Instinkty26
26. Hořký příběh
Zvuk otevírajících se dveří přivedl Hermionu k sobě. Jak se k ní přibližovaly kroky, tak si z tváře otřela slzy. Nechtěla, aby ji kdokoliv viděl brečet; ne kvůli tomuhle. Bylo to hloupé.
Hermiona strávila většinu odpoledne s Catiou. Dvojčatům bylo jen několik dní a mladá žena byla šťastná, že může páru Bet pomoci. Malý drobečkové dostali jméno Aster a Solis. Nebyli ještě dost staří na to, aby měli víc než náznak jejich osobností, ale bylo to dost na to, aby to Hermionu přinutilo k úsměvu nad výběrem jmen, která jim dali jejich rodiče. Oba v sobě měli dost ohně na to, aby dostáli svým jménům. Aster dokonce ještě o něco víc, než její bratr. Solisovi nevadila občasná vyrušení, ale když se Aster rozhodla, že něco chce, tak byla neutišitelná, dokud to nedostala. Díky těm dvěma neměli mladí rodiče příliš mnoho času na odpočinek.
Hermiona spatřila povědomou knihu v Catině knihovně, a tak když odcházela, zeptala se, zda si ji může půjčit. Catia byla lehce překvapená, ale pak chápavě přikývla. Hermiona opatrně vzala knihu z poličky a odnesla si ji do vlastního pokoje a jen stěží se dokázala ovládnout, aby se nesesypala.
Což ji dovedlo k tomu, že nyní brečela nad obyčejnou dětskou knihou mudlovských pohádek; stejnou knihu jí její matka čítávala před tímhle vším. Předtím, než své rodiče poslala pryč. Bylo hloupé rozbrečet se nad něčím takovým, ale stále ji to bolelo. Vzhlédla jen proto, aby se ujistila, že ten kdo vstoupil nebyl nikdo jiný, než Fenrir. Nikdo jiný by si nedovolil vstoupit bez vyzvání. Okamžitě znovu sklopila pohled s vědomím, že byla přistižena. Obrnila se v očekávání, že si z ní bude utahovat nebo se jí ten vlkodlak dokonce vysměje. Nikdy by ji nepochopil.
V jednu chvíli seděla Hermiona na posteli v očekávání ostrých slov a v další se ocitla ve vlkodlakově náruči. Přitáhl si ji do pevného objetí a něžně ji usadil proti své hrudi. Při jeho něžnosti jí z očí stekly nové slzy. Nic neříkal a prostě ji jen držel, zatímco brečela. Zdálo se, že ji nikdy nepřestane překvapovat. Přemýšlela, zda ho někdy skutečně pozná; zdálo se, že tu pokaždé ohledně něj bylo něco nového.
Když se její vzlyky utišily, tak Fenrir jemně promluvil.
„Nikdy jsem si neuvědomil, že je Popelka, tak strašně smutná pohádka, lásko.“
Hermiona si odfrkla a vydala ze sebe přiškrcený smích. Nehodlala mu říct, co ji tak rozhodilo, ale on na ni byl tak hodný, že se její názor poněkud změnil.
„Já- Moji rodiče jsou mudlové.“
Fenrir nad její odpovědí jen lehce naklonil hlavu na stranu; nechápal proč ji to tak rozrušilo nebo co to mělo společného s knihou v jejím klíně. Mezi jeho družkou a jejími rodiči nebylo něco tak úplně v pořádku a on přemýšlel, zda mu to řekne nebo ne. Byl si celkem jistý, že nebyli mrtví, avšak něco bylo špatně. Nemyslel si, že ji rozrušil fakt, že jsou to mudlové, ale možnost to byla. Myslel si, že dal zcela jasně najevo, že nezáleží na tom, kdo byli její rodiče nebo jakou měla krev, ale když jí to řekl, tak z něj byla vyděšená.
„Já vím. A to, co jsem řekl předtím, jsem myslel zcela vážně. Na krvi nezáleží.“ Blýsknul na ni špičáky doufaje, že ji jeho široký úsměv rozveselí. „Důležitý je jen měsíc, lásko.“
Zamračil se, když se na něj ani nepodívala. Cítil její nejistotu stejně, jako sůl z jejích slz. Hlas mu poklesl, když si vybavil své vlastní rodiče. „Nemůžeš změnit, kdo jsou tví rodiče.“
Fenrir se ušklíbnul, když se zdálo, že ji jeho jednoduché prohlášení o něco víc rozlobilo.
„Já ano, Fenrire – to já je změnila.“
Zíral na ni neschopen pochopit, co tím myslela.
