Modrá hlubina 3
3. kapitola
Hook se protáhnul a nahmatal vedle sebe jen prázdné místo. Okamžitě otevřel oči a zprudka se posadil. Ospalost z něj spadla prakticky okamžitě. Moira tu nebyla. V hlavě se mu rozezněl poplašný zvon. V rychlosti si natáhnul kalhoty, hák i košili. Netrpělivě si natáhnul boty a nezvykle neupraven vyběhnul z kajuty naa palubu. Panoval tu jako obvykle cvrkot. Každý muž si šel po svých úkolech a dělal přidělenou práci. To ho supokojilo, i když jen okrajově. Divoce se rozhlížel po palubě a hledal známou kštici rusých vlasů a drobnou postavu té malé čarodějnice, co přišla a dala mu naději na vykoupení jeho zatracené duše. Nikde ji neviděl, a tak si čas od času při své pátračské výpravě odchytil nic netušící námořníky a vyptával se jich. Všichni až na jednoho mladého výrostka krčili rameny. Mladý klučina se spiklenecky zazubil. Hook měl chuť mu pěstí smazat ten úsměv z obličeje, ale silou vůle se opanoval. Zdálo se, že ten jediný něco ví. Chlapec ukázal na příď. „Zkuste to tam, kapitáne,“ řekl a pro jistotu Hooka oběhnul, aby se vyhnul případné ráně. Hook vztekle došel až na příď, ale ať se díval, jak chtěl, tak nikoho neviděl. Začínal být vzteklý a zoufalý a to byla skutečně špatná kombinace.
Když došel na úplný předek lodi, tak cítil, jak vzteky skřípe zuby. Opřel se o bok lodi a v duchu čstoval tu malou čarodějnici nejrůznějšími přízvisky a sliboval jí příšerný osud, až ji najde. A hlavně pokud zjistí, že se mu pokusila utéct. Nesměla mu utéct. Byla jeho a on se jí nehodlal za žádnou cenu vzdát. Raději by ji viděl mrtvou, než někde daleko od něj. Frustrovaně se rozehnal a zabodnul hák do boku lodi. Chvíli mu trvalo, než ho ještě vzteklejší vyprostil, pak se zahleděl před sebe na širý oceán. Uvědomil si, že má podobnou modrozelenoou barvu, jako její oči. Pak přelétl očima figurínu a strnul. Byla tam, ten mladík měl pravdu, byla tady.
„Moiro,“ křiknul, aby ji slyšel přes hukot vln. Otočila se po zvuku svého jména. Věnovala mu široký úsměv, pak se vzepřela, chvíli počkala a postavila se. Cupitala k němu ladným krokem po zádech figuríny a jemu se při tom pohledu málem zastavilo srdce. Stačil jediný špatný pohyb a sklouzla by do vody, kde by ji čekala téměř jistá smrt. Sevřel ruku v pěst a následně ji rozevřel. Doskočila před něj měkce jako kočka a stále se usmívala. Ona si snad ani neuvědomovala možné nebezpečí, blesklo mu hlavou, když sledoval její mořskou vodou zmáčený cop a nadšenou tvář.
Když viděla jeho tvář, tak jí úsměv okamžitě zmizel z obličeje. Zadívala se na něj a udělala poslední krok k němu. Nyní byla v jeho dosahu.
„Co se děje?“ zeptala se opatrně. Nenápadně si ho celého prohlížela a došlo jí, že musel z kajuty vyjít ve velkém spěchu.
„Co se děje?! Ty se ptáš, co se děje?!“ odsekával a hlas měl nebezpečně tichý. To ji vyděsilo mnohem víc, než kdyby na ni ječel. Prohlédla si ho ještě jednou, něco na něm bylo jiného. Něco, co ji znervózňovalo, ale nedokázala určit co to bylo.
„Jamesi,“ začala, ale on mávnul rukou, a tak vyjímečně ztichla. Natáhnul se a pevně ji levačkou chytil za rameno. Cítila, jak se jí jeho prsty zarývají do ramene, ale ani necekla. Odmítala dát najevo jakýkoliv náznak bolesti, alespoň to mu nehodlala dopřát. Upírala na něj do široka rozevřené oči plné nechápavého údivu. Pak jí konečně došlo, co na něm bylo jiné kromě nezvykle neupraveného zevnějšku.
„Tvoje oči,“ vydechla tiše.
