Nový začátek2
2. kapitola
Několik následujících dnů po plese se Hermiona odmítala zaobírat vším, co se tam stalo. Zlatý Aberforth nevyzvídal, jen se přeptal, jak se jí to líbilo. Hermiona nějak tušila, že její přítel a zaměstnavatel v jedné osobě dobře ví, že večer protančila a stala se královnou parketu. Když si to přehrávala v hlavě, tak stále přemýšlela, jak je možné, že v tomto čase, v téhle době, slavila úspěch u druhého pohlaví, zatímco v době, kde se narodila, byla chlapci, mladíky i muži dost okatě přehlížená. Bylo to pro ni zcela nové a rozčilovalo ji, že tomu nemůže přijít na kloub. Nakonec to vzdala, udělala si čaj a s knihou se usadila na pohovce v obýváku. Abe jí dal pár dní volna i přes její protesty. Prohlásil, že ji nehodlá strhat a volno si za odvedenou práci zaslouží.
Ozvalo se ostré ťuknutí. Hermiona se ohlédla za zvukem a spatřila na parapetu sedět nádhernou sovu pálenou. Přešla k oknu, otevřela ho a pustila sovu dovnitř. Ta okamžitě odlétla na stolek, kde byla miska s vodou a nějaké soví dobroty. Hermiona si vzala vzkaz a nedočkavě ho otevřela. Vykulenýma očima přejížděla po řádcích a cítila, jak se jí do tváře nahrnula krev. Dopis nebyl dlouhý, ale jeho pisatel hovořil zcela jasně. Střelila očima k hodinám a zjistila, že má asi hodinu na to se připravit a dorazit před hostinec u Tří košťat. Ten, kdo jí dopis poslal nebral v potaz to, že by nemusela mít zájem. Dokonce po ní ani nechtěl odpověď, bylo to prostě oznámení. A ještě k tomu chyběl podpis.
Odložila vzkaz na pohovku a vyběhla po schodech do ložnice. Otevřela skříň a zjistila, že i když si nakoupila pár nových kousků, tak byl její šatník dost ubohý. Sáhla po dlouhé sukni tmavě modré barvy a jemné halence, která měla výstřih, jež jí odhaloval i část ramen. V rychlosti si ještě oblékla hřejivé punčochy a zavázala si polovysoké botky na nízkém podpatku. Hleděla na sebe do zrcadla, než se rozhodla, že se ještě i lehce nalíčí. Vlasy vyčesala vzhůru, kde je za pomoci temně modré stuhy a jednoho snadného kouzla, stáhla do neupraveně vypadajícího drdolu, který jí nesmírně slušel. Sem tam z něj vypadávalo pár vlnitých pramínků. Nakonec sáhla po kabátu, pohlédla na hodiny a zjistila, že pokud si nepospíší, tak tam nikdy nebude včas.
Když rázovala dlouhým krokem po Prasinkách, tak se snažila přijít na to, s kým má vlastně schůzku. Přišlo jí, že jediná možná odpověď je Lucius Malfoy, ale ten by neměl mít vycházku do Prasinek a dost pochybovala o tom, že by dokázal proklouznout z Hradu a riskoval tak možné vyloučení nebo kárný postih. Jenže nikdo jiný ji nenapadal. Stála před hostincem a snažila se uklidnit nervozitou a očekáváním bušící srdce. Bez valného úspěchu.
„Tak přece jste přišla,“ ozvalo se jí přímo za zády, až leknutím nadskočila. Prudce se otočila a málem vrazila přímo do vysoké, ramenaté postavy Antonina Dolohova.
„Vy?“ přeptala se nevěřícně. Dolohov jí věnoval pokřivený úspěch.
„Čekala jste snad někoho jiného?“ zeptal se s nebezpečným zábleskem v očích. Hermiona si toho všimla, ale hodlala to ignorovat.
„Možná ano,“ dobírala si ho. Dolohov při té poznámce přimhouřil oči.
„Mohu se zeptat, koho jste asi tak očekávala?“
„Luciuse Malfoye,“ odpověděla bez váhání. Antonin na ni okamžik zíral, než se od srdce rozesmál příjemným smíchem.
„Proč se smějete?“ přeptala se zaraženě Hermiona.
