Modrá hlubina
Už jako malou holčičku ji pronásledoval sen o muži s pomněnkově modrýma očima a dlouhými černými vlasy. Ty vlasy ji vždy přímo lákaly k tomu, aby do nich zanořila prsty a zjistila, jaké jsou na dotek, avšak ve snu se jí to nikdy nepodařilo. Ten muž se jí vždy vyhýbal, byl těsně mimo její dosah. A čím byla starší, tím intenzivnější ty sny byly. Občas, když se probudila, tak si nebyla jistá, zda to byl sen nebo skutečnost, jako kdyby hranice mezi bdělým a snovým stavem byla rozmazaná. Jako kdyby se jedno prolínalo do druhého. Věděla, že je to jen její fantazie, avšak občas si přála, aby ten muž skutečně existoval.
Vylezla z postele a hodila na sebe dlouhý saténový župan, než přešla k oknu a otevřela ho. Kůži jí ovanul noční chlad a jí na rukách naskočila husí kůže, ale odmítala se vzdálit od okna. Nakonec nad sebou jen zavrtěla hlavou a i v županu si zalezla zpět pod peřinu, která ještě nestačila tak úplně vychladnout. Hlavou se jí honily myšlenky na jejího snového pronásledovatele, když upadla do neklidného spánku a před ní se opět zjevily ty nejmodřejší oči, co kdy viděla. Nedokázala od něj odtrhnout pohled. Pak se jí začal vzdalovat, aby se nakonec ten snový fantom proměnil v postavu muže. Byl oblečený jako pirát z doby dávno minulé, na černých vlasech měl posazený červený klobouk a nohy mu až ke stehnům zakrývaly vysoké kožené boty. Najednou jí došlo, koho má před sebou. Konečně svůj sen dokázala pojmenovat. Byl to pirát z příběhů, které se v její rodině vyprávěly snad od nepaměti. Byl to James Hook, kapitán Jollyho Rogera. Natáhl k ní ruku a vyčkávavě ji pozoroval. Měla strašlivé nutkání tu ruku přijmout, ale zároveň se toho i bála. Bála se, co by se jí mohlo stát, kdyby se příliš přiblížila k pirátskému kapitánovi. Nakonec zatlačila svůj strach zpátky a vzala ho za ruku.
Co by se jí asi tak mohlo stát, vždyť je to jen sen, ne? V okamžiku, kdy vložila svou dlaň do Hookovy se jí zatočila hlava, a po kůži jako kdyby se jí rozlilo teplo. Pozvedl obočí a přitáhl si ji k sobě tak blízko a prudce, že do něj téměř narazila, ale včas dokázala ten nečekaný pohyb ustát.
xxxoOoxxx
James Hook se probudil ve zmuchlaných přikrývkách. Prudce se posadil a instinktivně se podíval na protější stranu postele královských rozměrů. Ale jako vždy, když se probudil z tohoto snu, padl jeho pohled jen na prázdné místo. Rozčileně si zdravou rukou prohrábnul vlasy, které mu v kudrnaté záplavě spadaly kolem ramen po nahé hrudi. Navyklým pohybem si na svou pravou ruku nasadil koženou manžetu, ze které vedly pásky, které na místě přidržovaly kožený návlek, na který si nasazoval svůj pověstný hák. Nedbale na sebe hodil košili a nazul si vysoké boty. Jakmile byl oblečen, tak se pokusil upravit před zrcadlem, kde se vzdal naděje zkrotit své dlouhé vlasy. Nakonec sebral svůj černý kabátec a zkušeným pohybem si ho navléknul, než vyšel vzhůru na palubu, mezi svou posádku.
Probudily ji sluneční paprsky, které jí dopadaly na tvář. Zavrtěla se, aby našla pohodlnější polohu, ale něco bylo špatně. Její postel takhle cítit nebyla. Prudce otevřela oči, a když zjistila, že již rozhodně není ve své posteli, tak ji polila ledová hrůza a zachvátila ji panika. Mysli, Moiro, mysli, nabádala se v duchu. Ale bylo jí to k ničemu. Její mozek nedokázal logicky zpracovat to, kde se objevila a už vůbec ne to, jak se tu objevila. Nakonec se rozhodla porozhlédnout se kolem v naději, že najde nějakou známku toho, že je to jen další sen. Postavila se a oprášila si ze županu písek a pořádně si ho utáhla v pase, než se rozhodla, kterým směrem se vydá.
