Královna králů 1
1. kapitola
Uplynulo již osm let od doby, kdy byl její malý bratříček na přání Sarah unesen králem skřítků. Se štěstím a obrovskou pomocí přátel, které nalezla v labyrintu se jí ho naštěstí povedlo zachránit, ale vzpomínky zůstaly. A s věkem se staly poněkud více zaměřené na jistého krále skřítků, jeho neobyčejné nestejné oči a ano přiznejme si, že se tam čím dál víc ozýval i jeho hluboký, sametový hlas. Potřásla hlavou, aby ty myšlenky vytěsnila z mysli, protože jinak hrozilo, že se zblázní. Zdá se, že rozhodně potřebovala alespoň trochu dobrého sexu, ale kde ho vzít, když zrovna byla opět bez přítele? Stiskla nohy k sobě a snažila se přimět mozek, aby myslel na něco jiného, než na Jaretha. Samolibého, arogantního a neskutečně sebevědomého a sexy krále skřítků, kterého porazila.
Jako každý večer, když svého bratra měla na starosti, tak před tím, než šla spát zkontrolovala, zda je ve svém pokoji a své posteli. Jako správná velká sestra zaháněla příšery zpod jeho postele, stejně jako se ujistila, že je přikrytý. Než zhasla světlo, tak se naposledy otočila a podívala se na dítě, které jí kdysi tak lezlo na nervy. Vše se změnilo poté, co se splnilo její přání. Od té doby šla do sebe a stala se tou velkou sestrou, kterou mu měla být už dávno. Zhasla a odešla k sobě.
Zjistila, že je ještě brzy na to, aby šla spát. A tak se z jakéhosi sentimentu začala probírat dlouho zapomenutými věcmi ve svém šatníku. Našla krabici plnou fotek své slavné matky, která nikdy neměla dost času na to, aby ho trávila se svou jedinou dcerou. Byly tam poházené i různé cetky z doby, kdy si přehrávala své příběhy a snila o tom, že jednou půjde ve stopách své matky. V jedné zaprášené krabici našla i svůj kostým, který měla na sobě, když si přehrávala scénu z oné osudové knihy. I ta tam ležela. Kožené desky stále stejně zářivě červené, jen zlaté písmo na jejích deskách už poněkud zašlo. Bylo jí smutno. Příliš dlouho neviděla své přátele z té doby, která se zdála vzdálenější, než jen pár let. Jenže s tím, jak rostla, tak od ní odcházela i její magie. Už dávno nedokázala otevřít portál v zrcadle ve svém pokoji, aby si mohla popovídat s Hogglem, Ludem nebo sirem Didymusem. Cítila, jak jí po tvářích teče něco horkého. Byly to slzy lítosti nad místem ukrytým daleko mimo její dosah. Prudce je setřela hřbetem ruky, zaklapla krabice a hodila je zpátky do šatníku, kam patřily.
Cítila se přetažená, a tak se převlékla do tílka a kalhotek na spaní, než si zalezla do postele s románovou knihou. Pootevřeným oknem profukoval příjemný vlahý vítr přinášející sebou vůně brzkého léta. Usnula s rozečtenou knihou v ruce. Najednou se s trhnutím probudila. Napůl rozespale položila rozečtenou knihu na noční stolek. Zamyslela se nad tím, co jí vlastně probudilo. Nějak to nedokázala určit. Možná prudší závan větru nebo zapraskání větví v korunách okolních stromů. Nebyla si jistá, ale něco jako kdyby prostě nebylo v pořádku. Její vnitřní alarm jí říkal, že něco je špatně, i když na první pohled vypadá vše naprosto v pořádku a mírumilovně. Možná až moc v pořádku, blesklo jí ještě hlavou, než opatrně vylezla z postele a postavila se k otevřenému francouzskému oknu. Krajina venku byla nehybná kromě těch několika málo okamžiků, kdy se v jemném větru chvěly větve stromů. Nikde se nic nehýbalo, dokonce nebyl slyšet ani vzdálený štěkot psa. Bylo to, jako kdyby byl na lovu predátor a nebo se schylovalo k velké bouři. Sarah začalo bít srdce, jako o závod, když jí to došlo. Okamžitě se na patě otočila a o zlom krk se hnala do dětského pokoje, který obýval její bratříček. Když vzala za kliku, tak se modlila, aby byla jen bláznivá holka s bujnou představivostí. Její modlitby však bohužel nebyly vyslyšeny.
