Má vlastní krev 2
2. kapitola
Tom se posadil u Zmijozelského stolu. Zdvořile konverzoval, pohrával si se svými příbory a čas od času snědl tu a tam sousto. Nepoužíval přitom svou pravou ruku.
Během hostiny na uvítanou jeho oči nikdy nebyly daleko od Hermiony a naopak. U svého stolu navázal oční kontakt s pár lidmi, aby si udržel svou masku zdvořilosti, ale jakmile si uvědomil, že se nikdo nebue dožadovat jeho pozornosti, tak se zaměřil zpět na Hermionu.
Všechno, co zrovna nyní mohli dělat, bylo upřeně hledět jeden na druhého, alespoň do doby, než budou moci být večer vedle sebe.
Hostina se chýlila k závěru a Tom byl první, kdo se u jejich stolu postavil. Rozešel se směrem k Hermioně, ale starší zmijozelský ho zastavil. Měl odznak, který říkal, že je to prefekt.
„Kam jdeš?“ zeptal se ho.
Tom se na něj zdvořile usmál nebo alespoň natolik zdvořile, jak dokázal, i když uvnitř chtěl toho zmijozelského prostě odstrčit z cesty vedoucí k Hermioně.
„Jen se chci podívat, že je moje sestra v pořádku. Je u nebelvírského stolu.“
Prefekt se při zmínce o Nebelvíru pohrdlivě usmál.
„Omlouvám se, ale bude to muset počkat. Ukážu tobě a ostatním prvákům cestu k společenské místnosti Zmijozelu.“ Prefekt nadzvednul obočí. „Přece se nechceš hned první den ztratit, že ne?“
Tom opatrně vyprázdil svou tvář. „Ne, to ne.“ Přemýšlel jestli by se dostal pryč, kdyby staršího studenta Zmijozelu nakopnul. Nejspíše ne.
Pohled mu opět sjel k Hermioně, aby ji uviděl, jak i se svými spolužáky následuje dalšího Nebelvíra, který byl nejspíše také prefekt.
Zdá se, že dnes se už nic neudělá.
Společenská místnost Zmijozelu byla nádherná. Zdobily ji odstíny zelené, kter jí dodávaly nádech míru. Člověk mohl vidět, co je pod jezerem skrz okna a pohovky i židle měli elegantní vzhled.
Tom nic z toho nevnímal.
Šel rovnou do postele, aby zaspal tuhle tragédii. Až se vzbudí, tak okamžitě najde svou sestru, promluví s ní, chytí ji za ruku, políbí ji a vynadá jí za to, že nepřesvědčila ten zpropadený klobouk, aby ji zařadil do Zmijozelu.
Čekal, až konečně zaspí.
Čekal a čekal.
Avšak jeho postel byla příliš velká. Byla příliš chladná a to dokonce i přes přikrývky, které ho zakrývaly. Nebyla tu žádná vůně květin.
Hermiona nebyla vedle něj.
Nebylo tam nic.
Nic.
Nic.
Zíral na závěsy nad svou postelí a nutil se do spánku, aby alespoň dokázal smazat ten pocit prázdnoty, který v něm byl, i kdyby jen dočasně.
Hermiona teď možná pláče. Musí.
Měl by také plakat?
Ale on cítil pouze prázdnotu.
Přišlo ráno a Tom ani na okamžik nezamhouřil oko.
* * *
Prvních pár měsíců bylo pro dvojčata tvrdých.
Nemohli pořádně spát. Hermiona byla natolik zvyklá, že ji Tom zezadu objímá, kdykoliv spali, že tam cítila chlad, když nyní byla ve své posteli sama. Tom objímal polštář. Ale polštář nebyl teplý, neměl husté vlasy, které by se mu nějak dostaly do pusy a taky nepochrupkával.
„Proč takhle jíš?“ zeptal se ho jednou Draco Malfoy svým obvyklým snobským hlasem.
Tom mu neodpověděl. Ale zvednul další kus příboru svou pravou rukou, tou rukou, která by měla držet Hermionu.
Jedna jeho malá část toho dne umřela a z Hermionina nešťastného výrazu, když taktéž používala u jídla svou druhou ruku, se dalo soudit, že i její část zemřela.
Pryč byly dny, kdy byli vždy spolu, kdy jediným člověkme, který je vyrušoval byla jejich matka a Tom snadno dokázal přesvědčit Merope, aby odešla.
Říká se, že když člověk ztratí končetinu, tak ji stále cítí i přesto, že tam již nic není, jako kdyby to byl jakýsi přízrak té končetiny.
To bylo přesně to, co Tom zakoušel v těchto dnech. Občas se přistihnul, jak se natahuje po Hermioně, než si uvědomil, že vedle něj není.
