Instinkty 4
4. Něco pravdy
Hermiona nehybně stála, pokoušeje se roztřídit, co cítila, když před ní stál klidný vlkodlak. Byl nyní zticha a klidný; zdál se, že se ovládá. Naneštěstí však ten okamžik dočasné úlevy netrval dlouho.
Čarodějka donutila své tělo ztuhnout, zatímco Fenrir se k ní opět blížil. Nyní byl velmi blízko. Mohla cítit teplo vyzařující z jeho rtů. Začalo jí bušit srdce, ale ke své hrůze si uvědomila, že to nebylo strachem, ale očekáváním. Jaký druh kouzla byl tohle? Nebylo to nic, jako nějaký druh nápoje lásky, o kterém by kdy předtím slyšela. Musí to být nějaký druh magie. Greyback možná byl pošetilý, ale byl to mocný kouzelník, to se popřít prostě nedalo. Byl šílený; zcela se ponořil hluboko do svých lží, takže byl ochotný je vzít do rukou a učinit je realitou. Bezostyšně ignorovala tu část své mysli, která jí říkala, že by jí mohl říkat pravdu. Byla to ta samá část, co jí říkala, že skutečně nevypadal tak zle. Směšná myšlenka.
Horko z vlkodlakových rtů, které přejížděly po jejích způsobilo, že měla Hermiona vygumováno. Projížděl jí nevítaný pocit; nebyl to strach ani znechucení, kterýkoliv z nich by uvítala, ale ne vzrušení. Chystal se ji políbit. Její mysl prakticky na okamžik bzučela podrážděním, když jeho rty něžně zatlačily na její. Pak byl ten okamžik pryč; donutila se myšlenkami chytit do svého těla a ona zareagovala bez toho, že by pomyslela na následky. Prostě jen chtěla, aby se jí přestal dotýkat. Kousla vlkodlaka do spodního rtu tak prudce a silně, jak jen dokázala.
„Přestaň!“ vykřikla. „Zastav to, co děláš mojí hlavě! Prosím. Prosím, přestaň.“ Stiskla si rukama hlavu. Byla zmatená a vzlykala. Neviděla ten rozzuřený vztek ve vlkodlakových očích, když si utíral z tváře krev ze zranění.
Fenrirovo hlasité zavrčení ji vytrhlo ven z její hlavy. Ani se nepokoušela skrývat slzy, které se jí řinuly z očí, když hleděla do těch jeho. Srdce jí bušilo v hrudi, chystal se ji zabít. Její mozek zaregistroval zvuk praskající kosti, ale nevěřila tomu, že se to děje přímo před ní. Zděšeně sledovala, jak se vlkodlakova čelist prodloužila a zuby se mu prodloužily a zostřily.
Pak promluvil hlasem, který již nadále nebyl lidský. Hermiona si pomyslela, že kdyby vlk mohl mluvit, tak by to byl velice podobný zvuk. Vrčení formovalo slova. Nebyla si jistá, kdy končilo vrčení a začínalo mluvení.
„Budeš mě respektovat, družko,“ vyštěkl s krví kapající mu ze rtu, zatímco ji hrubě přitiskl na zeď. „Naučíš se, kde je tvoje místo.“
Nyní věděla, že jí říkal pravdu; i kdyby to uznala jen částečně. Byl naprosto jiný, než Lupin; než kdokoliv, o kom kdy vůbec slyšela. To, co dělal, nebylo možné; ale bylo to tady přímo před jejíma očima.
„Moje místo?!“ zakřičela na něj. „Nejsem žádná děvka, kterou by jsi mohl komandovat! Nebudu nikomu podřízená! A už vůbec ne tobě. Neexistuje nic, jako druhové a družky! Jsi jako my ostatní, až na to, že jsi šílený!“
Jeho zlobné odfrknutí přerušilo její tirádu a ona před ním ucukla.
„Vypadám, jako člověk, družko?“
„N-ne,“ zakoktala se Hermiona a zachvěla se.
„Tak co tě vede k tomu, že se budu chovat, jako člověk?“ Věděla, že ho její odpověď rozzlobí, ale ona byla taky naštvaná; a když jí nezabil doteď, tak se to pravděpodobně vážně nechystá udělat. „Remus.“ Vlkodlak si odfrknul.
