Nový začátek 3
3. kapitola
Dny ubíhaly jeden za druhým v rychlém sledu. Práce, domov, práce, domov, občas odepsat na dopis, a tak stále dokola. Zrovna si lámala hlavu nad tím, kolikátého vlastně je, když jí obrovský výr přinesl velkou krabici. Udiveně na ni hleděla, než poznala značku obchodu madam Malkinové. V Hermioně by se krve nedořezal. V hlavě si rychle projela kalendář a zjistila, že zítra večer je ta oslava výročí Malfoyových. Již předem unavená začala rozvazovat stuhu držící krabici. Skutečně se obávala, co uvnitř najde. Když odklopila víko, tak nakonec otevřela oči a rozhrnula hedvábný papír. Uvnitř ležely úhledně složené smaragdově zelené šaty. Hermiona na ně hleděla úžasem rozšířenýma očima. Látka byla neuvěřitelně jemná. Nedokázala odolat a přivábena krásou toho kousku garderoby, opatrně chytila ramínka šatů a vytáhla je z krabice. Ty šaty jí vyrazily dech a uznávala, že musely stát jmění. Sice Malfoye seniora proklínala za jeho jednání, ale uznávala, že měl vkus. Přiložila si šaty na sebe a zatočila se dokola. Sukně již teď dávala znát, že se kolem ní rozvíří, pokud jí dá tu možnost. Hermiona na sebe byla naštvaná za to, že byla uchvácena těmi šaty. Ale nevzdala by se jich ani za nic. Ne, když už je viděla. Natáhla ruce, aby si ty šaty ještě jednou prohlédla tentokrát zezadu a zalapala po dechu. Šaty měly na zádech hluboký výstřih, takže bylo jasné, že podprsenka ani korzet nepadají v úvahu. Pak jí najednou došlo, že to bude chtít ještě nové boty a punčochy.
„Aberforthe, musím do Londýna!“ zvolala rozjařeně, jakmile přišla do hostince.
„Hádám, že už jsi viděla ty šaty,“ prohlásil s pobaveným úšklebkem. Hermiona přikývla.
„Sice mi stále ještě vadí ten Malfoyův přístup, ale vkus na šaty má skvělý,“ uznala neochotně.
„Jenže potřebuju boty a punčochy,“ přiznala. Aberforth se zaškaredil jen při té představě, že opět pojedou nakupovat.
„Tak pojedeme na Příčnou ulici,“ rozhodl. Hermiona ho prudce objala.
„Klidně to zvládnu i sama, nemusíš se mnou jezdit,“ snažila se ho uchlácholit. Aberforth jen zavrtěl hlavou.
„Kdepak, musím dát pozor, aby se ti něco nestalo, mladá dámo. Mám za tebe odpovědnost,“ prohlásil neoblomně.
„Slibuji, že se nezdržíme dlouho.“
„To doufám,“ prohlásil na oko otráveně. Hermiona ho už ale znala natolik dobře, aby věděla, že i on se docela těší z vidiny Příčné ulice. Tentokrát místo přenášení využili Letax. Objevili se v jednom z mnoha krbů postavených jen pro tyto příležitosti stranou od největšího davu.
Hermiona bezradně zamířila mezi lidi a hledala nějakou kouzelnickou obdobu dámského prádla. Aberforth kráčel vedle ní a čas od času se zadíval do nějaké vitríny. Procházeli davem lidí, když si Hermiona najednou uvědomila, že je sama. Zmateně se ohlédla a uviděla Aberfortha stát u maličkého krámku s nenápadnou výlohou. Mezi obočím jí naskočila vráska, když se prodrala zpět k jeho vytáhlé postavě.
„Co tě tak zaujalo?“ ptala se unaveně. Staršího muže pobavilo, že její hlas zněl otráveně. Stejně jako on ani ona nefandila nakupování na rozdíl od většiny čarodějek všeho druhu.
„Myslím, že tohle je spíš něco, co mělo zaujmout tebe, ale nevšimla sis,“ zazubil se a v očích se mu pobaveně zablesklo. Naklonila hlavu na stranu a rychle přelétla očima výlohu.
„Ach,“ vydechla jenom, než vzala za kliku a vstoupila do krámku, kde bylo snad všechno, co čarodějka mohla potřebovat za výbavu.
„Mohu vám pomoci?“ ozvala se žena stojící vedle prodejního pultu. Hermiona si všimla, že je nenápadně nalíčená tak, aby podtrhla výrazné oči a plné rty. Nebyla přímo krásná, ale vyzařovala z ní jakási spokojenost sama se sebou, která jí dodávala kouzlo.
