Nový začátek 1
1. kapitola
Hermiona si pohrávala s obracečem času, který měla na zlatém řetízku kolem krku. Byla nervózní a poněkud nerozhodná ohledně svých příštích akcí. Bylo jí řečeno, že musí jít na důležitou misi. Misi, která mohla změnit celý svět. Bylo to riskantní a šílené, ale bylo to možné.
„Slečno Grangerová, víte to jistě?“ zeptal se starostlivě mužský hlas. Hermiona se roztržitě zahleděla do tváře jeho majitele.
„A-ano, pane,“ zakoktala mladá žena před ním. Unaveně zavřel oči a přikývnul.
„Pak tedy šťastnou cestu,“ popřál jí unaveným hlasem. Hermiona roztřeseně vzala do ruky obraceč času a začala otáčet. Jedna otáčka, dvě, tři… Vše kolem ní ubíhalo v rozmazaných šmouhách, než se to opět ustálilo. Věděla, že už není ve svém čase a své době. Přišlo jí to vzrušující a zároveň děsivé.
Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je uprostřed ztichlých Prasinek. Pokrčila rameny a vydala se cestu. Dostala instrukce, kde najde ubytování. Netušila, jak je to možné, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Byl konec srpna a noci ještě stále byly relativně teplé, ale jí se z té cesty časem točila hlava a byla unavená. Věděla, že jí čeká nelehký úkol, ale rozhodla se, že ho splní. A také věděla, že již není cesty zpět. Obraceč času byl díky vzdálenosti, kterou překonala pouhá jednosměrná jízdenka. I tak věděla, že jako jediná to může udělat, protože ona jediná nemá díky tomu, co udělala žádnou rodinu, která by ji postrádala. Pomyšlení na rodiče ji rozesmutnilo, ale na druhou stranu alespoň věděla, že jsou v bezpečí, mimo jeho dosah.
Když konečně dorazila na adresu, kterou si musela zapamatovat nazpaměť, tak se jí ulevilo, že tam ten dům skutečně stojí. Byl to malý domek na odlehlém konci kouzelnické vesnice. Hermioně přišel naprosto úžasný. Zdálo se, že je z kamene a cihel a chodníček ke vchodovým dveřím tvořily ploché kameny. Byla tam tma. Odhodlaně se nadechla a vykročila přímo ke vchodovým dveřím.
„Hermiona Jean Grangerová,“ pronesla k pevnému dřevu. V tom okamžiku tam zazářil jakýsi zlatý znak a k nohám jí spadnul klíč. Takže jí nelhali, opravdu to bylo připraveno pro ni. Konečně si dovolila vydechnout, když odemkla zámek a vkročila dovnitř. V domě byla cítit vlhkost a zatuchlina, jak tam již dlouho nikdo nebydlel. V duchu si udělala poznámku, že ráno musí vyvětrat, ale nyní se snažila najít něco, jako ložnici. Vystoupala po schodech a namátkou si vybrala dveře na konci chodby. Měla štěstí, byla to ložnice. Pomocí hůlky rozsvítila jednu svíčku u postele a ohromeně zírala na postel skutečně královských rozměrů. Unaveně se do ní svalila tak jak byla. Nenamáhala se ani zout. Když jí hlava dopadla na polštář, tak ani nevnímala obláčky prachu, které její pohyb zvířil. Během pár minut vyčerpaně usnula.
-xoxOxox-
Ráno se probudila poměrně brzy. Když otevřela okno, tak zjistila, že slunce ještě není příliš vysoko. Z nějakého důvodu se jí ulevilo. Věděla, že má před sebou pořádný kus práce. Jako první musí dát do pořádku svůj dům, a pak se poohlédnout po nějaké práci. Přece jen neměla žádné prostředky a vlastnila do slova jen to, co měla na sobě a k tomu svojí hůlku. A to nebylo zrovna kdovíjaké terno. Plátěné kalhoty a jednoduchá blůzka s rolákem k tomu pár kotníčkových botek.
