Nový začátek 4
4. kapitola
Hermiona byla unavená a bolela ji záda od hrbení se nad knihami a svitky, které našla ohledně toho, co se jí stalo s Antoninem Dolohovem. Nakonec frustrovaně zaklapla poslední knihu, kde byla drobná zmínka o tomhle druhu magie. Vztekle ji zahodila na hromadu k ostatním. Nikde nebylo nic užitečného, pokud už něco, tak se tam opakovalo to, co našli v tom svazku, co někde splašil Dolohov. Nakonec na sebe hodila kabát a vyšla ven. Nohy jí zanesly až k Abeforthovým dveřím. Bušila na dveře a opravdu hodně doufala, že je její přítel doma.
„Do hajzlu, Abeforthe, vylez!“ křičela a cítila, jak se jí z očí řinou horké slzy, ale nedokázala je zastavit. Prostě to nešlo.
„Abe!“ vykřikla naposledy a hlas se jí zlomil, jak se snažila nepodlehnout panice, která se jí usadila v žaludku, jako kámen. Zvedla ruku zatnutou v pěst v pokusu ještě naposledy zabouchat. Nebylo to však třeba, dveře se nakonec otevřely.
„Hermiono?“ zeptal se zmateně, když jí viděl. Pak si všiml slz, které jí kanuly po tvářích. „U Merlina, co se ti stalo?“ zvolal a vtáhnul ji dovnitř. Hermiona se zajíkala pláčem, který se snažila potlačit. Vše mu odvyprávěla. Abe ji ani jednou nepřerušil a pečlivě naslouchal všemu, co říkala.
„Podívej se na mě,“ vyzval ji jemně, zatímco ji vzal za ruku. To gesto ji rozplakalo ještě víc. Bylo tak otcovské a jí došlo, jak strašně moc jí chybí rodiče, které už vlastně díky svému činu neměla. Zajíkala se slzami, které si nikdy předtím nedovolila prolít.
„Proč mě bůh trestá?“ zavzlykala. Starší muž jen zavrtěl hlavou nad nesmyslností její otázky.
„Proč by tebe někdo měl trestat?“
„Protože...“ odmlčela se. „Protože jsem udělala špatné, příšerné věci. Já nejsem dobrý člověk, Aberforthe. Nejsem,“ zalykala se. Abe jí zvednul bradu, aby se jí zadíval do velkých hnědozlatých očí. Byly to oči raněného a uštvaného zvířete. Najednou vypadala úplně jinak, než jak ji znal. Zdálo se, jako kdyby jí na ramenech ležela tíha celého světa. Rád by jí od jejího břemene ulevil, avšak netušil jak. Zároveň i pochyboval o tom, že by mu to dovolila. I tak ale hodlal pomoci, jak jenom bude schopen.
„Holčičko, neznám nikoho víc upřímného, čestného a milého, než tebe. Neplácej mi tady blbosti o tom, že nejsi dobrý člověk,“ snažil se ji povzbudit. Prudce ho objala. Konejšivě ji hladil po zádech a houpal ji, jako kdyby byla malá holčička, která potřebuje zaplašit nějakou noční můru. Chvíli to trvalo, ale nakonec se uklidnila a odtáhla se.
„Děkuju, Abe, moc ráda bych tomu, co jsi řekl věřila, ale není to pravda, i tak ale opravdu děkuji,“ pousmála se a hřbetem ruky si otřela slzy z tváře.
„Ženy,“ pronesl s naoko bezradným výrazem. Hermiona se uchichtla.
Uplynulo už několik hodin od okamžiku, kdy přišla poněkud hysterická Hermiona k jeho dveřím. Měli již několikátou konvici čaje, zatímco probírali vše, co Hermiona stačila zatím zjistit.
„Říkala jsi, že Abraxas Malfoy zjistil z jaké jsi rodiny?“ ptal se zamyšleně muž. Mladá žena jen unaveně přikývla. Stále si až příliš dobře pamatovala, jak často zdůrazňoval slova dědička a slečna. Připadala si jako pěšák na cizí šachovnici.
„Připadala jsem si jako chovná kráva na nějaké výstavě, když mě představoval,“ zachvěla se jen při té vzpomínce. Abe jí pohladil po neposedných kudrlinách. Bylo to uklidňující otcovské gesto. Nepříjemná vzpomínka se brzy rozplynula.
„Takže tvoje magie nalezla tu Dolohovovu. To je stejně zvláštní, jako ojedinělé. Tedy alespoň v dnešní době,“ dodal nakonec. Hermiona se nespokojeně ušklíbla. „A to ses nechtěla vdávat,“ dobíral si ji. Hermiona na něj okamžik vytřeštěně zírala.
„Já se stále nechci vdávat,“ pronesla důrazně. Abe jen pokrčil rameny.
