Instinkty 7
7. Praskání kamene
Musím se odsud dostat. Harry mě potřebuje.
Hermiona se zamračila na hromádku špinavého oblečení na podlaze, zatímco vylézala ze sprchy. Neměla nic jiného na sebe a nehodlala se snížit k tomu, že by nosila vlkodlakovo oblečení, i kdyby to bylo to jediné čisté. Zdálo se jí, že vše čeho se dotknul bylo pošpiněné. Nechtěla s ním mít nic společného.
Zjistila, že si přeje mít tu svou taštičku. Bylo by milé mít nějaké svoje oblečení. Takhle nesmím přemýšlet; musím uniknout. Nezůstávám tu. Nějak už se dostane ven. Ve skutečnosti určitě nemohl sledovat její pach; určitě se ji tím jen snažil vyděsit. Neochotně vklouzla do svého zmačkaného oblečení a vydrbala si promáčené vlasy ručníkem. Opatrně složila ručník a dala ho na poličku, než vykročila ke dveřím. Zasekla se, když sahala po klice; nechtěka žádný další výstup s vlkodlakem. Zhluboka se nadechla, otočila bronzovým knoflíkem a zatlačila do dveří.
Místnost na druhé straně byla nádherně prázdná. Fenrir odešel. Cítila se podivně vyvedená z míry, že to udělal, ale byla za to i nesmírně vděčná. Potřebovala si všechno utřídit; a najít způsob, jak odsud uniknout. Neměla by promeškat jeho přítomnost; musela odsud zmizet dřív, než zapadne hlouběji do toho kouzla, které na ni seslal. Ať už jí dělal cokoliv, tak se zdálo, že to nad ní přebírá moc. Pokusila se s tím bojovat, ale zdálo se, že ji to s každou hodinou vtahuje víc a víc. Dlouhými kroky zamířila k dvojitým dveřím a skoro vyjekla potěšením, když zjistila, že jsou odemčené.
Hermiona zjistila, že se nachází v chodbě s několika dveřmi. Připomínalo jí to jednoduchou chodbu mezi ložnicemi; druhý konec chodby se otevíral do dalšího pokoje. Přivítalo ji více hřejivých barev a tmavého dřeva, když vstoupila do pokoje na vzdáleném konci chodby. Přítomnost slušně velké kuchyně a obývacího pokoje ji překvapila. Bylo to, jako malý domek uprostřed hradu. Dost velký pro rodinu. Zúžilo se jí hrdlo; nebyla si jistá, zda to byla strachem nebo znechucením a nebo neznámým pocitem, který se jí usadil v žaludku. Pomalu se vydala ke dveřím, který byly v něčem, co vypadalo, jako maličká vstupní hala. Budou tyhle dveře zavřené? Co když se její vězení jen zvětšilo? Ani tady nebyl způsob, jak odsud vylézt. Byla příliš mnoho podlaží nad zemí.
Oči se jí rozšířily, když se knoflík dveří otočil a dveře se snadno otevřely. Nedokázali si pomoci, aby se neusmála nad svým štěstím; jak mohl přehlédnout dveře? Vešla do dalšího obývacího pokoje; připomínal jí společenské místnosti v Bradavicích, i když z tohohle byl více cítit domov. Na jedné z pohovek seděla s knihou mladá žena. Otočila tvář k Hermioně a promluvila.
„Ach, Paní. Tady vás máme.“
Hermiona s sebou při tom oslovení trhla. Rozhlédla se a nenašla nikoho jiného, než tu ženu, která na ni mluvila. Otočila se zpět k ženě se zmatkem zapsaným v celé tváři.
„Tady má titul každý, Paní. Pokud budete chtít, abych vás oslovovala jinak, tak mi to musíte říct.“ Žena se na ni vědoucně usmála. „Já jsem Catia.“
„Hermiona,“ odpověděla prostě kudrnatá čarodějka. Tady? Kde je tady? Kdo jsou všichni? A milion podobných otázek jí zaplavil mysl. Po chvíli si uvědomila, že stále stojí s pusou lehce otevřenou a se šokovaným výrazem. Catia jí věnovala hřejivý úsměv. „Jsem tady, abych ti dnes pomohla.“
„Tím myslíš, abys na mě dohlížela,“ zamumlala si Hermiona pod vousy. Tolik k tomu, že ji přehlíží. Plánoval to. Věděl, že by zmizela tak rychle, jak by jen měla příležitost. Žena se tiše zasmála a stoupla si; dala si chvilku, aby se ustálila.
Hermiona si dala na čas, aby si prohlédla svou společnici; byla v pokročilém stádiu těhotenství a dokonce jí trvalo i několik sekund, než se ustálila na nohou. Blond vlasy měla stažené čelenkou a její modré oči se zdály, že září z její srdcovité tváře. Zdála se velmi šťastná; její plné rty se stočily vzhůru v neustávajícím úsměvu.