„A-ano, potřebuji punčochy a podvazky, to vše vhodné pod večerní šaty,“ vychrlila Hermiona a nervózně si popotahovala prsty. Žena se vědoucně usmála, prohlédla si ji a přešla k regálu s vystaveným zbožím. Nakonec před ni vyložila několik různých punčoch. Hermiona přes ně lehounce přejela prsty, než se zastavila u černých s jemným krajkovým lemem. Prodavačka nadzvedla obočí.
„Slečno, zdá se, že jste si vybrala vítěze. Tenhle typ jsou i moje oblíbené,“ prozradila jí prodavačka s potutelným úsměvem. Hermiona se usmála na oplátku.
„Máte k nim i vhodný podvazkový pás? Nechci nic extravagantního, ale spíše praktického,“ prohlásila rozhodně a stále přejížděla prsty po krajce punčoch. Žena na ni spiklenecky mrkla, než se vrhla pod prodejní pult a vyložila před ní dva kousky. Jeden byl černý a hladký a druhý měl vsadky z jemné síťovinové látky. Hermiona nakonec sáhla po tom hladkém černém.
„Kalhotky máte?“ Mladou ženu ta otázka, tak překvapila, že okamžik na prodavačku jen beze slova hleděla. Nakonec jen zavrtěla hlavou.
„Pak bych tedy doporučila tenhle typ vzhledem k vaší štíhlounké postavě,“ řekla a ukázala rukou na jednu řadu nejblíže k ní. Hermiona tam poslušně přešla a přelétla pohledem vystavené kousky. Nakonec ji zaujaly jedny, které vepředu vypadaly, že jsou střižené rovně, ale na zadečku byly vykrojené, takže odhalovaly asi polovinu zadečku své nositelky. Hermiona cítila, jak se jí do obličeje hrne krev, ale odhodlaně je vzala s ramínkem a přihodila na hromádku na pultě.
„Váš snoubenec je jistě šťastný muž, že má ženu s takovým citem pro detail,“ pronesla žena nakonec, když markovala zboží.
„Ale já nemám snoubence,“ odpověděla zmateně. Žena se lehce zamračila, ale nakonec nasadila profesionální výraz.
„Jistě brzy budete mít, kráska jako vy nezůstane dlouho sama. Nebojte, ani se nenadějete a budete vdaná,“ snažila se ji uklidnit, avšak na Hermionu měla její slova přesně opačný efekt. Vzala si taštičku se svými novými věcmi, zaplatila a urychleně vyklouzla ven.
Zbytek dne pracovala Hermiona v hostinci a čas od času prohodila pár slov se štamgasty. Věděla, že to prospívá obchodu i dobrým vztahům. Stejně tak přiznávala, že některé z obvyklých hostů má skutečně i ráda. Večer ručně umyla stoly a pozvedela židle. Potřebovala být co nejvíce unavená, aby přišla domů, osprchovala se a usnula. Nechtěla nad ničím přemýšlet, na to bude dost času zítra.
„Hmm, Abe, můžu se na něco zeptat?“ Její zaměstnavatel váhavě přikývnul. „Ta žena v obchodě mě ujišťovala, že se brzy provdám, ale já jsem ještě hrozně mladá na svatbu,“ prohlásila zděšeně. Aberforth si odkašlal, aby skryl rozpaky.
„No, děvče, víš, v téhle době se ženy vdávají brzy, nevím kolik přesně ti je, ale hádám, že zhruba něco kolem dvaceti. Zhruba za pět let už budeš mít status staré panny,“ vysvětlil jí bez toho, že by se zadrhnul. Hermioně při tom prohlášení spadla čelist. Rychle pusu zavřela.
„Chceš mi říct, že jelikož mi je dvacet, tak mám pomalu nejvyšší čas ulovit si ženicha a stát se poslušnou manželkou? To není normální,“ odsoudila to nakonec Hermiona. Aberforth pokrčil rameny.
„I kdyby ses rozhodla nevdat, tak tady u mě budeš mít vždy místo. A nejen pracovní. Mám tě rád, Hermiono, ty moje ztracené děvče,“ prohlásil s rozpačitým výrazem. Hermiona se na něj vděčně usmála.
„Díky, a teď už musíme opravdu zmizet, jinak budu na zítra vypadat nevyspale a příšerně a jistě si nenajdu žádného ženicha,“ zavtipkovala, avšak když spatřila Abeův vážný výraz, tak jí úsměv zamrznul na rtech.
„Buď opatrná, Hermínino, občas dostaneme víc, než co jsme si původně přáli,“ odvětil nakonec, než za nimi zamknul.
„Dobrou noc,“ rozloučili se unisono.
Hermiona stála ve sprše a nechala na sebe stékat vodu tak horkou, jak jen dokázala snést. Nakonec se donutila vylézt ven, osušit se a převléct se do noční košilky. Zachumlala se pod peřinu a skoro okamžitě usnula bezesným spánkem.