„To je úplně jedno, Hermiono. Buď se vezmete a dovolíte té magii, aby dovedla věci až do konce a nebo spolu budete žít jen tak. Tak či tak budete spolu, ať už chceš nebo ne, děvče,“ pronesl s vážným výrazem ve tváři. Obličej mladé ženy byl bez výrazu. Jako kdyby si nasadila masku, za kterou se snažila vymyslet nějaké řešení, ale nechtěla aby to někdo věděl.
„Z místa odkud pocházím se na mě nikdo z mužů nebo chlapců skoro ani nepodíval. A když jsem přišla sem, tak jsem najednou ve středu pánské pozornosti. A zdá se, že je to zásluha mojí vlastní magie,“ rozesmála se opět napůl hystericky. Aberforth tázavě nadzvedl obočí. Na tom, jak to řekla, bylo něco zvláštního, ale nekomentoval to. V duchu si to zařadil mezi věci, na které se jednoho dne hodlal dozvědět odpovědi. Jenže ten den ještě nenadešel.
„K čertu s magií, k čertu se vším svinstvem, co se na světě děje. K čertu s tím co a kdo jsem!“ vyhrkla najednou. To zaklení jí vyšlo přímo od srdce a ucítila, jak se jí alespoň trochu a na okamžik ulevilo. Abe jí rozcuchal husté kudrliny, což z ní vyloudilo krátké zasmání.
„U Merlinova péra,“ zaklela, a pak se chytila za pusu, když si uvědomila, že to řekla před svým ochráncem. Jen tázavě zvednul obočí. „Jak to jenom řeknu Luciusovi? Nechci mu ublížit!“ zajíkla se. Aberforth se jen zachechtal.
„Každý mladý muž musí mít alespoň jednou za život zlomené srdce. A myslím, že mladý Malfoy nezůstane dlouho sám. Ty bys sice byla pro dědice Malfoyů skvělá partie, ale pochybuji, že Malfoy nemyslí ještě o něco výše. Navíc bys jim trochu kazila tu jejich dokonalou plavovlasou bledost,“ upozornil ji s vážným výrazem. Hermiona už to nevydržela, když si představila, jak by z rodiny Malfoyů vyčnívala, a rozesmála se.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila nakonec a pokrčila rameny.
„Co víš o Tomovi Marvolo Riddleovi?“ přeptala se, jako by nic. Střelil po ní nevyzpytatelným pohledem. Oči měl vážné, když promluvil.
„Buď opatrná.“
„Proč? Co je s ním?“ ptala se zvědavě.
„Něco mi na něm nesedí,“ promluvil. Hermiona vážně přikývla.
„Žádal o svolení se mi dvořit. V podstatě mi řekl, že budu jeho žena,“ řekla, když sebrala dost odvahy, aby to svému příteli všechno vypověděla.
„Prosím?“ optal se bezvýrazně. Hermiona skoro viděla, jak mu něco sepnulo, zatímco nad něčím přemýšlel. Nejraději by to z něho vytáhla, ale měla tušení, že by to stejně všechno popřel, a tak nenaléhala. Tenhle rys měli oba dva společný.
„Pokud tě to uklidní, tak jsem se mu v podstatě vysmála,“ přiznala Hermiona a skousla si provinile ret. Mladší z Brumbálů na ni šokovaně pohlédnul.
„Buď opatrná, holčičko.“ Přikývla na souhlas.
„Pokusím se, ale znáš mě a mojí prudkou povahu,“ přiznala, i když nerada. Přikývnul.
„Je pozdě, doprovodím tě domů,“ prohlásil, když pohlédnul na hodiny. Hermiona přimhouřila oči, ale přikývla. Opravdu bylo pozdě.
Oblékla si kabát a užívala si vzduch vonící blížícím se jarem. Když zavřela oči, tak dokázala přestat myslet na všechno, co se stalo nebo vlastně stane. Na okamžik mohla přestat o všem přemýšlet a prostě jen být. Alespoň na maličký okamžik si mohla připadat jako obyčejná mladá žena a ne podivná hříčka přírody, jak si připadala v poslední době.
„Děkuji za doprovod,“ usmála se a políbila ho na tvář.
„Bylo mi ctí,“ zazubil se čtverácky, než ji nechal stát u dveří, kde byla v bezpečí. Cestou domů přemýšlel o tom, jak dlouho u něj ještě bude moci pracovat. Obával se, že brzy se bude muset opět obejít bez ní. Hodlal to ovšem řešit, až na to přijde, dřív rozhodně ne. Cestou domů si pohvizdoval.
Hermiona odemkla dveře a vstoupila do přívětivého tepla svého domova. Zula si boty, sundala kabát a měla v úmyslu si jít napustit horkou vanu plnou voňavé pěny. Nebylo jí to však dovoleno.
„Kde jsi byla?“ ozvalo se nuceně klidným tónem z křesla utopeného ve tmě. Hermiona nadskočila, než sáhla po vypínači. Světlo se rozlilo po místnosti a odhalilo, kdo se jí vecpal do obýváku. Byl to Dolohov.
„Venku,“ prohodila ledabyle a snažila se ignorovat jeho přítomnost, která jako by naplňovala každý kout místnosti. Cítila z něj potlačované napětí.
