Nový začátek 6

6. kapitola

Hermiona se již skoro dva týdny snažila poměrně dost úspěšně ignorovat oba muže, kteří jí tak nečekaně vpadli do života a díky shodě okolností v něm i budou muset zůstat. Měla z toho pramalou radost, ale už si na to tak nějak začínala zvykat. Co jiného jí také zbývalo, že? Chodila do práce, domů a do knihovny Ministerstva kouzel. Nereagovala na sovy či vzkazy od kohokoliv jiného, než byl Aberforth. Dokonce to dotáhla tak daleko, že zablokovala i spojení letaxem, jen aby měla klid a mohla se v klidu soustředit. Vše si srovnala ve svých poznámkách i ve své hlavě. Bylo toho hodně a zároveň strašně málo, co se jí podařilo zjistit. Jediné, co jí nešlo do hlavy byl pocit, že spojení s budoucím lordem Voldemortem bylo jiné, než s Antoninem, jako kdyby z jeho strany nebylo něco v pořádku. Nedokázala se toho dojmu zbavit, pořád se jí to v mysli vynořovalo, jako kdyby odpověď byla na dosah, ale ona na ni nemohla dosáhnout, protože byla zasutá někde hodně hluboko. Otráveně si povzdechla.

Dobře si uvědomovala, že její podrážděnost plyne i z nedostatku kontaktu s jejími muži. I oni měli jistě podobné pocity. A i kdyby to nahlas nepřiznala, tak z toho měla škodolibou radost. Nic to však neměnilo na tom, že brzy bude čas, aby se s oběma alespoň sešla, když nic jiného. Neměla z toho bůh ví jakou radost. Umanula si, že večer otevře svůj krb do letaxové sítě a pokud jí dnes dorazí nějaká sova, tak odepíše. Víc zatím dělat nehodlala. Odpoledne se oblékla a rozhodla se projít po Prasinkách, aby se pokusila přijít na jiné myšlenky nebo si minimálně vyčistila hlavu.

Oblečená byla skoro okamžitě. Venku už se pomaličku oteplovalo, a tak doma nechala jak rukavice, tak i šálu. Jakmile za ní zaklaply dveře, tak se jí z nějakého nepochopitelného důvodu ulevilo. Nepřemýšlela nad tím a nechala nohy, aby ji nesly, kam se jim zachtělo. Netrvalo dlouho a zmateně se rozhlížela po okolí. Pak jí došlo, kde je. Bylo to kousek za Prasinkami, kde již brzy bude stát nejstrašidelnější dům v celé Británii – Chroptící chýše. Zatím tam však nic z toho nebylo. Jen volné prostranství s výhledem.

Chvílemi se snažila procvičovat jednoduchá kouzla bez hůlky, ale většinou bez valného úspěchu. Nakonec toho frustrovaně nechala. Cestou zpátky vztekle nakopla několik kamínků. Nemělo to na ni však požadovaný účinek. V duchu věděla, že brzy bude muset Aberforthovi vysvětlit, co se jí vlastně děje. Už tak po ní házel zkoumavé pohledy, když si myslel, že ho zrovna nevidí. Bylo jí to nepříjemné. Byl na ni od začátku hodný a choval se k ní skoro otcovsky. Hermionu skutečně mrzelo, že před ním měla tajemství. Na druhou stranu se obávala, jak bude Aberforth reagovat na to, že se u ní projevilo nezlomitelné pouto s dvěma asi nejmocnějšími muži, které mohla v této době potkat. Byli mocní. Mocní a nebezpeční. To dost dobře chápala i ona.

Došla do vesnice a snažila se sebrat odvahu, aby se konečně svěřila alespoň Aberforthovi. Nedařilo se jí to. Nebyla toho prostě schopná. Štvalo jí to. Byla už hodně, hodně unavená z toho, co všechno se jí podařilo zjistit. Měla pocit, že čím víc se toho dozvídala, tím méně toho skutečně věděla.

