Nový začátek 8
Když otevřela oči, tak byla zmatená. Nepoznávala, kde je a na okamžik zpanikařila, než se k ní vrátily vzpomínky na uplynulý večer. Několikrát se zhluboka nadechla, aby uklidnila bušící srdce, než se co nejopatrněji a nejtišeji vymotala z přikrývek. Nechtěla probudit Dolohova. Rozhlédla se a přemítala, kudy by mohla vést cesta na toaletu, než jí oči padly na Antoninovu košili. To bude muset stačit, pomyslela si, když se do ní nasoukala a zapnula pár knoflíčků, aby se na její drobné postavě košile nerozevírala. Tichounce otevřela dveře a vyšla do dlouhé chody, která tonula v příjemném šeru brzkého rána, než se odhodlala vyzkoušet nejbližší dveře na protější straně chodby. Odměnou jí byla obrovská koupelna s vanou, která spíše připomínala malý bazének. Toužebně se na ni zadívala, než s ulehčením našla na jedné straně místnosti i záchod. Ulevila si, opláchla se v umyvadle a tichounce se vrátila zpátky do pokoje. Nevrátila se do postele, ale uvelebila se s nohama pod sebou v měkkém křesle před krbem, odkud pozorovala svého spícího společníka. Ve spánku byla jeho tvář uvolněná, díky čemuž vypadal mladší.
„Idi spať, dorogaya,“ zamručel, aniž by otevřel oči. Hermiona se tichoučce zahihňala. Její společník si nejspíše ani neuvědomoval, že sklouzl do svého mateřského jazyka.
„Co jsi říkal?“ Antonin zamručel a otevřel jedno oko. Naskytl se mu neuvěřitelně lákavý výhled. To, že na sobě měla jeho košili se ho kdo ví proč dotklo někde uvnitř. Nechápal to. Nebyla první žena, která na sobě měla po ránu jeho košili. Ale byla první žena, u které o to stál, přiznal si nakonec ve spánkem ještě stále zastřené mysli.
„Vrať se do postele,“ brouknul nakonec a natáhnul ruku na polovinu postele, kde ještě před nějakou dobou spočívalo její tělo. Usmála se, než se zvedla z křesla a po čtyřech vlezla přes postel až k němu. Odhrnula mu prameny neposlušných vlasů, které mu spadaly do obličeje a něžně přitiskla své rty na jeho.
„Dobroye utro,“ zamumlal, když se odtáhla. Měl volno a nechtělo se mu ani za nic vylézat z postele. Ne, když vedle sebe měl svou snad již brzy budoucí ženu.
Hermiona seděla vedle něj, hladila ho po hrudi a na ústech jí pohrával náznak něžného úsměvu. Nejraději by tu s ním zůstala v posteli celý den, avšak poněkud se obávala, co by se mohlo stát. Přes obličej jí přeběhl zamračený výraz, když si vzpomněla na to, co ji přivedlo sem do jeho domu. Opět se jí zmocnil ten příšerný pocit beznaděje, když zjistila, že budoucí černokněžník už udělal první kroky ke své vytoužené nesmrtelnosti. Přišla pozdě. To vědomí ji hryzalo hluboko uvnitř. Bylo jako nezhojená rána.
„Co se děje, lásko?“ zamumlal, když jí prstem vyhladil vrásku mezi obočím.
Zamítavě zavrtěla hlavou až se jí kolem obličeje rozletěly divoké kudrliny. V ten okamžik by ji nejraději strhl k sobě do náruče a líbal by ji, dokud by nezapomněla na všechno, kromě jeho hladových úst i doteků. Jenže se v poslední chvíli ovládl, když si uvědomil, že jeho vyvolená je v podstatě absolutně nevinná. Ucítil, jak sebou při té představě zacukala jeho ranní erekce, a tak se raději otočil na bok a hlavu si opřel o ruku. Nechtěl ji děsit ani přivádět do rozpaků, ačkoliv netoužil po ničem víc, než aby ji mohl laskat, a aby mu jeho něžnosti oplácela.
Znovu ho něžně políbila, než se odtáhla a přitáhla si blíž jeho košili, aby se jí na prsou nerozevírala. Z nějakého důvodu si potřebovala udržet jakési zdání cudnosti. Pohyb jejích drobných ruček přilákal jeho pohled přímo k jejím pevným ňadrům. U Merlinových chlupatých koulí, ta žena bude má smrt, zaúpěl v duchu, jakmile se přinutil odtrhnout pohled od její hrudi. To, co však našel v jejích očích taktéž moc nepomáhalo. Viděl tam zájem, potlačovanou touhu i obavy. Byla prostě rozkošná a on děkoval všem známým i neznámým božstvům stejně jako jejich magii, která je přivedla k sobě a spojila je nerozdělitelným poutem.
-xoOox-
Tom Riddle se probudil s náladou pod psa. Ihned se mu v mysli znovu přehrály okamžiky včerejšího večera. Ta malá čarodějka nějak dokázala poznat to, co nikdo kromě něj ani netušil. Nechápal, jak to bylo možné, ale bylo to tak. Bohužel je k sobě poutalo Milencovo pouto, takže se od sebe nebudou moci držet navždy. Když si však vzpomněl na zoufalý a hořký výraz v jejích očích, tak ho popadl nezřízený vztek. Neměla právo ho soudit! Nikdo na to neměl právo, protože on dělal vše, co bylo dle jeho mínění nejlepší.