Do bosých chodidel ji píchaly ostřejší kamínky, ale odmítala si to nepohodlí připustit. Měla pocit, že ušla minimálně několik kilometrů a možná to mohla být i pravda, protože slunce se šplhalo do středu své cesty po obloze. Přes nejhorší polední horko postupovala jen pomalu, skrývaje se ve stínu stromů. Nakonec v dálce zahlédla poměrně nedaleko od břehu kotvit loď a na pláži v dálce zahlédla pohyb. Byla odhodlaná k těm lidem na pobřeží dorazit a dozvědět se od nich, kde to vlastně je. S nově nalezenou silou se vzchopila a rychlým, vytrvalým tempem mířila k těm drobným postavičkám v dálce.
Nakonec se Moira přece jen zastavila, v dalo by se říci poněkud bezpečné vzdálenosti. Rozhodla se si ty muže prohlédnout dřív, než k nim přistoupí. Jejich oblečení bylo většinou špinavé a nebo alespoň pořádně obnošené a záplatovné. Byla to zvláštní partička lidí, ale jedno měli společné – úsporné pohyby mužů, kteří jsou zvyklí dělat náročnou a tvrdou práci. Sevřel se jí žaludek, když je pozorovala ze svého místa za velkým balvanem. Za zády měla les a zpoza kamenu krásně viděla na tu podivnou chásku před sebou. Cítila, jak se jí potí ruce, když opět vyhlédla zpoza kamenu, aby si ukradla další pohled a její mozek se přitom pokoušel vyhodnotit situaci. Zatímco vykukovala ze svého úkrytu, tak si nevšimla, že se za ní někdo připlížil. Na rameno jí dopadla těžká ruka a silně s ní trhnula vzad, až se svalila na záda do písku. Vyjekla překvapením i zlostí nad svou neopatrností.
Chtěla vstát, ale na hrudníku jí přistála těžká bota, která jí bránila jak v pohybu, tak prakticky i v dýchání.
„Copak to tu máme?“ dotazoval se její věznitel. Přimhouřila oči a věnovala mu ten nejošklivější pohled, co dokázala vyčarovat. Muž se pobaveně zachechtal, když se snažila ze sebe sundat jeho vysokou botu. Zarytě mlčela. Ve chvíli, kdy z ní sundal nohu, tak vyskočila na nohy a pokusila se od něj utéct, ale několika skoky ji rychle doběhl a stiskl jí paži.
„Nech mě na pokoji, ty parchante!“ zaječela vztekle a snažila se ho alespoň nakopnout, protože rukou na něj neměla šanci dosáhnout.
„Ale, ale, takže holubička umí mluvit,“ poznamenal a pobaveně se šklebil jejím pokusům o to mu ublížit.
„Hej, cos to tam našel?“ zahelekali ostatní, když viděli, že se vrací i s pěknou kořistí.
„Trochu pobavení pro posádku,“ zavýsknul její únosce a prudce s ní mrštil do písku, kde upadla na kolena a jedovatě hleděla na každého, kdo se přiblížil, aby si ji mohl prohlédnout. Posádka, posádka, posádka, běželo jí hlavou, jako by to byla zaseknutá gramofovaná deska. Horečně přemýšlela, jak z toho všeho tady vyváznout se zdravou kůží, ale její mozek tak nějak odmítal spolupracovat. Najednou se jí rozsvítilo. Posádka, loď, opuštěný ostrov... Piráti! Narovnala se, upravila si nyní již notně zašpiněný župan a přeměřila si všechny ty drsné chlapy ledovým pohledem. Podezíravě na ni hleděli.
„Parley,“ pronesla nakonec hlasitě a sledovala jejich ohromené tváře. Doufala, že ani oni se nepostaví proti námořnímu zákonu o vyjednávání. Byla to její jediná šance, jak se dostat z tohoto podivného snového místa.
„Když vyjednávání, tak vyjednnávání,“ pokrčil nevzrušeně rameny ten nejmenší z nich s kulatým břichem a malými brejličkami v opáleném obličeji. Moiře připadal matně povědomý. Jako jediný z nich na ni nekoukal podezřívavě, ale spíš, jako by byla zajímavou atrakcí.
„Tak pojďte slečno, vezmu vás k našemu kapitánovi,“ prohlásil, načež ji rychle chytil za ruku a odváděl k přistavenému člunu. Nebyl hrubý, ale ani jemný. Prostě se choval jen prakticky. Nohy jí omívaly vlnky, když se ten chlapík otočil a houknul na zbytek chlapů: „A vy to tady koukejte dodělat nebo z vás bude žrádlo pro ryby!“ S tímto jeho výrokem se piráti na pláži opět rozpohybovali a dali se do práce. Nedbala na to, že si zmáčí župan, když jí voda dosahovala ke kolenům. Nehodlala jim dopřát pohled na svou odhalenou kůži, a tak nechala župan županem a s pomocí svého doprovodu se vyhoupla dovnitř. Mokrá látka jí pevně lnula k tělu. Její mozek jí předhazoval fakt, že možná tak úplně nespí, ale ona tuto myšlenku odmítala přijmout a zoufale se jí bránila. Obávala se, že by pak totiž mohla ztratit i poslední zbytky své příčetnosti.
