Instinkty 8
8. Krátký oddech
Hermiona vzlykala a seděla na pultíku. Přitáhla si kolena k hrudi a objala si je pažemi, pokoušeje se tak probrat tím, co se právě stalo. Když jen pořádně porozumí vlkodlakovi, tak pochopí proč jen zabil muže za to, že jí vyhrožoval. Udělal to proto, že se svým zvráceným způsobem o ni staral?
Udělal kvůli ní příšerné věci, ale žádné z nich nevystupovaly v její mysli, když o něm přemýšlela. Byl to vlkodlak, takže neočekávala nic jiného. Jiné bylo jenom to, že udělal to, o co ho požádala. Nehádal se ani s ní nebojoval, jednoduše s ní souhlasil. Nelitoval toho, co udělal, ale ani z toho neměl radost. Rozhodně neukazoval žádnou lítost dokud s jeho činy neprojevila nespokojenost. To kňučení...chtěla se k němu natáhnout, když ten bolestný zvuk dolehl k jejím uším. Věděla, že to bylo nejblíž k omluvě, jakou od něj kdy mohla dostat. Nelitoval, že zabil toho muže, litoval jenom toho, že ji tím zranil; a nějak z toho měla pocit, že by to bylo dost. Nebylo to dobré, nebylo to normální, avšak zdálo se to správné. Opravdu se tolik staral o to, jak se cítila? Před tím se to tak nezdálo.
Možná se o ni skutečně staral. Dokonce slíbil, že ji nechá o samotě, i kdyby jen pro tuhle noc. Opatrně si probírala jeho slova – řekl pro dnešní noc. A ona věděla, že ráno bude zpátky. Pokud měla věřit Catiině příběhu, tak vždy přijde zpátky. Co myslel tím, že se nemůže držet dál? Věděla, že tu odpověď už zná, ale nebyla to odpověď, kterou skutečně chtěla. Nechtěla být jiná. Nechtěla být svázaná s vlkodlakem nebo si to tak říkala.
Hermiona sledovala, jak si ze svalnatého hrudníku stíral krev. Byl silný. Dokázal by ji ochránit, kdyby skutečně chtěl. Ochránit před čím? Nepotřebuji ochranu, potřebuji se dostat ven. Musela se dostat pryč, než zabředne ještě hlouběji do toho kouzla, co na ni seslal. Nebylo to skutečné zaklínadlo; nepocházelo to z hůlek, ale byla to magie. Cokoliv ji k němu táhlo, tak to byl nějaký druh kletby nebo...nebo něco jiného. Stávalo se stále těžší odmítat to, co jí říkal. Cítila k němu tah a nedokázala to vysvětlit. Nechtěla se takhle cítit, ale nebylo tam nic, co by ohledně toho mohla udělat. To už zkusila. Nezbývalo tedy nic, než se tomu poddat.
Ne! Nemůžu takhle přemýšlet! Musí tu být něco jiného, něco, co jí chybělo. Není to nic, než trik!
Hermiona stále vzlykala; jak se věci mohly takhle zkomplikovat? Zase se v myšlenkách vrátila k té scéně, která se zde odehrála. Nedokázala si pomoci, aby na vlkodlaka upřeně nehleděla, když stál před ní. V měkkém světle se mu svaly vlnily a ona ucítila příšerné nutkání se natáhnout a dotknout se ho. V okamžiku, kdy jí prokázal něco zdvořilosti, ho chtěla utěšit. Chtěla, aby ji políbil. Chtěla, aby ji objal silnýma pažemi a pevně ji držel. Nenáviděla se za to, že to chtěla, ale již dále nemohla popírat tu touhu, co se jí vkradla do mysli. Dokonce i nyní bojovala s touhou ho následovat.
„Ne. Tohle není skutečné. Je to trik. Nemůže to být skutečné,“ vykřikla. Celá ta věc je prostě nemožná. Ačkoliv hluboko uvnitř věděla, že tam bylo něco víc.
Čarodějka netušila, jak dlouho brečela, než slezla dolů z pultu z tvrdého kamene. Venku byla tma; skrz okna nepronikalo žádné soumračné světlo. Trocha světla pocházela od ubývajícího měsíce. Připomínka toho, že úplněk bude skoro za měsíc, než se znovu ukáže. Chtěla už v té době mít způsob, jak odsud utéct; musela ho v té době mít. Nemohla tu být, až se všichni kolem promění; nevěřila, že by ji ochránil. Nechtěla, aby jo ochraňoval.
Hermiona se zamračila na obrovské dřevěné dveře, které se zavřely za vlkodlakem. Chtěla mu věřit; chtěla mu dát tu jednu šanci. Vypadal, že se pokoušel si zasloužit její důvěru; a navíc se jí neptal na nic ohledně Řádu nebo války. Důvěra byla křehká věc; chtěl mu ji dát, i kdyby jen pro tuhle jednu noc. Chtěla být schopná se uvolnit, tvrdě usnout i bez vlkodlaka v místnosti. Povzdechla si a zalezla do velké postele, pokoušeje se tam najít pohodlnou pozici. Přitishla se, jak si přeje, aby měla svoje oblečení, toho dne již podruhé. Chtěla prostě jen něco na spaní; chtěla něco čistého, co by nepatřilo Fenrirovi. Neponížení se tím, že by nosila vlkodlakovo oblečení. Pravděpodobně by to považoval za pozvání. Možná byla v pasti, ale nechtěla nechat Fenrira, aby si myslel, že se vzdává. Polkla další slzy, jak se pokoušela uvelebit v pokrývkách. Objala se pažemi a upadla do přerušovaného spánku.
