Instinkty27
27. Lov
Hermionu vylekalo ostré ťukání na okno, když procházela chodbami hradu. Urychleně pustila dovnitř velkou, neznámou sovu. Ta si načechrala peří a přisunula k ní balíček. Zamračila se, jistě zde neměla dostávat poštu. Sova na ni tiše zahoukala a natáhla k ní nohu. Povzdechla si a vzala si od ní dopis. Samozřejmě byl adresován přímo jí.
Hermiona Grangerová
Hrad na Blatech
Yorkshire, Anglie
Sova na ni stále zírala, jako kdyby na něco čekala. Hermiona se ji pokusila odehnat, ale zdálo se, že to s ní ani nehlo.
„Nic pro tebe nemám, tak jdi.“
Setkala se s odhodlanm pohledem, když sova natáhla nyní prázdnou nožku, jako kdyby očekávala, že napíše odpověď. Povzdechla si a natáhla k ní ruku. Zvíře na ni jen zíralo.
„No tak pojď. Nemůžu přece odepsat tady v hale, ne?“
Zdálo se, že pták to pochopil a přelétl na její rameno. Cítila soví pařáty jen jako slabé štípání na kůži. Vrátila se zpět do pokoje, jen aby otevřela dopis okamžitě, jakmile za nimi zavřela dveře. Sova se usadila na rámu postele a sledovala ji, jak obrací dopsi v rukách.
Mohl být očarovaný a ona neměla, jak to rozpoznat. Musela to prostě risknout. Roztrhla obálku jen aby se setkala se známým rukopisem. V očích měla slzy radosti při pohledu na rukopis jejího nejlepšího přítele; Harry byl naživu. K jejímu zděšení toho však dopis říkal jen velmi málo, ale ona se o to ani moc nestarala. Jen vědomí toho, že on i Ron jsou naživu a v pořádku, bylo samo o sobě dost. Napsala stejně krátkou odpověď, aby oběma dala vědět, že je v pořádku a vynechala všechny skutečné detaily. Neměla ani ponětí, jak by jim cokoliv z toho vysvětlila nebo zda by to vůbec pochopili. Nezmiňovali nic ohledně války, což z jejich strany bylo bezpečné rozhodnutí. I když si nemyslela, že by malá sovička nechala někoho vzít její dopis, tak v hradu i tak bylo mnoho lidí. Přivázala sově svou odpověď a odkráčela s ní k oknu.
Fenrir se zamračil na Hemrioniny záda, když sledoval jak do tmavnoucí oblohy vypouštěla sovu. Nemělo by mu to dělat starosti, až na to, že rychlý tlukot jejího srdce mu napovídal, že to nebylo něco, z čeho bude mít radost. Připlížil se až k ní a strhl si ji do náruče, i když možná piněkud hruběji, než bylo nezbytné.
„Pro koho to bylo, družko?“
„Pro Řád,“ odpověděla bez zaváhání. „Poslali mi dopis a sova odmítla odejít, dokud neodpovím.“
Fenrir věděl, že lže. Mohl to slyšet v jejím hlase i ostatních věcech. Poslední část jejího prohlášení byla pravdivá, ale tajila komu to skutečně posílá. Otočil si ji v náruči tak, aby jí mohl vidět do obrovských očí.
„Pro koho to bylo?“ zopakoval se zavrčením. Vypadala vylekaně. Dobře. Měla by být chytřejší, než mu lhát.
„Harry.“ Srdce jí stále bilo příliš rychle; stále byla nervózní.
„A?“
„Ron.“
Fenrir přikývnul. Takhle to tedy bylo. Nelíbilo se mu, že mluví s tím vychrtlým zrzkem. Obzvlášť, když jejich setkání s Řádem bylo tak blízko. Neobtěžoval se před ní skrývat své podráždění. „A tys cítila potřebu to přede mnou schovávat?“ zavrčel znovu.
Hermiona zběsila zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že tě to rozčílí. Je to můj kamarád, Fenrire.“
„On si ale myslí něco jiného,“ Fenrirův hlas byl znenadání něžný a jeho rty se blížily k jejímu krku. „Věřím, že mu to v blízkých dnech vysvětlíš.“ Přejížděl rty po jejím rameni a spokojeně se usmíval, když se oddala jeho dotekům a její strach zmizel.