„Protože,“ snažil se popadnout dech,“protože to je směšné. Vy jste čekala toho bledého chlapečka, že by vám napsal takový dopis, který jsem vám poslal? Opravdu si myslíte, že by si nehrál na gentlemana a nechtěl po vás souhlas?“ Dolohov se stále pochechtával. Teď byla řada na Hermioně, aby po něm sekla rozčileným pohledem.
„Zatímco vy nejste gentleman,“ pronesla jakoby nic, otočila se na patě a chystala se odejít.
„Alespoň to o sobě netvrdím,“ zarazil ji, když ji chytil za ruku. Rychle srovnal krok s ní, provlékl si její paži pod rukou, kde ji ještě pro jistotu držel druhou rukou v rukavici. „Odpusťte, Hermiono, ale to pomyšlení bylo prostě neodolatelně směšné. Nechápejte to špatně, není to výsměch vůči vám,“ snažil se ji uklidnit.
Došli na konec vesnice, kde se zastavili a on konečně pustil její ruku ze svého sevření. Okamžitě od něj podostoupila. Zahleděla se do dálky na zasněženou krajinu.
„Víte, Dolohove, Lucius má své přednosti, které vy jen těžko oceníte,“ pronesla bezbarvě a vyčkávala, zda se na její návnadu chytí. Nezklamal ji, i když to dopadlo trochu jinak, než si původně plánovala.
„A to jsou jaké, když vynecháme obrovské jmění a úchvatný rodokmen?“ ptal se. Hermiona se zády k němu sehnula, nabrala si hrst sněhu a uplácala ji do pevné koule, než se odhodlala odpovědět.
„Třeba inteligenci, něžnost a trpělivost,“ prohlásila, než se prudce otočila a vší silou po něm hodila kouli. Nečekal to, a tak ho zasáhla do ramene, kde nechal sněhový otisk na jeho na míru šitém kabátě. Okamžik se měřili pohledy, než se Dolohov sehnul, udělal sněhovou kouli a bez milosti ji po ní hodil. I jemu se dařilo zasáhnout ji. A ani nevěděli jak a strhla se bitva. Bez nejmenší milosti se trefovali jeden do druhého. Hermiona se nakonec s rukama nad hlavou vyplížila z úkrytu za stromem.
„Milost, vzdávám se,“ křikla ke svému soupeři. Dolohov na ni hleděl lehce podezíravým pohledem, ale viděl, že měla prázdné ruce, a tak pustil poslední sněhovou kouli, co měl připravenou a došel až k ní.
„Jaká bude má výhra?“ zeptal se se zájmem. Hermioně z tónu jeho hlubokého hlasu přeběhlo po páteři velice příjemné zamrazení.
„Co bys rád?“ Dolohov si položil prsty na bradu a předstíral, že o tom přemýšlí.
„Polibek,“ odpověděl nakonec. Hermiona vykulila oči překvapením a úžasem, než přikývla. Pomalinku se šourala k vyčkávajícímu Dolohovovi, který ji propaloval šedozelenýma očima dravé šelmy. Hermiona cítila, jak jí buší srdce, když se přiblížila tak na dva kroky a začala kolem Dolohova kroužit. Nechal ji hrát její hru a trpělivě vyčkával na svou odměnu. Hermiona se najednou bleskurychle sehnula, nabrala hrst sněhu a nacpala ji Antoninovi za límec. Ten hrubě zaklel a snažil se ho vyklepat, zatímco mladá žena se od srdce smála. Nakonec si musel kabát rozepnout a sníh z něj vyklepat dřív, než stihne roztát.
„Ty malá potvoro,“ zavrčel a dvěma skoky ji chytil, i když se pokusila utéct. Hermiona se mu zadívala do obličeje a smích jí rázem zamrznul na rtech. Najednou jí opět připomněl dravou šelmu, která dostihla svou kořist. Zapřela se mu dlaněmi o hrudník v pokusu vynutit si trochu prostoru, avšak její společník ji držel pevně. Sklonil se a bez ostychu přitisknul své rty na její. Hermiona ucítila příval vzrušení, když cítila, jak se snaží vynutit si vstup do jejích úst. Nebyla úplně hloupá a samozřejmě už se líbala. Avšak tohle byl jiný pocit. Nebylo to neohrabané ani nešikovné, i Hermiona poznala, že Dolohov je zkušený muž. O to víc ji to pomyšlení vzrušilo. Nakonec se tomu poddala a pootevřela ústa. Okamžitě vklouznul dovnitř jazykem a pohrával si s ní. Spokojeně zamručel, když ucítil, jak mu ruce ostýchavě posunula na ramena a opatrně mu jeho laskání oplácela. Po době, co Hermioně přišla jako nekonečnost se od ní odtáhnul, čímž si od ní vysloužil zmatené zakňourání. Chraplavě se zasmál, než promluvil.
