7. kapitola

 

Hermiona se přitulila k teplému tělu vedle sebe. Počkat! Teplé tělo? V její posteli? Okamžitě otevřela oči a prudce zvedla hlavu, čehož v ten samý okamžik hořce zalitovala. Měla pocit, že se jí hlava rozskočí. Hermiona Grangerová si poprvé v životě užívala hořké následky přemíry alkoholu. Měla svojí první kocovinu a ten pocit se jí vůbec, ale vůbec nelíbil. S větší opatrností zašátrala vedle sebe a našla tam teplé tělo s pevnými svaly. Opatrně a zlehka přejela několikrát nahoru a dolů. Hrudník a rozhodně to byl mužský hrudník. Zasténala a pomalinku pootočila hlavu, jen proto aby nalezla rozesmátý obličej Antonina Dolohova. Rukou si podpíral hlavu a vesele se na ni zubil. Zdálo se, že on žádnými vedlejšími účinky konzumace alkoholu netrpí. To nebylo fér!

 

„Dobré ráno, solnyshko,“ zamumlal rozespalým hlasem, jakmile uviděl, že je skutečně vzhůru. Co nejrychleji stáhla ruku zpátky. Neodpověděla na pozdrav, jen se snažila vybavit si, co se stalo. Antonin se nehýbal, jen ji pozoroval a děkoval všem bohům, že ho do pasu zakrývala deka, takže nemohla vidět, co jeho tělo po ránu vyvádí. Nerad by jí přivodil další šok. Jistě věděla, že se to stává každému zdravému muži, ale pochyboval, že by se někdy vedle nějakého probudila a měla to z první ruky. A tak raději setrvával v bezpečí pod dekou a snažil se nemyslet na její měkké tělo, které se k němu ještě před pár minutami bezelstně tulilo. Měl pocit, že tahle paličatá ženská bude jednou jeho smrt.

 

Sledoval, jak několikrát otevřela a zase zavřela ústa, jako kdyby byla ryby vytažená na břeh. Nakonec zavřela oči, nadechla se, vydechla a zase oči otevřela.

„Vodu,“ zachraptěla jen. Měla pocit, že v puse jí něco umřelo a do krku jí někdo nasypal tak tunu písku. Antonin se pousmál, opatrně vstal z postele a zmizel za dveřmi jejího pokoje. Hermiona se posadila a přitáhla si deku až k bradě. Když se vrátil, tak jí podal sklenici vody, kterou pila tak hltavě, až jí její obsah stekl po bradě.

„Díky,“ promluvila nyní hlasem, který už alespoň trochu zněl jako její. „Co...hmmm co se stalo?“ zeptala se nakonec, když odložila prázdnou sklenku na noční stolek. V hrdle jí už sice neškrábalo, ale hlava jí pořád třeštila. Antonin se kousl do jazyka, aby se nezasmál jejímu vyděšenému výrazu i nejistému hlasu.

„Nic. Jen jsem ti pomohl s vysvlečením do spodního prádla, aby se ti dobře spalo. Chtěl jsem odejít, ale ty jsi chtěla, abych zůstal, tak jsem si lehl vedle a celá noc proběhla ve vší počestnosti na to ti mohu přísahat, med,“ vysvětlil ve zkratce vše. Mohl slyšet, jak si ulehčeně vydechla.

„Můžeš prosím zatím dole v kuchyni připravit kávu, prosím? Chci se vysprchovat,“ poručila a snažila se přemoci tu příšernou bolest hlavy. Měla pocit, že jí bolí i denní světlo, které jí bodalo do očí. Její společník jen přikývl, otočil se na patě a zmizel. Ještě chvilku naslouchala jeho těžkým krokům dunících po schodech.

 

Jakmile si byla jistá, že odešel, tak velice opatrně a pomalu vylezla z postele. Trochu se jí točila hlava, a tak chvilku jen stála a lapala po dechu. Cítila se, jako chodící mrtvola. Doplahočila se do sprchy a pustila na sebe tak teplou vodu, jak jen snesla. Bolest hlavy se nejdřív vystupňovala skoro k nesnesení, ale pak se začala pomalu vytrácet. Vítala to s velkým povděkem. Když po dle jejího mínění hříšně dlouhé době vylezla ven, tak se podívala do zrcadla. Vítala jí poněkud cizí žena s unavenýma očima a nezdravě bledou pletí. Oblékla si teplý župan a sešla dolů, kde podle vůně čekala připravená silná káva.

 

„Díky,“ pronesla, když si v rukách hýčkala hrnek plný černé, kouřící tekutiny. Vonělo to jako ráj. Dolohov se na ni jen usmál a sám opatrně, aby se nespálil, upíjel ze svého hrnku.

„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě. Hermiona se na něj unaveně usmála.

„Jako kdybych se přese mně opakovaně proběhlo stádo koní,“ prohlásila nakonec upřímně, než si srkla své kávy. Chutnala nějak podivně. Tázavě povytáhla obočí na svého společníka, který jen pokrčil rameny.

„Jen trocha povzbuzujícího lektvaru s lektvarem na kocovinu. Má osobní vyzkoušená kombinace. Až dopiješ hrnek, budeš se cítit mnohem lépe,“ vysvětlil. „Rád bych s tebou ještě zůstal, ale musím už do práce. Dopij tu kávu, Hermiono,“ požádal nakonec, než si uhladil košili a za použití letaxu se přenesl nejspíš do práce a nebo možná do svého bytu. Hermiona to nijak nezkoumala a zrovna teď s s tím nehodlala začínat.

