Instinkty 6
6. Nechtěné přivítání
Všechno bylo teplé; teplé a pohodlné. Po tolika nocích v řadě, kdy jí bylo chladno, bylo to teplo úžasným pocitem. Taky to bylo měkké, což bylo mnohem lepší, než skládací lehátko ve stanu. Hermiona se cítila tak dobře, že dokonce ani nemyslela na to, kde je nebo jak se tam dostala. Za poslední týdny se konečně cítila opravdu dobře; dokonce si ani nevzpomněla, zda se minulé noci budila. Dokonce si ani nepamatovala, že by měla obvyklé noční můry. Vždycky se měnily, ale jednu věc měly společnou a nezáleželo tam na okolí. Někdo, o koho se starala, byl vždy v nebezpečí a ona nebyla schopná je zachránit. Nic ze vzdělání, které nabyla ve škole jí nedokázalo pomoci. Nic z knih, které kdy četla jí nepřinesli pochopení. Sotva se dokázala postavit a sledovala své přátele i rodinu umírat pod neznámými kouzly a všemi dalšími hrůznými způsoby, před kterými je nedokázala zachránit. Někdy byl nepřítel neznámou osobou, avšak mnohem častěji to byl někdo ze Smrtijedů a nebo nějaké jiné příšerné stvoření noci. A při více než jedné příležitosti to byli i vlkodlaci.
Vlkodlaci.
Hermiona prudce otevřela oči a její mozek byl najednou nakopnut do plných obrátek. Najednou si byla citelně vědoma živé a dýchající přítomnosti za sebou. V její posteli. Ne. Tohle nebyla její postel. Měla v úmyslu se odkulit, ale zastavila ji silná paže, která ji držela kolem pasu. Pokusila se vykroutit z toho sevření, ale přimrzla na místě, když zaslechla přímo za sebou jemné zavrknutí.
Greyback.
Hermiona málem začala brečet. Všechno to bylo skutečné; Fenrir Greyback se jí skutečně zmocnil. Vyskočila od něj s široce otevřenýma očima. Skutálela se z okraje postele a jen stěží se dokázala zachránit před pádem na podlahu. Jeho nedostatek odporu ji přistihl nepřipravenou.
„Ty! Ty! Celou noc!“ Hermiona se usilovně snažila zformovat souvislou větu. Byla konsternovaná. Nemohla uvěřit, že by narušil její osobní prostor, jako se to stalo! Zatímco spala! To bylo ještě níž, než co od něj očekávala.
Ne. Měla jsem očekávat přesně tohle, peskovala se. Vůbec se nestará o můj osobní prostor nebo o má přání!
Vlkodlak si opřel hlavu o loket a zafuněl. „To ty spíš v mojí posteli, zlato. Nehodlám spát na podlaze jen proto, že ty se bojíš velkého, zlého vlka.“
Srdce jí bušilo, když se pohledem setkala s jeho pobavenýma očima. Na jeho zlatých očích bylo něco přitažlivého a to ani nezmiňovala jeho zbytek. Proklínala ho. Bylo mi tak příjemně a teplo. Objala se pažemi; nyní když se jí k zádům netisklo jeho teplo, tak jí začala být zima. Nehodlala přiznat, že jí ten pocit chybí; ale bylo to tak. Cítila, že jí chybí jeho mocné paže; a pak jí došlo, co se děje – cítila se v bezpečí. Ona se však nikdy necítila v bezpečí. Ne. Nebylo to nic, než hormony a-a fyzická přitažlivost. Zarazila se; skutečně ho ohodnotila, jako objekt touhy? Pokud se nezlobil, tak byl svůdný. Zachvěla se při svých myšlenkách a potlačila je na místě, kde stála.
„Nebojím se tě!“ řekla a lhala jen napůl. Nebála se ho, jelikož ji dosud nezranil a pravděpodobně to ani neudělá; ale bála se svých vlastních reakcí na něj.
„Voníš ustrašeně,“ řekl sebejistě, čímž roznítil její zlost.
„To nemůžeš vědět! Přestaň. Se mě. Dotýkat.“ rozkazovala. Nechtěla vědět rozsah toho, jak se cítila; chtěla prostě jen být pryč od něj.
Fenrir se zachechtal a to jen podnítilo její vztek. „Nejsem pejsek, družko. Pokud mi budeš rozkazovat, že mám sedět, tak ti to nepřinese nic víc, než nechtěná zranění.“
„Tak to můžeme zkusit jinak,“ vypěnila. Byl tak lehkovážný ohledně jejího věznění. Ohledně celé té situace byl tak arogantní. Kdybych tak jenom měla svou hůlku. To bych ho donutila si sednout. Ta myšlenka ji nesmírně pobavila a na tváři jí probleskl úsměv, když pomyslela na jeho ponížení, tak jako on ponižoval ji. Trval na tom, že nebyl člověk, takže tedy pravděpodobně mohl být zkrocen. Těžce se zamračila, když zachytila jeho vlčí úsměv. Jeho velké zuby se zaleskly ve slunečním světle pronikajícím skrz okno. Něco v tom úsměvu donutilo její srdce bít jako o závod. Polkla a pokoušela se uklidnit.
