Modrá hlubina6
6. kapitola
Vrátila se k Molly zadními dveřmi, které byli jen pro personál a pár vybraných jedinců, kteří potřebovali vejít i odejít víceméně nezpozorváni lidmi z hlavní ulice. Nechala jí peníze na obvyklém místě a zalezla si do jedné prázdné alkovny s papírem a kouskem uhlu. Rozžehla si olejovou lampu a v jejím měkkém světle hleděla na prozatím prázdný papír. Věděla, co nejspíše namaluje, ale snažila se vymyslet lepší téma, než byl její někdejší milenec. Už tak byl na většině jejích výtvorů ať už byl ústředním motivem a nebo jen okrajovou postavou, skoro pokaždé tam prostě byl. Moira si unaveně povzdechla a prsty si přetřela kořen nosu.
Přestala přemýšlet a nechala svou ruku, aby črtala linie a obrysy nejnovějšího díla. Z hlavního sálu bylo slyšet bujaré veselí, nejspíše do přístavu dprazila další lod a její posádka si užívala okamžik volna na pevnině. Moira se pousmála, když se v duchu vrátila ke kulatému lodnímu bocmanovi s brejličkami a červenou čepicí, která mu údajně nosila štěstí.
Veselí v hlavním sále stále pokračovalo, i když Moiře už skoro vyhořela olejová lampa. Složila si tedy své věci a nechala obrázek být. Stejně už byl hotový a zcela vyjímečně se tam nenacházel její kapaitán. Tentokrát to byl portrét její zamstnavatelky a přítelkyně. Byl to portrét Molly, která byla stále velice pohledná žena, i když už se jí blížila čtyřicítka. Patřila k tomu druhu žen, který stárnul s grácií. Namalovala ji s lehce melancholickým úsměvem, který měla na rtech ve chvílích, kdy vzpomínala na otce své dcery, který zahynul na moři.
Sice byla unavená, avšak i přesto se rozhodla zeptat Molly, zda není třeba její pomoc. Dle zvuků se zdálo, že tam všichni mají plné ruce práce. Rozpustila si vlasy a trochu se upravila. Věděla, že její vzhled vždy přinese něco navíc do kapsy jí i Molly a nebála se toho využít. Nehodlala se stát lehkou holkou, i když by viditelně neměla nouzi o zákazníky. Potřebovala jen víc peněz a pokud tohle byla šance, jak toho docílit, tak se ráda nechala plácnout po zadku nebo poslouchat lichotky střízlivých i namol opilých zákazníků hospody.
Molly našla za barem, jak se tam otáčela, aby splnila veškeré požadavky svých návštěvníků. Rychle se rozhlédla a zjistila, že do přístavu přijela minimálně jedna loď. Servírky se nezastavily. Bylo jí jasné, že její pomoc bude potřeba.
„Potřebuješ pomoci s obsluhou?“ zeptala se v okamžiku, kdy Molly zrovna naskládala na tác jedné ze servírek několik panáků pálenky.
„Vím, že jsi měla mít volno, ale zaplatím ti navíc, když nám tu pomůžeš. Zdá se, že tu bude veselo až do rána,“ povzdechla si její zaměstnavatelka a odhrnula si z obličeje zbloudilý pramen vlasů. Moira přikývla a čekala, až jí připraví pivo, které roznese na stoly, kde o ně bude zájem.
S několika půlitry v rukách se lehkým krokem vydala po hospodě. Čas od času se vyhnula pirátovi nebo i obyčejnému chlapovi, který měl příliš nenechavé prsty. Dělala už nkolikáté kolečko, a začaly ji bolet ruce, když zaslechla tlumený mužský smích. Ten zvuk jí vyvolal mrazení v páteři. Zachvěla se. Ten mužský smích jí připomněl Hooka. Byl plný temnoty a příslibů, stejně jako její kapitán. Vzpamatuj se, holka, je to jen chlap, hubovala si v duchu, když se vracela k baru s podnosem plným skla.
„Jdi na vzduch, vypadáš, jako bys viděla ducha,“ poznamenala tlumeně Molly, když jí podávala prázdné sklenky. Moira se nehádala. V místnosti bylo již drahně vydýcháno, a tak se na pár minut vypařila před hospodu. Zhluboka se nadechovala a nasávala do plic vlahý noční vzduch provoněný květinami a solí. Byla to vůně jejího domova. Věděla, že právě sem, do tohohle světa patří.
Jakmile se vrátila dovnitř, tak na ni mávla Molly. Okamžitě k ní zamířila, viditelně bylo něco potřeba.
„Kam?“ zeptala se, když jí do ruky strčila flašku drahého červeného vína.