Když konečně došla domů, tak se unaveně vysvlékla z kabátu i bot a nalila si skleničku vína, než se zhroutila na gauč. Natáhla si nohy, popíjela víno a snažila se dočíst knihu, kterou nedávno odložila na konferenční stolek. Opět jeden z románů, které si nedávno koupila a při pročítání některých pasáží věděla, že se červená, zatímco se jí v podbřišku rozléval zvláštní vzrušující pocit. S knihou stále ještě v jedné ruce pokrčila jednu nohu v koleni a druhou rukou si pomalu a jaksi nejistě přejela přes prsa ukrytá pod jemnou látkou halenky, pak na ploché bříško a nakonec váhavě sjela až k lemu sukně. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Už to bylo dávno, tak dávno, kdy si sama dopřála úlevu a nyní se cítila poněkud nepatřičně. Vyhrnula si sukni a zajela si rozechvěle mezi stehna. Cítila vzrušení, když zlehka přejížděla konečky prstů po hladké látce kalhotek. Přitiskla přes látku prsty na poštěváček a začala jimi pomaličku kroužit. Cítila, jak se jí z klína šíří teplo do celého těla a věděla, že pokud bude pokračovat, tak si brzy zničí kalhotky.

Ozvalo se prásknutí, jak se aktivovalo letaxové spojení v jejím krbu a ona bleskurychle odtáhla ruku z klína a posadila se. Tak tohle bylo hodně trapné, pomyslela si, když se zjevila postava Dolohova, který měl v obličeji uštvaný výraz.

„Co se děje?“ zeptala se, jakmile vystoupil z krbu. Jeho uštvaný výraz prošel několikerými proměnami. Nejdřív tam byla úleva, a pak ji vystřídal vztek. Hermiona okamžitě nechala knihu knihou a založila si ruce na prsou v obranném gestu.

„Co se děje?! Ty se mně ptáš?!“ pronesl výhružným, i když stále nebezpečně tichým hlasem. Hermioně vyschlo v ústech, ale postavila se, aby ji nemohl tolik převyšovat.

„Ano, ptám se, co se ti stalo. Vypadal jsi uštvaně,“ poukázala na jasný fakt.

„Ty..ty jsi prostě neuvěřitelná!“ vyprskl nevěřícně a rukou si prohrábnul černé vlasy, takže mu pár pramenů spadnul do obličeje. Ani se neobtěžoval si je odhrnout. Skoro ji bolely prsty, jak ráda by mu ty vlasy odhrnula z obličeje. Ale s tím, jak viděla, že mu na hrdle naštvaně pulzuje žíla a má svaly napjaté k prasknutí, jako kdyby byl pružina stlačená na doraz, se neodvažovala dost dobře ani pohnout, natož se ho dotknout.

„Pokud na mě hodláš nadále ječet, tak to prosím urychli, nemám na to náladu,“ opáčila na oko klidně, zatímco uvnitř ní to příšerně vřelo. Nejraději by mu jednu vrazila, aby to buď ze sebe vysypal a nebo zmlknul. Nehodlala být jeho hromosvodem špatné nálady. Po jejím proslovu na ni Antonin jen ohromeně zíral s pootevřenými ústy. Nevěřícně zakroutil hlavou, než na ni opět upřel ten svůj šedozelený pohled, ve kterém byl jasně patrný vztek.

„Hermiono, dorogaya, ty mě nějaké dva týdny ignoruješ, a když konečně přestaneš, tak se mě jako nevinnost sama zeptáš, proč vypadám, jak vypadám?“ prohlásil nevěřícně. „Copak tebe naše pouto nijak nepoznamenalo, když jsme byli od sebe? Copak to vlastně nebyl důvod, proč jsi konečně odblokovala svůj krb? Ty nic necítíš?“ rozčiloval se dál a začal rázovat po pokoji. Hermiona ho ohromeně sledovala.

Samozřejmě, že cítila. I ona přece byla člověk. Byla podrážděná, chtěla se ho dotýkat, chtěla, aby ji líbal. Ale nebyla si jistá jestli je to díky milencově poutu a nebo tím, že věděla, že se do něj zamilovala. Nebyla si jistá, zda její zamilovanost pramení z jejich pouta a nebo jen z toho, že její magií vyvolený, byl prostě výstavní mužský exemplář. I když o jeho vlastnostech poněkud pochybovala. Byl majetnický, arogantní a věděla, že dokáže být i velmi prchlivý. I tak si Hermiona přiznávala, že ji to k němu táhne.

