Na tříkrát ji uviděl...
Poprvé ji spatřil v baru, kde se dohadovala o výši odměny za odvedenou práci. Nedokázal se přinutit od ní odtrhnout pohled. Bylo to, jako kdyby ho k ní táhla neviditelná síla. Dokázal se opanovat natolik, aby ji pozoroval jen z povzdálí, zatímco Grogu se nadšeně vrhnul na svou porci jakési místní dušeniny. Sledoval, jak vztekle vstala a opřela se rukama o desku stolu, aby se mohla naklonit nad zdráhajícího se muže. Ten nakonec jen obrátil oči vsloup a sáhl do opasku, aby přihodil nějaké kredity na hromádku na stole. Neviděl jí do obličeje, ale dle toho, jak se jí uvolnila ramena, tak pochopil, že dostala to, co chtěla. Ucítil, jak se po něm natáhla drobná ručka jeho chráněnce. Když k němu otočil hlavu, tak ten prcek začal gestikulovat směrem k té ženě, kterou pozoroval. Mandalorian jen zavrtěl hlavou.
„Kdepak, kamaráde, o nic nejde,“ ujistil ho pro jistotu. Grogu mu věnoval zvláštní pohled, který nedokázal rozluštit. „Tak pojď, půjdeme,“ pronesl nakonec, když se ujistil, že Grogu vše dojedl. Vzal svého chráněnce do náruče a vyšel ven.
Procházeli se po městě. Mandalorian uzpůsobil krok Groguovi. Ten se s dětskou zvědavostí pozastavoval nad kde čím. Bylo to příjemné. Jen čas od času musel svého chráněnce napomenout, aby něco nedával do pusy, ale jinak to byla příjemně klidná procházka, na které mohl nechat svou mysl toulat se. K jeho překvapení se mu v mysli na okamžik objevil obrázek Bo-Katan s jejími rusými vlasy a arogantním pohledem, aby ho nahradila neznámá žena z baru. Neviděl jí pořádně do tváře, ale i tak na ni viditelně nedokázal přestat myslet. Začal pochybovat nad svou příčetností. Takhle na něj žádná žena či muž ještě nezapůsobili. Bylo to nové a poněkud zneklidňující. Uvědomil si, že se příliš zabral do vlastních myšlenek a přestal dohlížet na Grogua.
Urychleně přeběhl k jezírku, kde se Grogu snažil dosáhnout na něco pod hladinou. Určitě by tam spadl, kdyby ho nezachytila paže kolemjdoucí. To bylo po druhé, kdy ji spatřil. Tentokrát jí viděl do obličeje. Vlasy měla schované pod pečlivě zavázaným šátkem, takže nedokázal říct, zda je měla krátké či dlouhé, ale bylo mu to jedno. Vlastně si uvědomil, že by mu asi bylo jedno, i kdyby byla holohlavá.
„Váš syn?“ přeptala se ho opatrně, zatímco si rukou na boku zkušeně přidržovala Grogua. Mandalorian jen přikývnul.
„Měl byste na něj lépe dohlížet,“ pokárala ho.
„Na okamžik jsem se zamyslel,“ přiznal se zahanbeně a udělal těch pár kroků směrem k ní, aby si svého chráněnce převzal. Mladá žena ho však sjela pohledem, než se obrátila na Grogua.
„Musíš si dávat pozor. Na malé zvědavce jako jsi ty tady číhá spousta nebezpečí,“ vysvětlovala mu laskavě. Grogu jí věnoval jeden ze svých zubatých úsměvů. Mladá žena ho pohladila po hlavě. Byla opatrná, aby mu nesáhla na ouška. „Dáš si pozor?“ ptala se dál a okázale vysokého muže vedle sebe ignorovala. Grogu něco spokojeně zabublal. Líbilo se mu být středem pozornosti. Mladá žena ho předala Mandalorianovi.
„Pokud si potřebujete udělat chvíli pro sebe, tak je lepší ho dát do místní školky, kde se o něj dokáží pár hodin postarat,“ poradila mu. Grogu se v náruči svého adoptivního otce zavrtěl a natáhl se zpátky po ženě. Ta se jen sklonila, aby jí viděl do očí.
„Ne, maličký. Nebudeme si spolu hrát,“ pronesla laskavě, než se narovnala. Věnovala Mandalorianovi ostrý pohled. Zdálo se, že ji rozhodně nijak nepřekáží, že ji převyšoval minimálně o hlavu a navíc díky zbroji vypadal opravdu velký.