„S kým?“ zavrčel. Seděl v předklonu s rukama opřenýma o stehna, takže na ni hleděl zpod pramenů neposlušných černých vlasů. Najednou ukrutně zatoužila mu ty vlasy odhrnout z té ostře řezané tváře. Zatnula ruce v pěst, až cítila, jak se jí nehty zadírají do kůže na dlaních. Ale pomohlo to. To nutkání se odsunulo někam dozadu do její mysli.
„Co je ti po tom?“ odsekla. V očích se jí zablýskl vztek. Tentokrát se na ni podíval přímo. Zajíkla se, když na ni dopadla tíha jeho pohledu.
„Co je mi po tom?! Tak já ti to řeknu. Je mi po tom úplně všechno, protože jsi moje, veďma,“ řekl nebezpečně tichým hlasem. Hermiona cítila, jak se jí na zátylku zježily chloupky. Tohle nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré. Jenže si nedokázala pomoci.
„Ty rozhodně nebudeš rozhodovat o tom, kde a s kým jsem!“ vypálila ostře a založila si ruce na hrudníku. Cítila, jak ji propaluje pohledem. Nehodlala však ustoupit ani o krok. Viděla, jak se v křesle narovnal, než se plavně zvedl. Vypadal hrozivě. Jako nějaký prastarý bůh války nebo spíše pomsty. „Nemáš právo mi něco nařizovat!“
„Mám plné právo,“ vrčel temně, zatímco se dlouhými kroky pomaličku přibližoval. Prohlížela si ho zlostí přimhouřenýma očima.
„Ne, to teda nemáš, ty arogantní, namyšlenej parchante!“
„Co tady vůbec děláš?“ snažila se unaveně odvést pozornost na jiné téma. Marně. Antonin byl příliš paličatý a umanutý. Stále se k ní pomaličku blížil. Hermiona cítila, jak jí vzrušením, zlostí nebo možná obojím bušilo srdce.
„Jsi moje,“ zavrčel podrážděně. Hermiona se při jeho poznámce naježila.
„Neopovažuj se.“ Těkala mu očima po tváři s jednodenním strništěm. Kdyby alespoň nebyl tak strašlivě nádherný, určitě by vše bylo mnohem jednodušší, pomyslela si unaveně. Jenže on se opovážil. Drsně ji chytil za paže a prudce ji políbil. Hermiona cítila, jak se jí do úst dobývá jazykem. Dovolila mu to a nechala se pohltit jeho vztekem živenou touhou. Chytila ho kolem krku a stoupla si na špičky, aby mu byla co nejblíž. I její touhu přiživoval vztek. Jejich jazyky se propletly a bojovaly o nadvládu. Hermiona cítila, jak se v ní její magie natahuje po té Antoninově. Bylo to, jako slabý elektrický náboj šířící se z hrudníku do celého těla. Bylo to omamné. Naneštěstí pro Hermionu to ale příliš nepřispívalo k její snaze o sebeovládání.
„Dost,“ zamumlala, když jí sjel rty přes čelist na krk. Jen zamručel, ale rozhodně nepřestával. Nyní už ji líbal na klíční kost a snažil se postupovat dál. Opájel se vůní její pleti. Byla hebká, hladká, horká a měkká. Jazykem jí sjel do důlku mezi klíčními kostmi. Hermiona mu přejela rukama po zádech a chytila ho za tvář, aby ho dostala do úrovně svých očí. Viděla, jak mu oči hoří touhou.
„Dost, Antonine, přestaň,“ naléhala. Bojovala s touhou podlehnout mu. Podlehnout tomu nutkání uvnitř. Zavrtěla hlavou. Odtáhnul se od ní a několikrát zamrkal.
„Prosím,“ skoro zafňukala. To ho přivedlo zpět do reality.
„Je to silnější, když máme vztek,“ pronesl nakonec zamyšleně. Mladá žena jen beze slova přikývla. Stále na kůži cítila jeho horké polibky. V podbřišku jí mravenčilo touhou.
„Jednou se nedokážeme ovládnout,“ pronesla chmurně. Dolohov se na ni zamračeně podíval.
„Vím, že mi nevěříš, ale já se nechci celý život spokojit jen s pár ukradenými polibky, které se mi uráčíš dát. Chci po svém boku ženu a shodou okolností to máš být ty, med,“ povzdechl si a sevřel si prstem kořen nosu. Hermiona na něj udiveně zírala.
„Nemám v úmyslu se vdávat,“ pronesla rezolutně. Antonin by se jejímu umanutému výrazu s našpulenými rty nejraději zasmál.
„Netrvám na svatbě,“ ujistil ji s úsměvem od ucha k uchu, když jí vzal za ruku a palcem jí přejížděl po hřbetu ruky. Zrudla až ke kořínkům vlasů. Cítila to. Chtěla mu vytrhnout ruku, ale nedovolil jí to.
