Nový začátek 5
5. kapitola
Hermiona se probrala stočená na pohovce před vyhaslým krbem. Oči měla zarudlé a opuchlé od dlouhého pláče, po kterém vyčerpáním usnula. Poslala Aberforthovi patrona se zprávou, že je nemocná. Víc nedodávala. Neměla nejmenší chuť s někým o tom, co se všechno seběhlo, hovořit. Už tak bylo zlé, že měla být navždy připoutána k Antoninu Dolohovovi, což byl muž, který se jí pokusil zabít. Teď vešel do hry ještě Tom Marvolo Riddle, budoucí Pán zla a jeden z nejmocnějších kouzelníků vůbec. Byla to ošklivá hříčka osudu. Chtělo se jí plakat, ale všechny slzy už jí vyschly, zbyla jen dutá prázdnota.
Opět prošla všechny knihy a svitky o tom, co se jí přihodilo. Jakmile se jednou milencovo pouto projevilo, nebylo před ním úniku. Nebylo jiné východisko, než zůstat s tím, s kým mu bylo vybráno. Bylo to směšné. Nechápala, jak tohle všechno dopadne, ale uvědomovala si, že minimálně jeden z těch dvou, se kterými je spojená, je klíčem k tomu, aby změnila to, co se už stalo. Jen kdyby věděla, jak přesně toho dosáhnout. Zatím ji nic konkrétního nenapadalo. Dobře však věděla, že nesmí otálet věčně. Její čas nebyl neomezený. A čím dříve začne na svém úkolu pracovat tím lépe.
Přinutila se nasnídat, i když neměla nejmenší chuť k jídlu. Bloumala po domě, než se usadila ve své studovně. Namátkou vybrala několik knih, a pak jednu z nich otevřela. Byl to nějaký román. Doufala, že ji dokáže přivést na jiné myšlenky. Ačkoliv byl děj celkem jednoduchý, tak ji zaujalo to, co se psalo o hlavním hrdinovi, který se musel vypořádat s nástrahami osudu. Procházel zkouškami osudu, než se konečně dostal ke své vytoužené lásce. Ale co čert nechtěl, projevilo se u něj milencovo pouto, a tak místo jedné manželky, měl nakonec dvě. Hermiona se zamračila. Dvě manželky? Bylo to snad v kouzelnickém světě možné? Pokud ano, možná to bylo jisté východisko její situace. Trochu se však obávala, že jde pouze o autorskou licenci. Nicméně naděje umírá poslední, ne?
-xxoOoxx-
Veřejná knihovna se nacházela v budově Ministerstva a byla přístupná pro veřejnost až po zaplacení ročního příspěvku. Hermiona s povzdechem zaplatila požadovaný galeon a vydala se do obrovského bludiště polic a regálů. Zhluboka vdechovala vůni kůže, papíru a starých svitků. Byla to známá vůně, která přinášela klid její rozjitřené mysli. Nevěděla, kde začít, a tak se vydala k infostánku, kde ji přivítala usměvavá čarodějka v tmavě modrých šatech a hranatých brýlích.
„Ano, drahoušku?“ zeptala se mile. Hermiona nervózně přešlápla.
„Dělám na diplomové práci a vybrala jsem si téma triáda – minulost a přítomnost. Můžete mi prosím poradit, kde bych o tom něco našla?“ zeptala se, aniž by se při té lži třeba jen zachvěla. Odmítala však sdělit pravý důvod, na to se příliš styděla. Oči starší čarodějky se rozzářily.
„Ale jistě, drahá, půjdeš tímhle směrem až na konec uličky, pak zahneš doleva a na konci je oddělení ohledně zákonů, tuším, že někde v prostřední polici bys měla najít alespoň něco z toho, co potřebuješ,“ vysvětlila jí cestu, než se opět sklonila ke své práci. Hermiona poděkovala a vydala se udaným směrem.
Nějakou dobu trvalo, než našla oddělení, které potřebovala, a pak přišla nejhorší část – najít cokoliv, co by se týkalo jejího tématu. Dost pochybovala o tom, že to půjde rychle a jednoduše. Obrnila se trpělivostí a dala se do pátrání.