Udělala krok k němu a pohladila ho po paži. Věděla, že má ruce vzteky zaťaté v pěst.

„Potřebovala jsem být sama, Antonine,“ přiznala a snažila se mu dívat do tváře. Pečlivě před ní uhýbal pohledem, zatímco zatínal zuby.

„Proč?“ ptal se poněkud ublíženým tónem.

„Dělala jsem nějaký výzkum ohledně toho, co se nám stalo,“ přiznala většinu pravdy. Nakonec na ni pohlédnul unavenýma očima.

„Zjistila jsi, jak z toho ven?“ zeptal se na to, čeho se prakticky nejvíc obával. Zavrtěla hlavou a unaveně se pousmála.

„Ne. Před tímhle totiž není úniku. Jakmile jednou milencovo pouto přijde, tak se z něj nelze vyvléknout. Ale i tak jsem potřebovala zjistit veškeré možnosti a na to jsem potřebovala být v klidu. Nechtěla jsem kolem sebe žádné rozptýlení,“ snažila se mu vysvětlit, avšak zdálo se, že její slova měla naprosto jiný účinek. Cítila pod prsty, jak se mu opět napnuly svaly.

„Takže já jsem jen pouhé rozptýlení pro úžasnou Hermionu Grangerovou, která je přece nám všem nadřazená,“ zavrčel podrážděným hlasem. „Nu alespoň vím, jak si stojím,“ zasyčel, než od ní ustoupil. Hermiony se to dotklo. Takhle to přece nemyslela. Pochopil to úplně špatně.

„Přestaň!“ křikla na něj, když začal rázovat po pokoji. Okamžitě zastavil a upřel na ni ublížený pohled. „Zle jsi to pochopil, Antonine. Já prostě jen chtěla mít klid. Nechtěla jsem myslet na tvoje ústa, na tvoje horké doteky nebo tvé šedozelené oči plné vášně a hříšných příslibů. Potřebovala jsem odstup. Zkus mě pochopit, prosím.“ Snažila se mu to vysvětlit a doufala, že ji pochopí.

„Já se snažím, strašně moc se snažím, med, jenže mi to nejde. Nejraději bych tě potrestal za to, že jsi mě ignorovala. Prostě jen proto, aby ti došlo, jak strašné to bylo. Rád bych ti připomněl, že jsi moje, Hermiono,“ prohlásil a rozhodil rukama.

„Potrestal?“ zeptala se nevěřícně. Nebyla přece malé neposlušné dítě, které udělalo něco špatně. Byla dospělá a po většinu doby i rozumně smýšlející žena. Dolohov jen přikývnul s nebezpečným leskem v očích. Hermiona se zajíkla, když se najednou ocitnul přímo u ní.

„Nejsem dítě!“ vykřikla a snažila se pomaličku opatrně ustoupit.

„Toho jsem si velice dobře vědom,“ zavrčel a chmátnul po ní. Nestačila uskočit a cítila, jak se jí do paže zaryly jeho prsty.

„C-co chceš dělat?“ ptala se zadýchaně napůl ze vzrušení a napůl z obavy, co se vlastně bude dít. Věnoval jí velmi pokřivený úsměv, který jí vzal dech. Odvedl ji k pohovce, sednul si a strhnul si ji do klína. Hermiona se snažila bojovat, ale k ničemu to nebylo. Proti jeho síle neměla šanci. Jednu ruku jí pevně položil na bedra a silou si ji přitlačil do klína. Hermiona se snažila svíjet a kopat. Když to nepomohlo, tak se otočila, aby na něj viděla i přes vlasy padající jí do ponížením zrudlé tváře.

„Pusť mě! Okamžitě mě pusť!“ zakřičela vztekle. Dolohov ji však jak se zdálo nevnímal.

Cítila, jak jí vyhrnul sukni a ohromeně zalapala po dechu.

„Neopovažuj se,“ zasyčela vztekle, když si uvědomila, co nejspíše měl v úmyslu. Dolohov užasle zíral na její kulatý zadeček jen částečně skrytý pod látkou černých kalhotek ve francouzském střihu.

