5. kapitola

 

Seděla na zemi v jídelně a hleděla na poslední kresbu Jamese Hooka, kterou stvořila. Byla to kresba celé jeho postavy a to včetně klobouku. Zpodobnila ho za kormidlem Jollyho Rogera, tak jak si ho vybavovala. Povzdechla si a očima přelétla po všech kresbách, které měla v dohledu. Byl na nich snad každý muž z posádky, na kterého si vzpomněla. Na rtech se jí usadil melancholický úsměv, když si vzpomněla na dobu, kterou strávila ve společnosti těch tvrdých mužů ošlehaných životem. Bylo jí s nimi lépe, než si byla ochotná připustit. Povzdechla si a narovnala se v zádech, která ji bolela od toho jak se hrbila nad svým posledním dílem.

 

Jejími jedinými společníky byly její kresby a čas od času za ní přišla babička se svými všetečnými poznámkami a vědoucími pohledy. Moiře už s tím trochu lezla na nervy, ale nehodlala to říct nahlas. I bez ní Moira věděla, že bez toho arogantního piráta ve svém životě, již nikdy nebude doopravdy šťastná. Ačkoliv jí neskutečně hrál na nervy a pokoušel její trpělivost, tak na druhou stranu byl v soukromí jejich kajuty i něžný a pozorný. Naše kajuta, zopakovala si v duchu hořce. Již to nebyla pravda. Ona byla tady a on v Zemi Nezemi. Chtělo se jí ječet a rozbíjet věci, ale neudělala nic kromě toho, že pouze zatnula ruce v pěst. Byla bezmocná a ten pocit se jí ani trochu nelíbil.

 

Přemýšlela, zda už ji nahradila nějaká jiná mladá žena. Přece jen už uplynulo mnoho týdnů od doby, co se vrátila zpět. A James nebyl asi tak úplně typ muže, který je dlouho sám, to jí bylo jasné. Ale i tak ji zraňovala myšlenka na to, že by ji měl někdo nahradit v jeho náruči. Nenáviděla pomyšlení, že by nějaká jiná žena líbala ty měkké rty, na kterých obvykle pohrával polovičatý arogantní úsměv. A konečně jí to celé došlo. Chtěla ho zpátky. Potřebovala ho mít u sebe a bylo jí už jedno zda tady nebo v Nezemi. Zvedla telefon a zavolala babičce.

„Musím se tam vrátit,“ řekla jenom, než opět zavěsila. Bylo to i na ni až příliš stručné, ale věděla, že babička to pochopí. Ona jediná to dokáže pochopit.

 

Zhruba za hodinu v zámku zarachotily klíče a ve dveřích se objevila štíhlá postava její babičky. Jako vždy byla oblečena jako dáma a v očích měla vědoucí pohled. Moira se donutila na ni usmát.

„Věděla jsem to, moje milá,“ řekla jenom a pevně svou jedinou vnučku objala.

„Jenže jak by bylo možné se tam dostat?“ zeptala se zoufale Moira.

„Tak na to budeme muset přijít, ale jsem si jistá, že nějaký způsob bude existovat,“ snažila se ji uklidnit babička. Moira ji odměnila pochybovačným pohledem, který se stará žena rozhodla ignorovat. „Jsem si jistá, že v té stařičké knize, kterou napsala Wendy Moira Angela Darling něco bude,“ snažila se ji povzbudit. Moira se zamračila, jak se snažila přemýšlet, o které knize to přesně její babička mluví. Nakonec to vzdala a prostě se zeptala.

„Jakou knihu myslíš, babi?“

„Její deník, ve kterém popisovala všechna svá dobrodružství v Nezemi, která tam zažila,“ vysvětlila jí stará žena s vychytralým úsměvem. Moira na ni i nadále nechápavě hleděla, což starou ženu rozesmálo.

„Neříkej mi, že ti o něm matka neřekla?“ Moira se nenamáhala odpovědět a jen nad dotazem zavrtěla hlavou. Stará žena si povzdechla. Věděla, že i její dcera měla ty sny o pomněnkově modrých očích, ale s dospíváním u ní ustaly a nejspíš to tedy potlačila. Měla Lisu samozřejmě ráda, ale věděla, že není doopravdy silná osobnost. Na rozdíl od většiny žen z našeho rodu, ušklíbla se v duchu.