„Takže, ty jsi taky vlkodlak?“
„Ano, děsí tě to?“ odpověděla, jasné oči jí zářily potěšením, které se netýkalo jejich rozhovoru. Hermiona se kousla do rtu. „Ne, ty mě neděsíš.“
„Momentálně opravdu nepředstavuju žádnou hrozbu.“ Catia si položila ruku na vystouplé břicho a usmála se.
Hermiona nebyla jistá, co si o ženě před sebou má myslet. Pravděpodobně byla jen o pár let starší, než ona. Zdála se velmi milá, ale co když to byla jen fasáda? Vlkodlaci, kteří následovali Fenrira, to dělali, jak kvůli jeho barbarské reputaci, tak kvůli muži samotnému. Začínala uvažovat o tom, kolik z těch příběhů byla pravda. Co když žádný z nich nebyl pravdivý? Co když vše, co četla, byla lež? Vkrádali se do ní pochyby, jako zloději. A najednou si uvědomila, že už tam jsou a že bez důkazu bude těžké je rozehnat. Chtěla lpět na svém černém a bílém světě, který vždy znala. Pořebovala ten svět; v něm bylo vše v pořádku. Dávala jí to smysl. V tom světě nebyl žádný instinkt, žádný osud, jenom akce a následky. Ten nový šedivý svět ji děsil; odmítala věřit v jeho existenci.
„Nevěřím ti,“ řekla Hermiona, aniž by se pokoušela zakrýt nepřátelství v hlase.
„To chápu. Taky jsem nikomu dlouho nevěřila. Před pár lety jsem byla hodně, jako ty,“ usmála se žena láskyplně. Naslouchala tomu, co Catia musela říkat, avšak nevěřila ničemu z toho, co říkala, jen proto, že se na ni snažila být milá.
„Co se stalo?“ Mladá žena se opět posadila a naznačila Hermioně, aby udělala to samé. Čarodějka pozorně sledovala vlkodlačku a ztuhle se posadila do blízkého křesla.
„Všechno to začalo jednoho dne, kdy mi jeden velmi pohledný muž pomáhal s taškami. Nakupovala jsem na Příčné ulici a nabrala jsem si toho víc, než jsem měla. Nabídnul se, že mi pomůže pobrat balíčky do Děravého kotle. Jmenoval se Mensis. Byl sladký, a tak jsem jeho nabídku přijala. Když jsme dorazili, tak už bylo moc pozdě na večeři, ale koupil mi dezert. Potom jsme si spolu ještě několikrát dali kávu, a pak i večeři. Líbil se mi, ale myslela jsem si, že se věci dějí příliš rychle. Začal být poněkud panovičný a to bylo nepříjemné. Snažila jsem se o tom s ním mluvit, ale on to prostě jen smetl ze stolu. Jednou mě sledoval domů; byla jsem vystrašená. Postavila jsem to před něj; křičela jsem na něj. Byla jsem naprosto rozrušená. I když mě potom nechal o samotě; nebo si to alespoň myslel. Věděla jsem, že nikdy nebyl daleko ode mě a to bvyl pocit, s nímž jsem se nedokázala vypořádat.“
„Velmi romantické,“ řekla Hermiona sarkasticky.
„Ach, Paní,“ zasmála se Catia. „Byla jsem strachy bez sebe. Sledoval mě tak, jako kdyby sledoval kořist. Je to vlk; to se nikdy nezmění.“
„Co se změnilo?“ Nějak si nedokázala představit, že to byl příběh končící s mladou ženou potěšenou, že nosí mužovy děti. Sledoval ji; to znělo asi tak zdravě, jako únos... Ne. Tohle není správné. Nejsem jako ta žena.
„Jedné noci jsem se rozhodla jít domů z Příčné ulice; bylo to ode mne bláhové. Měla jsem plné ruce a mudlové mě překvapili nepřipravenou. Byla to hnusná partička. Sáhla jsem pro hůlku, ale Mensis byl rychlejší. Jakmile jsem ho uviděla, tak jsem utekla. Bála jsem se ho stejně, jako těch mužů; možná ještě víc. Neměla jsem potřebu zůstat tam na rvačku. Zvuky boje se ozývaly ozvěnou celou ulicí... Nikdy jsem nic takového neslyšela. Ty výkřiky a to vzteklé vrčení... Lámala jsem si hlavu nad tím, kdo byl ten zvěromág; myšlenka, že by to byl vlkodlak mi nikdy ani nepřišla na mysl. Utíkala jsem tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila dost na to, abych si vzpomněla, že se dokážu přemístit.“ Hermiona si tu ženu upřeně prohlížela. Žádná čarodějka, která vyrostla v kouzelnickém světě by se nezapomněla přemístit.
