Instinkty25
25. Podvolení se
Harry Potter si frustrovaně povzdechl. Odvážil se podívat na své společníky, jen aby se setkal se stejnými neodhodlanými výrazy, jaký byl I na jeho tváři. Nedostali se nikam. Věděl, že musí najít dva zbývající viteály. Ty byly klíčem k porážce Voldemorta. Záleželo na tom všechno. Nemohl to vzdát.
Už asi tak po tisící si Harry vše procházel v hlavě. Zbývaly dva – pohár a diadém. Neměl ani páru o tom, kde začít hledat diadém a Ron na tohle téma dělal výzkum, avšak zrzek stále ještě nenašel nic užitečného. Ten musel být poslední. Na druhé straně byl mrzimorský pohár, což byl další problém. Věděl, kde byl, a on s Griphookem už dali dohromady část plánu, aby ho získali zpět. Jediný problém byl, že ta věc se nacházela v bankovním trezoru Lestramgeů a t nikoho menšího, než samotné Bellatrix. Harry věděl, že ani on ani Ron ho nevytáhnou ven a příli se zdráhal požádat někoho dalšího, aby do toho šel. Předpokládal, že by se mohli pokusit získat vlas jednoho z bratrů Lestrangeových, ale riskovali by přitom jen oni dva. Měli vlasy a Harry už se dokonce pustil do vaření mnoholičného lektvaru, ale neměli nikoho, kdo by se skutečně mohl vydávat za Bellatrix.
„Potřebujeme Hermionu,“ řekl Harry. Už přestal počítat kolikrát tu jednoduchou větu řekl za posledních několik týdnů. Pokoušel se zůstat pozitivní, ale věci se zdály s každým uběhlým dnem stále pochmurnější. Skutečně ji potřebovali a Harry si již nadále nebyl jist, zda je vůbec ještě na živu.
Ron k němu vzhlédnul s tvrdým pohledem v očích. Harry věděl, co se chystá říct ještě dřív, než to vyšlo z Weasleyho úst.
„Je mrtvá, Harry. Ona-“
„Ani na to nemysli, Rone,“ vynadal mu Harry z druhé strany místnosti, ale věděl, že jeho hlas postrádá vehemenci, kterou měl kdysi. Jak mohl udržovat ostatní pozitivní, když o toom všem sám začal pochybovat?
„Ale, Harry, slyšel jsi, co říkal! Greyback je monstrum, nenechá ji naživu! Nejspíše ji snědl hned, jakmile odešel! Je mrtvá a není tu nic, co můžeme dělat!“
Harry vážně zavrtěl hlavou, tenhle rozhovor spolu vedli už před mnoha týdny. Ron byl v nepořádku už od té noci v lese. Harry věděl, že se obviňoval kvůli Hermionině zajetí, ale opravdu by tam byl nějaký rozdíl, kdyby byla s nimi? Tak nějak rozuměl tomu, co Ron cítí, avšak nechápal jak je možné, že se jeho přítel vzdal tak snadno. Mladý muž si bezmyšlenkovitě přetřel čelo – snažil se myšlenku na to, že je Hermiona mrtvá, vytlačit z mysli. Potřeboval ji. Všichni ji potřebovali. Byla živá, musela být.
Díky tomu, že byl příliš lapen ve svých myšlenkách, tak Harry přeslechnul zaklepání na dveře a netrpělivý hlas Remuse Lupina, který odpovídal na otázky Billa Weasleyho, který byl na druhé straně dveří.
Harry se donutil vzhlédnout, když Remus vklopýtal do chaty. Muž se postavil, očima rychle obhlédnul místnost, a pak prohlásil: „Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted po Dořině otci!“
„Tonksová už porodila?“ ujišťovala se Fleur nadšeně.
„Ano, ano, už porodila!“ křičel Lupin.
„Páni, děcko!“ pronesl Ron, jako kdyby nikdy předtím o žádném neslyšel.
„Ano – ano – chlapec,“ opakoval Lupin.
Harry nikdy předtím neviděl svého někdejšího profesora tak šťastného a plného energie. Přitáhl si toho muže do objetí, když došel až k němu.
„Půjdeš mu za kmotra?“ zeptla se Lupin, když Harryho pustil.
„J-já?“ zakoktal se Harry.
