Má vlastní krev 1
1. kapitola
Dvojčata byla již od narození nerozlučná. Bylo to skoro až znepokojivé.
První se narodil Tom Riddle junior, který plakal a mlel sebou, aby se dostal pryč od lékouzelníka. Natahoval se ke své matce a nebyl k utišení.
Jako druhá přišla na svět Hermiona Riddleová a její pláč dokonce zastínil ten bratrův. Oba seboou házeli a mlátili kolem ručkami a utišili se jedině tehdy, když byli v blízkosti toho druhého.
Jakmile je Merope Riddleová poprvé spatřila, tak měla pocit, jako by její vyčerpání zcela zmizelo. Nyní měla nádherná dvojčata a sama sobě slíbila, že bude své děti chránit až do posledního dechu.
A s nadějí si pomyslela, že když nyní má s Tomem seniorem děti, tak už ji nikdy nebude schopen opustit. Povinnost přikazovala, že otec by měl své děti podporovat. Vždyť nakonec je to tak správné. Hned od příštího rána mu přestane pití kořenit nápojem lásky.
Merope si šťastně povzdechla. Sen o založení rodiny s mužem, kterého nejvíce na světě milovala se nyní stal skutečností. Nakonec za to ty nápoje lásky a kletba Imperius stála.
* * *
Jakmile byl Tom Riddle starší při smyslech, tak neztrácel čas a zbil čarodějku, která si zotročila jeho mysl. Dokázal vidět jen rudý oblak, který mu clonil oči. Dokonce zvažoval, že by své takzvané děti zabil, ale v poslední chvíli se rozhodl to neudělat. Nedokázal však snést pocit, že by byl ve stejné místnosti se svým násilníkem třeba jen o okamžik déle.
Bušil do ní a kopal ji, dokud neprosila o život. Jakmile si byl jist, že ta čarodějka nad ním již nemá kontrolu, a že dokonce ani není schopná sevřít svými polámanými prsty hůlku, tak odešel.
Odešel s přáním, aby ta čarodějka, ať už se jmenovala jakkoliv, zemřela s lítostí, že ho vůbec kdy potkala.
V čase, kdy byla Merope bita, dokud její život nevisel na vlásku, tak dvojčata ležela vedle sebe, držela se za ruce a klidně spala.
* * *
Merope bohužel nezemřela. Konec konců slíbila si, že se postará o své děti. Přežila plazení se za lékouzelníkem, a až poté se vrátila k dvojčatům.
Doufala, že by je Tom nechal žít v Riddleově domě, jakmile by spatřil své děti, ale zcela viditelně se smrtelně zmýlila.
Neměla kam jít. Merope neměla jinou možnost, než se vrátit na Gaunt Manor, kde sídlili její násilnický otec i bratr.
Ale když se vrátila na panství, tak bylo naštěstí vyprázdněné. Ať už se její rodině stalo cokoliv, tak Merope to nechtěla vědět. Vše na čem jí zaléželo bylo, aby její děti vyrostly bez vlivu Marvola a Morfina Gauntových, kteří byli plní nenávisti.
Ubíhala léta a Merope se čím dál víc zlepšovala v magii, když tam nebyl ani její otec nebo bratr, aby ji traumatizovali. Přála si, aby se již nikdy nevrátili.
Byla se svými dvojčaty šťastná a spokojená, i když občas zvažovala, že by na Toma opět použila kletbu Imperius. Jenže pak si vždy vzpomněla, že opustil jejich děti, a tak tu myšlenku zahnala pryč.
Stejně tak s ní byla šťastná i dvojčata. Nebo tedy alespoň Hermiona. Pokaždé, když Merope přišla do pokoje, tak Hermiona vzrušeně vykřikla Mama! A v o čích se jí leskla láska. Tom byl více zamlklý a sotva jí pokývnul na uvítanou. Občas ho dokonce rozčilovala, když Hermiona upřela svou pozornost na matku místo na něj.
Dvojčata se jako obvykle dotýkala boky. Merope je skoro nikdy neviděla, že by dělali něco odděleně. Společně spali, společně se koupali, společně četli a cokoliv dalšího mohli, tak dělali společně. Nikdy je od toho neodrazovala. Její bratr ji týral již od doby, kdy byla malá, a tak se jí vztah dvojčat zdál milý.
A mimo to pochybovala, že to bude pokračovat až budou starší.
* * *
Tom Riddle svou sestru zbožňoval.
Byla bystrá, milá, chytrá a byla jeho.
Stejně jako on milovala knihy. Stejně jako on byla nadána mocnou magií. A milovala ho stejně, jako miloval on ji. Byla pro něj perfektní.
Jednou se v knize dočetl, že ve třetině případů jsou dvojčata stejného pohlaví a dokonce i vypadají stejně. Poté, co si to přečetl, tak se mu v srdci usadilo vůči matce rozhořčení. Jako by nestačilo, že jejich matka musela být tak strašně patetická ohledně toho, že ji otec opustil, navíc ještě rušila jehbo čas s Hermionou a konečně nedokázala ani to, aby Tom s Hermionou byly identickými dvojčaty.