Catia se usmála. „Ano, jsem z mudlovské rodiny.“
„To bych neuhodla.“
„Tady krev nic neznamená; je to bláhové věřit, že krev činí někoho lepším, než jsou ostatní,“ rozvinula své tvrzení, než pokračovala ve svém příběhu. „Už jsem sama nikam nešla. Držel se dál a zasahoval jen tehdy, když si myslel, že jsem v nebezpečí. Takhle to pokračovalo několik měsíců. Spatřila jsem ho jen párkrát, ale vždycky byl blízko.“
„To je příšerné!“ vykřikla Hermiona. „Je-je to špatné.“
„To nebylo to nejhorší.“ Žena se smutně usmála. „Byla jsem s přáteli tábořit. Věděla jsem, že jsem neměla chodit. Věděla jsem, že mě bude sledovat, avšak cítila jsem se lehkovážně. Jela jsem.“ Odmlčela se a zašklebila. „Zůstali jsme tam déle, než jsme plánovali. Když vyšel měsíc, tak jsme stále byli venku. A měsíc vyšel celý a jasně zářil nad kopci. Bylo to nádherné. Myšlenky na všechny zlé věci, co se mi přihodily, byly alespoň na okamžik pryč. Pak tam byl v okolí řev vlkodlaka, který si nejde s ničím splést. Cítila jsem při tom volání tah; věděla jsem, že to byl on. Neumím vysvětlit jak, ale cítila jsem to. Přivedla jsem své přátele do nebezpečí jen tím, že tam byli. Prosila jsem je, aby uprchli, ale oni by mě neopustili. Kopci se ozvěnou neslo další zavytí a já udělala tu jedinou věc, která se zdála správná. Utíkala jsem, jenže jsem utíkala za tím zvukem. Nedokázala jsem ho nechat, aby jim ublížil. Já byla vším, co chtěl. Běžel za mnou. Byl to ten největší vlk, kterého jsem kdy viděla. Strašně jsem se bála; spadla jsem a nedokázala jsem se znovu postavit. Doběhl mě a otřel si hlavu o moji tvář, než mě kousnul do ramene. Křičela jsem a on utekl. Vypadal tak strašně smutně; kňučel a utíkal do lesů. Když mě našli přátelé, tak už byl pryč.“
„Byla jsem příšerně naštvaná. Myslela jsem si, že to ví, protože jsem ho neviděla až do dalšího úplňku. Vzala jsem si svůj vlkodlačí lektvar a nevinně jsem se stočila v posteli. Nebyla jsem si jistá, jak se dostal dovnitř, ale byl tam. Celou tu noc se mnou ležel a omluvně pofňukával. Neměla jsem sílu s ním bojovat. Po té noci jsem ho nechala, aby mi vysvětlil, co se stalo. Plakala jsem, a pak odešel. Potom se vračel při každém úplňku. Pokaždé zůstával déle; a já pokaždé bojovala s tím voláním. Všechno mě bolelo touhou být v jeho blízkosti a myslím, že to věděl. Nemohl zůstat stranou; i přes všechny moje prosby, křik a tirády, se vždy vrátil zpět.“
„To nebylo moc platné po tom, co ti udělal.“
„Nebylo to dost, ale já ho začínala chápat. Jedné noci přišel dřív, a já se tak tvrdě soustředila na boj s jeho blízkostí, že jsem si zapomněla vzít svůj lektvar. Tu noc jsem nikoho nezranila, tedy až na svou pýchu. Nebyla jsem zaplevena instinkty, které mi rvaly hlavu, když jsem se změnila. Ovládali mě impulzy.“
„Tomu nerozumím.“
Catia jí věnovala úsměv, co byl zároveň soucitný i pokorný. „V té místnosti byl opravdu veliký samec, Hermiono. Ten samý, co mě kousnul. Ten, který mě volal.“
„Pak jsi-“ Hermiona nakrčila nos; tohle byla část příběhu, kterému dokázala věřit. Když se vlkodlaci proměnili, tak nebyli nic, než zvířata. Necítili žádný smutek ani neměli žádné slušné vychování.
„Ne. Neudělal to. Později mi řekl, že ho to stálo každou unci sebeovládání, co měl. Té noci nedělal nic jiného, než že na mě vrčel z rohu pokoje. A to bylo dost na to, abych se k němu nepřiblížila. Jsem šťastná, že jsem neviděla skrz to, co dělal, jinak bysme té noci oba litovali. Po téhle noci jsem mu důvěřovala. Nebyla jsem připravená na smečku; v ýádném významu toho slova, ale on po tom všem začal chodit mnohem častěji.“
„Ale tohle není normální! Takhle to v životě nefunguje! Nechci být volána nebo pokousána a nebo s někým spárována nebo jak tomu vlastně chceš říkat! Byla jsem unesena!“ Odmítla dát na to, co jí říkala druhá žena. Vlkodlaci nad sebou neměli kontrolu, když se změnili. Všechno je to špatně.
Catia se smutně usmála. „Řekla jsem ti svůj příběh, abys pochopila, co jsem myslela tím, když jsem říkala, že Fenrir na tebe nebude tak něžný, jako byl Mensis na mne. Není to v tvojí nebo jeho povaze.“
Hermiona otevřela ústa, aby odporovala, než si uvědomila, co druhá žena řekla. Nebude tak jemný?! Mohl ji zabít!