V dětském pokoji ji přivítalo okno otevřené dokořán, ve kterém povlávala záclona. Neobtěžovala se rozsvítit. Zpanikařeně doběhla k dětské posteli, kde naposledy viděla Tobyho. Prudce ztrhla deku a místo, aby tam nalezla drobné dětské tělo, tak tam byl jen starý už poněkud notně vypelichaný plyšový medvěd. Lancelot. Kdysi její Lancelot. Vzala ho do náruče a zabořila do něj obličej. Točila se jí hlava. Jak se to jen mohlo stát? Její bratr přece měl být v bezpečí po tom, co porazila pána labyrintu. Jenže jak se zdálo, všechny útrapy, kterými kvůli němu prošla, byly k ničemu. Každá její oběť byla k ničemu, protože Toby tu nebyl. Jediné, co tu zbylo byla prázdná postel a plyšový medvěd.
Jako náměsíčná došla k dokořán otevřenému oknu. Slepě hleděla do noci, a když neuviděla ani jediný náznak něčeho podivného, tak cítila, jak se jí žilami, jako přízračný oheň začíná rozlévat vztek. Oprávněný vztek na to, že jak se zdálo fae nedodržují své sliby. Oči se jí zúžily do štěrbin a Lancelot jí vypadl z náruče, když se zhluboka nadechla a bezohledně na okolí se z plných plic rozkřičela. Dala do toho všechnu svou zlobu a strach.
„Jarethe, ty prolhanej sráči, kde je?!“ Na její výkřik nikdo a nic neodpověděl. Byla to prostě jen noc. Bezútěšně tichá noc.
„Tak kde je, ty šmejde!“ vykřikla ještě jednou. Odpovědi se však opět nedočkala. Otočila se tedy, že se vrátí zpět do svého pokoje, ale ve dveřích stála vysoká postava. Hodně vysoká postava. Tak vysoká, že to mohl být jen fae. A ona znala jen jednoho. Lancelot ležel zapomenut, zatímco ona omámeně, i když odhodlaně kráčela k mužské postavě orámované světlem dopadajícím z chodby, jako kdyby to byla svatozář. Jen ta myšlenka byla absurdní.
„Kde je?“ zasyčela, když byla jen asi na krok od něj. Tázavě nadzvedl jedno obočí.
„Kde je kdo, Sarah?“ ptal se nevzrušeně.
„Toby. Můj bratr. Ještě před pár hodinami tu byl a spal a teď je pryč. Neměl jsi nejmenší právo mi ho sebrat. Porazila jsem tě. Dokázala jsem tobě i sobě, že mé království je stejně velké jako tvé a má moc stejně silná, jako tvá. Měl být před tebou navždy v bezpečí,“ pronesla odměřeným, ledovým hlasem, ve kterém zvonila ocel. Jaretha to překvapilo. Pamatoval si ji jako snílka. Sice odvážného, ale snílka. Nyní mu připadala, jako lvice kterou při ochraně jejích mláďat zahnali do kouta a ona nemá jinou možnost, než se s lovci poprat.
„Já nevím. Nemohl jsem ho vzít, ne potom, co jsi mě porazila v mé vlastní hře,“ odsekl. I v něm jak se zdálo začínal doutnat vztek, i když v jeho případě spíš díky tomu, že urazila jeho ego. Hodně, hodně velké ego, jak sama dobře věděla.
„Lžeš!“
„Jsem fae a my nemůžeme lhát, Sarah!“
„Tak kdo ho mohl vzít?“ Jareth jen potřásl hlavou. Neměl nejmenší tušení, co se tady stalo. V okamžiku, kdy si řádně prohlédl pokoj ho něco napadlo.