Považoval Hermionu za své prodloužení. Byli spolu od doby, kdy se narodili a nikdy neopustili místo po boku toho druhého.
Takže jeho otázka zněla, jak vlastně zůstat oddělený sám od sebe?
A přece, když tu byla sebemenší šance, jak polečně strávit čas, tak ji využili.
Zmijozel měl lektvary, obranu proti černé magii a zaklínadla společně s Nebelvírem. On a Hermiona byli vždy partnery a nebo seděli vedle sebe. Hodiny byly překvapivě jednoduché. Možná to bylo tím, že důkladně prošli knihovnu Gauntů nebo to možná bylo tím, že všechny své požadované učebnice přečetli ještě před tím, než začala škola.
Jejich první hoodina zaklínadel byla o zvládnutí Vingardium Leviosa a Tom se chtěl zlomyslně rozesmát.
„Švihnout a mávnout,“ řekl profesor Flitwick.
A víte, kdo ještě dokáže použít levitační zaklínadlo bez použití hůlek? No přece Riddleova dvojčata!
Tom musel přemýšlet o tom, že on a Hermiona jsou géniové a ostatní jsou idioti.
Kluk z Nebelvíru dokázal levitačním zaklínadlem zapálit svůj brk a Tom stále nedokázal uvěřit, že Hermiona skončila v té zpropadené koleji.
Během doby, kdy měli volno, tak byli buď v knihovně nebo se toulali kolem hradu a objevovali bradavické tajné chodby a místnosti. Už se jim podařilo najít tajnou místnost na třetím poschdí!
A od té chvíle bylo nepravděpodobné, že by je tam někdo rušil, takže ji dvojčata přijala za svou. On i Hermiona stěží opouštěli knihovnu, ale když chtěli být sami, tak využívali ukrytou místnost.
Teď pro příklad.
Když Tom odcházel ze své poslední hodiny, tak našel Hermionu jak na něj čeká před třídou. Pro kohokoliv jiného byla jen dívkou netrpělivě čekající na svého bratra. Ruce měla překřížené a nohou ťukala do rytmu.
Jenže Tom dokázal vidět, jak je ztuhlá, viděl jak se jedna její pěst svírá a rozvírá, jak není používána na to, aby něco držela.
Potřebovala ho.
Natáhnul se k ní a její tělo se uvolnilo.
Jakmile se jejich ruce spojily, tak si Tom úlevně vydechnul. Opět byli celí.
I on ji potřeboval.
Zamířili do třetího podlaží a vešli do své skryté místnosti.
„Co se děje?“ zeptal se Tom, jakmile zamknul dveře.
Tomovi vyrazilo dech, jak se na něj Hermiona vrhla a mačkala mu hrudník.
„Chyběl jsi mi,“ šeptala proti jeho srdci.
A Toma opět naplnila nenávist vůči Moudrému klobouku. Kdyby nebylo toho kusu hadru, tak by on ani Hermiona takhle netrpěli.
„Taky jsi mi chyběla,“ řekl. Obtočil kolem ní paži a pohladil ji po hlavě. Okamžik se jen tak objímali, než Tom zopakoval svou otázku. „Vážně, co se děje?“
To, co se dělo bylo, že nebyli ve stejné koleji. Špatně bylo to, že již dále nemohla dnem i nocí svrat ruku svého bratra. Dělo se to, že se nyní cítila uvolněně, když ji její bratr objímal, ale on prostě nechtěl jen tak zůstat stát.
Hermiona mu neodpověděla. Byla spokojená, že je opět v jehoo náručí a Tom to celé zkazil tou svou neumlčitelnou pusou. Její bratr tak strašně miloval zvuk vlastního hlasu.
„Prostě jen zmlkni, Tome.“
Protočil oči. „Vsadím se, že tě zmáhají hodiny a teď jsi tu, aby sis na to stěžovala.“ Zdržel se samolibého úsměvu, když Hermiona zvedla hlavu z jeho hrudi, aby na něj zle pohlédla. „Vždyt naše hodiny nejsou ani těžké. A nebo jsem jediný, kdo je shledává snadnými? A to jsem si myslel, že jsme chytrá dvojčata. Zdá se, že ten chytrý jsem já a ty jsi hlooupá-“
Hermiona se vyškubla z jeho náruče a začala ho bít. Tom se smál, jak se snažil bránit a – ach! Proklatě! Jeho sestra měla tvrdou ránu.
„Já. Nejsem. Hloupá!“ Praštila ho po každém slově. Její bratr se stále smál. Proč se pořád směje?! O její inteligenci se se nehodlala bavit. Vždycky byla chytrá! „Ty jsi takovej pitomec!“
„A ty jsi mé hloupé dvojče!“ Uviděl mezeru a unikl z Hermioniných útoků.