„Jsi mnohem silnější, než jsem byla já a Alpha není zrovna trpělivý. Nikdy nebyl.“
„Takže takhle to je? Nemám na výběr? Jsem odsouzená k tomu být jeho...jeho hračkou?!“ Catia potřásla hlavou, ta dívka to stále nepochopila. Možná si své partnery nemůžeme vybrat, Hermiono, ale nikdy nejsou špatní. Nemůžeš před tím utéct, najde tě. A pak bude naštvaný.“
„Takže se mám prostě vzdát?!“ Co, pro všechno na světě, se jí ta žena snaží říct? Nedokázala odhadnout, zda se ji Catia snaží uklidnit nebo ji varovat.
„Ne.“ Catia zavrtěla hlavou. „Chce boj. Chce vědět jestli jsi dost silná na to, abys ho zvládla.“
„Proč bych mu měla dát to zadostiučinění?!“ Zvládnout ho?! Co to sakra mělo znamenat?! Ne, rozhodla se, že to nechce vědět.
„Protože pokud to neuděláš, tak se nejspíše ocitneš ve stejné situaci, ve které jsem byla i já. Jenomže on se na rozdíl od mého druha nebude zdráhat. Pokus se ho nerozlobit.“
Hermiona polkla. Jak se to mohlo takhle zkomplikovat? Z těch nových informací jí v hrudi splašeně tlouklo srdce. Chtěla jen být normální; to bylo vše, co chtěla. Vše, co jí sedělo. Nikdy nikam nezapadala; s Ronem a Harrym se jí vedlo dobře, ale občas se mezi nimi cítila trochu opuštěná. Byli jejími přáteli, ale občas stáli po boku jeden druhému místo s ní.
„Chci jenom být normální,“ zakuckala se. „Nechci vyčnívat; nechci nikomu patřit; chci prostě být jen sama sebou.“
„Paní, ty nikomu nepatříš. Nikdo tě nevlastní a to dokonce ani tvůj druh. Ne, pokud mu to nedovolíš, což nedoporučuji. Fenrir nad tebou nechce mít vlastnické právo; jeho pozice vyžaduje respekt a ty jsi mu zatím žádný neukázala. Má matka říkávala, že nikdo není normální; vždycky budeš vyčnívat, protože jsi jedinečná.“
„Ne. J-já ne-nemůžu být... Miluju Rona!“
„Řekni mi o tom Ronovi,“ pobídla ji Catia.
„Je jedním z mých nejlepších přátel,“ začala Hermiona. „Chodili jsme spolu do školy a vždy to fungovalo i přes naše rozdíly. Je zábavný a věrný,“ i když ne vždycky ke mně,“a občas trochu natvrdlý.“ Zasmála se. „On-“ dusila se vlastními slovy, jak se je snažila vyslovit,“vždycky tam byl pro mě.“ Hermiona se zahleděla vlkodlačce do očí a věděla, že byla chycena při lži. Chtěla, aby to byla pravda, přála si, aby to byla pravda, ale nebylo to tak. Vždycky tam pro ni nebyl. Zranil ji víckrát, než si odvážila připustit.
„Respektuje tě?“
„Myslíš tím-?“ Nechtěla myslet o odpovědi na tu otázku. Znala tu odpověď i bez toho, že by do toho vlkodlačka rýpala.
„Je to jednoduchá otázka. Znáš na ni odpověď. Nemusíš mi to říkat, ale měla bys o tom popřemýšlet.“ Hermiona se rozplakala. „Já-já tomu nerozumím. J-já myslela. Miluju ho.“
„Paní, své přátele můžeš milovat. Ale nemůžeš mít vztah bez respektu,“ pronesla Catia konejšivě. Hermiona přikývla. „On mě ale taky nerespektuje!“
„Myslím, že budeš překvapená. Můžeš se pokusit mu ho prokázat první.“
Hermiona i přes slzy začala být nažhavená. „Ne. To tedy ne.“ Neprokáže Fenrirovi žádný respekt; on jí žádný neukázal, a tak si ani žádný na oplátku nezaslouží. Choval se příšerně a nevážil si jí. Zdálo se, že jedna její malá část bude každý den větší, aby jí to vyvrátila. Bylo zde řečeno, že se o ni nějakým způsobem stará, i když tedy nechápala jak.
„Varovala jsem tě a už tu není nic, co bych mohla udělat dalšího. Chtěla by sis prohlédnout svůj nový domov?“ Vlkodlačka se zasmála při vzteklém pohledu, kterým ji počastovala Hermiona. „Tak tedy hrad.“
Skepticky na ženu pohlédla. „Je to dobrý nápad?“
Catia přikývla. „Někdy budu muset porodit, a byla bych raději, kdyby to bylo před dalším úplňkem.“
„To má být brzy?“ začala Hermiona. Nechtěla tu být, až vysvitne měsíc; v té době musí být pryč. Catia potřásla hlavou. „Ještě několik týdnů ne. Ale byla bych raději, kdyby v té době už bylo mému mláděti několik týdnů,“ usmála se.
Mláďata? Jaký podivný způsob, jak o tom přemýšlet. Když nad tím tak přemýšlela, tak to dávalo smysl. Byli to vlkodlaci. Remus se taky vždycky bál, že přenese svou lykantropii na dítě, které by měl. Jenže Hermiona si lámala hlavu tím, zda to bylo až takhle snadné. Vždyť jim přece mláďata říkají z nějakého důvodu, ne?