„Budeš počítat,“ pronesl temně zabarveným hlubokým hlasem.

„Nikdy!“ vykřikla ve stejnou chvíli, kdy jí na zadeček dopadla jeho dlaň. Ta rána byla silná tak akorát. Věděla, že se jí snaží dokázat svou převahu.

„Počítej, dorogaya, jinak si na ten zadek ještě týden nesedneš,“ varoval ji, zatímco jí drsnou dlaní hladil po stehnech. Z očí jí sršely blesky, ale uvnitř tušila, že tu hrozbu myslel vážně. Zatnula zuby a zavrtěla nad sebou hlavou. Ozvalo se plesknutí, jak jí na citlivé místečko dopadla další rána.

„Jedna,“ pronesla skrz vzteky zaťaté zuby. Neviděla, jak se spokojeně usmál. Další rána.

„Dva.“ Pak následovalo několik dalších a Hermiona se přistihla, jak jí z úst po každé ráně uniká s číslem i zakňourání. Zahanbeně počítala, zatímco cítila, jak jí v podbřišku hlodá touha. Najednou měla jeho ruku na rozpálené kůži svého pozadí, když se dopočítala k desítce. Cítila, jak ji opatrně hladí a masíruje, než jí shrnul sukni zpět dolů. Svalila se mu z klína a z podlahy na něj házela vzteklé pohledy.

„Hajzle!“ zanadávala, zatímco se zavrtěla, jak jí poněkud bolelo sedět.

„Zasloužila sis to,“ podotknul suše, zatímco se snažil, aby nepoznala, jak moc ho tohle jejich malé dostaveníčko vzrušilo.

„Jsi arogantní parchant!“ syčela dál, zatímco se snažila vyštrachat do alespoň trochu méně ponižující polohy. Nakonec sebrala poslední zbytečky své důstojnosti, postavila se a přimhouřenýma očima na něj vztekle hleděla. Viděl, že jí v očích plane zlost i ponížení z toho, co jí před chvílí provedl. Neskutečně se mu to líbilo.

„Já vím, ale taky jsem byl v právu tě vytrestat a myslím, že příště si rozmyslíš, než mě budeš tak dlouho ignorovat. Původně jsem tě chtěl vzít někam ven, ale pak jsem zjistil, že se k tobě nemůžu dostat a trpělivě jsem čekal. Jenže ono až do dnešního dne nic. Ani já nemůžu mít nekonečnou trpělivost. Víš jak moc je těžké být bez tebe byť i jeden den?“ snažil se jí vysvětlit svůj postoj. Opravdu moc doufal, že pochopí i jeho stránku věci. Zlost z očí se jí pomaličku vytrácela.

„Antonine, já nevím co říct nebo dělat. Mám na tebe pořád příšerný vztek za to, co jsi mi udělal,“ pronesla unaveně a nenápadně si přetřela bolavé pozadí, což u jejího společníka vyloudilo potutelný úsměv.

„Dostanu pusu na usmířenou, když už teď mezi sebou máme trochu jasno?“ zeptal se s hranou nevinností. Hermiona si rozčileně projela rukou vlasy. Ten chlap byl naprosto neskutečný.

„Ne. Ale řekněme, že to, co se před chvílí stalo, se nestalo a já ti nabídnu skleničku vína,“ prohlásila nakonec.

„Víno bych si dal,“ pronesl. Hermiona jen přikývla, než přinesla již otevřenou lahev a druhou sklenku.

„Na nový začátek?“ pozvednul skleničku jejím směrem. Mladá žena jen přikývla, než i ona pozvedla číši.