Před očima však měl stále její zděšený výraz stejně jako mu v uších zněla její slova: Nemohla bych žít s někým, kdo si dobrovolně roztříštil duši. Ta slova ho pronásledovala, stále mu ozvěnou zněla v mysli. Měl pocit, že zešílí. Musel s tím něco dělat, i kdyby to mělo stát vše, co do této doby vybudoval. Díky magii si chtěl zajistit nesmrtelnost. Byla to však magie, která ho nerozlučně spojila s mocnou mladou čarodějkou a ošklivě si s ním zahrála. Nyní musel přijít na to, jak to všechno dát do pořádku. A to, co nejdříve.
Toho rána se zahrabal do své velkolepé knihovny. Měl sbírku knih snad na všechna témata, a tak se dal do studia těch, které jak dobře věděl obsahovaly zmínky o viteálech. Bylo to náročné čtení a on si nemohl dovolit něco pominout, a tak si pilně dělal poznámky i s tím, v jaké knize to našel. Dovolil si odpočinek jen proto, aby si došel na toaletu nebo se napil či rychle něco snědl.
Trvalo to už pár dní, kdy ho Hermiona vytěsnila ze svého života. Za tu dobu našel vše, co potřeboval. Pociťoval tíseň z její nepřítomnosti, odsouval to však do pozadí. Měl důležitější věci na práci. Ke konci týdne byl konečně spokojen s tím, co našel. Nebylo toho moc, ale dokázal dát dohromady všechny podstatné věci i drobnosti, co by ho navedly správným směrem.
Vyčerpaně se zhroutil do postele, aby dohnal týdenní spánkový deficit, který si způsobil. V noci ho pronásledovala noční můra o tom, že mu Hermiona umírá v náruči i s jejich nenarozeným dítětem. Nedokázal jí pomoci. Byl naprosto bezmocný.
„Všechno je to tvoje vina, Tome,“ pronesla, než vydechla naposledy. V ten okamžik se probudil s pocitem takové hrůzy a úzkosti, že se okamžik nedokázal zorientovat, kde vlastně je. Tělo mu pokrýval ledový pot. Zoufale hleděl na prázdné místo ve velké posteli, kde v jeho snu držel umírající Hermionu.
Ještě nikdy necítil takový strach a prázdnotu. Byly to pocity, na které nebyl zvyklý, a které ho už ze své podstaty děsily. V ten okamžik se v něm zrodilo železné odhodlání, že i kdyby měl zemřít, tak získá Hermionu Jean Grangerovou zpátky. Celým domem se rozezněl jeho ďábelský, i když poněkud zoufalý, smích nad ironií osudu. Celý život toužil po nesmrtelnosti a nyní touží naopak po tom být smrtelný jen proto, aby mohl být se ženou, se kterou ho nerozlučně spojila magie. Karma dokáže být pěkná mrcha.
-xoOox-
Abeovi přišla Hermiona poněkud přepadlá, když se to odpoledne objevila na směně. Nekomentoval to. Nechtěl dráždit hada bosou nohou. Až bude správný čas, jistě mu vše řekne sama. Podal jí do rukou nejnovější vydání Denního Věštce, kde jí zakroužkoval inzerát, který podal na jejich pomocnou sílu.
„Bála jsem se, že tě do toho budu muset nutit násilím,“ zazubila se a ten úsměv jí dostoupil až do unavených očí.
„Přece z tebe nesedřu kůži. Na to jsem si tvojí společnost až příliš oblíbil,“ přiznal, než jí pocuchal hustou hřívu vlasů. Hravě se po něm ohnala.
Večer po celkem náročné směny, vypadala jeho drahá svěřenka, že usne za chůze. Trval na tom, že ji doprovodí až domů, protože se bál, že by někde cestou omdlela. Neměla ani sílu ani chuť se s ním dohadovat, a tak jen přikývla.
„Zítra zůstaneš doma, zvládnu to sám. Protože ti něco je,“ zabrblal. Hermiona by mu nejraději řekla, že je to částečně tím, že její mise selhala a částečně tím, že už týden nebyla v kontaktu s jedním z mužů, kteří k ní byli připoutáni. Jenže to nedokázala vyslovit nahlas. Ještě stále si nebyla schopna přiznat nahlas svou porážku. Pořád doufala, že se to stále ještě může povést. Že se jí povede změnit budoucnost pro ty, co v ní nechala, když se vydala do této doby. Nehodlal se nechat zastavit, ale byla unavená. Možná trochu moc unavená.
„Dobrou noc,“ zamumlala, než vešla do svého domku. Svlékla se a skoro okamžitě zamířila do postele. Nedokázala se však přinutit, aby sejmula zábrany proti přítomnosti Toma Riddlea. Ještě stále to mělo nějaký čas. Alespoň v to doufala. Zatím byla jen lehce podrážděná a prostě unavená. Možná i díky pravidelným návštěvám Antonina, který na ni dával pozor od doby, co se mu objevila uprostřed noci v obývacím pokoji. Hermiona věděla, že jeho strach nepramení jen z jejich pouta. Vždy, když se mu zahleděla do zelených očí, tak v nich viděla skutečnou, nefalšovanou náklonnost a možná i nějaký cit, který však nebyla schopna pojmenovat nahlas. Jeho společnost alespoň částečně uklidňovala její rozjitřené pocity i mysl. A ona mu za to byla ze srdce vděčná. Věděla, že je to hloupé, ale skutečně se do toho muže zamilovala a to i přesto, že jeho budoucí já, které se s ní nikdy předtím nesetkalo by ji bylo ochotné zabít. A to jen proto, že se dostalo pod vliv Lorda Voldemorta. Její přítomnost zde však změnila počet i rozložení karet, se kterými se nyní hrálo o budoucnost celého kouzelnického světa.