 

Po dopití kávy se skutečně cítila skoro až podezřele dobře. Mrkla zběžně na hodiny a zděsila se. Musela si pospíšit, aby stihla přijít do práce před otevírací dobou a pomoci Abeovi s přípravou hospody, než se začnou trousit první hosté. V rychlosti si ještě jednou vyčistila zuby a konečně se zbavila pocitu, že jí v ústech sídlí mrtvá kočka a bez přílišného rozmýšlení se oblékla a obula, než za sebou zamkla dům a rychlým, dlouhým krokem zamířila ke Kančí hlavě.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se obavami podkresleným hlasem Aberforth. Hermiona svraštila obočí nad kořenem nosu.

„Ano, proč se ptáš?“

„Jsi neobyčejně zamlklá, tak jsem měl starost zda tě něco netrápí?“ zkusil to ještě jednou její přítel. Hermiona mu věnovala tak trochu nucený, ale upřímný úsměv.

„To je dobré. Nebo spíš bude. Přísahám.“ Mrkla na něj a vrátila na místo poslední sklenici, kterou ručně leštila. Nerada na takto jednoduché a podle ní důležité činnosti používala kouzla. I Hermiona Grangerová měla nějaké své meze, co se používání kouzel týkalo. Navíc jí manuální práce odváděla myšlenky jinam. Lépe řečeno při ní prostě nemusela myslet. A to brala jako jednu z mnoha výhod zdejší práce. Už tak jí většinově jel mozek na plné obrátky a zaobíral se tím, co se dělo tady v ntéto minulosti, kde se ocitla. Vlastně už ne minulosti, ale její přítomnosti. Jen z toho by člověka rozbolela hlava, pomyslela si a něco se jí nejspíše muselo odrazit ve tváři, protože Aberforth jí věnoval tázavě pozvednuté obočí. Zavrtěla hlavou a dnes poprvé se opravdu od srdce usmála.

 

Den utekl rychle a zákazníků bylo taky dost. Hermiona měla podezření, že je jich možná čím dál víc, z čehož sice měla radost na druhou stranu to mělo i svou horší stránku a to byly její bolavé nohy a pocit, že má svaly v obličeji ztuhlé od neustálého usmívání. Pomocí kouzel poklidila stoly a pozvedala židle, než se podívala ještě dozadu, zda Abe nepotřebuje pomoc. Jako vždy vše zvládl sám.

„Ještě, že zítra máme volno, děvče,“ povzdechnul si její přítel, když si otíral čelo. Hermiona vděčně přikývla.

„Kupodivu se těším na chvilku bez tohohle shonu. Jen nevím, jak dlouho to ještě budeme jen ve dvou zvládat, Aberforthe,“ pronesla unaveněji, než jak se skutečně cítila. Aberforth se na ni zamračeně podíval, ale v duchu uznával, že má jeho mladá chráněnka pravdu. Kšeft mu jenom vzkvétal a Hermiona začínala vypadat každý večer unavenější, než předešlý a to ho trápilo. Rozhodl se, že dá inzerát, ale zatím o tom hodlal pomlčet.

„Nějak už to vymyslím,“ přikývnul, než za nimi zamknul.

„Nebudeme to moci odkládat příliš dlouho. Dobrou noc,“ popřála mu, než se otočila a svižným krokem zamířila na druhou stranu Prasinek ke svému domu.

 

-xoOox-

 

Už byl skoro čas, aby vyzvedl slečnu Grangerovou. Ještě naposledy se zkontroloval ve velkém zrcadle, zda všechno sedí, jak má a zda je vše na svém místě. Uhladil si vlasy, aby mu nepadaly do obličeje a smetl si neexistující smítko z ramene černého obleku. Pak se zamyslel a rozhodl se, že místo původně zamýšleného přesunu za pomoci letaxu, využiji přemisťování. Přece jen by se nerad oprašoval po tom, co by vylezl z krbu u jeho budoucí vyvolené. V tomhle byl celkem prakticky smýšlející.

 

Akorát udělala poslední tah rtěnkou a pomocí magie ji zafixovala, aby se jí nesetřela, když se ozvalo ostré zaklepání na vchodové dveře. Naposledy se překontrolovala v zrcadle, poupravila si poslední pramen vlasů pro dnešní den volně spadající přes skoro nahá ramena na záda. Ano, musela použít hodně moc kouzelnické pomády, aby své vlasy zkrotila a přinutila je vytvarovat do měkkých vln, ale výsledek byl skvostný. Nadechla se a zamířila dolů po schodech, aby přivítala návštěvníka. Samozřejmě tušila, kdo je za dveřmi a o to byla nervóznější. Málem se kousla do rtu, ale pak si uvědomila, že je nalíčená a v duchu se pokárala. Není přece žádná malá holčička, která se bojí velkého zlého bubáka. A už vůbec ne takového s očima tak modrýma až vypadaly fialové a tváří stvořenou nejspíš rukou sochařského mistra. Kdepak, ona byla součástí Zlatého tria, tak by se dle toho přece měla chovat.

 

Trochu bez dechu otevřela dveře a podívala se na muže před sebou. Měl na sobě frak s bílou košilí. Ve vázance špendlík ve tvaru hada, který jí byl nějak povědomý, ale nedokázala si vzpomenout, kde ho už viděla. Na okamžik sjela očima dolů a viděla, že měl v podobném stylu i manžetové knoflíčky. Jak taky jinak, pomyslela si trochu kysele, ale dala si pozor, aby jí nic z jejích myšlenek nebylo vidět na obličeji.