„Večer ti ji přinesu a můžeš ji pročíst, třeba tam najdeš nějaké vodítko, drahá,“ slíbila Moiře. Vnučka na ni hleděla s jiskrou naděje v modrozelených očích. Staré ženě se sevřelo srdce smutkem i nadějí. Smutkem z toho, že přijde o svou jedinou vnučku a nadějí nad tím, že ona dojde štěstí a to pro ni bylo nejdůležitější.

 

Moira večer ležela se slíbeným deníkem a pročítala zápisky ženy, která jako první z jejich rodu spatřila pověstného a nezapomenutelného kapitána Hooka. Vše, co tam bylo napsáno bylo tak fantastické, že kdyby Moira nevěděla, tak by je připsala na vrub zjitřelé fantazii mladé ženy. Když dočetla na konec, tak knihu odložila na noční stolek a upadla do neklidného spánku.

 

xxxoOoxxx

 

Hook se skoro nikdy neobjevoval na palubě své pirátské lodi, a pokud tak učinil, tak na každého akorát štěkal. Bocman Jollyho Rogera byl nešťastný z toho, jak se jeho kapitán pomalu ale jistě upíjel k smrti. Nikdy by nevěřil, že ztráta té mladé ženy jejich kapitána toliksebere, ale stalo se. Pan Smee měl o toho muže strach a nevěděl, jak by mu dokázal pomoci. Kéž by jen mohl znovu přivést k životu slečnu Moiru. Dobře však věděl, že mrtvé vzkřísit nelze.

„Kapitáne, smým mluvit upřímně?“ odhodlal se nakonec ozvat. Hook po něm šlehnul krví podlitýma očima a špičkou háku vyryl do stolu další rýhu. Pan Smee na sucho polknul, než udělal krok k pirátskému kapitánovi.

„Ta mladá žena vás měla moc ráda a nechtěla by, abyste utápěl svou lítost v alkoholu,“ začal lodní bocman, než ho přerušil kapitánův štěkavý smích. Nebyl to zvuk veselí, ale zoufalství.

„Ty se odvažuješ říkat, co by chtěla? Tak víš co, Smee? Já ti řeknu, co by chtěla!“ rozčílil se kapitán, ale malý muž se nedal zastrašit. Byl na záchvaty Hooka zvyklý.

„Kapitáne, vím že je to těžké a bolestné, ale život musí jít dál. Vy musíte jít dál,“ snažil se mu vysvětlit Smee, avšak nezdálo se, že to dolehlo ke kapitánovým uším.

„Ona by chtěla žít, Smee. Kdyby nebyla tak impulzivní, tak by se nikdy nepostavila do cesty té kulce. Kdybych jen víc dával pozor na to, co se děje kolem mě, tak by ještě žila,“ zakončil hořce svůj proslov, než si loknul přímo z láhve. Smee měl chuť s tím mužským zatřást. Věděl, že se utápí v zoufalství a sebelítosti, ale nevěděl, jak jinak pomoci, než slovy, i když byla jeho kapitánovi jen malou útěchou.

„Vím, že to nechcete slyšet, kapitáne, ale kdyby se nepostavila do cesty té kulce, tak byste byl mrtev a věřte, že to by pro ni bylo něco, co by v životě nepřekonala. Dobrou noc, pane,“ rozloučil se nakonec pan Smee a odešel z kajuty.

 

Hluboko uvnitř Hook věděl, že ve slovech jeho bocmana se skrývalo minimálně drobounké zrnko pravdy. O to víc ho to zlobilo. Po její smrti se mu kolem srdce utvořila ledová krusta, která měnila krev v jeho žilách na led. Zhluboka si zavdal z lahve a chvíli ještě věnoval hořkým vzpomínkám na jedinou ženu, kterou kdy doopravdy miloval a nejspíš i jedinou, kterou kdy bude milovat. Nakonec ho alkohol zmohl natolik, že usnul přímo na stole, u kterého se snažil přepít žal.