Zarazil se, ale sevření na jejím rameni nepovolil. Moira cítila, jak jí po páteři přeběhlo zamrazení. Položila mu drobnou ruku na tvář a přistoupila o krok blíž, takže ruku, kterou ji držel, musel pokrčit nebo ji pustit. Vybral si první možnost.
„Jamesi,“ oslovila ho něžně a on si vybavil, jak všechny ty předešlé noci, když byl v ní, křičela jeho jméno docela jiným tónem. Hleděla do těch nyní kaštanových očí, v kterých díky slunci probleskovala rudá. Ty oči byly děsivé a přitom to stále byly oči, které tak dobře znala, a které ji přivedly na toto místo. A zároveň to byly oči cizince.
„Bojíš se mě, Moiro Darling?“ zeptal se podivně ublíženým tónem. Vzhledem k tomu, jak mu ještě před chvílí vařila krev vzteky, tak věděl, že má oči kaštanově rudé. Zavrtěla hlavou, nebyla schopna promluvit nahlas, jelikož se bála, že by se jí zlomil hlas. Rozhodně se ho nebála, ale nedokázala by mu vysvětlit, co cítí. Nepochopil by to a nejspíše by se jenom více rozzlobil a to bylo nyní to poslední o co stála.
„Nikdy už tě nechci vidět lézt na galionovou figuru!“ zavrčel. Moira na něj vytřeštila oči. Takže to celé bylo jen kvůli tomu? To bylo směšné. Opět se v ní vzedmula její umíněnost, hrdost a začínal v ní doutnat vztek.
„Je odtamtud skvělý výhled na oceán. Sledovala jsem delfíny, kteří nás doprovázejí a byla jsem opatrná. Nejsem tak křehká ani hloupá, jak si o mě myslíš!“ vypálila a umíněně vystrčila bradu. Viděla, jak se mu zablesklo v očích, ale odmítala ustoupit. Ona se rozhodně zastrašit nedá.
„Je to riskantní,“ zkusil to ještě jednou poněkud mírněji. „Pokud by se ti smekla noha nebo ruka, tak by si spadla s největší pravděpodobností přímo pod loď. Pak by ti už nebylo pomoci,“ snažil se jí vysvětlit, aby pochopila, jakému nebezpečí se vystavila. Moira naklonila hlavu na stranu.
„Já vím. Jsem si vědoma veškerého nebezpečí, ale zároveň jsem si jistá svými schopnostmi natolik, abych se udržela,“ snažila se vysvětlit.
„Za tohle bych ti měl nařezat,“ zavrčel a prudce ji k sobě přitáhnul. Prudce vydechla, když narazila do jeho pevného těla a na tvář se jí prodral lišácký úsměv. Viděla, že kaštanová barva jeho očí se pomalinku začíná měnit zpátky na tu přenádhernou temnou modř, kterou tak obdivovala.
„To můžeme zkusit,“ zazubila se a vyzývavě povytáhla obočí. Hook překvapeně rozevřel oči. Měla to snad být nabídka? Pokud ano, tak začínal pochybovat o tom, zda Moira Darling vůbec má nějaké zábrany.
„Přiznej to, Jamesi Hooku, přemohl tě strach o moji osobu. Bál ses o někoho jiného, než jsi ty sám a tebe to vyděsilo a rozzlobilo. Přiznej si to,“ naléhala nyní již vážnějším tónem a položila mu dlaň na hrudník. Kapitán Jollyho Rogera jen stručně zavrtěl hlavou, avšak nakonec promluvil.
„Ano, bál jsem se. Ale něčeho jiného,“ přiznal jí nakonec tiše, když si byl jist, že poblíž nění nikdo z posádky. Pochopila jeho opatrnost a přikývla.
„Pojďme do naší kajuty a promluvme si. Budeme tam mít soukromí,“ vybídla ho, chytila ho za zmrzačenou ruku s hákem a bez čekání ho odváděla do kapitánské kajuty. Naše kajuta, převaloval to na jazyku a v duchu žasnul, jak úžasně mu to zní. Vždy bylo všechno jenom jeho. Nikdy nebylo něco naše. Nikdy totiž neměl nikoho, s kým by něco mohl sdílet. Doopravdy sdílet. A ten pocit byl ohromně, skoro až znepokojivě příjemný.