Když vstoupila na palubu, tak se narovnala v ramenou a s bradou hrdě vztyčenou se nechala odvést přímo do kapitánovi kajuty, která ji velmi překvapila svým luxusním zařízením.
„Počkáte tady na našeho kapitána, slečno,“ oznámil jí, než za sebou zavřel dveře a zanechal ji samotnou. Moira se procházela po kajutě ve snaze spálit energii, která se v ní nahromadila, jako v pružině. Nakonec se čas od času zastavila a prohlížela si jak luxusní nábytek, tak i drobné detaily ve zdobení. Konečky prstů zlehka pohladila do hladka vyleštěné dřevo, které mělo podobu nymfy se všemi detaily. Byl to mistrovský kus a ona z něj nedokázala spustit pohled, a tak si nevšimla, že někdo tiše vstoupil dovnitř a ještě tišeji za sebou zavřel dveře.
Jakmile ji spatřil, tak se na místě zastavil. Dlouhé rusé vlasy jí spadaly minimálně do poloviny zad. Zíral na ni, jak konečky prstů přejíždí po těle vyřezávané nymfy. „Wendy,“ zašeptal tak tiše, že ho nikdo nemohl slyšet, dokonce ani on sám si nebyl jistý, zda to jméno skutečně vyslovil nahlas. Ale ona musela vycítit, že tam už nějakou dobu stojí, protože se otočila a zabodla do něj pohled. Oči se jí rozšířily, jakmile spatřila jeho oči. Tak pronikavé, tak modré, tak hluboké, tak prázdné, a tak úchvatné oči viděla v životě jen jednou. Ve svých snech. A to není možné.
„Vy?!“ ozvala se nevěřícně. Hook nad jejím oslovením pozvedl obočí a dál si ji pátravě prohlížel. Mokrá látka jí lnula k nohám a odhalovala, že jsou na její výšku dlouhé. Ne že by byla malá, ale rozhodně nebyla ani příliš vysoká.
„Kapitán James Hook k vašim službám, madam,“ smekl klobouk a zdvořile se uklonil. Šokovaně na něj hleděla. „Moira Darling,“ pronesla a něco uvnitř ní ji donutilo udělat pukrle. Při zvuku jejího příjmení s sebou trhnul, jako by dostal ránu od neviditelného nepřítele.
Vyvolalo to v něm vzpomínku na jinou ženu nebo spíše dívku, která nosila totéž příjmení. Musel zatnout ruku v pěst, aby se opanoval.
„Jak jste se sem dostala?“ zeptal se nakonec sytým hlubokým hlasem, ze kterého jí po páteři přeběhlo chvění. Najednou si byla až příliš dobře vědoma svého nedostatečného oblečení.
„Vaši muži mě přepadli na pláži, a tak jsem se přihlásila o právo parley,“ přiznala se s hlavou hrdě vztyčenou. Ten oheň, který v ní doutnal mu byl povědomý. Měla ho v sobě i malá vypravěčka, která se kdysi ocitla na jeho lodi, ale nebylo ho v ní tolik, jako v této dívce. Ne, tohle není dívka, tohle je dospělá žena, opravil se v duchu, zatímco očima přejížděl po jejím těle, které zahalovala jen tenká látka županu. Pokročil blíž k ní a podpatky jeho bot zaduněly na podlaze. Vyděšeně se na něj podívala, ale odmítala couvnout třeba jen o krok. Nehodlala před ním ukázat jakoukoliv slabost.
„Ne, drahá, myslím, jak jste se ocitla na tomto ostrově,“ opravil se a sledoval, jak jí mezi obočími naskočila zamyšlená vráska.
„Měla jsem sen. Zdával se mi od doby, co jsem byla děvčátkem a čím jsem byla starší, tím více se ten sen zaostřoval. A když jsem dnes spala, tak se mi zdálo o tom muži, co mě ve snech pronásledoval. Muži s pronikavýma, modrýma očima a nezkrotnými, černými vlasy. Ten muž mi nabídl ruku a já ji přijala,“ vysvětlila mu nakonec, a když otevřela oči, tak k ní napřáhnul levou ruku. Bylo to přesně stejné, jako ve snu. Zatočila se jí hlava, když jí došlo, že ty oči, co ji pronásledovaly ve snech byly jeho oči. Stejně tak ty vlasy i tvář. Byl to on, ale až nyní dovolila svému mozku ten fakt přijmout.