Tom shledával Hermionu tou nejkrásnější osobou, kterou kdy viděl. Díky bohu dvojčata nezískala svou podobu z Meropina ošklivého ksichtu. Ale i tak si Tom stále tesklivě představoval Hermionu se svou tváří nebo sebe s tváří své sestry.
Konec konců, co by světu řeklo lépe, že patří jeden druhému, než kdyby měli tvář toho druhého?
A kdykoliv se ti dva koupali, kdykoliv on a Hermiona stáli jeden před druhým nazí, tak si Tom bolestně uvědomoval rozdíly v jejich tělech. Měli ty samé rty, ten samý tvar očí, vlasy stejně zastřižené nad rameny, ale Hermionin nosík i tvář byli menší, barva jejích očí se lišila od té jeho a její vlasy byly hustší a kudrnatější.
A taky se jí mezi nohama nic nehoupalo a místo toho tam měla štěrbinku.
Ale ta část ho znepokojovala nejméně. Nikdo kromě něj a jejich matky neviděl ten rozdíl mezi jeho a Hermioniným rozkrokem. Tyhle části se daly skrýt, ale nemohl skrýt barvu jejich očí nebo jejich nosy a nebo třeba velikost jejich tváří. Hermiona taky byla vyšší.
A on znovu a znovu proklínal matku za to, že neporodila identická dvojčata.
Tom a Hermiona obvykle trávili čas společně v Gauntově knihovně. Četli knihy jednu po druhé a procvičovali se v magii. Ačkoliv neměli hůlky, tak dokázala trávit hodiny a hodiny nácvikem bezhůlkové magie, i když výsledek byl jen málo úspěšný. Jak se do toho pokaždé nutili, tak jim jen málokdy nakonec zabralo méně než hodinu, než to vyšlo.
(Zabralo jim jen asi hodinu, než nechali levitovat knihu, ale dvojčata se pyšnila vytrvalostí.)
Hermiona jednou požádala matku, aby jim půjčila svou hůlku, avšak Merope je odmítla. Říkala, že jsou příliš mladí, než aby se procvičovali v kouzelnictví, a že by se snadno mohla stát nějaká nehoda.
Hermioně povadla tvář a jen sevřela pevněji ruku svého bratra, zatímco přijímali matčino kárání.
Tom matku skoro udeřil za to, že způsobila, že se Hermiona rozčílila. I když, kdyby Hermiona i nadále byla rozčilená z toho, že jí Merope odepírá vzdělání (a on přece věděl, jak moc byla Hermiona posedlá učením), tak by to mezi ní a jejich matku přidalo odstup.
A Tom tam bude, nikdy jí neodepře učení a Hermiona ho za to bude milovat ještě víc a jejich matku méně a méně až dokud její srdce zcela nepřipadne Tomovi.
S tím, jak se Hermioně nelíbilo Meropino nakládání s jejich výukou, tak Tom vymyslel plány, jak vyhrát Hermionu.
Ukradnul Merope hůlku a ta hlupačka si nejspíše ani nikdy neuvědomí, že je za to odpovědný její vlastní syn. Pomyslí si, že ji nejspíše někam založila a stráví hodiny jejím hledáním. Jakmile se rozhodne prohledat knihovnu, tak Tom s Hermionou hůlku ukryjí a budou předstírat poslušná Gauntovská dítka, která si čtou o Salazaru Zmijozelovi.
Merope bvždy zvládla svou hůlku najít až prakticky před večeří.
Tom, její synek, nikdy nezklamal a vždy jí pomohl s přípravou večeře. Občas i přesvědčil Hermionu, aby taky pomohla a zubil se od ucha k uchu, když kvůli tomu pokaždé nafoukla pusu.
Její děti jsou milé.
To si myslela.
Jenže Tom nepomáhal s jídlem proto, aby se cítil dobře. Pomáhal s jídlem proto, že jednoho dne plánoval Merope zabít a prostě jen potřeboval vědět, jak nakrmit sebe i svou sestru, až tu jejich matka jednoho dne nebude.
Panství Gauntů je velké. Pro jednu osobu možná až příliš.
Hermionino srdce získalo o jednohoo člověka víc a Tom to nemohl vydržet.
Zabije Merope tak brzy, jakmile uvěří, že on i Hermiona dokáží žít bez pomoci.
Chtěl, aby její smrt byla bezbolestná. Nakonec je přece vychovala. To pro ni ještě mohl udělat.
A tak Tom poslušně pomáhal své matce připravit jídlo, zatímco vyčkával na dokonalé načasování k zabití své matky, kdy způsobí, že to bude vypadat jako nehoda.
Nutil Hermionu, aby také pomáhala, protože pro ně nebude moci pokaždé vařit, až bude Gauntovo panství jednou jejich. Tom možná miloval, když mohl Hermionu rozmazlovat, ale nemohl jí dovolit, aby se vyhýbala domácím pracem, až budou nakonec sami.