„Jsi tak sladce nevinná. Nejraději bych tě líbal, dokud bys mi neroztála v náručí,“ přiznal. Mladá žena v jeho náručí zrudla od kořínků vlasů snad až po špičky prstů u nohou. Poprvé v životě jí došla slova a jen omámeně hleděla do nebezpečně nádherného obličeje padlého anděla, který shodou okolností patřil Antoninu Dolohovovi. Jenže to nebyl ten samý člověk, který se ji pokusil zabít. Ještě ne, poopravila se v duchu.
„Myslím, že jsi unavená, doprovodím tě domů,“ prohlásil. Hermiona jen přikývla a v duchu přemýšlela, proč cítila takové vzrušení jen z jediného polibku a ani ji nenapadlo se zamyslet nad tím, jak Dolohov může vědět, kde bydlí.
Zastavili před jejím domkem a Hermiona nervózně přešlápla z nohy na nohu.
„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ ptala se zmateně, když konečně našla slova. Antonin se samolibě zazubil.
„Nejen Malfoy je inteligentní,“ rýpnul si do ní. Hermiona jen protočila oči v sloup a vydala se ke dveřím.
„D-dáš si čaj?“ zakoktala se. Antonin na ni hleděl se směsí překvapení a očekávání. „No, jsi asi promrzlý, tak jsem myslela...“ Tápala po slovech, ale když žádná nenašla, tak jen bezmocně rozhodila rukama. Dolohov nakonec ukončil její trápení a přikývnul.
Odložila jejich kabáty a zatímco připravovala čaj, tak nechala svého společníka, aby se rozhlédl po domě. K jejímu ulehčení se již o nic nepokusil.
Upíjeli horký čaj a bavili se o různých věcech, i když nakonec se dostali k zaklínadlům a vášnivě debatovali o tom či onom kouzlu, a jak ho lze upravit. Hermiona musela uznat, že ten muž byl sice arogantní, ale stejně tak oplýval i mimořádnou inteligencí. Za pomoci hůlky odvelela jejich hrnečky do dřezu v kuchyni a chystala se navrhnout nové téma, když ucítila, jak na ni upřeně hledí.
„Co je? Mám snad na tváři nějakou šmouhu nebo mi narostla druhá hlava?“ ptala se pobaveně, jelikož se v jeho společnosti dokázala příjemně uvolnit. Antonin jen zavrtěl hlavou.
„Dovol mi tě znovu držet v náruči,“ zašeptal nakonec. Jeho prosba Hermionu absolutně vykolejila.
„Prosím?“ zeptala se ohromeně. Antonin trpělivě zopakoval svá předchozí slova. Šokovaně na něj hleděla s rozpaky zrudlými tvářemi.
„Proč myslíš, že ti to ještě někdy dovolím?“
„Protože jsem tady, med,“ zachraplal a Hermiona cítila, jak se jí v podbřišku napíná podivný pocit, který nedokázala zařadit.
„Co znamená to slovo?“ ptala se, aby se pokusila odvést jeho pozornost. Antonin se jen lišácky usmál a zavrtěl hlavou.
„Za polibek ti to řeknu,“ vemlouval se jí dál. Hermiona se však bála, že by mu mohla zcela podlehnout. Bála se, že by se stala jen dalším zářezem na jeho pažbě a o to ani za mák nestála.
„Na to už ti neskočím,“ odbyla ho.
„Škoda,“ poznamenal a zvednul se z pohovky.
„Jestli jsem tě urazila, tak se omlouvám, ale nehodlám být jen další žena v dlouhé řadě, Dolohove,“ pronesla nakonec s veškerou odvahou, kterou v sobě našla. Tázavě pozvednul jedno obočí.