***
Fenrir zatnul zuby. Opět ji trápily noční můry. Přes zdi mohl slyšet její tlumené vzlyky. Nedokázal v těch zvucích rozeznat slova, ale ani se nepokoušel jim naslouchat. Slíbil, že ji dnes v noci nechá o samotě; ať už bylo sebetěžší ji nechat, aby se se svými nočními můrami vypořádala sama, tak hodlal svůj slib dodržet. Byla strašně tvrdohlavá; věděl, že pochopila to, proč předešlé noci neměla noční můry. Vše to bylo o důvěře. Což bylo něco, co mu ještě nedala. Chápal její neochotu, avšak on jenom chtěl, aby viděla to, co měla přímo před očima. Chtěl, aby věděla, že to, co cítí nebyla lež. Byla inteligentní. Brzy na to všechno přijde sama.
Převalil se v pokusu ztlumit ty zvuky, které doléhaly k jeho citlivým uším. Dnešní noc jim oběma slibovala nepokojný spánek.
***
Fenrir zavrčel, když sluneční světlo hrozilo, že se prodere skrz mraky a zasvítí mu do tváře. Usnul jen před pár hodinami. Jeho družka celou noc fňukala a brečela. Nezáleželo na tom, jak byl unavený, stejně nedokázal usnout, když věděl, že je rozrušená. V jednom okamžiku odešel, aby se pokusil usnout tam, kde by ji nemohl slyšet, ale nakonec se nedonutil je naprosto a zcela opustit. Věděl, že byla vyděšená. A to vědomí ho udržovalo vzhůru. Nebyly to zvuky, které by ho nechávaly vzhůru. Vlkodlaci byli sami o sobě dosti hluční; občas byl jeden nebo dva naježení a to trvalo během nočních hodin. Fenrir se naučil zvuk ignorovat, ale nemohl ignorovat vzlyky. Několikrát se přistihnul, že chtěl porušit svůj slib, že ji nechá o samotě. Jednou nebo dvakrát to bylo těsné. Víc, než jednou se probudila s křikem. Ten zvuk v něm vyvolával zuřivé obavy, než si vzpomněl, že se jí to jenom zdá. Měl ohledně ní silný ochranitelský instinkt; ovládnul jeho tělo způsobem, který necítil už léta. Nikdy neztrácel kontrolu. Dokonce ani jako dítě neměl potíže ovládat své reakce; nikdy předtím se kvůli tomu nedostal se sebou do sporu. Jeho reakce a emoce vždy byli sjednocené; nikdy v jeho životě nenastal okamžik, kdyby spolu kolidovali.
Zdálo se, že její přítomnost vše změnilo. Její způsob života byl tak vzdálený tomu jeho. Nakonec uvidí, jakým způsobem je tenhle život jednodušší; ale dokonce i pak bude odolávat jeho činům, které se nehodily do jejích představ o tom, jak funguje svět.
Fenrir si povzdechnul s toužebným pohledem na konec prázdné chodby. Stále spala a znělo to, jako kdyby ji pro tento okamžik netrápily žádné noční můry. Chtěl jít dovnitř. Chtěl ji vidět. Nějak se ujistit, že její pláč byl jen kvůli snům, a ne proto, že by skutečně byla zraněná. Ostře pohlédnul na velké dveře, které byly opačným směrem. Věděl, že slyšela, když řekl, že ji nechá samotnou jen na noc; už se dál nechtěl držet mimo, ale jistě by neocenila, kdyby vtrhnul dovnitř k ní jen proto, že už bylo ráno a podmínky jeho slibu pominuly. Pokud chtěl dostat alespoň nějaké zdání důvěry, že ji nechá přijít k sobě.
Zdálo se, že dnešek bude velmi dlouhý. Podrážděně zatnul zuby a možná by už měl ten den začít teď. Cokoliv bylo lepší, než tohle soužení. Fenrir Greyback se kvůli věcem nesouží; prostě si je bere. Potichu zavrčel, když zamířil do svého bytu a skoro se srazil s Mensisovou družkou.
„Catio!“ vydal překvapené zavrčení.
Žena okamžitě zacouvala s hlavou sklopenou. Kdyby v tom okamžiku měla výrazný ocas a uši, tak by oba byly sklopené natolik, jak by to jen dokázala.
„J-já se omlouvám, Alpho. Nechtěla-“
Už asi tak po sté si toho rána povzdechnul. „Není to tvoje chyba, štěně,“ pronesl jemně.
Catia na něj zmateně pohlédla. Stále byla připravená utéct, kdyby jen změnil názor.