„Ano, ty, samozřejmě – Dora souhlasila, že není nikdo lepší-“
„Já-jo-no páni-“
Gratulace se hrnuly ze všech stran dokud Lupin konečně nepromluvil. „Musím zpátky.“ Spokojený úsměv na jeho tváři byl širší, než u toho muže, kdy Harry viděl.
Každý se s Lupinem rozloučil, ale Harry vystřelil ze dveří hned za ním. Nenáiděl, že musí Lupinovi zkazit tenhle den, ale musel se ho zeptat.
„Remusi-“
„Ano, Harry?“
Harry se ošil, když ta slova opustila jeho ústa a uviděl, jak Lupinovi mizí úsměv.
„Hermiona. Nemůžeme to zvládnout bez ní. Není tu něco, co by jsi mohl udělat? Cokoliv?“
Remusova tvář potemněla, oči mu stále zářily štěstím, ale Harry věděl, že je rozrušený mnohem víc, než jen ztrátou jejich kamarádky. Vlkodlak si povzdechnul a kývnul směrem chlapcov vážné tváři.
„Zkusím to, Harry. Je tu malá šance-“
„Neříkej to.“ vyštěknul Harry, který už byl unavený z lidí, kteří říkali, že je to beznadějné.
„Uklidni se, Harry. Nemyslím, že ji zabil. Greyback má rád škodolibou radost. Je naživu nebo tak jsem to alespoň slyšel. Budu muset s Fenrirem uzavřít dohodu, abych ji dostal a nemám nic, co bych mu mohl nabídnout na oplátku. Nevzdá se své kořisti jen tak pro nic za nic. Obzvlášť když jsem to já.“
„Hermiona není kořišt!“
„Ne pro tebe nebo pro mne. Viděl jsi ho, Harry. Opravdu si myslíš, že přemýšlí stejným způsobem, jako my?“
Harry zavrtěl hlavou; Greyback byl monstrum. „Takže tu není nic, co by se dalo dělat?“
„Řekl jsem, že se pokusím, Harry, a to taky udělám. Ale teď musím jít domů. Slibuji, že udělám vše, abych Hermionu dostal domů.“
Harry přikývnul. „Chápu. Hodně štěstí, Remusi.“ Vlkodlak vážně přikývnul a přemístil se.
* * *
Ve vzduchu se vznášelo povědomá vzrušivá vůně. Fenrir by ani nepotřeboval čichat to vzrušení, aby věděl, že nadchází úplněk; to už cítil. Všichni to cítili. Okamžik si vychutnával tu vůni kolem. Ta vzrušující vůně byla v podivném kontrastu se ztichlým hradem. Bylo hodně pozdě; většina smečky už spala. Vlkodlak se podrbal na hlavě. I on by měl jít spát.
Několik posledních dní si skutečně neužíval. Pobíhání kolem a lovení bylo zábavné a to obzvlášť takhle blízko úplňku; ale nic z toho se tenhle týden nekonalo. Všechno to byla taktická práce. Fenrir by to tak ale nenazval. Mučení ministerských úředníků, kteří nic nevěděli nebylo ani vzrušující ani nezbytné. Popouzelo ho, že alespoň jednoho z nich nenechali jít, takže by ho mohl lovit. Strach z bolesti byla jedna věc, ale vlkodlaci naháněli strach, který čas od času zlomil i ty, kteří jinak zůstávali hrdí a neochvějní. Byl znuděný, ale během těch dní se mu nedostalo povolení vrátit se domů. Bylo tu příliš mnoho jednání. Příliš často se tam Fenrir cítil zbytečný. Samozřejmě se nechystal ptát na žádné otázky; neptal se ani nikdy dřív. Byl prostě jen unavený ze vzrůstající neschopnosti šíleného Voldemorta a mnoha jeho stoupenců. Cítil mnohem méně podráždění ohledně budoucího setkání s Řádem, než v předešlých dnech.
Fenrir se lehce zamračil, když opět zavětřil. Ve vzduchu byl iný pach, který poznával. Lupin. Byl lehce ohromen, že menší vlkodlak skutečně dokázal sebrat odvahu přijít k Fenrirovi, jako první. Musejí být velice zoufalí nebo... Fenrirovy myšlenky okamžitě skočily k Hermioně. Zavrčel a vydal e po nové stopě. Doopravdy si nemyslel, že by se to štěně skutečně pokusilo ukrást mu jeho družku, ale už jednou se mýlil. Věděl, že Remus se ho bojí, ale to znamenalo mnohem méně, vzhledem k zoufalé situaci.