Hermiona ho honila kolem místnosti a občas už ho skoro měla, avšak Tom vždy přišel na to, jak uniknout. Jeho druhá polovina možná byla silnější, jenže Tom byl rychlejší.
Chybělo mu to. On i jeho dvojče hráli na babu nebo na schovávanou kdykoliv si nemohli číst žádné další kniihy v knihovně (a to jen proto, že ty knihy byly příliš pokročilé a nebo už je měli přečtené).
Hermiona nenávidla hru na babu, protože ho nikdy nedokázala chytit.
A Tom se ujišťoval, aby se vždy hrálo na babu, kdykoliv si chtěli hrát.
„Budu tě doučovat, když mě chytíš!“ popichoval ji.
„Nepotřebuju tvoji pomoc!“ zavrčela Hermiona.
Později se s těžkým oddechováním zhroutili na podlahu. Unavení, ale šťastní.
„Chceš si tu trochu zdřímnout před večeří?“ Tom kontroloval čas, stále jim zbývaly dvě hodiny.
Hermiona přikývla. „Dobře.“
Tom se rozhlédnul, aby našel něco, na co si mohou lehnout, ale kolem nich byly jen stoly a židle. Nemohli si je prostě přeměnit na provizorní postel, dokonce i pro to bylo příliš pokročilé.
Zdálo se, že nemají jinou možnost.
Tom si lehnul první zády na zem. „Sice nemáme postel, ale je to lepší než nic.“
Hermiona jeho směěrem zvědavě naklonila hlavu. „Ach, i tak si myslím, že tohle je lepší.“
Tom se zamračil. „Jak to myslíš?“
Na to konto si Hermiona klekla vedle něj a lehla si dolů. „Jo. Tohle je měkčí, než podlaha.“
„Já nemohu-“ ztěžka se nadechl. „Dýchat!“
Hermiona se k němu přitulila blíž. Ano. Tohle bylo nekonečně lepší, než podlaha.
* * *
Tom i Hermiona praktick vybrovali vzrušením z blížících se vánočních prázdnin. Tom obdržel podmínku na Malfoy Manor a Hermiona byla zase pozvána do Doupěte, aby se o prázdninách setkala s Ronem a Harrym.
Tom tu pozvánku odmítnul a Hermiona díky bohu také s tím, že bude raději trávit čas se svým dvojčetem.
Vrátí se na Gauntovo panství a opt spolu budou spát, koupat se a držet se za ruce každou vteřinu během dne.
V týdnech, kdy budou vánoční prázdniny bude všechno zase v pořádku.
* * *
Někdy Tom nedokázal odolat a mluvil s Hermionou Hadím jazykem přímo před nebelvírskými i přesto, že ji to rozčilovalo. Říkala, že ji to izoluje od jejích spolužáků na koleji, protože přemýšlejí, zda nemají mezi lvy hada.
To bylo vlastně přesné. Byl to důvod proč to Tom dělal.
„Uvidíme se na lektvarech,“ zasyčel Tom k Hermioně hadím jazykem. Stále ještě nebyla nasnídaná a ještě jedla toast. Tom měl ten nejlepší nápad projít kolem nebelvírského stolu, aby pošťouchnul lvy svým a Hermioniným původem. Vždy byli tak strašně agresivní ohledně rivality mezi kolejemi.
Hermiona se zamračila. I přesto mu však odpověděla jejich jazykem. „Ano. Uvidíme se později.“ Věnovala mu krátký a zlostný pohled. „A nemysli si, že nevím, co děláš, Tome.“
Tom odcházel se samolibým úsměvem.
Hermiona podrážděně zavrtěla hlavou. Její bratr byl ohledně ní někdy až příliš majetnický.
„To je hadí jazyk, že jo?“ zeptal se Ron sedící naproti ní zatímco přežvykoval svůj toast.
Hermiona přikývla. „Ano.“
Zmáčknul si kořen nosu. „Ale není Riddle mudlovské jméno?“
Hermiona, která věřila, že je svatá, že měla takovou trpělivost s Ronem ( a kdyby se někdo ptal, tak Ron byl ten, kdo vždy začínal jejich hádky), mu vysvětlovala: „Náš tec je mudla a naše matka je čarodějka. Je z rodu Gauntů, takže já a můj bratr jsme potomci Salazara Zmijozela.“
Harry, který seděl vedle ní se šelmovsky zazubil. „A Hermiona je až příliš velký Nebelvír, než aby následovala volání krve, že jo?“
Na to nic neřekla. Být zařazená do Nebelvíru a být oddělená od svého bratra pro ni bylo stále poněkud bolavé místo.
