Královna králů 2
2. kapitola
Když se probudila, měla pocit, že nemůže dýchat. Po krátkém zápase se jí podařilo dostat se na čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechla a ulevilo se jí. Stále se ale nemohla pořádně hýbat. Naštvaně zasténala, když si uvědomila, že je zamotaná do deky, jako kdyby byla obří burrito. Pevně zamotané burrito. Uslyšela tichý smích, jehož zvuk jí přejel po kůži, jako kdyby to byla hebká kožešina. Vnitřně se zachvěla. Pohlédla za zdrojem zvuku a uviděla dvě nestejné oči, ve kterých se mísilo pobavení ještě s něčím jiným, ale Sarah nedokázala přesně definovat, co to bylo.
„Co?“ vyštěkla nakonec ostřeji, než opravdu chtěla. Fae jen zavrtěl hlavou a stále na ni hleděl, jako kdyby byla tou nejzábavnější věcí na světě. Několikrát se prudce zavrtěla v pokusu o to se osvobodit z deky, ale bylo to k ničemu. Zamračila se.
„Můžeš mi laskavě pomoc?“ štěkla nakonec.
„Můžu,“ pronesl nonšalantně.
„Prosím,“ pronesla nakonec a upřela na něj ty průzračně zelené oči, ze kterých už vyprchaly všechny známky spánku.
„Nehýbej se,“ poručil jí, než se posadil, aby jí pomohl z jejího vězení v dece. Chytil ji zhruba v místech, kde měla pas a opatrně ji přetočil na bok, než zpod ní uvolnil deku, do které ji v průběhu noci zabalil. Ihned v okamžiku, kdy cítila, že se může více hýbat, tak se začala neklidně vrtět, aby se zcela osvobodila.
Jakmile byla konečně venku ze své kukly, tak se posadila na paty a podezřívavě se na něj zahleděla.
„Takhle jsem se do deky ze spaní zamotat nemohla. Proč jsi to udělal?“
„Měla jsi divoké sny a nemohl jsem tě probudit, a tak jsem tě zamotal do deky, aby ses tolik nevrtěla. Přece jen jsi ohrožovala jisté moje části, které mám rád a rád bych je ještě někdy používal,“ pronesl s upřímnou nonšalancí sobě vlastní. Okamžik na něj jen beze slova hleděla, než jí došel význam jeho slov. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, ale ani tak od něj nedokázala odtrhnout pohled. Nakonec se nadechla, zavrtěla hlavou a vyškrábala se z postele. Přesunula se za paraván, který stál kolem malého umyvadla se džbánem vody a pokusila se smýt ze sebe poslední známky spánku, které jí snad zbyly na tváři.
Jareth upřeně hleděl na její pohupující se boky, zatímco šla k paravánu a cítil záchvěv vzrušení. Opanoval se a pokoušel se myslet na cokoliv jiného, než její pevný, pohupující se zadeček a dlouhé nohy. Moc mu to nešlo. Pokud s tím brzy nepřestane, tak bude jasně vidět, že ho opravdu hodně zajímá. Rychle vstal z postele, upravil si oděv, ve kterém spal a pokusil se dát dohromady.
„Doufám, že máš hlad, Hook pro nás totiž zcela jistě má připravenou snídani,“ pronesl, jakoby nic a pomyšlení na jeho starého přítele v něm poněkud utlumilo ono vzrušení.
Sarah si až nyní, když nebyla unavená, pořádně prohlížela cestu, zatímco šli k Hookově kajutě. Jareth šel s neochvějnou jistotou někoho, kdo zde nebyl poprvé. Měla výhled na jeho vysokou postavu. Pod látkou jeho kalhot viděla, jak se mu pohybují dlouhé, štíhlé svaly. Přinutila se odtrhnout pohled od jeho pozadí. Kriste, opravdu bych potřebovala trochu upustit páru, pomyslela si unaveně, když jí došlo, kam se ubírají její myšlenky. A vyhlídka na snídani s hříšným kapitánem tomu skutečně nepomáhala. Ti dva byli skutečně dokonalými protiklady. Jeden světlý, druhý temný. Jeden už na první pohled nelidský, druhý člověk nebo rozhodně mnohem lidštější, než Král skřítků. Tahle plavba bude skutečně hodně dlouhá a vzhledem ke sdílené kajutě to vypadá, že nebude mít ani chvilku pro sebe. To nebylo dobré. Bude muset na něco přijít dřív, než přijde o zdravý rozum.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si vůbec nevšimla toho, že se její průvodce zastavil. Narazila mu do zad a zapotácela se, než se fae před ní bleskově otočil a zachytil ji.