Nejdříve našla jen pár drobných zmínek, ale pak ji napadlo na každou vytaženou knihu použít vylepšené pátrací zaklínadlo, které si sama upravila pro momentální potřebu. Na živé tvory nefungovalo, ale na knihy se hodilo perfektně. Bylo zvláštní, že na něj už prakticky zapomněla, když ve škole ho vymyslela a používala každou chvíli. Na vyhledávání informací do školních prací a jejích vlastních výzkumů bylo to kouzlo úžasně nápomocné. Možná se dalo se vší skromností říct, že bylo vlastně skoro dokonalé. Přestala rozjímat nad svou hloupostí a každou knihu, co vytáhla podrobila onomu zaklínadlu. Když tam byl byť i jen náznak relevantní informace, tak se dala do listování a hltala snad každé písmenko. Stejně tak se později pokusila vyhledat i nějaké další informace o milencově poutu, ale bez většího úspěchu. Vše, co našla zde, si již předtím přečetla a většina věcí se prostě jen opakovala. Sama sobě byla ochotná přiznat, že její studium triády bylo mnohem zajímavější. Našla pergameny i brky, které tu byly k dispozici, aby si dotyční mohli dělat poznámky a vše, co jí přišlo byť jen maličko důležité nebo zajímavé si podrobně poznamenala.
„Prosíme všechny návštěvníky knihovny, aby se odebrali k východu, během půl hodiny knihovna zavírá. Děkujeme za návštěvu a pochopení,“ ozvalo se z ukrytých reproduktorů. Hermiona se nespokojeně ušklíbla, než se narovnala, aby ulevila bolavým svalům zad. Úlevně si povzdechla, když ucítila mírné křupnutí v páteři, po kterém se dostavila úleva. Sebrala si všechny své zápisky, které za dnešek dala dohromady. Pečlivě uklidila knihy tam, kam patřily a pomalu se loudala k odchodu. Mimoděk ji napadlo, že madam Pinceová by z ní měla radost, což jí vykouzlilo na tváři úsměv.
Cestou domů se ještě stavila u Tří košťat a koupila si máslový ležák. V mnohem lepší náladě dorazila ke svému domu. Těšila se, jak si projde všechny své poznámky, pořádně je roztřídí a přepíše. Otevřela si máslový ležák a zalezla si do studovny, kde se ponořila do probírání informací, které se jí za dnešek podařilo získat. Když byla konečně hotová, měla před sebou jediný svitek pergamenu popsaný jejím drobným písmem. Několikrát to ještě pročetla, aby se skutečně ujistila, že na nic nezapomněla. Spokojeně přikývla, sebrala poloprázdnou lahev máslového ležáku a sešla do obýváku, kde se spokojeně usadila před krbem.
Hlavu měla plnou šílených myšlenek, ale ani za nic se o ně s nikým nehodlala dělit. Alespoň zatím určitě ne. Najednou jí došlo, že má na krku dva muže velmi podobného ražení, i když každý je svým způsobem jiný a přece jsou mezi nimi jisté podobnosti. Z toho uvědomění ji zamrazilo. Antoninovi ani Tomovi zatím nehodlala říct o tomhle poněkud prekérním trojúhelníku. Hodlala si ten trumf nechat až na dobu, kdy jí to bude více hrát do karet.
Akorát dopíjela zbytek máslového ležáku, když se plameny v krbu změnily v jedovatě zelenou. Unaveně protočila oči v sloup.
„Zmiz, nemám na tebe náladu,“ odvrkla podrážděně, když se zhmotnila vysoká postava se širokými rameny. Jak jinak. Byl to Dolohov, který si nějak záhadně zvykl se u ní objevovat každý den. Zdálo se, že její uvítání nevzal ani v nejmenším na vědomí. Oprášil si trochu popelu, co se mu zachytila na ramenou košile, přikrčil se a vstoupil do jejího obýváku.
„Copak, vstala jsi dnes z postele špatnou nohou?“ zeptal se udiveně. Hermiona se na něj bez pobavení podívala. Antoninova tvář zvážněla, když si všiml unavených očí a poněkud ztrhaného výrazu v unaveném obličeji.
„Stalo se něco?“ zeptal se a klekl si před ní na kolena, aby na mladou ženu dobře viděl. Hermiona jen zavrtěla hlavou.
„Nechci o tom mluvit,“ odvětila jednoduše a zadívala se mu do šedozelených očí, ve kterých se zračila starost. Ta starost tam byla kvůli ní. Ačkoliv by to nyní nahlas nepřiznala, tak ji to potěšilo. „Antonine, prosím odejdi, chci být sama,“ snažila se ho jemně poslat kamkoliv jinam. Skutečně neměla náladu na nikoho. O to spíš teď nechtěla mít vedle sebe někoho, s kým je dle všeho nadosmrti spojená. Šedozelené oči se jí vpíjely do tváře. „Prosím,“ zašeptala nakonec, aniž by uhnula pohledem. Něco v její tváři či očích ho zdá se přesvědčilo, že to myslela vážně.
