Modrá hlubina 4
4. kapitola
Stála na kapitánském můstku a hleděla přímo před sebe. Na palubě to žilo. Muži se činili ve svých úkolech a ona si chvílemi přišla naprosto nepotřebná. James Hook stál pevně rozkročen u kormidla a pevně řídil svou loď. Klobouk měl stažený do očí kvůli slunci. Moiru fascinovalo ho pozorovat, ale v srdci měla stesk po domově. Ne, že by jí s jejím pirátem a těmi drsnými chlapíky bylo zle, ale cítila nutkání se vrátit domů. Ne navždycky, ale proto, aby své babičce vyprávěla své zážitky a řádně se rozloučila. Měla strach, že už by to nemusela stihnout, pokud tu zůstane ještě déle. Přece jen nevěděla, jaký rozdíl je mezi plynutím času tady a v normálním světě. Nakonec zavrtěla hlavou a přistoupila ke kapitánovi.
„Jamesi, potřebuji s tebou něco probrat,“ prohlásila vážně a objala ho kolem pasu. Obličej si opřela o jeho záda a vdechovala jeho vůni, která jí dodávala jistotu. Cítila, jak po jejím prohlášení ztuhnul.
„Pane Smee, přivolejte kormidelníka,“ křiknul na kulatého bocmana. Ten jen přikývnul, odběhnul a za chvíli se před kapitánem objevil silný muž se stříbrnými vlasy staženými stuhou a upraveným plnovousem. Moira si ho pamatovala z večerů, kdy vyprávěla posádce příběhy a věděla, že byl jeden z těch, kdo trval na tom, aby se naučila bránit. Pousmála se.
„Pane Argente, velení je vaše. Směr do našeho přístavu,“ pronesl Hook. Otočil se k odchodu a dlouhými kroky mířil do kajuty. Moira musela natáhnout krok, aby mu stačila. I tak šla kousek za ním.
„O čem jsi chtěla mluvit, lásko?“ dotázal se opatrně. Sklopila pohled, než se nadechla a pevně se mu zadívala do obličeje. Nechtěla ho rozzuřit, ale bylo jí jasné, že klidně to nevezme.
„Já... Jamesi, musím zjistit, zda je tu nějaká cesta, jak se dostat zpátky do mého světa,“ prohlásila bez obalu. Čekala na jeho reakci, jenže viděla, jak mu ztuhnul obličej. Za ty měsíce tady ho znala natolik dobře, že věděla, že je to jen pouhá předzvěst nadcházející bouře.
„Proč?!“ zeptal se zlověstně tichým hlasem, i když Moiře to znělo skoro jako zavrčení. Nezalekla se. „Tak proč?! Copak ti tu není dobře? Něčím jsem tě rozčílil? Ublížil jsem ti nebo už jsem tě snad dokonce omrzel?“ ptal se stále stejným tónem naplněnbým hořkostí. Moira necouvla, nehodlala se nechat zastrašit. Pokročila až k němu, aby věděl, že se ho nezalekla. Sledovala, jak se mu v očích začíná probouzet temná barva. Zatím to byly jen temné fleky kaštanové kazící dokonalou temnou modř.
„Vážně si myslíš, že jsem natolik povrchní? Jamesi, copak se chovám, jako holka, co když se s někým vyspí, tak ho odkopne, až se jí postelové hrátky s ním omrzí a přesune se dál? To vážně?!“ snažila se udržet hlas pod kontrolou, avšak věděla, že i tak jí do něj prosáknul potlačovaný vztek.
Hook zarytě mlčel. Místo odpovědi si nalil kořalku a vypil ji na jeden zátah. S dalším panákem se neobtěžoval, místo toho se napil přímo z hrdla lahve.
„Budeš tak laskav a odpovíš mi?“ houkla na něj. Čekala se založenýma rukama uprostřed kajuty a z očí jí šlehaly blesky. Po její slovech se urychleně přesunul k ní, v ruce stále svíral láhev kořalky.
„Neříkám, že jsi tak strašně povrchní, jak jsi před okamžikem prohlásila. Jen ses už viditelně nabažila svého dobrodružství se starým pirátským kapitánem a bandou otrapů,“ pronesl hořce.