„Myslím, že jsem o Gauntových slyšel někdy předtím od mamky,“ poznamenal Ron.
Hermiona se naklonila kupředu zaujatá tím, co chtěl říct. Nikdo skutečně nenavštěvoval Gauntovo panství takže si myslela, že její rodina byla vždy izolovaná od světa. Přemýšlela nad tím, co asi lidé říkají o její rodině.
„Co jsi slyšel?“ zeptala se.
Ron na chvíli přestal žvýkat, jak vzpomínal na matčina slova. Pak zrudnul.
„No-hm-já-nemůžu si vzpomenout!“ zakoktal se.
Harry i Hermiona na něj zírali poněkud nepobaveně.
„Takže?“ Nadzvedla obočí. „Prostě to už řekni.“
Tváře měl červenější, než vlasy. Skutečnost, že se Ron cítil trapně jen podtrhla jejich zvědavost.
„Mamka říkala, že Gauntovi jsou posedlí čistotou krve.“ Podíval se stranou, a pak zamumlal. „A že si brali své bratrance a sourozence, aby udrželi svou krev čistou.“
A Hermioniny tváře měly najednou stejnou barvu, jako Ronovy. Protože – ano. Představovala si, že si vezme svého bratra. Dokud tedy nezjistila, že je protizákonné vzít si svého sourozence.
„Tom a já nejsme posedlí krví,“ řekla namísto toho. Avšak i ona pochybovala o svých slovech. Její bratr měl narážky na špinavé mudly už od doby, kdy to zjistil o jejich otci.
„Kdyby to byl kouzelník, tak by nás neopustil,“ řekl jednou Tom.
„My víme, Hermiono.“ Harry jí na ujištěnou stisknul ruku.
„Krevní čistota nebo ne, incest je incest a to je nechutné,“ otřásl se Ron. Jako chlapec, který měl šest sourozenců, mu ta představa, že by se měl takhle v romantickém smyslu rád s některým svým bratrem nebo s Ginny, přišla prostě nechutná. „Ale jo, my víme, že nejsi takový hajzl s předsudky, jako ti ve Zmijozelu. Hádám tedy kromě tvého bratra. Ten je vlastně docela milý na to, že je ze Zmijozelu.“
Hermiona setrvávala v tichu.
* * *
V jejich třetím ročníku Tom četl o Tajemné komnatě potom, co se vplížil do omezené sekce knihovny. Stejně tak se Hermiona dostala k lektvaru pojmenovaném mnoholičný lektvar. Ten mohl přeměnit člověka v někoho jiného po dobu jedné hodiny.
„Tome, slyšel jsi o mnoholičném-“
„Hermiono, nemohu uvěřit, že jsme minuli Tajemnou-“
Dvojčata vzrušeně mluvila jeden přes druhého a sotva si všímala toho, o čem mluví ten druhý. Když se uklidnila, tak se ptala, co naěel ten druhý.
„Ech – promiň, Tome. Co jsi to říkal o Komnatě?“ zašeptala Hermiona. Napadlo ji, že ona a její bratr by neměli mluvit tak nahlas. Bylo už po večerce a Hermiona se bála, že pokud by je někdo našel v oddělení s omezeným přístupem, tak by dostali školní trest.
Tom ukázal na odstavec v knize, kterou držel. „Tady, vidíš? Říká se, že Salazar Zmijozel měl něco, čemu se říká Tajemná komnata!“ Pohlédnul na Hermionu, která se zdála stejně zaujatá, jako on. „Co myslíš, že tam je?“ Při tom odhalení se trochu zhoupla na chodidlech. „Nevím – víc knih?“
Tom se rozesmál. Samozřejmě, že si jeho sestra představovala, že v komnatě budou další knihy. „Nazývá se to Tajemná komnata. Co když je to plné artefaktů černé magie? Nebo knih o černé magii?“
Hermiona se otřásla.
Ale vědění je vědění. Cokoliv je v Tajemné komnat, tak to bude mít ccenu, i kdyby zatím nevěděli, co to je.
„Budeme po Komnatě pátrat v našem volném čase,“ pronesl Tom. Oči mu padly na knihu, kterou celou dobu držela Hermiona. „Říkala jsi něco o mnoholičném lektvaru?“
Oči se jí rozzářily. „Ach ano! Píše se tu, že mnoholičný lektvar dovoluje tomu, kdo ho vypije stát se někým jiným na tak dlouho, dokud budou mít lektvar s kouskem někoho, v kohoo se chtějí proměnit.“ Usmála se na Toma a zářila jako sluníčko.
Tom zvednul obočí. Na rtech se mu začal fomrovat úsměv, jakmile si uvědomil, co navrhuje aby udělali s tím lektvarem.
