Instinkty 23
23. Předčasná seznámení
Hermiona se usmála na Fenrira. Byla spokojeně plná a měla úžasný večer. To byl úspěch. Byla schopná z mysli vytěsnit hrůzy skutečnosti a prostě si užít zábavu. Začínala být unavená, ale nechtěla, aby ten večer skončil. S Fenrirem se procházeli ztichlou vesničkou. Ulice byly prázdné, ale byla to poklidná prázdnota; nebylo to jako v Yorku. Hvězdy se jim vesele třpytily nad hlavou, jako kdyby nebyla žádná válka. Byla to obrovská úleva. Jednoho dne to všechno bude zase v pořádku.
Dvojice pokračovala do vesnice a pouliční lampy jim byly průvodci na jejich cestě městečkem. Světlo však nebylo nezbytné; bílé světlo dorůstajícího měsíce jim osvětlovalo cestu. Fenrirovy oči zachycovaly světlo a zářily i navzdory temnotě. Ty jeho oči byly skutečně nádherné. Hermiona si nedokázala pomoci, aby mu do niich pořád nehleděla. Byly neuvěřitelně jasné. Dnes jí mnohem více připomínaly med než ostrý, planoucí jantar, který si s nimi spojovala. Nyní byly skoro něžné.
Uběhlo několik chvil, než si Hermiona uvědomila, že se již dále neprocházejí. Fenrir na ni koukal možná o něco intenzivněji, než ona na něj. Najednou byla nervźní, jak tam tak stála neschopna pohlédnout stranou.
Fenrir k ní natáhnul ruku a přitáhl si ji blíž. Očima se vpíjel do jejích, jako by byla jediná na celém světě. Volnou ruku jí položil na krk, když mu dovolila, aby si ji k sobě přitáhnul.
Hermiona se zhluboka nadechla. Srdce jí nad Fenrirovou blízkostí bušilo v hrudi. Naklonila se k němu, zatímco on se skláněl k ní dolů. Usmála se, když se vzdálenost mezi nimi uzavřela. Chtěla to. Čarodějka si uvědomila, že toho vlkodlaka má opravdu ráda. Pro jednou spolu ohledně něj její tělo i mysl souhlasili. Špičkou nosu přejel přes její a ona mohla cítit jeho dech na svých rtech. Naklonila se k němu, aby překlenula tu poslední vzdálenost.
„Hermiono?!“
Hermiona se otočila za zvukem svého jména. To vyrušení ji překvapilo.
„Julesi?!“ Byla si jistá, že francouz stojící přes ulici má pusu otevřenou dokořán. Spěšně přecházel k našemu páru.
Fenrir okamžitě zavrčel a z hrdla se mu vydralo slabé, podrážděné odvrknutí. Protočil oči vsloup, med v nich se rozpustil v podráždění.
„Jsi naživu!“ Jules zamrznul na místě, když si všimnul Fenrira. Jeho chování se okamžitě změnilo. Udělal sice krok zpátky, ale ve skutečnosti nehodlal ustoupit. „Kde je moje sestra, vlku?“
„Julesi, uklidni se.“ Hermiona zdráhavě položila ruku na Fenrirovu paži, zatímco ten vztekle zahlížel na Julese. Obdivovala jeho statečnost a oddanost jeho sestře, ale bylo zcela pošetilé nakráčet k Fenrirovi v tak nepřátelské náladě. Nechtěla, aby se situace vyostřila. Fenrir s ní měl celý den trpělivost; ale k druhému muži by tak odpouštějící být nemusel.
Fenrir na muže zavrčel. „Budeš muset být konkrétnější.“ Hlas měl vzdálený a nestarající se. Byl přerušený a Hermioně bylo jasné, že to nevezme nijak lehko.
„Celia! Moje sestra! Co jste jí vy zrůdy udělali?“ dožadoval se Jules.
„Julesi, Celia je v pořádku. Dneska ráno jsem ji viděla,“ pokoušela se ho uklidnit Hermiona. Fenrir byl každou vteřinou napjatější. Cítila, jak se mu pod její rukou napínají svaly a rukou, kterou měl stále položenou na jejích zádech si ji přitáhnul ještě blíž k sobě.
„Nevěřím ti! Ty! Jsi stejná, jako oni!“ Muž se nezdál úplně příčetný, avšak Hermiona to dokázala pochopit. Kdyby se jenom uklidnil...
„Julesi-“
„Sklapni!“
Fenrir vztekle zavrčel na muže, který je vyrušil a ochranitelsky kolem Hermiony ovinul paži, když na ni ten muž křičel.
