Instinkty 24
24. Trošičku falešný dojem
Hermiona si povzdechla, když vlkodlak odešel. Nebylo řečeno, jak dlouho bude Fenrir pryč. Než se vrátí, tak mohou uplynout dny nebo hodiny. Začala si uvědomovat, že ji to poněkud znepokojuje; nějak ji znepokojovalo, že není známo kdy se vrátí. Sevřelo se jí srdce. Co když se mu něco stalo? Okamžitě zavrtěla hlavou. Fenrir už tohle dělal dávno před tím, než sem dorazila. Bude v pořádku. Při té myšlence se v ní vzedmula podivná pýcha. Dokázal se o sebe postarat, stejně jako zbytek smečky. Zvládl se o ni postarat; a staral se o ni. Nikdy se jí nelíbila myšlenka být závislá na někom jiném, ale Fenrirovy akce ji z nevysvětlitelného důvodu nepopuzovali.
Dveře skříně zaskřípaly, když je čarodějka otevřela, aby se převlékla z šatů do něčeho vhodnějšího na spaní. Oči jí zalétly od jejího pyžama k pečlivě poskládanému stohu košil, které patřily Fenrirovy. Natáhla se po nich, ale pak ruku stáhla, než se její prsty vůbec mohly dotknout látky. Zamračila se. Tak blízcí si zase nebyli. Nebyli přece ani skutečný pár. Oceňovala, že jeho přítomnost nějak držela stranou její noční můry a ona si užívala jeho společnost, ale to bylo vše. Měla ho ráda, to si přiznala už tu minulou noc, a tak by lhala, kdyby řekla, že se jí nelíbí na něj koukat. Souhlasila, že mu dá šanci a přesně to i dělala; ale šance nebyla záruka. Tak či tak se Fenrir zdál velice jistý, že zůstane, jako byl když sem dorazila poprvé.
„Družka.“ Jeho hlas jí v hlavě zněl ozvěnou, bylo to hluboké zavrčení jistoty.
„Blbost,“ řekla si Hermiona, zatímco se štrachala do prázdné postele; a to i přesto, že už si tím nebyla tak moc jistá, jako před týdnem. Přetáhla přes sebe přikrývky a uvelebila se v posteli, kde se cítila poněkud osaměle.
Po páteři jí přeběhlo zachvění, a tak si blíž k tělu přitáhla měkké přikrývky. Ve velké posteli bylo bez Fenrirova tepla stále chladno. Měl tak moc tělesného tepla, že si lámala hlavu tím, že i on spí pod přikrývkami. Když byl pryč, tak jí chybělo jeho teplo; to už si ujasnila. Oči se jí rozšířilynad vědomím, že je skutečně spojená s vlkodlakem. Byl pryč celých dvacet minut a ona už ho postrádala. Zavrčela a pokusila se dohadovat sama se sebou. Jenom se chtěla zahřát; nemá to co dělat se samotným vlkodlakem. To bylo vše. Došlí jí, že už na Harryho s Ronem nemyslí tolik, jak by měla a pokoušela se na to nemyslet. Nebyla technicky vzato zajatec? Dobře opečovávaný, ale stále vězeň. Její jediná část v tom byla, že souhlasila, že odloží svůj útěk z bezpečí hradu.
Domov. Hermiona se pokoušela zpracovat všechno, co jí letělo hlavou. Už si o svém statusu nebyla tak úplně jistá. Začala akceptovat svou roli Alphovy družky, když Catia rodila. Kdyby to přijala, znamenalo by to snad, že už déle není zajatcem? Líbilo se jí tady. Měla ráda lidi, s kterými se spřátelila a měla ráda Fenrira. Opravdu ho chtěla opustit? Odpověď, která jí letěla myslí, ji děsila. Pevně zavřela oči v pokusu umlčet své myšlenky, ale i navzdory její námaze, se stále objevovaly.