-xoxOxox-
Seděla před zrcadlem oblečená v těch skvostných šatech a snažila se trochu zkrotit své vlasy. Nakonec je opět za pomoci hůlky vyčesala do drdolu, jen kolem obličeje nechala několik volných vlnitých kadeří. Nalíčila se o něco výrazněji, než obvykle. Když pohlédla do zrcadla, tak uviděla velmi hezkou, ale poněkud cizí ženu. Usmála se a cizinka úsměv opětovala. Sáhla po miniaturní lahvičce parfému a trochu si ho kápla na zápěstí a za uši. Nakonec střelila pohledem po hodinách a zjistila, že má nejvyšší čas na odchod. U dveří na sebe hodila dlouhý hřejivý plášť a obula si boty na vysokém podpatku. Díky nim se lem šatů neotíral o zem, ale svůdně se vlnil a čas od času odhalil i nárt nebo kotník zahalený v hedvábné punčošce.
Stála před otevřenou vstupní bránou na Malfoy Manor. V žaludku měla nervózní uzel. Netušila, co ji zde dnes čeká a to se jí ani trošku nelíbilo.
„Slečno, mohu prosit vaše jméno?“ optal se jí muž v livreji, který se objevil kdoví odkud.
„Hermiona Jean Grangerová,“ odpověděla a nervózně si přitáhla plášť blíž k tělu. Vrátný okamžik listoval ve svých deskách, než nakonec přikývnul, něco si zapsal a rukou jí ukázal směrem k čekajícímu kočáru, který ji odvezl přímo před vchod do samotného domu. Opatrně vystoupila a přidržovala si sukni šatů, aby si ji nepřišlápla. Nerada by se uvedla pádem na obličej. Nehodlala být všemu osazenstvu pro smích. U dveří na ni již čekal Lucius. Obdivně ji sjel pohledem, než k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl.
„Jsi dnes vskutku nádherná, drahá,“ uvítal ji a vtisknul jí polibek na hřbet ruky. Hermiona způsobně sklopila oči, jak se očekávalo.
„Děkuji, půjdeme dovnitř?“ dotázala se. Lucius stroze přikývnul a odvedl ji do převlékárny, kde jí odebral plášť. Hermiona slyšela, jak na sucho polknul. Šaty jí dokonale padly a on cítil, jak při pohledu na její bílou kůži, kterou odhaloval výstřih, ztrácí kontrolu a krev se mu hrne do slabin.
„Tvůj otec má dobrý vkus, i když mi ty šaty stále přijdou poněkud odvážné,“ poznamenala s pohledem přes rameno upřeným na svého společníka. Nabídnul jí rámě a odváděl ji do sálu, zatímco se snažil myslet na něco jiného, než na to, že šaty při každém jejím pohybu střídavě odhalovaly a zahalovaly její dokonalé křivky.
Vtiskl jí do ruky sklenku lehkého vína. Hermiona z něj opatrně upila, zatímco se rozhlížela kolem. Neměla na tenhle dům dobré vzpomínky, ale snažila se je potlačit. Byla to minulost nebo vlastně možná budoucnost. Při tom pomyšlení se otřásla. Lucius si toho všimnul.
„Děje se něco?“ ptal se starostlivě. Hermiona se pousmála a zavrtěla hlavou.
„To nic, jen mi to připadá zvláštní. Nikdy jsem na podobných akcích nebyla, až do nedávna,“ snažila se to zamluvit. „Kolik tu proboha bude lidí?“ zeptala se nakonec se zvědavostí sobě vlastní. Lucius se ušklíbnul.
„Zhruba do hodiny se to tady naplní všemi hosty, které pozvali moji drazí rodiče. Mám pocit, že otec něco chystá, ale netuším co,“ poznamenal lehce podrážděným hlasem. V Hermioně opět zahlodal pocit, že se dostala do hry, kde nezná pravidla a při tom má přidělenou nějakou roli. Čas plynul a přesně dle Luciusových slov se obrovský taneční sál začal plnit lidmi. Byli tu muži v klasické černobílé kombinaci a mezi nimi zářily ženy v různých barvách šatů.
„Zatanči si se mnou,“ vybídl ji Lucius, když konečně začala hrát hudba. Hermiona se nechala poslušně odvést na parket. Přišlo jí, že její podpatky na dlaždicích sálu vydávají neskutečný rámus, ale zdálo se, že to byl jen její pocit. Hrál valčík a ona se soustředila, aby neškobrtla. Lucius nebyl špatný tanečník, ale na Dolohova nebo toho tajemného muže ze zahrad neměl. Možná až odroste z chlapeckého věku. Hermiona s ulehčením vydechla, když bez pohromy dokončili tanec.
Ozvalo se ostré cinkání skla, jako když někdo ťukne lžičkou do sklenky.