„Okno bylo otevřené?“ Sarah neodpověděla, jen poněkud zmateně přikývla. Jareth si unaveně promnul oči.
„Asi vím, kdo to mohl udělat. Jediné stvoření, které po sobě nechává tuhle stopu je Peter Pan,“ pronesl vážně. Sarah mezi obočím naskočila zmatená vráska.
„Prosím?“
„Peter Pan. Chlapec, který unáší nechtěné děti do země, kde nikdy nebudou muset vyrůst.“
„Co to plácáš? Peter Pan je postava z dětské knihy.“
„Copak jsi sama na vlastní kůži nezažila, že v knihách je často velký kus skutečnosti a pravdy?“ Ušklíbla se.
„Vezmi mě za ním. Musím svého bratra dostat zpátky,“ poručila si bez velkého rozmýšlení. Král skřítků si ji prohlížel novýma očima. Tuhle její neústupnou paličatost poznával. Byl to asi poslední rys, který zbyl z toho poněkud rozmazleného děvčete s velkýma, nevinnýma očima.
„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se ještě.
„Ano. Vezmi mě do Země Nezemě.“
„Jak si přeješ, Sarah.“
V dlouhých, štíhlých prstech se mu objevila koule z kříšťálu. Její povrch byl dokonalý, bez jediného kazu. Fascinovaně sledovala jeho prsty, jak obepínaly ten křehký kus křišťálu, než ho nechal volně spadnout na podlahu. Slyšela ostré zacinkání, jak se křehký materiál roztříštil na parketové podlaze pokoje. Pak najednou nebylo nic. Nacházeli se v místě, kde neexistoval čas.
„Mysli na něj, Sarah,“ ozvalo se jí v hlavě. Poznávala jeho hlas, ale i tak měla problém se soustředit. Byla příliš rozčilená. Ucítila, jak ji chytil za rameno. Neviděla ho, jen cítila jeho dotek a slyšela ve své mysli jeho sametově hebký hlas, který se kolem ní ovíjel, jako kdyby to byla drahá kožešina. Přinutila se tedy myslet na nevlastního bratra. Viděla jeho světlé vlasy, modré oči a rošťácký výraz, když vymýšlel nějaký vtípek. O pár úderů srdce později se tma rozplynula. Stála spolu s králem skřítků v nějakém cize vypadajícím přístavu. Byl tu cítit tér, ryby, sůl a dřevo. Nechápavě se zahleděla na svého společníka.
„Vítej v Zemi Nezemi, Sarah Williamsová,“ pronesl se samolibým úsměvem, ve kterém se zableskly jeho nepříliš lidské zuby.
-xoOox-
Byli tu zaseknutí už více jak týden a stále se jim nedařilo vypátrat stopu vedoucí k nalezení Tobyho. Začínala být otrávená a unavená z věčně neurčitých nebo slepých stop, které měli vést k nalezení skrýše Petera Pana. Ten malý dareba byl dobře ukrytý i se svou bandou malých kluků, se kterými vydatně terorizoval izolované vesnice horalů či lodě plující okolo.
Do místnosti přišel Jareth a přinesl sebou vůni slaného mořského vzduchu. Neobtěžovala se vstát, jen k němu zvedla tázavý pohled.
„Do města připlul kapitán Hook. Je to můj starý obchodní partner a pokud někdo něco ví o Panovi, tak on,“ pronesl s náznakem úsměvu, když viděl její šokovaný výraz.
„Hook? Jako ten kapitán Hook?“ ujišťovala se. Fae jen přikývnul.
„Večer se s ním setkáme na palubě jeho lodi, je to domluvené,“ vysvětlil, než si nalil sklenici vína a pohodlně se rozvalil na pohovce potažené brokátem.
„Nic víc?“ ptala se poněkud rozčileně. Pořád nějak nedokázala pobrat, kde se ocitli, i když už se celkem dobře aklimatizovala. Přístavní městečko bylo sice malé dle toho, na co byla zvyklá ze svého světa, ale za to kypělo životem a snad nikdy neutuchající aktivitou.
