Instinkty 3
3. Neskutečná prohlášení
Hermiona polkla výkřik, který se jí snažil vydrat z hrdla v okamžiku, kdy na svém rameni ucítila cizí ruku. Aniž by přestávala myslet, tak sebou hodila z dosahu toho lehkého tlaku a přilepila se ke zdi. Dýchala zrychleně a srdce jí bilo v hrudi, zatímco se choulila v rohu. Pohledem zalétla vzhůru; vzhůru k vlkodlakovi, který byl zdrojem jejího strachu.
Ale no tak, Grangerová, přece jsi byla v Nebelvíru z nějakého důvodu. Sice rozechvěle, ale přece se pohledem setkala s Greybackovýma jantarovýma očima a okamžitě toho zalitovala. Donutila své třesoucí se svaly se postavit, zatímco se snažila měřit s pohledem svého únosce. Něco v jeho očích bylo; něco, co jí vyvolávalo chvění kolem páteře.
Hlad; hlad a špatně skrývaný vztek balancující za jeho očima. Nebyla ničím víc, než svačinkou, uchráněnou jen proto, aby ji sežral, až se mu to bude hodit. Při té myšlence se jí udělalo špatně; nebyla uznána vhodná ani k tomu, aby ji vyslýchal. Co by taky čarodějka z mudlovské rodiny mohla vědět, aby to někomu k něčemu bylo? Bezcenná mudlovská šmejdka, která se hodí akorát pro vlky. Zaťala ruce v pěst, zatímco k ní kráčel; rozhodla se, že se nevzdá bez boje. Vyrazila proti němu jen proto, aby její ránu zastavil svou silnou rukou. Než dokázala zareagovat, tak jí obě paže přišpendlil ke zdi. Zavrtěla se v jeho sevření, ale nezdálo se, že by ho to nějak vyvedlo z konceptu. Ten samolibý úsměv, který se mu rozlil po tváři, při jejích patetických pokusech mu uniknout, ji jenom více rozvzteklil. Nejsem bezcenná, zakřičela Hermiona ve své hlavě, avšak vlkodlakovo železné sevření, jako by popíralo vše, co si sama říkala.
Hermiona potáhla nosem, když se mužovy oči zavřely, jak se nadechnul. Mohla jen hádat proč. Opováží se jí sníst! Znala ty příběhy o Greybackově brutalitě a odmítala se stát svačinkou jeho neukojitelného apetitu. Tvrdě vyrazila kolenem vzhůru, ale vše čeho dosáhla bylo, že ho trefila do stehna. Jeho samolibý úsměv byl pryč a nahradil ho znuděný pohled. Nemohla z toho uniknout; nemohla ani doufat, že by se dokázala dostat přes hradbu jeho končetin.
Hermiona se snažila zpevnit svůj hlas, když promluvila.
„Copak tě nikdy neučili, že s jídlem si nemáš hrát?“ Doufala, že mluvení jí získá nějaký čas k přehodnocení svého plánu, který nezahrnoval brutální sílu. Tu bitvu by totiž pokaždé vyhrál.
„Nikdy jsem nebyl moc dobrý v tom se řídit se tímto pravidlem,“ odpověděl jí vlkův hluboký hlas chraptivě.
Hermiona se při zvuku jeho hlasu zachvěla. Připomínalo jí to zavrčení; příšerné, hrozivé vrčení.
„Prosím,“ řekla a stěží uvěřila tomu prosebnému tónu, který jí vyšel z úst. „Prosím, udělej to rychle.“
Vlkodlak lehce povolil své sevření a zahleděl se do jejích slzami naplněných očí. Hermiona držela hlavu vysoko zdviženou v pokusu si zachovat jakýkoliv zbytek důstojnosti, co ještě měla, avšak horké slzy stékající jí po tváři odhalovaly její strach.
„Nemohu nic slíbit,“ pronesl. „Ačkoliv se tě nechystám zabít.“
Hermiona se zamračeně kousla do rtu, než odpověděla. „Nehodláš mě sníst? Copak to není to, co ti přikázal? Copak jsi neměl zabít tu bezvýznamnou mudlovskou šmejdku, jakou jsem i já?“
Z vlkodlakova hrdla se vydralo vzteklé zavrčení. Hermiona nadskočila a nepřestávala plakat. Ten zvuk byl děsivý. Její tělo se zdálo, že je ve vlastní souladu s tím zvukem, který jí dorazil k uším.