Talíře byli rozestaveny na jídelní stůl a večeře byla naservírována.
Merope seděla na jedné straně stolu a dvojčata na druhé.
„Tome? Hermiono?“ Merope zvedla varovně obočí. Ona i dvojčata už vedli tuto konverzaci tolikrát, ale oni stále trvali na tom, že to tak budou dělat.
Tom se na ni mračil a Merope bojovala s tím, aby submisivně nesklopila pohled. Byla přece jejich matka, a tak se nemohla krčit před synovým upřeným pohledem.
„Ne,“ byla Tomova jediná odpověď, než si do pusy nacpal jídlo levačkou. Tentokrát mu z koutku úst ukáplo jen maličko omáčky. Začínal se zlepšovat v jedení jednou rukou. On i Hermiona se oba zlepšovali v jedení jednou rukou.
Mezitím pokryla Hermioniny tváře červená. „To je v pohodě mami. Nikdy neuděláme moc velký nepořádek,“ řekla. Napíchla si hovězí vidličkou, kterou svírala ve své pravé ruce a pokoušela se ho odkrojit, ale naprosto selhala. Vzdala krájení na kousky a prostě si místo toho odkousla z kusu nenakrájeného hovězího.
A Merepo nikdy nepochopila, proč dvojčata nenechají jeden druhého být dokonce i v situacích, které vyžadovaly obě jejich ruce.
Seděli naproti ní na židlích, které byly tak blízko sebe, že mezi nimi sotva zbývalo nějaké místo.
Jejich chodidla, stehna a paže se dotýkaly. A co bylo nejdůlěžitější, rukama položenýma mezi jejich stehny se pevně svírali navzájem s propletenými prsty.
Pro oba bylo nepohodlné jíst jen jednou rukou, ale museli to tak dělat, pokud nechtěli jeden druhého pustit.
Ze začátku létalo jídlo všude. Mnohem víc jídla bylo rozházeného kolem stolu, než položeného na jejich talířích. Tom měl potíže (a stále ještě je má!) používat pouze levačku, koneckonců byl pravák. Neustále mu padal příbor, protože ho svíral příliš lehce.
A přesto po nich Merope po každém jídle uklízela.
„Tome?“
Tom slyšel, že ho Hermiona volá jménem, a tak promluvil: „Co?“
„Co kdybys mi pomohl nakrájet moje jídlo a já bych ti pak pomohla s tím tvým?“ Za celé ty roky, co jedli jen jednou rukou si nikdy nepomáhali s jídlem navzájem. Byly chvíle, kdy si z tváří tu a tam setřely omáčku, ale to bylo celé. Možná, že když se o to pokusí tímhle způsobem, tak se jim bude jíst snáze.
Samozřejmě, že by neměli žádné problémy, kdyby používali obě ruce, jako normální lidé. Ale Tom by si raději usekl ruce, než aby ji nechal jít. Hermioniny pocity nebyly tak silné, jako ty Tomovy, ale ani ona se od bratra nechtěla oddělit.
Tom přikývnul. „To by možná mohlo pomoct.“ Vzal nůž položený vedle svého talíře a natáhl se s ním k Hermioně. Držela hovězí na místě vidličkou, zatímco Tom ho krájel na stejné kusy. Když byl hotov, tak Hermiona udělala to samé i s jeho jídlem.
Je to jednodušší a je u toho i méně nepořádku.
Potěšeně se jeden na druhého podívali a Merope si jenom povzdechla.
Zdálo se, že dvojčata to nijak brzy nevzdají.
* * *
Dorazily jejich dopisy z Bradavic a Hermiona s Tomem nemohli být šťastnější.
Od doby, kdy si četli o Salazaru Zmijozelovi a o tom, jak jejich předek pomohl založit Bradavice, se dvojčata nemohla dočkat až budou chodit na hodiny ve škole, která jim po právu patří.
Hermiona si představovala rozčleněné hodiny, při kterých se svým dvojčetem nebude muset potácet v Gauntově knihovně a hledat knihy, které pro ně nejsou příliš pokročilé, aby se pokusili naučit kouzla tak nejlépe, jak jenom umějí. Tom si představoval, jak vládne škole.
Tom ani v nejmenším nepochyboval, že on a jeho sestra budou vyčnívat v Bradavicích nad ostatními. Jediná otázka byla ta, tak jestli když Tom porazí Hermionu, tak ona zas na oplátku porazí jeho, aby se dostala na první místo.
Možná se můžeme vsadit. Tom přemýšlel o všem, co by donutil Hermionu udělat pro něj, ale na nic nepřišel. To, co se dalo dělat společně, už společně dělali.
I když. O tom ale bude přemýšlet, až nastane ten správný čas.
„Tome...“ zavolala ho Hermiona starostlivým tónem. „Teď jsem si vzpomněla.“
Tom jí stisknul ruku, aby jí dodal jistotu.
„Co se děje?“ ptal se.