Moira na něj nevěřícně vykulila oči.
„Jamesi,“ začala, ale než stihla pokračovat, tak ji přerušil.
„Neříkej mi tak,“ zavrčel tiše. Moira si všimla, že kaštanově rudá v jeho očích se začínala rozšiřovat. „Neopovažuj se mě tak oslovovat,“ dodal nakonec, než si znovu pořádně přihnul kořalky.
„No jak chceš,“ zasyčela na něj. Opět se začínala projevovat její tvrdohlavá a neústupná povaha. Měla sto chutí ho udeřit pěstí, aby ji alespoň na okamžik poslouchal. „Kapitáne, jsi pořádný kus idiota,“ pronesla bez obalu s ironickým důrazem na jeho oslovení. Zvednul nad jejím prohlášením obočí, než s třísknutím položil flašku na stůl. Při tom nenadálém zvuku s sebou lehce trhla.
„Měl jsem tě hodit přes palubu hned ten první den, kdy ses mi připletla do života, Moiro Darling,“ odvětil ledově. Vytřeštěně na něj zírala, najednou byla neschopná slov. Měla pocit, že jí někdo vrazil do hrudi rampouch, který jí probodnul srdce a teď se od něj jejím tělem šířil nebetyčný chlad. Ve chvíli, kdy trochu přešel prvotní šok se jí začala vařit krev vzteky. Jak se opovažoval!
„Ty parchante, chtěla jsem se s tebou domluvit na tom, že bych se na nějakou dobu vrátila do svého světa, abych se mohla rozloučit, a pak jsem měla v úmyslu se vrátit, ale nyní jsem pochopila jaký jsi!“ křičela na něj. Vztekle k ní přikročil, ale pak se zastavil tak těsně před ní, že mohla na tváři cítit jeho dech. Táhla z něj kořalka, avšak Moira věděla, že rozhodně není opilý. Kéž by byl, zaúpěla v duchu.
„A jaký podle tebe jsem?“ pronesl tak tiše, že kdyby nestál blízko, tak by ho nejspíše přeslechla. Zahleděla se mu do očí ve snaze najít tam něco z toho muže, který se jí tenkrát otevřel a vyprávěl jí o svém životě tady i tam. Jedinou útěchou jí bylo, že kaštanově rudá začala ustupovat.
„Sobecký arogantní parchant, který mě považoval jen za majetek. Viditelně si mě nebral, jako ženu, jako svou partnerku, ale jen jako zpestření. Dobrá tedy, ulehčím ti to a zmizím z tvého proklatého života,“ odvětila rozhodně, i když měla pocit, že se jí bolestí rozskočí srdce. Nehodlala mu přiznat, že ho miluje. Ne teď. A vzhledem k situaci se to její pirátský kapitán již nejspíše nikdy ani nedozví. Moira chtěla plakat, ale nehodlala mu dopřát to potěšení, aby ji viděl poníženou.
Po jejím proslovu se zdálo, že ji Hook chce udeřit. Zatnula ruce v pěst, čekala na jeho reakci. Znenadání jí chytnul za ruku a prudce s ní smýknul, takže dopadla na kolena nedaleko postele. Do očí jí padlo několik pramenů vlasů. Moira se je však ani neobtěžovala odhrnout stranou, pouze na něj zpoza nich zírala. V očích měla ponížení a vztek a rozhodně se nehodlala jen tak vzdát. Vyčkávavě se nad ní rozkročil. Věděl, že to nebude až tak jednoduché, jak by se někomu neznalému mohlo nyní zdát. Rychle se zvedla do stoje a vyzývavě mu hleděla do očí. Spatřila, že oči už má James Hook opět krásně temně modré, opět to byly ty oči, co ji k němu přivedly a co ji pronásledovaly celé její dětství i dospívání. V tomhle ohledu se jí ulevilo. I když to byla jen malá útěcha v tom všem, co se seběhlo.
„Tak co uděláš? Uhodíš mě?!“ vyzývavě se na něj zahleděla s pevně stisknutými rty. Hookovy se zablesklo vzteky v očích. Kapitán Jollyho Rogera jen zavrtěl hlavou.