Pár stál tiše několik okamžiků, než Fenrir opět promuvil. „Už ses rozhodla?“ Sunul své rty po jejím krku až k oušku, jak mluvil s vědomím toho, jak ji to vzrušuje.
„Rozhodla co?“ odpověděla zadýchaně.
„Dnes večer je úplněk, lásko.“ Zazubil se do její kůže. „Jsi připravená?“
Hermiona ucítila, jak se v ní usazuje panika. Úpněk přece nemohl být už teď. Hlas se jí třásl, když odpovídala. „Já...já nechci bt vlkodlak, Fenrire.“ Při zvuku jeho zavrčení se přikrčila.
„Nevybavuju si, že tohle by byla odpověď na mou otázku.“ Vrhla po něm ošklivý pohled.
„Mám vlastně vůbec na výběr?“ Ignoroval ji a přitáhl si její tělo ještě blíž.
„Ty přece víš, co z toho chceš.“ Hermiona zakňourala v jeho sevření. Nyní se jí vybavila slova, která k ní pronesl před mnoha týdny.
„Je to na tobě, lásko. Jsi má družka nebo můj vězeň. Ty sama nejlépe víš, co chceš aby to bylo před dalším úplňkem nebo nebudeš mít možnost volby.“
„Poddej se tomu,“ zavrčel jí do ouška, když se mu pokusila vykroutit.
Hermiona polkla. Nebyla si jistá, co ji děsilo víc. Zda návrat Fenrirova vlčího chování a nebo fakt, že chtěla udělat to, co žádal. „Já-já nemůžu. Fenrire. Přestaň.“
„Ale ano, můžeš,“ zavrněl nebezpečně, stále ji držel v sevření svých svalnatých paží.
„Fenrire,“ pronesla tak pevně, jak jen se odvažovala. „Nech mě jít.“ Srdce jí bilo jako o závod a v krku se jí vzedmul strach z jeho odpovědi.
„To si nemyslím, lásko. Stále si nezodpověděla mé otázky.“ Vlkodlak vycenil zuby a jemně je přitlačil na její krk.
„Děsíš mě,“ přiznala třesoucím se hlasem.
„Opravdu?“ Jeho hlas byl naprosto klidný. Jako kdyby přesně věděl, co dělá.
Hermiona se kroutila v jeho sevření, zatímco ji svou svalnatou postavou věznil proti zdi.
„Tak tedy vězeň?“ Bez toho, že by jí dal šanci odpovědět, tak pokračoval. „Dobrá tedy.“ Na krátký okamžik uvolnil své sevření. Stačilo to přesně na to, aby vystřelila z jeho náruče.
Hermiona dýchala trhaně. Zírala na vlkodlaka doširoka otevřenýma očima. Velice opatrně si ho měřila, když se k ní opět pomalu blížil. Nebylo kam uniknout. Obrnila se, když ji opět přitiskl ke zdi. Nebyla však pro jeho sílu žádným soupeřem. Mohl by ji zabít, kdyby ho to napadlo. Samolib úsměv, který poslal jejím směrem ji rozzlobil.
Z očí se jí vydraly slzy, když své rty přitiskl na její v něčem, co bylo výsměchem něžnému polibku, který spolu sdíleli jen před pár dny. Věděla, že se jí tím vysmívá. Tak docela si nevěřila, ale nehodlala se poddat jeho podivnému chování, a tak ho kousla do rtu. Bylo to tvrdé, ale doufala, že ne natolik, aby ho doopravdy rozzlobila.
Zapištěla, když vztekle zavrčel a pustil ji. Bez jeho opory spadla na podlahu. Zírala na něj s hrůzou a zvažovala své možnosti. Bylo jich jen pár, ale všechny byly špatné. Jeho nálada byla jiná, než když ho viděla posledně. Připomělo jí to jeho chování, když sem dorazila. Polkla strach. Tenkrát ho taky kousla a on jí málem vrátil tuhle její laskavost.