Rozhodla se prozkoumat přízemí domu. Našla obrovský obývací pokoj spojený s jídelnou a kuchyní. Na přítomném nábytku ležela vrstva prachu, ale to jí přišlo jako to nejmenší. S pomocí hůlky a několika domácích zaklínadel ho během relativně krátké doby dala do pořádku, jak jen dokázala. Roztáhla závěsy a zjistila, že ty už rozhodně nezachrání – látka byla prožraná od molů, kteří tu zdá se nelenily. Ale to nevadilo, už teď se rozhodla, že čalounění, potahy i záclony a závěsy se prostě budou muset vyměnit, aby to,lahodilo jejímu vkusu. Když umyla francouzské okno v knihovně a nejspíš zároveň studovně, tak ji překvapil výhled do sice zanedbané, ale o to úžasnější zahrady. V duchu už si plánovala, jak si tam zasadí vše co by se mohlo hodit. Pak se však okřikla a vynadala si, aby si připomněla proč je tady. Zvědavě otevřela skříň v ložnici a našla tam nějaké oblečení. Bylo to prosté oblečení, ale byla za něj vděčná. Za pomoci hůlky a vyleštěného zrcadla ty kousky garderoby zmenšila a upravila na svou velikost. Byla vděčná, že má co nosit. Obávala se, že kalhoty tu nebudou úplně moc to pravé ořechové. Bylo už pozdní odpoledne, když konečně byla spokojená se svou prací a dům zářil čistotou. Pořád to díky starým látkám a potahům vypadalo poněkud omšele, ale to bylo jen dočasné.
Dalším problémem na řadě, který musela vyřešit, byly peníze. Měla u sebe jen pár galeonů, aby měla do začátku, víc jí vzít sebou nedovolili, aby to někomu nepřipadlo podezřelé. Uznávala, že jejich obavy možná byly přehnané, na druhou stranu musela uznat, že se snažili nic nepodcenit. Vzhledem k tomu, že už byla plnoletá, tak nepadalo v úvahu aby nastoupila do Bradavic, a tak se podařilo vytvořit diplom s jejími skutečnými školními výsledky tak, aby zapadl do téhle doby. Nemusela tak lhát, což byla úleva. Byla totiž mizerná lhářka.
Vydala se na průzkum vesnice a zjistila, že je v podstatě stále stejná tak, jak si ji pamatovala ze své doby. Bylo tu vlastně pár výjimek, jako třeba to, že hostinec U prasečí hlavy vypadal čistě a celkem přívětivě. Hermioně to nedalo a vklouzla dovnitř. Sedla si na bar a objednala si máslový ležák. Aberforth měl stejně jasně modré oči, jako jeho bratr, ale celkovým vystupováním působil méně odměřeně a mnohem přístupněji, než budoucí ředitel Bradavic. Hermiona se na něj usmála, zatímco si spokojeně vychutnávala máslový ležák.
„To vy jste koupila ten domek na konci vesnice?“ zeptal se najednou. V očích se mu inteligentně zablesklo a Hermiona se na něj zazubila.
„Možná. Proč?“ Aberforth jen pokrčil rameny a začal leštit umyté sklenice, než je pomalu stavěl do polic.
„Pořád je tu takhle prázdno?“
„Kdepak, slečinko, tady je naopak většinou dost plno, i když už to není, co to bývalo,“ přiznal nakonec. Hermiona se zamyslela.
„A co se změnilo?“ Starší muž si ji podezřívavě prohlédnul.
„Nepatříte k děckám ve škole, ale zdejší taky nejste. Proč jste sem přišla, slečno?“ Teď byla řada na Hermioně aby se podezřívavě zamračila. Aberforth se pousmál koutkem úst.
„Abych změnila vlastní budoucnost,“ odpověděla nakonec šalamounsky.
„Jste zvláštní,“ pronesl nakonec. Pak už mezi nimi neproběhla žádná výměna, ale Hermiona si byla bolestně vědomá jeho zkoumavého pohledu.
Byla úleva, když se dovnitř nahrnula parta dle oděvu bradavických studentů. Hermiona na ně ohromeně hleděla, když některé z nich poznala. V tu chvíli začal kolotoč, kdy Aberforth mladíky obsluhoval. Snažil se, co mohl, ale jak přicházeli další a další zákazníci, tak bylo jasně vidět, že to nestíhá. Hermiona si povzdechla, v duchu se sama sebe ptala, co to vlastně dělá, ale nehodlala ztratit odvahu a vklouzla do kuchyně za starším mužem.