„Myslím, že Hermiona dnes bude potřebovat přítelkyni. Nespala moc dobře,“ řekl. „A ještě nějaké nové oblečení.“
Žena s porozuměním sklopila hlavu a copy jí jemně poskočily při tom pohybu. „Chcete abych-“ odmlčela se. „Abych ji vzala ven?“
Fenrir bojoval s tím, aby do svého hlasu nepustil zavrčení. „Ne. Když bude mít tu možnost, tak uteče.“ Srdce mu pokleslo jen při myšlence na to, že by ji již nikdy neviděl. Ona tenhle hrad neopustí, dokud si nebude jist, že by se vrátila. „Pokud bys mohla, tak jí půjč pro dnešek nějaké oblečení. Pošlu někoho ven, aby jí koupil její vlastní.“
„Samozřejmě, Alpho. A myslím, že Elisa by byla vděčná, kdybys poslal ji. Sel už na ni totiž zase doráží.“
Sel. Ten musí zmizet. Ten vlk způsoboval mnohem víc problémů, než jiní dva nebo možná i tři dohromady. Byl sebestředný a arogantní; a navíc obtěžoval všechny menší ženy, co neměly druha.
„Díky, Catio. Můžeš jít. Spí, ale jsem si jistý, že raději uvidí tebe, než mě, až se vzbudí.“
„Přijde na to,“ pokusila se ho povzbudit Catia, než kolem něj proklouzla ke dveřím.
Ale za jak dlouho? Zavrčel podrážděně. První věci nejdříve. Zamířil dolů k západním křídlům.
Elise trávila velkou část svého času prací v jeslích, kde se starala o pár mláďat pracujících rodičů. Byl si jist, že ji tam najde i tohoto rána.
Fenrir se pokoušel nemračit na vlky, kteří ho míjeli na chodbách. Nebyla jejich chyba, že jeho družka byla méně, než tolerantní. Nebylo mnoho těch, co by se snadno přizpůsobily tomuto životu, když zjistily, kam se dostaly. Nechal své rty, aby se stočily vzhůru, když ucítil neznámou vůni ženy, který k němu zavanul po schodech od mladého páru. Nová tvář mu vždy zvedla náladu. Nemohlo se to stát ve vhodnější dobu. Mužovi oči se trochu rozšířily, a když procházeli kolem, tak mu s respektem pokynul.
„Dobré ráno, Alpho,“ oslovil ho nesměle mladý vlk. Žena po jeho oku stydlivě hleděla na špičky svých bot. Oba byli nervózní; nedokázal zabránit tomu, aby se mu na tvář nevkradl úsměv.
„Dobré ráno. Jsi Nathanael, že ano?“ optal se klidně.
„Ano, pane,“ přikývnul vlk a lehce zvednul hlavu povzbuzen Fenrirovým tónem. Zasmál se na mladého muže.
„Tvá nová družka je němá?“ Mladý muž byl zasažen Fenrirovým věcným postojem. Otevřel ústa, aby promluvil, avšak Fenrir oslovil ženu přímo ještě před tím, než ho stihnul oslovit.
„Jak se jmenuješ, štěně?“
„Celia,“ lehce zvedla hlavu a přitiskla se ke svému druhovi.
Byla uctivá. To je dobré. Fenrir překlenul velkou mezeru, která ležela mezi ním a párem. Trochu se shrbil a zvednul ženinu tvář, aby viděl její oči.
„Nemusíš se mě bát, Celio. Nebo alespoň do doby, než uděláš něco příšerného; a to si u tebe nedokážu představit. To aby sme si to vyjasnili. Trocha zdravého respektu je dobrá, ne?“ Energicky přikývla, když pokračoval. „Nyní jsi součástí smečky. Každý se tu stará o každého.“ Mladá žena opět přikývla.
„Nezklamu vás.“
„Tím jsem si jistý.“ Udělal krok nazpět a oba je propustil s pozdravem. „Dobré ráno.“
Ti dva pokračovali nahoru po schodech. Fenrir si pobaveně odfrknul; někteří se zjevně přizpůsobují dobře. Bude jim spolu dobře. Tempem, jakým se jeho smečka rozrůstala budou opět brzy jednoho dne zdejší chodby plné. Během dalšího úplňku bude muset být opatrný; bude jich příliš hodně na jednom místě. Byly mimo velká obydlená místa, ale kolem leželo několik maličkých vesnic, kde by nějaká čarodějka nebo kouzelník mohl uspořádat malou loveckou párty při měsíčku. Všichni byli opatrní. Tedy všichni až na několik. Pokud se smečka ještě rozroste, tak těch pár bude muset být postaveno do latě a nebo zlikvidováno. Ohrožení smečky byl ten nejtěžší ze zločinů a Fenrir se s tím již několikrát musel vypořádat. Pokud chtěl vlk dělat problémy, co se týkaly jen jeho, tak to bylo v pořádku. Fenrir byl tím, kdo musel vysvětlovat mláďatům, proč přesně jejich rodiče zemřeli. Bylo jeho prací je chránit a on v tom již předtím selhal. Byly to již roky od doby, kdy se něco zle zvrtlo, avšak napětí pocházející od jisté skupiny nezadaných ho donutilo přemýšlet o tom, že potíže nejsou daleko.
„Alpho!“ sbor malých hlásků ho přivítal, když prošel dveřmi do jeslí. Klubko mláďat pelášilo směrem k němu a byli nadšení z toho, že je přišel navštívit.