 

Stála tam a zdálo se, že byla maličko nervózní, jak si ho prohlížela od hlavy k patě. Samozřejmě mu to neušlo. On si na oplátku opatrně prohlédnul ji. Měla na sobě šaty, co pro ni nechal ušít u Madame Malkinové. Měly délku po kolena a byly v černé barvě. Trup jí však obepínaly, jako druhá kůže. Tenká ramínka z nařasené poloprůsvitné látky a podle jeho mínění asi až moc hluboký dekolt, jak si tak uvědomil, když si ji prohlížel. Nakonec se věnoval vlasům spadajícím v měkkých vlnách. Neměla na sobě prakticky žádné ozdoby. Jen na jedné straně jí vlasy držel z obličeje obyčejný nezdobený hřeben. Udělal si mentální poznámku, že jí bude muset koupit nějaký mnohem výraznější, který by se k ní mnohem více hodil a podtrhoval její krásu. I když tato jednoduchost měla také něco do sebe. Pak pozorně studoval její tvář. Oči měla výraznější, než obvykle a ty rty! Zdobila je krvavě rudá rtěnka, která mohla působit na většině žen lacině, ale u slečny Grangerové dokonale podtrhovala jinak prostou jednoduchost.

„Dobrý večer, Hermiono,“ zamumlal nakonec, když se mu znovu rozběhlo srdce. A pádilo o něco rychleji, než na co byl zvyklý. Dával to za vinu blízkosti té nádherné ženy. Ne, že by na tom nějak extra záleželo. Navenek působil stále stejně chladně a možná i odtažitě, jako obvykle.

„Dobrý večer, Tome,“ odpověděla s ostýchavým úsměvem. Nejraději by okamžitě změnil plány a zavřel ji někde pod zámek, nebo možná tucet zámků. A to vše jen proto, že se obával, že má před sebou novou Helenu Trojskou. A pak taky proto, že by rád znovu cítil její rty na svých. V duchu si za ty myšlenky vynadal.

„Prosím, pojď dál, ještě nejsem tak úplně hotová,“ přiznala a ustoupila ze dveří, aby mohl vejít.

 

Jako vždy ho překvapilo, jak je místnost dokonale uklizená a i přes několik různých barev, co se dekorací týkalo, se zdálo, že to spolu nějak prostě funguje. Snažil se zapamatovat si každý detail, který se nějak týkal jeho snad již brzy budoucí manželky. Kdyby to nebylo nevhodné, tak by ji požádal o ruku již dnes večer, ale věděl, že je vůči hostiteli neurvalé takhle zkazit zásnuby jeho vlastního syna, protože mu bylo jasné, že tohle by se nejspíše dostalo na titulní stránku Denního věštce. Přece jen byl vyhlášen za jednoho z nejpřitažlivějších starých mládenců v kouzelnické Británii. V duchu už úplně viděl ty titulky: Dlouho ztracená dědička má úlovek roku!

 

Hermiona si jen přes ramene přehodila pelerínu, aby nezmrzla, nazula si boty na podpatku, takže se její nohy najednou zdály neuvěřitelně dlouhé a ruce si zahalila do dlouhých večerních rukaviček, jak jinak, než v černé barvě. Vypadala každým coulem, jako dáma.

„Promiň, že jsem se neozývala, ale potřebovala jsem být nějakou dobu sama a něco si urovnat v hlavě,“ prohodila, jako by mimochodem. Měla pocit, že mu nějakou omluvu dluží a lépe to nedokázala. Vzal to na vědomí přikývnutím hlavy. Neříkal nic. Nevěděla, co čekala, ale po Antoninově výbuchu čekala nejspíš něco podobného. Místo toho se jí dostalo chladného přijetí faktu. Ti dva snad nemohli být více rozdílní a přesto si byli až neskutečně podobní. Kdyby to nepoznala na vlastní kůži, tak by se vysmála každému, kdo by jí tohle tvrdil. Považovala by to za absurdní. Jenže ona to byla realita. Ještě ke všemu její realita. Pochybovala, že ji v životě ještě něco překvapí po tom, co už stačila zažít.

 

Jakmile dorazili na místo určení, tak se Hermiona zachvěla chladem. Přece jen ještě nebylo až tak teplé počasí a ona nebyla příliš vhodně oblečená, aby se potulovala podvečerem oblečená jen v šatičkách a s pelerínou. Zdálo se, že její společník si toho nevšiml a nebo se tak minimálně tvářil. Trochu ji to zamrzelo, ale po tom, jak se k němu i Antoninovi zachovala v uplynulé době se mu vlastně ani trochu nedivila. Měl plné právo se k ní chovat se zdvořilým chladem. I ona ve své umanuté paličatosti si to moc dobře uvědomovala. Doufala, že to bude příjemný večer, ale spíše se zdálo, že bude plný zdvořilé konverzace o ničem, falešných úsměvů a pokud jde o ni, tak by to mohlo zahrnovat i nějakého tanečníka a pár drinků. I po včerejší příšerné kocovině byla odhodlaná se dnes večer napít.