„Co bys ještě chtěla, má malá Sarah?“ ptal se pobaveně. Střelila po něm pohledem, než vstala ze židle a rozhodila rukama.
„Pohnout se z místa,“ zamumlala nezřetelně, než začala přecházet po místnosti, aby vybila trochu té přebytečné energie, která se v ní nahrodmadila.
Když uslyšela tichý smích z míst, kde seděl, tak udělala onu osudovou chybu. Zastavila se a pohlédla přímo na krále skřítků, který si hověl s doširoka rozkročenýma nohama, takže bylo jasně vidět, že ty kalhoty, které nosil jsou mu skutečně, skutečně hodně těsné. Obzvlášť v jistých partiích. Sarah ucítila, jak jí do tváře stoupá červeň. Přinutila se odtrhnout pohled od jeho kalhot, aby se setkala s nadále pobaveným výrazem jejího společníka.
„Netušil jsem, že se ještě umíš červenat, malá Sarah,“ prohlásil, než se opět napil ze své sklenice. Okamžik si ji prohlížel přímo přes hranu sklenky. Sarah cítila, jak se jí v podbřišku svíjí počínající touha. Kdyby se nestyděla, tak by si stoupla s nohama křížem.
„Nejsem malá,“ odsekla, aby se dokázala odpoutat od těch nestejných očí. Jareth nadzvedl koutek úst v nápodobě úsměvu.
„Oproti mně budeš vždy prakticky dítětem,“ pronesl onu nepříjemnou pravdu nezaujatým hlasem. Ani nevěděla proč, ale tohle jeho prohlášení ji ranilo. Přikývla a hodlala odejít do svého pokoje.
„Sarah,“ odvolal ji. Hleděla na něj beze slova přes rameno těma průzračně zelenýma očima. Chtěl něco říct, zastavit ji a možná se i omluvit, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a nechal ji odejít. Tak to bylo správné.
Pomaličku dopíjel své víno se zamyšleným výrazem. Od doby, co se v tomhle svém domě zaseknul se Sarah ji nějak nedokázal vytěsnit z mysli. Sice jí škádlil, že je malá, ale i on si všiml té kouzelné proměny, kterou prošla její mysl. O jejím tělu ani nemluvě. V době, kdy ji viděl poprvé, tak v ní viděl příslib nádherné ženy, ve kterou rozkvete až nadejde čas. Nyní měl možnost tu ženu vidět. A byl ohromen. Zatřepal hlavou, aby dostal z mysli obraz Sarah jen v prádle z tenké látky z té osudné noci, kdy zmizel její nevlastní bratr. Ztěžka polknul, když si vzpomněl, jak jí v nočním chladném vzduchu ztuhly bradavky. S tímhle musel přestat. Nebylo vhodné, aby na svou společnici myslel takovým způsobem. V koutku duše si však musel přiznat, že je to nejspíš beznadějná snaha. Lákala ho, toužil po ní, chtěl ji a to všemi možnými myslitelnými způsoby. A možná i pár nepříliš obvyklými. Jedním douškem dopil svou sklenku, odložil ji a dlouhým krokem zamířil do studovny, která byla na opačném konci jeho rozlehlého domu, než byl pokoj jeho nejnovějšího hosta. Potřeboval svou mysl zaměstnat něčím jiným než přemýšlením o sladké Sarah, jinak hrozilo, že jeho záměry budou brzy řekněme velmi evidentní a o to ani v nejmenším nestál.
-xoOox-
Jednou rukou se přidržovala spuštěného provazového žebříku, zatímco nohama stále spočívala na vlnách se kymácející loďce, která je dovezla až k obrovské galeoně, kde se měli setkat s někým, o kom až donedávna smýšlela jen jako o postavě z příběhu pro děti.
„Tak do toho,“ zamumlala pro sebe, aby si dodala odvahu, než se i druhou rukou chytila žebříku a pomalu začala stoupat vzhůru. Jareth se neovládnul a naprosto beze studu sledoval její kulaté pozadí a linii dlouhých nohou, kde se pod těsnou látkou kalhot napínaly a zase povolovaly štíhlé dívčí svaly. Když byla asi v polovině cesty vzhůru, tak začal šplhat i on. Netrvalo dlouho a oba stáli na palubě obrovské galeony plné pirátů.