Kousala se do spodního rtu, a tak Tom odložil svůj dopis z Bradavic a palcem ji pohladil po rtu tak, že ho osvobodil z jejích zubů. Hermiona se občas kousala do rtů příliš silně, když byla nervózní nebo hodně zamyšlená, takže bylo na Tomovi, aby se ujistil, že svým rtům příliš neublíží.
Hermiona ho vzala za ruce a dala si je na tváře.
„Chlapci a děvčata mají oddělené ložnice. Už dál nebudeme moci spát společně. A a ni už se spolu nebudeme moct koupat.“ Oči se jí leskly a rty chvěly.
Tom strnul.
Na to nepomyslel.
„Máme Zmijozelovu krev! Kvůli nám mohou udělat vyjímku,“ hádal se. „Nenechám je, aby tě ode mne oddělili!“
Zdálo se, že se po jeho slovech Hermiona trochu uklidnila a lehce se usmála.
Ale pak jí očima přeběhnul záblesk přísného pohledu. „Tome! Jen proto, že náš předek pomohl založit Bradavice, tak to neznamená, že můžeme jen tak porušovat pravidla,“ peskovala ho. „A přesně proto, že máme v sobě Zmijozelovu krev, tak bychom měli jít všem příkladem. Musíme být ukázkoví studenti.“
Tom protočil oči. „Můžeme si dělat, cokoliv budeme chtít, Hermiono. Bradavice jsou naše.“
Hermiona se rozzlobila. „Pravidla existují z nějakého důvodu, Tome! Kdyby nebyla žádná pravidla, tak by studenti zdivočeli a dělali si, cokoliv by chtěli, což by nejspíše bylo pro všechny nebezpečné. A co hůř, mohli by nás vyloučit!“
Ach, Hermiono. Hermiono. Jeho sestra příliš lpí na pravidlech.
„Chceme jen společně spát. Není to stejné, jako kdybychom chtěli někoho proklít jen proto, že se na nás ošklivě podíval. A nikdo nevyloučí studenta za to, že sdílí postel se svým sourozencem. To je prostě pitomost.“ Ale pořád viděl, že Hermiona bude i nadále paličatá, a tak Tom zkusil jinou taktiku.
Donutil své oči, aby se mu zaleskly slzami a svraštil obočí. Poté k ní přistoupil natolik, že jejich nosy byly sotva palec od sebe a nechal ji, aby si užila z první řady tento jeho smutný obličej.
Hermiona nad jeho chováním pozvedla obočí. Proč tohle dělal? Přece musel vědět, že ho má prohlédnutého.
„Ty mě snad nemiluješ, Hermiono?“ zašeptal.
Hermiona šokovaně zamrkala a v tomto okamžiku zapomněla na jeho masku a její ústa se otevřela na znamení, že nechápe, že se na to musel ptát. „Co-? Samozřejmě, že-“
„Budu bez tebe opuštěný.“ Otřel se nosem o její. Fyzický kontakt měl často víc šancí na přresvědčení dotyčného, aby dělal, co chtěli. „Nechci postel bez tebe, Hermiono. Nebude v ní tvoje teplo. Bude mi hrozná zima.“
Zdálo se, že jí polichotil, a tak pokračoval. „A ty mě přece ráda objímáš, když usínáme. Říkala jsi, že se ti líbí, jak voním. Žádné příšery pod postelí ti nemůžou ublížit, když jsem tam s tebou.“ Na okamžik se odmlčel, aby mohla strávit jeho slova. „Máš ráda moje chrápání,“ škádlil jí zlehka.
Tváře jí zrudly. „To teda ne.“ A pak, když si rezignovaně povzdechla, tak Tom věděl, že vyhrál.
„Dobře, Tome. Proplížíme se-“ řekla. Ale Tom ji letmo políbil na rty a ona si nedokázala pomoci, aby se nezasmála, protože se nemohl dočkat až dokončí větu. „Proplížíme se kolem,“ zopakovala. Pak se její pohled proměnil ve škádlivý. „Ale jen proto, že jsi takové mimino a brečel by jsi, kdybych tam nebyla s tebou.“
Ale Tom už ji nenechal říct nic jiného, protože ji začal lechtat, dokud nedokázala popadnout dech. Jak jen se mohla opovážit říkat o něm, že je uřvané mimino, když není s ní! Jako kdyby ona byla klidná, když nebyl nikde poblíž.
Tom ani tak nechápal, čeho se vlastně Hermiona bojí. Není to, jako kdyby je měli při něčem chytit. Oba bez pochyby půjdou do Zmijozelu, takže jejich ložnice budou jen pár kroků od sebe. Bude snadné, jako facka proklouznout do postele toho druhého.
Tom se samolibě zazubil.
Jako kdyby snad mohl dovolit, aby ho něco oddělilo od jeho dvojčete.
* * *
Tom zhrozeně zíral na tmavé prameny vlasů u svých nohou.
Hlavu měl podivně lehkou. Pryč byly vlasy, co ho šimraly na ramenou, jejich délka byla nyní zredukována na zátylek jeho hlavy.