 

Rozhlédla se kolem a zjistila, že jsou vlastně přímo před vchodovými dveřmi do Malfoy Manor. Stále ještě ji i po té době pronásledovaly přízraky minulosti. Až příliš dobře si vzpomínala na pološílenou Bellatrix s nožem v ruce. Otřásla a tentokrát to nebylo chladem. Dnes se jí ta vzpomínka vrátila s až neobvyklou silou. Možná to bylo chladným příměřím mezi ní a mladým panem Riddlem. No možná, že ne až tak moc mladým, opravila se v duchu. Nadechla se a s rukou provlečenou skrz jeho rámě se jala stoupat po schodech. Bez toho, že by se zastavili ji odvedl až k ceremoniáři, který počkal, než jí odeberou pelerínu, než je ohlásil.

„Slečna Hermiona Jean Grangerová a pan Thomas Marvolo Riddle,“ pronesl zvučně, než je nechal vejít do sálu, kde naposledy byla na oslavě výročí manželů Malfoyových. Hermiona potlačovala nutkání se začít ošívat pod pohledy, které na ni dopadaly. Některé byly zvědavé, další nenávistné a jiné chladné. Měla pocit, že kdyby se pevně nedržela Toma, tak by buď utekla a nebo se na místě propadla pod zem.

 

O pár skleniček vína, několik jednohubek a tanečních partnerů později…

 

„Dámy a pánové, rád bych vás přivítal na oslavě k zásnubám mého syna a dědice Luciuse Malfoye s krásnou slečnou Narcissou Black,“ zakončil s triumfálním výrazem v očích Abraxas. Ten detail Hermioně neunikl. Stejně jako jejímu zraku neuniklo, že budoucí nevěsta se sice usmívá, ale nezdá se skutečně šťastná. Domluvené manželství, jak jinak, pomyslela si hořce a doufala, že ti dva si k sobě přece jen najdou cestu. Není nic horšího, než vynucený svazek. Ale fascinovalo ji, jak byla Narcissa krásná už jako mladá dívka. Její tvář slibovala, že až rozkvete, bude skutečně okouzlující.

„Krásný pár, že?“ promluvil mužský hlas vedle ní a ona málem nadskočila, jak se lekla. Pohlédla na muže, který promluvil. K jejímu překvapení to byl samotný Abraxas. Musela být zamyšlená mnohem déle, než původně předpokládala, když stihl dojít až k ní.

„Ano, to skutečně ano. Narcissa bude jistě krásnou a dobrou manželkou vašemu dědici, pane,“ pronesla bez známky sarkasmu, díky čemu na sebe byla opravdu hrdá.

„To doufám. Vím, že můj syn je do vás blázen, Hermiono, ale nemyslím si, že vás by zvládnul,“ prohlásil rozhodně, i když měla pocit, že mu v hlase zaznělo jakýsi podtón, který nedokázala definovat.

„Prosím?“ ohradila se poněkud pohoršeně.

„Víte, Narcissa je jemná dívka dobrých mravů,“ začal, avšak než stihl pokračovat, tak ho s přimhouřenýma očima přerušila.

„Chcete snad říct, že já nemám vhodnou výchovu?“ Abraxas zvedl ruce v obranném gestu.

„Nikoliv, má krásná Hermiono, ale myslím, že vy potřebujete po svém boku muže. A Lucius, no po pravdě je i navzdory svému věku ještě více chlapec, než skutečný muž, proto si myslím, že je vhodnější, aby po jeho boku byla milá, hodná, jemná žena a ne divoká kočka, jako vy. A věřte, že to skutečně nemyslím, jako urážku, slečno,“ pronesl s úsměvem a než odešel, tak vzal její ruku do své a dlouze ji políbil na hřbet ukrytý pod saténem rukavičky. V ten okamžik ucítila, jak ji svědí místo přesně mezi lopatkami, a tak jemně i když neúprosně vymanila ruku z Malfoyova sevření a ohlédla se. Stál tam. Vysoký, temný a zachmuřený a Hermioně se udělalo špatně od žaludku. Bezděčně si přiložila ruku na břicho, než se otočila s úmyslem ztratit se v davu.

 

Nebylo jí přáno. Při dalším kole tance si ji přivlastnil. Zatímco kroužili po parketu, tak cítila, jak ji propaluje pohledem. Ani jeden z nich nic neříkal. Obratně ji odvedl z parketu, aniž by zaškobrtnul a odvedl ji stranou od lidí. Riskla pohled vzhůru a strnula. Obvykle chladné oči plály vztekem a něčím, co nedokázala úplně přesně definovat. Ústa měl tak sevřená, že tvořila jen bledou čárku v tváři napjaté vztekem.

„Co to mělo být?“ zeptal se tiše ledovým hlasem. Hermiona rozšířila oči překvapením, než je přimhouřila rozhořčením. Vlila se do ní nová síla.

„Co přesně myslíš?“ zeptala se stejně ledově, jako před chvílí on, což jak se zdálo zabralo. Na zlomek okamžiku vypadal vykolejeně.

„Abraxas. Co mi ohledně něj tajíš?“ syknul. V ten okamžik Hermiona konečně pochopila. To nebyl jen vztek. Byla tam žárlivost.

„Nic. Nevím, o co mu jde. Ale vysvětlil mi, proč se nehodím k jeho synovi,“ odpověděla popravdě. Tom jen zavrtěl hlavou. Nevěřil tomu. Nevěřil jí. Věděl, že Abraxas Malfoy je starý proutník, a když viděl, jak jí líbal ruku tak měl pocit, že by ho nejraději roztrhal vlastníma rukama. Končetinu po končetině.