 

xxxoOoxxx

 

„Jamesi!“

 

Zjistila, že křik, který jí vzbudil ze spánku byl její vlastní. Nevěděla o čem ten sen byl, ale měla pocit, jako by jí někdo bodl do hrudi nůž. Snažila se rovzpomenout, ale nebyla toho schopná a to ji silně popouzelo. Teď víc, než kdy dřív byla odhodlaná se vrátit do Nezemě, ať ji to bude stát cokoliv. Po přečtení deníku věděla, že by potřebovala vílí prach, ale ten byl v jejím světě poněkud nedostatkovým zbožím, a tak se snažila vymyslet, jak to obejít. Nakonec ji z toho urputného přemýšlení rozbolela hlava. Moira praštila pěstí do polštáře, než se odebrala do sprchy, kde jak doufala z ní voda odplaví i poslední zbytek smutku, který se v ní usadil po probuzení.

 

Díky proudící vodě neslyšela, že do jejího bytu vešla babička, která trpělivě seděla v kuchyni s šálkem čaje a čekala, než se její vnučka vynoří z koupelny. Nakonec to nevydržela a vplížila se do Moiřiny ložnice, kde postávala nad postelí, než rozšroubovala přívěsek náhrdelníku, který obvykle nosila. Na Moiřin polštář se vysypala třpytivá troška vílího prachu. Nyní už mohla jen tiše doufat, že to bude fungovat. Prostě už musela jen věřit, že její vnučka toho muže miluje natolik silně, aby ji to přivedlo zpátky k němu. Když uslyšela, že přestala téct voda, tak se překvapivě čiperně odebrala zpět ke svému šálku čaje, jako kdyby se nic nestalo.

 

„Ach,“ vydechla Moira překvapeně, když u stolu spatřila svou příbuznou, která vypadala, jako kočka, která slízla všechnu smetanu.

„Myslím, že jsi chtěla říct dobré ráno, drahá,“ poopravila ji jemně stará žena s lišáckým úsměvem.

„Ano, dobré ráno, babi. Co tu děláš?“ ptala se poněkud zmateně, zatímco si zalila šálek kávy.

„Chtěla jsem se zeptat, zda jsi zjistila něco v deníkunaší drahé příbuzné?“

„Ano, ale bohužel pochybuji, že je zde možnost sehnat vílí prach,“ pronesla Moira otráveně i smutně zároveň.

„Já myslím, že to už nějak dokážeme vyřešit,“ pronesla tajemně starší žena. Moira jí věnovala zmatený úsměv, i když v duchu musela obdivovat sebejistotu staré dámy.

„Co máš dnes v plánu, babi?“

„Ach, myslela jsem, že bys se mnou mohla jet na výlet k moři. Ráda bych s tebou ještě strávila pár posledních chvil na čerstvém vzduchu, než mě navždy opustíš.“ Moira v očích starší ženy viděla náznak smutku. Nedokázala to vydržet, a tak obešla stůl a objala ji.

„Tak nemluv, babi, mám tě ráda a nechci tě tu nechávat samotnou, ale...“ hlas jí zakolísal.

„Tiše, dítě,“ pronesla jemně stará paní a poplácala vnučku po zádech. „Všechno bude dobré, jen mi dovol strávit s tebou tenhle den,“ ujišťovala ji. „A přestaň plakat, pochybuji, že muži jako Hook mají v oblibě ženy se zarudlýma očima plnýma slz,“ peskovala ji něžně. Moira se odtáhla a musela se usmát.

„Tak v tom máš pravdu. Je tak arogantní, tak sebejistý, tak namyšlený, tak...“

„A tak paličatý, jako ty?“ dodala stará dáma se smíchem.

„Touché,“ pronesla mladá žena a obě se po té poznámce upřímně zasmáli.

 

Moře bylo neklidné, avšak i přesto v Moiře zanechalo uklidňující dojem. Znovu cítila slaný vzduch, který jí cuchal vlasy, a když zavřela oči, tak na okamžik měla pocit, že je zpět na palubě Jollyho Rogera, kde se ozýval křik mužů a praskot pracujícího dřeva.

„Na co myslíš, Moiro?“

„Na okamžik jsem se vrátila zpět na palubu pirátské lodi, když jsem ucítila ten slaný vzduch a se zavřenýma očima naslouchala vlnám lámajícím se dole o útesy,“ prozradila jí a v očích měla melancholický výraz někoho, kdo ztratil kus sebe samého.