„To není možné,“ vykoktala ze sebe. „Hook je jen postava z pohádek, co nám vyprávěla babička. Nemůžete být skutečný,“ dostala ze sebe nakonec, než k němu vykročila stejně jako ve snu. Na okamžik zaváhala, než mu vložila ruku do dlaně. Její drobná dlaň se v té jeho skoro ztrácela.
„Nepřijde ti to snad dost skutečné?“ řekl, když jí stiskl dlaň a trhnutím ji přitáhl o pár kroků blíž. Ach ano, přišlo jí to možná až příliš skutečné. Zavřela oči, aby se neutopila v pomněnkových očích svého společníka, ale o to více si byla vědoma jeho vůně, kterou tvořila směs doutníkového kouře, vína a něčeho, co patřilo vyloženě k němu samotnému, co nedokázala přesně identifikovat. Měla pocit, že jí ta vůně příliš omamuje smysly, a tak raději otevřela oči a zjistila, že z ní ani na okamžik nespustil pohled.
„Na něco jsem se ptal, Moiro Darling,“ zavrčel a jí z toho zvuku naskočila husí kůže. Pousmála se na něj koutkem úst. Konečky prstů přejela po jeho kabátci, dávaje si s odpovědí načas. Najednou mu zamotala ruku do černých kudrlin, zatnula pěst a dost silně trhla rukou, aby k sobě přitáhla jeho obličej. Těkala mu pohledem po ostře řezaném obličeji, když najednou na zádech ucítila ledový dotek kovu.
„Možná jsi skutečný a možná ne, Jamesi Hooku, ale já se tě nebojím, slyšíš?!“ zasyčela na něj, i přesto, že uvnitř věděla, že ten muž může být smrtelně nebezpečný. Pobaveně se zasmál její kuráži. Ta žena byla vyjímečná. V kostech cítil, že byla někým, kdo se mu mohl směle rovnat. Cítil, že by mohla být někým, kdo by v něm dokázal zahnat tu prázdnotu, kterou v sobě stále cítil od doby, kdy potkal vypravěčku příběhů, která mu připomněla, že v životě je třeba i něco jiného, než jen krev, smrt, zabíjení a lov Petera Pana. Tenkrát si uvědomil, že chce víc a možná, že mu osud dal druhou příležitost na spasení své černé duše.
Nechtěl v sobě tu naději živit, ale jiskřička již byla zažehnuta a Hook ji odmítal udusit, i když věděl, že pokud se mýlí, tak ho to zničí. Opatrně přitisknul svůj hák ještě pevněji k jejím zádům. Byl opatrný, aby jí náhodou neublížil, ale musel jí ukázat, že ani on se jí nebojí.
„Žádala jsi právo vyjednávání, tak ti to tedy ulehčím,“ pronesl sametovým hlasem, zatímco jí při těch slovech přejížděl hákem po páteři, dokud se nezastavil u jejího hrdla, kde nechal hák spočinout. V očích se mu nebezpečně zablýsklo a Moira se nakonec donutila vyprostit svou ruku z jeho vlasů a silou vůle se pokoušela ovládnout své splašeně bijící srdce. Vyzývavě na něj pohlédla.
„Co nabízíš, kapitáne?“ pronesla tak, že poslední slovo znělo poněkud sarkasticky. I přes hrozící nebezpečí od ledového kovu, který se jí opíral o hrdlo si nemohla odpustit ono špičkování. Hook jí rukou zakončenou hákem pozvedl bradu.
„Staneš se členem mé posádky, Moiro Darling,“ pronesl nakonec s ďábelským úsměvem. Přimhouřila na něj oči.
„Nebo co, Jamesi Hooku?“ Rychle vtáhla vzduch skrz zatnuté zuby, když ucítila špičku ostrého kovu, jak se jí zarývá do jemné kůže hrdla. Hook se zachechtal.
„Nebo tě nechám projít po prkně někde na širém moři a tvoje krásná tvářička poslouží za potravu rybám,“ vysvětlil jí mile. Moiře se zatočila hlava.