„Školka a nebo ho hlídejte,“ pronesla nesmlouvavě, než se otočila a zmizela si za svými záležitostmi.
Din věděl, že ho budou pronásledovat její oči. Připadaly mu překrásné. Sytě zelené s hustými řasami. V jednom oakmžiku něžné a v druhém tvrdé a nelítostné. Trochu mu připomínala Caru Dune. Zdálo se, že obě ženy byly zocelené tím, co zažily a jak žily. V Caře však viděl přítelkyni, kdežto v této neznámé ženě nedokázal vidět jen přítelkyni. Tak jako ještě nikdy v životě zatoužil, aby se stala jeho. Snažil se potlačit náhlý příval touhy dobývat a podmanit si ji. Zhluboka se nadechl, aby si ty myšlenky vyhnal z hlavy. Viditelně měla pravdu. Potřeboval se na chvíli zbavit Grogua. Hlídání se nyní zdálo jako ideální řešení.
Trvalo to jen několik desítek minut, než našel školku, o které se zmiňovala ta žena. Bohužel však dnes bylo plno. Domluvil se tedy na nejbližší volný den, což byl zítřek. Mezitím se musel s prckem nějak zabavit. Což by nemělo být tak těžké, jak se to možná na první pohled zdálo. Rozhodl se zaměřit na procvičování toho, co už Grogu znal. Cestou koupil sobě i jemu nějaké jídlo a zamířil domů. Tedy do pronajaté obytné jednotky, která tu nyní symbolizovala domov.
Na malém dvoře, který náležel k bytové jednotce si rozložil svou výzbroj. Grogu zkoumal okolí. K jeho štěstí zde nebylo nic, kam by mohl spadnout nebo by mohlo spadnout na něj.
„Prcku, pojď sem, naučíš se, jak udržovat zbraně,“ zavolal. Grogu se na něj podíval a poněkud neochotně se k němu přibatolil. Mandalorian ukázal na blaster a začal ukazovat, jak jednotlivé části rozebrat a vyčistit.
„Zbraně musíš mít vždy v té nejlepší kondici, aby se ti nestalo, že tě zradí zrovna v okamžiku, kdy je potřebuješ nejvíc,“ vysvětloval, zatímco jistými pohyby pomalu ukazoval co a jak. Grogu ho pečlivě pozoroval. Din věděl, že si jeho chráněnec vše ukládá do paměti. V tomto ohledu byl skutečně jedinečný. Když měl zbraň vyčištěnou a složenou, tak ji uložil do jejího pouzdra a přesunul se k další. Opět pomalu rozebral i pušku a každou jednotlivou součástku vyčistil a naolejoval. Dokonce nechal Grogua aby mu pomohl. Zdálo se, že ho to baví. Což bylo dobře. Jednou by mu to mohlo zachránit život. Mandalorian věděl, že Grogu dokáže ovládat sílu a v budoucnu se nejspíš jeho schopnost ještě znásobí, ale zároveň nechtěl, aby se musel spoléhat jen na to. Zbraně byly důležitou součástí života každého Mandaloriana. A tak bral za povinnost to vštípit i svému adoptivnímu synovi. Když byli hotovi, tak se Grogu posadil vedle něj. Žádný z nich už nepromluvil, prostě tam jen seděli a byli, dokud se nesetmělo a Grogu vedle něj neusnul.
Když ho během dopoledne odevzdal do péče místní školky, tak se nějakou dobu cítil provinile, protože mu přišlo, že se svého chráněnce zbavuje, i když ten vypadal nadšeně ze společnosti ostatních dětí. Na druhou stranu bylo příjemné na pár okamžiků vypnout a moci se zabývat jen sebou samým. Potuloval se po městě, dokud se nevymotal z jeho útrob a neobjevil se na volném prostranství, kde začínal místní les. Šel po vyšlapané cestě, kterou objevil. Netušil kam ho zavede, ale nevadilo mu to. Cestu do města dokáže najít bez problémů, tím si byl jistý. Nechal své myšlenky, aby se opět vrátily k té ženě, jejíž oči ho pronásledovaly ve snu, ze kterého se probudil s trhnutím a pocitem příliš těsných kalhot.