„Ty žárlíš,“ podotkla s náznakem spokojeného úsměvu.

„Já nežárlím,“ procedil skrz zatnuté zuby. Už v tom okamžiku, kdy ta slova opustila jeho rty věděl, že je to lež. Žárlil a jak! A to ještě před několika měsíci netušil, že je takové emoce schopen. Žena, kterou mu vybral osud a nyní stála před ním mu totálně obrátila život naruby.

„Ale ano,“ rýpla si. Riddle jen zavrtěl hlavou, než ji vzal za ruku a nenápadně ji odváděl pryč z přecpaného sálu. Hermiona se málem rozesmála na plné kolo nad absurditou téhle situace. Největší černokněžník, kterým se stal v její době žárlil na ni. Mudlovskou šmejdku. Bylo to k popukání. Tomu nutkání však nakonec odolala.

 

I když to nebylo příliš vhodné, tak ji odváděl z Malfoy Manor. Úspornými pohyby ji zahalil do její peleríny a s rukou na jejích bedrech ji vystrnadil ze dveří. Pro dnešek už měl lidí plné zuby, a tak aniž by se zeptal je přemístil k sobě domů. Hermiona se zapotácela. Asistované přemisťování jí nedělalo dobře a už vůbec ne, když to ani v nejmenším nečekala.

„Co je to s tebou, Thomasi? Proč jsme tady?“ ptala se zmateně. Jen zavrtěl hlavou a popostrčil ji dále do domu. Postrkoval ji tak dlouho, dokud se nedostali do útulného salonku. Tedy byl by útulný, kdyby ve vzduchu nevisela ledově chladná atmosféra, která by se dala krájet.

„Nic,“ procedil jen mezi zuby a přihnul si ze sklenky, kterou si nalil. Hermiona ho ostražitě sledovala se skutečnými obavami. Shodila z ramen pelerínu, protože v ní jí tady uvnitř začínalo být nepříjemné horko a udělala krok směrem k muži před sebou. Její podpatky byly na naleštěných parketách skoro ohlušující.

„Pojď sem a podívej se mi do očí, Thomasi Marvolo Riddle,“ poručila pevným hlasem. Ani se na ni nepodíval, jen si nalil další sklenku destilátu. Unaveně si povzdechla, než došla přímo před něj. Odhodlaně mu hleděla do tváře, ale on ji pokaždé odvrátil.

„Jak chceš, buď si tu sám a chovej se jako malé dítě. Já odcházím,“ pronesla, než si stoupla na špičky a rychle mu vtiskla polibek na dokonale oholenou tvář. Když došla ke dveřím, tak se naposledy otočila. Jejich oči se setkaly a to ji zastavilo.

 

„Pojď sem,“ zachraptěl s rukou nataženou jejím směrem. Pomalu a s úmyslně více houpajícími boky k němu došla. Věděla, že tím přitáhne jeho pozornost. Chtěla ho trochu rozptýlit, než se tenhle večer zvrtne v totální katastrofu.

„Proč jsi mi nevěřil?“ zeptala se, když byla na krok od něj a konečně měla jeho pozornost. Riddle jen zavrtěl hlavou.

„Velice dobře znám Abraxasovu pověst a vím, jak snadno se ženám a hlavně krásným ženám dokáže vlichotit,“ přiznal neochotně. Hermiona naklonila hlavu na stranu a přemýšlela, co tím myslel. Pak jí to došlo.

„U Merlinova vousu,“ pronesla jenom. Její společník na to konto pouze přikývnul. Konečně jí alespoň trochu dávaly smysl ty jeho řeči.

„Ano.“ Hermioně se opět udělalo zle. Tohle ji nenapadlo a věděla, že nyní to asi jen tak z hlavy nedostane a při každém budoucím setkání už bude na hlavu rodu Malfoyů pohlížet jinak. Bez ptaní sáhla po jeho nedopité sklenici a jedním lokem ji do sebe obrátila, načež se rozkašlala, jak jí silný alkohol spálil nejdřív ústa a poté hrdlo.

„Pomalu, tohle není zrovna jemné pití,“ upozornil ji na očividné.

„Potřebovala jsem se uklidnit,“ zahuhlala. Viděla, jak mu rty zaškubaly úsměvem.

 

Cítil, jak se k ní natahovala jeho magie a konečky prstů mu až bolestně mravenčily touhou se jí dotknout. Ani trochu nelitoval, že ji v podstatě odvlekl z večírku. Doufal, že i ona cítí, jak ho to k ní táhlo. Hermiona pootevřela ústa a ztěžka oddechovala, jak se snažila rozdýchat silný alkohol, který tak neuváženě vypila na jeden zátah. Díval se na ty dvě lákavě se zvedající polokoule pod pružnou látkou šatů. Nedokázal si pomoci stejně, jako nedokázal odvrátit zrak. Jako kdyby na to neměl vliv, tak se jeho ruka natáhla a palcem přejel přes dívčin spodní ret, zatímco ostatními prsty jí držel pod bradou. Při jeho doteku jí prošlehl výboj, který se prohnal každou buňkou jejího těla a uhnízdil se zhruba někde mezi jejími stehny. Hleděla do jeho pohledné tváře a v duchu přemýšlela, jak někdo tak nádherný se mohl stát někým tak strašlivým a obávaným. Mrazilo ji z toho. Zároveň to Hermioně i připomněla, proč je vlastně tady. V době, kdy se ještě ona sama ani nenarodila.