„V tom případě přijímám,“ odpověděla skoro okamžitě. Hook jí přejel hákem po tváři, jako kdyby ten kus kovu byl rukou, která se ji snaží pohladit. Moira si nedokázala pomoci a zavřela oči. Ne strachem, ale spíše ponížením z toho, že jí ten dotek přivodil husí kůži snad všude po těle a cítila, jak jí tvrdnou bradavky. Styděla se za reakce svého těla, a tak doufala, že si toho nevšimnul. James Hook pozoroval tvář mladé ženy, když ji polaskal ocelí, kterou měl místo dlaně na pravé ruce. Oči se jí třepotavě zavřely a jeho bystrým očím neuniklo, jak se zachvěla, když ucítila jeho hák. Díky tomu, jak zareagovala ucítil i on, že jeho tělo reaguje. Najednou si až bolestně uvědomoval, že je před ním skoro nahá, zakrytá jen tenounkou látkou napůl promáčeného županu. Na sucho polknul a překročil z nohy na nohu, aby ulevil svému rozkroku, který se mu začal poněkud nepatřičně napínat.
„V truhle vedle postele najdeš nějaké oblečení. Myslím, že se ráda převlékneš, než začne výuka, madam. Chci, aby z tebe byla plnohodnotná členka posádky, takže se toho máš opravdu spoustu, co učit,“ pronesl, jako by nic, čímž přerušil ono zvláštní kouzlo okamžiku. Moira několikrát zamrkala, snad aby se vzpamatovala, snad aby zaplašila něco, co viděla jen ona ve své mysli. Sledovala jeho paži, která jí ukazovala na druhou stranu královské postele.
„Děkuji,“ procedila skrz zuby, než se ponořila do hlubin truhly. Kapitán Jollyho Rogera s pobavením sledoval, jak se snaží najít něco na sebe. Viděl, jak odhazuje kusy jeho oblečení, jako by ji některé z nich mohly pokousat či co. Koutky úst se mu zkroutily v úsměvu, v opravdovém úsměvu, což byl úkaz prakticky nevídaný od doby, kdy z tohohle místa odešla malá vypravěčka příběhů. Moira se nakonec zvedla a na prsou si držela zmuchlanou hromádku oblečení. Hook na ni vyzývavě pozvednul obočí. Vnitřně jí v hlavě ječela siréna alarmu, aby to nedělala, ale na svém zevnějšku to nedala znát. Když to bude třeba, bude schopná se chovat stejně povýšeně, jako on.
„Kapitáne, můžete se alespoň otočit a být pro jednou taky trochu gentleman?“ zeptala se ho ostřeji, než měla původně v úmyslu. James Hook si odfrknul, než promluvil.
„Nevím, jak ve vašem světě, ale my tady máme možnost toho, stoupnout si za paraván,“ pronesl výsměšně a ledabyle mávnul rukou k jedné stěně, před kterou stál nádherně malovaný paraván. Moiře to spíše, než praktickou věc připomnělo umělecké dílo, ale nenechala se dvakrát pobízet. S tváří zrudlou rozpaky si vlezla za paraván.
Hook se opájel pohledem na matně tušenou siluetu za stěnou paravánu. Akorát v okamžiku, kdy se zpoza něj vynořila, tak se mu dech zaseknul v hrdle a krev se mu nahrnula někam úplně jinam, než kde sídlil jeho mozek. Řekněme tedy, že jeho krev odcestovala do jižních končin. Před očima se mu totiž objevila žena, kterou vídal ve svých snech v posledních letech. Rusé vlasy měla stažené sametovou stuhou, aby jí nepřekážely, takže vystavovala na odiv svůj hebký krk. Dlouhé nohy jí jako druhá kůže obepínaly těsné kožené kalhoty. Polovinu zadku jí zakrývala dlouhá bílá košile, přes kterou měla navlečený korzet končící pod prsy – nic více podobnějšího podprsence v jeho truhle prostě nenašla. Hook z ní nemohl spustit pohled. Byla nádherná.
„Ehm?“ odkašlala si, aby připoutala jeho pozornost. Hook se na ni zamračeně podíval. Vytrvale mu pohled oplácela a netrpělivě podupávala nožkou.
„Co?“ utrhnul se na ni kapitán možná o něco ostřeji, než měl původně v úmyslu. Nevyděsil ji, ale i tak na ní viděl, že ji překvapil svou příkrostí.
„Boty,“ pronesla jednoduše a dál podupávala nožkou, i když teď si k tomu ještě založila ruce pod prsy, takže její ňadra ještě mnohem více vynikala. James Hook v duchu zaklel a snažil se jí soustředit pohled do obličeje.
„Co s nimi?“ Moira si teatrálně povzdechla, než ukázala směrem na své nohy. Když si byla jistá, že sledoval, kam ukazovala, tak teatrálně zakomíhala prsty na nohách.
„Žádné nemám,“ vysvětlila mu, jako kdyby mluvila s duševně chorým jedincem. Rozčílilo ho to.