„Příjemné vědět, co si o mně myslíš,“ pronesl ledově a dlouhými kroky zamířil ke vchodovým dveřím. Hermiona vyskočila ze svého místa. Chtěla vyřešit tohle nedorozumění, jenže nějak nevěděla jak toho docílit.
„Stůj, Antonine,“ vyhrkla nakonec, když ji nic lepšího nenapadlo. K jejímu překvapení se zastavil, i když viděla, jak má záda ztuhlá napětím.
„Nechtěla jsem tě urazit,“ pronesla tiše. Antonin se k ní otočil a v očích mu plál vztek. Najednou vypadal divoce a opravdu nebezpečně. Hermiona se zajíkla a bezděky si přitiskla ruku na hruď.
„Myslíš si o mě, že jsem tě v podstatě přinutil, abys mě pozvala dál. Dále si zjevně myslíš, že jsem násilník nebo co. Copak si vážně myslíš, že kdybych byl takový, tak by mě zastavilo tvoje odmítnutí? Kdybych chtěl, tak bych tě prostě vtlačil do téhle pohovky a vzal si tvoje sladké tělo, ale já to neudělal a ani jsem to udělat nechtěl,“ pronesl těžce a s pečlivě odsekávanými slovy. Hermiona věděla, že někde udělala chybu, jenže nějak nevěděla kde a jakou. Cítila, jak jí v očích štípou slzy. Natáhla k němu ruku, avšak Dolohov se nehnul ani o píď, jen ji dál propaloval zlostným pohledem.
Hermiona zavrtěla hlavou a popošla o pár kroků kupředu.
„Já jen nechci skončit, jako něčí trofej. Jako zářez na pažbě,“ pronesla nakonec, než nechala svou ruku klesnout k boku.
„A co chceš?“ zavrčel poněkud méně mrazivě, což jí dodalo naději. Mladá žena se nad jeho otázkou na okamžik zamyslela.
„Být víc, než jen jedna z dlouhé řady žen,“ odvětila nakonec upřímně.
„Žádná jako ty neexistuje. Nevím proč. Nikdy jsem nevěřil na něco takového, jako je láska na první pohled. Ale s tebou se cítím jinak, med.“
„Nemohu ti nic slíbit, ale můžeme pro začátek zkusit být přátelé?“ dotázala se nakonec s nevinným pohledem v těch nádherných hnědozlatých očích. Antonin přikývnul, i když si nebyl jist, zda může být pouze její přítel.
„Dobrou noc,“ pronesl nakonec, než se se oblékl a vyšel do chladného jarního vzduchu.
Hermiona se svlékla a zhroutila se do postele. Dnešní den pro ni byl náročný. Objevilo se tolik zmatečných emocí a ona nějak netušila, jak se s nimi vypořádat. Nakonec se rozhodla, že to bude chtít čas.
-xoxOxox-
V Prasinkách se to v sobotu hemžilo studenty. Zdálo se, že dostali ještě volný víkend před blížícími se prázdninami.
„Hermiono?“ ozval se z kuchyně Abeův hlas. Hermiona odnesla prázdné sklo a vydala se za ním.
„Ano, Abe?“
„Byl tu mladý Malfoy a ptal se, zda bych tě na dnešek alespoň na chvíli nepropustil,“ pronesl jakoby nic, zatímco dochucoval něco, co se vařilo ve velkém hrnci na sporáku. Hermiona se zmateně zamračila.
„Proč?“
„Chce si s tebou vyjít, myslím, že o tebe má zájem,“ mrknul na ni s vševědoucím úsměvem. Hermiona protočila oči v sloup a povzdechla si. Po tom, co se v týdnu sešla s Dolohovem, to byla jen další komplikace. Ale neměla to srdce Luciuse odmítnout.
„Můžu tedy jít?“ přeptala se ještě pro jistotu. Abe se na ni podíval, a pak přikývnul.
„Staví se tu pro tebe.“
„Dobrá, do té doby pomůžu s obsluhou na place,“ pousmála se a se zavířením sukně zmizela. Aberforth se uchechtnul a přemýšlel, jak tohle dopadne. Samozřejmě by byl rád, kdyby jeho mladá pomocnice našla štěstí, na druhou stranu však musel stále přemýšlet o jejích slovech, když se setkali. Měla v plánu změnit svou budoucnost a on měl vtíravý pocit, že to nebyla jen pouhá fráze. Nějak uvnitř věděl, že to myslela smrtelně vážně.