„Sluší ti to, Tome,“ okomentovala to Merope, ta husa pitomá, potom, co přepadla dvojčata a na Toma seslala zaklínadlo petrificus totalus a následně pak zmasakrovala jeho vlasy.
Tom zaťal ruce v pěst. Odmítal se na sebe podívat do zrcadla. Protože když to udělá, tak už ve svém odrazu víckrát nespatří Hermionu a to nedokázal přijmout.
On i Hermiona si byl dost podobní s vlasy stejné délky, ale nyní to jeho matka celé zkazila. Zkazila. ZKAZILA.
Ta pitomá kráva.
Zaklínadlo pominulo a on neztrácel čas a okamžitě vystřelil ze židle a od své matky. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nedokázal se podívat na svou matku. Pokud by udělala tu chybu a objevila se v jeho zorném poli, tak by nejspíše nebyl schopen se ovládnout, aby ji neuškrtil.
On i Hermiona nosili stejný sestřih z nějakého důvodu. Museli se jeden druhému podobat. Dávali tím světu jasně najevo, že jsou dvojčata se stejnými tvářemi. Říkali tím světu, že patří jeden druhému.
A Merope si nebyla jistá, jak by měla reagovat. Ostříhala mu vlasy, protože pro kouzelníka byla mnohem běžnější a přijatelnější, aby měl krátké vlasy. A správní kouzelnící nenapodobují vzhled své sestry kvůli nějaké své sourozenecké obsesi.
Ale co bylo nejdůležitější, takhle vypadal mnohem více, jako Tom Riddle senior.
Merope k němu natáhla rozechvělou ruku, aby ho utěšila. „Tome, ne-“ začala.
„DRŽ HUBU!“
Náhlý výboj magie odhodil Merope na zeď. Tom slyšel, jak její hlava udeřila do zdi, ale bohužel už neslyšel, že by jí nárazem praskla lebka.
Strnule stál v místnosti bůh ví jak dlouho. Chtěl se otočit, najít Merope a obtočit jí prsty kolem krku. Sice říkal, že by jí dal čistou smrt, ale tu si již více nezasloužila.
Jak se opovážila?
„Tome?“ Obavy v Hermionině hlase ho vytrhl z jeho násilnických myšlenek.
Když Hermionina ruka našla tu jeho, tak roztřeseně vydechnul.
Stáli tam několik minut. Čekali, až se Tom uklidní, zatímco Merope ležela na podlaze v bezvědomí. Hermiona by ráda zkontrolovala zda je jejich matka v pořádku, ale věděla, že Tom ji potřebuje více.
Na druhou stranu i ona byla na matku tak trochu naštvaná.
Jakmile si byla jistá, že na ni její bratr nevyletí, tak promluvila. „Takhle vypadáš hezčí.“ Prsty mu přejela po zátylku a zatáhla za prá pramínků vlasů. „Myslím, že takhle se mi líbíš víc,“ dodala stydlivě.
Tomův výraz změknul. „Ale teď vypadám úplně jinak, než ty. Jako dvojčata jsme měli předpoklad mít stejnou tvář.“
A tak se Hermiona ocitla v jakémsi konfliktu, protože stejně jako Tom, i ona chtěla být svému dvojčeti tak podobná, jak jen to půjde. Líbilo se jí, že měl Tom stejně dlouhé vlasy, jako ona. Kdyby našli třevba jen palec rozdíl mezi jejich délkou, tak by je prostě odstřihli, aby to napravili.
Jenže tenhle nový sestřih lépe rámoval Tomův obličej. Jeho rysy byly více klučičí a Hermiona to oceňovala naprosto jiným způsobem, než když byli stejní.
Hermiona si broukala pro sebe, zatímco si prohlížela bratrův nový zjev. „Čím víc se koukám, tím víc se mi na tobě ten nový sestřih líbí.“ Odhrnula kadeř, která mu spadala do čela. „Možná to nebude až tak špatné.“
Tom se zamračil. „I přesto, že jsme si díky tomu méně podobní?“ Cítil se tak trochu zrazený. Vždycky si myslel, že Hermiona sdílela jeho mínění ohledně jejich zjevu.
„Ano,“ odpověděla. Pak si podrážděně odfrkla. „Nenávidím, že ti to matka udělala bez našeho svolení. Ale co se stalo, stalo se.“ Opět po něm přelétla očima. „Ale i tak, teď jsi mnohem pohlednější a to nikdy není na škodu.“
Tom se samolibě usmál. No, když se to tedy Hermioně tak moc líbí, tak kdo byl on, aby jí to odepřel? Přiznala, že nenávidí jejich matku za to, že změnila jeho vlasy a to bylo pro tuto chvíli dost. Jestli mu vlasy kdy znovu dorostou, tak se s Hermionou příště rozhodnou společně co s tím.
I když tu stále ještě zbývala otázka jejich matky.