Čas běžel dál, zatímco nakonec překonali ten podivný začátek a rozproudil se mezi nimi hovor. Antonin nejdříve vyzvídal, co všechno nového se dozvěděla o jejich poutu. Hermionu mu ochotně vše vysvětlila a řekla, že tam vlastně nebylo nic nového, ať už se snažila, jak chtěla. Dolohov potom šikovně svedl řeč na ni. Chtěl o ní něco vědět, a tak se vyptával. Hermiona se snažila odpovídat vyhýbavě. Nemohla mu přece prostě říct: Jo jasně, jsem z budoucnosti, kde ses mě pokusil zabít neverbální kletbou, jo a ten druhej, co dělá na Ministerstvu kouzel se stane nejšílenějším a nejodpornějším černokněžníkem od dob Grindelwalda. Jo a vlastně abych nezapomněla, kouzelnická populace bude skoro totálně zdecimovaná po poslední velké válce. Já se narodila v mudlovské rodině, a abych je zachránila, tak jsem svým rodičům vymazala nevratně paměť. No a to je asi ve zkratce všechno. Okamžitě to zavrhla. Mohlo by to zničit celé její poslání. Po spoustě vyhýbavých odpovědích se nakonec začala ptát Hermiona. Přece jen se to zdálo jako bezpečnější vody a navíc by ráda o tomhle mužském i něco věděla, když už s ním měla strávit život.

„A co ty, co tvoje rodina?“ snažila se změnit téma. Dolohov se zachmuřil.

„Co bys ráda věděla?“

„Cokoliv, co by mi o tobě něco řeklo. Mám s tebou strávit život, takže o tobě chci něco vědět. Kdo jsou tvoji rodiče, odkud pocházíš, kde jsi studoval, co máš rád. Prostě nějaké další informace kromě toho, že jsi arogantní hajzl a umíš úžasně líbat,“ pronesla nakonec a vyčkávavě se na něj zahleděla přes okraj napůl prázdné sklenice.

Antonin si povzdechnul, odložil sklenku na stolek a prohrábnul si vlasy.

„Moje rodina pochází z Ruska, kde jsem vyrůstal, ale po smrti obou rodičů jsem zůstal zde v Británii. Otec chtěl, abych šel studovat do Kruvalu, ale matka trvala na Bradavicích, kam jsem po spoustě rodinných hádek, které samozřejmě vyhrála, i nastoupil. Myslím, že její největší argument byl to, že od něj odejde, a to by můj otec nepřežil. Ať už byl jaký chtěl, tak moji matku svým způsobem miloval. Takže jsem nastoupil do Bradavic a byl zařazen do Havraspáru. Vystudoval jsem jako nejlepší v ročníku a nakonec jsem vzal místo u Gringottových, jako odeklínač. A to je ve zkratce asi vše,“ pokrčil rameny, než jim oběma dolil víno.

„Máš sourozence?“ ptala se zvědavě. Antonin jen zavrtěl hlavou.

„Jsem jedináček, proč?“ Teď pokrčila rameny zas Hermiona.

„Já taky, ale vždy jsem chtěla mít sourozence. Staršího bratra, který by mě ochraňoval nebo mladší ségru, kterou bych zas chránila já,“ pousmála se nad svou dětinskou hloupostí. Antonin jí věnoval upřímný úsměv, který mu dosáhnul do očí.

„Já chtěl mladší sestru, ale pak mi došlo, že bych asi zabil každého, kdo by se na ni zle podíval,“ pokrčil rameny a zazubil se.

„Klasický velký bratr,“ pošťouchla ho. Zvednul ruce v obranném gestu.

Měli nalité poslední víno, co tu měla a Hermiona cítila, že má špičku. Možná i to byl důvod, že skoro úplně zapomněla na své ponížení z jejich setkání.

„Chtěl bys děti, Antonine?“ zeptala se odvážně a ihned si za to málem nafackovala. Bylo jí jasné, že za to mohl alkohol, protože za střízliva by se na tohle určitě a zcela jistě nezeptala.

„Med?“ Pozvednul tázavě obočí.

„Já… Nech to být, byl to jen dotaz. Neměla jsem se ptát,“ zavrtěla hlavou a opřela se zády o opěrku pohovky. Antonin jí prsty přejel po rameni ke krku, kde si pohrával s pramínky neposedných vlasů. Hermiona se mu však i nadále odmítala podívat do očí.

„Mám rád to, co tomu předchází a pokud chceš, tak budu rád za tolik dětí, kolik mi jen budeš chtít dát, Hermiono,“ pronesl upřímně a i nadále si pohrával s jejími vlasy.

„A kdybych nechtěla žádné?“ přeptala se ještě zvědavě a snažila se nereagovat na příjemnou husí kůži, která jí při jeho dotecích naskočila. Antonin na okamžik přestal, než opět pokračoval ve svém laskání.