„Objednávka přišla ze salonku vzadu,“ odvětila její zaměstnavatelka a dál se věnovala plnění dalších pohárů, aby uspokojila své zákazníky, kteří jak se zdálo stále neměli dost. Bude to náročný zbytek večera, pomyslela si Moira unaveně, avšak navenek nedala nic znát. Proplétala se mezi mužskými těly, z nichž ty šťastnější opečovávaly prodejné holky.
Dorazila do soukromého salonku, kde oproti hlavní místnosti vládlo přítmí. Musela několikrát zamrkat, aby si její oči přivykly na náhlou temnotu.
„Postav nám to na stůl,“ požádala ji mladá dívka, která seděla muži na klíně a své opravdu bohaté přednosti mu tak strkala přímo pod nos. Její platící společník seděl víc ve stínu, a tak z něj Moira viděla v podstatě jen siluetu.
Postavila lahev toho drahého vína na stůl a už se otáčela k odchodu, když na zadku ucítila pořádně silné plácnutí. Už toho měla za dnešek všeho pokrk a jelikož tady na ni nikdo neviděl, tak si dovolila dát průchod svému vzteku.
„Pracky pryč!“ zasykla roozčíleně, když se otočila. Světlo v místnosti se nejspíše díky vánku zakomíhalo a ona spatřila něco, co ji zadrželo ve spěšném odchodu.
„No tak, kočičko, jsi krásná, jsi tak strašně krásná. Pojď ke mně,“ promluvil chraplavě ten napůl opilý muž. Holka na jeho klíně po ní sekla ošklivým pohledem, i když věděla, že Moira její práci nedělá.
Moiru zamrazilo, když slyšela ten jeho hlas. Byl jiný, než znala, ale přece jen v něm zazníval povědomý tón. Nevěřila, že by si to jen vymýšlela, a tak vzala jednu lampu a postavila ji na stůl. Její světlo ozářilo tvář a oči tak modré, že se na ně nedalo zapomenout, i když nyní nebyly jasné, nýbrž zakalené alkoholem.
„Ty parchante!“ vykřikla najednou, když její mozek zpracoval, koho vlastně má před sebou, i když vypadal příšerně zanedbaně, než jak si ho pamatovala. Při jejím oslovení se muž narovnal do plné výšky tak prudce, že holka, co mu seděla na klíně spadla na zem, kde přistála na zadku a vrhala na Moiru ublížené pohledy. I přesto, že byl opilý, tak měl stále dobré reflexy a dvěma dlouhými a rychlými kroky byl u ní. Chytil ji v pase a prudce ji k sobě přitáhnul. Moira si o jeho hrudník skoro vyrazila dech, jak byla vyvedená z míry. Nezastavilo ji to však. Měla pocit, že jí v žilách koluje tekutý oheň který jí dodává sílu a pohání ji vpřed.
„Ty se mi odvažuješ nadávat?“ zavrčel výhružně. Moira by se nejraději rozesmála, kdyby nevěděla, že zrovna tenhle chlap dokáže být snad ještě náladovější, než žena, která má své dny. A viditelně ji nepoznal, z čehož jí bylo zoufale smutno.
„Vždycky, když si to zasloužíš! Jsi parchant, nevěrnej parchant!“ zakřičela mu do tváře a drobnou pěstí ho praštila do hrudi, zatímco se mu snažila vykroutit. Nepouštěl ji.
„Jak se odvažuješ se mnou takhle mluvit?“ zavrčel poýšeně.
„Takhle!“ prskla po něm a prudce mu podpatkem vysoké boty duplla na nárt nohy. Tvář mu zkroutila bolest a na okamžik kolem ní povolilo jeho sevření. Moira nezaváhala a vmžiku se přesunula tak, aby mezi ní a Jamesem Hookem stál bytelný stůl.
Viděla, jak mezi zuby drtí kletby, ale žádné z nich nerozumněla. Po pravdě jí to bylo jedno. Měla chuť každé ženě, která by se odvažovala ji nahradit, vyškrábat oči a Hookovi vyrvat jeho černé srdce. Prudce dýchala a ignorovala vlasy, které jí padaly do obličeje. Stála pevně rozkročená s rukama opřenýma o stůl a vyčkávavě na něj hleděla. Věděla, že tohle jí neprojde jen tak. A jednaa její malá část za to byla rádaa a doufala, že ji snad nakonec pozná. Zatím se to však nestalo. Mysl měl zatemněnou alkoholem a díky její prudké povaze i hněvem. Viděla, jak se mu na krku napjaly svaly a nemusela být věštec, aby věděla, že brzy jeho překrásné modré oči nahradí rudá. A mohla za to ona, avšak nelitovala ani jediného slova.