„Pokud jsi chtěla být v mém náručí, tak stačilo říct, moje malá Sarah,“ zavrněl jí přímo do ucha. V duchu zasténala nad jeho oslovením. Opět jí připomněl, že ji stále vnímá jako malou holku. Obrnila se, než po něm střelila nepěkným pohledem a zavrtěla hlavou.
„Pusť, jsem v pořádku,“ zamumlala, než se mu vytrhla možná o něco prudčeji, než měla původně v úmyslu. Ten okamžik si samozřejmě vybral kapitán pirátské lodi, aby se objevil. Sarah doufala, že nezaslechl nic z toho, co se tu událo, ale dle jeho napůl pobaveného výrazu se zdálo, že opak byl pravdou. Hook je gestem pozval dál a ona na bedrech ucítila konečky prstů Krále skřítků, jako kdyby ji popoháněl dovnitř a nebo se jí možná snažil zabránit v útěku.
Během snídaně plynula i příjemná konverzace a Sarah zjistila, že s opravdovým zájmem naslouchá tomu, o čem spolu muži hovoří. Občas přispěla i nějakým svým postřehem, ale povětšinou jen napjatě naslouchala. Bylo to příjemné.
Jakmile bylo po jídle, tak se Sarah pohodlně opřela v židli a popíjela lehké víno.
„Za jak dlouho se dostaneme k úkrytu Pana?“ přeptala se nakonec, když odložila svůj pohár. Hook se na ni zadíval skrz husté, černé řasy. Sarah na sucho polkla, avšak odmítla mu dopřát to zadostiučinění, kdyby sklopila pohled.
„Bude záležet na rozmarech počasí a oceánu, ale odhaduji, že to nebude dříve, než za týden,“ odpověděl jí nakonec s elegantním pokrčením ramen. Týden ve společnosti těchto dvou samolibých, arogantních mužů. Minimálně týden, opravila se v duchu a jen při té vyhlídce málem nahlas zasténala. Zdálo se však, že něco z toho, co se v ní dělo se muselo objevit i na jejím obličeji, protože viděla zvědavost v očích obou mužů. Odmítla jim však cokoliv říct. Bylo trapné to přiznat sobě v duchu, natož kdyby to měla říct nahlas a ze všech lidí na světě ještě jim dvěma. Raději by zemřela.
„Pánové, myslíte, že je můj bratr stále ještě na živu?“ zeptala se nakonec na to, co ji trápilo a čeho se uvnitř opravdu obávala. Nějak vnitřně věděla, že její dva společníci jsou možná darebáci a mistři klamu, ale že jí dají upřímnou odpověď.
„Pan děti krade, ale neubližuje jim. Ne úmyslně. Většina z nich bohužel položí život při jeho hrách, jak on to nazývá,“ odpověděl jí nakonec Hook. Jareth jen přikývnul na souhlas. Sarah si unaveně přejela rukou po obličeji.
„Dost už chmurných myšlenek,“ zvolal najednou Hook. „Mám poměrně dost práce, na kterou musím dohlédnout, ale vy se neostýchejte. Na palubě Jolly Rogera se můžete pohybovat dle vaší libosti. Jen buďte opatrní, prosím, nerad bych vás lovil z vod oceánu, kde číhá kde co na svou šanci, jak si zpestřit jídelníček,“ pronesl s žertovným podtónem, ale bylo jim jasné, že jeho slova jsou ve skutečnosti míněna vážně.
„Díky, Hooku, dám na ni pozor,“ usmál se na něj šelmovsky Král skřítků. Starému pirátovi se způsob, jak to řekl ani trochu nezamlouval, ale nenechal na sobě nic znát, přece jen nebyl žádný zelenáč. Jen si nasadil klobouk a odešel z kajuty. Sarah se zájmem pozorovala odcházející postavu jejich hostitele.
-xoOox-
Procházela se po palubě a konečně se mohla svobodně nadechnout. V kajutě, kterou sdílela s Jarethem začalo být na její vkus až příliš dusno. Nejdříve se od něj snažila vyzjistit vše, co věděl o Panovi, ale v konečném výsledku se pomalu ale jistě začalo schylovat k hádce, protože jeho odpovědi byli příliš povrchní. Nakonec ji usadil s tím, že potřebuje být chvíli sám, aby zjistil, zda je doma v jeho království vše v pořádku. Cítila se díky němu opět jako malé děcko a to nesnášela.