„Ráno tě vyzvednu na snídani, med,“ rozloučil se s příslibem. Hermiona si úlevně oddechla, když jeho vysoká, rozložitá postava zmizela ve víru zelených plamenů.
Pečlivě posbírala veškeré svitky a poznámky, které se týkaly jejího výzkumu a odnesla to do pracovny, kde je uložila do šuplíku, který ještě zabezpečila několika kouzly. Samozřejmě jen pro jistotu. Echtěla, aby se kdokoliv dozvěděl o tom, co studovala. Doufala, že se tak vyhne nepříjemným otázkám. Alespoň zatím. Svlékla se a zalezla si do postele. Vzala si odložený román a snažila se soustředit, ale myšlenky jí utíkaly stále někam jinam. Nakonec s povzdechem knihu odložila na noční stolek a pokusila se usnout. Převracela se, vrtěla, ale nebyla schopná spát. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Vzdala to, vstala z postele, natáhla si na sebe župan a šla si udělat čaj.
V obýváku mrkla na hodiny a zjistila, že jsou čtyři ráno. Přece jen asi na chviličku usnula. Cítila se, jako by se zúčastnila pouliční rvačky, kterou prohrála. Byla unavená, hodně unavená, ale nebylo to jen nevyspáním. Prostě na ní zcela dolehla veškerá tíha nedávných zjištění. Měla pocit, že jí na ramenou leží tíha osudu celého světa. Pak si uvědomila, že je to vlastně svým způsobem pravda, což u ní vyloudilo napůl hysterický záchvat smíchu, který se jí za žádnou cenu nedařilo zastavit.
-xxoOoxx-
Již několik dní kromě plnění svých pracovních povinností, hledal i veškeré dostupné informace o milencově poutu. Bylo to fascinující a skoro nemohl uvěřit tomu, že se to dělo právě jemu. Na druhou stranu, když ne jemu, tak komu jinému? On byl přece potomkem velikého Salazara Zmijozela, takže se dalo čekat, že bude výjimečný. A uznával, že i slečna Grangerová, jak se zdá, nebude jen tak obyčejná slečinka. Cítil její moc, když jí lomcoval vztek a bylo to opojné, jako nejsladší víno. Její magie na něj zavolala, to cítil, i když kdyby to nepojmenovala, tak by mu jistě trvalo déle, než by přišel na to, že jde konkrétně o milencovo pouto. Ta mladá žena byla zvláštní a výjimečná, o tom ani v nejmenším nepochyboval. Na druhou stranu byla o tolik jiná, než snad všechny ženy, které kdy poznal. Fascinovalo ho to. A navíc byla velmi krásná, aniž by si to sama uvědomovala, což jí na přitažlivosti jen přidávalo.
Unaveně si stiskl prsty kořen nosu. Nakonec se protáhl a narovnal, až mu křuplo v zádech a z hrdla mu uniklo úlevné povzdechnutí. Už seděl nad stolem příliš dlouho. Rychle se podíval na čas a seznal, že by to pro dnešek už stačilo. Stejně se mu nic nového zjistit nepodařilo a měl pocit, že už ani nepodaří. Sbalil si všechny své poznatky, které sepsal a přemístil se domů. Svlékl si všechny svršky, než je hodil na jednu hromadu na nejbližší křeslo. Neměl ani nejmenší chuť je uklízet. Několik dní už vlastně neměl chuť vůbec na nic a myšlenky se mu stále častěji stáčely k Hermioně Grangerové. Nejspíše jeden z vedlejších efektů kouzla nebo možná prokletí, které je postihlo. Asi záleželo hlavně na úhlu pohledu. On sám se ještě nerozhodl, zda to bude na překážku a nebo ku pomoci. Padl do postele a prakticky v okamžiku, kdy se jeho hlava dotkla polštáře už spal.
