Pravý Zmijozel 10
Nebe
Jak týdny míjely, tak Salazar dodržel svůj slib, že naučí Hermionu, jak ovládat oheň a vodu. Hermiona byla ve svém živlu s ohněm, učila se to rychleji, než Salazar předpokládal, že bude. I přesto, že jí Salazar předtím podcenil, ho překvapila. Hermiona byla opakem Salazara, který fantasticky ovládal vodu; s ohněm měl stále problém, ale jeden druhému pomáhali. Hermiona se kromě toho stala velmi zdatnou v kouzlení bez hůlky. Hůlku už používala jen stěží, ale vždy jí měla u sebe, byl to zvyk z války.
Hermiona pracovala u stolu na lektvaru se Salazarem v tiché souhře; dokud byl lektvar v tomto bodu, tak mohli zastavit.
„Salazare, nad něčím jsem přemýšlela,“ oslovila ho s lokty opřenými o stůl.
Při jejím prohlášení se pouze zakřenil. „Vždycky nad něčím přemýšlíš.“ Tak trochu jako vždy sledoval její oči. „Žertuji. Ptej se.“
„No říkala jsem si, zda pokud je něco stvořené většinou z vody, zda bych to mohla ovládat?“ zeptala se ho a pohrávala si s nehty.
„Ano, pokud je v tom voda. Nevidím důvod proč bys nemohla. Nad čím jsi přemýšlela?“ zeptal se jí nedůvěřivě.
„Raději bych to zkusila. Tak jsem to řekla a zní mi to hloupě,“ odpověděla Hermiona.
„Dobře, tak to zkus a uvidíme, co se stane.“ Salazar sledoval, jak se jí rozsvítily oči.
„Pokud ti jakkoliv ublížím, tak mi to prosím řekni.“ Salazar přikývnul na souhlas. „Teď se posuň stranou od lektvaru. Stále ještě zbývá čtyřicet pět minut, než do něj budeme moci přidat cokoliv dalšího.“
Přesunuli se na druhou stranu pracovny. Hermiona postavila Salazara pět stop před sebe.
„Tak fajn!“ Hermiona se zhluboka nadechla a začala se soustředit na vodu proudící Salazarovým tělem. Hermiona ho pomalu zvedla z podlahy. Podržela ho dvě stopy nad zemí, než ho pomalu položila zpátky na zem.
„Co jsi to udělala?“ zeptal se udiveně Salazar, když byla hotová.
„Ve tvém těle je voda, a tak jsem ji ovládla. Tudíž jsem tě zvedla z podlahy,“ řekla mu Hermiona v šoku z toho, že byla schopná předvést svou teorii.
„Hermiono, držel bych to, jako naše tajemství. Znám někoho, kdo by to využil.“ Jeho hlas ztichl, nechtěl pokračovat.
„Souhlasím,“ řekla Hermiona přemýšlející and tím, jaký druh bolesti by se dal tělu způsobit skrz kontrolu vody v něm. „Taky jsem se chtěla zeptat, zda dokážeš vytvořit oheň z ničeho?“
„Jednou jsem to udělal. Nechci ti to vyprávět, Hermiono, a neptej se mě na to,“ řekl jí vážně, zatímco vypadal ztracený v myšlenkách.
Hermiona přešla k němu a položila mu ruce po obou stranách tváře. Otočila ho tak, aby jí hleděl do očí.
„Nikdy bych od tebe nežádala nic, co by sis nepřál dělat.“
Hledíc do jejích očí v nich nenalezl lítost, jak očekával, ale náklonost. Nebyl připraven to nazývat láskou, dokonce i když to tak skutečně bylo.
„Děkuji ti, Hermiono,“ řekl a něžně ji chytil za ruce. Věnovala mu malý úsměv sjížděje rukama pryč, avšak jeho ruce se kolem jejích sevřely pevněji, aby ji zastavily. Obtočil jí ruku kolem pasu a přitáhl si ji blíž; ruka spočívající na jejím líčku ji hladila palcem.