Vlkodlak si ulehčeně vydechnul, když uslyšel jak se k němu dolů nese ozvěnou Lupinův hlas. Hádal se o něčem s Mensisem. Fenrir mohl snadno slyšet jejich konverzaci i navzdory vzdálenosti mezi nimi. Zdálo se však, že je to spíše jednostranné. Lupin se snažil přesvědčit Mensise, aby ho nechal projít a Mensis stál nehnutě před dveřmi do Fnrirových pokojů a hlasit na nově příchozího vrčel. Fenrir k nim rychle došel.
„Musím ho vidět!“ Lupin se pokoušel protlačit kolem většího vlkodlaka, ale strnul, když za ním promluvil Fenrir.
„Tedy, Remusi, kdybych věděl, že ti tak chyybím, tak bych zašel na návštěvu častěji,“ řekl Fenrir se samolibým úsměvem na rtech.
Lupin se otočil na patě, čímž k Fenrirovi doputval jeho pach. Strach; ten byl normální. Bylo tam však i něco jiného. Nevěnoval tomu pozornost a cele se věnoval druhému vlkodlakovi.
„Obávám se, že se mýlíš, Greybacku, bez tebe mi je celkem dobře,“ pronesl Lupin rozohněně.
Fenrir zavrčel. „Ano. Vypadáš celkem ošuntěle, tak jako vždy. Při nejmenším Mensis pro to má omluvu; čtyřdenní štěňata tohle dokáží.“ Štěňata. Fenrir opět zavětřil a pochopil. Lupin na sobě také měl pach novorozence, i když byl velice slabý. Lidské novorozeně. Snažil se neušklíbnout, tady se mu do ruky dostala ještě další karta.
Lupin na něj naštvaně pohlédnul a nebral na vědomí Fenrirovo zastrašování.
Fenrir se pokoušel nezavrčet, když Lupin nereagoval. To štěně ze sebe vybilo své instinkty už jako malé dítě. Byla to více ignorance, než nedostatek mravů, i když Fenrir ho proto nemohl tak úplně vinit. Sledoval, jak se Lupin zhluboka nadechnul, zcela zjevně se připravoval na to, co řekne dál.
„Greybacku, mám žádost-“
„Chceš tu dívku, že ano, štěně?“ řekl s dobře doměřeným zavrčením. Nehodlal se jí vzdát tak snadno.
„Potřebujeme ji, abychom vyhráli tuhle válku, Fenrire-“
Fenrir naštvaně zavrčel nad familiárností menšího vlkodlaka. Tentokrát se trochu přikrčil. „Nějak nevidím, že by to byl můj problém. Naposledy když jsem to kontroloval, jsme nebyli na stejné straně.“
Lupin lehce sklonil pohled. „Prosím pomoz nám. Nemám co nabídnout, ale potřebujeme ji.“
Fenrir si odfrknul a otočil se. Nakonec mělo to štěně dost rozumu na to, aby si pro sebe nechalo své myšlenky. Umíral touhou říct víc. Pokoušel se přesvědčit ho, že Voldemort byl zlá volba, slyšel to už snad tisíckrát. Byl překvapen, že to tedy neslyšel znovu.
„A-Alpho, prosím.“
Fenrir se samolibě usmál, jak byl mile překvapen. Nikdy v Lupinově hlase neslyšel tuhle úroveň respektu. Bylo to skoro jako zakňučení. Otočil se zpátky k menšímu vlkodlakovi, aby zjistil, že stále upírá pohled do podlahy. Fenrir by mohl přísahat, že slyšel, jak muž skřípe zuby, ale i tak byl ohromen mužovým sebeovládáním.
„Dobrá, můžeš tu dívku mít, ale ne dnes v noci.“
Lupin přikývnul a zvednul oči dost na to, aby v nich Fenrir spatřil otázku.
„Můžeš si ji vzít, až po úplňku.“ Remus otevřel pusu, aby se hádal, ale díky Fenrirově pohledu ji zase rychle zavřel.