Nahoře na palubě se její nálada rapidně zlepšila. Cítila slaný vítr na tváři, a když se zhluboka nadechla, tak cítila nejen mořskou sůl, ale i vůni dřeva, ze které byl postaven Jolly Roger. Svým způsobem ta vůně byla jaksi uklidňující. Nebyla si ještě příliš jistá, když loď narazila na nějakou větší vlnu, a tak se pokaždé snažila být někde poblíž místa, kde se mohla zachytit. Doufala, že se to zlepší spíš dříve, než-li později. Přišla si lehce neohrabaná, ale věděla, že tady se nikdo nebude kvůli tomu bavit na její účet. Nebo alespoň ne moc nahlas.
Držela se zábradlí na boku lodi a sledovala námořníky, jak úspornými pohyby vykonávají své každodenní práce a povinnosti. Žasla nad tím, jak všechno funguje. Fascinovalo ji to. Věděla, že za poslušností téhle rozmanité posádky je jak loajalita, tak i jistá dávka strachu z jejich černovlasého kapitána. Musel vládnout tvrdou rukou, aby vše udržel v chodu. Pak mezi lopatkami ucítila jakési zašimrání, jako když vás někdo upřeně pozoruje a vy jeho pohled nějakým šestým smyslem vycítíte. Otočila se. Byl to pan Smee.
„Ano, pane Smee, přejete si něco?“ zeptala se zdvořile. Zdálo se, že kulatý mužík je její zdvořilostí potěšen.
„Nechybí vám něco, slečno? Pokud něco potřebujete, tak stačí říct,“ odpověděl nakonec po tom, co si ji důkladně prohlédnul v denním světle. Zdálo se, že co spatřil se mu zamlouvá a mladé ženě to bůh ví proč zalichotilo. Sarah se na něj laskavě usmála, než zavrtěla hlavou.
„Ne, ale děkuji vám, pane Smee. Kdybych cokoliv potřebovala, tak se na vás určitě obrátím.“
„Doufám, že svého bratra zachráníte. Pan je pohroma. Je to pubertální chlapec, který nikdy nevyroste. Je příliš soustředěný jen na sebe a pocity ostatních jsou mu ukradené. I proto je tu náš kapitán, aby mu vždy alespoň trochu, i kdyby na krátký čas, takříkajíc přitáhnul uzdu. Lidem se pak o něco lépe dýchá, když jim každou chvíli nehrozí zkáza z Panových her, jak on tomu říká. Pro něj je destrukce zábavou. On nepracuje, nedává do ničeho svůj pot, krev a dřinu, a tak nechápe hodnotu věcí. Je to dítě. Co chce, tak si prostě vezme,“ zakončil to Smee s těžkým povzdechem. Sarah na něj upřela zamyšlený pohled, než se odhodlala odpovědět.
„Děkuji za vaše slova. Vskutku mi pomohla. Prozradil jste mi vlastně vše, co jsem potřebovala vědět. Opravdu upřímně vám děkuji, pane Smee. Mohu se vám za vaše informace nějak odvděčit?“ zeptala se nakonec a v jejím hlase zněla nepříliš dobře skrytá naléhavost. Smee se usmál.
„Umíte vyprávět příběhy?“ Mladá žena několikrát zamrkala, než přikývla. „Pak tedy, až bude mít posádka večer chvíli volna, tak pro vás dojdu a budete nám vyprávět. Již dlouho jsme tu neměli vypravěče a posádka potřebuje trochu rozptýlení.“ Mrknul na ni, než se otočil a kolébavým krokem odcházel za svými povinnostmi, ať už byly jakékoliv.
Sarah nějakou dobu rozmýšlela, co za příběh by měla těmhle tvrdým, životem poznamenaným mužům vyprávět. Pak jí svitlo. Její příběh o průchodu labyrintem by jim mohl přijít dostatečně zajímavý. Bylo v něm napětí, přátelé, ničema, co jí házel klacky pod nohy a co bylo ze všeho nejdůležitější, byl tam i šťastný konec. Minimálně pro ni a jejího brášku šťastný byl. Zavrtěla hlavou, aby vyhnala vzpomínku na konec jejich tehdejšího utkání. Jenže to nepomáhalo, stále viděla jeho nestejné oči, ve kterých byla prosba, touha, naděje i zoufalství. On už tehdy věděl, že ho porazí, když došla tak daleko. Jenže Sarah Williamsová si to až nyní uvědomila. Někde uvnitř ní zahlodal pocit viny, ale brzy ho zaplašila. Musela přijít na jiné myšlenky. Nesměla myslet na minulost, když přítomnost byla přímo tady na palubě pirátské lodi. Už nebyla mladá dívenka, byla dospělá žena, a tak hodlala čelit všemu, co se jí postaví do cesty se zdviženou hlavou a tvrdohlavostí sobě vlastní. Nemohla si dovolit užírat se pocitem viny, kterou stejně nemohla nijak napravit. Slova byla vyřčena a činy provedeny.