„Víš, že jsi krásná?“
Každé slovo přitáhlo Salazarova ústa blíž k jejím, až se nakonec její rty spojily s jeho. Ten polibek byl něžný a jemný, ale stále za ním byla vášeň. Hermiona se cítila, jako by byla v nebi – v jeho náruči a s jeho rty na jejích. Salazar pomalu přerušil polibek, opíraje se čelem o její.
„Salazare?“ zašeptala Hermiona.
„Tohle jsem chtěl udělat už nějaký čas,“ řekl jí a opětoval jí pohled do očí.
„Proč jsi to neudělal dříve?“
„Nevím,“ pronesl s drobným úsměvem.
„Musím se tě zeptat. Co to znamená?“ zeptala se Hermiona vypadající skoro vyděšeně.
„Co chceš aby to znamenalo?“ zeptal se jí zastřeným hlasem.
„Více času s tebou. Ne jen lektvary a výzkum. Chci tebe,“ řekla mu po pravdě. Stočila oči stranou ve strachu, že ji odmítne.
Dal jí prst pod bradu a zvedl jí tvář vzhůru. „Pak jsem tvůj. Budeš ty mou?“
„Ano,“ řekla s přikývnutím. Salazar ji zase políbil, držel si ji blízko u sebe, když tu někdo zaklepal na dveře.
Salazar zavrčel, přešel ke dveřím, otevřel je a našel v nich stát Godrica.
„Raději by to měla být otázka života a smrti, Godricu,“ zasyčel Salazar.
„Je tady Armand Malfoy,“ řekl Godric, znějící rozčileně, že Armand byl zpátky v hradu.
„Co tady dělá, když se zítra večer vrací děti?“ zeptal se převážně sám sebe Salazar.
„To je důvod, proč jsem přišel za tebou, abys to zjistil.“
„Nemám ani ponětí, ale zjistím to. Pošli ho sem dolů.“
„Salazare?“ promluvila za ním Hermiona. „Raději bych tady dole nebyla, když sem přijde Malfoy. Raději půjdu zpátky nahoru a vyhledám Rowenu nebo někoho jiného.“
„Jistě, Godricu, nevadilo by tě doprovodit ji k Roweně?“
„Vůbec ne. Pošlu ho sem k tobě dolů.“
Salazar pokývnul Godricovi a otočil se k Hermioně. „Najdu si tě tak brzy, jakmile budu hotov.“ Salazar ji políbil na vršek hlavy, když vyšel ze dveří.
Věděl, že potřebuje zjistit, proč Armand opětovně čmuchá kolem Bradavic a proč se Hermioně nelíbí mít Armanda kolem.
Bradavice 1999
O tři dny později stál Harry opět v kanceláři ředitele se Siriusem, Remusem a Snapem.
„Řediteli, našel jsem všechno, co jsem mohl o tomto způsobu cestování časem. Nenašel jsem však nic o takhle dalekém cestování časem. Hermionin případ cestování do minulosti je vyjímečný. Skoro bych řekl jediný svého druhu,“ řekl Harry a nechal uniknout frustrovaný povzdech, než si sednul před Albusův stůl a třel si tvář.
„Pane Pottere.“ Harry vzhlédnul a nalezl Rowenu z Havraspáru hledící na něj dolů. „Byla tu kniha, kterou Hermiona jednou v noci četla. Pokud mi paměť dobře slouží, tak věřím, že se musela vytratit do tohoto času. Omlouvám se, že jsem se o tom nezmínila, prostě jsem si na to nevzpomněla,“ promluvila Rowena, jejíž hlas zněl skoro provinile.
„Děkuji vám, lady z Havraspáru,“ řekl Harry s úsměvem. „Mohu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě, drahý chlapče,“ usmála se Rowena.