„Moje jsou pro tebe příliš velké. Do večera to budeš muset vydržet, než ti pan Smee nějaké sežene,“ odbyl to mávnutím ruky, otočil se a rázným krokem se vydal ke dveřím. Pokud tu nechtěla zůstat zamčená, tak neměla jinou možnost, než následovat jeho mizející postavu. Zhluboka se nadechla a vydechla, aby se uklidnila, než se rychlým krokem vydala za svým novým kapitánem a tiše doufala, že si do nohy nezarazí třísku.
Když se konečně Hook zastavil na jednom boku paluby, tak si stoupla vedle něj.
„Na lodi platí dvě základní pravidla,“ začal klidně vysvětlovat Hook. Moira tázavě pozvedla obočí v očekávání jeho příštích slov. „Jedna ruka je pro tebe a jedna pro kamaráda,“ vysvětloval. Vrhla na něj podmračený výraz, ale pro tentokrát se ho neodvažovala přerušit. „A druhé pravidlo je, že slovo kapitána je zákon,“ pronesl s možná trochu přehnaným důrazem na posledním slově. U Moiry to vyvolalo smích, který se okamžitě pokusila zamaskovat jako náhlý záchvat kašle. Když se vzpamatovala, tak pochopila, že jí na to neskočil a trošku se za svou dětinskost zastyděla.
„Jak jsi to myslel s těma rukama, kapitáne?“ zeptala se nakonec, protože si nebyla jistá, zda to správně pochopila. Ďábelsky se na ni usmál a ji z toho úsměvu polilo horko, které nemělo nic společného se sluncem, které ji hřálo do zad. Její nový kapitán se na ni podíval, jako kdyby přemýšlel nad tím, jak jí to vysvětlit.
„Loď je jako živý organismus. Musíš se naučit vnímat její pohyb, námořníku. Musíš vycítit, kdy je spokojená a kdy bude vyvádět, jako zhrzená milenka. A pravidlo jedné ruky je jednoduché: jednou rukou se přidržuješ ty a druhou máš volnou, kdyby potřeboval pomoci kamarád,“ vysvětlil nakonec, než se znovu otočil k výhledu z paluby.
„Ach,“ pronesla jen tiše, když pochopila, co tím myslel.
„Minimálně pro takovou suchozemskou krysu, jako ty, to je důležité pravidlo. Jakmile budeš schopna vycítit pohyb lodi, tak si budeš jistější a nebudeš se muset natolik jistit,“ snažil se ji upokojit. Moc se mu to nepodařilo, ale snažila se nedat mu najevo, jak jí zvhly dlaně studeným potem, když si uvědomila, co všechno jí tu potencionálně hrozilo.
Hook ji odvedl na vyvýšený můstek, kde bylo kormidlo Jollyho Rogera, načež si za pomoci pana Smee sjednal ticho, čímž k sobě přilákal pozornost posádky. Moira přeskakovala pohledem z jednoho piráta na druhého a ukládala si jejich obličeje do paměti. Ačkoliv neznala jejich jména, věděla, že je důležité, aby si později dokázala k tváři přiřadit i jeho postavení na lodi a to ideálně i s mužovým jménem. Cítila, jak ji někteří z nich svlékají očima a jen silou vůle ovládla své ruce, aby se jí samovolně nepřitiskly na trup ve snaze ji nějak zakrýt před jejich pohledy. V duchu si rozkázala klid a navenek klidná i byla, i když v hlavě jí vířil tisíc myšlenek.
„Tohle je nový člen naší posádky. Přivítejte v našich řadách Moiru Darling!“ zakončil svou řeč Hook. Okamžik bylo ticho, než se ozval nadšený jásot z několika desítek hrdel. Už to přece jen byl nějaký ten pátek, kdy k nim přibyl někdo nový.
„Pane Smee?“
„Ano, kapitáne?“ ozval se jeho pobočník skoro okamžitě. Kapitán mu špičkou háku narovnal na nose drobné brejličky, než mu uložil za úkol sehnat do večera pro jejich nejnovějšího člena posádky boty. „Nejsem si jistý, zda je to reálné, pane, do večera zbývá už jen pár hodin,“ pokusil se namítat Smee ve snaze získat nějaký čas navíc. Hook se na něj výhružně zadíval a na podporu svých slov zasekl hák do dřeva na boku lodi, kde se zrovna nacházeli.
„Do večera. Jasné, pane Smee?“ pronesl jeho kapitán mrazivě.
„Ja-jasné, kapitáne, pane,“ zakoktal se kulatý mužík, narazil si na hlavu svůj notně obnošený klobouk a na krátkých nohách se urychleně odebral někam do podpalubí, aby našel požadovaný kus oděvu. A už jen kvůli svému zdraví doufal, že bude tahle jeho výprava úspěšná.