„Jsi nesnesitelný.“ Neodporoval jí a vtiskl jí do dlaně polibek. Bylo by tak strašně snadné mu podlehnout. Nehodlala si však tuhle slabost dovolit. Bála se. Natolik k sobě byla upřímná.
-xxoOoxx-
Tom Marvolo Riddle seděl v kůží potaženém křesle a hleděl do plamenů v krbu. V hlavě mu pořád vyvstávaly obrazy jisté mladé ženy. Její obrovské zlatohnědé oči, v nichž jiskřila zlost. Jemná linie štíhlého krku zdůrazněná vyčesanými vlasy. Žensky zaoblená postava s oblými boky a plnými ňadry ukrytými jen pod tenkou látkou smaragdově zelených šatů. Trochu si poposednul, aby našel pohodlnější polohu, když cítil, jak se mu krev hrne do slabin.
„U Merlina!“ zaklel polohlasem. Už od prvního okamžiku na bálu Ministerstva ji nedokázal pustit z hlavy. Už tehdy věděl, že musí být jeho. A taky, že bude, pomyslel si se zasněným úsměvem, zatímco si rukou sjel přes břicho až dolů k pasu pyžamových kalhot.
„Hermiona Jean Riddleová,“ pronesl. Líbilo se mu, jak to znělo. Odtáhnul ruku pryč ze svého rozkroku, aby se zbytečně nerozptyloval.
Abraxas se postaral, aby všichni věděli, kdo ta žena je. Kdyby ho neznal, tak by řekl, že by si slečnu Grangerovou nejraději nechal pro sebe. Ke své smůle však již byl ženatý. Tom věděl, že není do slečny Grangerové zamilovaný, ale chtěl ji. Toužil po ní. A to po čem toužil, to taky dostal. Byl ochoten pro to udělat cokoliv. Tohle byla jedna z mála chvil, kdy toužil být jako ostatní. I když jen na kratičkou chvíli.
Sednul si ke stolu, sáhnl po brku s pergamenem a začal psát svým úhledným rukopisem. Podařilo se mu hned na první pokus sestavit dle jeho mínění milý dopis, kde slečnu Grangerovou zval na schůzku. Nehodlal riskovat, že nepřijde, a tak rovnou napsal, že ji vyzvedne ve smluvenou dobu. Na sovu přilepil sledovací kouzlo, které mu umožní zjistit, kde Hermiona skutečně bydlí. Jakmile dravec odletěl do noci, tak za ním Tom ještě chvíli hleděl a spokojeně se sám pro sebe usmíval.
„Nechť dvoření a hry započnou,“ pronesl do tichého domu se spokojeným úsměvem, který si nebyl schopen smazat z tváře.
-xxoOoxx-
Hermiona vystrnadila Dolohova tam, kam momentálně patřil – což bylo kamkoliv jinam, než u ní doma. Nebylo to jednoduché. Ač nerada tak uznávala, že jeho přesvědčovací techniky byly skutečně skoro neodolatelné. Skoro. Konečně si napustila vytouženou vanu a vlezla do horké vody provoněné pěnou. Nechala horkou vodu, aby jí spálila kůži a odplavila nahromaděné napětí. Skutečně to pomohlo. Cítila se o dost lépe, i když věděla, že je to nejspíše jen dočasné. Nadechla se, zavřela oči a potopila se pod hladinu. Konečně bylo ticho kromě pravidelného tepu jejího srdce, který začal zpomalovat, jak se snažil vyjít s omezenými zásobami kyslíku. Bylo to uklidňující. Jen voda a tlukot srdce. Nic víc. Žádný arogantní, namyšlený muž. Žádné hry, ve kterých neznala svou roli nebo přinejmenším jejich pravidla. Prostě jen klid. Prudce se vynořila nad hladinu, aby se nadechla. Cítila, jak jí do plic proudí životodárný vzduch a srdce zase zrychluje své tempo do normálu.
Zabalila se do silné osušky, druhou si trochu prosušila vlasy, a pak je zamotala do druhého ručníku. Konečky prstů měla svraštělé, jako rozinky a kůži zrudlou po horké koupeli. Pročesala si vlasy, zapletla je do dlouhého copu a úplně nahá zalezla pod přikrývky. Zachvěla se chladem, ale věděla, že to brzy přejde až pokrývky převezmou teplotu jejího těla. Schoulila se do klubíčka a hleděla na měsíc svítící za oknem, než ucítila, jak jí těžknou víčka. Za pár chvil se ozývalo jen její pravidelné oddechování.
