rozhlédla a spatřila Salazara stojícího poblíž ve ztemělém koutě. Věnoval tázavý pohled dveřím. Hermiona lehce přikývla a zamířila se Salazarem k učitelským dveřím.
Rowena sledovala s úsměvem výhled na Hermionu a Salazara, kteří začínali být šťastní.
„Salazar vypadá docela šťastně, že?“
Rowena se otočila a spatřila čarodějku s vlasy tmavě hnědými jako čokoláda a jasnýma modrýma očima; byla oblečena do světle modrého hábitu. Mluvila, když pozorovala Salazara, jak odchází z místnosti s Hermionou.
„Nevšimla jsem si žádného rozdílu, Auroro,“ řekla jí s vědomím, že jí lže, ale jen proto, že věděla, že Aurora chovala k Salazarovi nějaké city. Rowena by si přála cítit výčitky svědomí, že lhala mladé lékouzelnici, ale chtěla chránit Hermionu.
„Hádám, že ať tak či tak, přeji dobrou noc, Roweno,“ řekla Aurora rychle opouštějící síň, aby vyrazila do nemocničního křídla.
Rowena si dlouze povzdechla při pohledu na dívku opouštějící síň.
„Doufám, že to později nezpůsobí žádné problémy,“ řekla Helga, která taktéž pozorovala čarodějku.
„Doufám, že ne, Helgo. Doufám, že ne.“
Salazar vzal Hermionu za ruku a vedl ji k astronomické věži. Hermiona přešla k zábradlí, zase jednou se o ně opřela, hleděla na pozemky a hvězdy, které byly vidět, jak jasně zářily do noci. V tuhle chvíli se cítila příjemně. Hermiona se usmála při vědomí, že Salazar byl ponejvíce důvodem toho, proč se nyní cítila příjemněji.
„Víš, že kdybych chtěl, tak bych mohl být velmi podlý. Mohl bych na tebe použít to samé lepící zaklínadlo. To samé, co jsi použila na mě a nechat tě tu,“ promluvil Salazar přímo vedle ní.
Hermiona se usmála vzpomínce na to, kdy to udělala. „Ano, to bys mohl, ale doufám, že to neuděláš.“
„Nechci. Co tě tady nahoře činí tak šťastnou?“ zeptal se Salazar pokládaje si ruce na zábradlí blízko za Hermionou.
„Když jsem byla studentem, tak jsem vždy chodila sem nahoru, když bylo něco špatně nebo prostě jen když jsem chtěla pryč od nich, abych měla čas pro sebe. Vždycky věřili, že jsem šla do knihovny,“ řekla mu užívaje si jeho tepla.
„Co jim asi vnuklo myšlenku, že jdeš vždy do knihovny,“ pronesl Salazar posmívající se jí s hravým smíchem. Hermiona si nedokázala pomoci, aby se neuchechtla jeho hravému škádlení. Hermiona si všimla, že když jsou sami, tak byl hravější a něžný.
„Hermiono?“
Hermiona se otočila a vzhlédla k Salazarovi, který položil své rty na její, silné ruce jí dal ze strany na obličej. Líbal jí s větší vášní, než předtím, dokud Hermionu nerozechvěl silný poryv studeného větru. Salazar přestal a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji udržel v teple, když používal zahřívací kouzlo.
„Doufám, že se tu staneš šťastnou. I kdybys nikdy nebyla schopná jít domů,“ řekl Salazar s citem v hlase, který Hermiona nedokázala zařadit.
„To záleží,“ řekla Hermiona prostě stále spočívaje hlavou na jeho hrudi.
Salazar vážně shlížel na Hermionu. „Na čem?“
„Na tobě,“ řekla Hermiona hledící mu do očí, když zase jednou přitiskla své rty na jeho.
Salazar a Hermiona šli zpátky k Hermioniným pokojům, kde ji na noc opustil. Oba vklouzli do postele a přemýšleli o tom druhém.