Najednou se zástupem drsných mužů ošlehaných dlouholetým pobytem na moři prodral poměrně malý muž s kulatými brýlemi na nose. Jakmile uviděl, že je mezi kapitánovými host i žena, tak okamžitě smekl starou notně obnošenou červenou čapku.
„Pane, madam,“ pozdravil je, zatímco nervózně žmoulal ten nešťastný kus látky. „Kapitán vás očekává. Tudy prosím,“ vyzval je, než se otočil, aby je odvedl do kapitánovi kajuty. Muži se před ním s úctou rozestupovali přímo před očima ohromené Sarah. Ten muž musel mít mezi zbytkem posádky neskutečnou autoritu, pomyslela si, zatímco fascinovaně pozorovala své okolí.
Musela natáhnout krok, aby udržela celkem ostré tempo, které nasadil jejich průvodce. Ten se však náhle nečekaně zastavil a ona do něj málem narazila. Před nimi byly bytelně vypadající dveře se jmenovkou, na které stálo, kdo zde přebývá. Sarah ucítila, jak jí v žaludku začíná růst nervózní uzel a absolutně tomu nepomáhala ani skutečnost, že vedle ní stál vysoký fae, který se tvářil naprosto nezaujatě, jako kdyby bylo na denním pořádku se setkat s pirátským kapitánem na jeho vlastní lodi. A pro něj to tak možná i bylo. Co ona věděla o těch jeho tak zvaných obchodech? Nic. Absolutně nic.
„Uklidni se,“ zasyknul tiše Jareth a chytil ji kolem pasu v podle něj uklidňujícím gestu. Sarah ztuhla, když i přes látku jejich oblečení ucítila jeho horké tělo s dlouhými, i když pevnými svaly. Ztěžka polkla a snažila se sebrat alespoň malý kousek své důstojnosti.
Jejich průvodce zaklepal na těžké dveře a čekal na vyzvání.
„Vstupte,“ ozval se hluboký hlas zpoza dveří. Ten hlas ji zasáhl jako blesk z čistého nebe. Najednou si byla až příliš dobře vědoma toho, že se tiskne k mužskému tělu. Pokusila se setřást Jarethovu ruku, ale zcela marně. Měla pocit, že se k jejímu pasu asi přilepila. Když se na něj podívala rozčileným pohledem, tak jí věnoval naprosto nevinný pohled. No dobrá, tuhle hru můžou hrát dva, pomyslela si, aby měla na co se soustředit mimo jeho dlouhých prstů na svém břiše. Lodní bocman jim otevřel dveře a ustoupil stranou, aby mohli vstoupit do neskutečně rozmařile a luxusně zařízené kajuty. Mladé ženě spadla brada, když se rozhlédla po interiéru. Nakonec její pohled padl na to, co momentálně naprosto bez pochyby vévodilo této kajutě. A to na muže houpajícího se na židli s vyřezávaným opěradlem, zatímco nohy v po kolena vysokých botách měl natažené na stole, kde bylo v karafě připravené krvavě rudé víno a dva poháry.
„Dohlédněte, aby nás nikdo nevyrušoval, pane Smee,“ zvolal tím neskutečně bohatým hlasem, který slyšeli už před chvílí.
„Samozřejmě, kapitáne,“ pronesl mužík a s několika mizerně provedenými poklonami za sebou zavřel dveře a vypařil se.