„Dámy a pánové, vítám vás na oslavách dvacátého výročí svatby s mojí nádhernou ženou Ariadnou,“ pronesl zvučným hlasem a pozvedl číši k plavovlasé ženě stojící vedle něj. Ta se nacvičeně usmála a pozvedla číši na oplátku. „Bavte se s námi v tento nádherný den!“ pronesl nakonec, než se napil. Společenská akce tedy byla skutečně oficiálně zahájena, když se sálem prohnalo zatleskání po hostitelově přípitku.
Večer pokračoval v poměrně stejném duchu, jako když se zúčastnila Ministerského bálu. Šla od jednoho tanečníka ke druhému. Občas jí však bylo dovoleno si jeden či dva kousky odpočinout a ochutnat něco více z lahůdek nabízených na nespočetných stolcích. Upíjela přitom spokojeně víno a rozhlížela se kolem.
„Jsem rád, že vám ty šaty padnou,“ pronesl najednou za ní hlas jejich hostitele.
„Ano, děkuji vám za ně, pane Malfoyi, byl to nečekaný a mimořádně štědrý dar,“ pronesla milým hlasem, ale oči měla ledově chladné. Abraxas si toho buď nevšimnul nebo to prostě přehlížel.
„Víte, Hermiono,“ začal a upil ze své sklenky, než pokračoval,“tak trochu jsem hledal a zjistil jsem, že pocházíte z velmi staré rodiny, která je však dnes již skoro zapomenutá. Víte, že Grangerovi bývali velmi vážení?“ přeptal se. Hermiona strnule přikývla, jako kdyby to všechno věděla. Ale nějak to nedokázala pochopit, copak někdo zařídil i její rodokmen? V duchu si přísahal, že to musí zjistit.
„A já bych byl rád, kdybych takto významnou osobu, jako je poslední potomek rodu Grangerů mohl představit pár významným lidem, kteří o vás projevili zájem. I to byl důvod proč jsem vás pozval a ne jen naléhání mého drahého syna, kterého jste zdá se okouzlila.“
„Ach,“ odpověděla jenom. Na nic lepšího se prostě nevzmohla. Abraxas již na nic nečekal a odváděl ji ke smíšené skupince na druhé straně sálu.
„Vážení, tohle je ztracená a znovu nalezená dědička jména Grangerů. Slečna Hermiona Jean,“ řekl s důrazem na slovo slečna, což Hermioně neušlo. Několik přítomných dam jí věnovalo ledový úsměv, zatímco muži si ji bedlivě prohlédli.
„Velmi nás těší, že vás poznáváme, slečno,“ pronesli nakonec jako jeden muž. Hermionu opět přepadla příšerná nervozita. Snažila se s nimi zdvořile konverzovat, když najednou koutkem oka zachytila vysokou postavu se širokými rameny.
„Omluvte mne, támhle je jeden můj známý a ráda bych ho pozdravila,“ omluvila se a kvapně odešla. V zádech ještě hodnou chvíli cítila pohledy, které na ni upírala ona skupinka.
„Pane Dolohove?“ začala nejistě, když došla k tomu muži, kterého zahlédla. Muž se k ní otočil a ona se setkala s pohledem tak temně modrých očí, že se jí zdály skoro fialové.
„Myslím, že jste se spletla, slečno?“ zeptal se cizinec s tázavě pozvednutým obočím. Ztratila na okamžik řeč, než se dokázala vzpamatovat ze své chyby.
„Hermiona Jean Grangerová,“ pronesla nakonec mdle. Podle hlasu to byl ten namyšlený muž, který ji přinutil si s ním zatančit v zahradách a ještě měl tu drzost ji políbit.
„Tom Marvolo Riddle,“ představil se nakonec s očima upřenýma do jejího obličeje, jako kdyby ji studoval. V Hermioně by se krve nedořezal, když si uvědomila s kým má tu čest, ale navenek nedala naprosto nic znát. Uvnitř ní se zvedla panika. Čekala ledacos, ale ne to, že Lord Voldemort bude nebezpečně pohledný muž s obrovským charisma. Bylo v něm něco nebezpečného stejně jako v Antoninovi, došlo jí.
„Promiňte spletla jsem si vás s přítelem,“ omluvila se a chystala se odejít. Zastavil ji však mužův hlas.
„Kdepak tentokrát mi tak snadno neutečete,“ prohlásil sebejistě. „Chci další tanec.“ Hermiona na něj hleděla očima rozšířenýma překvapením. Ten drzý, namyšlený floutek!
„Děkuji, ale raději si dám další víno,“ odmítla rezolutně a odcházela směrem k číšníkovi, který procházel kolem s podnosem. Než stihla sáhnout po sklenici, tak ji zastavil. Chytil ji za paži a obrátil směrem k sobě. V očích měl nečitelný výraz.
„Mě jen tak neodbudete, slečno,“ řekl a sledoval, jak se jí v obličeji prostřídalo několik různých emocí. Nejvýraznější byl vztek.