Hermiona nosila na stůl pivo, máslový ležák nebo i panáky ohnivé whisky či jídlo z kuchyně, než polevil první nápor návštěvníků. S ulehčením uklízela umyté sklenice na police a kasírovala zákazníky, kteří se chystali odejít. Bylo už pozdní odpoledne, když se objevila bledá tvář Luciuse Malfoye.
„Abe, odcházím!“ křikla ke kuchyni, odkud se linula skvělá vůně jídla, než si svlékla zástěru a vzala si kabát.
„Tak kam půjdeme?“ zeptala se, jakmile vyšli na čerstvý vzduch. Lucius ji opatrně vzal za ruku a odnavigoval ji do jakési maličké čajovny, kde nebylo tak narváno, jako u Třech košťat.
„Vypadá to tady útulně,“ pronesla, když se usadili ve vzdáleném rohu, kde měli jakousi iluzi soukromí.
„Jsem rád, že se ti to tady líbí,“ pronesl spokojeně její společník. Okamžik byli ticho, než se jim podařilo si z nepřeberné nabídky vybrat, co si dají za čaj.
„Tak jak jde tvůj poslední rok?“ zeptala se, když starší muž přijal jejich objednávku a oni opět zůstali sami. Lucius se zatvářil útrpně.
„Není to kdovíjaké, ale myslím, že OVCE složím bez větších problémů s celkem slušnými výsledky. A chtěla jsi mi tím nevinně připomenout, že jsi starší?“ rýpnul si do ní. Hermiona se lehce začervenala a sklopila pohled do klína.
„Ne o tolik, aby to mělo velký význam,“ zamumlala nakonec. Lucius se zasmál, než jí dvěma prsty zvednul bradu, aby se jí mohl podívat do obličeje.
„Jsem rád, že to vnímáš takhle,“ pronesl zvláštním tónem. Těkala mu po tváři a na bradě ji pálily jeho prsty. Najednou si uvědomila, že ji hodlá políbit a pokusila se couvnout, ale její reakce byla příliš pomalá. Luciusovy rty se zlehka snesly na její. Hermiona překvapeně ztuhla, než se pokusila uvolnit. Pootevřela rty a on jí šťastně vklouzl jazykem do úst. Hermiona se mu polibek snažila opětovat. Jenže to nebylo snadné, v hlavě se jí vynořila vzpomínka na Dolohovův polibek, aq tak raději jejich polibek ukončila.
Přisunul si židli blíž k ní, když jim přinesli jejich objednané čaje.
„Hermiono, dovol mi tě vzít na oslavu výročí mých rodičů,“ zeptal se nakonec a Hermiona spatřila, jak ho zaplavila nejistota. Bylo tak strašně zvláštní vidět Luciuse Malfoye nervózního, že se málem rozesmála. V jejím čase to byl arogantní a chladný muž, ale tady to byl ještě nervózní mladík.
„Kdy se to koná a kdo tam všechno bude? Nebude tvůj otec proti?“ zeptala se. Lucius se spokojeně opřel v židli a konečky prstů ji hladil po hřbetu ruky.
„Za dva týdny o jarních prázdninách. Budou tam všichni, kdo něco znamenají, tak jako obvykle. Můj otec trval na tom, abych tě přivedl, myslím, že jsi ho zaujala na tom bále Ministerstva,“ pronesl ledabyle, jako by bylo naprosto běžné, že na rodinných oslavách se objevují význační lidé. Ale možná to tak bylo. Přece jen Malfoyovi byli velice stará a významná rodina.
„Jaké oblečení si mám pořídit?“ zeptala se na praktickou stránku věci.
„To už je zařízené. Můj otec ti nechal šít šaty u Madam Malkinové, takže je zaručené, že ti dobře sednou a budou ti doručeny včas,“ prohlásil. Hermiona na něj hleděla šokovaná jeho samozřejmostí.
„Prosím?“ ptala se nevěřícně.
„Slyšela jsi, šaty ti dorazí, ty se o nic takového starat nemusíš.“
„A co mám tedy dělat?“ ptala se bezbarvě. Lucius, jako kdyby se její náhlé změny nálady nevšimnul.