„Měli bysme se matce pomstít,“ pronesl Tom. „Je třeba, aby se naučila, že si s námi nemůže dělat co se jí zlíbí.“
„Je to naše matka, a tak má právo občas mezi nás zasahovat,“ vypíchla Hermiona. „Ale souhlasím, že tohle dělat neměla. Co s ní uděláme?“ Možná k jejich matce byla milejší, než Tom, ale i tak Hermiona zůstávala stejně pomstychtivá, jako její dvojče, jestli ne víc.
Dvojčata opustila Meropinu ložnici v živé debatě o tom, jak by se jí měla pomstít. Tom se stále nepodíval do zrcadla. Podívá se do něj, až bude připravený. Ale pro tuto chvíli bude zdrženlivý.
Dalšího dne se Merope probudila a zjistila, že je plešatá.
Nápad byl Hermiony, ale vykonal ho Tom.
* * *
„Ty s námi nejdeš,“ byla Tomova první slova, co pronesl k Merope po třech dnech, kdy ji ignoroval a předstíral, že vůbec neexistuje.
Tom by asi nepřiznal nikomu kromě své sestry, že ten nový sestřih mu pěkně sedí, ale stále měl kvůli tomu na matku vztek.
Takže ne. Nedoprovodí je do Příčné ulice, aby dvojčatům pomohla se školními potřebami. Tomovi i Hermioně bylo jedenáct, takže už byli dost staří na to, aby nakupovali sami.
A podle Tomova názoru byli i dost staří na to, aby se bez sebe postarali bez matky. Proatě jen ještě nevymyslel plán, aby to všechno vypadalo jako nehoda. Kniha v Gauntově knihovně zmiňovala vražednou kletbu, ale i když ji Tom chtěl použít sebevíc, tak nemohl, protože ji stále ještě neprocvičil. Co kdyby to zaklínadlo zpackal? Co kdyby někdo zjistil, že použil smrtící kletbu?
Tom však byl trpělivý chlapec. Počká.
„Mami, dokážeme se o sebe postarat sami,“ řekla Hermiona. „Je to jenom Příčná ulice. Už jsi nás tam brala, takže cestu známe.“
U Merlina, jejich matka byla neústupná. Nemohla jí přece říct, že ona i Tom chtějí strávit nějaký čas společně v Příčné ulici? Málokdy chodili ven, a když už se tak stalo, tak jenom s Merope. A lidé si nemohli pomoci, aby na ně nezírali – no, Hermiona si připadala trochu provinile, když o tom přemýšlela – protože jejich matka nebyla zrovna příliš atraktivní nebo alespoň normálně vypadající osoba.
Oči jí ujížděly do stran a nyní byla ještě plešatá.
„Abyste se dostali do Příčné ulice, tak potřebujete hůlku.“
Aha. Dobře. Na to zapomněli.
Hermiona si povzdechla. Těšila se na prohlížení obchodů v Příčné ulici jenom ve společnosti Toma, a obzvlášť se těšila do Krucánků a kaňourů. Merope opravdu příliš neoceňovala, když na ně musela dlouho čekat pokaždé, když šli do knihkupectví.
Tom se však nehodlal vzdát ani za nic, ať už potřebují hůlku nebo ne. „Vysadíš nás na Příčné ulici, a pak nás necháš.“ Jeho tón byl chladný a rozhodnutí konečné a Merope se z toho chtělo plakat.
Proč jen jí její syn tak moc nenávidí? Ale možná pokud udělá něco, co její syn chtěl, tak ji bude nenávidět méně a tak se rozhodla to udělat.
Doprovodila je do Příčné ulice, postávala u vchodu a doufala, že dvojčata změní svůj názor.
Nezměnila.
* * *
Příčná ulice byla naplněná kouzelníky a čarodějkami, což dávalo smysl, jelikož školní rok byl za rohem.
Tom pevněji sevřel Hermioninu ruku. Nehodlal dovolit, aby se od něj odpojila.
Koupili si hůlky, kotlíky, rukavice, sadu na lektvary a ostatní náčiní. Jejich další zastávkou byla Madame Malkinová – hábity pro každou příležitost. Dvojčata si odsouhlasila, že do Krucánků a kaňourů zamíří až nakonec. Raději si vše vyběhají předtím, než zabrousí do knih, kde stráví minimálně hodinu.
Souhlasili, že si stejně nic nekoupí a zastavili se v Kouzelnickém zvěřinci, aby se porozhlédli. Hermiona propadla kříženci mezi kočkou a maguárem, který vypadal naprosto ohyzdně. Tom však nehodlal zpochybňovat vkus své sestry. Zatímco Hermiona se rozplývala nad tou ohyzdností, tak Tom uviděl tu nejkrásnější krajtu, jakou kdy spatřil.
On i Hermiona se s hadem chvíli bavili, čímž si od lidí, co se rozhlíželi kolem, vysloužili zvědavé pohledy.
Ale ani tak si z obchodu nic nekoupili.
Dvojčata nepotřebovala dalšího společníka. Měla už totiž jeden druhého.
Skutečně nepotřebovali nikoho dalšího opakoval si Tom, zatímco se mračil ze svého místa, kde mu brali míry, na Hermioninu novou známost. Hermiona už byla naměřená, a tak čekala na Toma, až bude hotový.