Její hlas byl přiškrcený, když opět promluvila. „Moji – moji rodiče nevědí, že existuji. Poslala jsem je pryč… Já – já je musela chránit. A oni si na mě už ani nepamatují…“
Fenrir ucítil, jak ho v hrudi bodl smutek. Přitáhnul si ji ještě blíž a pevněji kolem ní obtočil paže. „Udělala jsi, co jsi musela.“ Jemně jí zvedl bradu, aby se na něj podívala. „Až tohle bude za námi, tak je najdeme. Slibuji.“
Hnědé oči měla plné neprolitých slz, když promluvila. „Skončí to vůbec někdy, Fenrire? Bude tu někdy bezpečno pro moje rodiče?“
Fenrir se zhluboka nadechl. „Už předtím jsem ti řekl, že bych ti nelhal.“ Odmítl od ní odvrátit pohled, zatímco mluvil. „Takže nevím. Bude někdy někdo z nás v bezpečí?“
Upřeně na něj hleděla se zamračením na tváři.
„Je jedno, kdo vyhraje, nikdy tu nebude záruka bezpečí. Nikdo nemá v lásce vlkodlaky, Hermiono. To přece víš.“
„Lupin,“ pronesla tiše.
Fenrir se měkce zasmál. Nikdy to zdá se nenechá být. „Lupin byl vždycky výjimka. Myslíš, že by byl tak vítaný, kdyby vyšlo najevo, že je stejný jako my ostatní?“
„Co tím myslíš? Lupin měl vždycky tak strašně dobrou sebekontrolu.“
„V tom máš pravdu. Má úžasnou masku, která ho zabíjí. Vím, že to vidíš. Nebudu stát stranou, abych ho nechal se zničit. Přede mnou nemůže skrývat kým je.“ Fenrir zaťal zuby, neměl toho druhého vlkodlaka moc v lásce, ale neměl ani v úmyslu ho opustit.
Jeho družka si ho podezřívavě prohlížela. „Neuvědomila jsem si, že o něj máš starost.“
Fenrir se usmál. Její nevěřícnost ho nepřekvapila. „Starám se o celou svoji smečku, lásko. Ať už se mu to líbí nebo ne, tak Lupin je součástí smečky. Je moje zodpovědnost; ačkoliv ode mne neustále utíká, tak nemůže zůstat mimo navždy. Nikdy jsem ho dost dobře neudržel, ale myslím, že se to brzy změní.“
„On tu ale nechce být, Fenrire.“
„On nechce být vlkodlak, ženo. Není to ale něco, s čím by kdokoliv z nás mohl něco dělat. Trvání na tom žít jako člověk pouze působí bolest jemu i ostatním. Obzvlášť té mladé ženě, kterou si vzal, ale odmítl ji pojmout za svou družku. Bude bez něj trpět stejně, jako ty trpíš beze mne. Mohl by to jednoduše vyřešit, jenže on odmítá kým je.“
Hermiona zavrtěla hlavou. Co jí říkal a jaká byla její zkušenost spolu souhlasily, avšak nedokázala věřit, že by Remus dovolil, aby Tonksová trpěla těmi samými nočními můrami, jako ona. Povzdechla si, Fenrir měl pravdu; Remus by se nikdy nevzdal sám od sebe. Nikdy by neproměnil Tonksovou ve vlkodlaka; a to dokonce ani tehdy, kdyby ji to ochránilo před těmi nočními můrami. Fenrir řekl, že pak by to odešlo, ale může mu doopravdy věřit?
„Lupin nenávidí vlkodlaky a tím pádem i sebe. Stejně jako můj otec.“
Hermiona na něj upírala pohled. Fenrir nikdy předtím svého otce nezmínil. Klidně seděla a doufala, že bude pokračovat. Nezklamala se.
„Můj otec nenáviděl vlkodlaky. Ach, velice miloval tu moc, která s tím přicházela, ale nenáviděl ta omezení. Je velmi mnoho věcí, které bych ti o tom, kdo mě vychoval, mohl říct, ale to nejdůležitější je, že byl zvyklý dostat co chtěl. Předpokládám, že nejsme až tak rozdílní. Jen v tom, že on byl krutý.“
Hermioniny oči se rozšířily a zhluboka se nadechla. Fenrir, který o někom jiném prohlašoval, že byl krutý, byl skoro k smíchu. Až na to, že střízlivý pohled na jeho tváři jí říkal, že mínil vážně každé slovo.