„Brzy nám pojede vlak, měli bychom jít,“ upozornila ji stará žena. Rudovláska jen přikývla a s posledním toužebným pohledem pohlédla na neklidnou masu vody.

 

„Byl to krásný výlet, děkuji,“ pronesla Moira, když dojeli do jejího bytu, kde si ještě chtěli dát čaj, než se babička vrátí do svého domu.

„Já děkuji tobě, dítě. Teď už jsem si naprosto jistá,“ pronesla tajemně. Moiře naskočila mezi obočími zamyšlená vráska.

„Jistá čím?“ Ale babička jen zavrtěla hlavou.

„Jsi tajnůstkářka,“ vyčinila jí naoko Moira. Stará dáma na to konto jen přikývla.

 

Bylo už kolem deváté, když se stará dáma zvedla a unaveně se protáhla.

„Byl to dlouhý den, už bych měla jít,“ oznámila s potlačovaným zívnutím. Moira se jemně usmála. Věděla, žezrovna její babička nebyla ani trochu unavená, na to byla v příliš dobré kondici a na svůj věk byla tato osůbka až překvapivě čiperná.

„Babi, mám tě ráda,“ pronesla Moira, když na rozloučenou objala štíhlou postavu své poslední příbuzné.

„Já vím, Moiro, i já tě mám moc ráda. Ale chci, abys mi slíbila dvě věci, ať se ti budou zdát jakkoliv podivné,“ zadívala se jí stará paní vážně do očí.

„To zní velice záhadně,“ podivovala se mladá žena.

„Není to nic zakázaného. Chci, abys na mne pamatovala jen v dobrém a nikdy mě nelitovala, to je první věc. Druhá je to, abys dnes v noci spala ve věcech, co jsi nosila v Nezemi a to včetně bot. Na nic se neptej, prostě to udělej, mám takové tušení,“ pronesla a s úsměvem hleděla na zmatek v obličeji své vnučky.

„Ale...“

„Ne, tiše, dítě. Prostě udělej, co říkám a pamatuj, že tě miluju a přeju ti všechno štěstí světa. A teď ti už ale budu muset popřát dobrou noc, byl to dlouhý den,“ rozloučila se stará dáma.

„Udělám, co říkáš, i když nechápu význam. Dobrou noc, babi, dávej na sebe pozor,“ rozloučila se rudovláska s něžným pousmáním.

 

Moira se vysprchovala, aby ze sebe ostala prach z jejich dnešního výletu a vysušila si vlasy ručníkem, než po mnoha týdnech opět oblékla své šaty. Těsně pod klíční kostí byla v košili díra, která odhalovala hvězdicovitou jizvu. Lepší mít jizvu, než být mrtvá, vyčinila si v duchu nad svou marnivostí. Měla pocit, že usnula v okamžiku, kdy se její hlava dotkla polštáře. Zdálo se jí o Nezemi.

 

xxxoOoxxx

 

Hook se vymátořil z kajuty a vykřikoval rozkazy na všechny strany, i když jich ve skutečnosti nebylo třeba. Každý muž přesně věděl, co dělat, když se chystali kotvit v přístavu.

„Kapitáne,“ zastavil ho hlas jeho lodního bocmana. Vrhnul jeho směrem pohled, který by mohl zabíjet.

„Co chcete, pane Smee?“ zavrčel zlostně.

„Potřebujete se upravit, než vkročíte do přístavu. Takhle nevypadáte jako kapitán, ale jako vandrák a otrhanec,“ rýpnul si do něj malý mužík. Hook nad tím jen mávnul rukou, ale poslušně se nechal odvést zpět do kajuty, kde se podrobil koupely, než mu Smee pomohl se trochu upravit.

„Takhle je to lepší, kapitáne,“ ujišťoval ho malý mužík, když mu z kabátce smetl smítko. Hook jen něco zabručel, než se podíval do velkého zrcadla a musel uznat, že měl pan Smee pravdu. Nyní alespoň trochu připomínal své staré já, i když musel uznat, že dva dny neholené já. S holením však Smeeho odmítnul, neměl nejmenší chuť se holit. Nezáleželo na tom. Na ničem z toho.