„A já si zase nenechám poroučet!“ sykla na něj. „Teď mě laskavě pusťte,“ řekla ledově a sjela ho znechuceným pohledem. Tom se zasmál, lehce s ní smýknul, aby mu spadla do náruče a odvedl ji tanečním krokem na parket. Snažila se pod jeho vedením uvolnit, ale zdálo se jí to jako nemožný úkol, když nyní věděla s kým má tu čest. Z celého srdce toužila, aby již byl konec a ona mohla utéct alespoň na opačnou stranu místnosti.
„Zelená vám velmi sluší,“ pronesl, když dokončili otočku. Hermiona na něj jen zmateně hleděla. Kdyby se odvážila, tak by se nad absurditou téhle situace rozesmála.
Hudba konečně dohrála a Hermiona se chtěla rozloučit, ale bylo jí v tom zabráněno. Ten namyšlený parchant ji nepouštěl, jen ji vzal kolem pasu i za ruku, aby se mu nemohla vyvléci a odváděl ji stranou do relativně prázdného místa sálu.
„Co si to…?“ zaprotestovala, ale jeho pohled ji okamžitě umlčel. Nechtěla dělat scény a její společník si toho byl dobře vědom.
„Slečno Grangerová, chci vám učinit nabídku,“ pronesl ledabyle, ale ona viděla, jak se mu zalesklo v těch úchvatných očích. Přišlo jí absolutně nefér, že někdo kdo v budoucnu uvrhne svět do temnoty a zmaří neskutečné množství životů, oplývá takovou krásou a osobním kouzlem. A ještě více se nenáviděla za to, že se jí líbí.
„A to jakou?“ odsekla hněvivě, zatímco ho probodávala zlostným pohledem. Riddle si z toho však nic nedělal.
„Dovolíte mi, abych se vám dvořil,“ prohlásil sebevědomě bez toho, že by chodil kolem horké kaše. Vytřeštěně na něj zírala.
„Prosím?“
„Slyšela jste dobře. Hodlám se o vás ucházet. Jistě nejsem první, ale myslím, že seznáte, že jsem dobrá partie,“ usmál se samolibě až se mu zableskly rovné, bílé zuby.
„Nehledám manžela,“ odsekla a cítila, jak se v ní zvedá vlna nevole.
„Já ale slyšel něco jiného. Jste poslední z rodu Grangerů, takže ať chcete nebo ne, budete si muset dříve či později vybrat manžela,“ oznámil jí, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
„A tím hodláte být vy?“ zasyčela na něj. Riddleovi se líbilo, jak jí v očích jiskří zlost.
„Jsem mocný, dobře zajištěný, mám dobrý původ a navíc jsem prý i pohledný, takže si myslím, že jsem více než vhodná partie pro někoho tak vyjímečného, jako jste vy.“ Hermiona se už neudržela a začala se pochechtávat. Budoucí černokněžník na ni hleděl se zmateným výrazem v očích.
„O-omlouvám se,“ odpověděla, když se konečně uklidnila a opatrně si otřela oči, aby si nerozmazala řasenku.
„Mám vám dokázat, že jsme si předurčeni?“ dotázal se nakonec netrpělivě.
„Ne děkuji, teď mě omluvte musím se vzdálit,“ vyhrkla a zmizela směrem k toaletám, aby zmizela z jeho dosahu.
Hleděla na sebe do zrcadla a snažila se hystericky nesmát. Nakonec si opláchla krk studenou vodou a opatrně se proplížila ven ze sálu, aby ji nemohl nikdo zastavit. Procházela se v přízemí v opuštěné chodbě, když ji najednou překryla ústa velká ruku a vtáhla ji po zádech do opuštěného výklenku zakrytého závěsem.
„Nekřič, med,“ zašeptal jí do ucha známý hlas. Okamžitě se uvolnila a přikývla. Otočila se, aby v přítmí alespoň trochu viděla na svého společníka.
„Proč jsi mě sem, u Merlina, zatáhnul?“ syčela na něj se stále ještě strachy bušícím srdcem. Věnoval jí jeden ze svých pokřivených úsměvů. Antonin neodpověděl.
„Co ti chtěl?“ zeptal se bez okolků a oči mu v přítmí žhnuly. Ani se nemusela ptát koho měl na mysli.
„Hodlá se mi dvořit a v podstatě mi řekl, že se stanu jeho manželkou, protože jsme si předurčeni,“ pronesla otráveně mladá žena a upravila si ramínka šatů.
„Cože?“ zeptal se nevěřícně Dolohov a na tváři měl výraz syrové zlosti. Hermiona mu položila ruku na paži.
„Ty žárlíš?“ zeptala se nakonec a v hrudi se jí rozlil neznámý pocit spokojenosti. Antonin však neodpověděl. Opět.