„To znamená,“ zazubila se a naklonila se k němu, aby mu spiklenecky zašeptala do ucha, i když tam nikdo jiný nebyl,“že já mohu být tebou a ty mnou.“
Toma při té myšlence slastně zamrazilo. Kolik let si jen představoval Hermionu ve své podobě a nebo sebe v její?
Samozřejmě, že je tu na to lektvar. Vždy tu bylo přeměňování, ale přeměňovat osobu kus po kuse znělo příšerně. S mnoholičným lektvarem to znělo tak snadně jen za použití nějaké jejich části, nejspíše by měl stačit i vlas.
Tom se zubil stejně jako ona. „Zní to fantasticky.“
Hermiona si v zamyšlení třela spodní ret. „Zabere měsíc ho připravit a budeme muset vyřešit, kde sehnat přísady, a kdy ten lektvar uvaříme.“
Tom bezmyšlenkovitě osvobodil její ret, ztaímco jeho mysl se zatoulala ke Křiklanovi.
Poplácal ji po tváři. „Neboj se. Přesvědčím Křiklana, aby mi ty přísady dal. Ty vymysli, kde to uděláme.“
Hermiona si rzhořčeně povzdechla. „Profesor Křiklan.“ Založila by si ruce na hrudi, kdyby v nich nedržela knihu. „Vážně! Harry, Ron ani ty nemáte vůči profesorům žádný respekt.“
Tom se při zmínce o jejích přátelích zamračil.
(Jednou je označila za nejlepší přátele, ale Tom se opravdu úporně snažil na tu konverzaci zapomenout. Jenom Tom mohl být jejím nejlepším přítelem.)
„Proč jsi pořád s těma dvma idiotama?“ Toulali se kolem polic, aby vrátili Hermioninu knihu. „Jsi lepší, než oni.“ Tom se pokoušel neznít příliš hořce.
Tom nikdy neměl ve Zmijozelu přátele. Měl poskoky, následovníky, jako třeba Malfoye, Crabbea, Goylea, Parkinsonovou a všechny ty ostatní ovce v jeho koleji.
Theodore Nott byl celkem přijatelný, takže byl nejblíže tomu, čemu se říkalo přítel. Tom si vždycky myslel, že on bude jediným přítelem Hermiony.
Pokaždé, když ji viděl s Potterem a Weasleym, tak měl svíravý pocit u srdce. Kromě něj neměla mít nikoho!
Ale jeho sestra byla příliš milá. Pravděpodobně je litovala kvůli jejich známkám, a tak jim občas pomáhala. Taktéž doučovaa Longbottoma a každý vděl, že i profesoři už to s ním vzdali.
A tak nechal svou sestru, aby si hrála na anděla. Jednoho dne ji to přestane bavit.
„Jsou to moji přátelé, což ty zdá se pořád zapomínáš.“ Zlehka ho praštila do paže.
Přátelé.
No dobře. Dříve či později si uvědomí, že ve skutečnosti k tomu triu idit nic necítí.
A pokud to Hermioně zabere příliš dlouho si to uvědomit, tak jí s tím Tom pomůže.
* * *
Už byl leden, avšak Tom si od Křiklana nevyžádal přísady, dával totiž přednost tomu, aby nikdo nevěděl, že se každému přímo pod nosem budou snažit uvařit mnoholičný lektvar.
„Ukradnu ty přísady jednu po druhé během lektvarů, takže si toho Křiklan nevšimne,“ řekl Tom. „Zabere to asi týden.“
Hermiona se o to nestarala. Tak či tak zabere měsíc uvařit mnoholičný lektvar, takže týden čekání nebyl nic. V mezičase bude hledat místo, kde ho bude schopná v klidu uvařit. Přemýšlela o jejich skryté místnosti, ale ta měla špatné větrání. Hermiona by se tam zadusila výpary dřív, než by to vůbec dokončila. Takže zatímco s Tomem procházeli Baradavice v naději, že narazí na Tajemnou komnatu, tak se zároveň snažili prozkoumat opuštěné třídy (dokonce i umývárny), kde by uvařili svůj lektvar.
Byli zrovna na druhém podlaží, když uslyšeli tlumený pláč.
„Co myslíš, že to je?“ zeptala se zvědavě Hermiona.
Tom ji odtáhnul za tím zvukem. Bylo jim již čtrnáct, ale on a Hermiona se stále drželi za ruce, když byli spolu. Lidé na to poukazovali, považovali to za divné, avšak Tom je vždycky s okouzlujícím úsměvem a smíchem umlčel.
„Co bych tak říkal. Jsem velice ochranářský bratr,“ říkával.