Ačkoliv byl zabraný v pro něj cizích vodách svých myšlenek, kde na něj pořád vyskakovala ta neznámá žena, která se jeho výškou a velikostí necítila ani na okamžik zastrašená, tak jeho instinkty byly stále v pohotovosti. Upozornily ho, že není sám. Někdo tu byl. Položil jednu ruku na blaster za pasem, zatímco se přikrčil a opatrně si prohlížel okolí. Když pouhým zrakem nic neviděl, tak zapnul termovizi na své přilbě, která mu ukázala, že několik desítek metrů před ním je tepelná signatura. Rozhodl se to prozkoumat. Sešel z cesty a opatrně se kradl k tomu místu, které mu ukázala jeho helma. Když si byl jist směrem, tak termovizi zase vypnul.
Byl schovaný za keřem, odkud měl výhled na místo, které viděl v termovizi. K jeho překvapení se již potřetí setkal s tou ženou. To už prostě nemohla být náhoda. Sice doopravdy nevěřil, že existuje něco, jako osud, ale pokud by věřil, tak tohle muselo být ono. Byla až po krk ve vodě jakéhosi jezírka. Tentokrát neměla na hlavě pečlivě uvázaný šátek, čímž dávala na odiv dlouhé hnědé vlasy, které se kolem ní ve vodě vznášely, jako nějaké zvláštní vodní rostliny.
„Budeš tam jen tak stát a civět, jako nějaký malý kluk?“ zvolala, když zamířila na opačnou stranu nevelkého přírodního koupaliště, která byla tvořená velkými kameny. Din se zacítil trapně. Zdá se, že i její instinkty fungovaly pořád na plno, ať už chtěla nebo ne.
„Ne,“ zakřičel v odpověď, když vystoupil ze svého úkrytu. Jakmile spatřila toho, kdo ji sledoval, tak jen pobaveně povytáhla jedno obočí a zcela viditelně se uvolnila.
„Zase ty?! Sleduješ mě?“
„Mohl bych se zeptat na to samé. Narážím na tebe na každém rohu, aniž bych se o to snažil.“ Odměnou za jeho upřímnost mu byl její znělý smích. Zjistil, že je to další věc, která se mu na ní zamlouvala a doufal, že ho uslyší častěji.
„Kde je maličký?“ přeptala se nakonec s náznakem starostlivosti.
„Dal jsem na radu jedné chytré ženy a dohodl si hlídání ve školce,“ odpověděl pobaveně. Usmála se na něj a opsala rukou polokruh po hladině kolem sebe.
„Přidáš se a nebo budeš jen zírat?“ dobírala si ho.
„Zbroji to nesvědčí,“ zamítnul její návrh.
V tom okamžiku jí došlo, že ten muž před ní patří ke skupině Dětí hlídky. Trochu ji to zarazilo. Členy tohoto náboženského hnutí člověk nepotkával denně. Nebo ne v jejím případě. Ale přece jen ji něco napadlo. Pobaveně se ušklíbla, než promluvila.
„Pokud jsou moje znalosti správné, tak nesmíš nikomu ukázat svou tvář, ale to neznamená, že nemůžeš sundat zbytek.“ Mando jen zavrtěl hlavou a posadil se na břehu, odkud ji pozoroval.
„Škoda,“ poznamenala, než se potopila pod hladinu, aby vyplavala na úplně jiném místě malé vodní plochy. Byla to opačná strana, než kde seděl. Bez ostychu vylezla z vody a nabídla mu výhled na sebe v celé své kráse. Mando na sucho polknul, když si uvědomil, že se koupala úplně nahá. Nyní zalitoval, že nevyužil její návrh na společné koupání. Mladá žena měla podle jeho názoru nádherně utvářenou postavu. Měla krásný kulatý zadeček, širší boky, tvarovaný pas a plná ňadra. Nebyla vyloženě hubená, ale ani ne příliš oplácaná. Prostě tak akorát a jasně viděl, že pod kůží se jí pohybují pevné svaly. K zádům se jí přilepily dlouhé mokré vlasy, které jí sahaly do pasu. Ani na okamžik mu nedošlo, že civí jako mladý kluk, který prvně vidí nahou ženu. Navíc cítil, že mu jeho oblečení začíná být poněkud těsné v jisté oblasti.
Došla k němu již plně oblečená, i když látka oblečení lnula k jejímu mokrému tělu, jako druhá kůže, což směru jeho myšlenek zrovna nepomáhalo. Spíš naopak. Myšlenky se mu zatoulaly do říše snů. Snů, které by rozhodně nebyly vhodné pro děti. Ale ta představa! Nehlasně pod helmou zasténal. Měl pocit, že ta žena bude jeho smrt.
„Proč jsi tady? Myslím na téhle planetě,“ upřesnila.