Něžné zavrčení, které k nim Fenrir vyslal se přeměnilo v tiché zasmání, když se ti starší najednou upamatovali na to, že k němu nesmí přiběhnout bez pozvání. Jejich oči se rozšířily a někteří z nich se zastavily tak prudce, že spadly na zem. Celá ta scéna byla nesmírně komická. Fenrir se prostě musel rozesmát. Ta hromada mláďat se za okamžik narovnala. Byla slyšet lehká zavrčení a vyjeknutí, jak se každé z nich snažilo postavit, aniž by šláplo na ostatní. Zdálo se, že něco tam nebylo až tak v pořádku. Jedna dívka se konečně oddělila z propletence mláďat a pomalu k němu vykročila. Její světle kanárkové oči k němu vzhlížely a lehce se přitom tahala za sukni.
„Alpho. Budeš si s náma hrát?“ Šest párů očí k němu vyčkávavě vzhlíželo. Každé ty oči měly jinou barvu. Povzdechl si nad tou upřímností, kterou ukazovaly.
„Uvidíme. Je tu Elise?“
„Ano. Mění Peterovy plínky,“ odpověděla ta malá holčička a ukázala k sousední místnosti.
„Děkuji ti, Lyro.“
Maličká se odkolíbala zpět ke svým hračkám a jemné černé vlásky se jí při každém kroku pohupovaly. Ti mladší ji následovali, ale ne moc rychle. Mohl na sobě cítit jejich oči, i když se obrátil k místnosti, kam ho batole nasměrovalo. Všechny chtěly vědět jestli tu zůstane a bude si s nimi hrát.
„Dobré ráno, Alpho,“ přivítala ho Elise, když se potýkala s hemžícím se batoletem, které stále ještě převlékala. Fenrirovo přísné zavrčení hocha okamžitě uklidnilo. Mládě na něj zíralo svýma modrýma a hnědýma očima. Byl jedním z těch málo, co se tu narodily nejen jako vlci, ale také s očima rozdílných barev. Fenrir příliš nepřemýšlel o tom, proč to tak bylo; prostě to bral tak, jak to je.
„Elise, mohla bys dnes vyřídit pár pochůzek?“ Hnědovlasá žena při té otázce zbystřila. Postavila hošíka na zem, než odpověděla. „To bych ráda. Podívám se, jestli za mě někdo dnes nedohlédne na mladé, až budu pryč.“ Fenrir zavrtěl hlavou.
„To nebude třeba. Můžu se o ty uličníky dneska na nějakou dobu postarat. Vlastně, Elise, než půjdeš, tak najdi Catiu, ona ti přesně řekne, co je třeba.“ Elise vděčna pokývala hlavou. „Požádej Catiu, aby se tu dole zastavila až se jí to bude hodit. Nemusí pospíchat, ale rád bych s ní mluvil.“
„Ano, Alpho.“
Elisa se zazubila a skoro odhopsala směrem ke schodišti nahoru. Catia měla pravdu. Elise prostě potřebovala výmluvu, aby mohla být jinde, i kdyby jen na chvíli.
„Tak jo, štěňata, na co si budeme hrát?“ Odpověděl mu sbor nadšených hlásků a on pečlivě naslouchal Lyře, která mu vysvětlovala hru, co s ním chtěly hrát.
***
Hermiona se neodvažovala vzhlédnout, když se dveře pootevřely. Překulila se v pokusu zakrýt si oči. Noční můry se jí vrátily a byly horší, než kdy předtím. Jen stěží v noci na okamžik zavřela oči. Podařilo se jí urvat si pro sebe pár klidných hodin, když vyšlo slunce, ale nyní už rezignovala na skutečnost, že dnes už se více nevyspí. Pokusila se ignorovat lehké kroky, co mířily k ní. Dnes ráno neměla energii na další hádku s Fenrirem. Byla vyčerpaná. Doufala, že pokud bude předstírat spánek, tak ji nechá na pokoji. Ale ten zvuk, který slyšela, nebyl jeho hlas.
„Nemusíš předstírat, Hermiono,“ Catiin hřejivý hlas byl vítaný a to rozhjodně víc, než Greybackův. „Ten, kdo spí, voní jinak.“
Hermiona se posadila a protřela si unavené oči. Neměla v úmyslu se s tou ženou hádat; zdálo se k ničemu, hádat se s vlkodlačkou, a měla představu, že s ostatními to bude to samé. Vděčně se usmála na těhotnou ženu, která jí podávala šálek černého čaje. Už první doušek, jako by ji okamžitě uvolnil hlavu. „Povzbuzující lektvar?“
„Jen pár kapek,“ usmála se žena vědoucně.
„Děkuju, potřebovala jsem to.“
„Přinesla jsem ti ještě něco dalšího, co se ti možná bude líbit.“ Zvedla komínek hadrů, které Hermiona okamžitě rozeznala, jako čisté oblečení.