Hook se jediným plavným pohybem postavil, aniž by vylil byť jen jednu jedinou kapku vína, které měl nalité v poháru. Bez dalšího vysvětlování nalil dvě další sklenice a gestem je vybídl, aby si je vzali. Sarah si nedokázala pomoci, aby si ho pokradmu neprohlížela. Věděla, co zhruba může čekat. Tu knihu přece četla. Jenže tohle bylo daleko za její představivostí. Převyšoval ji skoro stejně tak výrazně jako Jareth, ale na rozdíl od krále skřítků byl pirát poněkud robustnější konstituce. Měl dlouhé, vlnité vlasy smolně černé barvy. Ostře řezaný obličej s rovným nosem. Oproti jejímu společníkovi měl plnější rty, ale ne tak moc, aby to působilo zženštile. Nejvýraznější na jeho obličeji, hned po bradce s knírem, byly jeho oči. Tak neskutečně temně modré, až se zdálo, že by se v nich mohla utopit. V knize je autor popisoval, jako barvu pomněnek. Sarah si však uvědomila, že každá pomněnka, kterou kdy viděla, si klidně mohla s hanbou vytrhat kořeny a spáchat tak sebevraždu. Té barvě se nic nedokázalo vyrovnat. Snažila se v duchu opanovat. Nepříliš úspěšně. Byla lapena v pasti upletené z černých vlasů, temně modrých očí a vyšperkované trochou nebezpečí v podobě lesklého háku na kapitánově pravé ruce. Aby se uklidnila, tak svou sklenici vypila na jeden zátah. Příliš to nepomohlo. Ale tekutá odvaha lepší, než žádná, pomyslela si a snažila se ignorovat fakt, že ji ten muž přímo před ní vzrušuje.
Hook schválně mlčel a prohlížel si tu zvláštní dvojici před sebou. Jaretha znal, tam nenacházel nic až tak zajímavého kromě paže, kterou měl obtočenou kolem dívčina štíhlého pasu. Ale ona, to bylo něco zcela jiného. Černé vlasy měla spletené do dlouhého copu, takže plně vynikl její oválný obličej s výraznýma světle zelenýma očima. Plné rty, pleť bez chybičky a to nemluvil o tom, jak i pod volnou halenou byl vidět náznak plných ňader. Štíhlý pas, žensky klenuté boky a dlouhé, štíhlé nohy obepnuté v kalhotách. James Hook by se klidně vsadil, že mladá žena před ním rozhodně nemá žádné spodní prádlo. Ta myšlenka způsobila, že se v něm probudil hlad. Hlad, který necítil už dlouhé roky. Byl to hlad, který dokázalo ukojit jen horké ženské tělo. Pokřiveně se usmál, než se přinutil promluvit.
„Vítejte na mojí skromné lodi. V jaké věci se mnou chcete jednat?“ zeptal se nakonec bez obalu.
„Hledáme místo, kde se momentálně skrývá Pan, příteli,“ pronesl Jareth bez náznaku jakékoliv emoce. Hook zamyšleně pokýval hlavou.
„To není tak jednoduché. Proč ho vlastně hledáte?“
„Unesl mého bratra,“ promluvila mladá žena. V očích jí probleskla bolest nad onou ztrátou. Hook to dokázal pochopit. Nebylo to poprvé, co se s tímhle setkal.
„Pan si bere jen nechtěné děti,“ podotkl, aniž by z ní spustil oči. Sarah unaveně zavřela oči, než přikývla.
„Kdysi jsem si přála, aby si ho vzali skřítci, pak jsem ho zachránila a…“ Hook ji přerušil.
„Jednou nechtěné dítě je pro Pana příliš lákavé, nedokáže tomu odolat. Řekni, co z toho budu mít, když vám pomohu?“
„Mou nehynoucí vděčnost?“ plácla dřív, než se stihla zastavit. Hook se od srdce rozesmál.
„Tvá žena má ostrý jazyk,“ vysoukal ze sebe pobaveně, když se konečně přestal smát.
„Já nejsem jeho žena. Nejsem ničí žena. Jsem prostě jenom Sarah. Sarah Williamsová,“ odpálila a opět se pokusila vymanit z Jarethova objetí. Marně. Cítila, jak ruka na jejím pasu zesílila stisk.
Hook se v duchu spokojeně ušklíbnul. Ta žena v sobě měla vášnivý oheň. Lákala ho stejně, jako můru láká světlo plamene.