Ráno se probudil poměrně pozdě, což ho překvapilo. Neměl ve zvyku dlouho vyspávat. Rozladilo ho to, i když přesně nechápal proč. Na dnešek měl v úmyslu stavit se za Hermionou v práci. Nedalo mu příliš práce, než se mu podařilo úspěšně zjistit, kde malá čarodějka pracuje. Byl odhodlán ji vidět v jejím prostředí, kde by mohla být sama sebou. Když usrkával horkou kávu, tak mu bylo jasné, že se bude muset zamaskovat, aby nezjistila, že to byl on, jinak by to nemělo smysl. Spokojeně se usmíval, když se mu podařilo najít poslední lahvičku mnoholičného lektvaru, který ho proměnil v muže s podobnou výškou i postavou, jen s jinou, dá se říci obyčejnější tváří. A bude mít rezavé vlasy, na to se těšil ze všeho nejméně. Zrzavá mu prostě neslušela a z duše ji nesnášel, ale věděl, že s tváří toho muže bude mít větší šanci na svou obhlídku terénu, jak to v duchu nazýval. Riddleovi bylo naprosto jasné, že obyčejné zastírací kouzlo by jeho vyvolená nebo její zaměstnavatel jistě poznali a s jeho šarádou by byl konec. To nechtěl odpustit nebo minimálně ne hned.
Kolem oběda do sebe kopnul poslední lahvičku s mnoholičným lektvarem, který z něj za pár minut vytvořil zrzka s hnědýma očima a o dost obyčejnější tváří, než byla ta jeho. Oblékl si vycházkový oblek, uvázal si vázanku. Při pohledu do zrcadla ještě doladil detail, kdy si do vázanky dal špendlík s maličkým hadem zkrouceným do písmena S. Konečně byl spokojený, pousmál se na své momentální já a přemístil se do Prasinek. Musel uznat, že zvenku vypadal hostinec poněkud omšeleji, ale jakmile vstoupil dovnitř, tak ho v nose zalechtala příjemná vůně připravovaného jídla. Vybral si stůl trochu stranou od ostatních s židlí v rohu, takže měl dobrý výhled na celý podnik, což mu vyhovovalo, nerad někde seděl zády ke společnosti, kde by ho mohl kdokoliv překvapit. Hermiona se vynořila ze zadních dveří nejspíše vedoucích do kuchyně a nesla talíře dalším hostům. Riddle uznával, že je tu celkem plno. Ne moc, ale dost na to, aby měla obsluha co dělat. Odevzdala objednávku jejím majitelům a se zářivým, profesionálním úsměvem se propletla k jeho stolu.
„Dobrý den, co si dáte?“ pozdravila ho stále s tím úsměvem. Riddle jí úsměv oplatil, ale nedokázal si nevšimnout, že jeho malá čarodějka vypadala poněkud unaveně.
„Jednu ohnivou whisky, prosím,“ promluvil lehce změněným hlasem. Mladá žena přikývla a se zavířením sukně odešla k baru vyplnit jeho objednávku. Tom obdivoval její houpající se boky. Nejraději by ji k sobě okamžitě přitisknul a vdechoval tu její úžasnou vůni, zatímco by hladil její tělo a polibky ochutnával její kůži. Zavrtěl hlavou a pokusil se zahnat náhlý nával vzrušení. Hermiona před něj postavila sklenku s nápojem a při pohledu na jeho výraz se zeptala:
„Copak se stalo? Zdáte se zamyšlený.“ Tom se na ni podíval s nečitelným úsměvem. Právě jsem si představoval, jak ochutnám každičký centimetr tvojí nahé kůže, pomyslel si, ale nakonec odpověděl úplně jinak.
„Skutečně? Možná jen přemítám nad tím, že jsem tady nečekal takovou květinu, jako jste vy,“ zalichotil jí. Hermiona cítila, jak jí při jeho komplimentu stoupá do tváří zrádná červeň. Stále si prostě nedokázala a nejspíše ani nikdy nedokáže zvyknout na zájem mužské populace.
„Děkuji,“ odpověděla s maličko rozpačitým úsměvem. „Neznáme se odněkud? Přijdete mi povědomý. Něco na vás mi přijde velice známé,“ zeptala se nakonec, zatímco si pohrávala s tácem, na kterém roznášela pití.
„Možná jsme se již někde viděli, přece jen mám poněkud běžný obličej,“ připustil nakonec záhadně. Stále ještě nehodlal odložit své maskování, i když čas se krátil. Hermiona přikývla a s lehce zamyšleným výrazem šla plnit přání ostatních hostů.