„Má matka za něj byla provdaná, ale nebyli doopravdy druh s družkou. Chtěl ji, a tak si ji vzal. Vlkodlaci se od té doby příliš nezměnili ve svém hodnotovém žebříčku. Neměla druha, ale i kdyby měla, tak by na tom nezáleželo. Můj otec byl příliš význačným členem kouzelnického světa pro kohokoliv, kdo byl ochoten ho vyzvat ohledně jeho úspěchu.“
Hermiona sledovala Fenrirovu tvář, když jí vyprávěl o svých rodičích. Měl napjatý hlas i čelist. Nezáleželo na tom, před jak dlouhou dobou se to stalo, stále to na něj mělo vliv.
„Byl vzteky bez sebe, když zjistil, že má matka byla vlkodlak, ale za čas si uvědomil, že to může využít ve svůj prospěch. Bylo to dlouho předtím, než si toho všiml kdokoliv jiný. Nikdo se ho nedovažoval obvinit, že by byl čímkoliv jiným, než člověkem. Nemyslím, že mu trvalo dlouho, než objevil další využití pro lykantropii. Proč najímat armádu, když si ji můžeš vytvořit?“
Mladá žena polknula, při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek.
„Můžeš hádat, jak se to vyvrbilo.“ Fenrir po ní blýsknul svými ostrými zuby v neveselém úsměvu. „Chtěl vojáka a dostal mě.“ Otevřel pusu, aby znovu promluvil, ale přerušilo ho jemné zaklepání na dveře. Zahleděl se na ně, než rychle promluvil. „Vstupte.“
„Alpho-“ Elise vešla do místnosti a vypadala mnohem nesměleji, než jak ji kdy viděl v posledních letech. Fenrir se postavil s rukou pevně položenou na Hermionině ramenu. Něco bylo špatně. Elise ho nikdy nežádala o nic a z jejího postoje bylo jasné, že nejde o prostou žádost.
„Co se děje, Elise?“
„Já-“ šourala se opatrně kupředu. „Ten člověk – Jules.“
Fenrir okamžitě přistoupil k drobné vlkodlačici a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Její oči byly uslzené a pach měla lehce vyděšený. „Elise,“ pronesl ostře. „Ublížil ti?“ Zabije toho muže, pokud jí na hlavě zkřivil byť jen jeden vlásek.
Sledoval, jak se jí rozšířily oči, když divoce vrtěla hlavou. „Ne. Byl velmi milý. Já – hm – mohu si ho nechat?“ Poslední část svého proslovu rychle vyhrkla, takže Fenrirovi to dalo zabrat, aby rozluštil, o co přesně ho žádala.
Fenrir o krok ustoupil a díval se na ženu normálně tak plnou života, která nyní byla na hranici pláče. Lehce zmateně se zamračil. „Já ne-“ Zarazil se, když nasadila skleslý výraz. Najednou si uvědomil o co ho žádala. „Elise,“ pronesl klidně a jeho zamračení zmizelo. „Nepotřebuješ moje svolení, abys mohla pojmout svého druha.“
Než mladá žena odpověděla, zhluboka se nadechla. „Ale ty ho nemáš rád.“
Fenrir se na ni usmál. Byla pravda, že mu nebyl příliš nakloněn kvůli tomu, jak díky němu Hermiona naběhla do Bellatrix, ale nebyla to zcela jeho chyba. Věděl, že ten mladý muž bude v pořádku, jakmile si zvykne. „Nelíbí se mi, že o nás ví a nemá žádnou povinnost se řídit našimi pravidly. Jsem si jistý, že ho postavíš do latě, že ano?“
Elise s rozzářenou tváří přikývla.
„A ať už si myslím cokoliv, tak pokud je tvůj druh, tak ho nemohu vykázat pryč. Zasloužíš si štěstí, štěně.“ Zazubil se na ni opakujíc slova, která jí řekl už před lety. „Říkal jsem ti, že jednou to bude lepší.“
Fenrir překvapeně zamručel, když kolem něj mladá žena sevřela paže.
„Děkuju, Alpho.“
Fenrir se na ni láskyplně usmál a rychle jí pohladil po vršku hlavy. Rychle se odtáhla a očividně jí bylo trapně.
„Tohle už jsi neudělal roky, štěně,“ zubil se. Ten široký úsměv mu z tváře nezmizel, jen jeho tón se stal vážnějším. „Pokousej ho, co nejdřív to bude možné. Mám důvod očekávat, že tenhle měsíc budeme mít návštěvu.“
Elise přikývla, zatímco si z tváří stírala slzy štěstí. Fenrir sledoval její odchod. Do kroku se jí vrátil švih.