„Neříkám, že by mi to bylo jedno, ale pokud nechceš nebo nemůžeš mít děti, tak s tím nic neudělám. Na rodinu musí být dva, med,“ upozornil ji vážně.

Vážně se na něj podívala těma svýma nevinnýma očima, než ho prudce objala kolem krku. Zaskočila ho svou reakcí, ale nakonec ji i on pevně objal.

„Možná přece jen nejsi takový hajzl,“ zamumlala mu do ramene. Antonin se od srdce zasmál.

„Jsem rád, že už o mě máš lepší mínění,“ pronesl temně zabarveným hlasem, než jí lehce sjel prsty přes zadeček. To jak nadskočila mu přivodilo další záchvat smíchu.

„Nenuť mě, abych si svůj pomalu se měnící názor na tvoji osobu zase pokazila, Antonine,“ zavtipkovala, když si opřela čelo o jeho a hleděla mu do jeho šedozelených očí, zatímco před ním klečela.

„Nejsem tak jednoduchý, jak si možná myslíš,“ zabručel, zatímco jí rukama kroužil po zádech.

„Polib mě, prosím,“ zašeptala nevinně.

Neuvěřitelně rád jí vyhověl. Opatrně a zlehka přitisknul své rty na její. Cítil na sobě její ruce i to, jak si prsty hrála s jeho vlasy vzadu na krku. Jednou rukou jí sjel na křivku boků, kde ji nechal spočinout, zatímco druhou ji chytil za zátylek, aby mu jen tak nepláchla. Opatrně přejel špičkou jazyka po jejím spodním rtu. Jakmile pootevřela ústa, tak vklouzl jazykem dovnitř a jal se prozkoumávat její ústa. Chutnala sladce po vypitém víně. Jejich jazyky se o sebe otíraly a Hermiona občas nešikovně zavadila jazykem o jeho zuby, jak se snažila na oplátku prozkoumat jeho ústa. Jejich polibek se stále prohluboval, když ucítila, jak ji jeho prsty pevně sevřely na boku. Zasténala a přitiskla se k němu co nejblíž. Nakonec se od sebe jejich ústa odtrhla, jak se snažili popadnout dech. Oba dýchali vzrušeně a Hermiona se tajemně usmívala.

„Copak se ti honí v té tvé kudrnaté hlavince?“ zeptal se tiše, zatímco jí ukazováčkem přejížděl po linii krku až k důlku mezi klíčními kostmi. Hermiona místo odpovědi však jen zavrtěla hlavou.

„Prozraď mi to,“ vemlouval se jí dál chraplavě. Hermiona cítila, jak se jí do obličeje hrne krev. Sklopila oči. Zvednul ji bradu ukazováčkem, aby mu pohlédla do očí. V duchu zasténal, když spatřil její od předešlého líbání naběhlé rty a omámený pohled v očích.

„Chmpf,“ vydechla, než si špičkou jazyka přejela po rtech, aby si je navlhčila. „Já...no asi to bude znít heozně hloupě, ale ráda bych, aby sis rozepnul košili,“ pronesla a zahanbeně se snažila koukat kamkoliv jinam, jenom ne na něj. Antonin se tlumeně zasmál.

„Proč?“ dobíral si ji s tím stále úžasně chraplavým hlasem.

„Chtěla...chtěla bych cítit tvou kůži pod svými prsty,“ zamumlala, než se začala odtahovat, jak jí bylo trapně.

„Tak to mi tu košili budeš muset rozepnout sama,“ pronesl, když si ji znovu přitáhnul pořádně k sobě, aby jí zabránil v útěku.

Hermiona si znovu překmitla špičkou jazyka přes rty, než se soustředěným výrazem a příšerně rozechvělými prsty začala rozepínat první z mnoha drobných knoflíčků na jeho košili. Antonin ani nedutal, jen trpělivě držel s rukama spuštěnýma podél těla. Bál se, že jakákoliv reakce by ji mohla vyděsit a o to ani za mák nestál. Vývoj momentální situace se mu více, než zamlouval. Netušil, kam až to zajde, ale doufal, že mnohem dál, než se mu zatím poštěstilo. Přece jen byl muž a ti mají jisté potřeby.