„Cítím se jako malá Červená Karkulka,“ zamumlala popuzeně.
„Co tě přivedlo na tu myšlenku?“
„Prostě tu jen budu čekat na dřevorubce, který přijde odseknout vlkovi hlavu,“ ušklíbla se. Doufala, že to byla pravda, a že ji brzy najde Řád. Fenrir se opět zasmál. „Ten příběh se hodně změnil od doby, kdy jsem ho slyšel poprvé.“
„Ale?“ zeptala se ostře a zkřížila si paže na hrudi. Vlkodlak nad jejím postojem zavrtěl hlavou.
„Když mi před nějakou dobou má matka ten příběh vyprávěla, tak dřevorubec zabil babičku a vlk byl to jediné, co stálo mezi ním a bezbrannou Karkulkou.“
Hermiona jeho shrnutím nebyla překvapena. Nebyla si dokonce ani jistá, zda ten muž vůbec kdy měl matku, podle toho jak se choval. Nebyla by překvapená, kdyby ho vychovali skuteční vlci.
„Rozhodně nejsi předpojatý,“ pronesla sarkasticky. „Co se stalo potom?“
„Stále na ten konec čekám,“ odpověděl jízlivě a zadíval se jí do očí, než se opět rozvalil do polštářů.
Hermiona si pobouřeně odfrkla, byl tak uvolněný! Jak odporné! Měl pořádné nervy a zacházel s ní, jako s nějakou běhnou! Bez toho, že by se ohlédla, se Hermiona odebrala do koupelny. Před tím, než za sebou zavřela dveře, tak se ještě jednou otočila k línému vlkovi.
„Chystáš se tam zůstat?“ dožadovala se.
Fenrir si odfrknul při její jednoduché otázce. „Ano, družko.“
***
Fenrir se rozchechtal, když za sebou mladá žena podrážděně zabouchla dveře. Možná ještě k němu něměla tak blízko, aby ho zahřívala, ale již se ho nadále nebála. Některé z těch upřených pohledů, kterými ho častovala těma svýma holubičíma očima, způsobily že byl nesmírně zvědavý, co se jí honí hlavou. Měl pocit, i když jen na chvíli, že v jejích očích uviděl záblesk něčeho nového; přál si, aby ji měl poblíž, takže by to mohl vycítit. Přísahal by, že mezi jejími zamračeními a slzavými pohledy uviděl i záblesk touhy.
Cuknul sebou, když k jeho uším dolehly tiché vzlyky; ty zvuky se skoro utopily ve zvuku vody dopadající na kámen. Z nějakého důvodu nechtěla, aby věděl, jak byla roztřesená. Pravděpodobně nechtěla, aby si myslel, že je slabá, ale zdálo se, že v tom bylo i něco víc. Nejspíše byla zhroucení mnohem blíž, než si myslel. Ta myšlenka ho znepokojovala mnohem víc, než si byl ochoten přiznat; proč ztratila nervy? Nemohla to být jeho vina; když ji našel, tak byla sama; sama a naštvaná. Musel to tedy být jeden z těch chlapců. Nejspíše to Weasleyovské štěně; ten se nedokázal postarat ani sám o sebe, tak jak by se mohl starat o ni? V hrdle mu zaburácelo zavrčení; nikdo si nesměl dovolit ji rozplakat. Její slzy nedokázal vystát.
Fenrir si povzdechnul. Opět byla správnou odpovědí trpělivost. Možná, kdyby jí dal nějaký prostor... Ano, nechá ji nějaký čas o samotě. Zamručel, když své svalnaté tělo zvednul z postele; dnes měl na práci ještě spoustu věcí. Rychle se obléknul a byl pryč dřív, než se ona vůbec dostala do sprchy.
Dlouhými kroky procházel teplou chodbou a nedokázal si zabránit, aby přitom nenakukoval do prázdných pokojů. Pokojů, které jednoho dne budou patřit jeho mláďatům. Již se na ně nekoukal se smutkem, místo toho na ně hleděl toužebně a s očekáváním. Ještě to potrvá, než nastane ten den, kdy bude připravena na rodinu; ale nyní to bylo v jeho vyhlídkách. Rodina již nadále nebyla nedosažitelný sen, už to nebyly jen odlesky cizích životů.
„Dobré ráno, Alpho,“ pozdravila ho Catia, když procházel obývacím pokojem, který spojoval dvě křídla jejich společných ložnic. Zdvořile přikývnul a pokračoval v chůzi, ale zastavil se, když ho najednou něco napadlo. Jeho družka by možná ocenila nějakou společnost.
„Catio.“
„Ano, Alpho?“
„Pokud by se kdykoliv rozhodla vyjít ven, mohla bys ji tu poté provést a zodpovědět její otázky?“
Žena přikývla. „Samozřejmě.“
Fenrir s uspokojením souhlasně přikývnul. „Nepřetěžuj se. Nerad bych bojoval s tvým druhem, kdyby se to k němu doneslo.“ Zazubil se na ženu.