Opřel se stůl v imitaci její vlastní pozice. Vyčkávavě se měřily pohledem.
„Jediná žena, která si zasloužila mou věrnost, je mrtvá,“ pronesl ledově hlasem naplněným bolestí. Moiru z toho bodly výčitky svědomí, brzy je však odsunula stranou.
„Skutečně?“ zeptala se místo toho, aby mu zakřičela přímo do obličeje, že ona je živá. Hook jenom přikývnul. Najednou se vrhnul přes stůl a pokusil se ji chytit, Moira to však čekala a svižně uhnula.
„Co uděláš až mě chytíš? Zbiješ mě?“
„Potrestám tě za tvou drzost, holčičko,“ pronesl ledově klidným hlasem. Moira se nedala jeho hraným klidem obalamutit. Viděla, jak byl napnutý. Byl jako pružina stlačená na hranici možností a čekající, až bude moci vystřelit.
„Tak si mě tedy chyť, pokud to vůbec dokážeš, starý muži!“ vykřikla, než se rozeběhla do hlavní místnosti hospody a svižně se propletla mezi stoly ven. Slaný vzduch jí chladil rozpálené tváře a bylo tu o něco víc světla, díky zřídkavému pouličnímu osvětlení. Nemusela čekat dlouho a dveře se s ostrým bouchnutím zavřely. Najednou tam stál Hook. Její přítel i milenec. Osudový muž jejího života.
Pátral pohledem po okolí a hodnotil, zda někde ještě nečeká nebezpečí, než se očima zastavil přímo na ní. Propaloval se do ní pohledem. Moiře z jeho pohledu bušilo srdce. Nikoliv však strachem, ale vzrušením. Hook na ni stále pátravě hleděl, ale zdálo se, že ji nepoznává. Moira v duchu proklínala jeho zabedněnost.
Chvíli se naháněly, než se jí podařilo dostat ho až ke žlabu s vodou. Nejraději by mu tam namočila hlavu, ale věděla, že na to nemá fyzickou sílu. Pořád horečně přemýšlela, jak ho donutit, aby ji poznal. Nic ji však nenapadalo.
„Kapitáne?“ ozvalo se najednou někde vedle nich. Ten hlas nepatřil nikomu jinému, než lodnímu bocmanovi. Hook jen něco zavrčel, ale neodtrhoval pohed od své kořisti, kterou zahnal zády ke žlabu.
„Kapitáne, proč naháníte tu slečinku?“ ptal se znovu Smee. Moiře se chtělo rozesmát. Ovládla se však. Z bocmanova místa na ni nebylo pořádně vidět.
„Urazila mě,“ zavrčel Hook temně a loupl po bocmanovi vzteklým pohledem. Moira toho využila, hrábla po džberu vedle žlabu, který byl napůl plný vody a chrstla ji na Hooka. Ten jen ohromeně a vztekle zíral na tu opovážlivou ženštinu, zatímco z něj kapala voda.
„Podívej se na mě, Jamesi Hooku!“ křikla už napůl zoufale. Z celého srdce toužila, aby mu to konečně došlo. Dokonce už odmítala ustoupit. Byla z té situace unavená. Chtěla, aby to skončilo, i kdyby se nakonec měly jejich cesty rozdělit. Přiskočil k ní a opět ji k sobě prudce přitiskl. Cítila jak se jí jeho hák opírá o hrdlo. Tahle situace byla obrazem jejich prvního setkání. Moiru z toho bolelo srdce, avšak nevzdávala se. Nabrala si plnou hrst těch jeho smolně černých, nádherných vlasů a trhla mu s hlavou na stranu, tak jako tehdy. Doufala, že by si mohla jeho alkoholem omámená mysl vzpomenout. Vřila v to.
Hleděla mu do očí, ve kterých probleskovala rudá, která se roztahovala od jeho zornic a napůl už stačila požrat tu přenádhernou modrou hlubinu jeho duhovek.
„Nebojím se tě, kapitáne Hooku,“ sykla na něj. Sklonil k ní pohled.
„Jsi mrtvá,“ pronesl prostě.
„Ne, nejsem, Jamesi, stojím tu před tebou,“ šeptala a pocítila, jak se jí v očích sbírají slzy, které zahnala zamrkáním. Jeho obličej byl tak blízko, že cítila víno z jeho dechu, který jí ovíval tvář. Sklonil se k ní ještě níž, jeho hák se jí o něco víc zaryl do kůže, avšak ona na to nedbala. Konečně mu to doteklo do jeho zabedněné palice a na ničem jiném nezáleželo.
