Instinkty 5
5. Přátelská rada
„Chce to čas, Alpho. Není hladovějící dítě.“
Fenrir si naštvaně odfrknul; nikdy nebyl zrovna trpělivý. Nahrbil se na svém místě a podložil si bradu rukou. Pokoušel se podrážděně nevrčet, ale musel bojovat s tím, aby mu ten zvuk nevyšel z úst. Druhý vlk se rozesmál a ignoroval Fenrirův naštvaný pohled.
„Nadháněl jsem Catiu měsíce, než vůbec svolila k tomu, že mi dá alespoň šanci.“ Mensis se samolibě usmál a poškrábal se na svém krátkém strništi vousů. Stejně jako jeho tmavé vlasy, byly i jeho vousy dobře udržované. Až donedávna své vlasy nenosil na krátko; Fenrir měl podezření, že v tom má prsty ženská ruka. Ale slušelo mu to.
Fenrir obrátil oči vsloup. „A celou tu dobu jsi byl nanicovatý stejně, jako pejsek. Dělal jsem všechno dobře, dokud nezačala brečet.“
„U Merlina, Fenrire. Vyhrožoval jsi, že jí sežereš?“
„Ne. K tomu závěru dospěla sama. V každém případě se na mě kvůli tomu dívala dost vztekle; a nebo na mě křičela. Zdá se, že se sama nedokáže rozhodnout jestli je naštvaná nebo vyděšená. Prostě jsem se jí jen snažil vysvětlit, že opravdu nejím děti.“ Ovládnul se, aby nenašpulil ústa, když přemýšlel o posledních okamžicích s tou dívkou; koneckonců nechtěla spolupracovat a skutečně byla velmi paličatá ohledně svých ideálů.
„Je toho na ni moc,“ odpověděl Mensis a jeho zelené oči stále zářily pobavením. „Unesl jsi ji sotva před pár hodinami. Většina lidí potřebuje čas, aby si zvykla.“
Fenrir věnoval druhému muži naprosto nevzrušený pohled. Měl pravdu; samozřejmě, že bylo třeba, aby byl trpělivý. Nakonec k němu přijde. Nevinil ji za to, že s ním bojovala; zdálo se, že dělala prostě jen to, co pro ni bylo přirozené. Její divokost jednoho dne bude výhodou pro ně pro oba. Až nadejde ten den, tak bude úžasnou matkou. Jeho myšlenky tímhle směrem pobídnul příchod Mensisovi družky, která se napůl kolébala s podnosem čaje. Zjistil, že si představuje, jak jeho kudrnatá družka bude obtěžkána jeho vlastními mláďaty. Spokojeně si povzdechl. To čekání za to bude stát.
„Není toho na ni jenom moc, Mensisi,“ peskovala Catia muže, zatímco Fenrirovi podávala jeho šálek. „Je vyděšená.“ Fenrir na znamení díků přikývnul a naslouchal ženě, která jim předkládala své vysvětlení.
„Zrovna zjistila, že jeden z jejích nepřátel není takový, jak si o něm myslela. Což jí sebou muselo přinést tolik pochybností, že si dělá starosti i o všechno ostatní. Nemá proti tobě žádnou obranu, Alpho, a tak je vyděšená. Neví, co se to děje a ani to nepochopí, dokud neakceptuje, že jsi jiný, než si myslela. Nemyslím si, že má vztek konkrétně na tebe. Z toho, co jsi říkal, mám pocit, že je naštvaná hlavně na sebe. Ty jsi pro její frustraci prostě jenom ten nejjednodušší terč. Její život se během několika málo hodin otočil vzhůru nohama a ona potřebuje čas, aby si to dala do pořádku. Její vnímání světa předtím bylo pravděpodobně dosti černobílé; musí si připustit, že mezitím existuje mnohem více odstínů šedé. Nebude schopná to naházet do jedné škatulky a myslím, že právě to ji děsí.“
Fenrir zamyšleně přikývnul. Dát jí prostor by mohl být krok dobrým směrem; bude pro něj těžké být něžný místo panovačný, ale nějak už to snad zvládne. Trpělivost.