„Být nádherná,“ zašeptal jí do ucha. Hermiona se ošila. Najednou jí už s tímhle mladíkem nebylo tak dobře, jako před pouhými pár minutami. Měla pocit, že se zapletla do hry, u které nezná všechna pravidla. Ani trochu se jí ten pocit nelíbil.
„Doprovodím tě k Abeovi, už musím jít zpátky do Hradu,“ pronesl asi po hodině, kdy popíjeli svůj čaj a povídali si. Hermiona jen přikývla. Dovolila mu, aby ji držel za ruku, zatímco se vraceli ke Kančí hlavě. Když dorazili ke vchodu, tak se Lucius zastavil, přitáhnul si ji do náruče s sklonil se pro další polibek. Hermiona se snažila uvolnit, ale prostě to už nedokázala, proto jejich polibek, co nejrychleji ukončila.
„Děkuji za dnešní den a pozvání, Luciusi,“ loučila se. Malfoyovi na tváři vykvetl sebejistý úsměv.
„Já děkuji, Hermiono, a uvidíme se za pár dní na oslavě výročí,“ prohlásil a cudně jí lípnul polibek na tvář, než ji tam nechal stát.
„Abe!“ křikla, když vešla do hospody, která už byla zavřená. Vždy, když tu byl sám, tak zavíral brzy. Jakmile se objevila jeho vysoká, hubená postava, tak si Hermionin pocit frustrace našel svůj cíl.
„Věděl jsi, že mě chtěl pozvat na oslavu výročí jeho rodičů?“ křičela s rukama položenýma na kyčlích. Ve vzduchu byla cítit lehká magie.
„Řekl mi to, když se ptal, zda ti dám volno, proč?“ ptal se zmateně její zaměstnavatel.
„A řekl jsi mu, že nemám žádné šaty?“ zlobila se a z očí jí šlehaly blesky. Abe na ni zmateně hleděl, než se zamítavě zavrtěl hlavou.
„Víš dobře, že tohle bych si nedovolil, holka. Co se stalo? Vypadáš, jako bys prožila něco nepříjemného a ne rande s mladým mužem.“
„Protože jeho otec nějak dostal z Madam Malkinové moje míry a nechal mi podle nich ušít šaty a to vše ještě dřív, než jsem řekla, že tam příjdu,“ zlobila se, ale bylo vidět, že její zlost slábne.
„A je to tak špatné?“
„Ano,“ soptila,“protože já nejsem nějaká pitomá panenka, kterou si každý může ozdobit podle libosti. Mám i mozek!“ dodala nakonec.
„Hermiono, děvče, uklidni se prosím,“ snažil se to Abe zamést pod koberec, i když tušil, že nemá moc šancí. Hermiona vytáhla hůlku a Abe už už sahal po svojí, ale nebylo to třeba. Začala za pomocí kouzel uklízet binec, který tu zůstal. O dvě hodiny později se to u Kančí hlavy lesklo čistotou a Hermiona se tvářila klidněji.
„Dobrou noc,“ procedila mezi zuby ledově, než za nimi zabouchla dveře, které Abe kouzlem zamknul.
„Dobrou,“ odpověděl znepokojeně a ještě hodnou chvíli se díval na její vzdalujcíí se postavu, než se vydal k sobě domů.
Sotva ze sebe doma shodila kabát, tak všechny dnešní zážitky sepsala na papír a než si to stihla rozmyslet, tak to zalepila do obálky a jen zabalená do šálu rázovala k soví poště. Zaplatila poplatek a odevzdala svůj dopis. Pak se šourala domů a nechala ledový vzduch, aby zklidnil její rozbouřenou mysl.
Věděla, že odpověď příjde nejdříve zítra, a tak se převlékla do noční košilky, vzala si jednu z nových knih a zahrabala se pod peřinu u sebe v ložnici. Nakonec usnula s knihou v ruce. Ráno se probudila rozbolavělá a unavená. Uvařila si silnou černou kávu a pročítala si Denního věštce, když pootevřeným oknem přilétla sova. Hermiona jí bezmyšlenkovitě odebrala dopis, podrbala ptáčka mezi křídly a usadila se v křesle u krbu. Rychle si pročítala řádky napsané již známým rukopisem. Na konci dopisu ještě našla doušku, že když si bude chtít promluvit, tak může pomocí letaxu zavolat. Pousmála se. I přesto, že jejich poslední shledání nedopadlo úplně nejlépe, tak se zdálo, že Dolohov chápe její pocity a obavy.