Pohlédl na svou milenku a zjistil, že už má jeho košili rozepnutou a fascinovaně si ho prohlíží. Nutil se trpělivě držet pod jejím zkoumavým pohledem i motýlími doteky jejích prstíků. Cítil, jak mu konečky prstů přejíždí po pevných svalech na hrudi, stejně jako po starých jizvách, které se sem tam na jeho kůži vyskytovaly. Nakonec prudce vtáhnul vzduch do plic, když ucítil, jak mu nehtem přejela přes drobnou bradavku, a pak ohromeně sledoval, jak se k němu sklonila. Ucítil ostýchavou špičku jejího jazyka na své bradavce a přišlo mu to jako nejúžasnější pocit. Jednou rukou ho držela za rameno a druhou měla položenou na hrudi nad jeho srdcem. Cítila, jak mu rychle bije vzrušením a sama pro sebe se usmála, když si uvědomila, jakou má nad tím mužem moc. Nakonec se odvážila prsty sjet po jeho hrudi až k pasu jeho kalhot, kde mu za okraj zahákla prsty. To už Antonin nevydržel a přitáhl si k sobě její ústa. Hladově ji líbal, zatímco se jí jednou rukou snažil vyhrnout halenku, aby se i on dostal k její holé kůži. Kňourala mu do ústa zvědavými prsty lomcovala za pas jeho kalhot. Odtáhl se od jejích přesladkých úst a sjel jí rty na hrdlo, kde ji jemně kousnul, než to místečko chlácholil jazykem. Vyklenula se do luku, aby měl lepší přístup. Měla tak úžasně přirozené reakce, že skoro až zapomínal na to, jak moc je nezkušená.

„Hermiono, med,“ pronesl, než jí chytil za ruku, kterou se mu dobývala do kalhot. Omámeně na něj hleděla zlatohnědýma očima, ve kterých se mísila vášeň se strachem.

„Potřebuju něco vědět, rebenok,“ prohlásil nesmlouvavě. Mezi obočím jí naskočila vráska, jak se snažila vymyslet, co měl asi na mysli.

„Byla jsi někdy s mužem?“ zeptal se opatrně, zatímco doufal, že tím totálně nepokazil atmosféru.

„Ano,“ pronesla bez dechu a hleděla mu do očí, než pokračovala,“teď jsem tu s tebou, pak jsem byla s Aberforthem, Luciusem, i jeho otcem. Každou chvíli jsem přece s muži, proč se ptáš?“ dotázala se nevinně. Dolohov si jen unaveně povzdechnul. Pak najednou uviděl, jak jí to došlo. Zdálo se, že jeho společnice byla pod vlivem alkoholu víc, než si připouštěla.

„Ty-ty myslíš, jako...“ koktala, jak zoufale hledala vhodná slova.

„Intimně,“ dopověděl za ni. Hermiona krvavě zrudla, sklopila oči a odtáhla se od něj na druhou stranu gauče.

„Rebenok, odpověz mi, prosím,“ naléhal dál její společník. Hermiona si složila hlavu do dlaní, aby se na něj nemusela dívat, tak jí bylo trapně. Zhluboka se nadechla, než se na něj podívala těma svýma holubičíma očima.

„Jsem panna,“ zašeptala tak, že ji skoro neslyšel. Antonin si nedokázal pomoci, aby se mu koutek úst nezvednul ve spokojeném poloúsměvu.

Z další konverzace jí vysvobodila sova ťukající na sklo, zatímco na parapetu byl balíček, který nesla. Hermiona ji vděčně pustila dovnitř, než si přebrala balíček. Byl u něj i vzkaz. Zvědavě se do něj začetla, než se jí překvapením rozšířily oči a nervózně si skousla ret.

„Děje se něco?“ zeptal se podezřívavě Dolohov, který se stále ještě pohodlně rozvaloval na jejím gauči. Hermiona nad tím jen mávla rukou.

„Ale ne, to nic, jen mi konečně dorazily šaty, které jsem si nedávno objednala,“ snažila se to zahrát do autu.