„Musí vědět, že se jí nechystáš ublížit,“ zakončila Catia svůj proslov a s tím zamířila zpět do svého pokoje.
„Děkuji, Catio,“ pronesl Fenrir tiše. „Vypadáš výborně,“ dodal ještě. Otočila se a usmála se na něj. „Děkuji. Začínám si myslet, že tam uvnitř je možná více, než jen jeden malý klučina. Začínám už mít potíže s chůzí kolem. Mensis se o mě trochu moc strachuje, ačkoliv nejsem tak křehká, jak si o mně myslí.“
Fenrir si všimnul, že při jejích slovech Mensis tiše zavrčel. Snažil se bojovat s úsměškem, který se mu začal objevovat na tváři, ale bylo to bezvýsledné. Druhý vlk vypadal velmi rozladěně, zatímnco se jeho družka kolébala zpět do její ložnice.
„Je strašně unavená,“ pronesl tiše Mensis. „Mám starosti z dobrého důvodu.“ Fenrir přikývnul, jednoho dne se i on ocitne v téhle pozici.
„Je velmi potěšená, Mensisi. Jsem šťastný za vás za oba,“ odpověděl a jeho slova byla stejně tak tichá, jako Mensisova.
„Díky, Alpho.“ Mensis po něm střelil zubatým úsměvem. „Myslím, že brzy budeš stejně nadšený a možná dřív, než si myslíš. Jsem velmi šťastný, že jsi ji konečně našel.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že skutečně existuje,“ přemítal Fenrir. Po většinu jeho života bylo holým faktem, že se zdálo, že vůbec nebude mít družku. Naštěstí se tento fakt opovážilo vynést na světlo jen málo lidí; a občas ti, kteří to udělali, nežili moc dlouho. Nutkání k tomu mít rodinu bylo u vlků stejně přirozené, jako lov. „Jsou to některé ty věci, u kterých bylo jasně dáno, že se nikdy nesplní.“
„Až tak moc se od nás ostatních nelišíš; ačkoliv je opravdu zázrak, že kdokoliv z nás našel svůj protějšek.“
Menší vlk měl pravdu, i když ne tak úplně docela. „U Merlina, Mensisi. Strávil jsem dobře jen hodinu tím, že jsem jí vysvětloval to, že jsme jiní, než si ostatní myslí. Catia má pravdu. Je ve svých názorech velmi umíněná.“
„Ví to, co ji naučili, tak jako my všichni. Koneckonců jen málo zná pravdu.“
„Odmítla vidět pravdu, i když byla přímo před ní. Je to rozčilující,“ zavrčel rozčileně Fenrir.
„To přejde.“
Fenrir blýsknul úsměvem po druhém vlkovi. „Snažíš se mě utěšit, Mensisi?“ Druhý muž se štěkavě zasmál. „Pokud mě za to nezabiješ, tak to možná zkusím. Nemůžu si dovolit, abys na mě byl vzteklý. Teď už mám totiž rodinu.“ Fenrir se pousmál.
„Nechci tě zabít, Mensisi. I když možná tu s tebou trochu vytřu podlahu. Jsi příliš důležitý.“ Zvednul se k odchodu a cítil se osvěžený.
„Kdybych tě lépe neznal, tak bych si myslel, že o mne máš starost.“
„Jen se nechci obtěžovat tím, že bych si hledal nějakou novou Betu. Třeba takovou, která by to chtěla zkusit a následně mě zabít.“ Střelil pohledem po druhém muži. „Tobě můžu věřit, Mensisi, nebo ne?“
„Jistě, že ano, pane. Vždycky.“
Fenrir se zadostiučiněním přikývnul. Mensis odvážně pohlédnul druhému do očí. To gesto Fenrir ocenil; kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by to spíše znamenalo, že se něco posralo. Jenže Mensis byl šťastný právě tam, kde byl. Neměl žádné ambice ohledně vedení smečky nebo jakékoliv možnosti uzurpovat Fenrira.