Po podivném začátku se večer rozvíjel celkem slibně. Hook jim dal na srozuměnou, že se vydá po poslední stopě, které mělo vést k nejnovějšímu úkrytu jeho odvěkého nepřítele. Mladá žena však k pirátovu překvapení trvalo na tom, že se nehodlá nechat jen tak odstrčit. Měla v úmyslu se celého tohohle dobrodružství účastnit od začátku do konce.
„Může to být nebezpečné,“ snažil se ji odradit Hook.
„Prošla jsem před osmi lety jeho labyrint,“ ukázala palcem na vedle sebe sedící postavu krále fae. Jareth se při té vzpomínce nedokázal ubránit úsměvu.
„Dobrá, ale je to na vaše nebezpečí,“ upozornil ji. Sarah jen přikývla. Nehodlala ustoupit za žádnou cenu. Pokud měla za záchranu svého bratra zaplatit svým životem tak budiž. Hlavně, když bude Toby v bezpečí.
„Kam jde ona, jdu i já,“ vmísil se najednou do hovoru Jareth. Hook se ušklíbnul. Tohle čekal. Chování jeho starého přítele mu jasně naznačovalo, že tu ženu vnímá jako něco velmi cenného. Starý mořský vlk sice ještě nedokázal dešifrovat jaký druh vztahu mezi sebou ti dva mají, ale nijak mu to nepřekáželo. Dobře věděl, jak dokáže působit na ženy. A nikdy neměl problém s tím, toho trochu využít ve vlastní prospěch. Ne, když před sebou měl tak lákovou kořist, jakou byla právě přítomná Sarah Williamsová.
Hook neměl ve své kajutě žádné hodiny, ale i on uznával, že již bylo dost pozdě dle stavu karafy s vínem a zbylého oleje v lampách. Pousmál se, když viděl, jak se mladá žena snaží za každou cenu zůstat vzhůru. Svůj boj však očividně prohrávala. Už dávno vše důležité prodiskutovali snad ze všech možných úhlů a nyní s Jarethem jen přátelsky diskutovali o nejnovějších věcech, které jim přišly zajímavé.
Jareth sledoval směr pohledu pirátského kapitána a i on se lehce usmál, když viděl Sarah marně bojující se spánkem.
„Myslím, že je čas jít do postele,“ pronesl král skřítků a významně se podíval na jejich hostitele. Ten jenom přikývnul, než se zvednul, aby je odvedl do hostinské kajuty, kterou již lodní bocman jistě připravil. Jareth skoro něžně položil ruku na rameno své společnice, než s ní lehoučce zatřásl.
„Sarah,“ pronesl tiše. Upřela na něj napůl rozespalý pohled.
„Mhm?“ zamumlala jenom. Jareth na nic dalšího nečekal, vytáhl ji na nohy a rukou kolem jejího štíhlého pasu ji jistil, aby neupadla.
„Pojď nebo si tě budu muset hodit přes rameno,“ zamumlal se zlomyslnou jiskrou v oku. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že by se mu zrovna tahle možnost opravdu velmi zamlouvala. Sarah jen zavrtěla hlavou a malátně vyrazila za pirátským kapitánem, který na ně čekal v otevřených dveřích, aby je nasměroval do jejich nového domova.
Sarah sice byla unavená, ale stále byla natolik při smyslech, že dokázala ocenit starého piráta, který šel několik kroků před ní. Hleděla na jeho v dlouhém kabátci oděná záda s širokými rameny a záplavou temných kudrn. Fascinovalo ji to. Ten muž byl jako čiré pokušení. Temné pokušení. Pak si však vzpomněla, kdo šel za ní. Král skřítků. Ohromný a majestátní i ve své štíhlé, téměř nelidské, bledé kráse. Hook je aspoň člověk, problesklo jí ospalou myslí, než se pirát před ní zastavil a čekal na ně.