Neochotně otevřela oči do dopoledního slunce. Probudilo ji vytrvalé, neustávající klepání něčeho ostrého na sklo. Vylezla z postele a okamžitě se do ní zakousl ranní chlad. Zachvěla se, když si na sebe navlékala dlouhý župan. Nebyl sice příliš hřejivý, ale postačí. Přidržela si ho, aby nezakopla a nespadla ze schodů. Zcela automaticky nechala v krbu vzplanout oheň, aniž by použila hůlku. Cvičila a vyplatilo se to, i když to zatím bylo to jediné, co bez hůlky zvládala stoprocentně. Přiloudala se k oknu, za kterým po parapetu přešlapoval netrpělivý výr. Hermiona zírala na obrovského ptáka s oranžovýma očima, který se uraženě načepýřil, když konečně otevřela okno a dovolila mu vejít dovnitř. Odhodil obálku na zem, roztáhl křídla a neomylně zamířil na bidýlko, u kterého byla miska s vodou a nějaké soví dobroty. Ostentativně ji nebral na vědomí, zatímco do zobáku netrpělivě nabral vodu.
Hermiona otevřela psaní, které jí přinesl a opět jí po páteři sešplhal nepříjemný pocit, který jí ježil chloupky vzadu na krku. Rukopis jí nebyl povědomý, ale tón byl stejný, jako u dopisu, který jí poslal Dolohov. Štěkavě se zasmála, čímž si od výra vysloužila znechucený pohled, než si začal probírat peří.
„U Merlina a jeho nesestouplých koulí!“ zaklela vztekle. V žilách se jí začala pěnit krev vztekem. Opět jí bylo oznámeno, že má schůzku. Stejně jako předtím i u tohohle dopisu chyběl podpis. Měla v úmyslu to ignorovat. Kdyby mohla, zalezla by pod peřinu nebo do nějaké temné nory a ignorovala by celý svět. Jenže to ona nemohla. Ne, vlastně to nesměla udělat. Snažila se přinutit, aby přestala toužit po tom, co nemohla mít. Musela se vynasnažit vytěžit z tohoto svého nového života co nejvíce.
Nedalo jí to a oblékla si skládanou sukni ke kolenům, teplé punčocháče a svetr sahající jí skoro až pod zadek. Nebylo to nic moc, ale to oblečení bylo hřejivé a Hermiona se v něm cítila skutečně příjemně. V žaludku se jí usadila nervozita. Snažila se ji však ignorovat. Možná doufala, že pak sama zmizí. Možná.
Přesně v pět hodin odpoledne se ozvalo důrazné zaklepání na dveře. Hermiona zaskučela, zvedla se z pohovky a pomaličku došla ke dveřím. Zdráhavě sáhla po klice, aby je otevřela. Čekala, že tam bude stát Dolohov. Namísto toho na ni však hleděly tak temně modré oči, že vypadaly fialové.
„Vy?“ užasla Hermiona. Nevěřícně na něj upírala překvapením obrovské oči a Tom ucítil, jak se v něm probudila touha. Skutečná touha, kterou necítil již mnoho let. Ta mladá žena byla výjimečná. Musela být. Hermiona se vzpamatovala a pokusila se zabouchnout dveře, ale nebyla toho schopná. Podívala se na zem a zjistila, že dveře nejdou zavřít hlavně díky tomu, že ten namyšlený floutek tam strčil jednu dokonale naleštěnou botu.
„Zmizte!“ zasyčela naprosto nevlídně a znovu se pokusila dveře přibouchnout. Tak trochu doufala, že by mu tu nohu mohla zlomit, ale věděla, že takovou silou neoplývá. Litovala toho. Zapřel se rukou o dveře a zatlačil, takže i přes její úsilí se začaly otevírat. Ucítila v hrudi bodnutí paniky.
„Myslím, že naposledy, když jsme se viděli, tak jsem se vyjádřil jasně, slečno Grangerová,“ pronesl klidným hlasem, jako kdyby se nedělo nic neobvyklého. Hermiona místo odpovědi jenom zlostně přimhouřila oči.
„Vypadněte!“ pronesla ledově. Byla na sebe pyšná, že v jejím hlase nezaznívala hysterie, kterou pomalu začínala cítit. Riddle však jen zavrtěl hlavou.
„Máme schůzku, takže bych byl rád, kdybyste si vzala kabát či plášť, venku je stále ještě chladno,“ upozornil ji se skoro neznatelným úsměvem. Hermiona fascinovaně sledovala jeho obličej, který se na okamžik úplně proměnil. Pak to však zmizelo, když si opět nasadil svou masku a ona na okamžik zapochybovala, zda se jí to nezdálo.
„Já s vámi nikam nejdu,“ odporovala odhodlaně. V očích jí plál vztek, i když jinak vypadala naprosto klidně.
„Pokud nehodláte jít na naší schůzku, tak se rozhodně nebudu bránit tomu, aby proběhla tady,“ ujistil ji opět s tím poloúsměvem. Hermiona na něj poplašeně vytřeštila oči. Pobaveně sledoval paniku v jejím pohledu. „Takže, slečno Grangerová, poctíte mne svou společností venku a nebo uvnitř?“
„Venku,“ odpověděla odevzdaně. Tom v duchu zajásal. Tohle kolo vyhrál. Rychle se oblékla do kabátu, obula si kotníkové botky a vyklouzla ze dveří.
„Podejte mi ruku, prosím,“ vybídl ji. Ruku v kožené rukavici otočil dlaní vzhůru a čekal.
