Instinkty 9
9. Sympatie
Malfoy Manor bzučelo aktivitou. Než se otevřely velké dveře, aby ho pustily dovnitř, tak Fenrir mohl slyšet všechny zvuky, které zpoza nich vycházely. Většina byla tlumená a zkreslená, i když vkročil do velké vstupní haly. Smrtijedi dnes šeptali. Kdyby jeho sluch nebyl tak dobrý, tak by ho chorobný luxus středověkého panství zahltil. Tohle bylo místo pro velké události nebo pro vyděšený šepot v chodbách; Fenrir se o to nestaral, ale velikost panského domu byla snížena přítomností strachu. Když vešel, tak ho přivítaly ostré pachy děsu a rozhořčení. Polknul zavrčení nad hořkostí těch pachů. Nedokázal si pomoci, aby nevrhl vypočítavý pohled směrem k temným oknům; tohle místo bylo cítit, jako klec. On zde rozhodně nehodlal být lapen.
Ve strachu nebylo možné žít. Mnoho poddaných Pána zla z něj bylo zděšených; jen stěží inspiroval k pravé loajalitě od těch, co ho následovali. Všichni až na pár vyjímek měli vlastní postraní motivy proč se přidali k Pánovi zla. Ta Lestrangeovic ženská se zdála být jedinou, kdo ho následoval z oddanosti. Pro Fenrira, stejně jako pro ostatní, byl jen prostředkem ke konci. Nejen, že byl schopen se pomstít přesně těm, kteří ho lovili, ale byl tu také příslib světa, kde vlkodlaci budou moci běhat bez toho, že by se museli bát pronásledování. Jeho druh byl loven bez váhání, stejně jako ostatní, ale občas to bylo i bez vyložené provokace. Kdyby šlo jen o vlka, tak by si zasloužil zemřít. Začal pochybovat o volbě, kterou učinil, ačkoliv i kdyby nic jiného, tak jeho družka byla v bezpečí a možná s tím i jeho vlastní příčetnost. Zabručel; o to se bude strachovat později. Nyní nebyl ani čas ani místo na takové nebezpečné myšlenky.
„Nahoře,“ nasměrovala ho Narcissa Malfoyová tlumeným hlasem a zabouchla za ním dveře.
Fenrir se snažil na ženu nezavrčet; i bez toho smrděla strachem. Nepotřeboval vidět rudé skvrny na jejích tvářích nebo její unavené oči, aby pochopil, že už to tak jde delší dobu. Vypadala dokonce ještě hůř, než před pár dny; její tvář byla nezdravě nažloutlá, vychrtlá a páchla slabostí. Takhle se nedalo žít.
Dvorně se ženě uklonil a vykročil směrem, kam mu ta kostnatá žena ukázala. Jak šel tak vrčel stále hlasitěji; všichni se chovali, jako kdyby někdo umřel a nebo se na to někdo chystal. Běhali tu vyděšení ze svého vlastního vůdce. Pro jednou byl Fenrir šťastný, že se mezi ně nepočítá. Užíval si lov, který mu jeho práce poskytovala, ale nic z toho nestálo za tenhle strach. Obchodování s příčetnoszí kvůli něčímu slovu nebylo něco, co by toužil dělat.
Chloupky na krku se mu zježily, když se k jeho sluchu donesl hlas Pána zla. Navzdory varováním, která na něj křičely jeho instinkty se vydal ke zdroji toho pronikavého zvuku.
„Ach, Fenrire. Vítej.“
Fenrir dostal husí kůži z toho, jak ho Pán zla oslovil. Jeho prvotní instinkt, když se setkal s jedovatým hadem, byl zničit ho; nyní, když měl někoho, koho musel ochraňovat se jeho nutkání zdvojnásobilo. Zatnul zuby; nesmělo to vypadat, že se cítí jinak, než předtím. Fenrir se rozhlédnul po místnosti, do níž vstoupil. Ta dvě štěňata, která bez cavyků znepokojovala jeho družku, byla obě připoutaná k židlím ve středu toho, co bývala malá ložnice. Byl vděčný; bez jejich neschopnosti by ji nikdy nedostal dřív, než ti lapkové a byla by tu přivázaná s nimi. Chlapci byli vystrašení, i když ten Potterovic kluk byl cítit i po odvaze a tvrdohlavé houževnatosti. Ten se tak snadno nevzdá.