„Fenrire,“ pronesla něžně Hermiona. „Dovol mu ji vidět. On už to stejně ví.“
Fenrirovo vrčení se nevytratilo okamžitě, ale chápavě přikývnul. „Pokud se bude chovat slušně, tak může jít.“
Jules ztichnul, ale podezřívavě sledoval vlkodlaka.
Fenrir se bez varování vrhnul vpřed a chytil muže za límec. Hermiona ucítila tlak způsobený přemisťováním, a pak už bylo opět vše normální. Byli doma.
Jules se z celé té situace cítil poněkud zvláštně, alespoň to Hermiona dokázala říct z jeho nesouvislého blábolení. Nepřišlo jí na mysl, že sice má povědomí o vlkodlacích, ale netuší, že jsou na světě i jiné druhy magie. Muž na ni zíral do široka otevřenýma očima, zatímco se snažil zpracovat, co se právě stalo.
Hermiona pohlédla na Fenrira. Ten na ni hleděl se zamračením. Omluvně se na něj usmála, než se otočila, aby pomohla na nohy Julesovi.
Jules hleděl na Fenrira s podezřením. „On-my jsme-“
„No tak, Julesi, vstávej. Vezmu tě teď za Celií,“ řekla jemně Hermiona.
Polknul a držel se blízko ní, zatímco ho odváděla hlouběji do hradu.
Hermiona ho sledovala, aby se ujistila, že ji následuje, ale jinak na něj nepromluvila. Na nic se neptal; zdál se neuvěřitelně ohromený. Byla trochu podrážděná, že její večer byl přerušen, ale zdaleka ji to neštvalo tolik, jako Fenrira. Rychle zaklepala na dveře Celiina a Nathanielova domova, jakmile k nim dorazili. Byla šťastná, že dveře otevřela mladá blondýnka. Hermiona se na ni povzbudivě usmála a v tichosti odešla, aby se sourozenci mohli přivítat. Oba byli rozrušení z toho, že vidí toho druhého. Celia byla odhodlaná svému bratrovi vše vysvětlit, když od těch dvou Hermiona odcházela. Nechtěla být hlavní součástí něčeho takového a s jistotou věděla, že podrážděný vlkodlak ji bude chtít zpátky, co nejdříve to bude možné.
Fenrir k ní zvednul oči, když přicházela zpátky ke vchodovým dveřím. Povzdechl si, když se jí zadíval do očí.
„Je o to postaráno, Fenrire.“
„Pro teď,“ odvrknul. „Stále je však tady.“
Hermiona mezi nimi opět překlenula vzdálenost.
„Nelíbí se mi to,“ pokračoval prohlubujícím se hlasem. „Je to potíž.“
„vážně si myslíš, že by mohl udělat něco, co by nám ublížilo?“ zeptala se najednou nejistě Hermiona. Kdyby jen Fenrir vyjadřoval svou starost o ni...
Pohlédl na schody za ní. „Už předtím nás lidé lovili a nebyli to jen čarodějové. Pokud nebude naslouchat své sestře-“
„Je přítěž.“ Hermiona si rychle dala dohromady myšlenkové pochody vlkodlaka. Doufala, že tomu muži neublíží, ale ani ona neznala Julesovy skutečné záměry. Ani předtím se jí s nimi nesvěřil, ale nezdálo se, že by byl důvod, aby nyní byl přítěží.
Fenrir přikývnul. Zjevně si všimnul jejích starostí, a tak promluvil. „Nechci mu nic udělat. Dokud se bude chovat slušně. A k tomu by mu nikdo nevěřil. Čím více lidí to ví, tím více jsme v nebezpečí.“
Hermiona chápavě přikývla. „O tajemstvích vím jednu nebo dvě věci.“
„To si myslím.“ Fenrir se na ni pousmál, než se opět zamračil.
„Fenrire. Děkuju za dnešní noc. Bylo to úžasné,“ zazubila se na něj Hermiona.
Oplatil jí úsměv a opět se k ní sklonil. „Nemáš zač,“ pronesl s tváří jen pár palců od její. Jeho ruka si opět našla cestu k jejímu zátylku a donutil ji tak, aby se k němu přitiskla.
Hermiona vyhověla jeho nátlaku a byla odhodlaná tentokrát překlenout ten zbývající prostor mezi nimi. Zavřela oči, když se její dech promísil s jeho. V břiše jí rostlo očekávání z prvního polibku, který však nikdy nepřišel. Povědomý hlas prolomil kouzlo okamžiku a ona střelila pohledem, aby uviděla Mensise s divokým výrazem, který k nim mířil.