Fenrirovo zavrčení se zdálo v rozporu s úsměvem, který jí věnoval. Byl naštvaný, ale ne nešťastný. Hermioně bušilo srdce, z toho co věděla o tomhle výbušném vlkodlakovi, to nebyla zrovna bezpečná kombinace. Zatnula zuby, když v jeho očích probleskla divoká emoce, kterou tam viděla už dřív – ne, to nebylo zcela správné; bylo to něco, co neviděla skoro měsíc.
Stále ještě na podlaze chtěla protestovat; chtěla bojovat, ale rychle si to rozmyslela. Byla dost chytrá na to, aby věděla, že by prohrála.
„Fenrire?“ promluvila tiše v naději, že vše, co chce je její podřízenost. Jeho vrčením naplněný hlas se donesl k jejím uším prakticky ve stejnou chvíli, kdy vyslovila jeho jméno.
„Běž.“
Hermiona na něj zmateně zírala, najednou ještě více napjatá. Určitě nemyslel... Jeho zavrčení, stejně jako hladový, divoký pohled ji přinutil vyhrabat se na nohy.
Udělala několik opatrných kroků od něj. Věděla, že utíkat od divokého zvířete bylo nebezpečné a tohle se od toho nijak nelišilo. Zírala na něj a v hlavě zvažovala následky. Hermioně to bylo vysvětlěno o chvilku později. Fenrir po ní skočil s vyceněnými zuby. „Běž,“ zavrčel. A ona běžela.
Slzy jí tekly po vyděšenné tváři, zatímco její nohy běžely hradem. Jak jen mohla být tak pitomá? Jak jen si mohla myslet, že mu na ní záleží? Pro něj to všechno byla jen hra. Vodil si ji kolem jako loutku. Vše, co jí řekl, byla lež. Odmítala si myslet něco jiného. Byla jen jeho další hračka. Její vzlyky se odrážely ozvěnou v chodbách, zatímco běžela skrz hrad; nevšímala si vlkodlaků, kteří se po ní otáčeli, když běžela. Nedokázala uvěřit, že tomu podlehla.
Z hradu za Hermionou se doneslo jedno osamělé zavytí, což ji jen pobídlo k rychlejšímu běhu. Neslyšela za sebou kroky, avšak pochybovala, že by je sledovala dřív, než by bylo pozdě. Osamělé zavytí bylo následováno zbytkem smečky. Mohlo by to být krásné, kdyby se to netýkalo jí.
Sluchem identifikovala jedno konkrétní zavytí, které už nebylo omezováno hradem. Byl to Fenrir. Nevěděla, jak to mohla vědět, ale věděla to. Nohy pod ní zpomalily. Volal ji zpět. Ten okamžik pominul a ona si uvědomila, že nejenže zcela zastavila, ale začínala se pohybovat zpátky k tomu zvuku. Zatnula zuby. Nebylo to nic, než trik. Muselo to tak být. Po tvářích jí tekly horké slzy, když ignorovala jeho volání. Přinutila se otočit, jen aby byla popohnána dalším zavytím, které bylo ještě blíž. Chtěl, aby běžela, chtěl ji honit. Nohy jí začínaly bolet a plíce ji pálily od běhu, ale nedovažovala se zpomalit. Věděla, že měsícvyjde už za pár hodin. Proč by ji jinak držel kolem tak dlouho? Byla dnešní zábavou a ničím víc.
Hermiona si nebyla jistá, jak dlouho už běžela, ale po nějaké době zpomalila, už prostě dál nemohla dál pokračovat tímhle tempem. Nohy se jí třásly a dýchala přerývaně, když zpomalila do klusu. Všechno ji bolelo, ale nemohla zastavit. Hleděla před sebe na pohasínající světlo; nedaleko tam byl shluk stromů, možná by se tam mohla schovat. Byla to nejspíš marná naděje, ale bylo to vše, co měla.
Razila si cestu ke stromům, když ji vyděsil zvuk rychlých kroků a ona opět běžela plnou rychlostí, jenže už bylo pozdě.
Fenrirova ruka s drápy se obtočila kolem její paže. Jeho větší hybností se pohybující tělo do ní narazilo a poslalo je oba dolů do vřesu.