„Mládě?“
Catia přikývla. „Mládě, děťátko, ve skutečnosti v tom není rozdíl. Je to jen slovíčkaření.“ Žena nezodpověděla její otázku způsobem, jakým chtěla, ale na obranu Catii, její otázka nebyla zcela jasná.
„Myslím, že procházka bude příjemná.“ Hermiona přikývla. Když bude znát hrad, tak bude snazší najít cestu ven.
„Tudy.“
***
Fenrir se rozhlédl po místnosti, tiché zavrčení mu zkroutilo rysy. Na příliš malém prostoru se na něj upíralo příliš mnoho pohledů. Bylo tu až příliš náhodných očních kontaktů. Věděl, že tu byl jejich strůjce, ale pokud opravdu nepřekročí hranici, tak bude muset čekat. Nemohl je opět opustit na moc dlouho; věci se mohly vymknout z ruky velice rychle.
Kupředu vystoupil velký vlk a v tom, jak se Fenrirovi zahleděl do očí, byla jasná výzva. „Ztratil jsi kontakt, Fenrire,“ zavrčel ten pošetilý vlk.
Fenrir se ušklíbnul; v krku se mu nahromadilo vzrušené hluboké zavrčení. Druhý vlk se mu možná mohl rovnat velikostí, ale Fenrir ho znal; nebyl tak rychlý, jako on. Je jen otázkou času, kdy mladý vlk dnes v noci nejspíše zemře. Vážně si zasloužil minimálně pořádnou nakládačku. Nikdo ho nevyzval; všichni to nyní budou dobře vědět. Byli mladí a arogantní; ale tentokrát zašli příliš daleko. Opět je bude muset naučit, kde je jejich místo. Měl v sobě tolik vzteku, že pohrát si s namyšleným vlkem bude hračka; ta nejtěžší část bude, aby ho nezabil rychle. Svědily ho ruce touhou po boji a teď byl stejně vhodný čas, jako jindy.
Velký muž se vrhnul kupředu s vyceněnými zuby. Fenrir byl rychlejší a přijal jeho výzvu; zabořil tesáky do soupeřova ramene. Vytrhl mu z něj velký kus masa a vyplivnul ho na podlahu, když druhý vlk vydal překvapený výkřik. Zvuk pocházející od mužů kolem zesílil, avšak Fenrir to ignoroval. Měl oči jen pro toho, kdo ho vyzval. Alpha si ze rtu olíznul čerstvou krev, která tam zůstala po jeho útoku. Ušklíbnul se a ta hustá karmínová tekutina mu stekla po bradě. Druhý vlk se zašklebil, ale pokračoval ve svém útoku. Nakonec se něco ze své chyby naučil; bude muset být rychlejší.
Fenrir zavrčel, když se drápy druhého vlka přehnaly kolem jeho obličeje. Otočil se, v očích měl zuřivost; ale na obličeji měl stále ten úšklebek. Druhý vlk si myslel, že získal výhodu; chyba, o které nevěděl, že ji udělal. Nikdo nikdy neměl vrch nad Alphou; byl na vrcholu smečky z nějakého důvodu. Tělem narazil do mladšího vlka a skoro ho povalil na zem. Drápy našel vlkův krk a zmáčknul. Srazil ho k zemi. „Ztrácím svůj vliv, štěně?“ posmíval se Fenrir. Dorážel na vlka, aby vstal a začal opět bojovat.
Ten podvraťák na něj opět zaútočil a zasadil Fenrirovi ránu přímo do hrudi. Alpha se rozesmál; ten zvuk byl spíše zavrčením, než čímkoliv jiným. „Tohle je všechno, co dokážeš?“
Spatřil slabý záblesk ve vyzivatelových očích a samolibě se usmál. Nyní byl skutečně naštvaný. Štěňata chybují, když jsou naštvaná. Ještě jednou vyrazil na Fenrira, ale tentokrát minul. Fenrir ho kopnul koleny do hrudi, než sevřel čelisti na jeho krku stejně, jako by to udělal mláděti nebo možná spíše opovážlivé družce.
Temný smích se vznášel nad davem, který se tu shromáždil, aby viděl zázrak. Ponížení bylo tím nejlepším nástrojem, jak si vlk mohl udržet pořádek ve smečce. Loajalita byla některým příliš vzdálená. Smrt byla taky dobrou motivací, ale obvykle až poslední možností.
Agresivní vlk se svíjel ve Fenrirově železném sevření. Fenrir pustil to štěně a vztekle zavrčel, jak se drápy jednoho z dalších vlků ocitly nebezpečně blízko a vysoko na jeho stehně.
„Tak takhle je to?“ posmíval se Fenrir druhému vlkovi, který se snažil znovu získat svůj klid.