Fenrir lehce přikývnul, štěně se viditelně učilo. Možná, že přece jen nebyl tak úplně beznadějný případ. Možná by z něj ještě byl celkem dobrý vlk. „Připoj se k nám při úplňku, Remusi. Slibuji, že na tebe půjdeme pomalu.“
V Lupinově tváři se rychle objevilo znechucení. Uklidnil se však, než promluvil: „Ne, děkuji.“
Fenrir zavrčel, mužv paličatý postoj ho jednou zabije. Naneštěstí to nebylo žádné překvapení; Lupin byl hodně moc jako jeho otec. Fenrir jen chtěl, aby Lupin ctil jeho pravidla po jednu noc, než se ta pravidla změní pro ně pro oba. „Promiň, štěně. Měl jsi snad dojem, že jsem se ptal?“ vyzrál naad menším vlkem s hlubokým hrdelním zavrčením. „Vrátíš se při úplňku a nebo si já nechám tu dívku.“
„Já ne-“
Fenrir se spokojeně usmál při Lupinově protestu a přerušil ho: „Možná se víc staráš o vlastního syna, než o ni?“
A bylo to tady. Strach z menšího vlka přímo sálal ve vlnách.
„Budeš tady nebo osobně dohlédnu an to, že z tvého syna bude lepší vlk, než jsi ty. Rozuměl jsi?“
„Ano.“
„Ano, co, štěně?“ Fenrir se zubil nad Lupinovým ošklivým pohledem, ale i tak se ho v tuhle chvíli neodvážil neposlechnout.
„Ano, Alpho,“ zopakoval muž skrze zatnuté zuby.
„Dobře. Teď jdi.“ Fenrir sledoval, jak Lupin pomalu mizel a zůstával po něm jenom strach. Kývnul na Mensise a odešel do svých pokojů.
* * *
Lupin divoce oddechoval, jako kdyby práv uběhnul míly. Greyback věděl o Teddym. Nějak to věděl. Musel ho z něj cítit; žádné jiné vysvětlení tu nebylo. Remus se převléknul, ale zjevně to nestačilo, aby tak zakryl pach novorozence. Měl to vědět. Nezdálo se, že by tomu velkému vlkodlakovi někdy něco ušlo. Instinkty ho nutily jít rovnoou domů za Tonksovou s Teddym, jenže Lupin se přemístil do Mušlové chaty.
„Harry!“
„Remusi! Co se stalo? Je hodně pozdě. Něco špatného?!“ Harryho hlas se v mžiku naplnil obavami.
„Ne. Ne.“ odpověděl Remus poklidně. „Všechno je v pořádku, Harry. Nebo tak v pořádku, jak jen to může být.“ Harry mu věnoval zmatený pohled.
„Mluvil jsem s Greybackem. Souhlasil, že nám vrátí Hermionu za určitých podmínek.“
„Podmínek?“
„Říkal jsem ti, že to bude něco stát, Harry.“
Harry přikývnul a zmlknul.
„Nedá nám ji dřív, než za tři dny.“
Harry začal okamžitě znovu protestovat. „Nepřichází v úvahu! Úplněk už je skoro tady! Pokouše ji a bude stejně prokletá, jako jsi i ty! Musíme ji zachránit!“
Lupin poklidně seděl, zatímco Harry hlasitě vykřikoval.
„Musíme něco udělat.“
„Harry, Harry. Ne. Nemůžeme bojovat s Greybackem. Ne pokud je tohle jediný způsob, jak porazit Ty-víš-koho.“
„Tomu nevěřím! Něco tady musí být!“ Harry si promnul čelo.
Remus polknul. „Ví o Teddym,“ zašeptal.
Harry při Lupinově prohlášení zmlknul. Zamračil se. „Jaké byly ty další podmínky?“
„Ty se týkají jenom mě, Harry.“
„Remusi.“ Harry se stále mračil, avšak neporušil oční kontakt se svým bývalým profesorem.
Lupin si povzdechnul. „Při úplňku se musím vrátit ke smečce. Nelíbí se mi to, ale musíš mi věřit, když ti říkám, že je to jediný způsob. Udělal by to samé, co mně i Teddymu-“ Lupin se otřásl, měl slzy na krajíčku. „Musím jít. Není tu jiná možnost.“
Harry se na něj účastně podíval. „Chápu. Přeju si, aby tu byl nějaký jiný způsob.“
Lupin se smutně usmál. „To já taky, Harry.“ Myslel na svou ženu a klidné novorozeně s modrými vlásky, které spalo ve své kolébce. Ten mír byl narušen... Remus to nemohl vystát. Bude je chránit za každou cenu.
„Já taky,“ zopakoval ještě jednou svá slova, než odešel.