„O můj bože! Díky!“ Hermiona vyskočila z postele. Vzala si od ženy to oblečení a vystřelila do koupelny. „Bude to jen minutka.“
„Doufám, že ti to padne,“ ozval se Catiin hlas zpoza dveří. „Bývalo to moje oblečení.“
Hermiona zapištěla potěšením, když vklouzla do čisté látky. Nikdy by si nemyslela, že bude tak šťastná jen z toho, že si bude moct obléct něco čistého. Sedly jí skoro přesně; džíny jí byly trochu větší v pase, než byla zvyklá, ale byly pohodlné. Spokojeně si povzdechla. Dnešek možná nakonec nebude tak strašný. Otevřela dveře a nakráčela zpět do ložnice, aby si vzala čaj, co jí přinesla Catia.
„Děkuju. Tohle všechno jsem přesně potřebovala.“
„Samozřejmě. Zabere chvíli si zvyknout. A čisté oblečení je to nejmenší, co můžu udělat.“
Hermiona se nedokázala přesvědčit k tomu, aby ženě řekla, že neměla v plánu zůstat. Něco jí říkalo, že Fenrir ji nenechá nehlídanou a samotnou, pokud by to přiznala. Měla pocit, že to od něj bylo chytré. Nechtěla uznat jeho inteligenci, ale bylo jasné, že je rozhodně chytrý, i když ne trpělivý. Jistě nebyl trpělivý. Věděla, že je schopen získat všechno, co chce a ona byla na tom seznamu. Začala pochybovat o tom, že ji chtěl jen jako hračku. Kdyby to byla pravda, tak by na ni najednou nebyl tak jemný. Pokud to tedy taky nebyla část hry.
Hermiona zavrčela frustrací, než si znovu usrkla čaje. „Proč nemůže být takový, jak jsem si o něm vždycky myslela?“ zeptala se tiše spíš sama sebe, než blond ženy.
„Kdy byl takový život?“ To bylo vše, čím Catia odpověděla. „Máš hlad? Myslím, že je v pořadí nějaká snídaně.“
Hermiona vděčně přikývla a následovala ženu chodbou dolů do kuchyně. Rozhlížela se a měla pocit jakési marnosti, zatímco žena se přehrabovala ve skříňkách a něco si pro sebe mumlala. Hermiona většinu z toho, co žena říkala, nezachytila. Popuzené zamračení na její tváři a slova, co uslyšela, donutila Hermionu se trochu usmát.
„Pitomí muži...nikdy pak nic nenajdu...“ Catia si rozhořčeně mumlala několik minut, vyndávala věci a polovinu toho, zase vracela zpět jen na jiné místo.
„Tady,“ řekla nakonec a zdálo se, že je spokojená s tím, co našla. „Vypadá to jako vajíčka a toast, co ty na to?“
Hermiona přikývla. Nebyla ohledně jídla nijak vybíravá. Navíc vejce a toast zněly skvěle. Fenrir ji jistě nechtěl vyhladovět, ale většinou jídla ji zásobovala Catia už předešlého dne. Upřeně hleděla na ženu, co začala pracovat. Zase jednou se cítila bezmocná; vaření bylo jednou z věcí, kterou se nikdy skutečně nenaučila. Pohřbila se v honbě za kouzelnickým věděním, ale měla jen malé ponětí o tom, jak uvařit něco bez přesného návodu.
„Chtěla bys mi pomoct, Hermiono?“ zeptala se Catia s dalším vědoucím úsměvem.
Jak jen bylo možné, že se zdálo, že ta žena ví o všem, co se jí honí hlavou? Hermiona přikývla. „Já-hm-no nejsem moc kuchařka.“
„To je v pořádku. Prostě jen pohlídej ty vajíčka, zatímco budu dělat toast. Vidíš, už začínají tuhnout. Za minutku nebo dvě je bude třeba otočit.“ Hermiona pečlivě sledovala vajíčka. Nechtěla je spálit. Vždycky měla pocit, že na cokoliv sáhne, to se spálí. Harry byl ve vaření vždy lepší, než ona. Na mysl se jí prodrala otázka, když si uvědomila, že sporák byl elektrický.
„Tady je elektřina!“
Catia se rozesmála. „Každý pokoj má vypínač, Paní.“
„Já-já si toho nevšimla. Hádám, že jsem prostě předpokládala, že to vše bylo kouzelné.“ Najednou se cítila strašlivě hloupě.
„Ne všichni vlkodlaci jsou čarodějky a kouzelníci. V minulosti se ke smečce připojilo i dost mudlů; občas to byla víc nezbytnost, než cokoliv jiného. Přítomnost elektřiny navodila pocit domova a pomáhala fungovat relativně normálně. Již dále nenáleží do svého světa a kouzelnický svět jim taky moc nepomůže.“
„Neuvědomila jsem si, že skutečně přežijí změnu. Ty děti z příběhů-“
„To bylo skoro před čtyřiceti lety. Mudlovská technologie postoupila dost na to, aby občasné pokousané oběti, dokázala udržet naživu dokud nedorazili z odboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Ošetřili je, dali jim něco na povzbuzení a jednou za měsíc jim dali vlkodlačí lektvar a poslali je jejich vlastní cestou. Nedostalo se jim žádných skutečných odpovědí. Řekli jim jen to, co kouzelnická komunita věděla o vlkodlacích; to jest velmi málo.“
„To už si začínám taky uvědomovat,“ odpověděla Hermiona zachmuřeně. „Nejsem si jistá zda tomu všemu věřit, ale myslím, že je tu dost věcí, ve kterých jsme se mýlili. Mám je teď otočit?“ ukázala Hermiona na vejce, která sledovala. Catia nakoukla do pánvičky, kde pěkně syčela vajíčka. „Ano, jdi do toho a otoč je. A netrap se, když to hned nebude perfektní.“
Hermiona při ženiných slovech zaskřípala zuby, když se první vejce otočilo dokola místo, aby jen nadskočilo. Chvíli bojovala s tím, než ho dostala kam chtěla. Brzy vajíčka dokázala nadhodit správně. Netrvalo dlouho, než byl hotový i toast. Po troše přehrabování dokázala Catia najít nějaké talíře a stříbrné nádobí.