Musela být hluboko ve svých myšlenkách, protože si nevšimla, že někdo stojí velmi blízko za ní. Při zvuku jeho hlasu nadskočila.
„Copak trápí tvou roztomilou hlavinku?“ zeptal se ten hlas. Prudce se otočila, aby se ocitla tváří v tvář kapitánovi lodi, na jejíž palubě stála.
„Jen jsem si uvědomila, že bych měla minulost nechat minulostí a zajímat se více o přítomnost, případně o budoucnost,“ přiznala se. Pirát si ji zamyšleně prohlížel.
„To je moudré a o to víc, když to řekne někdo ve tvém věku,“ přisvědčil tím svým úchvatným hlasem, ze kterého jí občas naskočila příjemná husí kůže. Jenže nyní to jediné, co slyšela, byla zmínka o jejím věku. To zabolelo. Hook ohromeně sledoval, jak jí jinak průzračně zelené oči tmavnou pod vlivem nějaké silné emoce.
„Nejsem děcko! Možná, že jste si toho nikdo nevšimli, ale jsem dospělá žena a byla bych velmi ráda, kdybyste tak se mnou zacházeli!“ rozčílila se, odlepila se od zábradlí, kde celou dobu stála a místo, aby se Hookovi vyhnula, tak do něj vrazila ramenem. Byla naštvaná. V krátké době jí už někdo po několikáté připomněl, že oproti všem tady je vlastně jen malá holčička. Měla pocit, že v ní kromě lodního bocmana nikdo neviděl ženu. A taky v ní hlodal neodbytný pocit, že i kdyby se tu před nimi promenádovala zcela nahá, tak by si ani Hook ani Král skřítků zcela jistě nevšimli toho, že její tělo už dávno ztratilo dětskou zaoblenost. Rameno ji bolelo jak jím vrazila do Jamese Hooka, ale odmítala to dát najevo. Chtěla udělat další krok pryč od toho muže, který ji rozčílil, avšak zjistila, že nemůže. Něco ji drželo. Vztekle hodila pohledem přes rameno a zjistila, že Hook ji drží za rukáv její košile.
„Co?“ štěkla na něj. Bylo jí jedno, jak to asi vypadá. Uvnitř ní planul vztek a hrozil ji celou spálit, a tak se nebránila tomu ho ventilovat na nejbližší cíl, což byl shodou okolností ten samý člověk, který v ní ten vztek podnítil.
„Nevidím v tobě dítě, Sarah, byla to jen špatná volba slov,“ pronesl klidně starý pirát, jako kdyby si vůbec nevšiml vzteku, který v ní vřel. Hořce se zasmála.
„Pusť!“ zasyčela. Hook se však choval, jako kdyby ji sice slyšel, ale neposlouchal.
„Ne,“ řekl jednoduše a dál se jí propaloval do duše těma úchvatně modrýma, skoro fialovýma očima.
Rezignovaně se otočila, aby na něj nehleděla přes rameno.
„Dokážeš být stejně otravně umíněný, jako jeho výsost,“ pronesla rezignovaně, ale pod tím vším Hook zcela jasně zaslechl, že její vztek rozhodně nevyprchal, jen se šikovně ukryl. Hook se po její poznámce pobaveně uchechtnul.
„Beru to jako kompliment.“ Dívka jen zavrtěla hlavou, aby se udržela od kousavé poznámky, která se jí drala na jazyk. Nechtěla podporovat jeho už beztak viditelně dost velké ego.
„Co ode mě chceš, kapitáne?“ přeptala se nakonec unaveně v naději, že se ho tak zbaví. Chtěla být sama a ne přímo pod jeho vlivem.
„Aby jsi sundala masku, kterou tak pečlivě nosíš,“ poznamenal nakonec. Mezi obočím jí naskočila zmatená vráska. Nechápavě na něj hleděla. Neměla nejmenší tušení, co přesně tím myslí.