Hermiona se napjala. Nevěděla co má očekávat. Nečekala, že si ji vlkodlak přitáhne k hrudi, zatímco mu v hrudi bude bublat upřímný smích, ale bylo to přesně to, co se stalo. Tam ve vlhkém vřesu ji Fenrir držel a tiše se smál.
„Chytil jsem tě,“ pronesl s potěšeným zabručením, zatímco jí na vršek hlavy vtisknul polibek.
Hermiona zmrzla na místě, když se očima setkal s jejím vyděšeným pohledem a vtiskl jí další polibek na rty. Nikdy předtím z něj nebyla tolik vyděšená. Předtím věděla, co očekávat, ale nyní už nedokázala říct, zda to bylo upřímné nebo ne. Jeho rozpoložení se přece nemohlo měnit takhle rychle. Když o tom tak přemýšlela, tak zněl, jako kdyby byl sám se sebou náramně spokojený. Jeho nevypočitatelnost ji děsila. On ji děsil, ale...neublížil jí. Možná, že se mýlila; byla velmi dobrá v dělání předčasných závěrů, takže chvíli jen tak leželi. I když jen tak dlouho, než Hermiona popadla dech.
Fenrir ji vytáhnul na nohy a zazubil se na ni se stejným pohledem, jako předtím. „Utíkej,“ zavtipkoval se skoro veselým zabručením.
Hermiona tentokrát nezaváhala. Mýlila se. Nebo doufala, že ano. Opravdu moc chtěla, aby to bylo tak, jak to vypadalo. Zdálo se, že Fenrir ji prostě jen chce pronásledovat. I když to neznamenalo, že vše, co jí předtím řekl, byla lež. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc to dávalo smysl. Bylo to jako nějaká děsivá mudlovská honěná. Zdálo se, že chtěl, aby se toho účastnila; nebyl to jen nesmyslný lov. Čekal, než popadne dech, než znovu začali. Vlci si rádi hrají a jeden druhého nesnědí, když je po hře – tedy doufala v to.
Hermiona stále cítila strach, nebyla však už vyděšená, a tak přinutila své bolavé nohy běžet ke stromům. Věděla, že Fenrir nebyl moc pozadu, ale pohledem přes rameno ho nedokázala zahlédnout. Chtěl po ní, aby si hrála, jenže ona byla příliš vyčerpaná a vystrašená z toho, že cokoliv s čím přišla se nezdálo dost dobré. Když dosáhla hloučku stromů, tak proběhla skrz a pak zpátky kolem. Proplétala se sem a tam, dokud nenašla jeden, na který dokázala vylézt. Vyhrabala se vzhůru. Opět od běhu dýchala trhaně.
Hermiona uslyšela Fenrirovy skoro tichoučké kroky a zadržela dech, když proběhl pod jejím úkrytem. Zastavil jen na okamžik, zavětřil a pokračoval. Nedokázala uvěřit tomu, že ji minul. Čekalo dost dlouho na to, aby se jí uklidnil dech, než se pokusila opatrně slézt ze stromu. Nohy měla vyčerpané a musela použít ruce, aby se dostala na lesní půdu. Skoro upadla, když musela znovu použít nohy. Zatla zuby, vybrala si směr a pokusila se opět běžet. Praskla za ní větev a ona se ohlédla, což způsobilo, že okamžitě narazila do něčeho hodně pevného.
Oči se jí rozšířily a ona neohrabaně ustoupila od Fenrirovy postavy, dokud nenarazila zády na strom. Seděla tam neschopná běžet a třásla se jako list. Mohla jen sledoavt, jak se k ní pomalu blížil. Jeho divoké oči zachytávaly světlo a díky tomu zářily. Něco z jeho tmavých vlasů mu uniklo ze stuhy a spadlo kupředu, takže volně rámovaly jeho tvář. Nevypadl ani trochu poznamenaný tím, jak dlouho běžel.
Fenrirovy nelidské špičáky se leskly v posledním světle, když k ní přicházel.