Zbytek odpoledne se Hook věnoval své nové společnici. Prováděl ji po palubě lodi, aby jí ukázal alespoň ve zkratce, kde všechno je. Když venku začal padat soumrak, tak konečně vzal na vědomí, že jeho společnice začíná být skutečně unavená. Odfrknul si a zamířil do své kajuty. Moira ho jako celé odpoledne automaticky následovala, aniž by skutečně věděla, kam ji vede. Soustředila se jen na jeho široká záda skrytá pod kabátcem a dlouhé, smolně černé vlasy, které se jemně pohupovaly do rytmu jeho kročejí. Docupitala za ním zpět do jeho kajuty, kde ji okamžitě do nosu udeřila vůně pečeného masa a ona si uvědomila, že má příšerný hlad. Hook jí pokynul ke stolu, kde jí odsunul židli, a počkal, dokud se neposadila, než si i on dovolil sednout. Přece jen i v něm ještě stále zbýval nějaký ten drobný kousek vychování.
„Neostýchej se a pusť se do jídla, slyšel jsem, jak ti kručí v žaludku,“ vyzval ji Hook, zatímco si nalil do stříbrné číše víno a zhluboka se napil. Při jeho slovech jí tváře zrudly studem. Bylo jí trapně, ale nakonec to překonala a nandala si kousek masa s krajícem chleba. Když dojedli, tak si dovolila usrknout z předem nalité číše vína a musela uznat, že bylo výborné, i když na ni možná trochu moc silné. Nebo za to možná mohla kombinace únavy a stresu, že se jí brzy začala klížit víčka.
„Kde budu spát?“ dotázala se nakonec na onu palčivou otázku, co jí běžela hlavou skoro celou dobu jejich společné večeře. Hook se při její otázce lišácky usmál. Uvnitř se skutečně těšil, až jí tohle oznámí. Doufal, že to na ni udělá dojem. A bylo mu vcelku jedno, zda bude kladný nebo ne.
„Jelikož jsem tě přijal do posádky a vzal pod svá křídla, má drahá Moiro Darling, tak nehodlám obtěžovat žádného ze svých mužů tím, že bych ho nutil tě strážit,“ poznamenal jednoduše a pozoroval ji přes okraj číše. Při jeho slovech se jí šokem rozšířily oči.
„Strážit?“ ozvala se nakonec. Muž naproti ní jen přikývnul. „Proč?“
„Proto,“ začal Hook a položil svůj pohár na stůl, než pokračoval,“že ti ještě tak úplně nevěřím a byl bych velmi nerad, kdybych ráno našel někoho ze svých mužů s kudlou v zádech a ty bys byla pryč,“ dopověděl ledově a Moiře se po jeho slovech sevřel žaludek. Netušila, že ji považuje za až tak moc nebezpečnou. Na jednu stranu ji pobuřovalo, že si o ní myslí, že by dokázala někoho jen tak chladnokrevně zabít, ale na stranu druhou to jednu úplně maličkou část její osobnosti těšilo, protože to znamenalo, že ji považuje za možné nebezpečí a to jí kdo ví proč lichotilo.
Hook vstal a ukázal k posteli. Moira se tam podívala a na straně blíž ke dveřím spatřila stát vysoké boty z již na pohled velmi kvalitní kůže. Nechápala, kde je Hook dokázal sebrat, ale byla za ně vděčná a to obzvlášť ve chvíli, kdy si je vyzkoušela a zjistila, že jí skoro dokonale padnou. Nakonec je s povzdechem zase stáhla a poslušně se posadila na okraj postele s rukama způsobně složenýma v klíně, jen aby nebylo vidět, že se jí chvějí podivnou nervozitou. Kapitán si s povděkem všimnul, že pan Smee dbal i na takovou drobnost, jako byla příprava nočního úboru pro jejich nejnovější přírůstek. Hook si uvědomil, že je to jedna z jeho starých košil – a zcela vyjímečně ji nezdobily žádné krajky. Asi měl tenkrát období jednoduchosti. Nad tou myšlenkou se v duchu zasmál, až příliš dobře věděl, že on se rozhodně nemůže řadit mezi jednoduché lidi. Hook ukázal na košili přehozenou přes čelo postele a sám se odebral za paraván, aby si i on odložil na noc a zároveň tak Moiře poskytl soukromí. Nebo alespoň jeho iluzi.