„Odpočinek, klid, možná informace nebo práci,“ odpověděl prostě s pokrčením ramen. Vážně přikývla.
„A ty?“ Povzdechla si, než se posadila naproti němu do tureckého sedu.
„Útočiště,“ pronesla s rozvahou. Din se zamyšleně zamračil, i když věděl, že to jeho společnice nemůže vidět.
„Před čím?“ vyptával se dál. Smutně se pousmála.
„Před světem,“ pokrčila rameny, než odtrhla pohled od hledí jeho přilby a zahleděla se stranou. Takovou odpověď nečekal. Pochyboval, že by na ní byla vypsaná odměna a na bývalého vojáka taky nevypadala. Byla pro něj záhadou.
„Jak se jmenuješ?“ prolomil po chvíli jejich mlčení. Stočila k němu pohled temně zelených očí, jako kdyby odhadovala, zda mu má říci pravdu nebo ne. Měl pocit, jako by nahlédla do jeho nitra a zvažovala ho dle toho, co tam uviděla. Zamrazilo ho z toho. Stejný pocit míval občas i ze Zbrojířky.
„Lorenai.“ Několikrát si ho pro sebe zopakoval, než byl spokojený. Opět jí to vyloudilo na rtech zvláštně melancholický úsměv, který netušil, kde se vzal, avšak klidně by pro něj zabíjel.
„Těší mě.“ Natáhl k ní ruku a ona ji bez obav sevřela. Věděla, že jeho jméno nejspíše nikdy nezjistí, ale nevadilo jí to. Taková prostě byla cesta, kterou si zvolil. Povzdechla si, než se pokusila pustit jeho ruku. Opravdu jen pokusila, protože Mandalorian ji držel a nevypadalo to, že by ji chtěl nějak brzy pustit. Zmateně se na něj zadívala, zatímco cítila, jak jí prsty přejíždí po hřbetu ruky, než ji otočil a zkoumal její dlaň.
„Děje se něco?“ přeptala se nakonec.
„Co je tvá zbraň?“ Věnovala mu ten nejnevinější pohled, kterého jen byla schopna.
„Jak to myslíš, Mando?“
„Tvé ruce jsou ruce někoho, kdo je zvyklý používat zbraň a nářadí,“ vysvětlil, než jí rukou přejel po zápěstí, což jí vyslalo do těla příjemné mrazení.
Chtěla ho. Nebesa pomáhejte jí, opravdu moc ho chtěla. Byl tak jiný, než ostatní muži, které kdy potkala. Jenže se oobávala. Obávala se, že pokud se tomu nutkání poddá, tak už pro ni nebude návratu. A to ji děsilo. Měla pocit, že stojí na okraji propasti. Ať už bude její další krok jakýkoliv, tak si byla jistá, že pro ni již nebude návratu. Zachvěla se, než na okamžik zavřela oči.
Muž proti ní si to vyložil po svém. Cítila, že se pohnul, ale nedokázala se přimět k jakémukoliv pohybu, byť by to bylo pouhé otevření očí. Jen tam seděla s rukou stále v jeho dlani. Vydána mu všanc. Bylo to děsivé i vzrušující. Ten muž v ní vyvolával zvláštně protichůdné pocity. Všechny její instinkty na ni křičely, aby okamžitě utekla. Ale ona se nedokázala přinutit je poslechnout. Cítila, jak se jí zrychlilo dýchání a zvýšil srdeční tep v očekávání boje nebo útěku.
Mandalorian se nad ní skláněl. Držel ji za ruku a prohlížel si žena před sebou. Dobrovolně se mu odevzdala. Měl pocit, že konečně našel něco, co hledal, aniž by to vlastně věděl. Zhluboka se nadechl, než se helmou opřel o její čelo, zatímco druhou rukou jí přejel od strany tváře, přes hrdlo.
„Puška,“ vydechla tiše, zatímco si užívala dotek jeho ruky oděné v rukavici. Din se zarazil, odtáhl a naklonil tázavě hlavu na stranu. Konečně otevřela oči a podívala se na něj. „Jedna z mých oblíbených zbraní je puška,“ vysvětlila. Nedokázal si pomoci, aby se nerozesmál. I když byl jeho hlas pozměněn dekodérem přilby, tak se jí zabodl hluboko do nitra. Věděla, že na tohohle muže nebude schopna zapomenout až do konce svých dní. Proč? To neměla ani ponětí. I tak si tím však byla jistá.