Neville Longbottom.
Tom se nad tím jménem pohrdavě ušklíbnukl. Kdo chce, aby mu říkali Longbottom?
Podíval se na toho patetického chlapce.
Zadrhával a červenal se, když mluvil s Tomovou sestrou, na kterou hleděl, jako by byla reinkarnací samotného Merlina. Tom ho za to nemohl vinit. Hermiona je perfektní. Pravděpodobně pomohlo, že hochova babička ho přímo před nimi dvěma slovně urážela.
Hermiona prostě byla jen milá, protože jí ho bylo líto.
Ty nejsi vyjímečný, Longbottome.
Tom se rozhodl, že se ujistí, že Hermiona a Longbottom budou mít tak málo vzájemné interakce, jak jen to bylo v Bradavicích možné. Ideální by bylo, kdyby nedošlo k žádné, ale nemohl vyškrtnout možnost, že Longbottom možná bude ve stejných třídách.
Jestli na ní bude Longbottom stále takhle zírat, tak mu možná prostě jen vyrve oči z důlků.
„Hotovo!“ oznámila Madam Malkinová.
Konečně!
Tom jí jen stěží nevyrval své nové hábity, jak spěchal, aby přerušil Longbottoma a svou sestru.
Když k nim Tom dorazil, tak se Hermionina pozornost okamžitě přesunula z Longbottoma na jejího bratra, i přesto že Longbottom byl zrovna v polovině nějakého vyprávění.
Tom si domýšlivě poznamenal, že nezáleží s kým je, protože Tom bude mít její pozornost vždy jako první.
Stejně jako byla středem Tomova světa Hermiona, tak středem Hermionina světa byl Tom.
Ruka mu vklouzla do Hermioniny s nacvičenou lehkostí, jako by to byly kousek skládačky, které do sebe krásně zapadají. Věnoval Hermioně úsměv, který mu oplatila.
Obrátil se k Longbottomovi a jeho výraz ochladnul. „Ahoj. Jsem Tom Riddle,“ pozdravil ho. „Hermiona je moje sestra.“
Nepotřásl rukou, která se k němu natahovala, až dokud do něj Hermiona nešťouchla.
Longbottom zrudnul nad tím očividným projevem neúcty. „Jsem Neville Longbottom. Rád tě poznávám.“
Tom se ani neobtěžoval, aby mu oplatil pozdrav. Ignoroval ten hmyz a mluvil k Hermioně. „Pojďme si pro knihy.“
Mohl říct, že Hermioně se jeho chování nelíbilo. Vždy byl příliš milá k ostatním, dokonce i když ji neměli rádi nebo splňovali její definici zlých lidí. A Tomovi se tahle její stránka zrovna moc nezamlouvala. Co když tak nad ní někdo získá výhodu? Tom věděl, jak toho využít.
Zřídka si přál, aby Hermiona měla jeho nedůvěru v lidi. Ale opravdu jen zřídka. Miloval Hermionu, protože byla tím, kým byla a ne proto, že by byla jeho dokonalým odrazem.
Možná si v tomhle ohledu tak trochu odporoval, protože chtěl, aby vypadali stejně, ale jejich totožnost byla ve vlastnictví toho druhého. Byl to způsob, jak říct světu, že měli stejnou krev, jak říct, že patří jeden druhému, a že na tento svět přišli společně, a tak je nic nemůže rozdělit.
Ale Tom o tom odmítal přemýšlet. Stále byl naštvaný na jejich matku.
„Dobře,“ řekla Hermiona. Rozloučila se s Longbottomem, než ji Tom odtáhnul za ruku z obchodu.
Až potom, co vešli do Krucánků a kaňourů si Tom uvědomil, že Longbottom byl teprve prvním z mnoha, kteří budou stát o Hermionino přátelství. A nemohl Hermionu zastavit, protože byla strašně milá, dokud jste ji nevydráždili, obzvlášť pokud šlo o dobročinné případy, jakým byl Longbottom. Tom jenom doufal, že Hermionina panovačná povaha sama odtlačí do pozadí možná přátelství.
Tom si povzdechnul. Bylo by dobré, kdyby oba byli ve Zmijozelu. V tom případě by byl schopen ji sledovat stejně, jako drak sleduje svoje vejce.
Dvojčata odešla z Příčné ulice s nějakými knihami navíc.
* * *
Tom si rukou přeběhl po tváři.
Samozřejmě, že Hermiona musela Longbottomovi pomoct najít ropuchu.
Každou sekundou Tom opovrhoval Longbottomem víc a víc.
* * *
Nezáleželo na tom kolik přečetl knih, stejně Toma nemohla nic připravit na nádheru Bradavic. Nic se nemohlo rovnat úžasu, který cítil, když v loďce připlouvali po jezeře k hradu, který měl být jejich novým domovem.
Jakmile se dostali dovnitř, tak je uvítal strop očarovaný do podoby nebe. Ve vzduchu se vznášely svíce, které vše ozařovaly měkkým svetlem.