„Znovu jsem vyhrál,“ zašveholil. „Co takhle tři z pěti?“
Hermiona byla tak vyčerpaná, že si nebyla jistá, zda dokáže chodit, natož běžet. Zdálo se, že vlkodlak si toho všiml a tiše, i když poněkud výhružně k ní došel. Spokojeně se usmál, když jí pomáhal na nohy. „Musíme zapracovat na tvé výdrži, lásko. Vzdát se tak rychle?“
„Já-to-nevzdávám,“ procedila mezi nádechy se slzami stékajícími po tváři.
„Ale? Změnila jsi názor?“ odpověděl tiše, zatímco jí rukou otíral slzy.
„Záleží...na tom vůbec, Fenrire?“ zeptala se. Byla příliš unavená, než aby se doopravdy starala.
„Ano.“ Ustálil její kolébání svým sevřením, za což mu byla vděčná. Bez něj by totiž nejspíše spadla zpátky na zem.
„No,“ pokračoval po chvíli. „Možná na tom spíš záleží tobě, ale mé akce zůstávají stejné.“ Jeho sevření na ní zesílilo a on ji přitiskl ke stromu. Jeho ruce pevně tiskly její zápěstí, takže se nemohla pohnout ani kdyby chtěla.
Srdce jí začalo bušit strachem snad už po tisící za tuhle noc. Když ucítila jeho nos na svém hrdle, tak se zachvěla.
„Řekl bych, že mi to je líto, ale to bych lhal.“ Fenrir se na okamžik odtáhl, aby jí pohlédl do očí. Hermiona ho sledovala. Za co se omlouval? Za tu hru? „Moje zápěstí. Ubližuješ mi,“ zašeptala se znovunabytým strachem.
„Omlouvám se za tohle.“ Opět se pohnul směrem k jejímu rameni. Jeho dech byl na jejím rameni horký. „Nebojuj s tím, družko. Jenom by to celé bylo horší.“
„Co-?“ Hermionina otázka skončila, jak se její slova změnila v bolestivý výkřik. Krk měla v jednom ohni. Nezvané slzy jí zaplavily zorné pole, když se snažila zpracovat, co se právě děje. O okamžik později si uvědomila, že Fenrir zabořil zuby do její kůže. A to přímo do toho místa, které měl tak rád – tam, kde se jí rameno sbíhalo s krkem.
Proč jen jí to dělal? Navzdory svému zmatení a pocitům zrady, se přitiskla k Fenrirovi, zatímco jeho zuby propíchly její maso. Zdálo se jí, že se její mysl vrátila zpět, když se bolest konečně proměnila jen v tupé pulzování. Vlkodlak pomalu odtáhl zuby od jejího krku a oakmžitě její zranění olíznul. Výsledný pocit nebyl nepodobný tomu, když se jí během jejího krátkého života dostalo léčivých zaklínadel. Horečnatá kombinace uklidnění a bolesti. Bolest opět vyprchávala a zanechala za sebou jen bolavost léčící se rány. Tu bolest cítila ve ztrátě Fenrirových rtů, když se odpoutal od jejího krku a pohlédl jí do očí.
„Proč?“ zavřískla na něj Hermiona, pokoušeje se zpracovat nové pocity, které ji zaplavily. A to včetně nutkání se Fenrirovy bez dalších otázek stulit do náruče.
Fenrir něžně pohladil prsty značky, které udělal na její hebké kůži. Nevyvolalo to v ní bolest, jak očekávala, ale mnohem příjemější pocity v podobě chvění sjíždějícího jí po páteři. Proč už to dál nebolí?
„Co jsi mi to udělal?“ dožadovala se odpovědi.
Vlkodla nonšalatně pokrčil rameny, zatímco se i nadále jemně dotýkal jejího ramene. „Musel jsem tě chránit.“
Hermiona se na něj ostře podívala a založila si ruce. „Před čím?“ Když okamžitě neodpověděl a místo toho sklopil oči, tak ji to jen víc naštvalo. Pohlédl na ni s pevně stisknutými rty a obočí měl pokrčené ve výrazu, který nemohll být nic jiného, než vina.
„Před čím, Fenrire?“ zopakovala pronikavě.