„Abe, už se ti někdy stalo, že jsi měl pocit, že nějaká osoba, kterou dnes vidíš poprvé, je ti nějak známá?“ zeptala se neurčitě, když do kuchyně odnášela talíře. Její přítel se na ni podíval s přimhouřenýma očima, jak přemýšlel nad její otázkou.
„Nevím, jednou nebo dvakrát jsem takový pocit měl, ale dodnes netuším proč,“ pokrčil nakonec rameny. Hermiona jen přikývla, odložila talíře do dřezu, kde se sami umývaly. V sále po očku pokukovala po tom zrzavém cizinci. Něčím jí byl povědomý, i když nedokázala identifikovat proč vlastně a to ji silně znepokojovalo. Byla unavená a o nějaké další překvapení momentálně nestála. Cizinec se nakonec zvedl, zaplatil a s další poklonou jejím směrem odešel. Pak se jí rozsvítilo. Styl řeči, podobný styl mluvy měl i Riddle nebo Abraxas Malfoy. Podezřívavě ještě okamžik hleděla na zavřené dveře, než si ji opět vyžádaly její povinnosti. Nakonec to během odpoledne pustila z hlavy.
Tom byl sám se sebou spokojený, když došel za Prasinky, kde nepozorovaně přečkal přeměnu ve své vlastní já. Konečně na něm oblečení tolik neplandalo a připadal si zas doslova ve své kůži. Líbilo se mu, že Hermiona je zdá se spokojená ve své práci, i když si stále myslel, že má na víc. V duchu už si plánoval, jak po jejich svatbě ukončí svou kariéru servírky a bude se věnovat něčemu více smysluplnému. Třeba svému manželovi, pomyslel si a na tváři se mu rozhostil spokojeně samolibý úsměv. Uznal, že i těch několik málo chvil v její blízkosti mu pomohlo, aby se cítil lépe. Přesvědčil se, že staré skazky nelhaly ohledně nutnosti pobývat ve společnosti svého protějšku. Se zvláštním pocitem si uvědomil, že i on se nakonec ožení a kdo ví, třeba bude mít i potomka. Dalšího dědice odkazu velkého Zmijozela. To ho nikdy ani ve snu nenapadlo. Nikdy totiž nepotkal nikoho, s kým by byl ochotný mít dítě. Hermiona však byla mocná. Příjemně ho zamrazilo, když mu došlo, jak mocné by jejich dítě mohlo být.
Zbytek odpoledne strávil posedáváním u Tří košťata a procházením po Prasinkách. Snažil se relaxovat a rozhodl se, že Hermionu překvapí tím, že ji vyzvedne z práce a nabídne jí něco na usmířenou. Možná se mu nezdálo, co dělá, ale neměl na ni kvůli tomu koukat skrz prsty, to uznával i on. Nakonec za použití hůlky přeměnil nějaké nasbírané větvičky na kytici růží. Ledově modrých růží. Měl pocit, že červená je příliš obyčejná a jeho budoucí žena rozhodně obyčejná nebyla. Uvnitř skutečně doufal, že to jeho díky magii vyvolená ocení, alespoň trochu.
Díval se na nyní již zavřené dveře hostince U Kančí hlavy a čekal, až vyjde Hermiona. Čekal asi půl hodiny a začínal být skutečně hodně netrpělivý, když se dveře najednou otevřely a objevila se v nich vytáhlá, hubená postava Aberfortha Brumbála. Tom na něj zlomek vteřiny ohromeně hleděl, než nasadil odměřený, nečitelný výraz, kytici růží držel za zády z dohledu.
„Dobrý večer,“ pozdravil odměřeně. Mladší z Brumbálových mu stejně odměřeně oplatil.
„Co tu chceš, Riddle?“ zeptal se ledově a v modrých očích mu nebezpečně zablesklo. Tom se nadechnul, aby se uklidnil.
„Čekám na slečnu Grangerovou, dlužím jí omluvu za své předchozí chování,“ odpověděl popravdě, i když původně chtěl odseknout, že mu po tom nic není. Brumbál ho zamyšleně pozoroval. Zdálo se, že ho tím výrokem skutečně překvapil. Než stačil starší muž odpovědět, tak se ze dveří vynořila i Hermiona.
„Promiň za zdržení, jen jsem ještě chtěla něco dodělat,“ usmála se provinile Hermiona. Pak zvedla hlavu a uviděla Toma Riddlea. Abeforth si všimnul, jak její jinak jemné rysy ztvrdly. Uvnitř ho to velice potěšilo, ale navenek nedal znát naprosto nic.