„Budete u Molly, kapitáne?“ ptal se zvědavě pan Smee, aby se pokusil nenápadně zjistit, kde pak svého nejspíše na mol opitého kapitána najde. James Hook jen letmo přikývnul, zatímco si na hlavu narazil klobouk.

 

Rozhodl se stát vedle pana Argenta, než zakotví a on bude moci propustit ty z posádky, co chtějí na břeh užít si radovánek, což jak předpokládal bude minimálně většina z nich. V tomhle přístavu se žádný z pirátských kapitánů nemusel o svou loď bát, platil přísný zákon a každý, kdo by se pokusil ukrást cizí loď by byl tvrdě potrestán. Nejspíš by ho oběsili za hrdlo, dokud by nevypustil duši.

 

xxxoOoxxx

 

Byl to pro ni šok, když se po tom, co usnula ve svém bytě, probudila pod slunečními paprsky. Když po cestě, vedle které se probrala, volným krokem dorazila do životem kypícího města, tak jí okamžitě bylo jasné, kde je. Byla v Nezemi a měla pocit, že jí srdce pukne radostí. V duchu poděkovala babičce. Ať už to ta stará liška podšitá dokázala jakkoliv, tak jí byla ze srdce vděčná a konečně pochopila, proč na ni tak naléhala a tak dlouze se s ní loučila.

 

Bylo to s podivem, ale už byla v Nezemi skoro měšíc a stále se jí nedařilo přijít na stopu Hookovi. Co se doslechla z šeptandy v hospodě, kde si přivydělávala na živobytí vším možným od roznosu pití, až po hraní karet s piráty, ve kterých se stala skutečně dobrou hráčkou. Šetřila si, aby si mohla pronajmout místo na lodi, která by ji zavezla k jejímu kapitánovi a nebo jeho hrobu. Dle drbů nebylo nic jisté.

 

Dnes měla po dlouhé dopbě volný večer, a tak se nabídla, že vyřeší pochůzku, kterou by jinak obstaral nějaký poslíček.

„Jsi hodná holka, Moiro,“ poděkovala jí její šéfová, která byla sice možná malá, ale vedla tenhle podnik železnou pěstí, stejně jako milými slovy a nezlomnou vůlí.

„Vrátím se, přinesu ti peníze, a kdyžtak pomůžu s obsluhou,“ oplatila jí Moira úsměv, než se vydala na cestu s balíčkem v náruči. Za pár minut dorazila k domku pana Masona, kterému nesla balíček. Zaklepala na dveře. Z aokamžik se v předsíni objevilo světlo a dveře otevřel jeho syn.

„Přejete si, slečinko?“ zeptal se mladík se sebevědomým úsměvem na rtech. Ne, že by byl ošklivý, ale Moira v něm dokázala vidět pouze chlapce, který teprve musel dorůst v muže, ale tušila, že časem z něj všechny dámy budou paf.

„Nesu balíček od Molly pro pana Masona,“ odpověděla a nadhodila si balíček v náruči, aby k němu přitáhla jeho pozornost.

„Výborně, otec už se po něm ptal,“ pronesl a nathoval se po jejím nákladu, ale Moira ucukla.

„Nejdřív peníze,“ prohlásila nemslouvavě a natáhla ruku.

„Jste tvrdá, ale že jste to vy, tak tady jsou,“ pronesl s něčím, co podle něj nejspíše byl okouzlující úsměv a sáhnul si do kapsy, než jí dal pět stříbrných.

„Díky a pozdravujte otce,“ zazubila se na něj lišácky, než se otočila na patě a zmizela zpět do tmy. Mladík za ní ještě několik okamžiků toužebně zíral, než si poupravil kalhoty, aby ho netlačily a zavřel za sebou dveře.

 

Moira se cestou zpět loudala, užívala si provoněný večerní vzduch nasycený vůní květin a solí. Tady byla doma. Nyní už to věděla. K úplnému štěstí jí chybělo jen to jedno, ale věřila, že svého kapitána s uhlově černými vlasy jednou najde. Ať to bude stát cokoliv.