Tom byl pyšný, že mohl nazývat Bradavice svými.
Všichni prváci se seřadili do řady, zatímco čekali, než budou vyvoláni k zařazování. Tom ohrnul nos nad tou ošuntělou věcí, která měla být Moudrý klobouk. Četl o Nebelvírově klobouku, ale nemyslel si, že by mohl být tak starý.
Stál znudeně v řadě, zatímco se řada kousek po kousku zmenšovala. Studoval ostatní prváky, kteří byli zařazeni do Zmijozelu. Konec konců je třeba se seznámit s jejich budoucími kolejními spolužáky: je třeba zjistit, kteří se budou dát využít, a kteří nikoliv.
Jedni z prvních Zmijozelských se jmenovali Crabbe a Goyle a soudě dle jejich prázdných výrazů si byl Tom jistý, že uvnitř jejich hlav není nikdo doma.
Měli hlavu na to, aby jim nepršelo do krku. Tom s překvapením sledoval, jak Longbottom strávil s hlavou zabořenou v klobouku skoro pět minut. Klobouk se pravděpodobně nemohl rozhodnout, zda chlapce zařadit do Mrzimoru a nebo odpadkového koše venku v chodbě.
Jen si představte Tomův šokovaný výraz, když klobouk vykřiknul NEBELVÍR!
Ale pak si znovu uvědomil, že Nebelvírští byli známí pro svoji stupiditu, takže Tom by neměl být až tak moc překvapený.
Další s kloboukem byl na řadě kluk s rozcuchanými vlasy a kulatými brýlemi, který byl zařazen do Nebelvíru, ale Tom si nedokázal vybavit jeho jméno.
„Riddleová Hermiona!“ Byla řada na Hermioně. Konečně se budou moci posadit k jejich stolu.
Hermiona mu stiskla ruku a políbila ho na tvář. Když odcházela, tak její prsty ještě chvíli setrvávaly na konečcích jeho prstů, jako by se jí ani trochu nelíbilo, že se od něj musí na pár vteřin oddělit.
Sedla si na stoličku, a pak byl její zrak odtržen od Tomova, když jí na hlavu nasadili klobouk.
Uplynulo již několik vteřin, kdy se klobouk prohrabával jejím mozkem a Tom si nedokázal pomoci, aby podrážděně nepřešlapoval na místě.Hermiona je přece zcela jistě Zmijozel. Zmijozelova krev je přece řazena do Zmijozelu, jako kdyby vůbec bylo třeba nad tím nějak uvažovat.
Ale po minutě uplynula dalšía Toma napadlo, že Hermiona bude možná sloužit, jako držák na klobouky.
Pitomej klobouk!
No dobře. Tom musel uznat, že Hermiona nemá příliš mnoho opravdu Zmijozelských vlastností. Raději čelila problémům přímo, než aby manipulovala svým okolím, aby získala dokonalé řešení problému.
Dobře. Hermiona až příliš lpěla na pravidlech, a když už se rozhodla, že na nich lpět nebude, tak je raději porušovala, než aby je ohýbala dle potřeby.
Dobře. Hermiona je na Zmijozela možná až příliš troufalá. Namísto toho, aby okouzlovala okolí, aby dostala co chce, tak raději čelila tomu, co jí stálo v cestě, dokud se z ní nestala bánší, kterou už nikdo nechtěl slyšet.
A když Tom uvažoval o Crabbeovi s Goylem, tak měl pocit, že ani oni nejsou zrovna Zmijozelský materiál.
Možná, že klobouk zvažuje Havraspár, protože Hermiona miluje knihy, učení se a studium. Možná i u něj bude klobouk zvažovat Havraspár.
Ale v konečném výsledku na tom nezáleží, protože oba skončí v koleji svého předka.
„NEBELVÍR!“
Hermiona se na něj vyděšeně zadívala.
Nebelvírští hlasitě oslavovali nejnovější přírůstek do jejich koleje, ale Hermiona se sotva donutila na ně slabounce usmát. Sedla si vedle Longbottoma a chlapce s rozcuchanými vlasy.
„Riddle Tom!“
Cítil se otupený.
Profesorka McGonagallová už mu dávala na hlavu klobouk, když si uvědomil, že Moudrému klobouku odevzdá kousek své mysli. Možná by ho mohl přesvědčit, aby jeho sestřičku přeřadil a nebo aby jeho zařadil k sestře dokonce i přesto, že by to znamenalo, že bude mezi těmi hulvátskými Nebelvíry.
Jak se opovážil ho odříznout od Hermiony?!
Když budou v různých kolejích, jak pak budou společně jíst, když se předpokládalo, že budou u různých stolů? Jak spolu budou moct spát, když budou v oddělených kolejích? Jak se spolu budou moci koupat, když její koupelna bude ve věži a jeho ve sklepeních? Jak budou-
Ale klobouk mu dal sotva deset vteřin. Dokonce ho ani nepřesvědčoval o Havraspáru, když oznámil: „ZMIJOZEL!“
Pitomej klobouk!