„Alpha bez družky. Co potřebuješ pro svou pýchu? Ta malá holka, co jsi přinesl domů, není nic,než děvka.“
Pak znovu do jejich domova byla rychle doručena zpráva smrti. Fenrir se nerozpakoval. Skočil na druhého vlka a zanořil mu do hrudi stejnou měrou tesáky i drápy. Zvuk praskajících kostí, co tak přináší zadostiučinění, byl skoro neslyšitelný přes mužovy zalikavé výkřiky. Fenrir nezastavil svůj útok, dokud to štěně nepřestalo křičet. Stál nad poškubávající se mrtvolou a z tváře mu na hruď odkapávala temná, hustá a horká krev. Na místnost padlo ticho.
„Ještě někdo, kdo by chtěl něco říct!?“ zařval. „Pokud uslyším, že ještě někdo zle mluví o mé družce, tak jim udělám to samé. Je vaší Paní. Budete s ní zacházet s respektem, který jí náleží.“ Spokojil se s tichem a sklopenými pohledy, které se šířily místností. Vyšel do haly a bezmyšlenkovitě si ze rtů olizoval krev.
Jeho bystré uši zachytily ženské hlasy někdě dále v chodbě. Jeho krev se ještě vařila ze souboje, a tak chtěl po svém boku svou družko.
***
Hermiona se otočila při zvuku kroků přicházejícího, rozcuchaného Alphy. Zlaté oči mu planuly, ale to bylo normální; ačkoliv jeho zbytek v Hermioně vyvolal děs. Zalapala po dechu při pohledu, který se jí naskytnul. Fenrir byl pokrytý potem a krví; rudá tekutina mu stékala po bradě na jeho nahou, širokou hruď. Utržil několik modřin a něco ho podrápalo v obličeji. Hruď se mu těžce dmula; jeho velmi nahá a velmi osvalená hruď se zvedala nahoru a dolů, jak ztěžka oddechoval. Jeho oči byly tou jedinou částí, která na něm byla skutečně viditelná pod prameny zpocených vlasů, které mu vyklouzly z pásky. Bojoval; a dle množství krve, kterou viděla, to znamenalo, že ten s kým bojoval, byl nejspíše mrtev. Instinktivně se od něj vzdálila, ale zdálo se, že ji pro tento okamžik ignoroval.
Vycenil tesáky na těhotnou ženu. Hermiona potřásla hlavou, když na ni Catia pohlédla. Nenechá ji s ním o samotě; ne, když byl takový. Vypadal velmi naštvaně; ona s ním pravděpodobně nebude v bezpečí. Fenrir si musel všimnout Catiina zaváhání a o chvilku později na ženu popuzeně zavrčel. Hermiona se při tom zvuku roztřásla a ucukla až ke zdi, zatímco Catia pelášila pryč tak rychle, jak jen jí to její velikost dovolovala.
Tichounce zavrčel a otočil se, aby se pohnul za ní. Ve skutečnosti nevypadal větší, než ve skutečnosti byl; ale zdálo se, že jeho přítomnost vyplňuje místnost více, než toho rána.
Nehnutě stála a nebyla si jistá, zda ho má následovat nebo ne. Její otázka byla zodpovězena ve chvíli, kdy ji krví pokrytá ruka chytila vysoko za paži a hrubě si ji přitáhl ke svému boku.
„Přestaň! Umím chodit sama!“ Jak jen se opovažoval ji takhle vodit! Chtěla jen, aby ji nechal na pokoji a zdálo se, že ji vždycky našel, když byla vzteklá.
Hrubě jí pustil paži a zableskl jejím směrem tesáky. „Pak teda jdi,“ zavrčel.
„Proč?“ skřížila paže a pokusila se nezadržovat dech. Skvělá doba na hádku, Mio. Zrovna, když je vlkodlak naštvaný. Pokud ji nezabije za tohle, tak už ji nezabije nikdy.
***
Z jeho družky vyzařovala zlost, která naplnila Fenrirovi nos. Ano. Tohle byl mnohem lepší pach. Pach strachu byl stále přítomný, ale zdálo se, že s každou hodinou je menší a menší. Nyní byla skoro vzdorovitá.
Zavrčel a odhalil tak své ostré, krví pokryté tesáky. Oči se jí rozšířily a neslyšně polkla, ale udržela se na nohách.
„Pokud nepůjdeš, tak tě odtáhnu.“ Opět se po ní natáhnul. Měla tolik otázek; proč prostě jen nemohla přijmout, že neví všechno a pohnout se dál? Okamžitě skočila kupředu a vydala se na cestu. Následoval ji a v duchu se spokojeně usmíval. Nedovolil si ten výraz pustit do tváře; jeho rány byly stále ještě čerstvé a syrové. Navzdory všeobecné víře nebyl imunní vůči bolesti.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčel, když se jeho družka otočila halou špatným směrem.
„Já. Jdu,“ procedila skrz zuby. „To jsi řekl. Jdi.“
Hlasitě zavrčel a opět na ni vycenil zakrvácené zuby. Věděla, že byl naštvaný a pokračovala ve svém vzdoru; den s tou ženou pro ni byl prospěšný. Získala zpět něco ze svého ducha.