„Nikdo mi nerozkazuje, děvče. Na krvi nezáleží; všichni jsme vlci,“ pronesl a zdálo se, že je dotčený jejím obviněním.
Hermioniny oči se v panice široce rozevřely. „Ne. Prosím. Já nechci být vlkodlak.“
„Ach, ale budeš.“ Jeho samolibý úsměv se navrátil; jeho neobvykle velké špičáky se zaleskly v měkkém světle.
Nad tou myšlenkou ohrnula nos. „Nikdy. Tohle prokletí bych nepřála nikomu.“
Ve vlkodlakově hrudi zaburácel lehký smích. „Už brzy to budeš vnímat naprosto jinak,“ pohrozil jí a přiblížil k ní své ostré zuby.
Zavrtěla se, aby se osvobodila, zatímco jeho ústa se nebezpečně přiližovala k jejímu krku. Štěkavě se zasmál a odtáhl se. „Opravdu rychle vynášíš soudy, družko.“
Hermiona doširoka otevřela oči. Pokud se jí snažil zmást, tak se mu to úspěšně podařilo. Stále se třásla, již se nadále nesnažila skrývat svůj strach. Byl šílený; byl nepodobný jakémukoliv nepříteli, kterému čelila kdy předtím. Užíval si její strach; pravděpodobně zůstane naživu, dokud si ji bude užívat. Nebylo těžké se bát; pod tím, co by jinak byla nepochybně pohledná tvář, ležel nejsurovější vlkodlak své doby. Jeho planoucí oči nijak neskrývaly jeho pravou podstatu, ve skutečnosti ji totiž celou odhalovaly. Když i třeba jen trochu otevřel ústa, tak jeho výrazu dominovaly dlouhé špičáky. Řekl, že ji nehodlá zabít, ale proč ji teda nechává naživu? Neměl žádný důvod k tomu, aby jí řekl pravdu. Mohl ji zabít, kdykoliv se mu zachtělo, takže mu k tomu nechtěla zavdávat žádné důvody. Harry a Ron ji budou potřebovat, až je Řád zachrání; musela zůstat živá už kvůli nim.
Tentokrát nechala svůj hlas se třást, když promluvila. „P-proč bych měla v-věřit něčemu jinému? Ty-ty jíš lidi.“
Vlkodlak nenuceně pokrčil rameny. „Někdy.“ Ten příšerně samolibý úsměv se mu vrátil na obličej, když promluvil. „Moje zuby nejsou jen na ozdobu, taky umí dobře fungovat.“
Zachvěla se, když na ni zase jednou vycenil své tesáky. Díky tomu znovu získala něco ze své odvahy. Zamračila se na něj. „To je nechutné.“
Při jejím prohlášení zvednul hlavu. „Je to přirozený běh věcí. Proč myslíš, že mám zuby? Vlci jedí maso, miláčku. Stejně jako ty, jenže ty používáš vidličku.“
„Po tomhle se možná stanu vegetariánkou.“
Vlkodlak zařval smíchy. Hermiona poklesla čelist, když si uvědomila, že své myšlenky vyslovila nahlas.
Fenrir se snažil přitáhnout uzdu svému smíchu. „Myslím, že na to změníš názor.“
„Kde čerpáš tu jistotu?“ odpověděla se vzteklým pohledem na svého věznitele.
„Říkejme tomu intuice.“
Přimhouřila oči. „Jak tomu říkáš ty?“
„Instinkt.“
Hermiona zvedla bradu. Nebylo divu, že byl označován za nejbrutálnějšího vlkodlaka své doby; nebral si lykantropii jen k srdci, ale dovolil jí, aby mu prostoupila i mysl. Možná by mohl být vlkem i pro způsob, jakým se zdálo, že myslí. Byla hračkou, vlčí zábavnou hračkou. Byla pobavením pro dnešní večer. Znechucení nad jeho ignorací lidskosti ji naplnil zlobou a ta začala přebírat vládu nad jejím strachem.
„Máš pravdu. Nenazvala bych to instinktem. Nazvala bych to zvráceným stavem mysli. Cokoliv mi uděláš, tak to nemůže změnit můj názor na všechno,“ pronesla pevně s tváří zkroucenou averzí.
„To ani nechci,“ pronesl prostě. „Myslím, že to sama zvládneš celkem dobře.“
Ten samolibý úsměv, kterým po ní střelil byl ještě více rozčilující, než ten poslední. Měla pocit, že bude zvracet; musel blafovat. Co pro boha s ní má v plánu udělat, že by to způsobilo, aby chtěla být prokletá?