„Skutečně nechápu, co tím myslíš a už mě pusť,“ zaškubala rukou, kde stále v pěsti svíral rukáv její košile. Cítila, jak v ní opět pomalinku zvedá hlavu vztek, jako kdyby to byl naštvaný had. Mermomocí se ho pokoušela potlačit. Nikdy předtím nebyla takhle prchlivá, ale dva její společníci, jak se zdálo, z ní dokázali vydolovat i to nejhorší, co v ní bylo. To vědomí se jí nelíbilo.
„Takže ještě jednou, co chceš, kapitáne?“ zeptala se netrpělivě, zatímco mimoděk začala podupávat nožkou. Okamžik si ji prohlížel tak pečlivě, až měla pocit, že vidí přímo do ní, do jejího nitra. Nervózně se ošila. Cítila jeho pohled na svém těle, pak cítila i spatřila, že se jeho oči přesunuly k její tváři. Špička jazyka jí prokmitla mezi plnými rty a navlhčila je. Stála před ním s vystrčenou bradou a napjatým postojem, jako kdyby očekávala, že se každou chvíli bude muset dát na útěk nebo bojovat. Líbilo se mu, co viděl, protože věděl, že tahle mladá žena by skutečně spíše bojovala, než že by utíkala. Byl v ní oheň. Oheň, který jen čekal na to, až ho někdo rozfouká, aby se rozhořel jasným plamenem, který by dokázal pohltit vše v okolí.
Naklonil se k ní tak blízko, že na tváři ucítila jeho dech. Voněl zvláštní směsí tabáku a vína. Nezavřela oči. Prostě jen čekala, co bude dál. Když byl na vlas od jejích úst, tak se zarazil. Sarah se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Na jednu stranu cítila, jak v hloubce svého nitra touží překlenout tu poslední vzdálenost a okusit jaké by to bylo, kdyby se jeho rty přitiskly na její. Na stranu druhou se však obávala toho, co by to pro ni mohlo znamenat. Nikdy totiž nebyla fanouškem jednorázovek a do každého svého vztahu šla i srdcem. Což by zde nejspíše nebyl nejlepší nápad. V koutku svého racionálního já tušila, že to zavání katastrofou.
Přímo za svými zády uslyšela hrdelní zavrčení, a pak se svět kolem ní rozmazal. Nestačila ani vykřiknout nebo jakkoliv zareagovat. Jediné, co cítila, bylo, jak ji něco odhodilo stranou a ona se zapotácela tak, že málem upadla na zadek. Pak se svět ustálil a ona spatřila, jak proti sobě výhružně stojí Jareth s Hookem. Jarethovi se z hrdlo dralo ono zavrčení, které slyšela už předtím a ruce se mu svíraly v pěsti. Schylovalo se ke rvačce. A jediné, co Sarah napadlo, bylo se postavit mezi ty dva kohouty, co se do sebe hodlali pustit.
„Dost!“ vykřikla, ale bylo to k ničemu. Nezdálo se, že se k nim její slova dostala. Opět se v ní rozhořel vztek. Nyní byl oprávněný.
„Tak dost už!“ vykřikla znovu, když se přesunula přímo mezi ně. Natáhla paže, aby je udržela od sebe. Věděla, že i kdyby byl jejich vztek sebehorší, tak ani jeden z těchto mužů nebude riskovat, že by jí skutečně ublížil.
Muži se zastavili, jako kdyby je někdo polil ledovou vodou. Podívala se na Hooka, v jehož očích se od panenek šířila narudlá temnota. Nehýbal se, byl napjatý, jako struna a připraven k okamžitému výpadu, ale nepokoušel se ji obejít ani se jinak dostat k muži, který se na něj prakticky vrhnul. Pak se její pohled setkal s očima Krále skřítků. Nestejně barevnýma očima, které v sobě měly vztek a zuřivost. Nikdy ani v době, kdy vyřkla ta osudová slova ho neviděla v takovémhle stavu. Věděla, že by měla cítit strach, avšak ona byla schopná cítit jen zuřivé bušení svého srdce, jak se jí žilami rozléval adrenalin, který jen přiživoval plamen jejího vzteku.
„Co se to s vámi děje?! Oba se celou dobu chováte, jako kdybych byla malá holka, a pak se na sebe div nevrhnete. A kvůli čemu? Kvůli tomu, že žárlíte? Nebo snad proto, že jsem jediná ženská v dohledu? Nevím a asi ani nechci vědět, co se děje v těch vašich dutých lebkách, ale pokud se z nějakého důvodu porvete kvůli mojí osobě, tak si mě nepřejte!“ vyřkla dost nahlas na to, aby se to dostalo do jejich rudým oparem vzteku omámených myslí.