„Co jsi udělal s Hermionou?!“
Fenrir potlačil zavrčení nad zrzkovým vyžadujícím hlasem. Kdyby ji to nezranilo ještě víc, tak bych tě zabil za to, že jsi jí ublížil.
„Tihle chlapci se vyptávají na svou mudlovskou kamarádku. Tak jim tedy řekni, vlku, jak se jí daří ve tvé péči?“ Povýšený tón Pána zla nemohl ztlumit potěšení, kterého se mu dostalo díky výrazu zděšení, který se usadil na tvářích těch štěňat. Nyní byl na řadě Weasley, aby se cítil bezmocný. Činilo mu obrovské potěšení, když působil, že se ti chlapci cítili bezmocní. Rozčilil Fenrirovu družku; donutil se ji cítit bezcenně a to nebylo něco, co vlkodlak mohl jen tak hodit za hlavu. Otočil se k chlapcům a dovolil si, aby mu v krku zaznělo potěšené zavrčení, když promluvil.
„Už jsem se s tou holkou celkem dobře seznámil,“ usmál se samolibě a přejel si jazykem přes špičáky, než se tomu Weasleyovic štěněti zadíval do očí. „Nekřičela tak, jak jsem si myslel, že bude. Ale pořád ještě zbývá čas na nějaké ty experimenty.“ Střelil po chlapcích sadistickým úšklebkem, čímž jenom více odhalil své kruté zuby.
„Nech ji na pokoji!“
Fenrir pozvednul obočí na toho rozcuchaného chlapce, který se toho dožadoval. V žádném případě se nestaral o chlapcovi pocity. Ten druhý kluk vypadal, jako by se chystal zvracet. Ačkoliv ani to nebylo dost na to, aby to vlkodlaka uspokojilo. Vydal pobavené zamručení. „To asi ne, chlapče. Mám pro její přítomnost jisté využití. Víš vůbec, jak je teploučká?“ Opět se přitočil k zrzkovi. „Aa, já zapomněl. Ty to vlastně nevíš. Já ale ano. Myslím, že si ji na chvíli nechám. Možná ji nakonec kousnu; jak o ní budeš smýšlet po tom, zrzku?“
„Jsi zrůda,“ plivnul na něj chlapec. Jed v jeho slovech však nedosáhl k jeho tváři. Jeho odvaha rychle vyprchávala. „Ona se nikdy nezmění. Nebude tím jiná.“
„Mhm, vyzkoušíme tuhle teorii? Nezabere to dlouho; jen budu muset prolít něco krve.“ Odhalil své tesáky, aby svým slovům dodal váhu.
„Bude pořád stejná,“ zopakoval zrzek.
Fenrir naklonil hlavu na stranu a sklonil se níž. Opět se samolibě usmíval, když vrčivě promluvil. „Chceš ji, zrzoune? Jaké to je vědět, že ji budu mít první?“ Kluk začal páchnout úzkostí. Teď se konečně někam dostávali. „Možná, že na začátku bude křičet, ale než to skončí, tak mě bude prosit.“ Chlapec sklonil zrak se zatnutou čelistí. Fenrir dokázal cítit sůl ze slz, unikajících z chlapcových očí. Spokojeně odcouval.
„Přemýšlej o té své mudlovské šmejdce, Pottere. Možná budu schopen jí ulehčit život, když mi řekneš, co víš. Později již tak schovívavý nebudu,“ vyhrožoval Pán zla, než se otočil a odešel z místnosti.
Fenrir následoval rozevlátý hábit Pána zla dolů po schodech; věděl, že byl předvolán kvůli něčemu víc, než mučení párku štěňat. Byl si jist, že to byl jen část toho všeho. Soudil tak dle napětí na panství, dokonce ani ten kluk nemluvil. Možná věděl, že Fenrirovo polapení Hermiony by jim mohlo trochu rozvázat jazyky. Smaozřejmě by to pro něj byl jednodušší život; i když nemohl popřít, že si ohromně užíval zrzkovo nepohodlí.
Jak tak v tichosti procházeli chodbami ztemnělého panství, tak Fenrir ucítil závany zlosti, co vycházeli z Pána zla. Zaťal zuby, tohle nebude vůbec příjemné. Nakonec dosáhli další malé místnosti s tvrdou kamenou podlahou.