„Nehledáte pomocnici?“ zeptala se úzkostně. Aberforth se nejdříve zamračil, ale pak přikývnul a ukázal za sebe. Mladá žena si vzala zástěru a začala obsluhovat přítomné hosty. Nevšímala si zvědavých pohledů mladých mužů i žen a pracovala s profesionálním úsměvem na rtech. Když byl konečně čas zavřít, tak ještě za pomoci hůlky pořádně vydrbala stoly. Aberforth jí věnoval vděčný úsměv, který mu dosáhnul do očí.
„Sháníte práci, co?“ Mladá žena jen přikývla a odhrnula si zatoulaný pramen vlasů z obličeje.
„Umím pracovat a pokud máte zájem, mohu vám pomáhat,“ pronesla.
„Nemůžu platit moc, ale pomocná ruka se mi hodí a zdá se, že říkáte pravdu, slečinko,“ podotknul.
„Díky. Jsem Hermiona,“ představila se konečně.
„Aberforth,“ prohlásil a potřásl jí nabízenou rukou. „Mám pocit, že mi tě seslal sám bůh. Potřebuju někoho, kdo bude obsluhovat, zatímco já jsem zalezlý v kuchyni. Bohužel je těžké tady někoho najít, protože většina zdejších lidí dojíždí za prací do Londýna a jiných velkých měst.“ Hermiona najednou nevěděla co říct, a tak jen chápavě přikývla.
„Dobrou noc,“ pronesla nakonec, než vyšla do noci. Neviděla, jak za ní mladší z Brumbálů zamyšleně hledí a přemítá o tom, kde se tady ta zvláštní mladinká žena vzala. Byl si jist jen tím, že mu v ničem z toho, co řekla nelhala.
-xoxOxox-
Byl už skoro březen, když jí na okno ložnice zaklepala sova. Hermiona se na ni zmateně zadívala. Potřebuje snad Aberforth s něčím pravdu? Stalo se mu něco? Tyto a podobné myšlenky se jí honily hlavou, zatímco pomalu otevírala okno a následně sovičku osvobodila od stočeného kousku pergamenu. Nabídla jí vodu a pár sovích mlsek, které si koupila, aby měla čím zaplatit sovám, které jí nosily předplaceného Denního věštce. Nedočkavě pergamen rozbalila a vydechla úlevou, když nenašla rukopis svého zaměstnavatele.
Milá slečno Gragerová,
myslíte, že bych mohl doufat ve váš doprovod na letošní ples Ministerstva kouzel?
S úctou Váš
Lucius Malfoy
Okamžik se rozmýšlela, než na druhou stranu napsala souhlasnou odpověď. Pak se rozhodla, že se zeptá Aberfortha, co to je vlastně za událost. Sama sobě jen s těžkým srdcem přiznávala, že jí lichotí zájem Luciuse Malfoye s jeho platinovými vlasy, aristokratickými rysy a světle šedýma očima. Zatím se nijak neposunula ve svém snažení o změnu toho, co se stalo nebo spíše teprve stane, a tak to brala jako příležitost.
„Abe, co je za událost ten ples Ministerstva kouzel?“ zeptala se ještě toho večera, kdy uklízeli po odchodu posledních hostů. Starší muž se zastavil v práci a zvědavě si ji prohlížel.
„Největší sraz smetánky a dalších významných hostů. Proč?“ Hermiona sklopila pohled k zemi a cítila, jak rudne.
„Pozval mě na něj Lucius Malfoy a já se bojím, abych neudělala žádné faux pas třeba ohledně oblečení.“ Když viděla jeho napůl pobavený výraz tak rozhodila bezmocně rukama. „Umím uvařit sebenáročnější lektvar, dokážu si poradit s drzouny nebo s nebezpečnými tvory, ale v sociálních interakcích nejsem zrovna zběhlá,“ přiznala nakonec, než se zhroutila na nejbližší židli a složila si obličej do dlaní.
„Hermiono, za tu dobu, co tu jsi, ses mi stala něčím jako dcerou, a tak beru jako svoji povinnost ti pomoci. Zítra je neděle a to máme zavřeno, takže si uděláme výlet do Londýna a do salonu paní Malkinové, myslím, že ta už bude přesně vědět,“ ubezpečil ji, zatímco ji hladil po neposedných vlasech.
„Ale já nemám tolik peněz,“ odpověděla skoro plačtivě.