„Elise.“ zavolal ještě tiše, než se dveře zavřely. „Bude naštvaný, možná rozzlobený, ale je to jen dočasné. Nakonec se to v dobré obrátí.“
Elise jen přikývla a vystřelila pryč. Dveře se za ní zavřely.
Fenrir se otočil k Hermioně a lehce se zamračil. Myslel, že si to jen představoval, ale ona se skutečně mračila. Pravděpodobně byla celkově ohledně vlkodlaků nejistá. Pomalu šel k ní, zatímco mluvil. „Některé rodiny jsou víc jako vlci, než jiné. Pravděpodobně měli vlkodlaky v jejich…“ odmlčel se, když zachytil Hermionin pach. Bylo to něco, co na ní ještě nikdy necítil; něco, co nečekal ještě hodně dlouho. Zazubil se, když se ještě jednou zhluboka nadechl. Její normální vůně byla okořeněna nádechem žárlivosti.
„To je zajímavé,“ pronesl tiše.
„Co?“ zeptala se jeho družka. Její zvědavost z ní vydolovala to lepší, tak jako vždy. Hlas měla však přiškrcenější, než normálně.
„Nečekal jsem, že tě dopálí něco takhle jednoduchého.“
„Netuším o čem to mluvíš,“ protestovala.
„Přiznej to, družko, žárlíš.“
Vztekle se na něj zadívala. „Žárlit na tebe? Nebuď směšný.“
Fenrir se uchechtnul, sklonil se a zabořil jí nos do vlasů. „Nevěřím ti.“
Hermiona se na něj stále mračila, ale její pach se stával méně naštvaným a více...vábivým.
Fenrir ji jemně odstrčil, čímž ji donutil ustoupit zpátky na postel, kde mu udělala místo, aby se posadil. Když se usadil, tak hleděl do jejích velkých, hnědých očí. Slyšel, jak jí začalo bušit srdce, když jeho ruka zamířila k jejímu krku. Jemně ji k sobě přitáhnul. „Řekni mi pravdu, Hermiono.“
Když konečně promluvila, tak měla zadýchaný hlas. „Ne.“ Vlkodlak se zachechtal čirým pobavením nad touhle situací. „Pak na tom tedy později zapracujeme. Proč mi to tedy raději neukážeš?“
Bez toho, že by jí nechal čas na přemýšlení o tom, co jí řekl, tak opatrně přitiskl své rty na její.
Hermiona naprosto ztratila nit svých myšlenek, když se k ní vlkodlak naklonil, aby ji políbil. Vše na co dokázala myslet, byl pocit jeho rtů na jejích a noví motýli, které měla v břiše. Jakmile přešlo prvotní překvapení, tak se Hermiona poddala jeho jemnému tlaku. Slyšela, jak se nad jejím počínáním ostře nadechl. Jeho vlastní pohyby se nyní díky jejímu povzbuzení stávaly vášnivějšími. Ucítila jednu jeho ruku ve vlasech, zatímco druhá jí přejela po paži a objala ji kolem pasu, aby si ji přitáhl blíž k sobě. Mysl měla zamlženou těmi novými vjemy, které jí jeho doteky přinášely. Srdce se jí chvělo potěšením a když se začal odtahovat, tak ho následovala.
Fenrir se zazubil a věnoval jí několik rychlých, sladkých polibků, než si ji přitáhl do náruče. Hermiona se o něj opřela. Už se ho dál neobávala. Cítila se poměrně spokojeně. Byla šťastná.
„Ačkoliv mě skutečně těší to, co cítíš, tak se ohledně nikoho jiného nemusíš mít obavy. Jsi moje družka a vlci nezahýbají.“
Hermiona se přitulila k vlkodlakově hrudi. „Vím, že to bylo hloupé, ale – nedokázala jsem si pomoct. Nechápu, co to do mě vjelo.“ Cítila, jak jí vlkodlak přitiskl rty na čelo, než odpověděl.
„Instinkty,“ prohlásil s nezaměnitelným úsměvem v hlase.
„Samozřejmě,“ odpověděla Hermiona s rezignovaným povzdechem. Mysl jí zalétla zpět k druhé ženě. „Co se jí stalo?“
„Elise?“ odpověděl Fenrir tiše. „Našel jsem jí, když jí bylo patnáct. Byla...zlomená. Neptal jsem se jí, co se stalo, a ani jsem vlastně nemusel. Poznal jsem ten výraz v její tváři. Tolikrát jsem ho totiž viděl u své matky, že jsem ho okamžitě poznal. Zabil jsem toho vlka, který se odvážil jí ublížit; alespoň ji jsem dokázala zachránit…“ Nechal větu vyznít do ztracena s hlasem najednou nějak vzdáleným.