„Tak za tohle si ho můžeš podat,“ povzdechla si žena nad nepořádkem v kuchyni. „Alpha nebo ne, neměl by dovolit, aby vaření bylo tak těžké.“ Hermiona si nedokázala pomoci, aby jí ze rtů nesplynul smích. „Tuším, že by se to dalo trochu přeskládat.“
„Uf. Až se mi narodí dítě, tak přijdu sem dolů a uklidím to pro tebe. Vím, že teď nevaříš, ale když budeš chtít, tak tě to naučím. Nemusíš se to učit, ale já si to užívám a myslím, že budeš ráda mít co dělat.“ Hermiona zamyšleně přikývla. „Myslím, že s tím můžu žít.“
Catia se zazubila. „Je to vlastně, jako lektvary, ale méně přísné. Nemusíš se bát, jakým směrem míchat směs. I když pořadí je stejně důležité.“
Jedli v důvěrném tichu; Catia čas od času nabídla příjemné téma k hovoru. Hermiona byla překvapena normalitou toho všeho. Skoro si přála, aby sem dokázala zapadnout stejně, jako její společnice. Cítit se bezpečně byla úžasná konstanta v jejím životě. Bezpečí a uznání; to byly věci, o kterých zoufale doufala, že je nalezne až jednou válka skončí, ale myslela, že to bude pěkně daleko. Někde bez vlkodlaků. K jejímu překvapení už to šťastné místo z jejích snů déle nebylo s Ronem, jako prominentním společníkem. Nebyl to divný vývoj; cítila se, jako kdyby se rozdvojovala. Jejich vztah nebyl dost silný, aby zvládnul stres vyvolaný válkou.
Když dojedli, tak Hermiona nabídla, že umyje nádobí. Byla skoro hotová s umýváním, když se ozvalo zaťukání na vchodové dveře. Venovala Catie polekaný pohled. Plavovlasá žena v odpověď pokrčila rameny. „Je to tvůj domov, Paní.“
„Uhm... Vstupte?“ zvolala váhavě.
Dveře se otevřely a odhalily tmavovlasou ženu se zářivým úsměvem a drobnou postavou.
„Catio?“
„Pojď dál, Elise. Paní, tohle je Elise. Občas hlídá děti v jeslích.“
Hermiona přikývla. Nemohla si pomoci, aby na malou ženu chvíli nezírala. Přes obličej a paže se jí táhlo několik výrazných jizev. Rozhodně však nesnižovaly její energičnost.
„Omlouvám se,“ řekla okamžitě Hermiona, když s uvědomila, že byla hrubá. „Jsem Hermiona. Nechtěla jsem...“
„Ach, tím se netrapte, Paní. Jsem na to zvyklá. Jen stěží na ně myslím. Ten vlkodlak, který mi je udělal už je nyní mnoho let mrtvý. A teď, Alpha mi řekl, že pro mě máte seznam?“
„Vlastně ne tak docela,“ odpověděla Catia. „Potřebujeme oblečení.“
Hermioniny oči se rozjasnily; cítila maličkou vlnu náklonosti k vlkodlakově úvaze. Říkal jí, že může mít nové oblečení, avšak tohle nečekala.
„Co ráda nosíš, Hermiono?“ zeptala se zdvořile Elise. Hermiona se usmála a začala nové ženě říkat všechno o tom, na co si vzpomněla, že normálně nosila. Probíraly barvy, střihy a značky; a Elise se stále ještě ptala na otázky, i když Hermioniny znalosti o módě již byly vyčerpány. Po tomto výslechu se žena zdála spokojená a otočila se k odchodu.
„Vrátím se!“ vykřikla šťastně. „Ach! Catio! Alpha říkal, že by si s tebou dnes ráno rád pohovořil. Bude dole v jeslích.“ S tím žena odešla pružným krokem.
Hermiona sebou trhla. Měla obrovský problém představit si popudlivého vlkodlaka, jak zcela bezpečně přebírá vedení nad dětmi. Otočila se ke Catie s ustaraným výrazem. Nebyl žádný způsob, jak by se k nim mohl chovat správně. Catia jí věnovala záhadný úsměv. „Půjdeme?“
Hermiona přikývla, a tak zamířili dolů k jeslím. Dozvěděla se, že to bylo v západním křídle hradu, ale při jejich včerejší eskapádě se tak daleko nedostali. Hermiona Catie věnovala další ustaraný pohled, když k nim do chodby doléhalo zavřískání. Tohle nemohly být dobré zvuky. Přidala na tempu; každý, kdo si myslel, že nechat děti samotné s vražedným vlkodlakem byl dobrý nápad – nedokázala uvěřit, že by někdo byl tak bezohledný.