„Ber to jako dárek k posledním Vánocům a nebo třeba jako prémie, prostě jak chceš,“ podotknul ve snaze ji rozveselit. Skutečně mu byla v podstatě dcerou a on se z nějakého důvodu cítil za ni zodpovědný.
„Teď upaluj domů a vyspi se. V devět ať jsi tady,“ vystrnadil ji ven do chladného nočního vzduchu. Zamávala mu a rychlým krokem zamířila ke svému domku.
Hermiona nervózně přešlapovala před salonem madam Malkinové a v duchu přemýšlela, co tady vlastně u všech všudy dělá. Abe však žádnými rozpaky netrpěl, chytil ji za loket a doslova vtáhnul dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravili, jakmile se jim nad hlavou rozezněl zvonek. Přivítala je mladinká čarodějka. Abe se na ni pousmál a poslal ji, aby sehnala majitelku obchodu. Hermiona nechápala, že se mladá žena uctivě uklonila a otočila se na patě, aby vyplnila jeho přání. O okamžik později už byla Hermiona v péči majitelky obchodu – samotné madam Malkinové.
„Abe, jak je možné, že jsi nám tenhle svůj poklad neukázal už dřív?“ peskovala ho malá žena, zatímco Hermiona tam jen stála a nechala si brát míry.
„Přistěhovala se k nám teprve nedávno. Je to moje kmotřenka a jelikož dostala pozvání na ministerský ples, tak potřebuji aby tam zazářila a sama víš, že moje znalosti dámské garderoby jsou velmi omezené,“ podotknul nevinně, ale madam Malkinové se při té poznámce nahrnula krev do tváří. Hermiona to ohromeně sledovala bez jediného slova.
„Drahoušku, pokud je to tak, tak se nebojte jste u mě v dobrých rukách,“ snažila se ji uklidnit majitelka nejznámějšího obchodu v Příčné ulici. Hermiona se křečovitě pousmála. Pořád byla v šoku, co se kolem ní dělo.
Odcházeli z kouzelnického krejčovství až pozdě odpoledne s plnými krabicemi věcí. Hermiona měla pocit, že jí Abe koupil snad celou novou garderobu. Měla z toho radost, avšak zároveň přemýšlela proč to ten muž vlastně dělá. Proč se o ni celou dobu tak stará? Netušila, ale byla za tohoto podivného spojence velmi vděčná. Hermiona si vynutila ještě zastávku v Krucáncích a Kaňourech, kde si koupila pár knih. Jedno byl román a zbylé dvě nějaké publikace pro její další samostudium. Zubila se od ucha k uchu, když odtamtud vycházela. Aberforth to s potěšením sledoval. Upřímně se o mladou ženu trochu obával, ale na druhou stranu v ní viděl obrovskou sílu i potenciál skryté pod křehkou slupkou.
„Doprovodím tě domů a bez odmlouvání,“ upozornil ji.
„Tak jdeme,“ pousmála se, popadla svůj díl krabic a zamířila k východu do Děravého kotle, a pak dál do vedlejší uličky, odkud se přemístili k jejímu domu.
„Dáš si čaj?“ usmála se, když krabice odhodili na jednu velkou hromadu uprostřed obýváku. Starší muž jen přikývnul a prohlížel si dům.
„Udělala jsi tu pořádný díl práce, nikdo tu nebydlel pěkných pár let,“ poznamenal.
„Ani mi to nepřipomínej. Ještě mi tu chybí pár věcí, ale věřím, že časem to dotáhnu k vlastní spokojenosti,“ přiznala, zatímco jim nesla šálky s čajem. Konvice se vznášela ve vzduchu před ní.
„Už od první chvíle, co jsme se potkali, tak vím že jsi výjimečná. Mladá žena, která se přišla schovat před světem. A k tomu ještě svobodná,“ poznamenal.
„Má to snad být návrh?“ škádlila ho.
„Kéž by, má milá, kéž by. Ale kdybych byl o trochu mladší, tak bych neváhal,“ oplatil jí stejnou mincí. Okamžik se na sebe dívali, než se oba od srdce zasmáli.
-xoxOxox-
Nadešla sobota a ona dle dohody čekala v Aberforthově hostinci na svůj doprovod. Pořád přemýšlela jestli se jen nedala ošklivě napálit, a tak nervózně přecházela před barovým pultem. Abe jí položil ruku na rameno.