Nabrala hrst letaxu, vhodila ho do krbu, kde plameny zezelenaly, pomyslela na adresu, kterou jí napsal a zavolala ho jménem. Chtěla prostě jenom vyzkoušet, zda to funguje nebo jí tahal za nos. Odstoupila od krbu a čekala. Netrvalo to dlouho a z krbu vyšel Dolohov v černé košili s dlouhými rukávy a kalhotách dokonale obepínajících jeho dlouhé nohy a pěkný zadek. Hermiona ho vykuleně sledovala a bezděky si přitáhla župan. Antonin ji přelétnul pohledem a tázavě vyklenul jedno obočí.
„Má to být pozvání?“ zavrčel hrdelně. Hermiona zrudla a snažila se zakrýt, jak jen to dokázala. Marně. Tenký župánek spíše odhaloval, než skrýval.
„Já-omlouvám se, chtěla jsem jen vyzkoušet, zda to funguje,“ koktala.
„Teď vidíš, že funguje, malá čarodějko.“ Oprášil si ramena a udělal dlouhý krok k ní. Hermiona chtěla ustoupit, ale zjistila, že má za zády pohovku. Neměla kam utéci.
„Antonine,“ zašeptala a těkala mu po obličeji nejistým pohledem. Pousmál se koutkem úst.
„Mladý Malfoy už ti nepřipadá tak úžasný, jako předtím?“ ptal se jí výsměšně. Hermiona zavrtěla hlavou.
„Je těžké se cítit dobře vedle někoho, kdo o mě přemýšlí, jako nejspíše o dobré chovné klisně a navíc, navíc jsem...“ koktala, a tak raději nakonec zmlkla. Dolohov naklonil hlavu na stranu.
„Navíc co?“ ptal se naléhavě, zatímco udělal poslední krok, který ji od něj dělil.
„No. Ne, nic,“ snažila se tuto debatu ukončit, avšak zdálo se, že Dolohov se v tom hodlá rýpat dál.
„Pověz nebo tě ohnu přes koleno a naplácám ti na holou,“ vyhrožoval pořád s tím svým poloúsměvem a Hermiona nějak nevěděla, zda to myslí vážně. I tak ale cítila, jak jí při jeho slovech naskočila husí kůže a cítila, že ji ta představa vzrušila, což ji znepokojilo ještě víc, než ta samotná představa.
„Tak bude to?“ ptal se a v očích se mu blýsklo očekáváním. Hermiona se napřímila do celé své výšky, zhluboka se nadechla a zahleděla se mu do těch šedozelených očí plných hříšných příslibů. Polkla, než promluvila.
„U Merlinových vousů, tohle je trapné,“ zaklela. „Když mě políbil, tak jsem si vzpomněla na to, jak jsi mě líbal ty,“ zadrmolila nakonec. Na tváři jejího společníka se objevil spokojený úsměv kočky, která sežrala paničce kanárka.
„Že bych tedy přece jen měl šanci, med?“
„Kéž bych jen věřila, že jsi klíč ke spokojené budoucnosti, Antonine,“ odvětila zoufale.
„A nemohu jím být?“ Hermiona jen zavrtěla hlavou.
„Já nevím, prostě to nevím a to mě ničí,“ zamumlala. Antonin si ji přitáhnul do náruče. Ne, aby ji sváděl, ale aby jí nabídnul jistou útěchu. Zdálo se mu, že to potřebovala.
„Kdybys jen nebyl tak zatraceně pohledný,“ zamumlala do látky jeho košile a drobnou pěstičkou ho bouchla do ramene. Antonin se srdečně zachechtal.
Hermiona ucítila, že ji políbil do vlasů.
„Nedělej to, prosím,“ varovala ho.
„Bojíš se mě?“ Cítil, jak zavrtěla hlavou.
„Bojím se sebe. Bojím se, že bych ti podlehla a to by byl konec. Bojím se, že nebudu chtít být jen přítelkyně. A bojím se, že by to mohlo mít nedozírné následky,“ prozradila aniž by mu pohlédla do obličeje.