„Šaty?“ zeptal se zvědavě a podmanivě se usmál. Jeho společnice ho však prokoukla.

„Uvidíš je, pokud spolu někdy půjdeme i jinam, než ke mně do obýváku,“ nadhodila svou návnadu. Dolohov si pobaveně odfrknul.

„Máš to mít.“ Hermiona na něj užasle zírala.

„To jsem zvědavá. Vydrž chvíli, půjdu je uklidit,“ pronesla a s omluvným výrazem zamířila po schodech do ložnice. Otevřela dveře skříně, uložila tam opatrně krabici a vzkaz nechala vzplanout, aby si ho nikdo nemohl náhodou přečíst. Úlevně padla do postele, když jí došlo, jak blízko bylo prozrazení toho, že má na krku ještě Toma Riddlea. Jak tam tak ležela, tak zjistila, že se s ní poněkud točí svět, a tak pevně zavřela oči v domnění, že to snad přestane. Nestalo se tak. Měla pocit, že je to ještě horší.

Přinutila se vstát a dojít dolů. Když Antonin spatřil, jak byla jeho společnice v obličeji bledá jako křída, tak mu došlo, co se asi stalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a dvěma dlouhými kroky byl u ní. Hermiona jen zavrtěla hlavou.

„Myslím...myslím, že budu,“ ani to nedořekla a dala si ruku na pusu, než urychleně zapadla ke kuchyňskému dřezu. Jakmile doběhla, tak se odtamtud ozvaly zvuky dávení, jak si její žaludek ulevoval. Antonina to neodradilo, přešel k ní a rukama jí držel vlasy z obličeje, aby si je nezašpinila. Jakmile měla prázdný žaludek, tak pustila vodu, spláchla dřez a pořádně si opláchla obličej i ústa vodou.

„Díky,“ zamumlala, i když jí bylo trapně jako nikdy.

„Sedni si,“ prohlásil rezolutně, než ji usadil na kuchyňskou židli, zatímco prozkoumával její kuchyňku, jak se snažil něco najít. Hermiona se schoulila na židli, co nejvíc dokázala a sledovala jeho počínání. Nakonec zoufale rozhodil rukama.

„Nevím, kde tu co je,“ zoufal.

„To nevadí, chci jen trochu vody, jít si lehnout a doufat, že na tohle můžeme zapomenout. Je mi příšerně trapně, že jsi to viděl. Příště bych se asi měla taky trochu najíst, než začnu popíjet,“ pokrčila unaveně rameny.

„Tys nejedla? Tak to se divím, že ještě nejsi pod stolem, rebenok,“ prohlásil se špatně potlačovaným úsměvem.

„Velmi vtipné,“ ozvala se kousavá odpověď. Antonin se skutečně bavil. Když viděl, jak se chytla za žaludek, tak se nad ní smiloval, vyhoupl si ji do náruče a odnesl ji nahoru po schodech do její ložnice.

Opatrně ji položil do postele, než jí začal sundavat boty.

„C-co to d-děláš?“ ptala se napůl zmateně a napůl vyděšeně.

„Neboj, nehodlám se na tebe vrhnout, jen co uvidím kousek tvé skvostné, nahé kůže, ale nemůžeš spát v tomhle oblečení,“ pronesl rezolutně, zatímco jí rozepínal zip na sukni, aby jí ji mohl stáhnout z boků. Hermiona se snažila zkroutit do klubíčka, ale on ji nenechal. Sednul si vedle ní na okraj postele, zády si ji přitiskl k hrudníku a i přes její protesty jí začal rozepínat halenku, než jí ji stáhl z ramen. Jeho doteky byly metodické. Teď se jí nesnažil svádět, ale pomoci jí, a tak se se zatnutými zuby poddala jeho péči, když ji jen v kalhotkách položil do postele a zakryl jí dekou.

„Nechoď,“ pípla ještě. Antonin se s povzdechem vyškrábal na druhou polovinu postele a přitiskl si ji k sobě. Zdálo se, že tahle noc bude pro Antonina Dolohova asi první v jeho dospělém životě, kdy bude mít v náručí skoro nahou ženu a bude vedle ní jen spát. Usmál se nad absurditou své situace. Život dokázal být pořádná mrcha.