„Po zbytek naší společné cesty bude tohle vaše útočiště,“ pronesl ceremoniálně a dívčině unavené mysli zcela unikl jeho samolibý a možná trochu škodolibý výraz. Zastavila se ve dveřích a zírala na celkem luxusně zařízenou kajutu. Bylo vidět, že šlo o místo pro důležité návštěvy, sem běžní námořníci jen tak nevkročili. Bylo tu čisto, uklizeno, všude byly potahy z drahých látek a dřevo vyleštěné do vysokého lesku. Na okamžik jí spadla brada nad tou nádherou, než si všimla jednoho drobného detailu. Byla tu jen jedna postel. Sice královské velikosti, ale jen jedna. A oni byli dva. S ohromeným výrazem pohlédla nejdříve na Jaretha, který se usmíval tím svým samolibě dravčím způsobem, ve kterém probleskovaly jeho špičaté zuby, a pak sjela pohledem na kapitána Hooka, který se tvářil jako nevinnost sama, i když v očích mu hrály ohníčky humoru.
„Já nemůžu spát s ním!“ ohradila se prudce a mávla rukou směrem ke králi skřítků.
„Pak tedy mohu nabídnout svoji postel,“ podotkl s výrazem naprosté nevinnosti Hook. Sarah několikrát zaskočeně otevřela a zavřela ústa, než se dokázala alespoň trochu dát dohromady nad tou drzostí.
„Ne, díky,“ procedila mrazivě s přimhouřenýma očima. Jejich do této chvíle mlčenlivý společník to zdá se vzal, jako bernou minci, protože se přitočil k Sarah, vzal ji rukou kolem pasu a naprosto nevybíravě ji postrčil do pokoje, kde za nimi zavřel dveře. V chodbě ještě dlouho zněl Hookův tlumený smích.
Sarah byla zrudlá vzteky i rozpaky až ke kořínkům temných vlasů. Měřila si Jaretha mrazivým pohledem, avšak ten se na ni jen arogantně usmíval s rukama založenýma na hrudi.
„Zbláznil ses?!“ prskla po něm vztekle. Jareth nadzvedl jedno obočí v němém dotazu. „Fajn, ale já spím v posteli. Ty můžeš spát kde chceš, veličenstvo,“ oznámila mu, než se posadila na okraj postele, aby si sundala boty. Jareth se zasmál. Opravdu od srdce se zasmál nad jejím prohlášením a ten zvuk jí přeběhl po páteři, jako zamrazení, než se usídlil někde zhruba v oblasti jejího podbřišku.
Ucítila, jak se na druhé straně pohnula matrace pod vahou druhé osoby.
„Co jsi nepochopil na tom, že v posteli spím já?“ otočila se na něj. Hleděla do nestejných očí, jako kdyby se ho snažila přinutit, aby se podrobil její vůli. Marně.
„Sarah, nehodlám tě znásilnit nebo jinak poskvrnit tvou čest. Ale opravdu nehodlám spát na zemi, jako nějaký ubožák jen proto, že by má přítomnost v posteli vedle tebe mohla nějak pocuchat tvé přecitlivělé nervy,“ oznámil jí prostě a bez dalších okolků si sundal boty, než se pohodlně natáhnul na jednu stranu postele. Zavřela oči, aby se uklidnila, pak si vyzula boty a lehla si na svou stranu postele. Cítila příšernou nervozitu a zároveň vzrušení. Pořád v mysli měla vypálený obraz Hooka a přitom přímo vedle ní ležel další nebezpečně přitažlivý mužský. Tohle bude dlouhá, předlouhá noc, pomyslela si unaveně, než zavřela oči a pokusila se usnout.
Jareth dlouho ležel na boku a sledoval mladou ženu vedle sebe. Netrvalo dlouho a usnula. Poznal to podle toho, jak se jí z obličeje vytratilo napětí a hruď se jí zvedala v pravidelném rytmu někoho, kdo se ocitl v říši snů. Dlouhými, štíhlými prsty přejížděl těsně nad její tváří, dlouhou šíjí i zbytkem těla, kam až dosáhl, aniž by se musel pohnout. Nedotýkal se jí, i když jeho bledá ruka byla tak blízko, že cítil teplo vyzařující z jejího těla.
„Můj nejdrahocennější poklad, má malá bojovnice,“ promluvil tak tiše, že si vlastně ani on sám nebyl jist, zda ta slova nezněla jen v jeho mysli.