„Měla bys méně přemýšlet,“ podotknul, chytil ji za paže a odtáhl ji od sebe jen natolik, aby jí hleděl do tváře.
„Možná. A nebo bys mě neměl pokoušet,“ špičkovala.
„Já nebyl ten, kdo mě sem zavolal a byl ještě v županu.“ Hermiona zrudla nad jeho poznámkou. Opět si byla až nepříjemně vědoma svého nedostatečného oblečení.
„Ale já tě nesvádím!“ opáčila nabroušeně.
„Ne, ty mě totiž škádlíš a to je snad ještě horší. Myslím, že bych ti skutečně měl naplácat na tu tvojí malou prdelku.“ Hermiona na něj vykulila oči, což ho opět rozesmálo. Nakonec se i Hermiona smála s ním. Jeho smích byl příjemně nakažlivý a ona se bavila i absurditou téhle situace.
„Jsi nemožný!“
„Možná, ale máš pro mě slabost,“ prohlásil arogantně. Hermiona věděla, že má pravdu. Táhlo ji to k tomu hříšníkovi a chvílemi si přála, aby nemusela řešit budoucnost celého světa a mohla jednat dle toho, co cítí.
Stoupla si na špičky a pevně ho objala kolem krku.
„Děkuju,“ zašeptala mu u ucha. Antonin cítil, že začíná být vzrušený z toho, jak se k němu tisklo celé její štíhlé tělo. Dělila je jen tenká vrstva oblečení a on zatoužil, aby byla nahá. Nedokázal se ovládnout a začal ji dlouhými tahy hladit po zádech. I Hermiona propadla nutkání uvnitř ní a něžně ho políbila ze strany na krk. Cítila, jak vydechnul překvapením.
„Med,“ vydechnul skoro neslyšně se zavřenýma očima.
„Co to znamená?“ šeptala se rty přitisknutými na kůži jeho krku.
„Miláček,“ odpověděl samozřejmě, než ji chytil velkýma rukama v pase a zvednul ji, aby ji políbil na ústa. Hermiona vyjekla nad tou nečekanou akcí, avšak i tak mu vyšla vstříc. Cítila, že se její partner snaží být zdrženlivý, ale příliš mu to nešlo, a tak ho kousla do rtu. Antonin hrdelně zamručel a posadil ji na opěradlo kanape, takže měl volné ruce. Jednu ji položil vzadu na zátylek a obtočil si kolem ní její dlouhé vlasy, zatímco druhou nechal položenou na jejím boku. Hermiona ho držela kolem krku, jako by se topila a on byl jediný pevný bod, který by ji mohl udržet nad hladinou.
„Seslalo mi tě samo peklo, abys mě na věky trápila,“ pronesl nakonec zadýchaně, když si opřel čelo o její a hleděl jí zblízka do očí.
„Možná je to spíše naopak,“ podotkla s úsměvem.
„Kéž by vše bylo jinak a my se potkali za jiných okolností,“ povzdechla si a přejela mu rukou po hrudi.
„Med, i když mi je tvoje blízkost více, než příjemná, tak budu muset jít do práce nebo přijdu pozdě,“ pronesl lítostivě.
„Ach, to jsem nevěděla. Kde pracuješ?“
„Pracuju jako odeklínač u Gringottových,“ zazubil se, a pak už skutečně zmizel ve víru zelených plamenů.
Hermiona nechápala, co se s ní děje. Před pár dny jí dělalo problém, že ji chtěl líbat a teď mu to dovolila. Ještě k tomu si uvědomila, že by mu jistě dovolila i mnohem víc. Líbil se jí. Měl široká ramena, pevnou čelist, rovný nos, věčně neupravené černé vlasy sahající k límci košile, a jak už si ozkoušela, tak pod látkou jeho košile se skrývaly skutečné svaly. Na okamžik litovala, že musel jít do práce, ale na druhou stranu jí bylo jasné, že by to taky mohl být její konec. Nakonec se i ona převlékla a vyrazila na další směnu U Kančí hlavy, kde na chvíli nebude moci přemýšlet o tom, co se odehrálo mezi ní a Luciusem nebo mezi ní a Dolohovem.