Netrpělivě podupávala nožkou, zatímco čekala na jeho odpověď. Místo ní se však sklonil, přitiskl ji k sobě celým tělem a drtil jí rty těmi svými. Okamžitě mu vyšla vstříc a zamotala mu prsty do pramínků vlasů na jeho krku. Jejich jazyky se o sebe otíraly a bojovaly o nadvládu. Hermiona ho nakonec kousla. V odpověď na to ji přitiskl zády ke studené stěně. Hermioně to málem vyrazilo dech. Takhle prudký ještě nikdy nebyl. Nebylo jí to však nepříjemné, spíše naopak. Cítila jeho ruce na svých bocích, pase a pak se konečky prstů přesunul k jejím ňadrům. Přes látku šatů si pohrával s jejími bradavkami, dokud nezakňourala. Pak najednou pochopila, co je na něm jiné. Nebylo to tím, jak ji líbal, ale tím, co se dělo uvnitř ní. Ano vzrušoval ji, to nemohla popřít, avšak bylo v tom mnohem víc. Cítila, jak na jeho blízkost reaguje její magická podstata.
„Ach bože,“ zamumlala, když si to uvědomila.
„Ano?“ ozval se tlumeným hlasem Antonin, zatímco se přesunul k jejímu oušku, které pokoušel zuby i jazykem.
„Musíme přestat,“ zamumlala, zatímco mu rukama přejížděla po ramenou v přímém rozporu se svými slovy.
„Nemůžu, jsi moje, med, a já tě chci,“ šeptal jí. Z toho prohlášení jí přeběhnul mráz po zádech.
„Dost!“ snažila se ho odstrčit. Antonin se nakonec neochotně odtáhnul.
„Co se děje?“ ptal se zmateně. V očích mu stále planula vášeň a touha. V tom okamžiku Hermiona věděla, že se do toho chlapa nejspíše zamilovala.
„Tys to necítil?“
„A co přesně?“
„Naši magickou podstatu,“ upřesnila. Antonin se zmateně zamračil, než mu došlo co má na mysli.
„Naše magie se natahuje po té druhé. To by mnohé vysvětlovalo. Kdysi jsem o tom četl, ale nevěřil jsem, že to doopravdy existuje. Myslel jsem, že to byla jen smyšlenka, která měla mladým dámám nabídnout romantickou útěchu,“ řekl.
„Co to znamená?“
„Musím si toho víc nastudovat. Nevím přesně, co to znamená, ale slibuji, že to brzy zjistím,“ vysvětlil nakonec, zatímco ji konečky prstů hladil po klíční kosti. Mladá žena jen přikývla.
„Vraťme se do sálu, prosím,“ zažadonila. Obávala se totiž, že by je tu někdo mohl načapat a ona by se stala zdrojem úžasného skandálu a neutuchajících drbů. O to ani v nejmenším nestála.
„Jdi první a dávej si na něj pozor, med, dokáže být nebezpečný protivník,“ poznamenal ještě, než ji vystrčil na chodbu. To Hermioně rozhodně nemusel připomínat. Sama si toho byla na nejvyšší míru vědoma.
Večer pokročil. Čas od času si povídala s Luciusem nebo Dolohovem. Dokonce se u ní jednou zastavil i Abraxas a ptal se jí, jak se jí oslava líbí. Neodolala a vyšla na chvíli ven, kde jí okamžitě naskočila husí kůže ze studeného vzduchu. Nevšimla si postavy schované ve stínu terasy tam, kde nebylo žádné okno, takže tam nedopadalo světlo ze sálu. Stála u kamenného zábradlí a opírala se o něj lokty. Bolely ji nohy a do hlavy jí stoupnul alkohol. Ještě nebyla opilá, ale neměla k tomu příliš daleko. I to byl důvod proč vyšla na čerstvý vzduch.
Ze stínu vystoupila vysoká postava a vrhla na ni stín. Hermiona vzhlédla a uviděla temně modré, skoro fialové oči. V duchu zoufale zaúpěla.
„Zase vy?“ zasténala. Mladý muž jen přikývnul. „Co chcete tentokrát?“
„Prosím, nebuďte ke mně taková,“ snažil se ji ukonejšit a položil jí ruku na předloktí.
„A jak byste se asi tak na mém místě cítil vy? Copak je normální přistoupit k cizí ženě a s naprostou sebejistotou prohlásit, že z vás budou manželé?“ prskla po něm rozzlobeně a narovnala se do celé své výšky vylepšené o několik centimetrů díky podpatkům. Nenechal se jejím postojem odradit.
„Jsem dobrá partie,“ vemlouval se jí. Hermioně se udělalo nevolno.
„A co já, mám do toho taky co mluvit?“ Zmateně zamrkal. Kdyby nevěděla s kým mluví, tak by řekla, že ho její otázka zaskočila.