„Alpho! Já... Tady je-“
Fenrir si stoupnul rovně a hlasitě zavrčel na vlkodlaka, který k němu běžel s tváří zkřivenou podrážděním.
Mensis se okamžitě zarazil. Jeho postoj byl klidný a podřízený.
„Já-omlouvám se, Alpho, ale je tu člověk, cítím ho.“
Fenrir potřásl hlavou. „Je bezbranný. Je tu jen, aby viděl Celii. Chtěl jsi ještě něco?“ zavrčel se zřetelnou nevolí v každém slově. Nově příchozí se široce rozevřenýma očima podíval nejdříve na Fenrire, a pak na Hermionu. Zavrtěl hlavou a odcupital pryč.
Hermiona se láskyplně usmála na vlkodlaka. Vypadal naprosto úžasně podrážděný a ona věděla, že za ním o moc nezaostává. Opět ho vzala za ruku a propletla si s ním prsty.
„Pojďme nahoru,“ navrhla tiše. Spíše na nikoho nenarozí v jejich pokojích. Hermiona se při těch myšlenkách sama pro sebe usmála; skutečně o tomhle místě smýšlela, jako o domově. Úsměv se jí stydlivě rozšířil, když pohlédla na vlkodlaka. Nemohla ho sice nazývat svým domovem, ale rozhodně ho měla ráda; to přiznávala.
Fenrir přikývnul a vykročil s ní k jejich pokojům.
Hermiona si najednou byla až příliš vědoma své ruky v jeho. Vlkodlakův palec jí občas pohladil po kůži, jak šli a vysílal jí tím do paže chvění, které přecházelo až do páteře. Ten prostý dotek se již nezdál natolik prostým. Rytmicky pohyboval prstem po její ruce – od palce až po zápěstí.
Když konečně dorazili k jejich pokojům, tak byla Hermiona poněkud unesena vlkodlakovými něžnými doteky. Zastavili se a on se otočil k ní. Hermiona se zhluboka nadechla, zatímco Fenrirův palec se nalézal na vnitřní straně jejího zápěstí. Nehtem jí přejel přes kůži, jako by popichoval to citlivé místečko, aniž by jí skutečně ublížil. Po páteři jí proběhlo další chvění, když pustil její ruku a zlehka pokračoval vzhůru po její paži, až dokud nedorazil k jejímu krku, tohoto večeraa již po třetí.
Hermiona k němu vzhlížela s očekáváním. Opravdu ho chtěla políbit, ale zatím to vypadalo, že dnes nebudou mít svůj večer. Nebyla tak úplně překvapená, když byli opět vyrušeni. Tentokrát to způsobila sova na okně. Při zvuku zobáku ťukajícího o sklo se jí z krku málem vydralo hlasité zavrčení.
Fenrir sice zavrčel, ale pohnul se vpřed, aby ptáka pustil dovnitř.
Hermiona se Fenrirovi ani nedivila za ten příval sprostých slov, co si mumlal pod vousy, když chňapnul po pergamenu od toho nevinného ptáka. Tvář mu teměla čím dál víc s tím, jak pročítal dopis. Byl sice krátký, ale zcela zjevně nepříjemný. Zdráhala se zeptat, co tam stojí, ale byla si jistá, že jí to řekne, až nadejde čas.
Fenrirovy žluté oči se setkaly s jejími, když se odvrátil od dopisu. Čelist měl napjatou a vrátilo se mu podráždění. Byl dokonce ještě naštvanější, než předtím.
„Musím jít,“ zavrčel napjatým hlasem.
Hermiona chápavě přikývla. Jen se je všechny snaží udržet v bezpečí. Opět k němu došla a otevřela pusu, že promluví.
„Nepotřebuju přednášku, družko,“ zamručel vztekle a otočil se od ní.
Hermiona se na něj okamžik mračila, než překonala tu vzdálenost mezi nimi.
„Nechystala jsem se ti dávat přendášku.“ Položila mu ruku na tvář a donutila ho, aby se na ni podíval. „Možná nesouhlasím s tvými rozhodnutími, ale respektuji je,“ pronesla měkce. Natáhla se k němu a vlepila mu lehký polibek na tvář. „Opatruj se.“
Vlkodlak přikývnul a přitáhnul si čarodějku do pevného objetí, než se odtáhnul a přemístil pryč.