„Tak co?!“ dožadovala se a provokovala ho, aby promluvil, uhodil ji nebo prostě nějak zareagoval. Jejich hádka však neměla dojít žádného konce, přerušil ji výstřel z děla. To zadunění bylo skoro až ohlušující ve stísněném prostoru kajuty. Moira to však uvítala. Podívali se na sebe a jako jeden muž se rychle vydali ke dveřím. James Hook se hned za dveřmmi kajuty dal do běhu, aby se co nejrychleji dostal na palubu. Moira šla za ním poněkud pomaleji a obezřetněji. Tuhle situaci ještě na Jollym Rogerovi nezažila, a tak měla pocit, že opatrnost je na místě. Na palubě na ni narazil pan Smee. V ruce držel připravenou pistoli.
„Slečinko, co tady děláte?“ zeptal se zděšeně při představě, co by mu kapitán mohl udělat, kdyby je tu našel. Moira jen nonšalantně pokrčila rameny.
„Pane Smee, kapitán a já jsme měli řekněme menší roztržku, ale po zaslechnutí výstřelu z děla vyběhl na palubu a já odmítala zůstat sama v kajutě a jen čekat, co se stane,“ vysvětlila mu urychleně. Smee jen přikývnul, narovnal si brýle a mávnul na palubu.
„Tady není bezpečno,“ varoval ji.
„A myslíte si, pane Smee, že dole bude bezpečněji? Co se vlastně děje?“ zeptala se a cítila, jak jí v žilách začíná proudit adrenalin.
„To nic, slečno, jen nějaká další loď, co si myslí, že by mohla dostat Jollyho Rogera,“ pronesl věcně pan Smee. Moira přikývla.
„Slibuju, že se vyvaruju největšího nebezpečí, pokud to půjde,“ prohlásila a viděla, jak se lodnímu bocmanovi ulevilo. Přikývnul a pospíchal za svou prací.
Moira se rozhlédla po palubě a jejímu neznalému oku se to zdálo, jako šílený chaos, i přesto že věděla, že opak je pravdou. Zahlédla pana Argenta u kormidla, kterak se snaží loď přesměrovat pryč od nájezdníků nebo ji alespoň otočit tak, aby jim nenabízel celý bok lodi. Moira pochopila, že ten muž naprosto přesně ví, co dělá a trochu se jí ulevilo. Hooka nikde neviděla. Pak pohlédla vzhůru a spatřila v plachtový třpytivý záblesk. Pokud si ty příběhy, co se tradovaly v její rodině, pamatovala dobře, tak to mohla být jediná věc, víla.
Nedala se pobízet a zkušeně vyšplhala do lanoví, kde pátrala po tom záblesku, ale nikde už ho znovu neviděla. Rozmrzele praštila otevřenou dlaní do stěžně. To není fér, zaúpěla v duchu. Tady z výšky měla celou scénu, jako na dlani. Najednou viděla, že druhá loď je dohnala a na jejich palubu začínali přeskakovat cizí muži. Moiře došlo, že svým pátráním musela ztratit mnohem více času, než si zprvu myslela. Opatrně postupovala nad tou vznikající vřavou a přemýšlela, co teď. Tady nahoře byla ve větším bezpečí, než kdyby zůstala dole. Jakmile došla nakonec ráhna, tak přidřepla a držela se za jedno z mnoha lan. Modlila se, aby nesklouzla, ale po měsících pobytu na lodi měla přece jen lepší koordinaci, než v době, kdy sem přišla. Najednou pod sebou spatřila Jamese. Viděla, že druhá loď se od nich opět odklonila a paluba Jollyho Rogera je pokrytá těly a kluzká od krve. Viditelně měli na palubě více dobrých šermířů, než si jejich útočníci mysleli. Při zběžném pohledu neviděla mezi mrtvými nikoho z těch, co znala.