„Ano, Alpho,“ Catia mu stydlivě oplatila jeho gesto.
Fenrir zanechal ženu jejím myšlenkám a odešel. Naposledy slídil před několika týdny, takže musel zkontrolovat smečku. Jeho nepřítomnost občas působila vzpoury; bylo třeba je potlačit, než se rozrostly v krvavou lázeň.
V tuto časnou hodinu byly chodby spíše prázdné. Ti, kteří měli práce mimo hrad odcházeli brzy ráno do svých respektovaných pozic. Bylo jen pár těch, co pracovali mimo bezpečí zdí hradu; ti kdo prošli, jako normální čarodějky a kouzelníci se prostě jen občas oddělily od zbytku kouzelnického světa. Byli to ti, kdo nechtěli a nebo nemohli mít povinnosti doma. Byli to v podstatě samoživitelé. Po většinu doby to byli učitelé; jakmile dosáhli jedenácti let, tak byli odesláni do kouzelnických škol po Evropě. Většina z těch dětí se nenarodila, jako vlci, a tak si mohly dovolit školu, jakou jen chtěly. Někteří byli méně tolerantní k jejich dědictví a v jistých školách byli sotva tolerováni a to pouze za irelevantních podmínek. Štvalo ho, že Brumbál přijal toho Lupinovského podvraťáka do Bradavic, když mnoha jeho vrstevníkům byla tato možnost odepřena. Naneštěstí nemohl toho starého dědka zabít sám. Vlkodlakům bude na světě bez jeho pýchy lépe. Potichu si pro sebe zavrčel, když o tom muži přemýšlel. Dnes toho bylo ještě hodně co dělat a on měl v úmyslu se s tím vším poprat najednou.
***
Hermiona zapmnula vodu a okamžitě nechala své slzy volně téct po tvářích. Doufala, že přes ten zvuk neuslyší její rozrušení. Kdyby vycítil její slabost, byla by vyřízená. Mohl by ji zlomit, kdyby věděl, jak blízko byla zhroucení. Mnohem více se bála zhroucení, než samotného vlkodlaka. Kdyby k sobě byla upřímná, tak by si přiznala, že tady se vyspala lépe, než kdykoliv v poslední době. Výška jejího napětí se nezvýšila, ale alespoň již déle nebyla ponižována Ronem. Nedělal to úmyslně, ale vždy se mu nějak podařilo zranit její city. Nejčastěji používal Snapeovu starou mantru o šprtce. Nevyužíval přesně tato slova, ale věděla, že to tak myslel. Neuvědomoval si, jak hluboko ji ta slova zraňují. Celou tu dobu v Bradavicích bojovala o to se prostě jen udržet v neakademickém světě magie, ale při každém pokusu se setkávala jen s překážkami. Všichni se domnívali, že ví všechno, protože byla sečtělá, ale pravdě se to ani nepřibližovalo. Knihy byly vzdálené pravdě; skutečnost, kterou se naučila velice rychle. V knihách nebyly všechny odpovědi a někdy byly prostě špatně napsané. Přemýšlela, co dalšího chybného se naučila o kouzelnickém světě z knih. Vlkodlaci rozhodně nebyli vším, čím se zdáli být; jak moc z jejího vědění, bylo založeno na lžích?
Hermiona vstoupila do vykachlované sprchy a nechala horkou vodu stékat na své tělo. Pokoušela se pod proudem vody relaxovat. Chtěla si udržet ten samý nevzrušený pocit, jako když se probudila. Ale bez toho příšerného pocitu, že se cítila dobře v jeho přítomnosti. Bez pomyšlení na to, že se zdálo, že v jeho náručí zmizely její noční můry. Vzpamatovala se z faktu, že vlkodlaci byli jiní, než jak se o nich učila a to nejspíše nesmírně jiní. Odmítala však věřit tomu nesmyslu o druzích a družkách. Žádná taková věc neexistovala; neměla žádný osud, který by ji svazoval s brutálním vlkodlakem. Možná ho přitahovala, ale na tom nebylo nic zvláštního; nebyl víc, než požitkářský proutník a nebo si jen něco nalhával. Nebyla si jistá, co z toho bylo horší. Pokusila se přidržet vize vlkodlaka, který je brutální a krutý, avšak nedokázala setřást fakt, že viděla, že v něm je něco málo víc, než tohle. Maličká část její mysli mu chtěla věřit a nebo to možná jen bylo její srdce, které jí říkalo, že to nemusí být nepravdivé; na druhou stranu cítila, jako kdyby ztrácela smysl pro realitu. Dostával ji. Dnes ráno nechtěla opustit jeho náručí. Musel to být nějaký druh kouzla! Nedokázala by mu podlehnout; měla práci, co musela odvést. Řád ji potřeboval. Harry ji potřeboval.
Musím se odsud dostat.