„Lásko,“ zašeptal, než ji tvrdě políbil. Okamžitě se mu v náručí uvolnila a vyšla mu vstříc. Cítila, jak špička jeho háku klouže po její kůži, než ji objal kolem pasu a druhou rukou ji držel vzadu za krkem. Když se od ní konečně odtrhnul, tak na ni hleděl, jako na zázrak. Moira mu to nevyčítala.
„Ehm,“ odkašlal si pan Smee. Moira k němu otočila obličej, pak se vyprostila z Hookova sevření, za což si od něj vysloužila nesouhlasný pohled doprovázený zabručením a prudce objala lodního bocmana.
„Už tu s námi zůstanete, slečno?“ zeptal se, když jí opětoval její medvědí objetí.
„Nikdo mě už odsud nedostane, takže pokud bude kapitán souhlasit, ráda se k vám znovu připojím,“ poznamenala, zatímco jí z očí tekly slzy.
„To je dobře, všem jste nám chyběla,“ upozornil ji Smee, než ji pustil. „Myslím, že na loď se dnes vrátím sám. Náš kapitán je v nejlepších rukách,“ poznamenal šalamounsky, než jim zasalutoval a odkolébal se na krátkých nožkách směrem k přístavu.
„Co se to tady děje?“ prohlásila zvučně Molly, která se náhle objevila ve dveřích.
„Jen menší hádka,“ odpověděla naprosto klidně Moira, zatímo si utírala slzy z tváří. Molly na ni podezíravě přimhouřila oči, než svůj pronikavý pohled zabodla do Hooka.
„Ty, Hooku? Jestli jsi jí něco udělal...“ prohlásila a založila si ruce v bok.
„Já jsem tady oběť, Molly,“ prohlásil a zvedl paže v obranném gestu. Moira se usmála, když viděla pohled, kterým jejího milence počastovala její přítelkyně.
„Všechno je v pořádku, dodělám směnu, abych ti pomohla,“ prohlásila rezolutně Moira, když se na trojici sneslo tíživé napětí. Hook cchtěl něco říct, ale Moira Darling po něm střelila pohledem, který nesnesl odpor. Jen zavrtl hlavou.
„Budu sedět u baru, než budeš mít volno,“ prohlásil tentokrát Hook. Moira si jen povzdechla a zavrtěla hlavou.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny, nasadila si na obličej profeisonálně příjemnou masku a vešla za Molly mezi hosty.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku, když mi Gretchen řekla, že tě viděla vybíhat ze sálu a v patách jsi měla navztekaného piráta, tak jsem se trochu bála, ale vidím, že si umíš poradit,“ pronesla pobaveně, když i prohlédla zmáčeného kapitána sedícího u jejího baru. Moira se jen v odpověď zazubila. Nemělo cenu cokoliv vysvětlovat.
O dvě hodiny později Molly všechny zákazníky vyhnala s tím, že už mají dost a bude se zavírat. Moira poklidila veškeré sklo a sledovala Mollyinu dceru, jak utírá polité stoly a upravuje židle. To děvče svou matku nezapřelo ani vzhledem ani povahou. Byla rázná a přitom vlastnila jakýsi tajemný půvab a jemnou krásu, které roky neuberou, spíše naopak. Moira se opřela o barový pult a spokojeně si oddechla. Trochu sebou trhla, když ucítila Hookovu paži kolem svého pasu, jak si ji přitáhnul do klína. Spokojeně si v jeho náruči hověla.
„Takže tohle je ten, pro koho ses mohla přetrhnout, aby sis vydělala peníze a mohla ho najít?“ zeptala se Molly, i když jí to už dávno muselo být jasné. Zcela jasně to prostě jenom chtěla slyšet od ní.
„Ano, to je on,“ přiznala se. Položila svému kapitánovi paži kolem ramen, aby se jí lépe držela rovnováha. Věděla, že by ji nenechal spadnout, ale chtěla mít alespoň jakousi jistotu. Hook proti tomu nic nenamítal.
„Jamesi Hooku, to co jsem řekla stále platí. Jestli téhlee ženě ublížíš, tak si tě najdu a vlastnoručn t vykuchám tvým vlastním hákem, je ti to jasné?“ zopakovala Molly zlověstně s pohledem zabodnutým do jeho očí.
„Neboj, už ji znovu zemřít nenechám, na to si jí příliš cením,“ oznámil jí Hook vážně. Zdálo se, že starší ženu to uspokojilo.
„Jsem ráda, že sis konečně našel sobě rovnou, Hooku,“ pronesla nakonec s vřelým úsměvem, který jí dosáhl až k očím.
„Já taky, Molly, a ani nevíš jak moc,“ řekl a políbil Moiru na hřbet ruky, kterou ho objímala kolem ramen.