„Ta mudlovská šmejdka. Chci ji, vlku. Bude mluvit, aby zachránila své přátele a nebo budou mluvit oni, aby zachránili ji.“ Fenrir se nijak neobtěžoval potlačit zavrčení, i když proklínal jeho následky. Nikdo se k té mladé ženě nepřiblíží. „Jestli se jí dotkneš-“
„Ale?“ Vztek z Pána zla vycházel v silných poryvech, ale navenek byl chladný. Nebyla tu žádná viditelná známka toho, že byl naštvanější, než obvykle, ale Fenrir ho znal. „Zavolala tě,“ přemítal tiše. „Velmi dobře. Nechám ti ji. Bude to pro ni vhodné místo; mudlovská šmejdka mezi kříženci.“
Fenrir se pokoušel nevrčet kvůli té ponižující poznámce. Věděl, že ho vidí jenom jako jakýsi nástroj; vzteklý ohař, který byl volán jen tehdy, když pro něj byla specifická práce. Možná jednoho dne bude moci Pánovi zla ukázat, co za chybu bylo vodit bestii na vodítku; jenže ten den stále ještě nebyl dnes. Věděl, že z toho nevyvázne jen tak lehce. Ztuhnul, když druhý čaroděj zvolal:
„Bello!“ Fenrir zavrčel, když do místnosti vkročila šílená čarodějka. Nikdy neměl rád její pach.
„Podívej, vlčku, má drahá Bellatrix chtěla té mudlovské šmejdce dát lekci. Jelikož jsi proti této myšlence, tak určitě rád přijmeš její místo. Nebo nesouhlasíš?“ Fenrir zatnul čelist, když se rozzlobeně setkal s maniakálním pohledem čarodějky.
***
„Pa, pa, Miono.“ Hermiona se usmála, když modrooké batole zazívalo a unaveně si promnulo oči. Pro všechny děti to byl dlouhý den. „Ahoj, Kody. Hezky se vyspi.“
„Jo. Brou brou.“
„Děkuji, Paní.“ odpověděl tiše Kodyho otec, než ho zvednul a odnesl do postele.
Hermiona si povzdechla a zabořila se do obrovského červeného křesla v rohu místnosti. I pro ni to byl velmi dlouhý den. Byla zralá padnout do postele. Ti malí uličníci z ní vysáli všechnu energii. Měli tolik energie a ona jí měla již od začátku tak málo. Catia se na ni usmála; její úsměv byl opravdový, ale taky unavený. Hermiona mrkla na těhotnou ženu. „Myslím, že potřebuješ spánek ještě víc, než já.“ Vlkodlačka se dobromyslně zasmála. „Ano, myslím, že máš pravdu. Oběma nám přijde vhod spánek.“ Catia odvětila a ostře pohlédla k chodbě. „Musíme jít. Hned.“
Hermiona si stoupla a oakmžitě měla starosti kvůli ženině poplašenému tónu. „Stalo se něco?“
„Ano. Něco nění tak úplně v pořádku. Měli bysme jít zpátky.“ Hermionina mysl uháněla, jako o závod, když rychle zamířili do severního křídla. Co se proboha dělo? Žena viditelně věděla něco, co ona ne. Pravděpodobně mohla slyšet víc, než obyčejný člověk. Došli až ke dveřím jejich sdíleného obývacího pokoje, když za nimi zazněl mužský hlas.
„Catio.“ Hermiona se otočila, když druhá žena okamžitě odpověděla.
„Mensisi!“
Vlkodlak podepíral velkou postavu, a po chvíli si Hermiona uvědomila, že to byl Fenrir. A Mensis ho ani tak moc nepodpíral, jako že většího vlkodlaka spíše nesl. Byl sotva při smyslech. Z Alphovy čelisti odkapávala krev; Hermiona doufala, že nebyla jeho, ale měla pocit, že je. Vlasy nasáklé jeho potem mu visely kolem tváře. Nemohla mu přes ně vidět do tváře.
„Co se stalo?“ hlas se jí třásl, když promluvila.
„Teď ne, Paní,“ zavrčel Mensis. Hlas měl napjatý úsilím, jak držel masu druhého vlkodlaka. „Potřebuju ho dostat dovnitř.“
Hermiona přikývla a ruce se jí třásly, když pro něj otevírala dveře. Catia se hrnula na pomoc, ale její druh na ni zavrčel, což způsobilo, že Hermiona nadskočila. Mensis zavrtěl hlavou a jemně promluvil: „Omlouvám se, lásko. Nesnesl by to. Málem mi ani nedovolil, abych mu pomohl.“ Zatnul čelist, jak se blížil k místu určení. Hermiona otevřela dveře do Fenrirovi ložnice a Mensis rychle odnesl většího muže dovnitř.