„Dobrou noc, Mensisi.“
„Dobrou noc, Alpho. Hodně štěstí.“ Mrknul na něj ještě Mensis, než se otočil a odešel k manželce do postele.
Fenrir v dobrém protočil oči vsloup. Poškrábal se na strništěm zarostlé bradě a povzdechnul si, než se otočil ke svým vlastním komnatám. Prošel místností mezi dvěma obývacími pokoji tak tiše, jak to jen dokázal a natahoval uši, aby zaslechl jakýkoliv zvuk, který by mu mohl pomoci, až tam vstoupí. K jeho uším nic nedolehlo a to dokonce ani tehdy, když byl přímo za dveřmi. Konečně už alespoň nebrečela. Ten zvuk se mu stejně nelíbil; vyvolávalo to v něm obavy, a to dokonce i tehdy, kdy znal jeho příčinu. Mručivě se zasmál; už pro ní teď měl v srdci měkké místečko.
Otevřel jedno křídlo velkých dveří, tak si uvědomil proč nic neslyšel. Mladá žena spala v jeho posteli a nepravidelně se vrtěla pod přikrývkami. Tiše za sebou zavřel dveře, a prostě jen čarodějku pozoroval. Vlny jejích hnědých vlasů se rozprostíraly po polštářích a ve světle lampy vypadaly veelmi měkkce. Byl šťastný, že usnula, ale znepokojovalo ho, že sebou trhala a vrtěla se s obličejem zkřiveným bolestným výrazem. Slzy jí tekly z očí a rty se jí pohybovaly v němé prosbě. Měl podezření, že ji ty noční můry trápí nějakou dobu; rozbrečela se tak snadno. Slyšel o ní v rozhovoru Smrtijedů a vždy byla ta silná; ale začínala se lámat. Fenrir byl šťastný, že se mu podařilo ji najít; nikdo jiný, než on neměl právo na to ji zkrotit.
Vlkodlak si rezignovaně povzdechnul; ačkoliv neklidně, tak ta žena stejně spala v jeho posteli. Odsunul stranou těch pár myšlenek, co se mu vyrojilo v hlavě, než se usadily na té nejjednodušší. Tak tiše, jak jen mohl Fenrir přešel k posteli. Opatrně si vlezl do postele tak, aby ji nevyrušil z jejího neklidného spánku. Tak něžně, jako ještě nikdy předtím, kolem jejího třesoucího se těla obtočil paže a zabořil tvář do jejího krku. Její strach ho zaštípal v nose, ale ten pach se pomalu utlumil, když si ji přitáhl k sobě a ona se okamžitě přitulila k jeho mnohem většímu tělu. Mohl přímo cítit, jak díky jeho přítomnosti, z jejího těla pomalu mizí napětí. Usmál se od jejích vlasů; její tělo ho znalo, i přesto že její mysl nikoliv. Ležel vedle ní nějakou dobu a skoro si užíval pocit sdíleného tepla. Její strach vyprchal a nenechal za sebou nic kromě její vůně. Nedokázal přesně určit, co mu to vlastně připomínalo; bylo to divoké a svobodné, jako les po jarním dešti nebo jako nějaký druh divoké květiny. Nestaral se o jména květin, ale znal rozdíly mezi těmi, které bez pozornosti odumřou, a těmi které prosperují v nepředvídatelném prostředí. Ona patřila mezi přizpůsobivé, takže přežije. Sebralo to téměř celou jeho sebekontrolu, aby zůstal v té skromné poloze, kterou si vybral, aby ji držel. Její vůně ho obklopovala a cítil, jak se mu z ní sbíhají sliny; přesně jak to mělo být. Bylo snazší ignorovat jeho isntinkty, když spala; kdyby se ho nebála, když byla vzhůru, tak si nebyl tak docela jist, zda by se dokázal ovládnout.
Fenrir mávnul rukou, čímž zhasnul světla, než si dovolil upadnout do poklidné dřímoty.