„Vy jste vyjímečná a rozhodně jste skvělý úlovek,“ řekl nakonec. Hermiona si založila ruce na hrudi, takže si nevědomky nadzvedla prsa. Riddleovi to neušlo. Sklouzl jí na okamžik pohledem do výstřihu. Posměšně si odfrkla.
„Neznáte mě, pane, takže mi přijde, že soudíte jen podle mého jména a vzhledu. Jenže já nejsem prostoduchá husička, která netoužím po ničem jiném, než po prstýnku s velkým kamenem. Jsem živá bytost a rozhodně má daleko k tomu, jak mě nejspíše vidíte,“ pronesla uštěpačně.
„Kdybyste jen věděla, jak moc...“ začala, avšak poté se odmlčel. Hermiona nesnášela nedokončené věty.
„Jak moc co?“ Střelil po ní ledovým pohledem.
„Jak moc toužím po vaší společnosti,“ řekl nakonec, než vzal její obličej do dlaní a drsně ji políbil. Opět ucítila to pnutí v hrudi, jako když ji líbal poprvé. Odtáhla se od něj a vrazila mu facku, po které mu na obličeji zůstala rudá skvrna.
„Sbohem!“ křikla ještě, než dlouhým krokem vešla zpátky dovnitř. Našla Luciuse v hovoru s Abraxasem, a tak se rovnou rozloučila. Nezapomněla jim ještě jednou poděkovat za šaty i pozvání. Přelétla očima po hloučcích lidí. Nenašla však toho, koho hledala, a tak s pokrčením ramen odešla. Koutkem oka ještě zahlédla Toma, jak si mnul pohmožděnou tvář. Hřál ji pocit zadostiučinění.
Vkročila do domu a proklínala se, že si nevzala hůlku. Jenže v šatech pro ni nebylo místo. V obýváku se totiž svítilo, i když si byla jistá, že když odcházela, tak všude pozhasínala. Se sykáním si sundala podpatky a tiše, aby neťukly, je položila na podlahu. Přidržovala si dlouhou sukni šatů a po špičkách nakoukla do obývacího pokoje. Pokud tu někdo byl, nechtěla na sebe ihned připoutat jeho pozornost.
„U Merlinových chlupatých koulí!“ vykřikla, když spatřila, kdo je její nezvaný návštěvník. Na pohovce nebyl nikdo jiný, než samotný Antonin Dolohov. Sako leželo přehozené přes opěradlo a vázanku měl rozvázanou, rukávy košile vyhrnuté k loktům a několik knoflíčků rozepnutých. Neupravené vlasy mu v několika málo pramenech spadly do očí, když k ní vzhlédnul.
„Zajímavý pozdrav,“ poznamenal s úsměvem.
„Co tu ksakru děláš? Bála jsem se, že tu mám zloděje,“ vztekala se dál ze svého místa u dveří.
„Mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ poznamenal a zvednul staře vypadající knihu, kterou měl v ruce.
„Co je to?“
„Něco o tom, co se nám přihodilo, med,“ poznamenal a ukázal na volné místo vedle sebe. Hermiona k němu poslušně doťapkala a s úlevou si sedla.
„Tak přestaň chodit kolem horké kaše a řekni mi to.“
„Raději si to přečti sama,“ vybídnul ji, načež se opřel s roztaženýma rukama. Sledoval její profil, zatímco se snažila pochopit to, co si tam přečetla. Svrběly ho prsty, jak se mu chtělo si hrát s jejími vlasy, ale ovládnul se.
„Páni,“ prohlásila nakonec Hermiona, když zaklapla knihu. „Je to vážně hodně stará nebo spíše prastará magie, která už byla prakticky zapomenutá,“ poznamenala. Dolohov jen přikývnul. „A svým způsobem je to pekelně děsivé,“ dodala, zatímco se snažila vstřebat to, co si přečetla.
„A i tehdy to bylo sakra vzácné,“ připomněl. Hermiona se zamyšleně zamračila.
„Pokud k sobě dvě magická nitra promluví, nelze je od sebe odloučit. I kdyby šlo o největší nepřátele, tak je to k sobě přitáhne a nakonec spojí,“ zadeklamovala.
„Myslíš, že to je ten důvod, proč se nám to děje?“ Antonin jen přikývnul.
„Dle popisu v knize jsem o tom celkem dost přesvědčen,“ prohlásil unaveně a protřel si oči.
„Ksakru! Ksakru! Ksakru!“ nadávala od srdce, když hodila rozevřenou knihu na stolek.