Zdálo se, že její proslov zabral, protože testosteronem nabité ovzduší se pomaličku ochlazovalo na únosnou mez. Když si byla jistá, že si jeden s druhým neskočí po krku, tak sklonila paže a ustoupila. Oba si ji prohlíželi, jako kdyby ji snad viděli poprvé v životě. Ani Jareth tuhle její stránku neznal a byl překvapen tím, co viděl a slyšel. Konečně pochopil, že dospěla. I když věkem bude proti němu nebo Hookovi stále malá holčička, tak v lidském světě se z ní stala dospělá žena s vlastním názorem. Možná příliš tvrdohlavá, nebojácná a vášnivá. Ale taky byla inteligentní, milá a okouzlující. Skutečná královna.
Oba muži fascinovaně sledovali její odchod. Kráčela s hrdě vztyčenou hlavou s nonšalancí a důstojností královny, která ukončila audienci se svými poddanými.
-xoOox-
Toby už byl mezi ztracenými chlapci pár týdnů. Už pochopil, že všichni byli někdy v životě nechtěni, a proto je jejich velitel vzal sem do Země Nezemě. Ještě před pár týdny by řekl, že je to jen pohádka. Nyní v té podivné pohádce žil. Pan i chlapci chtěli, aby si vybral nové jméno a udělal tak tlustou čáru za svým původním životem, avšak on tvrdohlavě stále trval na tom, že je Toby. S každým uplynulým dnem se však vzpomínky na jeho bývalý život rozostřovaly. Táta s mámou už nebyly jasné obrázky v jeho mysli, jejich rysy začínaly být nejasné. Jediné, co s ním zůstávalo bylo vědomí, že tam někde jsou. Stejně jako Sarah. Jeho velká sestra, která pro něj brzy přijde. Určitě. Ona by ho totiž jen tak nenechala napospas jeho únosci. To jediné věděl s neochvějnou jistotou. Stejně jako znal své jméno. Možná nějak vnitřně tušil, že pokud by se vzdal svého pravého jména, tak by se i tak pomalu blednoucí vzpomínky rozplynuly rychleji a zanechaly za sebou jen prázdno a to nechtěl.
Prozatím mu naštěstí Pan nevěřil natolik, aby mu svěřoval nějaký důležitější úkol, než bylo sbírání dřeva nebo lesních plodů, aby bylo co k jídlu. Takových jako on, nedůležitých, tu bylo ještě několik málo dalších. Toby si však nestěžoval. Naopak mu to vyhovovalo. Pochopil, že tady je v relativním bezpečí. I on si všiml, že z Panových podivných her, kterým nerozuměl, se chlapci vraceli v lepším případě s modřinami či škrábanci, v horším případě s ošklivými krvavými ranami a nebo se nevraceli vůbec. Tobymu se to nelíbilo, a tak raději zůstával, jako by neviditelný. Jen prostá pomocná síla.
Ze začátku si myslel, že Peter Pan je celkem dobrý kluk a chce jenom kamarády, ale pak čím dál víc začínal chápat, že tak to není. Pan je nebral jako kamarády, ale jen jako pěšáky, které chtěl využít ve svůj prospěch. A on se z nějakého důvodu ocitl tady v zemi z pohádek. Netušil jak a nebo proč, ale zoufale toužil po tom, aby byl zase doma. V bezpečí své postele, kde by ho hlídal Lancelot. Tak jako vždy od doby, co byl sotva batole.
„Sarah, kde jsi?“ zašeptal tichoulince tak, aby ho nikdo neslyšel, než se zavrtal do tenoučké přikrývky na svém lůžku a tiše vzlykal, než upadl do neklidného spánku plného snů o domově.
-xoOox-
Sarah se zamkla v kajutě, kterou měla sdílet s Jarethem a odmítala z ní byť jen vystrčit nos. Neměla náladu na ty dva, ve kterých se najednou probudil testosteron. V jedné zasunuté části duše si přiznávala, že ji to potěšilo, protože ji tedy asi vnímají jako ženu. Ale na patře z toho měla hořkou pachuť. Málem se kvůli ní porvali dva staří přátelé. A to se nikdy nemělo stát a už vůbec ne kvůli ženě. Smrtelné ženě, dodala v duchu hořce.
Za okny se už dávno začalo smrákat a konec dne čekal až překvapivě rychlý přerod v noc, jak už to tak na otevřeném oceánu bývá. Z chmurného přemítání ji vytrhlo zaklepání na dveře. Snažila se to ignorovat, dokud se neozval hlas, který nepatřil ani Hookovi ani Jarethovi. Přejela si dlaní po obličeji, než opatrně odjistila a otevřela dveře.