 

Musel něco spatřit v jejích očích, protože jeho sevření na její bradě zesílilo, když se k ní sklonil a neúprosně, i když jemně přitiskl své rty na její pootevřená ústa. Na okamžik strnula. Čekala výčitky a možná i nějaký trest, ale rozhodně ne tohle. Dovolila mu, aby jí jazykem vklouzl do úst. Měla pocit, jako kdyby byla jedinou oázou v poušti a on se z ní snažil napít. Ostýchavě mu položila ruce na ramena. Cítila pevné svaly pod silnou látkou fraku. Spokojeně zamručel, když ucítil, jak se její jazyk otřel o jeho, a pak se opatrně jal prozkoumávat jeho vlastní ústa. Magie v něm vyšlehla spolu se skoro oslepující touhou. Jeho smysly byly přemoženy její chutí, vůní i doteky. Divoce se líbali, jako kdyby neexistovalo nic jiného, než ten druhý. Když se od sebe odtrhli, aby se mohli nadechnout, tak Hermioně přišlo, že magie mezi nimi prostě není cítit správně. Věděla, že kdyby neměla porovnání s Antoninen, tak by jí to nikdy nemohlo dojít. Pohlédla mu do tváře, ve které zářily vášní zastřené oči.

 

Náhlé prozření do ní udeřilo, jako blesk z čistého nebe. Odstoupila od něj, vrtěla hlavou a tiskla si ruku na ústa. Tom viděl, jak se jí v očích mihnul strach. Nechápal proč. Neublížil jí a ani to neměl v úmyslu.

„Ty...ty… Prosím řekni, že to není pravda. Prosím,“ šeptala zoufale. Konečně jí to všechno zapadlo do sebe. Bolelo ji srdce za něj i za sebe. Bože, já byla tak strašně pitomá a naivní, nadávala si v duchu zoufale.

„O čem to mluvíš, Hermiono?“ ptal se zmateně a mezi obočím mu naskočila vráska.

„Tvá duše,“ hlesla jenom a zoufale si tiskla ruce k hrdlu, které se jí stáhlo zoufalstvím. Zdálo se, že její mise vlastně byla odsouzena k záhubě již od samého počátku a ona přišla do tohoto času, do této doby zbytečně.

„Prosím?“

„Tvá duše. Je celá?“ Těkala mu zlatistýma očima po tváři a snažila se najít nějaký náznak toho, že neměla pravdu. Nenacházela ho.

„Jak to můžeš vědět?“ odpověděl místo toho otázkou.

 

Hermiona měla pocit, že není schopna dýchat. Hrdlo měla k nesnesení stažené. V hrudi cítila bolestnou prázdnotu. Začínala se jí z nedostatku kyslíku točit hlava. Zavrávorala několik kroků nazpět. Když se po ní ale natáhl její společník, tak se její panika ještě více zhoršila. Nechtěla aby se jí dotýkal. Byl konec. Konec všeho, co mohla změnit. Zdálo se mu, jako kdyby se v ní něco zlomilo a nevratně roztříštilo. Nechápal, jak může vědět, že si udělal něco z duší. Něco mu tady tak úplně nehrálo a on byl odhodlán přijít na to, co. Nyní více, než kdykoliv předtím. Asi by byla mnohem raději, kdyby jí alespoň na jeden jediný další okamžik ještě nechal žít s tou jak vidno planou nadějí. Jenže to se nestalo.

„Nepřibližuj se ke mně!“ zasykla, zatímco se snažila ovládnout. Marně. Toužil ji obejmout a vysvětlit jí, že k tomu, co udělal měl své důvody. Věřil, že by to snad mohla pochopit. Ona ano. Byla přece jeho součástí. Byla mu souzena. Jenže nyní se zdálo, že ji to od něj odehnalo. A obával se, že možná nadobro.

„Hermiono,“ oslovil ji opatrně, aniž by dal najevo, jak ho její chování uvnitř bolelo. Střelila po něm zlostným pohledem.

„Ne! Už žádná Hermiona. To, co sis udělal je neodpustitelné a já bych nemohla žít s někým, kdo si dobrovolně roztříštil duši. Kolik kusů duše už jsi obětoval svému šílenému snu o nadvládě, hm?“ ptala se dál jedovatě.

„Jeden,“ pronesl beze stopy lítosti. Překvapeně rozšířila oči. Ve skutečnosti nečekala, že by jí odpověděl.

„Sbohem,“ zašeptala a v dalším okamžiku se s tichým puknutím přemístila do svého domu, kde okamžitě vztyčila veškeré možné kouzelné bariéry, které měly zabránit Riddleovi, aby se k ní dostal.

 

Skopla si z nohou podpatky. V očích jí štípaly neprolité slzy. Tohle byl konec. Konec jejího snažení o záchranu budoucnosti kouzelnického světa. Bylo jí do breku nad sebou samotnou. Skutečně totiž netušila, že jí na tom chladném muži začalo záležet. Neřekla by přímo, že do něj byla zamilovaná, jako třeba do Antonina, který ji uhranul na první pohled, ale něco k němu cítila a nyní to musela potlačit. Byl konec. Došla až ke krbu, vzala trochu Letaxu, vstoupila bosky dovnitř a následně zmizela ve víru jedovatě zelených plamenů.