James byl výtečný šermíř a viditelně našel dobrého soupeře. Zatímco však byl zabrán do souboje, tak Moira spatřila, že mu do zad postupuje opatrně druhý muž. Moiře bylo jasné, že pokud někdo nezasáhne, tak její kapitán zemře. To nehodlala dopustit. Pžetáhla si dlouhé rukávy své košile přes dlaně a spustila se po jednom z lan dolů. Když byla kus nad zemí, tak se pustila, pružně dopadla na palubu a prakticky okamžitě tasila zbraň. Krom toho zákeřného muže si jí nikdo nevšímal. Divoce na něj vycenila zuby a začala kolem něj kroužit. Muž ji nedůvěřivě pozoroval, ale dával si pozor, aby se mu nedostala do zad, než učinil první výpad. Moira ho hravě odrazila. Toto se ještě několikrát opakovalo, než Moira nedopatřením uklouzla a spadla na zkrvavenou palubu. Pirát se zazubil, vytáhnul zpoza pasu pistoli a namířil ji na Hookova záda. Moiře se děsem rozšířily oči.
Čas jako by se zpomalil, když pohlédla na Jamese Hooka, který zrovna v tu chvíli skoncoval se svým protivníkem, a otočil se. Pak pohlédla na piráta, který už měl skoro vytaženou zbraň a nechybělo málo, aby vystřelil. Moira nepřemýšlela, udělala to, co jí v ten okamžik připadalo správné a doufala, že to stihne. Přála si to stihnout. I přes to, co všechno jí řekl, byla odhodlaná ho zachránit. Nemožně rychle se zvedla a skočila do možného směru nepřátelské kulky. V tu chvíli se ozvala rána, z pistole vyšel kouř a Moira ucítila příšernou bolest. Vykřikla a padla nazad. Slyšela, jak někdo kolem nelidsky zařval, a pak se ozval další zvuk. Byl to smrtelný výkřik a následný chropot člověka, co byl smrtelně zasažen. Za dnešní odpoledne jich slyšela již dost, aby ho skutečně dokázala poznat.
Ležela na palubě, zrychleně dýchala a hleděla nad sebe, kde mezi plachtami viděla modré nebe. Nehýbala se, prostě jen ležela a cítila, jak se jí tělem šíří chlad. Doufala, že to James přežil. Musel, přece se neobětovala nadarmo. Když se jí do nosu vetřela známá směsice doutníkového kouře a něčeho, co bylo vlastní jen Hookovi, tak se usmála a z koutku oka jí stekla jediná slza úlevy. Zamrkala, aby si pročistila zrak a o kousek zvedla ruku. V rameni cítila palčivou bolest, ale bylo jí to jedno. Hook si k ní kleknul a nevěřícně na ni zíral. Okamžitě zapomenul na veškerou zlobu, která mezi nimi ještě před nedávnem panovala. Zoufalýma očima jí hleděl do tváře a snažil se zastavit krvácení.
„Jamesi,“ vydechla opatrně a na rty se jí prodral něžný úsměv. „Ty žiješ,“ konstatovala spokojeně.
„Ne, to ne,“ zaúpěl a přivinul si ji i přes její bolestné protesty do náruče. „Takhle ne!“ vykřiknul zoufale. Hákem jí z čela odhrnul pramen vlasů. Hleděl do toho obličeje a v hrudi cítil obrovskou pýchu i chlad.
„Buď se mnou,“ zaprosila a konečky prstů se ho dotkla na tváři. Bála se teď být sama. Strašně se bála.
„Ty nesmíš zemřít, Moiro Darling, prostě nesmíš. Já to nedovolím!“ vykřiknul vztekle i zoufale zároveň. Moira se usmála, i když cítila, jak jí tělem prostupuje čím dál větší chlad.
„Sbohem, Jamesi Hooku,“ pronesla tichounce a zavřela oči. Hook jenom vrtěl hlavou, jako kdyby tím mohl poppřít to, co se mu dělo doslova pod rukama. Sklonil se a přitiskl své rty na její, ale ona na jeho polibek nereagovala. Držel ji v náruči a houpal se dozadu a dopředu, zatímco Moiřino tělo v jeho náruči začalo chladnout. Byl umazaný její krví, ale James jako by to nevnímal. Jako by neexistovalo nic, než dívčí tělov jeho rukách. Odmítal zjevný fakt, a tak tam seděl s Moirou Darling v náruči, dokud nezačalo zapadat slunce. Pořád se pohupoval, jako by ji konejšil, ale ona už tu nebyla.