„Fenrire,“ začala jemně Hermiona, aby ho přitáhla zpět a podívala se mu do očí. „Co se stalo tvojí matce?“
Vlkodlak si ji přitáhl zpět do náruče. Držel ji pevně; a když promluvil, měl napjatý hlas. „Matka mě milovala, otec však nikoliv. Dělala vše, co bylo v jejích silách, aby mě před ním ochránila a dělala to v tichosti. Nikdy jsem nevěděl nebo možná jsem spíš nikdy neporozuměl, co se děje, dokud jsem nebyl mnohem starší. Nechápal jsem, proč mě můj otec nenávidí; vždy jsem na něm tu nenávist cítil. Chtěl jsem, aby se o mě zajímal. Neustále jsem toužil po jeho uznání nebo alespoň po nějaké formě pozornosti. Samozřejmě to bylo k ničemu. Byl jsem totiž symbolem jeho selhání.“ Hermiona se nad tónem jeho hlasu zachvěla. Bylo v něm totiž tolik potlačovaných emocí, že to všechno vyšlo ven, jako drsné zavrčení.
„Nikdy ve mně neviděl nic jiného, než monstrum. Nebyl jsem člověk a nebylo zrovna těžké to poznat. Nikdy bych nebyl tím dokonalým synem, po kterém tak toužil. Nemohl mě kontrolovat a kvůli tomu mě nenáviděl.“ Trhaně se nadechnul, než pokračoval. „Zapomněl jsem, kolik mi bylo. Byl jsem už skoro dospělý, když mi došlo, že ubližuje mojí matce. Vyhrožoval jsem mu a odvedl jsem svou matku pryč – sem do Anglie.“ Hermiona se napjala. Věděla, že tohle ještě nebyl konec jeho příběhu. Dokázala rozeznat podráždění v jeho hlase i končetinách, které kolem ní byly napjaté. Tiše přemítala nad tím, zda to někdy někomu vyprávěl.
„Měl jsem ho zabít, když to nečekal. Našel nás. Má matka ho ve skutečnosti nikdy nezajímala, ale patřila k němu a on nedokázal vystát, aby ho znevážil jeho vlastní syn, ať už jakkoliv nenáviděn. Já-“ Fenrirův hlas zněl přiškrceně, když mluvil dál. „Byl jsem pryč. Vrátil jsem se a našel ho, jak stojí nad mrtvolou mé matky. Zabil ji – nikdy proti němu neměla šanci. Pokusil jsem se ho zabít, ale byl pořád silnější, než já. Zabralo mi roky ho vystopovat a zničit ho. Udělal jsem to, ale bylo už pozdě...já přišel pozdě.“
Hermiona se otřásla. Z očí jí tekly slzy. „Je mi to tak líto, Fenrire. Já alespoň vím, že moji rodiče jsou naživu a milují jeden druhého. Nemám žádné právo si stěžovat-“
„Tiše, drahá. Stalo se to už před velmi dlouhou dobou. Není tu nic, co by se dalo udělat. Tvoji rodiče stále žijí a ty je postrádáš. To není nic, za co by ses měla stydět.“
„To není omluva. Nikdy jsi tímhle neměl projít.“
„Uvažoval jsem nad tím,“ odpověděl Fenrir s temným uchechtnutím.
„Už chápu, proč jsi tak opatrný ohledně smečky. Překvapuje mě tedy, že jsi tak klidný ohledně Julese.“
„Je to dobrý chlapík, nakonec se tomuhle otevře. Jeho sestra je tady a pomůže mu zvyknout si. To pro něj udělá přeměnu mnohem snazší.“
„Jak s tím někdo může být v pohodě?“ Fenrir se zase jednou zazubil.
„Znám totiž někoho, kdo tím proplouvá celkem dost dobře.“ Hermiona se na něj zamračila.‘
„Koho?“ Zvedl jedno obočí a významně se jí zadíval do očí.
„Koho?“ Zvedl jedno obočí a významně se jí zadíval do očí.
Mysl jí uháněla o závod. Ona to totiž nebrala zrovna moc v pohodě. Zírala na něj a přehrávala si v hlavě několik posledních minut. Vlastně ano, byla s tím smířená až na to, že… „Nechci být vlkodlak.“ Fenrir se tiše zasmál.
„Ale budeš, má družko.“ Vtiskl jí další polibek na rty. „Slibuji ti to. Jednoho dne,“ jeho rty opět přejel přes její,“to budeš chtít.“