„Přede mnou samotným!“ zavrčel vztekle a jantarovýma očima se zanořil do jejího pohledu. „A před každým jiným vlkem tady kolem.“
Hermiona se zhluboka nadechla. Opět ji totiž vyděsil jeho vztek. Pokusila se zpracovat, co řekl, ale nic na co přišla, jí nedávalo smysl. „Jak mě tohl má udržet v bezpečí?“ zeptala se opatrně, aby opět neprobudila jeho prchlivou povahu.
„Teď se tě už nikdo nedotkne. Úplněk je nebezpečný, ale tohle,“ přeběhl prstem přes rychle se hojící ránu, což po její páteři poslalo jen další podivné pocity. „Tohle tě udrží člověkem.“
Hermiona si nebyla jistá, jak na to odpovědět. Byla možnost se tomu vyhnout, kdyby ji nechal jít, ale ona to rozhodně nehodlala vytahovat. Slíbila, že zůstane. „Takže nejsem vlkodlak?“
Fenrir zavrtěl hlavou. „Ne. Na to by tě musel někdo z nás kousnout během úplňku.“
„Takže mě dnes v noci nekousneš?“
„Neporměním tě, dokud mě nepožádáš,“ slíbil jí tiše Fenrir. Něžně kolem ní ovinul ruce a přitiskl rty na místo, kde udělal svou značku.
„Nikdy o to nepožádám.“ Hermionin hlas se třásl úsilím o to, aby zůstal vyrovnaný. Cítil, jak se vlkodlak usmál do jejího krku. „Uvidíme.“
„Jak si můžeš být vždy tak jistý?“ vydechla nevěřícně.
„Je to nevyhnutelné. Viděl jsem to častěji, než jsem schopen spočítat.“ V hrudi mu spokojeně zarachotilo, jak mluvil.
„Díky,“ vymáčkla ze sebe nakonec, když se jí podařilo polknout svou pýchu natolik, aby pochopila, že dělal jen to, co mohl. Neušlo jí, jak sebou Fenrir při jejích slovech trhnul. Chvilku na ni jen zíral, než si s náznakem úsměvu na tváři povzdechl.
„Za co, lásko?“
„Že myslíš na to, co chci a to dokonce i ve chvíli, kdy to nejde tak, jak bys ty chtěl.“
„Žádný křik? Hodláš mě snad později otrávit?“ políbil ji na čelist, než se svou strništěm zarostlou tváří začal mazlit s jejím líčkem.
„Ach, jestli mi lžeš a stejně mě kousneš, tak se to jistojistě dozvíš.“
„Připomeň mi, abych tě nikdy nenaštval,“ uchechtl se.
„Není na to už trochu pozdě?“
Fenrir v odpověď jen lehce pokrčil rameny. „Stále ještě jsi tady.“
Hermiona odtáhla vlkodlakovu tvář od sebe, aby se mu mohla podívat do jantarových očí. „Řekla jsem, že zůstanu a ten slib nehodlám porušit.“
Když v rukách držela jeho tvář, tak studovaa muže, který ji prohlásil za svou. Byl tak strašně hřejivý a hravý; tak nějak věděla, že ji miluje. Všechny pochyby z dřívějška se vypařily. Nebyla si jistá, zda mu jeho city opětuje, ale konečně to v něm dokázala rozpoznat. Z velké části jí na něm záleželo; pomalinku se jí dostal pod kůži a do srdce s tím svým hravým postojem a vlčím chováním.
„Proženu tě nazpátek?“ zazubil se na ni.
Zamračila se na něj. Oči měla stále unavenější. „Pokud mě tu necháš, tak zapomeň an to, že bych ti neotrávila jídlo, vlku.“ Fenrir se uchechtnul, odlepil se od ní a nabídl jí paži, aby se opřela.
„Stejně je to vtipné,“ řekla tiše, když ji Fenrir ustálil na nohách.
„Co?“
„Vždycky jsem si myslela, že jsem byla víc kočičí typ.“ Fenrirův pobavený, upřímný smích napnil malý shluk stromů, zatímco pomáhal jejímu unavenému tělu dovléct se do hradu.