 

-xoOox-

 

Ocitla se v neznámém nejspíše obývacím pokoji, který osvětlovala jen jediná rozsvícená lampička postavená v diskrétní vzdálenosti na malém stolku s ozdobně vyřezávanýma nohama. Rozhlížela se kolem. Nábytek byl z leštěného dřeva. Většinou na sobě měl nějaké vyřezávané umělecké zdobení či kování. Působilo to tak nějak starobyle. Starobyle, ale přesto útulně a domácky. Hermiona si v duchu dokázala představit muže, ženy a možná dokonce i děti v nákladném oblečení, jak tu žijí své životy. Den za dnem tu řeší své starosti či prožívají své malé radosti, jako kdokoliv jiný. Na okamžik díky tomu zapomněla na své trápení. Opatrně se procházela po pro ni neznámém místě a konečky prstů čas od času přejela po leštěném dřevě. Byla tak pohlcena atmosférou zdejšího místa, že prakticky úplně zapomněla na své okolí. Nevšimla si tak muže, který vešel do místnosti. Nevydal ani hlásku, jen ji pár okamžiků jednoduše pozoroval. Všiml si, že je bosa, i když na sobě má malé černé. To samo o sobě bylo podivné. Věděl, že Hermiona si vždy zakládala na tom, jak vypadá. Zdálo se mu to podivné, ale nehodlal to komentovat. Zřejmě ji něco rozrušilo, protože tohle bylo vůbec poprvé, kdy se objevila u něj doma.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše, aby ji nevyplašil. Trhla sebou leknutím, než se otočila za jeho hlasem. Stál tam na úplné hranici světla a stínu. Tmavý, vysoký, svalnatý a nádherný. Hlavně byl celý. Uvnitř i navenek. V tuto chvíli byl vše, co potřebovala. Stal se jakousi podivnou kotvou pro její příčetnost. Místo odpovědi jen přikývla. Došel k ní a chlácholivě ji objal. Nehodlal z ní páčit detaily, ale nejraději by tomu, kdo tohle způsobil zakroutil krkem a nebo mu vyrval vnitřnosti a rozvěsil je po jeho pokoji místo girland. Druhá možnost se nabízela jako nejlákavější.

„Uspokoysya, dorogaya,“ šeptal jí něžně, zatímco jí velkýma rukama hladil po zádech. Jakmile se konečně přestala třást, tak se od něj odtáhla.

„Omlouvám se, že jsem ti sem vtrhla, Antonine, ale nevydržela jsem být doma,“ snažila se mu vysvětlit svůj náhlý vpád.

„V pořádku. Tady jsi vítána a dobře to víš, med,“ ujistil ji s poloúsměvem, který mu dosáhl až k šedozeleným očím. Byla za toho muže nesmírně vděčná. Díky němu mohla alespoň na okamžik předstírat, že její svět má stále ještě nějaký smysl.

 

Bez rozmýšlení ho chytila kolem krku a přitáhla si k sobě jeho hlavu, aby ho políbila. Okamžitě mu vklouzla do úst. Jejich jazyky se o sebe otíraly, zatímco studovaly ústa svého partnera. Líbala ho s neuvěřitelnou naléhavostí. Stejně zoufalým a naléhavým způsobem se k němu tiskla. Nedokázal se ovládnout natolik, aby ji od sebe odstrčil. Na to prostě neměl dostatek morální síly. Místo toho si to užíval, i když věděl, že jakmile bude jeho partnerka zase plně při smyslech, tak ho zanechá samotného s bolestně tepající erekcí. I tak mu to za to stálo. Hodlal si vzít vše, co mu byla ochotná nabídnout, než ji přesvědčí, že je čas takříkajíc prásknout do koní a převést jejich vztah na jinou úroveň. Rozechvělými prsty mu rozepínala košili, zatímco ho líbala na krk, který čas od času poškádlila i zuby. Jakmile se dostala k horké kůži na jeho trupu, tak na ní se spokojeným mručením zanechala vlhkou stopu ze svých polibků. Když narazila na drobnou bradavku, tak přes ni ostře přejela nehtem, za což si vysloužila Dolohovovo ostré nadechnutí. Rukama přejížděla po jeho těle, zatímco ho ochutnávala. Neodvážila se sjet níž, než byl pásek jeho kalhot.

 

Nakonec ji Antonin musel zastavit. Donutil ji, aby se mu zadívala do očí. Její plály vášní, zatímco jeho zůstaly alespoň částečně vážné. Olízla si od polibků naběhlé rty jazykem a to byla poslední kapka. Okamžitě je přemístil do své ložnice, kde ji od sebe odstrčil, aby spadla po zádech do postele. Překvapeně vykřikla, ale pak se rozkošnicky rozvalila v měkkých přikrývkách. Okamžik ji sledoval, než si sundal košili a opatrně, snad aby ji nevystrašil, si lehnul vedle ní. Motýlími doteky konečků prstů přejížděl po látce šatů těsně obepínající její tělo. Nevnucoval se, jen s rukou pod hlavou sledoval její reakce na jeho škádlení.

„Myslím, že jsi trochu moc oblečená,“ podotknul poněkud zhrublým hlasem. Hermiona neodpověděla, jen se posadila a sáhla si na bok, kde byl skrytý zip šatů. Rozepnula ho a pomaličku si šaty sundávala z ramen, než je nechala spadnout na své boky. Fascinovaně sledoval každý její pohyb. Ruce si zkřížila na ňadrech, když si lehala zpátky na své původní místo. Opatrně zatáhl za látku šatů schoulenou kolem jejích boků. Odvrátila oči, ale i tak se nadzvedla, aby jí šaty skutečně sundal. Nyní před ním ležela jen v punčochách, podvazkovém pásu a kalhotkách. Krajkových kalhotkách, jak si všiml.