„Ten odmítnul dokonce i jen přijmout svou družku. Lpí na své lidskosti natolik, že ho to nakonec zabije. Jeho sentiment nesdílím.“
***
Fenrir vztekle zavrčel. Chtěl si ji vzít hned teď; chtěl stisknout čelisti kolem její šíje a smíchat svůj pach s jejím. Chtěl ji označit, aby se jí nikdo jiný nemohl dotknout, ale něco mu říkalo, aby to nedělal. Musí s ní mít trpělivost. Olíznul si svůj skoro zahojený ret a zase jednou zabořil nos do jejích vlasů. Její krk byl tak blízko, bylo by tak strašlivě lákavé zabořit zuby do jejího ramene a být s tím už hotov. Nakonec se ovládnul a vtisknul ji na šíji polibek.
„Máš štěstí, že se hojím rychle, štěně,“ zavrčel něžně, dovoluje své tváři se uvolnit a vrátit do normálního stavu. Nechtěl ji vystrašit víc, než již byla; začínal totiž nenávidět pach jejího strachu. Byl to pach, který ho okamžitě zalarmoval a byl příčinou velkého stresu. Nedokázal zmírnit její strach, protože byl jeho příčinou a to se nejspíše nijak brzy nezmění. Povzdechl si, někde bude muset začít. Pravděpodobně ho nyní vyslechne. Neochotně se odtáhnul od chvějící se mladé ženy, která se mračila, když dopadla zpět na podlahu. Sednul si na bobek vedle ní.
„Víš, ne všechny zlé věci, které jsi slyšela, jsou pravdivé. I navzdory všeobecné víře nejím děti.“ Hleděla na něj skepticky skrze oči zalité slzami. Byla nádherná a to dokonce i nyní.
„Takže tisk lže?“
„Bylo by to tak divné?“ ušklíbnul se. „Ne,“ přiznal a jeho úsměšek nahradila střízlivější tvář. „Byly to mudlovské děti. Nevěděl jsem, že nebyly dostatečně silné na to, aby zvládly přeměnu. Byla to nehoda.“
„Stále jsi je napadnul!“
Fenrir zaskřípal zuby, bude trvat ještě dlouho, než mu porozumí. „Přechod je jednodušší, když se přihodí během dětství.“
„Pro Remuse to jednodušší nebylo,“ vypálila. Fenrir popuzeně zavrčel; prostě nemohla nechat to Lupinovské štěně být.
„Řekl ti někdy ten podvraťák, jak se stal vlkodlakem?“
„Ne, ale ze způsobu, jak o tobě mluví, si umím představit, že to byla tvoje chyba.“
„Ano, kousnul jsem ho.“ A rychle pokračoval, než ho mohla znovu přerušit. „Pokousal jsem ho, protože jeho otec pronásledoval celý svůj život můj druh. Jeho otec nedokázal vidět za své předsudky. Myslím, že zrovna ty o tom něco víš. Jeho otec nás nakonec přestal lovit potom, co se jeho syn změnil.“
Mladá žena se kousla do rtu; Fenrir by řekl, že opatrně začala zvažovat jeho slova. Trefil hřebíček na hlavičku připomenutím, že proti vlkodlakům byly stejné předsudky, jako proti kouzelníkům z mudlovských rodin. Museli si ji kvůli jejímu dědictví dobírat roky; možná tedy bude soucítit.
„A co ty pohřešované děti?“
„Nemůžeš na mě shazovat všechna zmizení na světě, družko,“ vyhnul se její otázce.
„Mohu, pokud je pravda, že jsi je vzal.“ Vztekle se na něj zahleděla.
„Nevzal jsem je.“ Zíral do jejích něžných hnědých očí a věřil, že v těch jeho nenajde žádnou lež. „Vzal jsem děti žijící na ulicích a zanedbané. Bral jsem ty, které neměly kam jinam jít.“
„Naneštěstí ti padly za oběť a tys' je proklel!“ řekla důrazně. Znovu byla naštvaná. A on rozhodně preferoval tuhle vůni před pachem jejího strachu.
„Ano. Proklel jsem je k životu, kde mají co jíst, kde bydlet a kde mají rodinu. Opravdu velmi strašné,“ ušklíbnul se. „To je víc, než většina z nich, kdy měla.“ Odfrkla si.