Moira nevěřícně zírala na košili složenou přes čelo postele, než ji popadla a s kradmými pohledy k paravánu si urychleně začala rozvazovat korzet. Věděla, že by se v něm nedokázala pohodlně vyspat, a tak vzala za vděk tím, co jí bylo nabídnuto. Jakmile si oblékla košili, ucítila z ní vůni tabákového kouře a mýdla – byla to vůně, kterou si spojovala jen s kapitánem. Hebká látka ji chladila na kůži, když si trochu povyhrnula rukávy, aby jí nespadaly přes dlaně. Přece jen byla o něco menší a méně rozložitá, než původní majitel košile, a tak jí ten kus oblečení dosahoval do polovičky stehen. Zrovna ve chvíli, kdy Hook vykoukl zpoza zástěny, zda je jeho společnice již připravena, tak se rozhodla zatočit dokola. Látka kolem ní lehce zavířila a díky světlu svící v kajutě se pod látkou mihly obrysy plných ňader i křivka oblého zadečku. Hook ztěžka polknul a cítil, jak sebou jeho mužství při tom pohledu trhlo. Zatnul zuby a snažil se počínající vzrušení potlačit, ale obával se, že jeho snaha byla stejně marná, jako snaha jediného člověka kupříkladu o zastavení deště.
Zastavila se a se širokým úsměvem na něj pohlédla. James Hook absolutně netušil, čemu se Moira usmívá, ale bylo mu to úplně jedno, jen kdyby se takhle usmívala pro něj, až do skonání světa. Ale pod tíhou jeho pohledu jí úsměv na rtech povadl.
„Děkuji za všechno to oblečení, kapitáne,“ pronesla s upřímným vděkem. Zaskočilo ho to, nebyl zvyklý na takový projev vděčnosti. Moira se poněkud nedokázala soustředit, protože její pozornost odváděla jeho nahá hruď. Očima zabloudila k pahýlu jeho pravé ruky, ale nebylo to znechucení, jen zvědavost, co se jí mihlo v obličeji. Ten muž před ní vypadal naprosto úchvatně a pohled na jeho širokou hruď a ploché břicho byl dechberoucí. Moira se nakonec opanovala a vzhlédla k jeho pomněnkově modrým očím.
„Ještě jeden detail před tím, než půjdeme do postele,“ pronesl nakonec, načež si sáhnul do kapsy kalhot, odkud vytáhnul dlouhý řetízek zakončený na každé straně jakýmsi náramkem. Řemeslná práce byla přímo mistrovská. „Tvou ruku, Moiro,“ pronesl rozkazovačně hlasem, který nesnesl žádných námitek. Touha po posteli byla silnější, než její tvrdohlavost, a tak poslušně natáhla svou pravou ruku k černovlasému kapitánovi, z kterého se jí svíral podbřišek. Hook zručně jednou rukou zavřel kolem jejího křehkého zápěstí náramek a druhý, i když trochu nešikovněji, si převlékl přes svou ruku. Moiře došlo, že jde o nějaký druh pout, na jeho straně byla vlastně jen smyčka, která fungovala v podstatě na stejném principu, jako stahovací obojky u psů, které tu a tam vídala v parku. Ale bylo jí to jedno, chtěla si jen lehnout a spát.
„To jen, abych nemusel celou noc být vzhůru, kdyby tě napadlo odejít,“ poznamenal pobaveně nad jejím ohromeným výrazem. Zavrtěla hlavou.
„Můžeme už jít spát?“ dotázala se a pokusila se potlačit zívnutí. Marně. Hook přelezl přes stranu postele, kde seděla, na druhou polovinu. Když si konečně zalezla pod přikrývku, tak postřehla, že je mezi nimi dost místa ještě pro jednoho člověka. Vnitřně si oddechla a zavřela oči.
„Dobrou noc, kapitáne Hooku,“ zamumlala již prakticky ze spaní.
Hook ještě skoro hodinu nedokázal usnout, pořád v hlavě slyšel její hlas, když mu přála dobrou noc. Nikdo mu už strašlivě dlouho opravdu upřímně nepopřál dobrou noc. Shledal to velice příjemným zážitkem. Když slyšel, jak pravidelně oddechuje, tak se již nedokázal ovládnout a jemně jí prsty odhrnul pramen vlasů, který jí spadl do tváře. Při jeho doteku si jen tichounce povzdechla. Konečně mu došlo, že ta mladá žena musela být příšerně unavená. Pousmál se koutkem úst a s vypětím všech sil se snažil ignorovat pnutí ve slabinách i skoro nepotlačitelnou touhu přitisknout své rty na její. Když se konečně odvrátil, tak se zachumlal pod přikrývku, zavřel oči a po nesmyslně dlouhé době nakonec i on usnul ničím nerušeným spánkem. Jeho spánek byl tak klidný, jako snad nikdy předtím.