***
Fenrir se smál nad dětskou vytrvalostí. Pohádky byly náměty na všechny jejich dnešní hry. V jednu chvíli jim vyprávěl příběh o třech malých prasátkách a Lyra se rozhodla, že to byl špatný příběh a oznámila všem, že ona by rozhodně nebyla tak pomalá, že by nedokázala chytit prasátko. Všechny ostatní děti s ní souhlasily a jako trest za takový neuspokojivý příběh řekli Fenrirovi, že v příští hře bude obr.
„Ukradnul jsi princeznu,“ Lyra mu podala hadrovou panenku v růžových šatech a korunce. „A my tě teď musíme dostat.“
„Ne, pokud vás dostanu první,“ popichoval je a pomalu jednoho po druhém lovil. Jejich pobavené výkřiky mu na tvář přinesly úsměv. Po minutě nebo dvou se rozhodl ukrást malého Petera a bezcitně to mládě začal lechtat.
„Zabíjí sira Petera! Jdětě na něj!“
Fenrir se otočil a zjistil, že se na něj najednou chystá skočit šest maličkých tělíček. Předstíral potíže a pár z nich stáhnul na zem, než se vzdal. „Přelstili jste mě.“
„Podvádí!“ vykřiknul chytrý chlapec se zelenýma očima. „Musíme ho složit!“
„Zabijte toho obra!“ ozval se sbor hlásků v celé místnosti. Děti pokračovaly v útoku a křičely nadšením, když pokaždé zlechtal to, které přišlo nejblíž.
Fenrir i přes zvuky, které vydávala mláďata, slyšel kroky, ale nevěnoval jim pozornost. Byl příliš zaneprázdněn tím, aby se nenechal drobotí přišpendlit k zemi. Prudce vydechnul, když mu Lyra skočila na hrudník a on jí dovolil, aby ho povalila na zem. Koutkem oka zahlédnul Hermioninu postavu vcházet do dveří. Její ustaraný pohled se rychle proměnil v šokovaný, a pak si zakryla ústa. Domníval se, že tím zakrývá smích. Byla příliš pyšná, než aby se před ním už smála. Byl si jist, že ta scéna byla celkem komická.
„Dostala jsem ho!“ vykřikla Lyra triumfálně.
„Já mám princeznu!“ vykřiklo mládě jménem Kody a hrdě procházelo místností s vysoko zdviženou panenkou.
Všechny hlavy se otočily najednou nad přítomností ženy, kterou žádné z mláďat předtím nevidělo. Jejich hra skončila, a tak se shromáždily kolem jeho družky. Mláďata, která se narodila s lykantropií ji opatrně očichávala. Ti, kteří nebyli vlci na ni prostě jen upřeně hleděli. Překvapeně na ně pohlédla. Fenrir se posadil a nenuceně pozoroval její interakci s nimi.
Lyra se naklonila k Hermioně a malým nosíkem se snažila rozluštit všechny pachy. Lehce se zamračila. „Máš na sobě oblečení slečny Catii. Ona už je moc velká, než aby se do nich vešla.“ Dívka se ohlédla na Fenrira, a pak znovu na Hermionu. S přimhouřenýma očima je oba zkoumala, ale pak se její najednou rysy roztáhly v úsměvu. „Ty jsi Alphova družka!“
Fenrir pohlédnul na Hermionu, kterou zaskočila dedukce malého dítěte. Měla na tváři smutný úsměv, ale na její obvinění neodpověděla. Místo toho se mláďatům představila. Jedno po druhém se jí taky představily.Lyra jako nejstarší začala a jako poslední se představil Kody, který ze všech sedmi byl nejmladší.
„Budeš si s náma taky hrát, Paní?“ zeptal se nevinně Peter.
Fenrir mohl vidět bitvu v její tváři. V hlavě si stále ještě neutřídila nastalou situaci; stále měnil její očekávání ohledně jeho osoby. Věnoval jí namyšlený úsměv, na který se pouze zamračila.
„Už vím,“ řekla. „Pojďme si hrát na Červenou Karkulku. Já budu Karkulka, vy budete vlci a Alpha může být dřevorubec.“
Fenrir pohoršeně otevřel ústa, když se do něj opět pustil chumel mláďat. Přimhouřil oči na spokojený úšklebek, který mu věnovala. Netrvalo dlouho a Lyra už mu zase seděla na hrudi.
„Je na tebe Paní naštvaná, Alpho?“
„Proč se ptáš?“ zabručel na malé děcko.
„Maminka se tak někdy kouká na tátu. Většinou, když je naštvaná.“ Pokrčila rameny a trpělivě čekala na odpověď.