Posledních několik týdnů na ni byl Fenrir tak něžný. Poznala, že vztyčil své sebeovládání a ona byla šťastná, že toho byl schopen, ale přemýšlela nad tím, jak moc to v těch prvních dnech byl Fenrir. Dal jasně najevo, že nenávidí být čímkoliv jiným, než tím čím byl. Racionální část její mysli jí říkala, že byl jenom slušná lidská bytost, ale taky věděla, že tato pravidla se na Fenrira aplikovat nedala. Nebyl člověk, jak jí s láskou tak rád připomínal. Její první noc s Fenrirem se jen trochu držela těchto pravidel a přesto byla stále tady. Byl to skutečně Fenrir a nebo to bylo jen kouzlo okamžiku?
Ta noc se v Hermionině mysli vynořila zcela jasně. Tak strašně se Fenrira bála. Byla si jistá, že se ji chystá zabít. Ale byla naživu a postrádala jeho pouhou přítomnost. Vybavila si tu noc ve větších detailech. Mohl jí udělat cokoliv, co by chtěl. Nejen, že byl dost silný na to, aby si ji podrobil, ale taky byl zvyklý, že ho ostatní poslouchají. Kdyby skutečně byl tak krutý, jak o něm všichni říkali, tak by z toho nevyšla nezraněná.
„Copak tě neučili, aby sis nehrál s jídlem?“
„Nikdy jsem nebyl moc dobrý v následování tohoto konkrétního pravidla.“
Jeho zavrčení té noci bylo hluboké a výhružné. Jak pak mohla být něco jiného, než vyděšená? Když nad tím tak přemýšlela, tak ji napadlo, zda vlastně byla ve skutečném nebezpečí. Zdálo se, že nezáleží na tom, jak naštvaný se zdál, ale Fenrir jí vlastně nikdy neublížil. Neublížil by jí. Zdálo se, že hlavně štěká, ale nekouše, ať už jí vyhrožoval čímkoliv. Ve skutečnosti jí nevyhrožoval kousnutím několik týdnů; začínala si myslet, že to skutečně neudělá. Dalece se o ni staral.
Hermionin mozek byl zamlžen ospalostí, což jejím myšlenkám dávalo vetěší smysl, než by měly. Někde hluboko její unavená mysl věděla, že kráčí po nebezpečné půdě, když Fenrira bere na lehkou váhu. Racionální část jeí mysli věděla, že zabíjel bez váhání; svými zuby stejně, jako něčím jiným. Catia jí jednou varovala, že Fenrir není trpělivý. Ona už však na této frotně měla velice mnoho důkazů. Byl celkem rozumný, i když lehce pošetilý, alespoň tedy v posledních týdnech. Už jí do ničeho netlačil. Možná byl více slušný, než mu přiznávala. Nezdál se tak nebezpečí, jak všichni prohlašovali.
Hermioniny myšlenky se zhoršovaly, jak odplouvala do neklidného spánku.
* * *
Fenrir se ani neobtěžoval skrývat nechuť ke svým společníkům, kteří seděli u kdysi jídelního stolu v Malfoy Manor. Využívání obrovského domu Pánem Zla nesvědčilo nikomu z jeho obyvatel a to včetně výrobků ze dřeva. Kdysi boahtý mahagon byl potřísněn krví a jinými věcmi. Fenrir neměl zájem vyčíslovat zbývající pachy. Zkřížil si paže, zatímco Pán Zla předkládal své plány pro několik dalších dní.
Na tvář se mu prodral pohrdavý úšklebek, který odhalil část jeho velkých špičáků. Neviděl důvod proč by se měl účastnit plánování. Stejně pokud jde o něj, nebyl nic než útočný pes; byl ochotný a schopný jít kamkoliv mu bylo ukázáno a zabít kohokoliv, kdo mu stál v cestě. A nebo ne, ve skutečnosti mu to bylo jedno. Byl upřímný, když své družce říkal, že si zrovna moc neužívá zabíjení neukázněných členů smečky, ale kdokoliv zvenku byl v jeho hlavě jen lovná zvěř. Možná k ní v tomhle ohledu nebyl tak úplně upřímný. Řekl jí jenom to, co chtěla slyšet. Potřebovala tu útěchu. Tak či onak o něm slyšela až dost. Myslel, že je dost chytrá na to, aby zjistila, o koho se staral. Jeho mysl se stále toulala, zatímco Pán Zla nesouvisle mluvil o jejich plánech útoku.