„NE!!!“ zařval nakonec zoufale, když se s tělem rusovlasé vypravěčky postavil. Odmítal ji nechat ležet na palubě. Jeho zoufalý křik odnesl vítr po celé Zemi Nezemi. A pak se něco stalo. Jak se slunce stále více klonilo k západu, tak Jamesi Hookovy skanuly z očí slzy. Byly to po dlouhých staletích první slzy lítosti, které prolil. Které vůbec byl schopen prolít. Dopadly na tělo Moiry Darling a to začalo lehce zářit. Zářilo čím dál jasněji a na okrajích se začalo rozpadat do třpytivého prášku, který unášel vítr. Přišlo mu to, jako zázrak. Nikdy nic takového neviděl. Když bylo dokonáno, tak mu na rukách zůstalo jen něco málo toho prášku a on se rozhodnul, že si ho schová, jako památku na jedinou ženu, kterou miloval, ale nikdy jí to neřekl. Nyní litoval všech svých slov, ale bylo již pozdě. Vykoupila jeho život svým a on s tím již nemohl nic dělat.
xxxoOoxxx
Moira se s trhnutím probrala a zalapala po dechu. V panice se rozhlédla a zjistila, že je ve svém pokoji. Ve svém starém pokoji. Prudce se posadila a přitiskla si ruku tam, kde jí tělo provrtala kulka z pistole. Pohlédla na prsty a nic na nich neviděla. Žádnou krev a necítila ani žádnou bolest. Takže to celé byl jenom sen? Celé ty měsíce na palubě Jollyho Rogera byly jenom sen? Nechápala to. Když vstala z postele, tak jí najednou došlo, že na sobě má oblečení, které nosila na pirátské lodi. Byla zmatená. Rozhodla se, že to bude řešit později. Svlékla se a vešla do sprchy. Když ze sebe spláchla poslední zbytky ospalosti, tak se podívala na levé rameno, kde se leskla stará jizva s hvězdicovitě potrhanými okraji. Moiře začínalo vše zapadat na místo. Nějakým způsobem se po smrti dostala zpátky sem do svého světa. Netušila, co to způsobilo, ale byla za to vděčná.
Klečela pod proudem vody a zoufale plakala, jako by tím mohla něco změnit. Nevěděla, jak dlouho takhle zůstala, ale když se nakonec postavila, aby vypla vodu, tak už nebrečela. Měla pocit, že jí už žádné slzy nezbyly. Cítila se uvnitř strašně prázdná. Udělala si kávu a po měsících, co nebyla doma, se rozhodla vyndat své kreslířské potřeby. Upíjela kávu a kreslila. Až do pozdního odpoledne se nebyla schopná odtrhnout od plátna. Stvořila několik kreseb, ale stále ji cosi nutkalo dělat další. Na posledním plátně byl James Hook. Nakreslila jeho portrét v černobílé, ale nakonec sáhla po té nejtemnější modré, kterou měla a oživila jeho oči. Takhle si ho chtěla pamatovat. Najednou ji vyrušil zvuk domovního zvonku. Otevřela dveře a hleděla na drobnou postavičku své poslední žijící příbuzné.
„Copak mě nepozveš dál?“ zeptala se sarkasticky starší dáma. Moira byla poněkud v šoku. Její babička ji nikdy nenavštěvovala bez ohlášení. To bylo silně proti jejím zásadám.
„Jistě, pojď dovnitř, chceš kávu nebo čaj, babi?“ ptala se poněkud ohromeně mladá žena.
„Kávu, děkuji, drahá.“ Když Moira zmizela v kuchyni, tak se stará dáma rozhlédla po nepořádku, který tu za ten jediný den stihla vytvořit. Zálibně hleděla na kresby. Hleděla na každý jednotlivý obraz a na tvář se jí vkrádal melancholický úsměv. Její podezření se potvrdilo. Její vnučka byla ta, které to bylo souzeno, jen stále ještě nevěděla, proč se vrátila. Nakonec přešla ke stojanu, kde byl poslední obraz.
„Ach bože,“ zalapala po dechu, když spatřila kapitánův portrét. „Kdo to je, Moiro?“ zeptala se nevinně své vnučky, když jí přinesla kávu. Moira se nadechla, než přešla ke své babičce.