„Ano, myslím, že ano. A co dělá tvůj tatínek, když je na něj máma naštvaná?“ Nakrčila při té poznámce nos. „Dává jí pusinky. Jenže né ty na dobrou noc, ale ty nechutné.“
Zasmál se, a pak ji postavil na zem. „Přál bych si, aby to vyřešilo můj problém.“ Jízlivě navázal oční kontakt se svou družkou, která na jeho adresu jen obrátila oči v sloup. Holčička se zamračila. „Můžu pomoct? Někdy mi tatínek dá kytky pro maminku, když je naštvaná.“
Usmál se nad dívčinou vůlí pomoct. „Tentokrát ne, maličká. Ona ještě nemá ráda vlky. Tvoje maminka byla taky taková, než ses narodila.“ Zamračila se a bez dalšího slova se doplížila k Hermioně. „To znamená, že mě nemáš ráda?!“
„Samozřejmě, že ne!“ odpověděla okamžitě Hermiona.
„Tak proč nemá ráda vlky? Já jsem vlk,“ dožadovala se dívenka odpovědi.
„Já-“ zle se zahleděla na Fenrira. Ten nonšalantně pokrčil rameny; z tohohle se tedy bude muset dostat sama.
„Mám ráda vlky,“ pronesla nakonec. „Nemám ráda jen některé z nich.“ Fenrirovi neušel nabručený pohled, který vyslala jeho směrem. Děvčeti jejich výměna neušla. „Proč? Jste druhové, jako maminka s tatínkem.“
Fenrir se samolibě zazubil; nebude moci popřít jednoduché dětské prohlášení. Stála tam před tří letým dítětem a byla beze slov.
Lyřiny oči se rozšířily. „Nemáš ráda jeho pusinky? Maminka někdy nemá ráda tatínkovi pusinky.“ Odhodlaně přikývla a bez toho, že by čekala na odpověď, tak přešla zpátky k Fenrirovi. „Nemá ráda tvoje pusinky.“
Nemohl si pomoct, aby se nezazubil nad Hermioniným ztuhlým výrazem. Věděl, že na mládě se zlobit nebude. Ale možná bude z celé téhle situace chtít obvinit jeho. Oprávněně. Měl tušení, že šla sem dolů s Catiou, která doufala, že ho tu najde v okamžiku plném hravosti. Potřebovala spatřit každou jeho tvář, než překoná své představy o něm. Připustíme-li, že mnoho z nich bylo pravdivých; ale on je mnohem víc, než jen ta stránka, o které slýchala. Vztekle na něj hleděla s rukama pevně založenýma na hrudi. On se na ni stále zubil. Dopálila se, když se k ní přiblížil.
„Takže, má to mládě pravdu?“ zeptal se jí tiše. Hermiona našpulila rty.
„Co myslíš?“ z hlasu jí odkapávalo nepřátelství. Celé tělo měla napjaté, ale nbylo tu štípání strachu.
Jemně odbrouknul a něžně jí položil ruku na paži. Mohl slyšet, jak jí srdce bije rychleji, když jeho ruka zatlačila proti její hebké kůži. „Myslím, že mě nechceš mít ráda,“ věnoval jí drobný úsměv. „Ale neznamená to, že už mě ráda nemáš.“ Zdálo se, že vše, čeho je momentálně schopná je zabíjet ho pohledem. Slyšel, jak drtila zuby o sebe, zatímco zatínala čelist.
Zvednul na ni obočí a na tváři se mu rozprostíral samolibý úsměv. Naklnil se k ní a vychutnával si její vůni; pro jednou byla prostá strachu. Její vůně byla ostrá vztekem, ale pod tím vším byla prostá. Byla vyčerpaná. Dobře to skrývala; nevěděla, jak moc unavená byla, kdyby ho tolik neovlivňovala její vůně. Vydal ustarané zavrčení a ignoroval její protesty, když si opřel čelo o její. „Nemusíš předstírat,“ zašeptal. Pokusil se jí podívat do očí, avšak ona se na něj odmítla podívat. Uhnul, když jí zase po tvářích začaly téct slzy. Byl si jistý, že jsou to slzy vzteku.
Její nádherné rysy byly zkrouceny do pohledu toužícího po konfliktu. Otevřela ústa, nejspíše aby promluvila, ale Catia ji předběhla.
„Alpho. Přišla ti sova.“
Fenrir přikývnul; jeho původní rozčilení se mu vrátilo. Bylo jen pár lidí, co mu posílalo sovy a z těch několika nebyl v tuto chvíli nikdo vítaný. Odvážně políbil svou družku na čelo, než se odsunul z jejího dosahu. Nevyběhla po něm, jak očekával, ale namísto toho se setkal s jejím navztekaným pohledem. „Nech. Mě. BÝT!“
Byl ohromen jejím projevem. Její pomaha, která byla najednou vydrážděná se mohla směle měřit s tou jeho. Ačkoliv už déle nebyl v náladě snášet její odmítnutí. Měl trpělivost, ale ta už mu jaksi docházela. „Dobře,“ zavrčel. Vytrhnul Catie dopis z rukou a vyběhl z místnosti. Otočil se zády k jeho zatvrzelé družce a zavrčel: „Doufám, že se dneska nechystáš dobře vyspat. Tvé noční můry budou jen horší.“ Byl to odůvodnění předpoklad; doufal, že to tak nějak vzdá, ale pro tuhle chvíli měl na práci jiné věci.
Znovu zavrčel, když si prohlédnul obsah dopisu. Nenáviděl, když ho volali, jako domácího mazlíčka. Když se přemisťoval, tak v hlavě slyšel Hermionin tichý hlas.
Proč ho následuješ?