„Neboj se, dnes zazáříš,“ ujišťoval ji a ačkoliv mu mladá žena opravdu moc chtěla věřit, tak to tak úplně nedokázala.
Otvřeli se dveře a v nich se objevil Lucius Malfoy v klasické černobílé kombinaci. Vlasy mu z obličeje stahovala černá stuha, která mu držela culík. Hermiona se nadechla a křečovitě se usmála. Lucius si buď její nervozity nevšimnul a nebo se ji rozhodl ignorovat.
„Malfoyi, jestli jí jen zkřivíš vlásek na její krásné hlavince, tak si mě nepřej. Víš dobře, že moje výhružky nejsou plané,“ upozornil ho se zcela klidným výrazem v obličeji její zaměstnavatel.
„Ano, pane,“ prohlásil, než se otočil k Hermioně a nabídnul jí rámě. Nervózně se do něj zavěsila, ještě jednou se otočila na mladšího Brumbála a nechala se odvést ven, odkud je Lucius přemístil na místo konání.
Hermiona ohromeně zírala na obrovský taneční sál s klenutým stropem. Absolutně netušila kde je, ale uznávala, že je to tady nádherné. Lucius s potěšením sledoval její uchvácený výraz.
„Dáte si něco k pití, slečno?“ nabídnul jí. Přikývla a sledovala, jak se proplétá k nejbližšímu číšníkovi, aby od něj získal dvě sklenky. Jeho mise byla úspěšná.
„Prosím, říkejte mi Hermiono. Ta slečna je poněkud únavná a navíc se už nějakou dobu známe, jelikož jste často u Kančí hlavy,“ podotkla s nevinným výrazem. Lucius na ni upřel zvláštní pohled, který nedokázala identifikovat.
„V tom případě jsem Lucius, těší mě.“ Hermiona pozvedla sklenku.
„Potěšení na mé straně,“ pronesla s úsměvem a kupodivu to byla i pravda. Mladý Lucius se od starší verze poněkud hodně odlišoval. Uznávala, že dokáže být okouzlující a rozhodně to není jen hezká tvářička. Hermiona věděla, že je i velice inteligentní. Nějakou dobu si ještě jen tak povídali a upíjeli ze svých skleniček, než ji Lucius začal odvádět směrem víc do davu postávajícího kolem tanečního parketu. Mladá žena se občas ošila pod pohledy všech přítomných. Nebyla na takovou pozornost zvyklá, a tak se necítila mezi tolika lidmi úplně nejlépe.
„Luciusi, představíš mě své krásné společnici?“ ozvalo se najednou vedle nich. Hermiona se podívala po mužském hlase a zjistila, že musí hledět do obličeje Luciusovu otci. Podoba těch dvou byla až neskutečná, i když starší Malfoy měl poněkud víc ostřejší, až dravčí rysy a oči měl ledově modré, ne šedé, jako jeho syn.
„Otče, tohle je slečna Hermiona Jean Grangerová. Hermiono, tohle je můj otec Abraxas Malfoy,“ pronesl mladík hlasem prakticky bez emocí. Hermiona si chytila sukni šatů a provedla ukázkové pukrle, které se naučila teprve nedávno. Abraxas se tím zdál velmi potěšen, a tak jí pokývl hlavou a políbil ji do vzduchu těsně nad hřbet ruky.
„Užijte si večer, děti. A Luciusi, přiveď někdy slečnu k nám. Rád bych ji více poznal,“ pronesl kultivovaným hlasem, avšak mladé ženě neušlo, jak mu zajiskřilo v očích a bylo jí nad slunce jasnější, že hlava rodu Malfoyů sleduje jakési své plány.
„Nashledanou,“ hlesla Hermiona, které se ulevilo, že je starší muž propustil.
„Promiň, nečekal jsem, že nás odchytne tak brzy,“ přiznal omluvně Lucius, ale Hermioně neušlo, že ačkoliv mluvil omluvně, tak držení jeho těla a výraz v očích napovídalo, že nelitoval ani trochu.