„Co se stalo?“ zeptala se opět Hermiona, zatímco Mensis ustaloval Fenrira, než zpod něj vyklouznul. Velký vlkodlak se kolébal na jendom místě, ale nevypadal, že by byl schopný se souvisle vyjadřovat. Co se mu stalo?
„Sel je mrtvý,“ odpověděl nenuceně. „Myslel, že je Alpha dost slabý, aby to dnes zkusil. Měl ho znát lépe.“ tři hlavy se otočily k Fenrirovi, když místnost vyplnilo hluboké zavytí. Dva zdraví vlkodlaci byli už napůl cesty ze dveří, když si Hermiona uvědomila, co se děje. Catia se k ní otočila, než za sebou zavřela dveře. „Nepřijme ničí pomoc, kromě tvojí, Hermiono. Postarej se o něj,“ a s tím nechali ona a její druh Hermionu o samotě s Greybackem.
Hermioně neuniklo, že to zavrčení přestalo v okamžiku, kdy se pár odklidil. Opatrně zamířila k vlkodlakovi, i když nebyl zrovna ve formě, stále ji mohl zabít. Když se dostala blíž, tak si začala uvědomovat, co se stalo. Tvář mu lemovaly rudé pruhy od toho, co si byla jistá, že jsou spontánní slzy. V očích měl pohled, který nikdy předtím neviděla. Obvykle jantarově planoucí duhovky byly ustarané a divoké; jako u zvířete v kleci. Zvířete zahnaného do kouta, které nemá kam utéct.
Mučili ho; ale ona se mohla jen dohodovat kým a kvůli čemu. Musel si to něčím zasloužit; pokoušela se o tom přesvědčit sama sebe. Fenrir se k ní pomalinku vydal s rukama nataženýma k ní.
Hermiona impulzivně odskočila z jeho dosahu a oakmžitě ztuhla, jak čekala, že na ni zavrčí, ale ten zvuk, co vydal, opravdu nečekala. Ve skutečnosti to znělo, jako když jí srdce hrozí tím, že se rozpadne. Zlomené zakňučení jí dolehlo k uším. Nerbylo to hlasité, ale bylo to, jako kdyby někdo v malé místnosti křičel. Odvážila se pohlédnout do vlkodlakových očí. Zlomilo jí to srdce; vypadal tak ztraceně a zraněně. Přála si, aby na ni křičel nebo vrčel nebo jí vyhrožoval, že ji kousne a nebo něco dalšího; cokoliv kromě toho. S tímhle nedokázala bojovat. Chtěla ho nenávidět, být na něj naštvaná, ale nebyla schopna ho tu jen tak nechat.
Opět zakňučel; ten zvuk jí otřásl až na dno duše. Nevítané slzy jí tekly po tvářích v nevysloveném návalu soucitu. Ruce se jí třásly, když se natahovala po jeho zesláblé postavě.
„Omlouvám se,“ pronesla něžně. Dovolila mu, aby kolem ní obtočil paže. Třásly se. „Proč?“ zeptala se ho jemně. Co asi tak musel udělat, že si zasloužil takovýhle výprask? Byl silný; rozsah mučení, kterým musel projít, aby se dostal do tohohle stavu, musel být nepředstavitelný. Měla pocit, že to, čím prošel by někoho jiného, dokázalo přivést k šílenství, i když si nebyla tak úplně jistá, že zrovna z toho vyvázl. Stále ještě neutrousil ani slovo.
Jeho odpověď na její otázku, ji zmátla. Fenrir ji přitiskl pevněji do svého rozechvělého sevření a položil si hlavu do ohbí jejího krku. Celé tělo se mu chvělo úsilím se pohnout; ale rty zůstávaly na jejím krku. Rozhodně to konkrétní místečko miloval; vždy skončil tam. Jemně zakňučel, když jí něžně políbil. Přála si, aby rozumněla jeho reakcím. Nebyla si jistá, by na zodpověděly její otázku nebo zda jen potřebuje útěchu. Pokud to byla odpověď, tak by to znamenalo, že to udělal kvůli ní? Něco hluboko v ní jí říkalo, že nebyl jiný důvod, proč ho tak strašně mučit.
„Proč?“ ptala se zdušeně. Nikdy předtím se nikdo nevystavil kvůli ní nebezpečí. Ron si s ní dokonce ani nezatančil; ale tenhle vlkodlak, tenhle muž, kterého sotva znala, byl mučen a srdce jí říkalo, že to bylo proto, aby ji ochránil.