„Proč?“ zeptala se s podezíravým pohledem. Začínal být podrážděný. Nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. Navíc někdo, kdo je minimálně o hlavu menší, než on.
„Udělejte to,“ vyzval ji ostře. Hermiona ucítila bodnutí strachu. Nedokázala tomu zabránit. V duchu si vynadala, protože tohle ještě nebyla osoba, kvůli které přišla o své milované. A pokud to bude možné, tak ho raději zabije, než aby se historie znovu opakovala. A to i za cenu svého vlastního života. Váhavě mu vložila ruku do čekající dlaně. Pak se vše kolem rozmazalo a ona ucítila škubnutí spojené s přemisťováním. Když dorazili na místo, tak se několikrát zhluboka nadechla, aby uklidnila žaludek. Asistované přemisťování jí nikdy nedělalo moc dobře.
„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě, když viděl, že zbledla. Hermiona se zavřenýma očima jen přikývla.
Zvědavě se rozhlédla kolem. Nebyli ve městě, ale ocitli se na louce s výhledem na moře. Neměla ani ponětí, kde jsou, ale bylo tady krásně. Přímo před nimi se otevíral výhled na moře táhnoucí se až k obzoru. Pustila jeho ruku, došla až ke kraji louky a zalapala po dechu. Pod ní byl příkrý sráz. Dole na jeho úpatí se vlny tříštily o skaliska. Ta scenérie jí brala dech. Musela uznat, že ji vzal na nádherné místo.
„Hermiono?“ ozvalo se za ní. Ohlédla se přes rameno. „Líbí se vám výhled?“ V odpověď pouze přikývla, než zavřela oči a nechala vítr, aby jí čechral kudrnaté vlasy, zatímco zhluboka vdechovala slaný vzduch.
„Je to nádhera,“ přiznala maličko neochotně. Tom se usmál. Byl to skutečný úsměv, který mu dosáhl až k očím. Jeho společnice ho však ke své škodě neviděla.
Cítila jeho přítomnost přímo za zády a snažila se nutit ke klidu. Její tělo ji však zradilo ztuhlým postojem.
„Z čeho máte strach?“ zašeptal jí do ucha. Hermiona málem nadskočila. Přišlo jí to svým způsobem mnohem intimnější, než líbání s Dolohovem.
„Z vás, ze sebe, z budoucnosti,“ odpověděla neurčitě.
„Mě se rozhodně bát nemusíte, Hermiono,“ šeptal dál. Chřípí mu plnila nezřetelná vůně šeříku, kterou si s ní spojoval již od prvního okamžiku, kdy se mu náhodou připletla do cesty. Otočila se, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Hledala tam nějaký náznak lži nebo klamu, ale nic z toho nenalézala.
„Sice jste mi neublížil, ale i tak mi připadáte nebezpečný.“ Zvednul koutek úst v pokřiveném úsměvu.
„Z jakého důvodu?“ vyzvídal dál. Hermiona jen pokrčila rameny a neurčitě rozhodila ruce, než odpověděla.
„Působíte dojmem velmi sebevědomého a cílevědomého muže a ti jsou vždy nebezpeční,“ odpověděla mu nakonec neurčitě. Pozvednul tázavě obočí.
„Zdá se, že s muži máte zkušenosti,“ pronesl ledabyle. Nehodlal dát té ženě na vědomí, že se mu to pomyšlení nelíbí ani co by se za nehet vešlo. Jen zavrtěla hlavou, takže jí pár pramenů spadlo do obličeje. Než se dokázal zastavit, tak ty prameny zachytil a odhrnul jí je za uchu. Hermiona ztuhla, jak na kůži ucítila lehký dotek chladné kůže. Upřeně mu hleděla do očí.
„U Malfoyových jsem vám to nestihl říct, ale byla jste velmi krásná,“ složil jí upřímný kompliment.
„Děkuji.“
„Ze všech žen jste si za cíl vybral mě, proč?“ vyzvídala s vážnou tváří. Povzdechl si.
„Protože jste krásná, neobyčejná, zdáte se velmi inteligentní a navíc jste mi spadla do náruče a to doslova,“ pokusil se zažertovat. Neubránila se lehkému úsměvu.
„Jste blázen, pane Riddle,“ popíchla ho. Tom se zamračil.
„Jsem mnoho věcí, ale rozhodně ne blázen.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás urazit. Když jsem nervózní, tak občas plácám hlouposti,“ přiznala se omluvně.
Minuty se změnily v hodiny a oni se procházeli po okolí zatímco hovořili o nezávazných tématech. Probírali magii, školu, zájmy, počasí. Oba se však důsledně vyhýbali řečem o dětství či přátelích. Mladá žena uznávala, že pan Riddle měl široký záběr zájmů. Pečlivě naslouchala a usilovně přemýšlela, jak docílit toho, aby se nestal svým budoucím já, které málem zničilo kouzelnický svět. Zastavila se a dýchla si do dlaní. Začínala být prochladlá. Její společník si toho všiml, vytáhnul hůlku a vykouzlil modrý oheň, který vydával teplo, ale nespálil. Zazubila se když to uviděla a vzpomněla si, že i ona podobné plamínky používala. Vděčně si ohřála prsty.