Když konečně začala hrát hudba, tak šla Hermiona od jednoho pána k druhému. Zdálo se, že Luciusovi to na jednu stranu dělá dobře, že přišel nejspíše s nejúchvatnější ženou v celém sále, ale na druhou stranu to uvnitř něj vřelo, jak toužil mít tu mladou ženu jen pro sebe.
Hermiona si toužila na okamžik vydechnout, ale pokaždé ji zastavil nějaký mladík nebo i dospělý muž s žádostí o tanec a ona nechtěla být hrubá, a tak jim vyhověla. Už ani nevnímala všechny ty tváře, a tak když vzhlédla, oči se jí rozšířily překvapením. Ocitla se pod vedením muže s černými polodlouhými vlasy, šedozelenýma očima kočkovité šelmy a se silnou čelistí. Hermioně se málem zastavilo srdce, když jí došlo, kdo je její momentální tanečník. Nedokázala si pomoci, aby na něj uchváceně nezírala. Ten muž byl stejně lákavý a nádherný, jako samotný hřích. Hermiona cítila, jak se červená.
„Nechcete si na okamžik vydechnout,“ pronesl hlubokým hlasem. Vděčně se na něj usmála, když ji odváděl stranou od tanečníků.
„Děkuji, cizinče,“ pronesla. Muž se chraplavě zasmál.
„Mé jméno je Antonin Dolohov, slečno?“ tázavě se na ni zadíval. Ten pohled Hermioně rozbušil srdce.
„Hermiona Jean Grangerová,“ pronesla měkce.
„Jméno pro silnou ženu,“ podotknul.
„Možná.“
„Smím vám v budoucnu napsat, Hermiono?“ zeptal se najednou, čímž mladou ženu zaskočil. Tohle nebyl ten hrubiánský násilník, kterého znala ze své doby, ale i tak byl nebezpečný, toliko si Hermiona uvědomovala, přece jen nebyla úplně hloupá nebo naivní.
„Samozřejmě,“ odpověděla s pousmáním a sklopenýma očima. Své rozpaky nebo stydlivost skutečně nehrála. Neměla s opačným pohlavím příliš mnoho zkušeností. Bohužel. Ucítila v zádech něčí pohled. Začalo jí svrbět mezi lopatkami, a kdyby nebyla navlečená do rozměrné róby s korzetem, který ji svazoval, tak by se nejspíše mnohem více ošívala. Dokázala se však ovládnout natolik, aby stála v klidu a tvrdošíjně se odmítala otočit. Dopila sklenici vína, kterou jí do ruky vtisknul Dolohov.
„Musím se ovládat, jinak budu brzy opilá. Nejsem zvyklá tolik pít a brzy by mi to začalo stoupat do hlavy,“ odmítla, když jí nabízel další. Dolohov se křivě pousmál. Vypadá, jako anděl. Padlý anděl, pomyslela si v duchu.
„A bylo by to tak špatné?“ pronesl vemlouvavým hlasem. Hermiona na něj tvrdě pohlédla zlatohnědýma očima.
„Omluvte mě, pane Dolohove,“ pronesla bezbarvě a otočila se jako na obrtlíku. Dolohov pobaveně hleděl na vzdalující se záda mladé ženy.
Hermiona nehleděla napravo ani nalevo a snažila se najít trochu klidnější kout pryč od všech mužů, kteří jí místo do očí ve valné většině hleděli na kopečky odhalených ňader zvednutých korzetem. Dolohov sice byl výjimka, která jí hleděla do očí, avšak jeho chování nebylo zrovna chování gentlemana. Ta pozornost jí sice lichotila, na druhou stranu se cítila, jako štvaná zvěř. Našla východ ven a rychle se vydala po širokém schodišti na čerstvý vzduch. Zapomněla však na délku svých šatů a při jednom kroku se jí noha zamotala do jedné ze spodních sukní a ona nebezpečně zavrávorala. Když už si myslela, že ji před pádem nic nezachrání, tak ji zastavila silná mužská paže kolem pasu. Hermiona ulehčeně ztěžka vydechla. Srdce jí splašeně bušilo.
„Jste v pořádku?“ zapředl jí u ucha hluboký mužský hlas. Hermiona rozšířila oči a pootočila hlavu, aby viděla na svého zachránce, který ji stále ještě tiskl ke svému dlouhému tělu. Díky tomu se však její rty ocitly jen na pár centimetrů od úst jejího zachránce. Ten toho okamžitě využil a letmo ji políbil. Hermiona se zajíkla a snažila se odtáhnout od toho drzouna.