„Družko,“ zachrčel tak jemně, jak mu to jen chraptivý hlas dovoloval.
Mohl jen stěží mluvit. Mladou ženu naplnila zlost; jak mu to někdo jenom mohl udělat? Byla ohromena tím, že byl vůbec ještě naživu. Byl mučen až k bodu, že nebyl schopen mluvit a dokonce, i když se zdál bezmocný, tak zabil vyzyvatele. Cítila divný pocit pýchy; byl tak silný. Něco se na něm změnilo a možná, že ne úplně špatným způsobem. Zírala na jeho zakrvácenou, špinavou tvář a otočila se mu v pažích tak, že už mu déle nehleděla do tváře. Opět zakňučel, nechtěl aby opustila místo po jeho boku.
„Jsem tady,“ ujistila ho. „Nech mě, abych tě očistila,“ pronesla a říkala si, že to byl jen mateřský instinkt, díky němuž se o něj chtěla starat. Instinkt. To jí říkal. Možná měl pravdu. Částečnou pravdu.
Pomaličku ho odvedla do přilehlé koupelny. Celou tu cestu se o ni opíral. Zápasila s každým krokem; byl těžký a ona nesla velkou část jeho vlastní váhy. Dýchal nepravidelně a ona si nemyslela, že by tu cestu zvládnul bez pomoci. Posadila se na hranu obrovské vany a ujistila se, že tam nespadne po zádech, než se zpod něj vyvlíkla. Vydal další zakňučení, když ji nechal aby z jedné z poliček vzala několik ručníků.
Hermiona měla nutkání ho utěšit, ale ne odvahu. Zašpuntovala vanu a začala ji napouštět horkou vodou; bude jí potřebovat víc, než trochu, aby ho očistila.
Kousla se od rtu a zamračila se na mužovu hruď. Krvácel; dlouhá vzteklá rána od drápu se táhla po celé délce jeho hrudi. Jeho rozervané triko bylo nasáklé krví. Hermiona se rozhodla, že tomu se bude věnovat, jako první, než ztrtí příliš krve. Potřebovala ho vysvléct z trika; on sám toho schopen nebude. Odhodlaně se zamračila a pokusila se být tak věcná, jak jen to bylo možné. Natáhla se kolem jeho hrudi, aby chytila zadní část jeho trika a uslyšela, jak mu v hrdle zaburácelo potěšené zavrknutí. Protočila oči a pokusila se ignorovat horkost, která jí stoupala do tváře. Opatrně z něj stáhla tričko, snažila se přitom vyhnout všem zraněním tak moc, jak jen toho byla schopná. Pomahla mu vytáhnout paže z rukávů a odhodila ten zničený kus oblečení stranou.
Hermiona namočila ručník v horké vodě, která plnila vanu a začala čistit zaschlou krev ze zranění na Fenrirově hrudi. Přitiskla teplý ručník do místa, kde to stále krvácelo. Něžně zavrknul a snažil se ucuknout před tím tlakem. „Omlouvám se. Bude to štípat. Můžeš to tam podržet?“ zeptala se něžně.
Byla šťastná, že znovuzískává kousky své síly; pomalu svalnatou paží pohnul k ručníku a držel ho na místě. Celá paže se mu tou námahou lehce třásla. Upřeně na ni hleděl velkýma, zlatýma očima, když vypnula vodu a stočila pozornost k jeho tváři. Vyhnula se jeho upřenému pohledu tím, že mu z tváře jemně otírala pot a bláto a pokoušela se přitom nemyslet na každou část, kterou osvobodila z masky sražené krve. Nebyla v tom moc úspěšná; když ty nevítané substance zmizely, tak ho Hermiona poprvé opravdu spatřila tu tvář. Tmavé vlasy měl slepené potem, ale ona věděla, že padají v měkkých vlnách, když jsou čisté a suché. Obočí měl svraštělá bolestí, ale jeho oči již nadále nenesly pohled divoké paranoii. Jantarově zlaté oči se dívaly skoro spokojeně, i když stále zraněně. Krátké jednodenní strniště, které mu obvykle pokrývalo čelist narostlo do stavu ála vagabund; už pár dní se neholil. Zacuchané vlasy způsobovaly, že vypadal ještě hůř. I když odstranění bláta, krve a potu udělalo s jeho pohlednou tváří hotové zázraky. Oči měl zarudlé a opuchlé, ale to se za chvíli zlepší.