„Tohle je kapitán James Hook,“ pronesla její vnučka naprosto klidně. V hlase jí však stará dáma slyšela i něco jiného.
„Drahá, vyprávěj prosím, kde jsi byla a co jsi dělala ten poslední rok,“ vyzvala ji stará dáma, když si sedla na židli a hleděla na svou vnučku ocelově šedýma očima, které nepřipouštěly námitky.
Trvalo několik hodin, než to Moira všechno vylíčila k babiččině spokojenosti.
„Myslíš, že jsem šílená, co?“ zeptala se nakonec na to, co ji trápilo. Babička jen zavrtěla hlavou a na svou vnučku se schovívavě usmála.
„Ne, drahá, každá žena z rodu Darlingů, měla podobné sny už od dob tvojí prabáby Wendy. To ona zavedla tradici, že si necháváme i po svatbě svá příjmení,“ vysvětlila. Moira na ni pohlédla zvědavě.
„Ale proč to tak je?“ ptala se zvědavě.
„Bylo mi to intepretováno tak, že i když se vrátila, aby vyrostla, tak Hooka někde v koutku srdce nějakým zvláštním způsobem milovala. Bála se o něj a nechtěla, aby zůstal sám. Tak možná proto trvala na tom, aby se neslo dál příjmení Darling. Třeba si myslela, že si díky tomu vzpomene i na ni samotnou. Nevím, Moiro, ale jediné, co vím je, že ty jsi ta, která byla vybrána. Ty jsi první a poslední z rodu Darlingů, která se k němu dostala, chápeš to vůbec?“ Její babička byla viditelně vzrušením bez sebe. Moira její nadšení nechápala.
„Co je na mě tak zvláštního?“ ptala se zoufale mladá žena a mrkáním rozehnala slzy, které se jí hrnuly do očí. Babička se na ni usmála.
„Máš v sobě oheň, jsi paličatá, neústupná a máš obrovskou odvahu. Stejně tak máš pochopení a laskavé srdce. Proto jsi ta pravá. Proto ses k tomu pirátovi dostala a vyměnila jsi svůj život za jeho. To bylo extrémně šlechetné. I když netuším, jak ses mohla dostat zpět, když jsi tam zemřela, ale rozhodně bych na tom nic neměnila,“ pousmála se stará paní, než se nadechla, aby pokračovala. „Moiro, miluješ ho moc?“ zeptala se nakonec s účastí. Její vnučka přikývla.
„Bolí mě srdce i duše při představě, že ho už nikdy neuvidím, babi,“ zavzlykala s pohledem upřeným na Jamesův portrét. Hleděly na něj jeho pomněnkové oči a na rtech měl skoro neznatelný úsměv. „Bože, proč mi ten arogantní parchant tak chybí?!“ ptala se a již dále nedokázala zadržovat další slzy, které se jí hrnuly do očí. Stará dáma potlačilo uchechtnutí.
„Protože jste pro sebe byli stvořeni. Milovala jsi ho celou svou podstatou. Možná proto, jsi byla vrácena nazpět. Možná tě Nezemě prostě nechtěla nechat jen tak umřít. Já nevím, Moiro, ale jedno vím jistě. Pokud to bude v mých silách, tak ti pomohu dostat se zpátky. Už sem nepatříš, vidím ti to v očích, že tenhle svět už není pro tebe.“ Moira se na svou babičku usmála a stiskla jí ruku.
„Děkuju, babi, cením si toho,“ pronesla vděčně, než se protáhla na židli.
„Ach bože, to už je hodin, budu muset jít,“ pronesla poplašeně stará dáma, když pohlédla na hodiny v kuchyni.
Moira Darling se snažil usnout, ale spánek nepřicházel. Z duše si přála, aby se jí opět zdávaly její staré sny o těch nejmodřejších očích a aby se opět mohla objevit v Nezemi a spatřit svého pirátského kapitána. Jenže spánek se jí jako na potvoru vyhýbal. Bylo již k ránu, když se jí konečně podařilo usnout neklidným spánkem. Staré sny se však neobjevily. Zůstala opuštěná.