„Co chceš?“ zamumlala s pohledem upřeným do míst, kde odhadovala, že pod mandalorianským hledím jsou jeho oči. Kéž by se do nich mohla alespoň jednou jedinkrát podívat. Jenže to kodex jeho víry nedovoloval. Nenaléhala na něj, když neodpovídal a on jí za to byl vděčný, protože by nejspíš řekl něco, za co by se mu vysmála, zvedla se a odešla. O to ani v nejmenším nestál. Chtěl ji. Chtěl cítit její kůži, její teplo, její objetí. Prostě vše, co mu mohla nabídnout. Jenže se neodvážil to říci nahlas.
Chytila ho za ruku, přitáhla si ho k sobě a bez toho, že by se ptala mu sundala chránič zápěstí a předloktí. Nestihl ji zarazit. Bez okolků ten kus jeho zbroje položila na stranu a sundala mu rukavici. Všimla si, že má olivovou pleť a na dotek měl ruce plné mozolů. Opět se mu zadívala do obličeje, než si jeho ruku bez okolků přitiskla na ňadro zahalené mokrou látkou košile. Jemně ji stisknul a slyšela, jak dlouze vydechl.
„Prosím, Mando...“ prohlásila zastřeným hlasem. Mladá žena doopravdy neměla ani tušení o co doopravdy prosí, na tom však nezáleželo. Bylo důležité jen tady a teď.
Už se nedokázal držet zpět. Ne potom, co cítil pod holou kůží své dlaně její pevné ňadro. Opatrně zmáčkl a spokojeně naslouchal tomu, jak prudce vtáhla vzduch do plic. Neobtěžoval si sundat zbroj i z druhé ruky a začal jí hníst i druhé ňadro. Po chvíli ucítil, jak na jeho ruce lehce přitlačila. Pochopil její narážku a více než ochotně jí vyhověl. Stiskl ty dvě nádherné polokoule pevněji a když přejel přes její bradavky, tak je pevně stiskl mezi dvěma prsty a potáhl. Zasténala a prohnula se v zádech, aby mu byla o něco blíž. Klečel před ní a pokoušel se myslet rozumně, jenže mu to nešlo. Čert to vem, pomyslel si. Ještě nějakou dobu si pohrával s jejími ňadry a snažil se z ní vyloudit, co nejvíc těch sladkých stenů.
Když se však natáha, chytila ho za rameno a věnovala mu další z těch svých pohledů, tak věděl, že déle čekat nemůže. Sjel rukama dolů, rozepnul jí volné kalhoty a bez okolků je z ní začal stahovat. Usmála se a zvedla boky, aby mu to usnadnila. Jakmile před ním byla konečně odhalená, tak přejel holým prstem od vršku její kundičky až dolů k její dírce. Snadno vklouzl prstem dovnitř. S uspokojením sledoval, jak se jeho prst pomalu noří do jejího horkého těla. Vyklouzl z ní a chvíli si pohrával s jejím klitorisem, než k jeho ruce začala přirážet boky, aby se jí dostalo více jeho pozornosti.
„Mando,“ vydechla, když padla na znak a rukama si pohrávala se svými ňadry. To byla poslední kapka k jeho sebeovládání. Několika úspornými pohyby si rozepnul kalhoty, chytil ji pod zadečkem a prudce do ní přirazil až po kořen. Prudce nad tím vpádem otevřela oči. Spodní část jeho plátové zbroje ji studila na holé kůži, avšak nedbala na to. Vlastně jí to přišlo celkem dost vzrušující. Na okamžik si dovolila zapřemýšlet, kde se v ní tohle vzalo, ale pak se jí všechny myšlenky vykouřily z hlavy, protože muž nad ní se začal pohybovat ve skoro až bolestně rychlém tempu.
S každým jeho pohybem cítila, jak ji napíná a skoro pokaždé do ní pronikl až nadoraz. Bylo to sladce bolestné a ona si užívala každičký okamžik. Boky se mu snažila vycházet vstříc, jak nejlépe jí to její pozice dovolovala. Slyšela jeho rychlý, trhaný dech. S jiným by se možná cítila ponížená, ale s ním prožívala nejúžasnější okamžiky života. Nepoznávala se.
„Mando,“ zasténala, když cítila, že už je blízko. Prudce k ní otočil hlavu.
„Ne,“ zarazil se, položil jí na zem a kupodivu se mu nějak podařilo stále zůstat uvnitř ní. Nyní na ní ležel a skoro ji drtil svou váhou, kdyby se neopíral o jednu ruku. Zmateně na něj hleděla očima, které prožitou vášní dostaly ještě sytější odstín zelené.