Vlkodlak byl naštvaný, že byl odtáhnut pryč od své družky kvůli tomuhle; už byl tak blízko tomu, aby ji dostal a bylo mu jasné, že jeho trpělivost se zmenšovala. Nebyl žádný důvod, aby tu byl. Věděl, že mu Pán Zla dává nějakou tu vinu za útěk těch dvou chlapců. Líně přemýšlel, zda tohle byl trest. Zdálo se mu to tak. Zdálo se, že Voldemort měl nápad, že Hermiona by mluvila spíš než ostatní. Fenrir však věděl své. Pokud by se někdo pokusil vyslýchat jeho družku, tak by se mu dostalo těžkého mučení. Chlapci by ječeli, kdyby ji viděli trpět bolestí. Ale Fenrir nehodlal nechat někoho, aby ji zranil. Ne, tohle nebyl trest. Možná si jen chtěl být jistý Fenrirovou loajalitou. Ať už je to jak chce, tak Alpha byl rozzlobený.
Zvlnil rty, když mu Bellatrix věnovala maniakální úšklebek z druhé strany místnosti. Znechuceně nakrčil nos. I ze svého místa mohl cítit její šílenství. Pach šílenství byl pro Fenrira ten nejvíc znepokojující. Naneštěstí ho dobře znal a to nejen od čarodějky za stolem, ale občas se musel potýkat s podivným, šíleným vlkem. Ne každý, kdo se stal vlkodlakem měl vyváženou povahu. Jazykem si přejel přes zuby a pokoušel se samolibě neusmívat. Samozřejmě ani on neunikl nestabilitě. Nakonec se z toho dostal. Nezáleželo, co jeho družka řekla, nehodlal se změnit. Lov byl vždycky vzrušující a nezáleželo na tom, po čem zrovna šel.
Fenrir se v myšlenkách vrátil zpět k prvnímu okamžiku, kdy spatřil svou družku. A poprvé, kdy ji měl ve svém držení, když ji vzal domů. Lovil ji; jeho srdce vzrušeně bilo nad těmi vzpomínkami. Nenáviděl pach jejího strachu, ale pak začal přemýšlet, zda se nedostatek jejího strachu nepřeměnil v nedostatek respektu. Hluboce se nad tou myšlenkou zamračil. Miloval ji, ale pokud si myslela, že ho může komandovat jako psa, tak bude těžce zklamaná. Byl trpělivý. Staral se o její potřeby, dokonce ji hýčkal. Fenrirovi bylo jasné, že jeho trpělivost je u konce. Mohl cítit, jak na něj již teď doléhá tah měsíce. Do úplňku zbývalo ještě několik dnů, ale ta velká koule na obloze ho ovlivňovala.
Myšlenka na to, že ho ovlivňuje měsíc, ho donutila zatnout čelist. Byl u konce s předstíráním, způsobilo jim to víc škody, než užitku. Hodlal skoncovat s trpělivostí. Byl u konce s jejím rozmazlováním. Nyní byla silnější, byl tedy nejvyšší čas, aby zjistil, jak moc. Bylo na čase zjistit, zda byla skutečně připravena být jeho družkou. Při té myšlence si olíznul rty a samolibě se usmál. Byla by lež tvrdit, že se na to netěší. Držel se zpátky tak dlouho. Neurčitě si vybavil, že jí dal čas do úplňku, aby se rozhodla. Měla ještě několik dní a on necítil potřebu ji to připomínat ještě předtím. Ukázal jí, že uměl být pečující a hravý a schopný to poskytnout. Věřila mu. Potřeboval jí připomenout vše, čím byl a nejenom ty části, které chtěla vidět.