Pozdě dalšího večera stála Hermiona uprostřed velmi povědomé učebny, která nyní byla její. Mávala rukama a místnost se začala uklízet, zatímco přesunovala lavice do středu místnosti a tabuli na druhou stranu stolu. Hermiona vedle jedné z tabulí umístila ptáka a další zavřela do stolů, které taktéž uklízela. Bylo třeba, aby se zeptala Salazara, kde najde ptáky, které sem dala. Hermioně se myšlenky zatoulaly k Salazarovi, kterého celý den neviděla. Hermiona se zeptala Roweny, kde byl. Její odpověď byla, že odešel před úsvitem a vrátí se někdy později tenhle večer. Hermiona pokračovala ve svých myšlenkách, dokud je nepřerušilo něčí zakašlání.
Hermiona hleděla tam, odkud přicházel zvuk a nalezla Salazara opírajícího se o dveře a sledujícího ji s velice pestrobarevným ptákem spočívajícím na jeho pravé ruce.
„Co je to?“ zeptala se Hermiona, když k němu zamířila.
„No řekl bych, že je to jasné. Je to pták,“ promluvil Salazar pokoušeje se vyhnout tomu, aby se rozesmál.
Hermiona přimhouřila oči, když promluvila. „No to vidím. Co je to za druh?“
„Ve skutečnosti je to kvesal nádherný. Měl jsem za to, že pro svou třídu budeš potřebovat nějaké zvíře. Když jsem byl pryč, tak jsem pro tebe jedno sehnal,“ řekl jí Salazar, zatímco přešel třídu a usadil ptáka na bidýlko nejblíže studentům. „Taky jsme našel něco jiného. Měl to ten muž, od kterého jsem koupil toho pátka, ačkoliv si nemyslím, že by si uvědomoval, co opravdu má,“ pronesl a vytáhl z kapsy balíček a během sekundy se přesunul blíže k jejímu stolu. Vysypal obsah balíčku do spodní části bidýlka.
„Salazare, zrovna jsem to uklidila,“ pronesla Hermiona.
„Buď zticha a pojď se podívat,“ řekl jí, aniž by odtrhnul oči od toho, co vysypal.
Hermiona přikročila blíže a zkoumala hromádku toho, co považovala za popel. Zjistila, že se to pohybuje. Myšlenky jí roztěkaně přeskakovaly, zda je to přesně to, na co se dívá.
„Salazare, je to to, co si myslím?“ pronesla Hermiona vzrušeně.
„Pokud si myslíš, že je to fénix, pak ano, máš pravdu,“ řekl s jiskrou v oku. „Ačkoliv zůstane jen pokud budeš chtít. Což doufám, že budeš. Ráno uvidíš, jak vypadá.“
„Děkuji ti, Salazare,“ řekla Hermiona a obtočila mu paže kolem krku.
„Nemáš zač, Hermiono. Jsem rád, že se ti líbí,“ pronesl Salazar a přitáhl si ji blíž k hrudi. „Většina profesorů má ve své třídě nějaké zvíře. Možná jsem i já našel to své.“
Hermiona mohla jen slyšet samolibé zasmání, které mu zvlnilo tvář. „Co jsi dostal?“
Salazarovy oči se obrátily k jedné z lavic v první řadě. Její oči se rozevřely do široka při pohledu na krajtu dlouhou osm stop, která byla skoro stejná, jako Nagini, jen menší.
„Jmenuje se Sampson. Vím, že jsi vyděšená, ale on ti neublíží.“ Salazar se otočil k hadovi a promluvil na něj hadím jazykem. Had vzhlédl očima bez víček. Na rozdíl od Naginiho, byly jeho oči červené.
Hermiona si tiše oddechla úlevou.
Salazar, který dokončil rozhovor s hadem se otočil zpátky k ní. „Nikdy tě nezraní. Rozumí tomu. I když říkal, že tě bude chránit, protože jsi pro mě důležitá.“
„Jsi hodný muž, Salazare.“
„Jen na některé.“
„Na mě jsi hodný. Na ničem jiném nezáleží,“ řekla Hermiona se zívnutím na konci.
„Pojď, musíme si odpočinout, ráno máme vyučování,“ řekl Salazar a obtočil kolem Hermiony paži a odváděl ji ze třídy se Sampsonem, který následoval za nimi.
„Můžeš dnes v noci zůstat se mnou,“ promluvil Salazar, zatímco si dával Hermioninu ruku do ohbí své paže.
„Dobře,“ řekla Hermiona pokládaje si hlavu na jeho rameno, zatímco kráčeli dolů do sklepení.