„Přinesl jsem vám něco k večeři, slečno Sarah. A vaše vyprávění necháme na jindy. Tak nějak mám za to, že dnes se na to příliš necítíte,“ poznamenal lodní bocman, zatímco se vkolébal dovnitř a jal se prostírat skromnou večeři, kterou jí přinesl.
Sarah se dívala na kulatého muže pracujícího úspornými pohyby člověka, který už danou činnost vykonával nesčetněkrát předtím. Pousmála se nad tou skromnou večeří, která sestávala z dušeného masa, několika kousků ovoce, kusu nakrájeného sýra, černého chleba a karafy s bílým vínem.
„Děkuji, pane Smee,“ pousmála se, než se posadila k té hostině.
„Pokud se dají dveře do mé kajuty zamknout z venku, tak jsem ochotná odsud vytáhnout paty a jít vyprávět příběh. Myslím, že by se vám všem, kteří mě budete ochotni poslouchat líbil,“ poznamenala s lišáckým úsměvem.
Starší muž se k ní otočil s chápavým výrazem. Okamžik otálel, než se odhodlal k odpovědi.
„Myslím, že by se to dalo zařídit,“ odpověděl nakonec po krátkém rozmýšlení, než jí popřál dobrou chuť a zmizel za dveřmi do její kajuty. Sarah si až nyní uvědomila, že má skutečně hlad a v rychlosti do sebe nacpala od všeho trochu a spláchla to sklenicí polosladkého bílého vína. Věděla, že teď už nezbývá nic jiného, než čekat na pana Smee, než se pro ni vrátí. A nemusela čekat dlouho.
Kulatý mužík se objevil ve dveřích a kývl na ni, aby ho následovala. Jakmile za ní zaklaply dveře návštěvnické kajuty, tak jí starší muž nenápadně podal klíč. S pocitem zadostiučinění ho strčila do zámku a dvakrát s ním otočila. To cvaknutí zamykacího mechanismu byla rajská hudba pro její uši. Potřebovala alespoň jednomu z mužů dát lekci a tohle byla jedinečná šance, kterou nehodlala promarnit. Bylo jí jedno, kde na noc složí svojí plavovlasou hlavu Král skřítků. Jediné, co věděla bylo, kde ji nesloží. Ďábelsky se ušklíbla. Lodní bocman si toho buď nevšiml a nebo dělal, že si toho nevšiml. Chytrý muž.
Překvapivě rychlým krokem ji provedl skrz útroby rozlehlé pirátské lodi, než ji přivedl na palubu, kde jí do tváře zavanul slaný noční vzduch. Zastavil se až u poměrně velké skupiny mužů, kteří posedávali kolem několika rozestavěných luceren.
„Jak jsem slíbil, přivedl jsem mezi nás vypravěčku. Slečna Sarah Williamsová se uvolila, že se s námi podělí o příběh,“ uvedl ji lodní bocman, než ji jemně postrčil do středu mezi muže. Mladá žena se rozhlédla po tvrdých tvářích mužů kolem a na okamžik zapochybovala, zda je její příběh dost zajímavý na to, aby tyhle mořské vlky oslovil. Odkašlala si, a pak začala vyprávět. Nejdříve zněla poněkud nejistě, avšak za okamžik si byla mnohem jistější a ponořila se do dávných vzpomínek na své dobrodružství. Spokojeně si všimla, že muži ji nepřerušují a fascinovaně ji poslouchají. Naprosto nic nevynechala.
-xoOox-
Hook seděl s nohama na stole ve své kajutě a snažil se ideálně opít do němoty. Jeho organismus byl snad až příliš uvyklý alkoholu, a tak vytoužené zpití do němoty ne a ne přijít. Vztekalo ho to. Shodil nohy ze stolu a chystal se vyjít ven ze svého brlohu, aby se trochu nadýchal chladného vzduchu. Než stačil otevřít dveře, tak se však dovnitř, jako rozmazaná šmouha vrhlo něco světlého. Když se otočil, tak spatřil, že to byl jeho starý známý. Plavovlasý a bledý Král skřítků.
„Co chceš?“ zavrčel nevrle pirát.
„Tys jí dal klíč od návštěvnické kajuty?!“ zahřímal na něj vztekle fae, ze kterého přímo čišela nespokojenost. Hook na něj zmateně a hlavně nechápavě hleděl.
„Co?“ vyhrkl nakonec. Možná měl přece jen trochu upito, protože nějak nechápal, o co jeho starému příteli jde.