„Riddle,“ pozdravila ho ledově.
„Slečno Grangerová, přinesl jsem bílou vlajku. Chci, aby mezi námi zase zavládl mír,“ přiznal bez mrknutí oka. Hermiona nedokázala skrýt překvapení, i když se rychle vzpamatovala.
„Ale?“ užasla. Tom na okamžik zatnul zuby. Zdálo se, že mladá čarodějka mut o ani v nejmenším nehodlala ulehčit.
„Smím vás doprovodit, slečno Grangerová?“ přeptal se a natáhl k ní ruku, v níž za zády skrýval kytici ledově modrých růží. Hermiona na něj hleděla snad ještě překvapeněji, než před chvílí. Růže okamžitě upoutaly její pozornost. Její ledově modrá barva byla jedinečná, když kytici převzala a přičichla si k ní, tak jí došlo, že vůně růží se mísila s lehkým závanem vůně šeříku. Cítila z nich magii. Přemýšlela, zda očarované koupil a nebo je přeměnil, možná se to doma pokusí zjistit. Byla zvědavá.
„Hermiono?“ oslovil jí s tázavě zvednutým obočím Abeforth. Riddle se mu nelíbil, to jí bylo jasné už předtím, když se s ním o něm bavila. Zahřálo ji u srdce, že o ni má její přítel starost. Udělala krok, pevně Aberfortha objala a na špičkách mu zašeptala do ucha:
„Až dorazím domů, pošlu ti zprávu. Budu v pořádku, neboj se a věř, že se o sebe umím postarat.“ Aberforth se stále tvářil pochybovačně, avšak přikývnul. Nepochyboval, že Hermiona je dostatečně schopná se o sebe postarat, ale pochyboval o schopnosti Riddlea se slušně chovat.
„Zkřiv jí vlásek a slibuju, že si budeš přát, aby ses nenarodil,“ ucedil chladně Aberforth a probodával ho pohledem. Hermiona šokovaně zírala na jeho nyní ledové oči. Tuhle jeho stránku ještě nikdy nespatřila a překvapilo ji to.
„Má to být výhrůžka?“ Brumbál jen zavrtěl hlavou.
„Ne, bylo to konstatování faktu,“ upozornil ho, než se otočil k odchodu. Riddle to vzal na vědomí kývnutím hlavy.
„Půjdeme?“ přeptal se stále ještě poněkud z míry vyvedené Hermiony a nabídnul jí rámě. Mladá žena ho váhavě přijala. Ještě několikrát se ohlédla za postavou svého zaměstnavatele, než se zaměřila na svého společníka.
Několik minut šli v tichosti, než se Hermiona rozhodla promluvit.
„Ty růže jsou nádherné, děkuji.“ Vzhlédla mu do tváře s jemným náznakem úsměvu. Riddle přikývnul.
„Takže přijímáte mou omluvu?“ zeptal se. I když dělal, jako by nic, tak Hermiona nepřeslechla jemný podtón naděje. Všechno ohledně Toma Riddle bylo tak zvláštní, a tak jiné, než ohledně Lorda Voldemorta. Stále ji to překvapovalo i udivovalo.
„Možná,“ škádlila ho. Tom po ní střelil přimhouřenýma očima. Hermiona se musela kousnout zevnitř do tváře, aby udržela vážný výraz. Pak mu došlo, že si ho dobírá. Ohromeně na ni hleděl temně modrým pohledem, který však ve sporém pouličním osvětlení vypadaly skoro černé.
„Jste pokušitelka,“ odpověděl nakonec a pokračoval v pomalé chůzi směrem k jejímu domovu.
„Jako každá žena,“ pokrčila ledabyle rameny. Tak v tom jí rozhodně odporovat nehodlal. Bylo to více než pravdivé prohlášení. Až k jejímu domu pokračovali v tichosti. Hermiona nenápadně seslala detekční kouzlo, zda je dům prázdný, rozhodně nestála o to, aby se Dolohov setkal s Riddlem. Věděla, že jednou na to bude muset dojít, ale momentálně to nepřicházelo v úvahu. Hodlala je od sebe držet tak dlouho, jak to jen bude možné. Slibovala si od toho, že je díky tomu snad lépe pozná a udělá si o nich svůj vlastní obraz, než bude muset takříkajíc vyložit karty na stůl.