 

Hluboko uvnitř věděla, že tohle je hrozná chyba, ale nedokázala si pomoci. Potřebovala se cítit pro někoho chtěná. Chtěla zapomenout na zradu, kterou tak nepochopitelně cítila po odhalení, že Thomas Riddle již započal svou přeměnu v Lorda Voldemorta.

 

Líbal ji něžně na ústa, zatímco jí jemným tlakem odsunul ruce, kterými si zakrývala ňadra. Aniž by se odtrhnul od jejích úst, tak jí opatrně přejel rukou přes vrcholky ňader. Cítil, jak pod jeho dotekem ztuhla, avšak on se nevzdával. Hladil ji po hrudi, plných ňadrech i plochém bříšku tak dlouho, dokud necítil, že se opět uvolnila. Užíval si dotek každičkého centimetru její hřejivé, hebké kůže. Nakonec i ona začala hladit jeho rozpálenou kůži. Cítil její nehty na zádech, ramenech i hrudi. Poznávala ho. Kochala se jím. Užívala si jeho svalnaté tělo přitisknuté vedle jejího. Přišla si vedle něj úžasně křehká. Věděla, že vedle něj taková být může. Byl její kotvou i berličkou v téhle stále ještě neznámé době.

 

Zakňourala na protest, když se odtrhnul od jejích sladkých úst. Hrdelně se zasmál, než jí sjel na hrdlo, pak na klíční kost, než nakonec sjel po její hrudní kosti až do mezírky mezi vyzývavými vrcholky ňader. Vzal do úst jednu její bradavku. Lehce jki skousnul mezi zuby, zatímco druhou promnul mezi palcem a ukazováčkem. Slaboučce zasténala a lehce se prohnula v zádech, aby mu byla ještě o něco blíž. Cítil, jak mu do zad chvílemi zarývá nehty, než se opanovala a raději mu zamotala prsty do polodlouhých vlasů. Mezi stehny cítila vlhkost a v podbřišku zase počínající slast. Byl to ten úžasný tlak, který znala z okamžiků, kdy si sama dělala dobře. Nyní to však nepramenilo z jejích zvídavých doteků, ale ze zkušených úst a rukou jejího magií vyvoleného muže. Když se posunul, aby se ústy dostal i k druhému ňadru, tak už to Hermiona nevydržela a sjela mu rukama na pevný zadek a pevně ho stiskla. Vzal to jako výzvu a přitiskl se k ní i spodní částí svého těla. Někde na boku cítila tvrdou vybouleninu bezpečně ukrytou v látce kalhot. Cítila jakousi podivnou moc. Jeho tělo totiž reagovalo na ni a nikoho jiného.

 

Antonin to nedokázal vydržet, vzal jednu její ručku a aniž by jí přestal laskat na ňadrech, tak si jí jemně přiložil do slabin. Hermiona se okamžik ostýchala. Nakonec ho pevně sevřela štíhlými prsty přes látku kalhot. Zavzdychal, když ho hladila. Nakonec se jeho milenka osmělila natolik, že mu začala neohrabaně rozepínat poklopec kalhot. Něžně jí odstrčil ruku, čímž si vysloužil ublížený pohled.

„Počkej, med,“ zachraptěl zastřeným hlasem.

„Proč?“ ptala se zmateně. Zasmál se nad jejím rozčarováním, než jí vlepil rychlý polibek na rameno.

„Myslím, že pokud bychom to nyní dotáhli do konce, tak by sis to pak mohla vyčítat. O to nestojím.“

„To proto, že jsem panna?“ ptala se na oko věcným tónem.

„Ano,“ řekl, než jí rychle dal prst na rty, aby mu nemohla skočit do řeči. „Chci, aby naše první milování bylo proto, že to oba chceme a ne proto, že ti někdo ublížil. Rozumíš?“ Místo odpovědi nasála do úst jeho prst a začala kolem něj kroužit jazykem. Naprosto přesně věděl, kde by se mu tenhle její jazýček momentálně líbil. A ta představa ho skoro zabila. Cítil, jak mu penis poškubává ve vězení z látky. Hermiona něco zakňourala, než se mu stulila v náruči.

„Děkuju,“ zakňourala. Antonin ji políbil na vršek hlavy a v duchu se za tohle svoje svatouškovské chování nenáviděl. Místo možného milování měl nyní v náruči smutnou mladou ženu, která prostě jen potřebovala s někým být a cítit, že je pro někoho důležitá.

 

Doufal, že už se nikdy nezachová takhle hloupě a galantně, jako před pár minutami.

„Spi, moya lyubimaya,“ zašeptal, než přes ně přetáhnul deku. Ještě dlouho potom, co mu Hermiona už dávno spala v náruči, se snažil najít pohodlnější polohu, aby si ulevil od bolestivého pnutí ve slabinách. Vzrušení už ho sice opouštělo, ale i tak to nebyl zrovna příliš příjemný zážitek a nerad by si to opakoval nějak moc častěji. Měl pocit, že by ho to mohlo připravit o jeho mužnost. A to by opravdu, ale opravdu nerad. Přece jen měl se slečnou Grangerovou a jistou částí svého těla ještě nějaké ty plány.