„Co ode mě chceš?!“ dotazovala se. Byla naštvaná z toho, jak lehkovážně ji bral.
„Chci?“ Vlkodlakova tvář se znepokojujícím způsobem rozzářila, což způsobilo, že Hermiona své otázky zalitovala.
Najednou si byla až příliš vědoma, že zatímco mluvila, tak jí vlkodla sjel rukou dolů ke stehnu a oči se jí rozšířily. Pokusila se zatlačit proti jeho hrudi, když ji k sobě přitáhnul, ale byl na ni prostě příliš silný. Zdálo se, že nic z toho, co udělala, na něj nemělo žádný dopad. Zachvěla se, když jeho ruka sjela po její noze ke koleni, kde ji chytil a zvedl si ji na boky. Nedokázala uvěřit tomu, jak krutě se mýlila v jeho úmyslech. Zdálo se, že se její mysl konečně spojhila s jejím tělem a pokusila se pod jeho váhou vykroutit.
Hermioně po tvářích stékaly slzy, zatímnco se snažila nebrečet. Hluboké burácení vycházející z vlkodlakova krku ji podivným způsobem dojímalo. Ano, bylo to strašidelné; jenže strach ji nikdy předtím nenechal takhle nepohyblivou. Zdálo se, že její tělo je proti ní, pohnout se proti němu se zdálo tak nedosažitelné v jejím momentálním stavu. Byl to trik; musel ji očarovat. Byl to bojový kouzelník, takže to bylo možné. Ignorovala nutkání být v klidu, zatímco ten zvuk se stával hlasitějším. Neměl by ji být schopen takhle kontrolovat a ona by mu to neměla dovolit.
„Už mi rozumíš, družko?“ zavrčel Fenrir; to burácení bylo stále patrné v jeho zhrublém hlase. Proč ji pro všechno na světě oslovuje tím hnusným titulem? Nebyl přece zvíře; vlkodlaci se nelišili od lidí pokud jde o rozmnožování. V tomhle ohledu na nich nebylo nic zvláštního. Greyback byl jenom pošetilý, když si myslel, že byl jiný. I nadále se vrtěla v jeho sevření, ačkoliv tím nedosáhla ničeho jiného, než podráždění již tak naštvaného vlkodlaka. I nadále na ni hleděl nezaujatým pohledem, zatímco se vrtěla, což ji ještě více rozčilovalo. Konečně jeho sevření na jejím zápěstí povolilo dost na to, aby mu vykroutila ruku. Rychle jí vymrštila, aby udeřila svého věznitele, ale opět přimrzla na místě, když se z vlkodlakova hrdla vydralo rozlícené zavrčení, jako když se jí vrhnul po krku.
Donutila se dýchat. Hermiona se neodvažovala pohnout. Jemná kůže jejího krku byla chycena mezi Greybackovými obrovskými špičáky. Jeho sevření bylo jemné, pokud se tedy něco takového dá nazvat jemným. Nepropíchnul jí kůži, ale to ještě neznamenalo, že to neudělá. Bylo to varování. Jakýkoliv pohyb na její straně by způsobil, že si poruší kůži. Hermiona byla překvapená, že měl dost trpělivosti na to, že ji nezabil hned, jak se mu to hodilo. Pravděpodobně měl přikázáno ji nezabít. Nedokázala si představit, že měl tolik sebeovládání na to, aby si s ní pohrával, takže jí vlastně nemusel přímo říkat, že ji potřebuje udržet naživu.
Zdálo se to, jako několik minut, ale Hermiona věděla, že to jen sotva bylo tak dlouho, pak vlkodlak spokojeně zamručel a pustil její krk.
Fenrir se jí znovu zadíval do očí a promluvil: „Takhle je to lepší, nebo ne, družko?“ Zablýsknul na ni svými slonovinově bílými tesáky.
Rozčilená Hermiona mu jeho samolibý úsměv oplatila tvrdým pohledem. „Jak jsi mi to řekl?!“
„Družko.“ Vlčí úsměv, kterým ji počastoval, jí byl poněkud více nepříjemný.
„Proč si myslíš, že mi tak vůbec můžeš říkat?“ odpověděla vztekle.