„Pojďte dál, musíte být prochladlý,“ pronesla s tvářemi zrudlými venkovním chladem.
„Jste si jistá?“ ujišťoval se. Mladá žena jen přikývla, než odemkla, sundala si kabát a pověsila ho. Její společník se řídil jejím příkladem. Dům byl malý, ale čistý a uklizený. Bylo znát, že zde bydlí žena, která se stará. Sledoval, jak na krb seslala zaklínadlo proti použití letaxu, aby je nikdo nemohl vyrušit.
„Je poněkud pozdě na kávu, tak vám nabídnu čaj?“ přeptala se, když kolem něj prošla do kuchyně.
„Prosím,“ pronesl, zatímco nechával oči toulat se po dekoracích v tmavě zelené a modré barvě. Kupodivu to k sobě barevně skutečně ladilo. Za okamžik se vracela z kuchyně a před ní levitoval podnos s kouřící konvicí a dvěma šálky.
„Posaďte se, pane Riddle,“ pokynula mu směrem k pohovce před kterou stál stolek, na který odlevitovala podnos. Nalila oběma štědrou dávku kouřícího čaje.
„Děkuji, že jste přijala mou omluvu. Nechoval jsem se fér,“ přiznal konečně, zatímco míchal svůj horký nápoj. Hermiona ho po očku ohromeně pozorovala.
„Jste samé překvapení, ale myslím, že lidé si zaslouží další šance.“ A to dokonce i Lord Voldemort, pomyslela si v duchu, až se sama podivila nad tím, že to myslela skutečně vážně. Vzal ji za ruku a zvedl si ji ke rtům. Lehounce přitiskl rty na hřbet její ruky. Hermiona fascinovaně pozorovala jeho rty. V mysli se jí vynořila vzpomínka na jejich polibek a dech se jí najednou zadrhl v hrdle, zatímco srdce jí pádilo jako o závod.
„Na co myslíte?“ zeptal se najednou a pozorně ji sledoval. Hermiona cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Nakonec jen zavrtěla hlavou a tvrdohlavě se vyhýbala jeho zpytavému pohledu. Nenaléhal, místo toho cítila jeho rty opět na své kůži. Tentokrát v dlani a následně na každém prstu. Hermiona fascinovaně pozorovala, jak líbá každý její prst. Přišlo jí to tak trochu podivné, ale bylo to vzrušující. Cítila vzrušené šimrání v podbřišku, když na ni upřel ten svůj temně modrý, skoro fialový pohled, zatímco měl mezi rty špičku jejího prsteníčku. Bojovala s reakcemi vlastního těla. Měla pocit, že nedokáže jasně uvažovat.
Hermiona mu vytrhla ruku, čímž si vysloužila tázavě zvednuté obočí. Vem to čert, pomyslela si, než se naklonila a políbila ho na rty. Toma tím očividně zaskočila, ale ne na příliš dlouho. Okamžitě se probral a spokojeně ji sevřel v náruči, zatímco dobýval její ústa jazykem. Hermiona jemně zakňourala do jeho úst, když se o sebe jejich jazyky otíraly a bojovaly o nadvládu nad tím druhým, i když zcela bezúspěšně. Byli více než vyrovnanými protivníky. Děsilo ji, jak jí přišlo správné nechat se držet v jeho náruči, nechat se líbat a hladit jeho široká ramena. Její jemný sten ho však vyburcoval k větší akci. Odpoutal se od jejích úst a sjel jí na hrdlo, které pokoušel zuby, než jej pak konejšil jazykem. Konečky prstů přejížděl po její klíční kosti. Nezašel nikam dál a to ji vzrušilo možná ještě víc.
„My-myslím, že byste mi vzhledem k okolnostem mohl říkat Hermiono, pane Riddle,“ zamumlala poněkud zadýchaně. Tom se usmál do jemné kůže na jejím hrdle.
„K okolnostem?“ přeptal se škádlivě. Hermiona neodpověděla, jen se prohnula do oblouku a zakňourala, když jí kousnul o trochu silněji.