Nabral do plic okolní vzduch v pokusu uklidnit si myšlenky a zamračil se; v místnosti byla více, než jedna osoba, která přispívala pachem šílenství. Fenrir pohlédnul na Pána Zla, který vykřikoval něco o Řádu a tom Potterovic klukovi. Šílenství. Šílenství a hlad po moci. Pokud Fenrir nyní věděl jistě jednu věc, tak to byla ta, že už déle nemůže věřit tomu hadovi, že dodrží své slovo. Šílenci se věřit nedá. Tak jeho družka přece jenom dostane, co chtěla; Řád byl druhý nejlepší spojenec. Poněkud ho to dopálilo, protože se bude muset dohadovat s Remusem, ale pak se mu na tváři rozprostřel spokojený úsměv, když si uvědomil, že všechny karty drží on. Lupin se pokoušel získat Fenrirovy služby roky a nyní měl jejich ceněnou Nebelvírku. Jenže ona už nebude tak úplně tou samou Hermionou, kterou znali. Stále to bude ona, tedy v podstatě. Její osobnost byla stejně silná, jako vždy, to se nezmění; ale byla jeho družka. Nehodlal jí dovolit, aby se potloukala kolem bez něj a za pár dní vlastně ani nebude chtít.
Nedostatek kontaktu od Řádu Fenrira lehce mátl. Přátelé jeho družky všem jistě řekli, že ji má u sebe, jakmile toho byli schopni. Byla s ním již skoro měsíc. Možná si Lupin řekl, že je mrtvá. Ne. Remus se ho bál, to bylo jasné a prosté. Jistě, že to nebylo bezdůvodné, ale ten strach ho jednou zabije. Bojoval s tím, aby si nepovzdechl. Možná by jeho pro to štěně byla jeho přítomnost dobrá. Jelikož nebyli příliš vybíravý ohledně jeho tendencí, tak by to mohlo dobře fungovat. Jeho družka by byla šťastnější a on by jí nemusel vysvětlovat proč jsou její přátelé mrtví.
Stejně, jako chtěl zabít toho Weasleyovic kluka, tak se tomu mohl i vyhnout. Škodolibý výsměch by jeho družku mohl mnohem více uspokojit, než kdyby ho zabil. Fenrir věděl, že ten kluk se s ním nemůže měřit stejně, jako si ten zrzek myslel, že by mohl ohromit Hermionu. Jeho šance byla již dávno pryč a nebo brzy bude.
Fenrir zatnul zuby. Nechtěl už čekat ani pár dní. Chtěl, aby si sama vybrala, avšak nebyl si jist, zda to učiní. Bez ohledu na to se ji chystal koousnout, ale nechtěl ztratit všechnu její důvěru. Volání po tom, aby ji označil bylo s přibývajícím měsícem čím dál silnější. V minulých týdnech se ani trochu neumenšilo. Nutkání zabořit do ní zuby mu běsnilo v hlavě už toho večera, kdy u něj byla tak blízko. Bylo to dokonce i silnější, než nutkání ji políbit, užít si ten pocit jejích měkkých rtů na svých. Musel ji označit a obzvlášť nyní, když se rozhodl ohledně Řádu. Nikdo se jí nesmí dotknout, byla přece jeho družkou.
Lapen ve svých myšlenkách, si Fenrir jen stěží všimnul, že jednání bylo odloženo. Měli několik hodin na to se připravit, než bude jejich plán povolán do akce. Fenrir věděl naprosto přesně, co bude on sám dělat v následující chvíli. Jakmile bude mimo zábrany Malfoy Manor, tak se přemístí domů.
Hermiona sebou trhaně škubala ve spánku. Fenrir zavrtěl hlavou a svléknul si oblečení, které ten den měl na sobě. O několik minut později si vlezl do postele ke své družce. Jak očekával, tak se vedle něj uklidnila. Spokojeně se usmál do jejího krku. Už jenom pár dní. Na konci toho krátkého času už nebude záležet na tom, zda mu věřila. Už se nebude schopna držet zpátky. Pouto ji k němu bude táhnout více, než jedním způsobem. Už z něj nebyla déle vyděšená a to bylo mnohem důležitější, než důvěra. Však mu opět uvěří a tentokrát to půjde rychleji, než poprvé.