„Chtěl jsem se jít Sarah omluvit za to, že jsme se zachovali jako pitomci,“ pohlédnul na Hooka. „No dobře, že já se zachoval jako pitomec,“ upřesnil to nakonec, čímž si vysloužil od Jamese Hooka pobaveně zvednutý koutek úst. „Ale narazil jsem na problém. Hostinská kajuta je zavřená a nejen zavřená, dokonce zamčená,“ vysvětlil mu. Hook jen zavrtěl hlavou.
„Já jí klíč nedal. Myslím, že po tom, co jsme dnes předvedli se její milé společnosti jen tak nedočkám,“ poznamenal kysele starý mořský vlk. Jareth si rukou projel skrz už i tak dost rozcuchané vlasy.
Nakonec se muži usmířili nad sklenicemi s alkoholem, kde si stěžovali na svůj osud. Pak to Hookovi nedalo a zeptal se.
„Co pro tebe ta dívka znamená?“
„Co je ti po tom?“ zamračil se fae a vycenil na piráta nelidské zuby.
„Je mi po tom hodně,“ pronesl Hook a zarazil špičku svého pověstného háku do desky stolu, než se očima začal propalovat do očí svého starého přítele a obchodního partnera v jednom. „Nezapomínej, že i já jsem chlap, Jarethe,“ na okamžik se odmlčel. Král skřítků ho sledoval zúženýma očima někoho, komu se nebude líbit to, co si měl vyslechnout. „A Sarah je vskutku nádherná, inteligentní žena. Copak ty sis toho nikdy nevšiml?“ zeptal se nechápavě černovlasý pirát. Jareth si povzdechl a jedním hltem dopil svou sklenku.
„Vypadám, jako slepec? Ale když jsem jí poznal bylo jí šestnáct. Ještě nebyla plně zformovaná osobnost, a i tak nebo možná právě proto, že byla zcela odhodlaná, dokázala projít mým labyrintem a porazit mě. A víš, co jsem jí řekl?“ uchechtnul se hořce Jareth. Hook jen zavrtěl hlavou, takže se mu černé kudrny rozlily po ramenou.
„Boj se mě, miluj mě, dělej co říkám a já budu tvým otrokem,“ vyplivl hořce svou porážku.
„Vždyť jí bylo šestnáct!“ vykřikl fascinovaně Hook.
„Já vím a přece jsem se nedokázal udržet od toho, abych ta slova pronesl. Naštěstí nebo snad bohužel je nepochopila. A nyní je v lidském světě dospělá, i když pro nás je věkem v podstatě dítě. Jenže její tělo je tělem dospělé ženy a její vzpurná, tvrdohlavá, inteligentní a vášnivá mysl vyzrála. Už to není rozmazlené dítě a já se přistihl, že ani po těch pár letech, co nás dělilo od posledního setkání, ji stále chci. Je to poklad, který chci mít,“ poznamenal lítostivě, než se nakonec skoro až hystericky rozesmál. Hook jenom přikývl. I on ji vnímal, coby zářivý klenot mezi ženami, stejně jako jeho dávný přítel.
Alkohol během jejich společného večera tekl proudem a předchozí nevraživost ze dne se zcela vytratila. Oba si vyjasnili, že mají zájem o stejnou ženu, a tak nějak se shodli na tom, že tomu budou muset nechat volný průběh. Žádný z nich se nehodlal vzdát svých šancí získat srdce, duši i tělo Sarah Williamsové. A to v libovolném pořadí.
„Přespi tady. Myslím totiž, že Sarah tě do vaší kajuty jen tak nepustí. Rozhodně ne dnes po tom, co jsme předvedli,“ uchechtnul se přiopile starý pirát. Jareth se zasmál.
„My dva v jedné posteli?“ pozvedl výmluvně obočí fae. Hook jeho pohledu porozuměl. Tohle už tu bylo. Kdysi dávno v začátcích jejich přátelství.
„Ano, my dva v jedné posteli,“ potvrdil nakonec. Jareth se pohodlně zhoupl na židli. Tohle bude ještě nejspíše zajímavý večer, jak se zdálo. Dále se propíjeli do melancholie, než se nakonec rozhodli, že je čas jít do postele. Oba muži se pohodlně vysvlékli do kalhot. Hook si sundal i manžetu, která mu na místě držela hák, přece jen v tomhle stavu by se rád a bezpečně vyspal. Oba si vlezli do obrovské postele přímo královských rozměrů a nakonec rychle usnuli spánkem alkoholem zmožených bláznů.