„Din. Jmenuju se Din,“ zabručel. Jen přikývla na znamení, že pochopila. Víc nepotřeboval, než se opět začal pohybovat v té horké svatyni jejího poddajného těla, které jako kdyby pro něj bylo stvořené.
Cítila, jak se jí napínají svaly, které byly předzvěstí orgamsu. Vycházela mu vstříc a on opět nasadil to skoro až trestající tempo. Její horký dech se srážel na hledí jeho přilby a její slastné steny ho dováděly k šílenství. Přizvedl se na lokti a rukou jí sevřel kolem krku. Ne příliš silně, ale dost na to, aby jí odříznul většinu kyslíku, zatímco do ní nemilosrdně přirážel. Věděl, že už moc dlouho nevydrží, ale chtěl, aby si i ona užila svůj díl rozkoše. Jeho tušení bylo správné. S doširoka vytřeštěnýma očima se pokusila nadzvednout, avšak ruka na jejím krku ji držela na místě a to byla poslední kapka. Náhle a tvrdě se několikrát sevřela kolem jeho penisu, jak jí od špiček prstl na nohou snad až ke kořínkům vlasů procházela jedna vlna nepopsatelné rozkoše za druhou.
„DINE!“ vykřikla tak hlasitě, až se k nebi zvedlo několik poplašených ptáků. Právě díky němu zažila zatím nejsilnější orgasmus ve svém životě.
Slyšet své jméno z těch sladkých, plných rtů bylo skoro vše co potřeboval, aby ji následoval. Ještě několikrát prudce přirazil do jejího nyní vyčerpaného těla, než se i on poddal orgasmu. Hrdelně zasténal, zatímco plnil její poddajné tělo svým semenem. Cítil, jak se kolem něj opět sevřela, nebylo to sice tak silné, jako před chvílí, ale úplně to stačilo, aby sebou jeho penis ještě několikrát zaškubal a naplnil ji i poslední kapkou toho, co v sobě měl. Málem se na ni zhroutil, než se vzpamatoval natolik, aby byl schopen se odtáhnout a dát se do pořádku.
Když se konečně upravil, tak si nedokázal pomoci, aby si fascinovaně neprohlížel Loraline, která před ním stále ležela vyčerpaná a s roztaženýma nohama Obličej měla zarudlý prožitým milováním. Stále dýchala zrychleně, ale už se uklidňovala. Přišla mu nádherná. Pak mu oči sjely dolů do jejího klína, který ho k sobě lákal. Až nyní si všiml, že byla hladce oholená. Fascinovaně pozoroval tenký bílý pramínek svého semene, který z ní pomalu vytékal a bojoval s nutkání ho prsty setřít a vrátit ho zpátky do jejího těla, kam patří a kde by eventuelně i mohl vytvořit nový život. Byla to skoro primitivní touha, podařiilo se mu však nepodlehnout tomu nutkání, i když v hlavě se mu zcela jasně na zlomek vteřiny objevil obrázek téhle nádherné ženy s uhrančivýma očima, která před ním stojí zahalená jen svými dlouhými kadeřemi s těhotenským bříškem, ve kterém by rostlo jeho dítě. Věděl, že na ni nemá v tomto ohledu žádné právo, ale nemohl si pomoci. Ta představa byla prostě příliš lákavá.
Nakonec se i ona zvedla, opět si sundala košili a bez ostychu vlezla na roztřesených nohách do jezírka, aby se omyla. Když byla hotová, tak se beze spěchu opět oblékla a podívala se na něj, než ho objala kolem krku a políbila ho ze strany na přilbu, kde odhadovala, že by mohla být jeho tvář. Než se odtáhla, tak mu zašeptala do ucha adresu svého domu.
„Ty i tvůj syn jste kdykoliv vítáni, ale už vážně budu muset jít, zdržela jsem se tu déle, než jsem původně zamýšlela,“ omluvila se opět s tím úsměvem, pro který by zabíjel.
Din Djarin tam jen stál a hleděl za vzdalující se ženskou postavou, která ho bez otázek pozvala nejen do svého domu a těla, ale i do svého života. Doufal, že brzy bude moci využít jejího pozvání. Rozhodně to měl v úmyslu. Možná byl naivní hlupák, ale hluboko uvnitř doufal, že jeho vize, kterou měl před okamžikem se jednou snad naplní. Pak by to bylo perfektní.