Zatímco odpovídal, tak mu z tváře nemizel jeho samolibý úsměv. Avšak v jeho tónu bylo varování, které tam před chvílí ještě nebylo. „To je to, čím jsi.“
„To zcela jistě ne!“ protestovala. „Můžeš být mnohem silnější, než já, ale nemůžeš mě donutit k tomu být tvou nebo kohokoliv jiného!“
„To není otázka volby,“ odpověděl prostě, jako kdyby se bavili o barvě oblohy. Zdálo se, že věří tomu, co říká, jako kdyby to byl prostý životní fakt.
Vztekle hleděla na svého věznitele. „Vlkodlaci nejsou jiní, než lidé,“ trvala pevně na svém. „Jsi stejný, jako my ostatní.“ Nemohl přece skutečně věřit, že je natolik jiný nebo ano?
Fenrir naklonil hlavu na stranu a na obličeji se mu opět objevil ten úsměv. „A to víš jak, štěně?“
Nebylo to sice její jméno, ale nakonec to bylo zlepšení. „Žádné z knih se ani náznakem nezmiňují o páření a Lupin-“
Fenrir při zmínce o jejím někdejším profesorovi zavrčel. „Tenhle podvraťák ti o nás nemůže nic říct. Vždyť nezná ani sám sebe.“
Hermiona se pokoušela nekrčit při vlkodlakově plamenném projevu. „Ty knihy...“ zopakovala. Protočil oči a na tváři se mu objevilo zamračení. „Kde si myslíš, že sebrali důkazy pro své knihy? Použij mozek, štěně; vím, že tam nějaký máš.“
Čarodějka vztekle hleděla na svého únosce. „Studijem vlkodlaků.“
„A který druh vlkodlaků je nejvíce sdílný v tom, aby se na nich dělal výzkum?“
„Lidé-“ odmlčela se, aby si opatrně poskládala odpověď. „Lidé, kteří nechtějí být vlkodlaky.“ Říkal snad to, co si myslela, že byl? Nebylo možné, aby se lišili. „Lidé, jako Lupin...“ zamračila se, zatímco se snažila nenechat se rozrušit jeho triky. Jestli to byla pravda, tak by to podnítilo její zájem i navzdory tomu, v jakém se nacházela nebezpečí; ale to nebyla pravda. Nemohla být. K čemu by mu posloužilo, kdyby jí lhal? Snažil se ji ukonejšit, aby odpovídala více ochotně? Opatrně ho sledovala, zatímco pomalu povoloval své sevření. Založila si paže na hrudi. „Stále ještě jsi člověk,“ trvala na svém.
„Opravdu?“ zeptal se tiše.
Hermiona polkla. To klidné, tiché vystupování vůči ní ji děsilo více, než jeho naštvaná verze. Nechtěla věřit tomu, že by byl schopen takové úrovně sebeovládání.
„Remus-“ začala.
„Zemře, pokud neakceptuje to, čím je,“ zavrčel Fenrir.
„Lykantropie zkrátí délku života každému,“ hádala se čarodějka.
„Otevři oči, děvče.“
Hermiona vztekle pohlédla na vlka, který opět urážel její inteligenci. Nemohla si však nevšimnout, že vypadá dosti zdravě. Nevypadal stejně vyčerpaně, jako její někdejší profesor kdykoliv ho viděla. A to byl úplněk jen pár dní dozadu; Greyback přitom nevypadal staře nebo unaveně. Ve skutečnosti Hermiona ani nedokázala odhadnout jeho skutečný věk. Vypadal zdravě a silně, jako kdokoliv jiný. A nakonec nebyl až tak ošklivý; ne, jako ty popisy, které o něm četla nebo slyšela. Polovina jeho tmavých vlasů byla stažena dozadu, zatímco spodní polovina mu v krátkých vlnách splývala k širokým ramenům. Nesnesitelný úsměv se mu rozléval po tváři, zatímco ona se pkoušela ignorovat to, co viděla. Hranatou čelist měl pokrytou strništěm, které barvou souhlasilo s jeho vlasy. Lícní kosti měl výrazné, ale nepříjemně nevyčnívaly. Neměl kolem sebe to samé namyšlené ovzduší týkající se jeho zjevu, jako mělo mnoho jiných mužů. Nicméně jeho nos byl překvapivě rovný. Napůl očekávala, že bude hrbolatý a křivý z opakovaných zlomenin; byl to hezký nos, pokud se tedy něco takového dá říct o jakékoliv části toho brutálního vlka. Opět se setkala s jeho očima; to bylo místo, kde ležela jeho pýcha; ne v jeho krvi nebo magii, ale v měsíci. Nezdálo se totiž, že by ho měsíc nějak zabíjel.