„Fenrir Greyback filantrop. Pěkný pokus.“
„Samozřejmě nejsem svatý; ale zase, kdo je?“ Sledoval, jak otevřela pusu, aby promluvila; měl pocit, že ví, co se chystá říct, a tak zavyhrožoval: „Jestli ještě jednou řekneš Remus Lupin, tak tě kousnu.“ Zase pusu zavřela a Fenrir se samolibě usmál. Netušila, zda by ji mohl změnit hned teď i bez vlivu měsíce. Ale pro tuto chvíli to byla efektivní výhrůžka. Byla chytrá čarodějka; nakonec na to přijde.
Přepadnul na podlahu, takže seděl vedle ní. Vypadala, že se snaží dát dohromady dost odvahy na to, aby opět promluvila. Naklonil hlavu zvědavě na stranu, aby viděl, co dalšího řekne.
„Proč-“ začala opatrně. „Proč nejsi Smrtijed?“ vymáčkla ze sebe a hleděla na jeho holé paže.
Odfrknul si a ihned toho zvuku zalitoval, když kvůli tomu nadskočila. „Jak už jsem řekl předtím, někteří mají stejné předsudky vůči nám i vůči takovým, jako jsi ty. Myslíš, že Pán zla by ze mě udělala Smrtijeda, i kdybych o to doopravdy stál?“
„Ne, předpokládám, že asi ne. Pak tedy, proč ho následuješ?“
Fenrir nad tou mladou ženou zavrtěl hlavou. „Možná nás nenávidí, ale je ochoten dát nám svobodu v náš prospěch. Váš Řád nám žádnou takovou nabídku nedal a já ji ani nečekal. Nechceme, aby nás opět lovili. Obě strany by rády, abychom leželi, jako hodní pejsánci, ale jedni nás chtějí kontrolovat, zatímco ti druzí si jen přejí nás vypustit z vodítka.“
„Takže bys mohl zabít kohokoliv bez následků?“
„Nemohu lovit nic bez toho, abych k sobě přivolal lovce hlav. Pokud zabiju jelena, tak někdo bude křičet, že příště to bude její dítě. Prostě bych znovu rád lovil,“ odpověděl klidně na její obviňování. „Nejsem člověk, Hermiono. Nemůžu být držen v kleci.“
Zírala na něj. „Ty..ty jsi mě oslovil jménem.“
„Opravdu, družko?“ Střelil po ní samolibým úsměvem, když ucítil, jak se vrátila její zloba.
***
Hermiona přemýšlela o vlkodlakově vysvětlení. Bylo to logické, ale byla to pravda? Nedokázala se soustředit, aby se pokusila to vše zpracovat; ne s ním, který vedle ní seděl a usmíval se na ni tímhle způsobem. Tak moc jí to připomínalo vlka; bylo s podivem, jak by si ho někdo mohl zmýlit s něčím jiným, než čím byl. Nevypadal nijak strašně. Samozřejmě nebyl jemný nebo něžný, ale ve skutečnosti ji nezranil. Vše to mohla být jen hra. Ale co když není?
Hermiona potlačila své myšlenky, když se jí natáhnul po obličeji. Cukla sebou, když jeho ruka překonala tu vzdálenost. Jeho prsty se jemně sevřely kolem její brady a on jí otočil tvář, aby se setkala s jeho. Následovala ten lehký tlak, ale slzy strachu ji samovolně zradily. Nechtěla, aby viděl, jak je slabá, ale ani nechtěla bojovat proto, aby na ni vztekle vrčel. On už ví, že nejsi tak silná, jak předstíráš, Mio, říkala si. Popravdě začala brečet, když jí vlkodlak něžně palcem setřel slzy. Jeho úšklebek byl pryč. Nahradil ho starostlivý pohled.
„Neplač, lásko,“ pronesl něžně; to gesto ji jen donutilo plakat víc.
„Nejsem tvoje!“ vykřikla. „Nejsem ničí.“
Fenrir pomalu přikývnul bez toho, že by se zlatýma očima odpoutal od jejích. Překvapil ji, když se postavil, něžně ji políbil na čelo a bez dalšího slova odešel.
Fenrir si nebyl jistý, co dál dělat; poprvé za dlouhou dobu se cítil bezradný. Ta mladá žena se pokoušela být tak nezávislá, ale rozpadala se. Bojoval s nutkáním obtočit kolem ní paže a zabořit tvář do jejích vlasů, když brečela. To by ten problém mohlo jenom zhoršit. Nevěřila mu. Vypustil z úst povzdech, který se více blížil zakňučení, než původně měl v úmyslu. Potřeboval najít Mensise; mladší vlk mu k tomu bude mít, co říct.