„Nemůžeš ode mě čekat, že znám cestu zpět.“
„Čekám, že víš, že máš jít za mnou.“ Vrčení nikdo nezastavilo jeho proslov. Nevybrala si zrovna tu nejlepší chvíli na hádku. Věnovala mu vzteklý pohled, ale zůstávala zticha; moudré rozhodnutí.
Fenrir hluboce zavrčel a otočil se na druhou stranu. Neobtěžoval se ani pohlédnout zpátky na svou družku, aby se ujistil, že ho následuje. Po chvíli za sebou uslyšel zdráhavé kroky. Její vůně se vznášela před ní a on bojoval s tím, aby na ni v tomto okamžiku neskočil. Její vztek změnil její teplotu a květinová vůně se tím změnila v zuřivý lesní požár. Konečně, i když jen na chvíli, byl její strach pryč a on mohl cítit jen ji samotnou. Bylo to, jako předcházející noci, avšak mnohem silnější a bylo mnohem těžší mu odolat. Nedokázal říct, co přesně mu to připomínalo, ale na tom mu vlastně ani nezáleželo. Zatnul zuby a nechal uniknout jemné, frustrované zavrčení.
Její kroky se zastavily. Fenrir si povzdechnul, a taky se zastavil. Neotočil se, aby na ni viděl, ale ani nepřestal vrčet. Jestli se otočí a uvidí ji...
„Dělám, co chceš! Tak proč mě prostě nenecháš být?“ zakřičela vztekle. Její hlas se zdál přidušený a bylo mu jasné, že nemá daleko k dalším slzám.
Nebral na vědomí varování, co mu zněla v hlavě, otočil se a rychle ji připíchnul ke zdi. Její vůně ho udeřila na plno a on jí kousnul skoro okamžitě hned a tady. Zachytnul zuby její šíji a tělem ji pevně tisknul ke zdi. Nedělal nic jiného, než že na okamžik vrčel do jejího hebkého krčku; ale pak nad svými smysly opět získal kontrolu, a na to samé místo, kde před chvílí ještě byly jeho zuby, jí vtisknul polibek. Její vůně byla všudypřítomná; vystrašilo ho, jak pohltila jeho myšlenky a otřásla tím, co bývalo jeho sebeovládáním.
„Co to s tebou je?!“ vykřikla.
„Kdyby jsi mě mohla cítit tak, jak já cítím tebe, tak bys to pochopila,“ odvrknul. Bohové, byla tou nejsvůdnější věcí, kterou kdy cítil. Bylo záhadou, jak jen dokáže vydržet na změnu jejího názoru.
„Nikdy tě nepochopím.“
„To je výzva?“ zabručel Fenrir. „Nepokoušej mě, Štěně. Už teď jsem napůl v pokušení tě kousnout. Pokud na mě zatlačíš, tak to udělám.“ Vycenil na ni zuby, aby svým slovům dodal váhu. Při těch slovech zavřela pusu, ale za pár vteřin ji zas otevřela.
„Fajn. Můžeme tedy jít?“
Zíral na ni a nutkání se k ní přitulit bylo stále silnější. Ať už si to uvědomovala nebo ne, tak se naučila, že zlost je lepší, než strach. Čím méně se bála, tím méně byl podrážděný.
Fenrir jemně odvrknul a zanechal jí na krku další krvavý polibek, než se otočil ke svému bytu. Následovala ho bez dalšího vyvádění.
Byl překvapen, že ho následovala do umývárny, ale pak si vzpomněl, že jí na krkku nechal něco nepořádku. Jen s malým protestem ji zvednul na pultík a jemně jí vlhkým ručníkem setřel zasychající krev z krku a ramene.
„Nebojuju, abych zabil,“ řekl jemně, zatímco jí čistil pokožku od zbytků krve druhého vlka. Pravda byla, že si to užíval, ale zároveň byl šťastný, když nemusel bojovat. Nebyl si jistý, jak se s tím popasuje, ale pravděpodobně si nebyla jistá sama sebou. Odmítla mu hledět do tváře, zatímco ji očišťoval; byla viditelně naštvaná a on ji nevinil. Potřeboval to napravit, chtěl, aby se usmívala.
„Tak proč tedy bojuješ?“ zeptala se se zajíknutím.
„Vím, že mi nevěříš, ale jsme vlci, Hermiono. Je tu zákon smečky a někdo občas testuje hranice. Někdy někdo zajde příliš daleko.“
„Nemusíš je zabíjet,“ tiše zakňučela s očima plnýma slz.
„Já-“ neměl pro ni dobrou odpověď. „Já vím. Neměl jsem v úmyslu dnes v noci zabíjet. Mohl žít, ale-“ Jemně ji chytil za bradu, takže mu hleděla do tváře. „Ale on dnes v noci vyzval víc, než mě.“
„Kdo další-“ oči se jí rozšířily poznáním. „Ty-tys ho zabil kvůli mně?“
Byla rozhozená, mohl cítit její zmatení, které náhle přehlušilo všechny její emoce. Něžně zakňučel, když začala opět brečet. Cítil se podivně; naposledy, když vydal podobný zvuk, tak byl ještě malé štěně. Chtěl, aby mu věřila, aby ji jeho přítomnost uklidňovala.