„Nevím, ale pojďme se podívat, kdo to je,“ řekl Tom. „Pokud jim pomůžeme, tak nám budou dlužit laskavost.“
Hermiona protočila oči. Typický Zmijozel. Jí jako první napadlo, že by té plačící osobě měli poskytnout soukromí. Možná to byl ten důvod proč ji moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Měla v sobě něco jako slušné chování na rozdíl od jejího jistého Zmijozela.
Tlumené vzlyky byly hlasitější a hlasitější. Zavedlo je to do dívčích umýváren.
Hermiona nakoukla dovnitř a spatřila dívku s copy a brýlemi oblečenou v barvách Havraspáru a s koleny přitaženými k hrudi.
„Haló?“ pronesla Hermiona.
Dívčina hlava vystřelila vzhůru. Byla překvapená, že slyší jiný hlas, než jen svůj a ošklivě se na Hermionu zahleděla. „Jsi tady, aby sis ještě víc utahovala z Uršuly? Z Uršuly, která nepřestává kňourat, která nepřestává fnukat, která ne-“ Její monolog přerušilo zavzlyknutí.
Tom vkročil do umývárny a Uršuliny vzlyky se okamžitě zastavily.
„Ach-och! Ahoj, Tome.“ Uršula byla najednou stydlivá. Vstala a oprášila se od špíny. Odhrnula si i pramen vlasů za ucho. „Co tady děláš?“
Tom si nasadil starostlivou masku. „Slyšeli jsme pláč. Jsi v pořádku?“
Uršula se zahihňala a Hermiona musela šokovaně několikrát zamrkat. Před chvílí si mohla oči vyplakat a teď se hihňala?
„Budu v pořádku, nemusíš si dělat starosti.“ On se o to nestaral, ale Uršula to vědět nemusela.
Teď, když zjistil, kdo vydával ten příšerný zvuk, ztratil Tom zájem a dal by přednost vrátit se k prohledávání hradu kvůli možným místům vhdným k vaření lektvaru. Měl sice v plánu utěšit tu plačíccí osobu, kdyby to byl někdo bohatý nebo vlivný, ale zdálo se, že Uršula jeho názor změnila. Nikdo s fungujícím mozkem nemohl považovat Uršulu za použitelnou.
Usmál se na ni, což způsobilo, že zčervenala. „Jsem rád, že to slyším.“
Otočil se k odchodu, a snažil se odvléct i Hermionu, ale ta jak se zdálo ještě neskončila.
„Počkej!“ řekla s tváří otočenou k Uršule. „Proč jsi vlastně tady? Tahle umývárna má rozbité kohoutky i záchody.“
Uršula se vrátila ke své původní pozici – seděla u zdi s koleny přitaženými k hrudi. „Nikdo sem nechodí. Jsem tu jen já, když se potřebuju vyplakat.“
Hermiona by ji litovala, kdyby uvnitř konečně neoslavovala objev místa, kde by s Tomem mohli uvařit mnoholičný lektvar.
To je ono! Jak jen mohla zapomenout na tuhle koupelnu. Byla velká, měla dobré větrání a skoro nikdo kromě Uršuly sem nechodil, a co bylo nejdůležitější – kdo by ji asi tak poslouchal, kdyby někomu řekla, že Riddleova dvojčata tu něco vaří?
Stiskla Tomvu ruku a věnovala mu postraní pohled, který jak doufala přenese i její myšlenky. Když jí stisk opětoval, tak věděla, že Tom pochopil.
Několik následujících dní strávili loupením přísad do lektvaru. Dělali to pěkně kousek po kousku, takže si nikdo nevšimnul, že něco chybí. Potom co to bylo hotovo, tak Hermiona konečně začala pracovat na lektvaru.
„Je v té knize něco o tom, jak zkrátit proces přípravy?“ Týden poté, co začali, Tom dosáhnul hrnice své trpělivosti.
Ťukal si prsty do zkřížených paží, zatímco sledoval Hermionu, která vypadala příliš zabraná vařením a Tomovi nebylo po chuti, že nevypdala netrpělivě. „Fakt měsíc? To jako vážně?“ posmíval se. „Kdo by chtěl dělat lektvar měsíc?“
Hermiona vzhlédla od knihy, aby mu věnovala ošklivý pohled. „Víš, že klidně můžeš pokračovat v pátrání po Tajemné komnatě a nezavázet mi tu. Vždyť mi ani nepomáháš.“
To by mohl. Hledat dál. Ale to by znamenalo nechat Hermionu v umývárně bez něj. A on nikdy nechtěl opustit Hermionu.
Chtěl svou sestru dráždit.
Opustil svou pozici u zdi, aby si sednul vedle Hermiony, která sledovala jeho pohyby podezřívavým pohledem.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Objímám tě,“ řekl, obtočil kolem ní paži, čímž uvěznil její paže svými. Položil si bradu na její rameno, a pak na důkaz dobrých úmyslů otřel svou tvář o její.