Vešli do kajuty a Moira za nima tiše zavřela dveře. Pak beze slova došla k baru a nalila oběma silné červené víno. Měla pocit, že Hook snad ani jiné nepije a i ona mu tady přišla na chuť. Hook jí kývnutím poděkoval, posadil se a pořádně se napil. Spokojeně zavřel oči a okamžik poválel víno na jazyku, než ho polknul. Vládlo mezi nimi ticho, které sice bylo poněkud napjaté, ale ne tolik, aby bylo skutečně nepříjemné.
„Přiběhl jsi jak šílený,“ nevydržela to nakonec Moira a hleděla na něj přes okraj své sklenice naplněné rudou tekutinou.
„Tys mě viděla?“ zeptal se se zájmem. Moira přikývla. „Tak proč ti trvalo tak dlouho, než jsi přišla?“ zeptal se poněkud frustrovaně.
„Já nevěděla, že jsi mě hledal a už vůbec jsem netušila, že tě do toho stavu přivedla má nepřítomnost,“ poukázala na něco, co považovala za zcela jasné. James Hook si pohrdavě odfrknul a s bouchnutím položil skoro prázdnou číši na stůl.
„A kdybys to tušila?“ zeptal se kousavě.
„Tak bych se ozvala,“ pronesla klidně a napila se. Hook sledoval, jak si přehodila jednu dlouhou nohu přes druhou a štíhlými prsty si pohrávala se svou sklenkou. Ta žena ho přiváděla k úžasu i šílenství. Nadzvednul jedno obočí a vyzývavě na ni hleděl. „Ano, ozvala,“ trvala na svém umíněně. Hook se pokřiveně usmál zvláštně hořkým úsměvem.
„Rád bych ti věřil,“ pronesl nakonec.
„Ale?“ neodpustila si rýpnutí. Hook si povzdechnul a sevřel si prsty kořen nosu. Musel jí to říct, musel jí vysvětlit proč se choval tak, jak se choval. Zasloužila si to. Jenže to bylo těžké, strašlivě těžké.
„Když jsem se probudil a zjistil, že tu nejsi, tak...“ odmlčel se, jak se snažil najít slova. Moira trpělivě naslouchala a dolila jim víno. Nechtěla ho přerušit, cítila, že tohle je důležité. Důležité hlavně pro něj. Zdálo se, že je pro něj tohle všechno nové, a tak trpělivě vyčkávala a hleděla na něj. Její společník se nakonec zhluboka nadechnul, aby pokračoval. „Já... Bál jsem se, že jsi mě opustila. Nedokážu to pořádně vysvětlit ani sám sobě, natož někomu druhému. Ten pocit byl, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi. Byl jsem vzteky bez sebe, a když mi ani posádka nedokázala říct, kde jsi, tak se to jenom zhoršilo. Zachvátil mě vztek i strach a v duchu jsem tě proklínal,“ vyprávěl hořkým tónem s nenápadnou stopou vzteku v hlase. Zadíval se jí do těch přenádherných modrozelených očí a nenašel tam nic kromě něčeho, co nedokázal popsat. Tušil jenom to, že ta emoce není špatná jen pro něj poněkud neznámá. „Přísahám, že kdybys nějak utekla pryč, tak bych tě vystopoval a buď tě přitáhl třeba za vlasy nazpět nebo...“ odmlčel se, aby se napil vína, než pokračoval. „Raději bych tě zabil, než abych tě viděl šťastnou v náruči jiného,“ dokončil nakonec ohnivě a sledoval její reakci.
„Bože, ty jsi takový pitomec,“ pronesla nakonec s úsměvem. Viděla, jak při jejím prohlášení strnul a čelist se mu napjala, jak zatnul zuby. Ladným pohybem vstala, udělala těch pár kroků kolem stolu a klekla si před něj. Položila mu ruce na stehna a hlavu si opřela o jeho kolena, takže k němu vzhlížela.
„Opravdu si myslíš, že by ses mě tak snadno zbavil?“ otázala se s úsměvem. Kapitán nakonec jenom přikývnul. „Vážně jsi pitomec, Jamesi Hooku. Ale i tak tě mám ráda a zatím tě rozhodně opustit nehodlám,“ pronesla nakonec škádlivě a vtiskla mu polibek na koleno. V hlavě mu rezonovala její slova. Má ho ráda a nehodlá ho opustit. Zatím. To poslední mu znělo v hlavě výsměšnou ozvěnou, ale rozhodl se to nechat být.