„Ne,“ protestovala, neschopná uvěřit tomu, co viděly její oči. „Tohle je trik! Nejsi jiný, než kdokoliv!“
Vlkodla si povzdechnul a jeho úsměv jí dal plný výhled na jeho ostré zuby. Opět se k ní přiblížil a pohřbil nos v jejích vlasech.
Hermiona vzlykla a už bůh ví po kolikáté toho dne se jí z očí řinuly vzteklé slzy.
„Žádné triky, družko. Jenom přirozenost.“ Jemný smích mu zavibroval v hrudi, takže Hermiona ho spíše cítila, než slyšela.
„Na tomhle není nic přirozeného!“ vykřikla. „Přestaň s tím!“ zařvala a pokusila se vlka odkopnout kolenem, když se opět nadechl její vůně. Odpověděl jak jinak, než uchechtnutím. „Tvůj strach nemá zlou vůni; ale tvůj vztek...dokázal bych přijít jen na pár věcí, které by mohly být lepší.“
„Jsem si jistá, že jsou stejně hnusné,“ vztekala se Hermiona a měla přitom chladný hlas.
Nelíbil se jí ten úšklebek, který jí věnoval. „Nežárli, štěně. Všechny ty věci se také týkají tebe. Není třeba být tak naštvaná,“ prakticky to zapředl.
Hermiona zavřela oči a přála si, aby jednoduše zmizel. Bylo to dětinské přání, ale na okamžik nebo dva mu chtěla uvěřit. Pokoušela se sesbírat svou odvahu pomyšlením na své přátele. Nemohla to prostě jen tak vzdát; potřebovali ji. Donutila se ignorovat ten pocit na zvracení, co se jí usadil v žaludku.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Co tě tedy činí tak odlišným?“ Pohled na jeho tváři jí prozradil, že přímo umíral touhou, aby se zeptala.
„Ostatní bojují proti jejich přirozenosti,“ odpověděl Fenrir klidně. „Nenávidí, co jsou a tvrdě se pokoušejí to potlačit, což je zabíjí. Bojují, aby zůstali čistě lidmi a ignorují svou zbylou část. Lykantropie nikomu nezkrátí život bzedůvodně; ti, kdo věří, že jsou prokletí, umírají, protože se celý svůj život snaží zabít vlka. V tom případě vlk vždy vyhraje.“
Hermiona se pokoušela zpracovat tuto novou informaci. To, co říkal totiž dávalo smysl, ale nemohlo to být správné.
„Jiné, než sis myslela, družko?“ Pomalu přikývla, než dodala. „Neříkej mi tak.“
Fenrir ohrnul horní ret. „Budu ti říkat, jak se mi zamlouvá, ženo.“
„Hermiona,“ trvala na svém a pevně si založila ruce v bok. Na tváři se mu rozprostřel nesnesitelný úšklebek. „Družka,“ odpověděl pevně, zatímco se pohnul dost blízko na to, aby se koneček jeho nosu otřel o její.
Hermiona zadržela dech, čekaje, že vlkodlak udělá něco krutého a nepříjemného, avšak on si jen opřel čelo o její. Zase jednou si dovolila se nadechnout; Fenrir se nyní zdál spokojený, což jí dávalo čas na to, aby si utřídila myšlenky. Bylo to daleko od ideální situace, ale ona brala zavděk i malými milostmi, když se jí naskytly. Neubližoval jí; bylo to o něco snesitelnější. Konečně byl nyní klidný. Skoro se dokázala zabývat vlastními myšlenkami. Jak vůbec může být tahle blízkost snesitelná? Měla by být znechucená nebo odpuzovaná a nebo alespoň naštvaná! Chtěla tím gestem být znepokojená. Jak se vůbec opovažuje myslet, že má právo na ni sahat! Velel tu on; zdálo se, že má její život ve svých rukách. Říkala si, že se jí nelíbí jeho přítomnost, že je děsivý a odporný; ale ze všeho nejvíce ji poněkud znepokojovalo vědomí toho, že ji to rušilo více, než dech Fenrira Greybacka na její kůži.
Ne. Tohle není pravda. Není na něm nic odlišného. Všechno je to jenom nějaký trik. Neexistují žádné takové věci, jako druhové a družky.