„Je tam Hermiona šťastná?“
„Velmi šťastná. Jakmile se dostala přes některé překážky na cestě.“ Rowena se odmlčela, jako by si v hlavě přehrávala vzpomínky. „Nalezla Vědění, Život, Lásku a Vášeň.“
„Do koho se zamilovala?“ zeptal se Remus opírající se o židli. Severus a Sirius si vyměnili vědoucné pohledy. Oba si lámali hlavu tím, jak Harry a Remus budou na ty novinky reagovat.
Rowena se stala velmi tichou, rozhlížela se po místnosti, až nalezla Salazarovy oči tiše ho žádajíc, co teď dělat.
„Lady z Havraspáru, prosím, řekněte nám to,“ zažádal Harrym, aby si opět získal její pozornost.
„Jen do mne,“ z portrétu promluvil Salazarův hluboký hlas.
„Omlouvám se, ale cože?“ zeptal se Remus nevěřící tomu, co slyšel. Harry zůstával tiše sedět vedle Remuse.
„Hermiona se zamilovala do mě a já do ní,“ řekl jim Salazar zaklánaěje se v křesle a proplétal si prsty.
„Počkejte chvíli! Zpátky Bradavickým expresem!“ vykřikl Remus, čímž šokoval celou místnost. Remus byl obyčejně klidný a ne ten, kdo vybuchuje. „Říkáte mi, že naše Hermiona se do vás zamilovala. Nenávidíte všechny kouzelníky z mudlovských rodin. Tak mi to prosím někdo vysvětlete,“ řekl Remus dívající se zejména na Brumbála.
„Albusi, ukaž jim tu knihu a ty papíry,“ řekl Salazar nenávidějící to, že musel probírat Hermionu s ostatními muži.
Albus přikývnul, otevřel dvířka stolu a vytáhl z něj černou knihu se zlatým emblémem Bradavic. Otevřel knihu na místě, kde byl portrét Hermiony a Salazara i s jejich oddacím listem a ukázal to Remusovi.
Remus zíral na oddací list a portrét, než to podal Harrymu, aby se na to podíval sám.
„Jak to, že tím nikdo z vás není překvapený?“ zeptal se Remus s pohledem upřeným na zbytek místnosti.
„Už jsme to věděli. Zjistil jsem to tu noc, kdy zmizela,“ řekl Severus z potemělého rohu Albusova stolu.
„Ano jsem si jistý, že ty jsi to věděl, protože si jí tolik poblázněný,“ řekl Remus s malým zavrčením. Remusovi se nelíbila myšlenka Severuse pobývajícího kdekoliv blízko Hermiony.
Severus při Remusových slovech přimhouřil oči.
„Dobře, zadrž na chvíli, Remusi. Normálně bys byl ty ten klidný a Harry ten vybuchující. Pokud chceš něco vědět, zeptej se Zmijozela,“ řekl Sirius ukazující na jeho portrét.
„Ano, pojďme namísto vybuchnout klást otázky. Jaká hanba, že o tobě Hermiona mluvila tak dobře,“ řekl Salazar s popuzeným povzdechem.
Severus si odfrknul při tom, co Salazar říkal, čímž si od Remuse vysloužil zlostný pohled.
„Byla šťastná?“ zeptal se Harry zvedaje hlavu k portrétu.
„Ano, ale nechte mě říct, že Hermioně a mně se nedostalo zrovna dobrého začátku, když jsme se poprvé setkali,“ pronesl Salazar poněkud hořce znějícím hlasem.
Místnost se zdála zmatená Salazarovými slovy.
„Co myslíte tím, že se vám nedostalo zrovna dobrého začátku?“ řekl Harry a poprvé zvedl pohled.
„Pane Pottere,“ promluvil Godric se smíchem. „Zmijozel toho dne prohrál svůj první souboj.“
Harry se uchechtnul. „Počkat, říkáte mi, že první souboj, který kdy prohrál, byl ten s Hermionou?“
„Ano a dovolte mi říct, že za naše společná léta mi na to nikdy nedala zapomenout,“ zabručel Salazar.a