Svou demonstrací lásky si vysloužil podráždění povzdech, ale Tom se nenechal zmást. Hermioně se to zamlouvalo. Milovala to. A pokud ne, tak by se z jeho paží vymanila. Přesně tak, jako to dělala s tím Weasleyovic klukem.
Tomův výraz potemněl.
Ron Weasley až příliš ochmatával jeho sestřičku. Naštěstí se Hermiona obvykle dostala z jeho sevření a to zvlášť potom, co Weasley spadl při famfrpálu z koštětě a zlomil si ruku.
Bohužel existovalo něco, jako kostirost, takže ta zlomená ruka neměla dlouhého trvání.
Když se Hermiona zeptala, zda s tím Tom má něco společného, tak jí řekl pravdu.
„Malfoy nenávidí Weasleyho. A já jenom v žertu prohlásil, že by byla ostuda, kdyby někdo uřknul jeho koště, takže by z něj spadnul. Usmíval se od ucha k uchu. Já to neudělal, Hermiono.“
Ano, on to neudělal. Ale to už Hermiona věděla. A znala ho.
Zlobila se na Toma kvůli tomu, že zranil jejího kamaráda a odmítala se s ním bavit celé dva dny. Ron byl její kamarád a on neměl právo mu ublížit prostě protoo, že byl majetnický parchant. Po tomto incidentu se Hermiona ujistila, že se nikoho nedotýká více, než bylo nezbytné. Obzvláště v případ Nevillea. Z nějakého důvodu neměl Tom Nevillea v oblibě od jejich prvního dne.
„Ještě to není hotové?“ zeptal se Tom po deseti minutách.
Zavrtěla se v jeho sevření v naději, že si uvolní na práci alespoň jednu ruku. „Ne.“ Ha, jedna volná ruka! „Bude to hotové za tři týdny a teď zmlkni a nech mě pracovat.“
Pokračoval v jejím objímání dokud neucítil horko vyzařující z kotlíku a Hermionina těla.
Ačkoliv bylo velice zábavné ji provokovat, tak ji pustil. A jediný špatný pohyb způsobí, že budou muset děat ten lektvar znovu, opět krást ingredience a začít ten zpropadený měsíc odznova. Namísto toho prozkoumával umývárnu.
Chatrné dveře, popraskaná zrcadla i kachličky a rozbité kohoutky. Jediná věc, která tu chyběla, byl duch, o by tu strašil.
Hermiona dohlížela na lektvar, ale jak si vlastně tady myje ruce? Tom přiznával, že on jen málo pomáhal s lektvarem. Neměl prostě tu trpělivost na čekání.
Jsou všechny kohoutky rozbité? Pokud jsou, tak bude muset znovu zvážit svůj názor na Hermioninu hygienu, potom co tu vaří. Jeden po druhém zkoušel kohoutky.
Začal s umyvadlem nejvíce nalevo. Kohoutek byl rezavý, a když se s ním pokusil otočit, tak se odmítnul byť jen pohnout. Tom pokrčil rameny a přesunul se k dalšímu. Druhý kohoutek se točil, ale nevytekla z něj žádná voda.
Zkoušel kohoutky jeden po druhém.
Přešel k jednomu, který se lišil. Jeho odlišnost tkvěla v hadovi vyrytém do kohoutku.
Tom přejel prsty přes rytinu a cítil veškeré její zářezy. Ucítil chvění v hrdle. Něco ho nutilo mluvit Hadím jazykem. Ale co má říct? Ale jak jen má mluvit, když neví, co říct, aby-
„Tome?“ Vyskočil ze svých myšlenek při Hermionině zavolání.
Zvědav na něj hleděla. „Jsi v pořádku? Už na to umyvadlo nějakou dobu zíráš.“
Neoodpověděl, stále zkoumal toho hada. Možná...
Tom se vymanil ze své myšlenky. Proč vlastně? Tajemná komnata v dívčí umývárně? To bylo prostě smutné.
Ale stejně.
I přes všechny dekorace, nábytek i vybavení, které on i Hermiona prozkoumali v Bradavicích, tak tenhle jediný kousek s vyrytým hadem nebyl ve zmijozelské společenské místnosti. Bude muset ten kohoutek prozkoumat později, až se nebude muset obávat o mnoholičný lektvar (aby byl fér, tak přiznával, že ani tak se o něj nebojí).
Je prostě nechutné, že by tohle mělo mít spojitost s Komnatou. Proč ze všech míst zrovna umývárna? Dívčí umývárna! Museli tu určitě být úžasnější vchody, jako třeba ta opuštěná chodba na sedmém podlaží.