„Odpusť,“ požádal nakonec. Usmála se na něj a postavila se. Nyní byla vyšší než on, alespoň na okamžik. Odhrnula mu z tváře zatoulanou kadeř inkoustově černých vlasů a prsty mu přitom přejela po tváři, kde ji zaškrábvalo jeho dvoudenní strniště.
„Ráda. Nakonec mi celkem lichotí, že bys mě raději zabil,“ škádlila ho. Moira se nakonec sklonila a políbila ho dlouze na rty. Objal ji v pase a polibek jí oplácel.
„Už to nikdy nedělej,“ zamumlal, když se odtáhnul.
„Budu opatrnější.“ Nic lepšího z ní nedostal, ale pro začátek mu to stačilo. Položil jí hlavu na prsa a naslouchal tepu jejího srdce. Ve vlasech cítil její jemný dotek. Její blízkost ho utěšovala i uklidňovala. Nedokázal jí to plně přiznat, ale potřeboval ji.
Leželi v posteli a prostě si jen povídali. Hook jí vyprávěl o svém životě před tím, než se dostal do země Nezemě. Uchváceně poslouchala jeho vyprávění. Bylo to zvláštní, avšak nějak díky tomu dokázala pochopit jeho činy i to, co se z něj stalo. Nezemě se stala jeho prokletím i vysvobozením. Do své doby se již nevrátil a ani by to nedokázal. Jeho doba již minula, připomněla si v duchu. Bolelo ji srdce pro mladíka, kterým býval, než se z něj stal pirátský kapitán. Díky tvrdým zkušenostem, jež na moři získal, se z něj stal tvrdý muž se svými vlastními zásadami a vlastním morálním kodexem. Zdálo se, že je první dospělou ženou, která si získala jeho důvěru natolik, aby jí odhalil svou minulost. Cenila si toho a vážila. I ona mu vyprávěla o svém životě předtím a on ji fascinovaně poslouchal. Zajímal se o její dobu a snažil se dopočítat o kolik je v podstatě starší, než ona.
„Na nějakých zhruba 300 let vypadáš opravdu dobře,“ křenila se na něj. Hook jí pohrozil jedním prstem.
„Alespoň jsem získal spousty zkušeností se ženami,“ odpálkoval ji. Moira na něj ohromeně zírala, a pak se rozesmála.
„Bod pro tebe,“ uznala nakonec.
„Budeš se jednou chtít vrátit zpět do své doby?“ Když se jí na to ptal, tak zvážněl. Děsil se její odpovědi, ale odmítal to dát najevo. Na jeden okamžik vypadala, jako by ji něco bolelo, ale pak jí ten pohled z očí zmizel.
„Upřímně nevím. S tebou mi je dobře, ale tam mám rodinu nebo alespoň její zbytek,“ odpověděla rozvážně podivně zastřeným hlasem.
„Chybí ti?“ Natáhnul se po ní a palcem zachytil jedinou osamělou slzu, která jí stekla z oka. Držel ji na špičce prstu, než ji slíbnul.
„Ano. Mám jen jedinou příbuznou. Babička mi chybí, i když jsme se příliš nevídali, než jsem se dostala sem,“ přiznala tu pravdu nejen jemu ale i sama sobě. Najednou se jí příšerně zastesklo po domově.
Natáhnul k ní ruku a ona se ochotně stulila do nabízené náruče. Dokázala z něj načerpat sílu.
„Co když tu zůstanu s tebou?“ dotázala se poněkud nesměle. Pevně ji sevřel v náruči.
„Tak budu velice, velice šťastný muž,“ zašeptal a políbil ji do vlasů.
„Nechci se dál bavit o budoucnosti. Je příliš nejistá a žádný člověk nikdy neví, co mu přinese,“ rozhodla nakonec.
„Dobrá,“ souhlasil ochotně. Cítil, jak se mu v náruči pomalu uvolňuje a samolibě se usmál, když slyšel její pravidelné oddechování. Usnula. V koutku duše doufal, že se nikdy nevrátí do své doby. Toužil ji mít po svém boku třeba věčně, pokud mu to bude umožněno. Nyní už věděl, že bez ní by byl ztracený. Ta zrzavá čarodějka ho okradla o něco, co si nemyslel, že ještě vůbec má. Vzala si jeho srdce a držela ho v dlaních. A životem otřískaný kapitán Jollyho Rogera se mohl jenom modlit, aby ho v těch něžných dlaních nerozdrtila na prach, který by poté rozfoukal vítr.