„Omlouvám se, ale už mi opravdu začíná být chladno.“ Tom jen přikývnul.
„Neberte to jako pokus o to, jak vás zkompromitovat, ale rád bych si ještě užíval vaší společnosti, a tak vás zvu k sobě domů,“ prohlásil tónem, který sice zněl zdvořile a tázavě, ale ve skutečnosti to žádný dotaz nebyl.
„Já...nejsem si jistá, zda je to vhodné. V podstatě vás neznám,“ zakoktala se.
„A právě proto bych se o vás rád něco dozvěděl. Neodmítejte mě, Hermiono, prosím.“ Hermiona na něj ohromeně zírala. Lord Voldemort prosil ji, Hermionu Grangerovou. Bylo to skoro dokonale absurdní. Vzal její mlčení jako souhlas, chytil ji za ruku a opět je přemístil. Ocitli se ve vstupní hale starého domu. Hermiona se opět snažila nepozvracet se.
„Nesouhlasila jsem!“ zvolala, když si byla jistá, že mu v další chvíli nepozvrací ty dokonale naleštěné boty.
„Někde jsem slyšel, že mlčení znamená souhlas a vy jste mlčela,“ pokrčil rameny, než si sundal rukavice a svléknul kabát, pak pomohl z kabátu i jí. Vše pečlivě pověsil.
„Čaj, kávu?“
„Kávu. Černou, prosím,“ procedila skrz zaťaté zuby. Odvedl ji do obýváku, kde se posadili na pohovku a čekali na horké nápoje. Nenápadně se rozhlížela kolem. Zdálo se, že to byl dobře udržovaný, i když poněkud prázdný dům.
Na stolku před nimi se zhmotnil podnos s dvěma hrnky naplněnými kouřící kávou. Hermiona ho vděčně vzala a ohřívala si dlaně, než velice opatrně usrkla horkého nápoje. Opájela se vůní čerstvé a velice silné kávy.
„Děkuji,“ řekla, když položila hrneček zase zpět na podnos. Hryzala v ní nervozita. Necítila se tak úplně bezpečně.
„Kde vlastně pracujete. Tedy pokud máte zaměstnání,“ poptala se, aby nějak překlenula nepříjemné ticho, které se mezi nimi rozhostilo. Odložil hrnek s kávou, než odpověděl.
„Pracuji na Ministerstvu kouzel, a co vy?“ Hermiona věděla, že nemá cenu z něj tahat podrobnosti.
„Jsem pomocnice v hostinci,“ prohlásila hrdě.
„Jistě máte na víc, drahá.“ Pohoršeně se na něj zamračila, narovnala se v zádech, takže se zdálo, že snad spolkla pravítko a ledově odpověděla.
„Je to dobrá, slušná práce a mám výtečného zaměstnavatele,“ procedila skrz zatnuté zuby. Tom zvednul ruce v obranném gestu.
„Nechtěl jsem vás urazit, jen si myslím, že s vašimi schopnostmi byste mohla pracovat i kdekoliv jinde, než jen jako holka pro všechno,“ bránil se, ale zdálo se, že to na Hermionu mělo zcela opačný účinek. Viděl, jak přimhouřila oči, než se prudce zvedla a vydala se směrem ke dveřím.
„Sbohem,“ prohodila ledově přes rameno a dlouhými kroky rázovala ke dveřím. Její hostitel byl v mžiku u ní a chytil ji za ruku.
„Okamžitě mě pusťte!“ vykřikla. Tom ucítil jemný závan magie. Těšilo ho to. „Co si o mně myslíte? Že dělám v nějaké zaplivané díře a krom práce servírky ještě nabízím své tělo nebo co vlastně?“ křičela. Její vztek byl očividný. Nechápal sice tak úplně jeho důvod, ale uznával, že je naprosto nádherná, když se zlobí. V konečcích vlasů jí praskala magie, do tváří se jí nahrnula červeň a prudce oddechovala.
Zahleděl se jí do očí a ona najednou ucítila, jak se jí opatrně dotkla jeho mysl. Zachvěla se. Nikdy nepoznala nikoho tak zdatného v nitrozpytu.
„Dost!“ zakřičela, čímž si od něj vysloužila zmatené zamrkání. „Opovažte se mi ještě jednou vlézt do hlavy, vy aragontní kreténe!“ zařvala. Celé kouzlo dne se rozplynulo v jediné vteřině a tentokrát v tom byla nevinně.
„Jak jste to poznala?“
„Takhle,“ pronesla vztekle, chytila ho dlaněmi za tvář a zadívala se mu do očí. Nebyla tak opatrná jako on, ale i tak se dokázala natáhnout do jeho mysli, kde ho oťukávala. Nechtěla jít až dovnitř, jen ho zkoušela, aby věděl, jaké to je. Okamžitě postavil mentální bariéru. Hermiona se pobaveně usmála nad jeho zaskočeným výrazem. Zdá se, že byla první, kdo se pokusil na něj použít nitrozpyt a k tomu ještě úspěšně.