Tomova ruka stále prodlévala nad tím kohoutkem.
Otočil se k Hermioně. „To nic. Jen přemýšlím, kde si myješ ruce, když tu jsou všechny ty kohoutky rozbité.“
Pro teď to nechá být. Pokusí se na to později přijít s Hermionou, až dokončí jejich lektvar.
Hermiona na něj pohlédla a přemýšlela, co způsobilo, že hleděl do prázdna. No dobrá. Tom jí to nejspíše řekne později. Nikdy před ní nic netajil.
„Ten poslední napravo funguje,“ řekla.
Tom ho zkusil a skutečně fungoval.
* * *
Je únor.
Je čas.
„Kdo půjde první?“ zeptala se Hermiona s lahvičkou mnoholičného lektvaru v pravé ruce. Její levá ruka byla svírána bratrovou a vydávala by praskavé zvuky, kdyby ji chytil ještě o něco pevněji.
Tom chamtivě hleděl na lahvičku.
To je dobrá otázka. Měl by mít to potěšení vidět Hermioniny pocity na své tváři? Nebo by měl mít to potěšení cítit se, jako samotná Hermiona.
Obojí bylo velice lákavé a oon si z těch variant nedokázal vybrat, až nakonec: „Vypij ho první.“
Ruka mu sjela k hlavě a vytrhnul si pár vlasů. Upustil je do lektvaru a ten změnil barvu z blátivě hnědé na zelenou.
Jejich či se krátce setkaly, než Hermiona vypila lektvar jediným velkým douškem. Tom si ukládal do mysli celý ten průběh, jako kdyby se to vše dělo ve zpomaleném záběru: Nervózně polkla, než si odtrhla lahvičku od úst. Troška mnoholičného lektvaru se jí usadila na okraji úst a Toma skoro bolelo, jak se chtěl natáhnout a setřít to svým palcem. Ale musel vidět její přeměnu bez jakéhokoliv vyrušování.
Když byla konečně hotová, tak jí kůže začala bublat a vyrostla o dva palce. Čelist se jí zostřila a tváře měla najednou hubenější.
Vše se to stalo v pár vteřinách a pak byla tady – vypadala jako Tom se stydlivým výrazem. Ach jak on jen o tomhle snil. Dnem i nocí se modlil k bohu, i když nevěřil, že se stanou identickými, když byl mladší.
A tady byla.
Zatímco Tomův postoj byl uvolněný, řeč jeho těla jasně naznačovala každému, že je přátelský a dokonalý, tak Hermiona se držela vzpřímeněji s hrudí (nebo spíše s jeho hrudí) vypjatou.
A pak tam byly ty její oči.
Mohla být Tomem okamžitě ve všem: od jeho vlasů, nosu, rtů, rukou, hrudi, ptáka až k jeho nohám. Ale ty oči. Její všeříkající oči.
V tom to bude vždy Hermiona.
Její oči vždy všechno prozradí. Leskly se, když byla smutná, zářily a byly odhodlané, když narazila na dobrou knihu a byly tvrdé a nemilosrdné, když byla rozzlobená. Zatímco Tom si své oči střežil a nenechal do nich oprvdu nahlédnout nikho, kromě své sestry.
Zrovna nyn měla oči rozšířené vzrušením.
Přemítal, zda i on sám má v očích ten samý pohled.
Není jeho zrcadlem, ale je prostě jeho. Obzvláště nyní. Vlastnil ji celou.
„Co myslíš, Tome?“ Udělala hloupoučkou piruetu a jeho napadlo, že jeho druhé tělo má na sobě sukni.
Nemohl vyjádřit slovy co cítil. Možná to mohl zkusit, ale neudělal to. Možná to, co udělá je lepší.
Prudce přitisknul své rty na její.
Uniklo jí tlumené vypísknutí. Jejich zuby se srazily a jejich nosy se o sebe třely.
Chytil ji za zátylek, konečky prstů hladil pramínky jejích – jeho - krátkých vlasů. Kousnul ji do spodního rtu a uvědomil si, že pokaždé, když to dělala, tak jí ten ret vytáhnul prsty, protože to byl Tom, kdo ho chtěl pokoušet zuby. A tak ji jemně kousal a doufal, že až se vrátí do své podoby, tak budou její rty stále opuchlé od jeho zubů.
Zalapala po dechu, když jí nemotorn vklouznul jazykem do úst. Ochutnal dozvuk dýňového džusu a masového koláče a trhnul s sebou při připomínce, že Hermiona je zrovna teď Tom.
Byly to jeho rty, které líbal, jeho oběd, který ochutnal. Avšak pod tím vším to byla Hermiona.
A to byla ta nejúžasnější droga ze všech.
Tohle byl jejich první romantický polibek.