Fenrirova tvář byla čistá, a tak se Hermiona opět otočila k jeho hrudi. Něžně mu odtáhla ruku a odstranila ručník. Škrábance nemohly být nijak moc hluboké, jelikož krvácení už se zastavilo. Dlouhé rány byly stále zarudlé, ale nebyly příliš horké. Dobře. Žádná infekce. Přála si mít svou hůlku, aby si mohla být jistá, ale z toho, co věděla, tak ta stále ležela tam, kde jí ji vlkodlak vykopnul z ruky – v Deanově lese.
Když Hermiona udělala, co mohla, tak se odvážila pohlédnout do jeho zlatavých očí. Všimla si, že na čele mu vynechala trochu špíny, a tak mu obočí přetřela ještě jednou čistým rohem ručníku. Překvapeně ho položila, když se Fenrirova ruka pohnula a přidržel si její ruku na hrubém obličeji. Zavřel oči v tichém vděku a rty se mu trochu zvlnily. Naklonil se do její ruky, zdálo se, jako by ji ani nechtěl pustit. Zírala na něj s nutkáním udělat víc; nebylo víc, co by pro něj mohla udělat krom toho, že ho jednoduše utěší její přítomnost. Zdál se šťastný z její ochoty s ním sedět; i když dřív by to víc nevyjádřil. Pravděpodobně ho to bolelo příliš na to, aby o tom vůbec přemýšlel. Srdce se jí najednou rozbušilo, věděla, co by pro něj udělala. Nedokázala mu splatit, co pro ni udělal, ale mohla mu dát jednu věc.
Hermiona se zhluboka nadechla, než se přiblížila k vlkodlakovi. Ostře se nadechla, když nosem zavodila o jeho; prudce otevřel doširoka oči a žasnul. Se zavřenýma očima přitiskla Hermiona své rty na jeho ve zdráhavém polibku. Netrvalo to příliš dlouho; odtáhla se, když se jí v podbřišku rozlezlo neznámé horko. „Děkuju,“ řekla jemně a zase jednou se setkala s jeho jantarovýma očima. Fenrirovy oči se trochu rozjasnily. „Spát?“ zeptal se s prostým vyčerpáním znatelným v jeho hlase.
Hermiona se usmála. „Ano. Spát.“ Nabídla mu rameno a pomohla mu postavit se. Zbytek bude klíčem k jeho uzdravení. Byla si jistá, že zítra už bude schopen zase chodit sám a nebo to alespoň nebude vyžadovat tolik pomoci.
Fenrir se o ni opřel, i když ne tak ztěžka, jako předtím. Trochu zavrávoral, když se postavil a ona mu okamžitě položila ruku na nahý hrudník, aby ho ustálila. Zrudla, ale pokračovala v pomáhání, než se dostal do postele. Když dorazili k okraji postele, tak se Hermiona pokusila ho posadit, ale místo toho padnul po zádech a zhroutil se tak do měkké postele. Vykřikla nad neschopností zastavit jeho pád. O chvíli později zabručel a převalil se tak, že k ní byl tváří a jasnýma očima se vpíjel do jejích. Vydala ulehčený povzdech; nezdálo se, že by se to únavou zhoršovalo. Měla v úmyslu nechat ho v klidu vyspat, ale zastavila se, když ucítila, jak ji za paži chytil chvějící se rukou. Z krku se mu vydralo další zakňourání.
„Družko,“ vydal ze sebe. Oči měl napůl zakryté víčky, když ji prosil, aby tu zůstala.
Hermiona se kousla do rtu; její racionální část jí říkala, aby nelezla do postele s vlkodlakem, ale ona to chtěla. Jen pro tuhle noc, říkala si. A jen proto, že je zraněný. Zlehka vklouzla vedle vlkodlaka a přetáhla přes ně přes oba přikrývky. Na prchavý okamžik si pomyslela, že se možná dnes v noci opět vyhne svým nočním můrám; ale byla to jen slabá naděje. Nechtěla, aby její sny ještě byly svázány i s ním. Zdálo se to daleko v říši absurdnosti. Musela to být náhoda.
Fenrir kolem ní obtočil paže a přitáhl si ji ke svému tělu, dokud zády nenarazila na jeho hruď. Šťastně zamručel a pohřbil tvář do jejích vlasů. Brzy byl ticho a klidný; Hermiona už dále nedokázala udržet oči otevřené a rychle ho následovala do říše snů.