„Není to příjemné, že ne?“ zeptala se tiše. Zavrtěl hlavou, ale Hermiona ucítila, jak se jeho mysl natáhla po její. Najednou se jejich mentální síly spojily. Ucítila v hlavě tlak, který začínal být nepříjemný, ale nehodlala jen tak ustoupit. Neměla to v povaze. Navíc s tím nehodlala začínat, rozhodně ne teď a tady. Najednou tlak polevil, jak se odtáhnul. I ona se nakonec stáhla, i když mu stále ještě držela tvář v dlaních. Tom se neovládl, sklonil hlavu a prudce ji políbil. Rty jí drtil ústa a nemilosrdně si vynutil cestu dovnitř. Hermiona se chtěla odtáhnout, když najednou ucítila, jak se jí opět snažil proniknout do mysli. A pak se to stalo. V hrudi se jí začal rozpínat pocit, jako když se poprvé takhle políbila s Dolohovem. Srdce jí šíleně bušilo, zatímco se líbala s budoucím Pánem zla. Jazykem jí vklouznul do úst. Laskal její jazyk svým, zatímco nechal svou mysl, aby konejšivě objala její. Nehodlal se vnutit dovnitř, ale i tak to bylo příjemně vzrušující.
Tahle malá žena byla první, kdo na něj dokázal reagovat i tímto způsobem. Krev mu pěnila touhou, a pak něco ucítil. Nevěděl, jak to popsat, a tak se odtáhnul. Zoufale mu těkala očima po obličeji a zdálo se, jako by se hrozila nad tím, co se právě událo.
„Chci vás mít po svém boku, jste jedinečná, Hermiono, a věřte, že pro to udělám cokoliv,“ pronesl do nastalého ticha. Hermiona prudce stáhla ruce, jako by se o jeho tvář spálila.
„Ne,“ zaúpěla, když si uvědomila, co se mezi nimi stalo. „Tohle není možné. Není to fér!“ zavzlykala zoufale.
„Co se děje?“ přeptal se zmateně, když mu došlo, že je někde ve svém světě, kde ho příliš nevnímá. Hermiona zavrtěla hlavou tak prudce, až se jí kudrnaté vlasy rozlétly kolem obličeje. Riddle zatoužil si ty vlasy namotat na prsty. Chytil ji za ramena a trochu s ní zatřásl, aby ji přiměl navrátit se do reality.
„Podívej se na mě!“ rozkázal jí. Zdálo se, že to zabralo, protože na něj upřela hnědozlaté oči.
„Milencovo pouto,“ zašeptala tak tiše, že by to možná přeslechl, kdyby se k ní neskláněl.
„Prosím?“ zeptal se, jako kdyby jí špatně rozumněl.
„Starověká magie známá spíše pod označením milencovo pouto,“ snažila se to upřesnit. Oči měla plné paniky a cítil, jak se pod jeho rukama chvěla. Přitáhl ji k sobě a hladil ji po zádech. Teplo jeho těla příjemně zahánělo noční můru, ve které se dle všeho ocitla. Její magie se spoutala s magickým nitrem dvou nejnebezpečnějších mužů, které kdy poznala. To nemohlo skončit dobře. Prostě nemohlo.
„To o čem mluvíš je spíš legenda. Minimálně 500 let už se tahle magie neobjevila. Jak víš, že je to tohle, Hermiono?“ ptal se.
„Protože už jsem to zažila,“ zavzlykala mu do hrudi nešťastně. Tomovi se na tváři objevil nevěřícný výraz. Pokud měla ta malá čarodějka v jeho náruči pravdu, tak skutečně bude jeho. A nic mu v tom nezabrání. V duchu si poznamenal, aby se o tom dozvěděl ještě něco víc. Nyní se však soustředil na vystrašenou ženu ve své náruči.
„Uklidni se a vysvětli mi to,“ konejšil ji dál. Hermiona zamítavě zavrtěla hlavou. V nose ji šimrala příjemná čistá vůně z jeho oblečení.
„Nemůžu,“ odmítala tvrdošíjně. „A neopovažuj se mi vlézt do hlavy!“ varovala ho ještě důrazně. Tiše se zasmál.
„Chci domů,“ zakňourala. Poprvé opravdu zatoužila po návratu do válkou zničené společnosti, odkud přišla, aby vše napravila. Jenže to on nevěděl, a tak se s ní přemístil před dveře do jejího domu. Hermiona se mu vymanila z náruče a sáhla po klice.
„Sbohem, Tome,“ rozloučila se, než vklouzla do svého malého domku. Jakmile se za ní zabouchly dveře, tak se svezla na zem a rozplakala se. Potřebovala ze sebe dostat všechny události poslední doby a zdálo se, že pláč byl stejně vhodný, jako cokoliv jiného.