Chtěl, aby byla šťastná. Dal by jí vše, o co by požádala; cokoliv, co by bylo v jeho silách. Ale jediné o co ho žádala, nebylo v jeho silách, nebyl dost silný, aby jí to poskytnul. Nemohl jí nechat být. Nemohl se od ní držet mimo. Skoro si přál, aby to dokázal. Skoro. Pouhý náznak jejího pachu a potřeboval být u ní. Věděl, že část toho je ochranitelský instinkt. Nikdo si na ni nečinil nárok a to jí činilo zranitelnou; avšak on zjistil, že chtěl být v její blízkosti, skoro jen kvůli té blízkosti. Chtěl ji poznat; ty nádherné holubičí oči jeho družky ho doslova zasáhly. Chtěl být schopen ji držet bez toho, že by ječela, křičela a nebo se bála. Nenáviděl její strach; štípal ho v nose a vytvářel v jeho nitru úzkost, o které si nevěděl, že je možná.
Stočil pozornost ke své vlastní krví pokryté hrudi a pažích a sledoval ji koutkem oka. Mohl ji cítit v celém ručníku, který zvedl z pultíku. Po ranní sprše se s ním musela celá utřít. Musel s ní být trpělivý. Musí být něžný; něha pro něj byl velmi cizí koncept a nebyl si jist, zda si skutečně pamatuje, jaké to bylo. Co mám dělat? Zase jednou se ztratil; ona vzlykala a on byl pokryt krví někoho jiného. Za prvé – musíš se tím přestat užírat a musíš se očistit. Unaveně si protřel oči a pokračoval v odstraňování krve. Když promluvila, tak se k ní okamžitě otočil.
„Moje oblečení je zničené,“ zanaříkala a při každém slově popotáhla s očima opět sklopenýma. Zvednul jí bradu, aby jí viděl do očí, čímž jí prokazoval úctu, kterou ještě nechápala. „Můžeš mít další oblečení, lásko,“ pronesl jemně.
„Prosím,“ zaprosila úpěnlivě. „Prosím, p-přestaň. Prostě se ode mne drž dál.“
Oči mu hrozily, že se zaplní tím neznámým pocitem slz. „Já...já nemůžu,“ zakňoural. Byl na řadě, aby se podíval stranou; nedokázal jí dát, o co žádala a byl velmi blízko pocitu, že se stydí. Nikdy ho nenapadlo, že by nebyl schopen své družce něco poskytnout; rozdíralo mu duši, že se ho tak bála a nevinil z toho nikoho jiného, než sebe. On se nezmění; nedokázal to. Ale možná se bude schopen naučit, jak k ní být jemný. Byla tak tvrdá a křehká; neměl na výběr. Jednoho dne bude opět silná, ale dnes to ještě nebude. Natáhnul se po ní, avšak ucuknul, když se plaše odtáhla. Věděl, že kdyby mu dovolila ji držet, tak by se cítila lépe, ale nemyslel si, že by mu to dovolila.
„Nemůžeš nebo nechceš?!“ vykřikla a její hnědé oči prosily o odpověď.
„Nemohu,“ zašeptal. „Nemohu,“ zopakoval. Přál si být dost silný na to, aby jí dokázal říct proč; ale jeho srdce bylo zatvrzelé tak, že bude neobyčejně bolestivé ho opět někomu otevřít. Dlouho ho měl pevně uzamčené, dokonce i tato malá pravda mu prozradila, jak bude vypadat, až se mu zaryje do duše. Opět zopakoval svou odpověď; byla to ta jediná věc, která ho držela od toho, aby jí vše nevyklopil. Odvrátil se od jejích ohromených očí a zatnul ruce v pěst; nedokázal si vybavit dobu, kdy předtím byl tak rozvrácený. Nemohl jí říct, co chtěla vědět; nikdy předtím se nemusel nikomu oispravedlňovat. Vždy měl pocit, že jeho činy mluví za něj; ale ona to nechápala. Možná na ni byl příliš hrubý; ale vždy byl otevřenou knihou, co se emocí týče a to se nikdy nezmění. Všichni přesně věděli, jak se cítí, když ho uviděli a to smečku udržovalo v klidu a šťastnou. Nechápal proč to nevidí a jako kdyby ani nedokázala pochopit jeho vztek.
„Proč?“
„Už jsem ti to říkal,“ zavrčel. Dokud bude odmítat uvěřit, tak to nikdy nepochopí; stejně tak dlouho, jako mu bude odmítat věřit.
Fenrir si z rukou setřel zbytek krve a zamířil ke dveřím. Na prahu dveří se zastavil, musel se alespoň pokusit jí ukázat, že se o ni stará a splní jí její přání.
S povzdechem a bez toho, že by se otočil k její tváři, jí dal slib. „Dnes v noci tě nechám o samotě. Nevstoupím do místnosti, dokud mě o to nepožádáš.“ Rychle odešel a na cestě ven si vzal ještě nějaké čisté oblečení. Hádal, že to bude dost na to, aby jí ukázal, že mu to je líto.