Chtělo se jí brečet, ale odmítala se tomu nutkání podvolit. Takže přišla do vzdálené doby, jen aby skončila ve vynuceném manželství, protože se v ní a Dolohovovi probudila prastará magie. Pokud by se vzali, tak při obřadu se jejich magie prolnou. Ani jeden z nich nebude silnější, ale ani slabší. Budou si naprosto rovni a nerozdělitelně spojeni až do své smrti. Tolik alespoň pochopila z knihy. Dále je to bude vzájemně táhnout k tomu, aby se vzájemně dotýkali. Pokud tak nebudou činit, tak budou ve špatném rozpoložení, až nakonec mohou i onemocnět a v nejhorším případě prostě uchřadnou a zemřou. To byla dokonalá pojistka, která skutečně mohla spojit i největší nepřátele. Hlavně to nebylo skutečné kouzlo, tudíž nikdo nemohl nikoho vinit z toho, co se stalo. Byla to prostě syrová podstata magie, která volala po magii toho druhého, ve které viděla vhodný potenciál. I když bylo absurdní říci o magii, že něco viděla, tak proto nenalézala žádné lepší označení.
„Tak dobře. Tohle leccos vysvětluje, ale i tak si myslím, že musíme hledat dál. Chápu, že se vliv téhle magie nebo jak tomu říkat, nedá prolomit, ale chci o tom všem vědět víc. Ideálně vše, co dokážeme najít,“ rozhodla nakonec a rozčileně si zajela prsty do vlasů. Dolohov vedle ní přikývnul. I jeho samotného zajímalo, co se jim to vlastně přihodilo.
„Hermiono?“ ozval se po chvíli prodchnuté mlčením. Obrátila k němu tvář a trpělivě vyčkávala, co jí chce říct.
„Dostanu pusu na dobrou noc?“ ptal se s tak dokonale nevinným výrazem, že ji to rozesmálo.
„Všichni jste stejní. Zrovna jsem řešila, že vše proč jsem tady se mi hroutí pod rukama kvůli tomu, že se magie, která mi proudí v žilách rozhodla, že jsi vhodný kandidát na mého partnera a ty myslíš jen na to, zda dostaneš pusu na dobrou noc. Kolik ti je? Pět?“ kárala ho s úsměvem, který si nedokázala vymazat z tváře. Dolohov se nafouknul.
„Pět a půl, abys věděla,“ pronesl s uraženě našpulenou pusou, i když v očích mu to pobaveně blýskalo. Choval se stejně, jako malé dítě a to u unavené ženy vyvolalo další výbuch veselí.
„No dobrá, dobrá,“ uvolila se nakonec. Antonin ji sledoval vyčkávavým pohledem. Hermioně tak trochu připomněl tygra číhajícího na kořist. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce očekáváním. Naklonila se a s rukou opřenou o jeho hrudník, aby nespadla, ho měla v úmyslu políbit na tvář, jenže Antonin odhodl, co má v úmyslu a pohnul se tak, aby její rty přistály na jeho pootevřených ústech. Hermiona vyjekla překvapením, když se kolem ní sevřely jeho silné paže a mezi rty se jí oakmžitě vloudil jeho jazyk. Pod rukama cítila pevné svaly na jeho hrudníku a ramenou, stejně jako teplo, které sálalo z jeho těla. Byl to příjemný pocit. Dovolila mu, aby opět prozkoumával její ústa, zatímco ona mu laskání oplácela. Pak ale ucítila, jak jí jeho velké dlaně vklouzly pod vystřižená záda šatů. Vzepřela se o ruce, aby se od něj odtáhla. Jenže tím, že se jí podařilo si udělat něco prostoru, mu nabídla svůj dekolt. Jeho hladová ústa si okamžitě začala vypalovat cestu úžlabinkou mezi jejími ňadry.
„Krasivaya,“ mumlal jí do kůže, zatímco ochutnával její nádhernou pleť vonící šeříkem.
„Antonine, dost.“ Zavrtěla se, ale jen mu tak dala další manévrovací prostor. Cítila, jak pod jeho doteky začíná ztrácet soudnost.
„Prosím!“ vzlykla nakonec nešťastně. To ho vytrhlo z jeho omámení. Pevně jí hleděl do očí, ve kterých se leskl zmatek spolu s touhou.
„Jsi moje,“ zamručel. Hermiona na něj šokovaně hleděla.
„Možná mě k tobě přitáhla magie, ale nejsem ničí majetek,“ prohlásila rezolutně, zatímco se snažila dostat se z jeho dosahu.
Antonin Dolohov potěšeně sledoval její rozčilení nad jeho prohlášením. Byla hrdá.
„Jsi moje a jednou mi to sama řekneš, uvidíš, med,“ prorokoval, než se zvednul a zamířil ke dveřím. Hermiona nad jeho sebejistotou jen protočila oči v sloup.
„Dobrou noc,“ rozloučil se, než vyšel ven, kde se s tichým lupnutím přemístil. Hermiona zavrtěla hlavou, která ji začala z toho všeho pobolívat a vyšla po schodech nahoru do ložnice, kde si konečně sundala šaty, odlíčila se a upadla do postele ve snaze odplout do spánku, který však ne a ne přijít.