„Co si to..?!“ vyhrkla a podpatkem boty mu dupla na nárt nohy. Její věznitel syknul bolestí, ale nepustil ji.
„Odpusťte slečno, ale nedokázal jsem odolat vašemu půvabu,“ pronesl, když ji konečně pustil. Hermiona věděla, že má dekolt i obličej zrudlý ponížením, rozpaky i vztekem. Ruce zatínala v pěst a z očí jí sršely blesky.
„Jděte se bodnout,“ prskla na něj a rázným krokem, co jí sukně jen dovolovaly se vydala pryč od toho muže.
„Věnujte mi tanec a já půjdu,“ prohlásil sebevědomě.
„A to jako proč?“ opáčila hrubě. Už nebyla jemnou slečnou, jako v sále, nyní byla více sama sebou.
„Protože vám chci vynahradit ten drobný incident. Jsem opravdu dobrý tanečník,“ pousmál se. Hermiona si povzdechla, nějak uvnitř věděla, že pokud nesvolí, tak se ho nezbaví. Vydala se tedy vzhůru po schodech zpátky do sálu, ale zastavil ji.
„Chci si s vámi zatančit tady.“ Hermiona ho ohromeně sledovala. Odvedl ji na terasu, kde pableskovalo světlo ze sálu a byla slyšet i hudba, i když o dost slaběji, než uvnitř.
Počkal na správný okamžik, než ji naprosto bez chybičky vedl. Nelhal, opravdu byl dobrý tanečník. Hermiona se mu chtě nechtě uvolnila v náruči. Bez skrupulí si toho tajemného a arogantního muže prohlížela. Měl ostře řezané aristokratické rysy, vlnité černé vlasy. Na tvářích a bradě bylo vidět pomalu rašící strniště, a pak se zahleděla do jeho očí. Byly nádherné. Modré a hluboké, ale tak nějak prázdné. Nedokázala to nijak lépe vyjádřit.
„Kdo jste?“ zeptala se najednou. Jakmile ta slova vypustila z úst, tak by si za ně nejraději nafackovala. Bylo to neomalené.
„Vaše budoucnost,“ prohlásil ten muž sebejistě s arogantním úsměvem. Hermiona mu zatoužila ten úsměv smazat z tváře. Jako kdyby to vycítil, tak ji pevněji chytil za ruku.
„Jste arogantní,“ odvětila tedy namísto toho. Muž se zasmál. Když hudba dohrála, tak ji pustil. Jen ještě okamžik podržel její ruku, než jí na její hřbet vtisknul polibek. Hermiona ucítila zamrazení, které jí seběhlo po páteři.
„Hermiono, tady jsi!“ vykřiknul najednou Lucius, který se objevil přesně v tu pravou chvíli, aby jí umožnil únik.
Když byla uvnitř, tak se vyčerpaně zavěsila do blonďatého mladíka.
„Děkuji,“ pronesla vděčně.
„Omlouvám se, že jsem se ti příliš nevěnovala, ale přišlo mi neslušné těm mužům odmítat vyzvání k tanci,“ přiznala nakonec.
„To nevadí. Několik kousků jsi tančila i se mnou. Přece jen nejsme zasnoubeni, abych si tě směl přivlastnit na celý večer jen pro sebe,“ odvětil ledabyle, i když Hermioně neušlo, jak se mu při zmínce o zásnubách zablesklo v očích.
„Obávám se, že jsem již velmi unavená a je pozdě. Měla bych se vrátit domů.“ Lucius přikývnul a doprovodil ji do vstupní haly, kde bylo možné se přemístit.
„Děkuji za tvou dnešní společnost,“ řekl a dlouze ji políbil na klouby prstů. Hermiona se zajíkla.
„Já děkuji za nečekané pozvání,“ odpověděla, jemně vyprostila ručku z jeho sevření, než se přemístila domů.
„Konečně doma,“ pronesla s úlevou, když ze sebe shodila plesovou róbu a osvobodila svůj trup z těsného sevření korzetu. Nechala si na sobě jen bílou košilku do půlky stehen, ve které zalezla pod deku, kde se schoulila do klubíčka a vyčerpaně usnula.