„Hermiono,“ šeptal jí do kůže. Jeho dech na její rozpálené kůži chladil, díky čemuž jí naskočila husí kůže. „Má Hermiona,“ zamumlal majetnickým tónem, než se znovu zmocnil jejích úst. Tvrdě ji dobýval a strhnul si ji do náruče. Vyjekla, když se mu ocitla na klíně. V hlavě se jí rozezněl poplašný zvon. Tohle mohlo vést někam, kam se zatím pořádně neodvažovala ani ve snech. Cítila, že jí prsty přejel po vršku ňader. Zasténala touhou. Skoro to fyzicky bolelo, ale něco uvnitř ji varovalo. Něco nebylo tak úplně správně, jenže nevěděla co. Její mysl se nacházela v oparu vzrušení. Nebyla schopná tak úplně jasně uvažovat. Nakonec sebrala veškerou svou sílu, než se mu rukama opřela o hruď a odtáhla se. Seděla mu na klíně, prudce oddechovala a hleděla mu do očí.
„Tome,“ pronesla chraplavě. Riddle ucítil, jak při zvuku jeho jména vycházejícího z jejích úst sebou jeho mužství škublo. Zavrtěla se, aby našla pohodlnější polohu, čímž si od něj zasloužila zasyknutí. S obavami ve zlatě hnědých očích se na něj podívala. Myslela, že mu ublížila.
„Já, omlouvám se,“ pronesla okamžitě a snažila se slézt, jenže její spěch způsobil, že jí to podklouzlo a ruku mu zabořila přímo do rozkroku. Tom se zlomil v pase a bolestivě zalapal po dechu.
„To nic,“ zahuhlal, zatímco lapal po dechu a čekal až ta bolest přejde. Hermiona stála nad jeho zhroucenou postavou s rukou zakrývající ústa. Zdálo se, že způsobila dokonalou pohromu. Pak si vzpomněla, že Abeovi slíbila, že mu dá vědět. Sáhla po hůlce a přímo před svým bolestí mrkajícím společníkem vykouzlila patronu a poslal ho do noci, aby předal její zprávu.
Zhroutila se co nejdál od něj a obličej si schovala do dlaní. Možná bylo dobře, že se to stalo, ale nic to neměnilo na tom, že jí z toho bylo skutečně trapně.
„Omlouvám se,“ zaskuhrala ještě jednou. „Zdá se, že jsem chodící pohroma.“ Tom by s ní nejraději souhlasil, ale dobře věděl, že si za to alespoň částečně může i sám. Absolutně si nepřipouštěl, že by byla tak nezkušená, avšak k jeho úžasu to tak zdá se bylo. Nebyl na to zvyklý. Přece jen se běžně nestýkal s takto mladými ženami.
Už se vzpamatoval dost na to, aby se dal dohromady. Odtáhl jí ruce z obličeje, čímž ji přinutil na něj pohlédnout.
„Hermiono, byla to i má vina, jasné?“ Okamžik mu upřeně hleděla do očí, než přikývla. Nakonec se natáhla po šálku a usrkla si z něj čaj. Tom ji napodobil, než nadhodil téma, aby odlehčil poněkud napjatou atmosféru. Dlouze si povídali o zaklínadlech i knihách, tak jako minule. Napětí z Hermiony postupně opadávalo.
„Mám pocit, že z mé strany je naše malé pouto poněkud silnější, nezdá se ti?“ zeptala se konečně na to, co jí vrtalo hlavou. Zvědavě se na ni zahleděl. Věděl, čím by to mohlo být, ale nehodlal jí to sdělit. Pokud možno jí to nehodlal sdělit nikdy. Bylo to jeho tajemství, jeho dokonalé, malé tajemství.
„Nemám ponětí, možná ještě někde narazím na nějaký střípek informace ohledně toho pocitu. Možná je to tím, že jsi žena,“ pokrčil rameny. Střelila po něm opravdu nehezkým pohledem, než se podívala na hodiny.
„Proboha, už je dost pozdě. Omlouvám se, ale měla bych si jít lehnout,“ omlouvala se upřímně. Vůbec jí nepřišlo, že by ten čas tak strašně letěl. Budoucí obávaný černokněžník přikývl, než se zvednul a uhladil si oblek.
„Neomlouvejte se, to já vás zdržuji od postele,“ řekl a Hermioně naskočila husí kůže, protože jí bylo jasné, že to myslel i trochu jinak, než se mohlo na první pohled zdát. Zavrtěla hlavou a odmítla mu skočit na návnadu. Pak už za ním zapadly dveře. Sňala zadržovací zaklínadlo z krbu a unaveně se odvlekla do ložnice.
Další náročný den byl za ní. Přemýšlela, kolik dalších náročných dnů má ještě před sebou. Frustrovaně zasténala. Měla poslání a musela ho dokončit stůj, co stůj.